48 A 40/2015 - 38

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a soudců Olgy Stránské a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce P. P., bytem x, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, za účasti J. P., bytem x, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. SZ 003838/2015/KUSK REG/Bu, č. j. 029065/2015/KUSK, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. SZ 003838/2015/KUSK REG/Bu, č. j. 029065/2015/KUSK, se zrušuje a věc se žalovanému vrací k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3.000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 24. 4. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. SZ 003838/2015/KUSK REG/Bu, č. j. 029065/2015/KUSK. Napadeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městyse Divišov, stavebního úřadu, (dále jen „stavební úřad“) ze dne 13. 12. 2014, č. j. SÚ 66/293/2014/46, kterým byla zamítnuta společná žádost žalobce a osoby zúčastněné na řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby oplocení pozemků p. č. x a oplocení pozemku x (nyní pozemek p. č. x) v k. ú. M., obci Divišov. Žalobce v žalobě namítá, že se žalovaný dopustil řady pochybení a domáhá se zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž žalobní body lze rozdělit do tří oblastí. Žalobce nejprve namítá chybějící vypořádání námitky podjatosti J. H., která byla oprávněnou úřední osobou pro rozhodování v prvním stupni. Přestože žalobce ve svém odvolání (resp. doplnění odvolání) v bodě č. 9 namítl nové skutečnosti dokládající podjatost této osoby, žalovaný se s touto námitkou vůbec nevypořádal a pouze uvedl: „Podjatost úřední osoby byla vyřešena samostatně a v tomto rozhodnutí pro ni není místo.“ Žalovaný tak podle žalobce postupoval v rozporu s ustanovením § 89 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť se podjatostí v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval. Takový postup je v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším správním soudem (dále jen „NSS“) v rozsudku ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010 – 152. Žalobce dále namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i z důvodu nedostatečného vypořádání jeho odvolacích námitek č. 4 a č. 8, neboť žalovaný se vůbec nezabýval podstatou věci a navíc do tohoto bodu zapletl i jiné body odvolání a uváděl zde fráze, které žalobce v odvolání neuváděl, v důsledku čehož odvolací námitku jako takovou nevyřídil, resp. jen uvedl, že „[v]yřizování nezákonnosti jiné žádosti u sousedů se netýká tohoto rozhodnutí“. Žalovaný tak i zde měl postupovat v rozporu s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Druhým okruhem žalobních bodů žalobce namítá, že záměr oplocení pozemku x je zcela v souladu s právními předpisy i územním plánem městyse Divišov. Plánované oplocení má sloužit k ochraně majetku a k podnikatelským a zemědělským aktivitám žalobce. Žalovaný zcela zmatečně pozemek přeměřoval a vůbec nepochopil jak samotný záměr, tak i lokalitu jako takovou, pokud se o pozemku vyjádřil jako o „pruhu orné půdy“. Žalovaný podle žalobce rozhodl v rozporu s § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 257/2013 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Třetí okruh námitek žalobce se pak zabývá druhou částí ohlášeného záměru stavby oplocení v úseku oplocení pozemků p. č. x a st. p. x. Žalobce namítá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí toleroval nezákonné posouzení ze strany stavebního úřadu. K tomu dokládal v příloze žaloby katastrální mapy a fotografie se zaznamenaným trasováním zamýšleného plotu spolu s technickou zprávou a namítal, že z nich vyplývá, že odůvodnění zamítnutí jeho žádosti z důvodu, že předmětné oplocení zasahuje do účelové komunikace, je lživé. Žalovaný se k žalobě vyjádřil v tom smyslu, že trvá na stanovisku, že podjatost úřední osoby J.H. byla vyřešena samostatně a řádně usnesením, které vstoupilo v právní moc dne 9. 10. 2014. Žádné nové skutečnosti po vydání tohoto usnesení nebyly uplatněny a podjatostí nemůže být jen to, že stavební úřad žalobci nevyhověl. Navíc, pokud by tyto skutečnosti existovaly, musely by se uplatnit vůči pravomocnému usnesení. Žalovaný ani nemůže v odvolání řešit „vyřizování jiné žádosti u sousedů“, ostatně žalobce ani tyto záležitosti neidentifikoval. Žalovaný dále rozporuje, že by předmětný stavební záměr byl v souladu s územním plánem městyse Divišov, neboť pozemek x se nachází částečně na zastavitelné ploše „x Šternov – bydlení – lokalita U K.“. V této ploše je územním plánem jako podmínka pro rozhodování stanoven požadavek na pořízení a vydání regulačního plánu. Na ploše se předpokládá umístění 30 nových domů a není dosud zřejmé, kde bude těchto 30 domů umístěno a kudy povede navazující komunikační síť, chodníky a kde budou veřejné plochy zeleně. Podle ustanovení § 78 odst. 2 stavebního zákona se přitom územní rozhodnutí nevydává, nahrazuje-li ho regulační plán (před novelou povedenou zákonem č. 350/2012 Sb. tak stanovilo ustanovení § 77 odst. 2 stavebního zákona). Po digitalizaci a vzniku pozemku p. č. x činí šířka orné půdy cca 38,7 m, podle územního plánu má být tento volný pruh orné půdy široky cca 50 m. Žalobci bylo osobně na porovnání katastrální mapy s mapovým podkladem územního plánu ukázáno, že návrh jeho oplocení by zčásti zamezil řešení plochy pro bydlení a zčásti by oplocení bylo umístěno mimo zastavěné území v ploše zemědělského půdního fondu. Svoji argumentaci žalovaný doložil kopií mapového výkresu územního plánu, textem regulativů stanovených územním plánem pro lokalitu x, informací o pozemku p. č. x a katastrální mapou s vyznačením pozemku žalobce a ručním zákresem lokality x. K námitkám týkajícím se oplocení pozemků p. č. x žalovaný uvedl, že podle § 19 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákona č. 64/2014 Sb. (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“) smí každý užívat pozemní komunikace bezplatně obvyklým způsobem a k účelům, ke kterým jsou určeny, pokud pro zvláštní případy nestanoví tento zákon nebo zvláštní předpis jinak. Uživatel se musí přizpůsobit stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu dotčené pozemní komunikace. Z uvedeného důvodu podle žalovaného nelze zpevněnou asfaltovou část uvedených pozemků oplotit. Žalovaný dále konstatoval, že stavební úřad sice blíže nezdůvodnil, z jakého důvodu se domnívá, že oplocení nesplňuje podmínky § 7 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 268/2009 Sb.“), veřejně přístupnou komunikaci však oplotit nelze a k existenci veřejně přístupné účelové komunikace vydal dne 22. 7. 2014 silniční správní úřad pod č. j. 1095/2014 stanovisko. Proto žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného k otázce podjatosti uvedl, že podnět k posouzení podjatosti lze podat opakovaně, pokud nastanou nové skutečnosti. Dále doplnil, že v řízení byla vznesena i námitka podjatosti starosty Eichlera (dopisem ze dne 3. 8. 2014), přičemž dosud nebylo o této podjatosti rozhodnuto. Starosta Eichler přitom je v přenesené působnosti nejvyšší úřední osobou na předmětném úřadě, a proto jsou podjatí všichni jeho podřízení (včetně J. H.), dokud není rozhodnuto o opaku. Ve vztahu k nevypořádání dalších odvolacích námitek žalobce konstatoval, že nikdy nenapadal „jiné účastníky“ či „jinou správní věc“, ale pouze to, že oprávněná úřední osoba provedla místní šetření bez jakéhokoliv vyrozumění a vědomí účastníků, když v dané lokalitě byla v souvislosti s jiným správním řízením. Tím podle žalobce hrubě porušila právo účastníků řízení plynoucí z § 51 odst. 2 správního řádu. Přitom právě na základě tohoto nezákonného místního šetření požádala o stanovisko silniční správní úřad. K oplocení pozemku x žalobce namítl, že v posuzované věci požadoval pouze oplocení svých zemědělských pozemků (pastvin), o stavbě 30 domů dosud nepadlo ani slovo, o takovou výstavbu nikdo nepožádal a ani o ní nikdo neuvažuje. Je jasné, že žalovaný vůbec neřešil to, o co žalobce žádal, a výsledek považuje za útok na své právo svobodně podnikat a nakládat se svými nemovitostmi v mezích zákona. K poslednímu spornému bodu, oplocení pozemků p. č. x, žalobce uvedl, že na oplocovaném pozemku nikdy žádná účelová komunikace nebyla, což plyne již z územního souhlasu ze dne 28. 2. 2011, kde se uvádí, že „nově vzniklá plocha na pozemku p.č. x bude vyasfaltovaná do úrovně stávající komunikace a bude sloužit jako soukromé stání“. Nad to bylo toto stanovisko, o které se žalovaný opírá, podle žalobce vydáno nepříslušným orgánem a podjatou osobou a neopírá se o jakýkoliv relevantní důkaz. Dosud nebylo ani jakkoliv zdůvodněno údajné nesplnění požadavků § 7 vyhlášky č. 268/2009 Sb. Osoba zúčastněná na řízení uvedla, že se s žalobou plně ztotožňuje, žalovaný i stavební úřad podle ní totiž jednali nezákonně, přičemž žalovaný ve svém vyjádření pouze kopíruje text z napadeného rozhodnutí a doplňuje jej o holé, nic neříkající věty, protože žalovaný ani objektivně nemá jakékoliv argumenty. To podle osoby zúčastněné na řízení ilustruje dosavadní laxní přístup a nezájem respektovat zákonné parametry správního řízení. Ze správního spisu soud zjistil, že žalobce podal dne 25. 2. 2014 spolu s osobou zúčastněnou na řízení žádost o územní souhlas se stavbou oplocení, přičemž z popisu a příloh vyplývá, že v případě pozemku x bylo požadováno oplocení celého pozemku po jeho obvodu bez podezdívky pletivem o výšce 1,6 m a v případě ostatních pozemků se jednalo o stavbu oplocení bez podezdívky s pletivem o výšce 1 m na jejich jižní hranici s pozemkem p. č. x s výjimkou úseku mezi dvěma nejvýchodnějšími lomovými body této hranice s pozemkem st. p. x. Součástí správního spisu je i částečná kopie mapového výkresu územního plánu, z níž vyplývá, že (přinejmenším) v blízkosti pozemku x je vymezena zastavitelná plocha pro smíšené venkovské bydlení (BE) s č. x, která podle regulativů stanovených územním plánem pro lokalitu 1.23 stanoví pro využití lokality podmínku zpracování regulačního plánu, aniž by tuto podmínku blíže časově omezovaly. Usnesením ze dne 5. 3. 2014 stavební úřad rozhodl podle § 96 odst. 5 stavebního zákona o tom, že záměr bude projednán v územním řízení a vyzval žadatele k doplnění žádosti. Po doplnění podkladů (vyjádření Telefónica Czech Republic, a.s., a ČEZ ICT Services, a.s.) stavební úřad rozhodnutím ze dne 17. 4. 2014, č. j. SÚ 66/293/2014/7, žádost zamítl, neboť nebylo doloženo vyjádření vlastníka technické infrastruktury (ČEZ Distribuce a.s.). Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, k němuž doplnil i stanovisko ČEZ Distribuce a.s., načež stavební úřad odvolání v autoremeduře vyhověl a podle § 87 správního řádu své rozhodnutí zrušil, bez rozsáhlejšího odůvodnění. Dne 3. 7. 2014 proběhlo mj. i za účasti žalobce ústní jednání, v němž pouze jeho soused uplatnil požadavek na geometrické zaměření hranic pozemku x, městys Divišov žádné námitky neuplatnil. Stavební úřad dále přerušil řízení podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu z důvodu probíhajícího řízení o předběžné otázce, spočívající v tom, že požádal městys Divišov jako silniční správní úřad o stanovisko k záměru. V žádosti opírající se o leteckou fotografii s vyznačením hranic pozemků p. č. x, z níž plyne, že hranice vede středem asfaltové komunikace (původní oplocení pozemků je severněji), se stavební úřad dotazoval, zda se na části pozemků p. č. x nachází komunikace, jakého druhu tato komunikace je a zda nebudou záměrem oplocení omezena práva vlastníků sousedních pozemků. Dne 22. 7. 2014 bylo vydáno starostou Zdeňkem Eichlerem stanovisko silničního správního úřadu, které bez jakékoliv další argumentace konstatovalo, že na části pozemků p. č. x se nachází zpevněná asfaltová účelová komunikace, přičemž se jedná o veřejně přístupnou účelovou komunikaci umístěnou zčásti na pozemku městyse a zčásti na pozemcích soukromých vlastníků. Komunikace je součástí veřejných ploch p. č. x a požadovaným záměrem by byl zásadně omezen přístup k dalším nemovitostem a omezena práva vlastníků těchto nemovitostí. Na základě stížnosti žalobce ze dne 14. 7. 2014 na skutečnost, že dokument vyznačený v seznamu spisu (žádost o vydání stanoviska silničního správního úřadu) se v okamžiku nahlížení žalobce do spisu v tomto spise nenacházel a nebyl ani na jeho požadavek nalezen, a současně uplatněné námitky podjatosti z důvodu (nijak nespecifikovaného) úmyslu úřední osoby poškodit žadatele a její „hlouposti“ tajemnice úřadu městyse Divišov usnesením ze dne 24. 7. 2014 rozhodla, že J. H. není vyloučena ze všech úkonů v řízení, při nichž by mohla výsledek řízení ovlivnit, neboť není osobou podjatou, přičemž důkazní břemeno je na žadatelích a z průběhu řízení je patrné, že úřednice postupovala v řízení v souladu s ustanovením § 2 odst. 4 správního řádu. Proti usnesení se žadatelé odvolali, přičemž v té souvislosti napadali i přerušení řízení jako obstrukční postup s tím, že k němu došlo až se značným zpožděním v době, kdy městysi již marně uplynula lhůta pro uplatnění námitek. V předkládací zprávě oprávněná úřední osoba k prodlevě s vyžádáním stanoviska uvedla, že až při vyřizování jiné záležitosti u sousedů žadatelů zjistila, že žadatelé mají pozemek st. p. x oplocen až ke kraji stávající komunikace. Tajemnice úřadu ve vyjádření k odvolání pak zmínila, že silniční správní úřad stanovisko vydal na základě zpracovaného pasportu komunikací, který obsahuje i účelové komunikace. Usnesení o tom, že J. H. není podjatá, posléze žalovaný potvrdil rozhodnutím ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. SZ 122896/2014/KUSK REG/Ru, č. j. 125115/2014/KUSK, ve kterém mj. zmínil, že žalobce svá tvrzení ničím nedoložil a že chybějící dokument již je ve spisu zařazen. Dne 2. 10. 2014 pak žalovaný zamítl i odvolání žadatelů proti usnesení stavebního úřadu ze dne 11. 7. 2014 o přerušení řízení, přičemž uzavřel, že v situaci, kdy stavební úřad zjistí, že záměr hraničí s veřejně přístupnými pozemními komunikacemi, měl by se v případě pochybností vždy obrátit na silniční správní úřad se žádostí o posouzení existence veřejně přístupné pozemní komunikace na daném pozemku. Dne 28. 7. 2014 byli účastníci řízení vyzváni (včetně žalobce), že mohou ve lhůtě 10 dnů nahlédnout do podkladů rozhodnutí. Podáním ze dne 3. 8. 2014 žalobce spolu s osobou zúčastněnou na řízení namítl, že stavební úřad porušil § 6 odst. 1 a 2 a § 3 správního řádu tím, že opětovně vyzval městys Divišov k podání stanoviska, ač se městys mohl v souladu s poučením vyjádřit nejpozději do 3. 7. 2014. Dále namítl, že ač stavební úřad o stanovisko požádal městys Divišov, stanovisko podal Úřad městyse Divišov. Ten není příslušným správním orgánem, protože tím je podle zákona o pozemních komunikacích obec, a proto by nemělo být ke stanovisku přihlíženo. Konečně namítl, že stanovisko neměl vydávat starosta městyse (k věci se do té doby vyjadřoval investiční výbor a za městys jednal místostarosta), který tím zneužil svou pravomoc a který tím prokázal svou podjatost a zášť vůči žadatelům, na které v posledních několika letech útočí, protože žadatelé poukázali na jeho nezákonné a korupční jednání. Po návratu správního spisu od žalovaného stavební úřad rozhodnutím ze dne 13. 12. 2014, č. j. SÚ 66/293/2014/46, žádost o umístění stavby zamítl, přičemž v odůvodnění ocitoval stanovisko silničního správního úřadu, že stavbou předmětného oplocení by byl zásadně omezen přístup k dalším nemovitostem na pozemcích „parc. č. x v k. ú. M., v obci Šternov“, a byla by omezena vlastnická práva vlastníků těchto nemovitostí. Dále uvedl, že stavba ani nesplňuje podmínky dle § 7 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., protože oplocení nesmí ohrožovat bezpečnost osob, účastníků silničního provozu a zvířat. Pozemek x se pak podle územního plánu obce Divišov nachází v lokalitě „x Šternov – bydlení – lokalita U K. – BE bydlení venkovské smíšené“. Podmínkou pro využití této lokality je zpracování regulačního plánu, který však zpracován není, a proto záměr oplotit tento pozemek není v souladu s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území. Stavební úřad tak dospěl k závěru, že záměr žadatele není v souladu s požadavky uvedenými v § 90 stavebního zákona a že by mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem nebo zvláštními právními předpisy. Umístění stavby není v souladu se schválenou územně plánovací dokumentací a nevyhovuje obecným požadavkům na využívání území. Současně s odvoláním ze dne 18. 12. 2014 podaným do rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení správního poplatku žalobce do spisu založil územní souhlas stavebního úřadu ze dne 28. 2. 2011, č. j. SÚ 86/318/2011/3, na „rekonstrukci a posunutí stávajícího oplocení na ppč.x– k.ú.M.“, v němž se uvádí, že plot bude umístěn tak, že bude navazovat z rohu pozemku p. č. x přímo na hranici pozemku p. č. x a nově vzniklá plocha pozemku st. p. x bude vyasfaltovaná do úrovně stávající komunikace a bude sloužit jako soukromé stání. Proti zamítnutí žádosti o územní rozhodnutí podal žalobce spolu s osobou zúčastněnou na řízení „blanketní“ odvolání dne 29. 12. 2014, v jehož doplnění doručeném stavebnímu úřadu dne 9. 1. 2015 pod bodem č. 4 namítal, že se stavební úřad vůbec nevypořádal s jejich podáním ze dne 3. 8. 2014, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. V bodě č. 8 bylo dále namítáno, že z rozhodnutí stavebního úřadu vyplývá, že oprávněná úřední osoba učinila úkon ve správním řízení, aniž by o tom účastníky řízení informovala, a to konkrétně místní šetření v souvislosti s řízením o žádosti sousedů, o němž neexistuje žádný úřední záznam. Stavební úřad nedal účastníkům ani možnost seznámit se s podklady řízení a uplatnit návrhy a důkazy. Nezákonným mělo být i oznámení pokračování v řízení přípisem ze dne 2. 12. 2014 bez dalších zákonných parametrů. V bodě č. 9 žadatelé opět brojili proti podjatosti J. H., která podle nich úmyslně činí průtahy v řízení, z jejího jednání je patrná msta vůči žalobci, který upozornil na její podezřelé jednání, a jejíž nepodjatost je zpochybněna tím, že neuspěla ve výběrovém řízení na vedoucí stavebního úřadu, jehož se vedle ní dne 15. 10. 2014 zúčastnil pouze žalobce. V dalších bodech žadatelé vyjádřili nesouhlas se závěrem stavebního úřadu, že plánovaná stavba odporuje charakteru území a její umístění je podmíněno pořízením regulačního plánu. Odkázali na změnu č. 1 územního plánu městyse Divišov a v ní obsažené zadání regulačního plánu, které pod bodem 9.3 v písm. j) ve výčtu druhů územních rozhodnutí, které může nahradit regulační plán, odkazuje na ustanovení § 77 odst. 1 a 2 stavebního zákona. Stavební zákon však v platném znění nemá § 77 rozdělený na odstavce, a proto § 77 jako takový na věc nelze uplatnit. Samotné oplocení pak má pozemek x sloužící k zemědělské činnosti ochránit před ničením travního porostu černou zvěří a současně ochránit dřevo, které tam mají žadatelé uloženo, před krádežemi, k nimž již v minulosti došlo. Ke stanovisku ze dne 22. 7. 2014 vydanému Úřadem městyse Divišov v postavení silničního správního úřadu žadatelé opět namítli, že je vydal věcně nepříslušný správní orgán, „jelikož dle § 40 odst. 5 písm. c) zákona č. 13/1997 Sb., v platném znění – je jediný příslušný vydat stanovisko k účelové komunikaci obec (městys) a ne jak v předmětné věci Úřad Městyse Divišov“. Navíc pozemek městyse má v místě záměru šířku od 26 do 46 metrů, a proto nemůže být jakkoliv zamezen přístup k dalším nemovitostem. Není ani patrné, jak by 1 metr vysoký plot mohl ohrožovat zvířata a lidi, to by pak nikdo a nikde nesměl k oplocení použít běžné pletivo. Toto odvolání zamítl žalovaný napadeným rozhodnutím ze dne 23. 2. 2015 a v jeho odůvodnění k oplocení pozemku xak oplocení pozemků p. č. x uvedl totéž, co ve vyjádření k žalobě. K námitce, že nebylo vypořádáno podání žalobců ze dne 3. 8. 2014, žalovaný uvedl, že toto podání stavební úřad vypořádal tím, že postupoval podle § 3 správního řádu a zjistil stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Za tím účelem se stavební úřad dotázal silničního správního úřadu, a jeho stanovisko je tak vydáno v souladu s § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Námitku týkající se korupce a nezákonného jednání pak nemůže řešit stavební úřad, nýbrž Policie ČR. K podjatosti J. H., žalovaný uvedl: „Podjatost úřední osoby byla vyřešena samostatně a v tomto rozhodnutí tedy pro ní není místo.“ Uvedl též, že „Vyřizování nezákonnosti jiné žádosti u sousedů se netýká tohoto rozhodnutí.“ K možnosti nahlédnout do spisu pak konstatoval, že po vydání stanoviska silničního správního úřadu doručeného dne 22. 7. 2014 byli účastníci seznámeni s podklady podle § 36 odst. 3 správního řádu, poté již nový podklad do spisu založen nebyl. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 27. 2. 2015. Krajský soud v Praze, poté co ověřil včasnost žaloby a splnění dalších procesních podmínek, přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.). Vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl přitom k závěru, že žaloba je důvodná. První okruh žalobních bodů namítající nepřezkoumatelnost je důvodný jen zčásti. Žalobci je nutno přisvědčit, že se žalovaný zčásti nevypořádal s námitkou podjatosti J. H. Ve vztahu k opožděné námitce podjatosti NSS v žalobcem zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 1. 2013, č. j. 1 As 89/2010-152, s odkazem na odbornou literaturu uvedl: „Pokud je taková "opožděná" námitka vznesena až v odvolání a odvolací správní orgán dospěje k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno podjatou úřední osobou, pak je nutno na takové vydání rozhodnutí nahlížet jako na vadu řízení, která podle § 89 odst. 2 zpravidla bude důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí (obdobně viz také Vedral, J. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2012, II. vydání, str. 183-184).“ Z citace je zjevné, že argument podjatostí je způsobilou odvolací námitkou (je-li jím opožděná námitka podjatosti, pak jím musí být i námitka včasná), kterou se žalovaný byl povinen zabývat věcně. To samozřejmě neznamená, že by žalovaný nemohl pro úspornost odkázat na své předchozí usnesení ve věci podjatosti J. H., takový postup však není odůvodněn tím, že by se s ohledem na vydání uvedeného usnesení již odvolací orgán námitkou podjatosti v rámci odvolání ve věci samé nemusel vůbec zabývat, nýbrž je to výraz toho, že žalovaný se při projednání odvolání ve věci samé plně ztotožnil s argumenty v daném usnesení obsaženém, a proto na ně pro stručnost při vypořádání odvolací námitky ve věci podjatosti odkazuje. Jedná se tak o pouhou stylistickou možnost, jak se vyhnout opisování argumentace, která již jednou byla odvolatelům sdělena (popř. se kterou se mohou snadno z jim dostupných zdrojů, zejm. veřejných, seznámit). Neznamená to však, že by žalovaný byl zproštěn své povinnosti se danou odvolací námitkou zabývat. Z povahy věci ale takové vypořádání nikdy nemůže být úplné, jestliže odvolací argument ve věci samé je obsahově širší, než argumenty uplatněné v původní námitce podjatosti, resp. v odvolání proti usnesení služebně nadřízené osoby. V projednávané věci přitom odvolací námitka č. 9 uváděla dříve nezmíněný argument, že J. H. měla být ve svém rozhodování ovlivněna negativním osobním vztahem k žalobci vyvolaným tím, že v důsledku účasti žalobce jako druhého uchazeče ve výběrovém řízení na vedoucího stavebního odboru sama v tomto výběrovém řízení neuspěla. Touto námitkou se tedy usnesení žalovaného o odvolání žalobce ve věci podjatosti nezabývalo (a ani nemohlo, protože šlo o okolnost pozdější) a odkaz na ně tak věcně žádnou odpověď na námitku žalobce neposkytl. Tím, že dal žalovaný najevo, že se touto novou skutečností nehodlá v napadeném rozhodnutí vůbec zabývat, zatížil řízení vážnou procesní vadou, neboť ponechal své rozhodnutí nepřezkoumatelné. Přitom eventuální podjatost oprávněné úřední osoby, která vydala rozhodnutí stavebního úřadu, by mohla představovat závažnou procesní vadu odůvodňující zrušující zásah soudu podle ustanovení § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. (byť nikoliv v každém případě; viz rozsudek NSS ze dne 9. 3. 2016, č. j. 3 As 15/2016-47). Pokud jde o namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v důsledku nevypořádání odvolací námitky č. 4, zjevně směřovala vůči opomenutí společného vyjádření žalobce a osoby zúčastněné na řízení ze dne 3. 8. 2014. Tomuto vyjádření však žalovaný věnoval celý jeden odstavec na straně 3 napadeného rozhodnutí, kde odkázal na povinnost stavebního úřadu zjistit řádně skutkový stav, a vyslovil závěr, že korupci má vyšetřovat Policie ČR a že podstatné je, že stanovisko vydal silniční správní úřad, nikoliv to, komu byla žádost adresována. Byť je toto vyjádření velice stručné a jednotlivé věty k několika tématům jsou „nahuštěny“ na malém prostoru, lze konstatovat, že se žalovaný věnoval všem námitkám v podání ze dne 3. 8. 2014. Nelze tedy hovořit o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, vlastní správnost vypořádání této odvolací námitky pak žaloba nenapadá. Napadené rozhodnutí je však částečně nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k odvolací námitce č.

8. Druhé části námitky, že stavební úřad nedal možnost žadatelům se seznámit se správním spisem, věnoval žalovaný celý jeden odstavec na straně 4 napadeného rozhodnutí. Pokud však žalovaný odmítl první část odvolací námitky s tím, že „[v]yřizování nezákonnosti jiné žádosti u sousedů se netýká tohoto rozhodnutí“, je zcela zjevné, že vůbec nepochopil podstatu uplatněné námitky. Je pravdou, že podání žalobce jsou v mnoha případech na hraně srozumitelnosti a pochopení jejich obsahu v některých případech vyžaduje podrobnější studium jejich kontextu s listinami shromážděnými ve správním spise (což se ostatně týkalo i formulací v nyní projednávané žalobě). Tato skutečnost však nezbavuje správní orgán (a stejně tak ani soud) povinnosti učinit vše pro pochopení smyslu uplatněné námitky za pomoci dosavadního obsahu správního spisu. Ze správního spisu (konkrétně z podání a úkonů souvisejících s uplatněnou námitkou podjatosti) přitom vyplývá, že žalobce se touto námitkou ohrazoval proti tomu, že potřeba vyžádání stanoviska silničního správního úřadu v dané věci byla oprávněnou úřednicí zjištěna na základě seznámení se s danou lokalitou v průběhu jiného nesouvisejícího správního řízení, jehož účastníky byli blíže nespecifikovaní sousedi žalobce, přičemž tohoto „místního ohledání“ se žalobce nijak nemohl zúčastnit a neexistuje o něm ani žádný úřední záznam ve spisu. Namítanou nemožností použití takového zjištění v řízení se však žalovaný v napadeném rozhodnutí nijak nezabýval a potud je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (aniž by se soud blíže v tuto chvíli mohl vyjadřovat k důvodnosti takové námitky). Druhý okruh žalobních bodů se týká oplocení pozemku x. V této části je třeba konstatovat, že žaloba důvodná není. Soud ověřil porovnáním katastrální mapy s mapovou částí aktuálně platného územního plánu městyse Divišov, ve znění změny č. 1 (veřejně dostupný na adrese www.divisov.cz/uzemni-plan/), že záměr oplocení tohoto pozemku skutečně částečně zasahuje do území územním plánem vedeného jako „ Šternov – bydlení – lokalita U K. – BE bydlení venkovské smíšené“. Z katastrální mapy dostupné na webu nahlizenidokn.cuzk.cz totiž vyplývá, že pozemek žalobce s nynějším p. č. x je oddělen od zástavby v místní části Šternov pozemkem p. č. x jiného vlastníka, přičemž šířka tohoto oddělujícího pozemku činí cca 39 m (dle použití nástroje „měření vzdálenosti“). Z textové části změny č. 1 územního plánu městyse Divišov, schválené zastupitelstvem městyse Divišov dne 26. 4. 2012 pod č. j. 1/2012/OOP, konkrétně z kapitoly 9 pak soud zjistil, že mezi plochy, v nichž je rozhodování podmíněno pořízením a vydáním regulačního plánu je zařazena v bodě 9.3 právě lokalita x Šternov, U K.. Zde se pod písm. d) přitom zmiňuje, že mezi stávající zástavbou a návrhovou plochou zůstane proluka orné půdy šířky cca 30 m, kterou vlastník pozemku intenzivně obhospodařuje. Z uvedeného tedy lze dovodit, že jižní hranice lokality Šternov, U K. se nachází ještě na pozemku p. č. x a tudíž severněji umístěný pozemek žalobce je součástí této lokality (potud soud dospěl k poněkud odlišnému výsledku, než jak jej prezentoval žalovaný v přílohách vyjádření k žalobě – tj. že jižní část pozemku žalobce má být součástí proluky a požadavek zpracování regulačního plánu dopadá jen na jeho severní část – je však třeba říci, že s ohledem na použité nástroje se ze strany soudu jedná spíše o odhad, který nevylučuje odlišný skutkový závěr správního orgánu, bude-li přesněji podložen; pro výrok rozsudku zde postačuje prosté zjištění, že alespoň část oplocovaného pozemku do lokality x Šternov, U K. spadá). Textová část změny č. 1 územního plánu městyse Divišov dále v bodě 9.3 pod písm. i) uvádí, že územní plán podle § 77 odst. 2 stavebního zákona nahradí mj. i územní rozhodnutí o umístění stavby nebo zařízení. Žalobce přitom usiluje právě o vydání územního rozhodnutí na umístění stavby, které má být podle územního plánu nahrazeno regulačním plánem. Pokud žalobce v této souvislosti v průběhu správního řízení argumentoval tím, že odkazované ustanovení § 77 stavebního zákona v aktuálním znění nic o regulačním plánu nestanoví, soud jej upozorňuje, že zcela pomíjí časovou rovinu. Změna č. 1 územního plánu byla totiž přijata v roce 2012. V té době přitom stavební zákon obsahoval ustanovení § 77 odst. 2, které opravdu stanovilo, že se územní rozhodnutí nevydává, pokud je nahrazuje regulační plán. Teprve novela stavebního zákona provedená zákonem č. 350/2012 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2013 toto ustanovení (bez změny textace) přesunula do § 78 odst. 2 stavebního zákona. Pozdější novelizace stavebního zákona, která obsahově nic nezměnila na tom, že územní rozhodnutí nelze vydat na stavbu v případech, kdy je umisťována do lokality, v níž územní plán stanoví, že takové územní rozhodnutí má nahradit regulační plán, tak nemohla jen změnou očíslování paragrafů zbavit podmínku stanovenou územním plánem účinnosti, obzvláště pokud stavební zákon takovou překážku pro rozhodování stanoví nadále i po novele. Pro úplnost je však třeba zmínit přechodná ustanovení zákona č. 350/2012 Sb., který v čl. II bodu 5 větě druhé stanovil, že pořízení a vydání regulačního plánu jako podmínka pro rozhodování v ploše nebo koridoru vymezených v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu pozbývá platnosti uplynutím 4 let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud v zásadách územního rozvoje nebo v územním plánu není uvedena lhůta pro pořízení a vydání regulačního plánu. Protože taková lhůta ve změně č. 1 územního plánu stanovena nebyla, je zřejmé, že podmínka vydání regulačního plánu zanikne dnem 1. 1. 2017. Pokud tedy bude žádost žalobce posuzována ještě po tomto datu, bude třeba zohlednit skutečnost, že podmínka pořízení regulačního plánu plynutím času zanikla. Konečně třetí okruh žalobních bodů se týká oplocení jižní strany pozemků p. č. x a veřejně přístupné účelové komunikace zmiňované ve stanovisku silničního správního úřadu ze dne 22. 7. 2014, č. j. 1095/2014. První zásadní otázkou, kterou žalobce pokládá, je otázka věcné působnosti městyse Divišov jako silničního správního úřadu. Zde je třeba konstatovat, že Úřad městyse Divišov byl podle ustanovení § 40 odst. 5 písm. c) zákona o pozemních komunikacích oprávněn vykonávat působnost silničního správního úřadu ve věcech místních komunikací a veřejně přístupných účelových komunikací. Byť toto ustanovení uvádělo, že tuto působnost vykonávají obce, ustanovení § 40 odst. 1 věta druhá současně stanovilo, že obce působnost silničního správního úřadu vykonávají v rozsahu stanoveném tímto zákonem v přenesené působnosti. Z ustanovení § 109 odst. 3 písm. b) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění zákona č. 303/2013 Sb. (dále jen „obecní zřízení“) přitom plynulo, že za obec přenesenou působnost vykonával obecní úřad, tj. zde právě úřad městyse, přičemž podle § 109 odst. 1 obecního zřízení stojí v jeho čele starosta. Proto je námitka věcné nepříslušnosti obce ve věci účelové komunikace nedůvodná. Pokud ovšem žalobce současně brojí i proti správnosti tohoto stanoviska, když je s odkazem na přikládané listiny označuje za lživé, je jeho žaloba důvodná. Ne však z důvodu věcné nesprávnosti, nýbrž z důvodu nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí a stanoviska silničního správního úřadu, o něž se napadené rozhodnutí opírá, které brání soudu otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích posoudit. Předmětné stanovisko ze dne 22. 7. 2014 pouze konstatuje existenci veřejně přístupné účelové komunikace, aniž toto konstatování jakkoliv odůvodňuje. Napadené rozhodnutí přitom k věci nic dalšího neuvádí, jen závěr tohoto stanoviska bez dalšího odůvodnění přebírá. Pouze z vyjádření tajemnice úřadu v souvislosti s odvoláním žalobce ve věci podjatosti, resp. přerušení řízení, založeného ve správním spisu navíc vyplynulo, že se toto stanovisko má opírat o údaje v pasportu komunikací obce. K tomu však soud musí uvést, že veřejně přístupná účelová komunikace vzniká ze zákona při splnění zákonem předpokládaných podmínek (blíže viz např. rozsudek NSS ze dne 16. 5. 2011, č. j. 2 As 44/2011-99, publikovaný pod č. 2370/2011 Sb. NSS, a navazující judikatura), aniž by o tom muselo být vydáno nějaké rozhodnutí. Případná evidence obce v pasportu komunikací pak také žádným způsobem neprokazuje existenci takové komunikace, a i kdyby na pozemku p. č.x taková komunikace umístěna byla, ještě z toho nevyplývá, že podmínky pro její vznik nastaly i v případě částí pozemků p. č. x ve vlastnictví žalobce, obzvláště když ze žalobcem předloženého územního souhlasu z 28. 2. 2011 vyplývá, že část pozemku st. p. x byla vyasfaltována za účelem zřízení soukromého stání a nikoliv za účelem veřejného užívání. Na otázce, zda na uvedených pozemcích existuje veřejně přístupná účelová komunikace, přitom závisí i otázka, zda by umístění plotu představovalo překážku obecnému užívání pozemní komunikace ve smyslu ustanovení § 19 zákona o pozemních komunikacích, na něž žalovaný odkazoval, a výrazně by tím byl také ovlivněn závěr o neplnění požadavků ustanovení § 7 odst. 2 vyhlášky č. 268/2009 Sb., pokud jde o aspekt ohrožení účastníků silničního provozu. Je pravdou, že odvolací námitky žalobce a argumentace v průběhu správního řízení se v této souvislosti spíše věnovala formálním otázkám, nicméně součástí odvolacích námitek byl i argument, týkající se dostatečné šířky pozemku p. č. x pro účely zajištění komunikační potřeby vlastníků nemovitostí v dané lokalitě. Právní posouzení takové námitky je přirozeně na správním orgánu a bylo tedy na žalovaném, aby si uvědomil, že tímto skutkovým argumentem je napadena jedna z právních podmínek existence, popř. trvání veřejně přístupné účelové komunikace, tzv. nezbytná komunikační potřeba. Žalovaný se však otázkou existence veřejně přístupné účelové komunikace sám již blíže nezabýval a nevyžádal si za tím ani další vyjádření silničního správního úřadu k této námitce. V dané situaci se přitom zjevně nabízel postup podle § 57 odst. 1 písm. b) ve spojení s odst. 2 a 4 správního řádu, tj. přerušení řízení spojené s výzvou účastníkům, aby podali v přiměřené lhůtě, kterou jim stanoví, návrh na zahájení řízení podle § 142 správního řádu o určení (ne)existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích p. č. x příslušnému silničnímu správnímu úřadu. Sám stavební úřad totiž není oprávněn takové řízení iniciovat, neboť řízení podle § 142 správního řádu může být zahájeno pouze na návrh dotčených osob, kterými jsou vlastníci pozemků, na nichž se má veřejně přístupná účelová komunikace nacházet, popř. vlastníci nemovitých věcí, kteří tvrdí, že takovou komunikaci potřebují za účelem přístupu k nemovitostem. Deklaratorní rozhodnutí vydané v řízení podle § 142 správního řádu by tuto předběžnou otázku mohlo závazným způsobem vyřešit a tímto rozhodnutím by se pak žalovaný mohl podle § 57 odst. 3 správního řádu řídit. Pokud si nicméně stavební úřad a žalovaný učinili ve smyslu ustanovení § 57 odst. 1 písm. c) správního řádu vlastní úsudek o existenci veřejně přístupné účelové komunikace na pozemcích žalobce, a to za pomoci (nezávazného) stanoviska silničního správního úřadu, bylo na nich, aby si o takové otázce zjednali jasno (včetně případného provedení dokazování k otázce, zda žalobce či předchozí vlastníci těchto pozemků s jejich veřejným užíváním v minulosti aktivně vyslovili souhlas nebo dlouhodobě pasivně jejich užívání akceptovali, popř. zda se takový souhlas předpokládá, neboť jsou jako veřejná cesta užívány od nepaměti) a svůj skutkový a právní závěr patřičně odůvodnili. Tak tomu však v tomto případě nebylo, a to ani k namítané otázce nezbytné komunikační potřeby, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí opět nepřezkoumatelné a navíc se opírá o nedostatečná skutková zjištění. S ohledem na shora učiněné závěry proto soud musí konstatovat, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a dokazování provedené správním orgánem vyžaduje zásadní doplnění. Proto soud napadené rozhodnutí zrušil podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. i bez nařízení jednání. Soud dále zvážil, zda využije možnosti zrušit i předcházející rozhodnutí stavebního úřadu podle ustanovení § 78 odst. 3 s. ř. s., nicméně dospěl k závěru, že v případě vytknutých pochybení se nejedná o vady, které by nebylo možné napravit před odvolacím orgánem (nepřezkoumatelnost, případná výzva k podání návrhu podle § 142 správního řádu), a proto soud řízení vrátil do fáze odvolacího řízení s tím, že ponechává na úvaze žalovaného, zda otázku existence veřejně přístupné účelové komunikace vyřeší v rámci odvolacího řízení. V dalším řízení však správní orgány nepominou skutečnost, že v důsledku novely zákona o pozemních komunikacích provedené zákonem č. 268/2015 Sb. s účinností od 31. 12. 2015 se v případě veřejně přístupných účelových komunikací stal silničním správním úřadem obecní úřad obce s rozšířenou působností [viz § 40 odst. 4 písm. a) zákona o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů], tj. v tomto případě Městský úřad Benešov. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, přiznal soud náhradu nákladů řízení ve výši 3.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek. Osobě zúčastněné na řízení ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu nákladů nepřísluší, neboť jí soud žádnou povinnost neuložil a soudu není známa ani žádná okolnost hodná zvláštního zřetele, která by výjimečné přiznání náhrady nákladů odůvodňovala.

Poučení