48 C 111/2024 - 97

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, takto:

Výrok

I. Žaloba o zaplacení částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žaloba na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění: „Omluva panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce]: [Anonymizováno], se Vám omlouvá za Vaše nezákonné a ve veřejném prostoru medializované trestní stíhání pro údajný zločin šíření nakažlivé lidské nemoci, které bylo zahájeno usnesením [právnická osoba], oddělení obecné kriminality Územního odboru [adresa] ze dne [datum], pokračovalo podáním obžaloby ze strany Okresního státního zastupitelství v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.], jehož státní zástupce ([tituly před jménem] [jméno FO]) zcela zanedbal povinnost dozírat na zákonnost přípravného řízení, poté pokračovalo odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.] a bylo skončeno teprve usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.], kterým bylo rozhodnuto o zrušení tohoto rozsudku a o postoupení věci. Přijměte prosím omluvu za tento nezákonný postup [právnická osoba], oddělení obecné kriminality Územního odboru [adresa], dále Okresního státního zastupitelství v [adresa] a také Okresního soudu v [adresa], kterým Vám byla způsobena těžko odčinitelná nemajetková újma a veřejně poškozena Vaše pověst, a kterým bylo porušeno zejména Vaše základní právo nebýt trestně stíhán jinak nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené každému článkem 8 Listiny základních práv a svobod, a základní právo na ochranu osobnosti, zaručené článkem 10 Listiny základních práv a svobod.“, se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované veřejně se žalobci omluvit a po dobu dvou měsíců, počínaje třetím dnem od právní moci rozsudku, zveřejnit na svojí webové stránce www.justice.cz tuto omluvu: „Omluva panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce]: [Anonymizováno], se omlouvá panu [jméno FO] za jeho nezákonné a ve veřejném prostoru medializované trestní stíhání pro údajný zločin šíření nakažlivé lidské nemoci, které bylo zahájeno usnesením [právnická osoba], oddělení obecné kriminality Územního odboru [adresa] ze dne [datum], pokračovalo podáním obžaloby ze strany Okresního státního zastupitelství v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.], jehož státní zástupce ([tituly před jménem] [právnická osoba]) zcela zanedbal povinnost dozírat na zákonnost přípravného řízení, poté pokračovalo odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.] a bylo skončeno teprve usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.], kterým bylo rozhodnuto o zrušení tohoto rozsudku a o postoupení věci. Ministerstvo spravedlnosti vyslovuje panu [jméno FO] veřejnou omluvu za tento nezákonný postup [právnická osoba], oddělení obecné kriminality Územního odboru [adresa], dále Okresního státního zastupitelství v [adresa] a také Okresního soudu v [adresa], kterým byla panu [jméno FO] způsobena těžko odčinitelná nemajetková újma a veřejně poškozena jeho pověst, a kterým bylo porušeno zejména jeho základní právo nebýt trestně stíhán jinak nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručené každému článkem 8 Listiny základních práv a svobod, a základní právo na ochranu osobnosti, zaručené článkem 10 Listiny základních práv a svobod.“, se zamítá.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze dne [datum] podanou původně u Obvodního soudu pro [adresa] domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 250 000 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným rozhodnutím vydaným v trestním řízení vedeným posléze u Okresního soudu v [adresa] pod sp.zn. [sp. zn.]. Žalobce uvedl, že s ním bylo usnesením policejního orgánu ze dne [datum] zahájeno trestní stíhání pro trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Po podání obžaloby byl rozsudkem Okresního soudu v [adresa] odsouzen k trestu odnětí svobody na dvě léta s podmíněným odkladem na dvě léta. Krajský soud v [Anonymizováno] usnesením ze dne [datum] tento rozsudek zrušil a věc postoupil [právnická osoba] Středočeského kraje k případnému posouzení věci jako přestupku. Usnesení téhož dne nabylo právní moci. Ohledně zásahů do osobnostních sfér žalobce tvrdil, že byl obviňován ze zločinu, který nespáchal, byla poškozena pověst žalobce a narušeny vztahy s rodinou, příteli a známými a tyto se nepodařilo obnovit, dne [datum] manželka žalobce se podrobila zákroku a byla diagnostikována rakovina a poté procházela náročnou onkologickou léčbou, staral se o ní žalobce, který ale současně musel řešit trestní stíhání, zhoršil se zdravotní stav žalobce (problémy s krevním tlakem a dlouhodobé problémy s nespavostí), došlo k medializaci. Žalobce nebyl spokojen s omluvou od žalované a domáhal se omluvy v širším rozsahu a rovněž jejího zveřejnění. K uplatnění nároku u žalované žalobce uvedl, že se tak stalo dne [datum], kdy žalovaná do podání žaloba žalobcův nárok neprojednala.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok ve výši 250 000 Kč uplatnil. K projednání žádosti žalobce došlo dne [datum]. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, nicméně zadostiučinění v peněžité formě odmítla. Po stručné rekapitulaci řízení, zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání, následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře stíhané osoby a s poukazem na trestní minulost žalobce, který byl v roce 2003 jako člen organizované skupiny a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech odsouzen k desetiletému trestu odnětí svobody za zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy, přičemž k zahlazení odsouzení došlo dne [datum]. Poskytnutou omluvu žalovaná považuje za odpovídající a peněžité zadostiučinění žalovaná nepřiznala. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

3. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání. K poukazu žalované na to, že zásahy do osobnostních sfér nebyly žalobcem řádně dotvrzeny, soud konstatuje, že tento názor nesdílí. Rozsah tvrzení, tedy to, k jakým konkrétním dopadům do osobnostních sfér došlo, je věcí poškozeného, přičemž tento rozsah je určující především z hlediska výše požadovaného odškodnění. Za situace, kdy žalobce v návaznosti na předběžné procesní poučení a výzvu soudu konkrétní zásahy do osobnostních sfér uvedl v podání ze dne [datum], nebyl důvod, aby mu soud dával procesní poučení o tom, že má svá tvrzení doplnit o další zásahy. Skutečnost, že byly prokázány jen obecné či mírné dopady do osobnostních sfér, či že byl prokázán určitý zásah, avšak není přičitatelný žalované, jakož i to, že byly prokázány jiné skutečnosti (zde např. trestní minulost žalobce), se projeví v závěru soudu o tom, jestli poškozenému náleží peněžité zadostiučinění a případně v jeho výši.

4. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok ve výši 250 000 Kč a požadavek na omluvu uplatnil dne [datum]. Žalovaná nárok žalobce projednala, což sdělila stanoviskem ze dne [datum], přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobci se omluvila, avšak nárok na peněžité odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím a požadavek na omluvu v podobě žalobcova znění žalovaná neshledala důvodným, že usnesením policejního orgánu ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum] č.j. [sp. zn.] byl žalobce shledán vinným zločinem šíření nakažlivé lidské nemoci dle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání dvou let. Proti tomuto usnesení bylo ze strany žalobce podáno odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.] tak, že napadený rozsudek zrušil a postoupil věc [právnická osoba] Středočeského kraje. Trestní řízení pravomocně skončilo dne [datum].

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl, nad rámec skutečností mezi účastníky nesporných k tomuto závěru o skutkovém stavu: Soud má za prokázané, že žalobce byl obviněn a posléze obžalován pro skutek, v němž byl spatřován zločin šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což mu hrozil trest odnětí svobody na 2 až 8 let, že trestní stíhání trvalo přibližně 8 měsíců a že k postoupení věci k případného projednání skutku jako přestupku. Soud má dále za prokázané, že blíže nekonkretizovaní přátelé a známí žalobce konfrontovali s informací o tom, že je trestně stíhán, že s ním omezili kontakt, či na něj měli méně času, že žalobce zjistil, že o něm vyšly na internetu články v souvislosti s jeho trestním stíháním, že jeho děti mu vyčítali, že se do něčeho zapletl a že dělá ostudu. Subjektivně žalobce pociťoval, že se vztahy s dětmi zhoršily, ale současně bylo prokázáno, že došlo v tomto směru později k nápravě. Rovněž manželka žalobci vytkla, do čeho se to zapletl. Bylo prokázáno, že žalobce měl potíže s nespavostí, bral lék Stylnox a objevily u něj i určité obtíže s močením. Dále žalobce pociťoval úzkosti a obavy z toho, že je sledován (zjištěno z účastnického výslechu žalobce). Bylo prokázáno, že u manželky žalobce bylo diagnostikováno onkologické onemocnění (zjištěno z propouštěcí zprávy z VFN v Praze ze dne [datum] na č. l. 80). Bylo prokázáno, že žalobce byl v roce [Anonymizováno] Městským soudem v [Anonymizováno] odsouzen za trestný čin podle § 187 odst. 1, odst. 2/a, odst. 4/c zákona č. 140/1961, k trestu odnětí svobody na 10 let s osvědčením se dne [datum], zahlazení odsouzení dne [datum] (zjištěno z opisu z evidence rejstříku trestů fyzických osob na č. l. 176 trestního spisu). Bylo prokázáno, že případ žalobce byl medializován ve dvou článcích, v nichž byl žalobce označen jménem a příjmením a dáván do souvislosti s [tituly před jménem] [jméno FO] a jeho trestní kauzou. Současně bylo obsahem těchto článků prokázáno, že případ žalobce byl v médiích označen jako absurdní či bagatelní s poukazem na to, že obžaloba ve věci žalobce ignoruje závěry judikatury k závaznosti telefonického pokynu k podrobení se karanténě a že velká část obou článků se věnovala kauze [tituly před jménem] [jméno FO] (zjištěno z článku z ekonomickydenik.cz s názvem „[Anonymizováno]“ ze dne [datum], a článku s názvem „[Anonymizováno]“ z ceska-justice.cz ze dne [datum]).

6. Účastnickou výpověď soud hodnotí jako spontánní a skutečnostem v ní uváděným soud v zásadě uvěřil. Soud nepovažoval za potřebné provádět výslech manželky žalobce (za situace, kdy žalobce uvedl, že tento důkazní návrh ani není s ohledem na její zdravotní stav realizovatelný), či vyzývat žalobce podle § 118a o.s.ř., neboť nezůstalo žádné tvrzení, které by nebylo prokázáno, či vyvráceno.

7. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující. Soud blíže nehodnotil ty důkazy, z nichž posléze žádná skutková zjištění potřebná pro právní posouzení věci neučinil.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

11. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

15. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

16. V řízení bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

17. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

18. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V daném případě trestní stíhání žalobce neskončilo pravomocným odsouzením. Je tak naplněn předpoklad odpovědnostního titulu žalované z důvodu vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení policejního orgánu ze dne [datum], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání zločinu šíření nakažlivé lidské nemoci podle § 152 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, které bylo odklizeno usnesením Krajského soudu v [Anonymizováno] ze dne [datum], sp. zn. [sp. zn.], jímž byl odsuzující rozsudek zrušen a věc postoupena [právnická osoba] Středočeského kraje k případnému projednání skutku jako přestupku. Trestní řízení pravomocně skončilo dne [datum].

19. Podmínka existence odpovědnostního titulu je tak splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku škody a existence příčinné souvislosti.

20. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

21. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér žalobce zasaženo v míře poměrně malé, a to i pokud jde o obecné dopady trestního stíhání. Soud již výše, v rámci závěrů o skutkovém stavu, uvedl, jaké zásahy do osobnostních sfér má za prokázané. Na tomto místě pak soud dodává, že skutečnost, že manželka žalobce onemocněla právě v době trestního stíhání žalobce nelze přičítat žalované. Toliko lze připustit, že žalobce musel řešit současně obě stresové situace. K žádným zásadnějším dopadům do zdraví žalobce nedošlo, nadto sám žalobce uvedl, že některými základními onemocnění trpěl již před trestním stíháním (nadváha, vysoký krevní tlak a cukrovka). Rovněž k žádnému výraznému zásahu do rodinných vztahů nedošlo. Žalobce zmiňoval pouze určité výčitky od dětí a manželky, dotazy sousedů a známých. Je třeba vzít rovněž v úvahu, že žalobce není osobou bezúhonnou, pro kterou by předmětné trestní stíhání bylo první takovou zkušeností. Žalobce má v rejstříku sice pouze jeden záznam, avšak šlo typově o závažnou trestnou činnost, za kterou byl žalobce odsouzen k vysokému trestu odnětí svobody. I když odsouzení pochází již z doby před více než dvaceti lety, k zahlazení odsouzení došlo až v roce 2022. K zahlazení odsouzení komentářová literatura uvádí, že „[d]ůsledkem uvedené fikce je, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů (§ 11 odst. 1, § 13 odst. 1 RejTr) se zahlazené odsouzení neuvádí a občan není povinen uvádět zahlazené odsouzení či zmiňovat se o své trestné činnosti při přijímání do zaměstnání ani při jiných příležitostech. (…) Zahlazením se odsouzení nezrušuje, pouze zanikají jeho účinky vůči pachateli i ve vztahu k dalším osobám. Proto lze i zahlazené odsouzení např. zrušit z podnětu stížnosti pro porušení zákona (§ 266 a násl. TrŘ), zahlazené odsouzení se vykazuje v opisu z evidence Rejstříku trestů (§ 10 RejTr) a někdy je překážkou bezúhonnosti (viz např. § 22 odst. 3 ZbrZ).“ (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, 4933 s., k § 105, citováno podle Beck online). Zahlazení odsouzení je tak nadále fikcí, která má odsouzeným po určité době zajistit, aby se mohli opět začlenit do společnosti a informace o jejich předchozím odsouzení nebyla snadno veřejně dostupná. Nijak však nebrání soudu v občanském soudním řízení, aby k předchozímu odsouzení přihlédl z hlediska celkového hodnocení osoby žalobce a při své úvaze o odpovídající formě zadostiučinění. Nelze rovněž odhlédnout od toho, že ani odvolací soud neměl pochybnosti o tom, že se skutek stal a že bylo lze předpokládat, že je v rozporu s právem. O tom svědčí postoupení věci do přestupkového řízení. Nic na tom nemění, že k uznání žalobce vinným přestupkem nedošlo. Nepřípadné jsou pak námitky ex post zpochybňující provedený test na pozitivitu nákazou covid-19 či formu, kterou zvolila hygienická stanice při nařízení karantény. Žalobce netvrdil, že by využil dostupné opravné prostředky proti pokynu hygienické stanice, v rámci něhož mohl brojit i proti pozitivnímu výsledku testu. V kompenzačním řízení soud znovu neposuzuje ani to, zda se skutek stal, ani vinu žalobce, ani neposuzuje důvodnost, opodstatněnost či věcnou správnost úkonů OČTŘ včetně podané obžaloby. K tomu slouží výlučně postupy předvídané trestním řádem a předpisy souvisejícími. Stejně tak je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu zproštění obžaloby nezpůsobuje s výjimkou fikce nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonnost žádného jiného postupu či úkonu v trestním řízení. Pokud pak žalobce poukazoval na dopady, k nimž mělo dojít až poté, kdy trestní stíhání skončilo, či které i poté přetrvaly, pak soud poukazuje na to, že nelze zohlednit události, které nastaly až po skončení trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Pokud jde o medializaci, pak bylo prokázáno, že věc žalobce medializována byla. Je však třeba poukázat na to, že je zcela zjevné, že trestní stíhání žalobce bylo pro média zajímavé hlavně proto, že se žalobce dostal do interakce s bývalým soudcem [jméno FO], jehož trestní kauza byla v této souvislosti probírána a připomínána. Lze pochybovat o tom, že by jinak případu žalobce byla věnována nějaká větší mediální pozornost. Nelze rovněž přehlédnout, že zejména článek publikovaný na webu [Anonymizováno] vyznívá pro žalobce spíše příznivě, neboť je v něm jeho věc líčena jako bagatelní či absurdní, je vyjádřena pochybnost, zda taková věc má být projednávána před soudem a je naznačena její zajímavost právě pro propojení s osobou bývalého soudce [jméno FO]. Rovněž jsou tam uváděny skutečnosti zpochybňující vinu žalobce s poukazem právě na otázku možnosti dávat telefonicky pokyn ke karanténě. Nelze proto dospět k závěru, že by touto formou medializace žalobce nějak zvlášť utrpěl, když sympatie médií byly spíše na jeho straně a nikoli na straně OČTŘ.

22. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobci náleží širší a veřejná omluva a/nebo zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

23. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobce byl stíhán přibližně 8 měsíců, což je možné hodnotit jako délku zcela přiměřenou s ohledem na povahu obvinění i na to, že věc probíhala na dvou stupních soudní soustavy. Spíše je zjevné, že věc probíhala s největším urychlením, což přispělo k tomu, že k zásahům do života žalobce došlo jen ve zcela minimálním rozsahu. Ani žalobce nenamítal nepřiměřenou délku řízení.

24. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin šíření nakažlivé lidské nemoci patří do skupiny trestných činů proti životu a zdraví. Žalobce byl stíhán za uvedený trestný čin ve formě zločinu, a to proto, že se jej měl dopustit v době, kdy byl v zemi vyhlášen nouzový stav. Žalobci sice hrozil trest na dva a osm let, nicméně se nemusel obávat trestu nepodmíněného, a to i s ohledem na svou trestní minulost, neboť šlo o zcela odlišnou trestnou činnost. I kdyby se však žalobce obával nepodmíněného trestu, o čemž však v účastnickém výslechu nehovořil, pak tato nejistota trval pouze přibližně 4 měsíce, neboť mu nepravomocně byl právě podmíněný trest odnětí svobody uložen „toliko“ za přečiny, kdy byl ohrožena trestní sazbou až na 2 roky, peněžitým trestem nebo propadnutím věci. Je však třeba přihlédnout k tomu, že žalobce již trestně stíhán byl, a to za závažnou drogovou trestnou činnost a byl odsouzen k dlouholetému trestu odnětí svobody, který převážně i vykonal. I když se nyní jednalo o podezření ze zcela odlišné trestné činnosti, je třeba přihlížet k tomu, že žalobce již obecně zkušenost s trestním řízením má, a újma samotným trestním stíháním způsobená tak není shodná jako újma, kterou by pociťovala osoba bez jakékoli zkušenosti s OČTŘ. V této souvislosti je třeba i připomenout obecnou rozporuplnou náladu ve společnosti v době proticovidových opatření, kdy část společnosti vládní opatření podporovala, část nikoli. Část žalobcova okolí tak skutečně mohla žalobce odsuzovat za to, že mohl šířit covidovou nákazu, pro část společnosti však naopak mohl představovat někoho, kdo se vládním opatřením vzepřel. Závěr o potenciálu společenského odsudku je tak třeba činit i z této perspektivy. Tento závěr soudu je podpořen právě i vyznění obou článků, které byly prováděny k důkazu a jejichž obsah již soud výše rozebral.

25. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 5 a 21) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

26. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne [datum] sdělil, s jakým případem bude případ žalobce srovnávat. Žalobce i žalovaná ponechali výběr srovnávací judikatury na soudu. Soud pak k porovnání vybral případ vedený u zdejšího soudu pod sp.zn. 19 C 44/2015. V této věci šlo o podezření z trestného činu ublížení na zdraví dle § 144 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví a přečinem vydírání, trestní stíhání trvalo 8 měsíců. Tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě až 4 roky s možným navýšením o 1/3. Z dopadů bylo prokázáno snížení pracovní výkonnosti, která byla ze strany zaměstnavatele řešena pohovory, výtkami, tamní žalobce přestal mít čas na rodinu a společné trávení času, jak s dcerou, tak s příbuzenstvem, fyzicky chátral, hubnul, špatně spal a měl problémy psychické. Nad rámec konstatování nezákonného rozhodnutí bylo přiznáno 10 000 Kč.

27. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že není na místě žalobce odškodnit v penězích. Soud pro srovnání vybral případ, v nichž šlo o trestnou činnost ze shodné skupiny trestných činů, tedy proti životu a zdraví v souběhu ještě s další trestnou činností. Rovněž délka trestního stíhání byla obdobná a hrozila i podobná trestní sazba. Rovněž dopady ve srovnávaném případě byly shledány spíše obecné, případně mírné. Došlo k určitým dopadům do zdravotní sféry v podobě nespavosti a psychických problémů, dopadům do fyzična a byly částečně narušeny vztahy s rodinou. V porovnávaném případě šlo o osobu bezúhonnou. Za situace, kdy osobě bez trestní minulosti bylo za srovnatelné situace přiznáno toliko symbolické odškodnění ve výši 10 000 Kč, nebylo by v souladu s obecně přijímanou představou spravedlnosti, pokud by žalobci, který již byl soudně trestán za závažnou trestnou činnost a pobýval řadu let ve VTOS, mělo být poskytnuto odškodnění v peněžité podobě.

28. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou vydáním nezákonného rozhodnutí vůči žalobci ve formě omluvy jak byla poskytnuta žalovanou a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se mu rovněž dostalo již od žalované. Proto soud žalobu v celém rozsahu požadované relutární satisfakce zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok I).

29. Pokud jde o požadovanou omluvu, žalobce může být s požadavkem na omluvu úspěšný jen v případě, že její text svým obsahem odpovídá okolnostem posuzované věci a je přiměřený. Žalobce se však domáhal i omluvy za to, že státní zástupce zcela zanedbal povinnost dozírat na zákonnost přípravného řízení, žalovaná se měla omluvit i za nezákonný postup Okresního státního zastupitelství v [adresa] a Okresního soudu v [adresa], jakož i za porušení práva nebýt trestně stíhán jinak nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Takto formulované znění omluvy požadované žalobcem je však s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného řízení, s ohledem na to, co bylo prokázáno, a i s ohledem na právní konstrukci odpovědnostního titulu zcela nepřiměřené. V řízení nebylo prokázáno, že by státní zástupce porušil povinnosti stanovené mu v souvislosti s dozorem nad přípravným řízením, kdy v tomto směru soud žalobci adresoval procesní poučení a výzvu podle § 118a odst. 3 o.s.ř., přičemž žalobce žádné důkazy neoznačil. Rovněž nelze spatřovat nezákonný postup v tom, že ve věci byla podána obžaloba ani nelze nezákonný postup spatřovat v nepravomocném rozsudku Okresního soudu v [adresa]. Nezákonný postup totiž nelze spatřovat v tom, že byl žalobce stíhán pro podezření z trestného činu. Existuje totiž distinkce mezi okolnostmi, které odůvodňují zahájení trestního stíhání a okolnostmi, za nichž může být vydán odsuzující rozsudek. Soud v této souvislosti poukazuje i na to, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, dáváno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.11.2015, sp.zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6). Jen ze skutečnosti, že odvolací trestní soud dospěl k závěru, že je na místě věc postoupit do přestupkového řízení, nelze dovozovat, že žalobce byl trestně stíhán jinak nežli z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Současně platí, že doplňovat jakékoli údaje či jinak omluvu modifikovat, soudu, který je vázán žalobním petitem, nepřísluší. Jinak řečeno, je-li požadovaná forma zadostiučinění (omluva) objektivně s ohledem na okolnosti posuzované věci nepřiměřená, nelze ji poškozenému přiznat a je třeba ji zamítnout již jen z důvodu její přílišné šíře (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.11.2006, sp.zn. 30 Cdo 2919/2006, ze dne 22.12.2011, sp.zn. 30 Cdo 2058/2010 či z recentní judikatury ze dne 31.5.2022, sp.zn. 25 Cdo 1638/2020). Jelikož soud shledal požadovanou omluvu jako neodpovídající prokázanému skutkovému stavu věci, jakož i právní konstrukci, kdy nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání je založena na právní fikce, požadavek na zaslání požadovaného textu omluvy rovněž zamítl (výrok II), kdy shodný osud sdílí i požadavek na její uveřejnění (výrok III).

30. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V souzeném případě byla zcela úspěšná žalovaná, proti které byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, proto jí soud přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 režijních paušálů po 300 Kč podle § 151 odst. 3 o.s.ř., a to za vyjádření ze dne [datum] k žalobě, vyjádření ze dne [datum], vyjádření ze dne [datum] a za přípravu a účast při jednání dne [datum] (podle § 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem v částce 1 500 Kč.

31. Povinnost k plnění v nákladovém výroku soud určil ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., když k delší lhůtě plnění či k plnění ve splátkách neshledal soud žádný důvod.

Poučení