48 C 120/2023 - 143

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobkyň: a) Ing. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] b) [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] obě zastoupeny advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/1], o zaplacení 1 263 146 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) úrok z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 68 516,25 Kč od 9.6.2023 do 21.9.2023 do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) částku 3 146 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 74 200,45 Kč od 9.6.2023 do 21.9.2023 a z částky 3 146 Kč od 22.9.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

III. Žaloba o zaplacení částky 680 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 9.6.2023 do zaplacení žalobkyni a) a o zaplacení částky 580 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 9.6.2023 do zaplacení žalobkyni b) se zamítá.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) náhradu nákladů řízení ve výši 41 597,12 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni b) náhradu nákladů řízení ve výši 43 145,92 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalobkyni a) se vrací záloha složená na náklady důkazů ve výši 3 000 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro [adresa] do 30 dnů od právní moci rozsudku.

VII. Žalobkyni b) se vrací záloha složená na náklady důkazů ve výši 3 000 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Obvodního soudu pro [adresa] do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 8.6.2023, doručenou soudu dne 9.6.2023, ve znění pozdějších doplnění, domáhaly po žalované původně zaplacení náhrady škody a odškodnění za nemajetkovou újmu v souvislosti s trestním řízením vedeným proti oběma žalobkyním posléze u Okresního soudu v [Anonymizováno] pod sp.zn. [spisová značka]. Žalobkyně a) se domáhala náhrady nákladů obhajoby 68 516,25 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 9.6.2023 do zaplacení, které žalovaná zcela uhradila po podání žaloby dne 21.9.2023, a dále přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z trestního stíhání ve výši 680 000 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 9.6.2023 do zaplacení. Žalobkyně b) se domáhala náhrady nákladů obhajoby 74 200,45 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 9.6.2023 do zaplacení, z čehož po podání žaloby žalovaná uhradila dne 21.9.2023 71 004,54 Kč. Ohledně částky 49,91 Kč vzala žalobkyně b) žalobu částečně zpět. Nadále se domáhal částky 3 146 Kč. Dále se žalobkyně b) domáhala přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z trestního stíhání ve výši 580 000 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně z této částky od 9.6.2023 do zaplacení. Žalobkyně uvedly, že proti nim bylo vedeno trestní řízení, které skončilo vydáním zprošťujícího rozsudku Krajským soudem v [Anonymizováno] ze dne 9.6.2022. S ohledem na úhradu ze strany žalované se již domáhala náhrady škody spočívající v nákladech vynaložených na obhajobu pouze žalobkyně b), a to částky 3 146 Kč za úkon právní služby, spočívající v sepisu podnětu k výkonu dohledu ze dne 24.6.2020, režijní paušál a náhrady za 21% DPH. K nemajetkové újmě žalobkyně a) tvrdila, že pociťovala trestní stíhání jako značnou újmu, skutečnost vedení trestní stíhání vnímalo její okolí způsobem, který velmi snižoval její vážnost a občanskou čest. Měla psychické problémy, byla v neustálém psychickém napětí, trpěla úzkostí, nepohodlím a nejistotou. Stíhání považovala za absurdní a nesmyslné, kdy se jí podsouvalo něco, co neučinila a nikdy učinit nechtěla. Žalobkyně a) tak utrpěla i určitou deziluzi z fungování orgánů činných v trestním řízení a cítí se být zejména činností PČR a státního zastupitelství ponížena. Toto umocnil přístup státního zástupce, který opakovaně rušil rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci, opakovaně odmítal trestní stíhání zastavit, podal obžalobu, a nakonec určitou část některých hlavních líčení prospal. Žalobkyně a) tvrdila, že je slušná a bezúhonná občanka, která po celý život řádně studovala, pracovala a podnikala, je i pečlivou a starostlivou matkou a družkou. Utrpěl tedy i rodinný život a zdraví žalobkyně a). Zasažena byla i dobrá pověst žalobkyně 1). Dále byla reálně ohrožena i tím, že by již nemohla fungovat jako jednatel ve svých společnostech. Rovněž panovala povědomost o trestním stíhání žalobkyně ad a) v lokalitě [Anonymizováno] a v daném oboru. K nemajetkové újmě žalobkyně b) uvedla, že je leteckou společností specializující se na širokou škálu služeb ve vrtulníkovém provozu, a to zejména vrtulníkovou školu, poskytování vrtulníkových leteckých prací, službu řízení zachování letové způsobilosti vrtulníků a další činnosti spjaté s vrtulníkovým provozem (např. hangárování). Žalobkyně b) tvrdila, že je bezúhonná a řádně a včas plní své povinnosti jak ke svým spolupracovníkům, tak i k státním orgánům. I pro žalobkyni b) bylo zahájení trestního stíhání jen těžko pochopitelné. Od počátku upozorňovala na uzavřenou dohodou o narovnání, a že tato věc nikdy neměla být řešena orgány činnými v trestním řízení. I žalobkyně 2) považovala stíhání za absurdní a nesmyslné, kdy se jí podsouvalo něco, co neučinila a nikdy učinit nechtěla. Ing. [Anonymizováno], jeden z jednatelů žalobkyně 2), se účastnil hlavních líčení a z chování státního zástupce byl v šoku. O stíhání žalobkyně b) se obecně vědělo v lokalitě [Anonymizováno] a v daném oboru. V případě odsouzení mohlo být reálně ohroženo fungování samotné společnosti, neboť se společností s takovým případným záznamem v Rejstříku trestů by nikdo nechtěl spolupracovat, a navíc by se zkomplikovala i spolupráce se státními orgány, a to především Úřadem [Anonymizováno]. K uplatnění nároků u žalované žalobkyně uvedly, že je uplatnily dne 8.12.2022.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 25.9.2023 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 8.12.2022 uplatnily oba nároky ve výši uplatněné touto žalobou. K projednání žádosti žalobkyň došlo dne 19.9.2023. Žalovaná konstatovala, že v předmětném trestním řízení bylo vydáno nezákonné rozhodnutí, oběma žalobkyním se omluvila a poskytla žalobkyni a) náhradu nákladů obhajoby v celé požadované výši 68 516,25 Kč a žalobkyni b) pak ve výši 71 004,54 Kč. Nárok na náhradu za požadovaný úkon právní služby – sepis podnětu k výkonu dohledu ze dne 24.6.2020 – žalovaná neuznala, a to jednak proto, že nebyl v trestním spise dohledán, a i kdyby dohledán byl, tak není úkonem podle AT. Ve zbylém rozsahu žalovaná nároky žalobkyň neuznala. Po zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního stíhání a následků způsobených trestním stíháním v osobnostní sféře obou stíhaných osob dospěla žalovaná k závěru, že nemajetková újma není dostatečně prokázána. Žalovaná poukázala na rozsudek odvolacího trestního soudu ze dne 9.6.2022, konkrétně na poslední odstavec, z něhož vyplývá, že nebyly pochybnosti o spáchání skutku a jeho právním hodnocení, nicméně odvolací soud dospěl k závěru, že je na místě aplikovat materiální korektiv podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku při současně aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Žalovaná v této souvislosti poukázala na rozhodnutí NS ČR, sp.zn. [spisová značka]. Žalovaná navrhla žalobu ve zbývajícím rozsahu zamítnout.

3. Podáním ze dne 10.11.2023 vzaly žalobu částečně zpět pro plnění žalované, a to žalobkyně a) co do částky 68 516,25 Kč a žalobkyně b) co do částky 71 054,45 Kč. Soud v souladu s tímto dispozitivním úkonem žalobkyň řízení částečně v tomto rozsahu zastavil usnesením ze dne 14.11.2023, č.j. [spisová značka].

4. Předmětem řízení zůstal jeden nárok žalobkyně a) na odškodnění nemajetkové újmy 680 000 Kč a dva nároky žalobkyně b), jednak na náhradu škody 3 146 Kč a jednak na odškodnění nemajetkové újmy 580 000 Kč, vždy s vymezeným příslušenstvím.

5. Soud o věci rozhodl při nařízeném jednání.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně u žalované oba nároky uplatnily dne 8.12.2022, že žalovaná nároky projednala, což sdělila stanoviskem ze dne 19.9.2023, přičemž konstatovala nezákonné rozhodnutí, žalobkyním se omluvila, poskytla dne 21.9.2023 žalobkyni a) požadovanou náhradu nákladů obhajoby v plné výši, žalobkyni b) dílčí náhradu nákladů obhajoby ve výši 71 004,54 Kč, ovšem nároky na odškodnění nemajetkové újmy neshledala důvodnými ani zčásti. Dále byl nesporný průběh předmětného trestního řízení tak, že dne 28. 8. 2019 bylo vydáno v pořadí třetí usnesení o zahájení trestního stíhání jak spoluobviněného [Anonymizováno], tak i žalobkyně a) ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Stížnosti obou obviněných byly zamítnuty. Dne 19. 2. 2020 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobkyně b) ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Stížnost žalobkyně b) byla zamítnuta. Dne 3. 12. 2020 podalo Okresní státní zastupitelství v [Anonymizováno] obžalobu k Okresnímu soudu v [Anonymizováno]. Po hlavních líčeních byl dne 14. 3. 2022 vydán odsuzující rozsudek, proti kterému obě žalobkyně i spoluobžalovaný [Anonymizováno] podali odvolání. Dne 9. 6. 2022 byl vyhlášen rozsudek Krajského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že se rozsudek soudu I. stupně zrušuje a nově se rozhoduje tak, že se spoluobžalovaní zprošťují obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu. Právní moci rozhodnutí nabylo dne 9. 6. 2022.

7. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedeným závěrům o skutkovém stavu:

8. Ze spisu Okresního soudu v [Anonymizováno], sp.zn. [spisová značka], soud dále zjistil z protokolu o hlavním líčení ze dne 7. 6. 2021 na č. l. 902, že v 10:15 hodin protokolováno, že státní zástupce hlasitě spí, předseda senátu státního zástupce upozornil, že dne 30.6.2021 podána námitka podjatosti státního zástupce na č. l. 925 a stížnost na Mgr. [jméno FO], státního zástupce a námitka podjatosti, kdy předmětem stížnosti a podjatosti je to, že státní zástupce spal v průběhu hlavního líčení, proto podána stížnost na chování – námitka podjatosti z hlediska zpochybnění motivu k podání obžaloby z čehož žalobkyně dovozovaly, že státního zástupce věc nezajímá (nesporné mezi účastníky bylo že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto tak, že státní zástupce ve věci vyloučen nebyl a že stížnost na státní zástupce byla shledána důvodnou). Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v [Anonymizováno] na č. l. 1109, a to odst. 14 a 16 zjištěno, že krajský soud dospěl k závěru, že soud I. stupně posoudil správně celou záležitost i po zákonné stránce. Důvodně konstatoval, že obžalovaný [Anonymizováno] a žalobkyně a) a prostřednictvím posledně jmenované i obžalovaná žalobkyně b) se dopustili přečinu podvodu, kdy obžalovaný [Anonymizováno] a žalobkyně a) postupovali tak, jak popsal soud I. stupně, kdy věděli, že nejednali v zájmu [právnická osoba], že činí něco, s čím představenstvo srozuměno nebylo, že postupují ke škodě tohoto subjektu a žalobkyně a) byla v té době jednatelkou žalobkyně b), nebylo pochyb o tom, že se snaží zajistit této společnosti majetkový prospěch, že tak jednala v souvislosti s činností této společnosti při zajištění letového provozu. To, že obžalovaní jednali za zády vedení [právnická osoba], že se snažili osoby, které v té době ve vedení byly, podvést a postavit před hotovou věc, není také pochyb. Dále dospěl krajský soud k závěru, že je zřejmé, že se jednalo o exces z jinak řádného vedení života těmito osobami, k němuž by nikdy nepřistoupily, kdyby je nedotlačil reálný vývoj vztahů a názorů v rámci [právnická osoba], zejména jeho představenstva. Dále krajský soud dospěl k závěru, že vidí kořeny jednání obžalovaných ve špatné komunikaci mezi členy představenstva [právnická osoba], v nedostatečné dohodě před tím, než žalobkyně b) začala realizovat stavbu hangáru. Jednání obžalovaných pak bylo jen zoufalými kroky vyplývajícími z těchto okolností na poli trestního práva, kdy tak do značné míry bylo řešeno něco, co primárně spočívá v neřešení občanskoprávních vztahů, nicméně tyto byly následně vyřešeny. K jednání došlo již před dlouhým obdobím, oni sami se od té doby nedopustili žádných dalších nezákonných činů, nedopouštěli se jich ani předtím, neexistuje riziko, že by trestnou činnost opakovali, probíhající trestní řízení pro ně samozřejmě mělo do jisté míry korektivní účinek. Vzhledem k tomu, že jde o osoby bezúhonné čili účel trestního řízení byl v podstatě již naplněn a je tedy oprávněný předpoklad, že žádný z obžalovaných nebude do budoucna podobným způsobem řešit problémy v obchodních, nebo v občanskoprávních vztazích. Proto dospěl odvolací trestní soud k závěru, že je na místě, aby byl aplikován materiální korektiv podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku právě pro výjimečnost celé situace ať již z pohledu skutku, který je projednáván, ať již z pohledu obžalovaných i když tak měl závěry soudu I. stupně skutkové i právní za zákonné a správné, odvolací soud napadený rozsudek zrušil a sám rozhodl o zproštění obžalovaných obžaloby, při uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a užití materiálního korektivu podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku.

9. Z lékařské zpráva MUDr. [Anonymizováno] – ambulance [adresa] ze dne 22.11.2022 k osobě žalobkyně a) na č. l. 81 zjištěno, že žalobkyně a) v péči od 2/2022 pro dlouhodobý stres, vyčerpání, únavu, nespavost, nevýkonnost, pokles nálady, úzkosti až panické stavy vázané na probíhající soudní řízení, nesoustředěnost, poruchy spánku.

10. Z lékařské zpráva od MUDr. [Anonymizováno] – ordinace [adresa] ze dne 1. 2. 2023 k osobě žalobkyně a) na č. l. 82 zjištěno, že v březnu 2021 laboratorně zjištěna porucha funkce štítné žlázy ve smyslu hyperfunkce. Subjektivně uváděno zvýšené psychické vypětí kvůli jejímu trestnímu stíhání, potíže žalobkyně a) přičítá prodělanému psychickému vypětí. Při kontrole v říjnu 2021 již štítná žláza vykazuje normální funkci, která nadále přetrvává i při kontrole v květnu 2022. resp. říjnu 2022.

11. Z výpisu z veřejného rejstříku podle fyzických osob v angažmá na č. l. 83 zjištěno, že žalobkyně a) vedena vždy jako člen statutárního orgánu a společník u pěti společností, včetně žalobkyně b).

12. Z podnětu k výkonu dohledu ze dne 24.6. 2020 na č.l. 117 včetně doručenky datové zprávy na č.l 116 zjištěno, že podáno Mgr. [Anonymizováno] coby obhájcem tehdy obviněné žalobkyně b), a to Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, a to ve věci vedené u PČR v [Anonymizováno] pod č.j. [Anonymizováno], s tím, že podnět k výkonu dohledu doručen KSZ v Praze dne 1.7.2020.

13. Z výslechu [jméno FO], partnera žalobkyně a), zjištěno, že žalobkyně a) se v průběhu trestního stíhání chovala jinak v běžných rodinných a domácích situacích, byla méně schopna řešit vypjatější situace s dětmi, méně se věnoval rodině, kdy hlavně před soudními jednáními se věnovala jen studiu soudních spisů. V těchto situacích roli žalobkyně a) přebral svědek. I ostatní členové domácnosti se snažili žalobkyni a) pomoci, převzali některé povinnosti, které do té doby zajišťovala žalobkyně a). Informaci o trestním stíhání řekla žalobkyně [právnická osoba], kterým tehdy bylo 9 a 13 let, kdy mladší dcera tomu rozuměla méně. Svědek si všímal podrážděnosti žalobkyně a) ze soudních rozhodnutí, a to i z důvodu jejich rozporuplnosti, či nízké kvality. Před hlavními líčeními vypadala žalobkyně a) odevzdaně, naštvaně, podrážděně, nikoliv však rezignovaně. Společně s žalobkyní a) přestali být tak aktivní jako byli dříve, neboť měli podvědomou obavu, že by o trestním stíhání museli říci přátelům, takže žalobkyně a) tehdy zůstávala doma, když měli jet k přátelům, ač se to dříve nestávalo. Svědek zaznamenal u žalobkyně a) ztrátu chuti k novým aktivitám, v době trestního stíhání udržovali pouze ty pracovní aktivity, které již byly do té doby v běhu. Určitý užší okruh přátel o trestním stíhání věděl, ale tím, že to byli úzcí přátelé, tak se jejich vztah k žalobkyni a), ani ke svědkovi nijak nezměnil. O trestním stíhání věděla matka žalobkyně a). Dále o trestním stíhání věděli kolegyně z firmy [právnická osoba], kdy jim tu informaci dala sama žalobkyně a), protože jsou spolu 8 hodin denně a pokud svědek ví, tak se na jejich vztahu k žalobkyni a) nic nezměnilo, spíše ji podporovaly. Dle svědka trestní oznámení na žalobkyni a) viselo na nástěnce [právnická osoba]. Žalobkyně a) musel vyhledat lékařská vyšetření, která dříve nepotřebovala, k návštěvě lékařů došlo až v průběhu trestního řízení. Po zrušení původního zprošťujícího rozsudku trestního soudu I. stupně u žalobkyně a) došlo k depresivním stavům, kdy řešili, jak dál žít, kdyby žalobkyně a) byla odsouzena. Také řešili detaily, co bude, kdyby dostala podmínku a poté se třeba něco stalo, třeba nějaká nehoda, tak jestli by skutečně šla do vězení. Opustit funkce v obchodních společnostech žalobkyně a) zvažovala výhledově, jen pokud by byla ve věci pravomocně odsouzena.

14. Z účastnického výslechu žalobkyně a) zjištěno, že po vysoké škole začala podnikat, své podnikání brala vážně. Vždy se v životě chovala slušně, zákony studovala, proto i dodržovala, v podnikání se jí dařilo, a tak ho rozvíjela. Primární obor podnikání je účetnictví, které poté i ve spolupráci s partnerem [jméno FO] rozšířila na oblast letectví, kdy v tomto směru založila společnost [Anonymizováno], tedy žalobkyni b), která se věnovala létání. V [právnická osoba] ale tehdy panovaly určité spory, podávala v této souvislosti i vysvětlení na policii, což tehdy brala jako splnění své občanské povinnosti. Pak se k ní ale doneslo, že si někteří členové [právnická osoba] přáli a chtěli, aby také byla součástí sporu, který měl pan [Anonymizováno] s ostatními členy [Anonymizováno]. Pak přišlo obvinění. Žalobkyně a) vypověděla, že období prožívala velice složitě. Tehdy už měla zvoleného obhájce, jenž jí nastínil celou řadu možných opravných prostředků. K těmto opravným prostředkům se upínala a každý pro ni byl nadějí, kdy pak nesla špatně, když některý nevyšel. Poté se upínala k tomu, že soud ji zprostí, ale to se nedělo. Prožívala i to, když státní zástupce při hlavním líčení spal, což pro ni bylo i ponižující. Pokud jde o vztahy v rodině, tak partner žalobkyně a), jakož i děti ji podporovali. Matka žalobkyně a) o trestním stíhání věděla, ale jejich vztah se nijak nezměnil. Rovněž sestra se snažila žalobkyni a) podporovat, ale tu nechtěla svými problémy zatěžovat. Nejbližší přátelé a okolí žalobkyni a) podporovalo, stejně tak jí podporovaly i kolegyně v práci. V práci pak měla absence a když jí přišla nějaká špatná zpráva, tak jela domů. Před posledním hlavním líčením u krajského soudu nebyla v práci asi 2 měsíce a jinak celkově za celou dobu trestního stíhání odhaduje fyzickou nepřítomnost asi na půl roku. Jako nejhorší období žalobkyně a) popsala období, kdy došlo ke zrušení prvního zprošťujícího rozsudku. V té době nevěřila ve spravedlnost. Také v té době řešila i co bude s jejím podnikáním, kdo bude jednatelem ve společnostech, kde byla jednatelkou. Jako fyzická osoba by musela skončit úplně, takže řešila, kdo by případně byl jejím odpovědným zástupcem a uvažovala také o tom, že podnikání ukončí; toto všechno pro případy, pokud by byla ve věci pravomocně odsouzena. Před zahájením trestního stíhání žádné zdravotní potíže neměla a žádnou zdravotní péči nepotřebovala, to nastalo až poté, kdy před prvním hlavním líčení se už necítila dobře. Situace se poté zdravotně zhoršovala, nemohla spát, třásly se jí ruce, měla také problémy se štítnou žlázou, to bylo někdy v roce 2021. V roce 2022, kdy se po zprošťujícím rozsudku protistrana odvolala, tak se obrátila na Dr. [Anonymizováno], což je psychiatr, protože nemohla spát, v noci se budila, přemýšlela o tom, co se děje v trestním stíhání. Potom byla z toho vyřízená přes den, nebyla schopna odpočívat. Jako matka nefungovala zcela optimálně, například, když dcery přišly, něco potřebovaly, tak ji zastoupil partner žalobkyně a), pan [jméno FO]. Vždycky po špatných zprávách, nebo po zamítnutí některého opravného prostředku, nebo před hlavními líčeními děti ukládal ke spánku partner, také jim pak ráno dělal svačiny. S trestním stíháním jako takovým žalobkyni a) nikdo nekonfrontoval, stejně tak žádný klient od ní neodešel proto, že by uvedl, že je trestně stíhaná. K dopadům do osobnostních sfér žalobkyně b), žalobkyně a) vypověděla, že žalobkyně b), která se zabývá leteckými službami, kdy nabízí přepravu osob vrtulníky, dále servis, hangár, provozování vrtulníků, prodej paliva, provozuje leteckou školu, tedy nabízí výcvik pilotů vrtulníku, byla „ochuzena“ o jednoho z jednatelů, čímž myslí sebe. K jednání za společnost uvedla, že každý z jednatelů může jednat samostatně, ale u smluv nad 200 000 musí jednat oba jednatelé. O trestním stíhání žalobkyně b) se mluvilo, kdy firmy v tomto oboru jsou pod drobnohledem Úřadu pro civilní letectví (ÚCL). Trestní stíhání žalobkyně b) se ÚCL hlásit nemuselo. [právnická osoba] se také chlubil tím, že tzv. vyhnali [Anonymizováno] z [Anonymizováno].

15. Z výslechu svědka [jméno FO], zjištěno, že je klientem žalobkyně b) od jejího vzniku, což je přibližně před 15 lety, tedy od prvopočátku, a to až do současnosti. O trestním stíhání svědek ví, žalobkyně b) působila na letišti v [Anonymizováno], kde měla základnu a byl to svědek, kdo ji tam přivedl. Trestní oznámení bylo podáno asi před 5-6 lety, mělo to být za pokus o podvod při zápisu do katastru nemovitostí na právo stavby. Svědek viděl trestní oznámení na nástěnce [právnická osoba], která je přístupná ve veřejné části letištní haly. Žalobkyně b) poté (podle svědka přelom let 2017/2018) z letiště v [Anonymizováno] odešla a začala si budovat svoji základnu v [Anonymizováno]. Mezi klienty se řešilo trestní oznámení, a to, jak bude žalobkyně b) dále fingovat. Ohledně počtu klientů žalobkyně b) svědek vypověděl, že jich bylo kolem 80, kdy takový počet osob se sešel na jarním školení v roce 2019 nebo 2020. Svědek ví o asi 5 až 6 klientech, kteří odešli, ale svědek neví o tom, že by někdo řekl, že je to kvůli trestnímu stíhání žalobkyň. Svědek ví o tom, že probíhala neformální komunikace mezi klienty, sám svědek byl účasten, že tam nebyla přátelská atmosféra. Řešil se též prodej podílu v žalobkyni b). Svědek sám dostal obecnou nabídku, tedy bez uvedení nějaké konkrétní částky, zda by měl zájem odkoupit podíl od žalobkyně a), ale poté už z toho nic nebylo. K žádným změnám v majetkové struktuře žalobkyně b) nedošlo. [právnická osoba] také zveřejňoval pečlivě svoji komunikaci s orgány činnými v trestním řízení, o čemž probíhala i e-mailová korespondence mezi členy [právnická osoba]. Svědek byl (na přelomu let 2016/2017) účasten jednání s ÚCL, kde [právnická osoba] informoval o tom, že na žalobkyně je podáno trestní oznámení. Svědek také ví o e-mailové komunikaci, v níž se představitelé [právnická osoba] sprostě vyjadřovali na adresu žalobkyň, že že žalobkyně a) je podvodnice a že pan [Anonymizováno] je grázl. Svědek vypověděl, že po odchodu žalobkyně b) z [Anonymizováno] do [Anonymizováno] se přestali s žalobkyní a stýkat na osobní úrovni, řešili už jenom firemní agendu. Tehdy si svědek všiml, že žalobkyně a) zhubla, byla z celé té věci zničená, když se jí svědek ptal, tak říkala, že je zasažena trestním stíháním proti její osobě, říkala, že by nejradši vše prodala a odešla. Svědek si tehdy myslel, že je nějak nemocná.

16. Z účastnického výslechu jednatele žalobkyně b) [jméno FO], zjištěno, že jednatelem žalobkyně b) je asi od roku 2018. Do té doby byl mimo jiné instruktorem v této společnosti. Přibližně od roku 2012 či 2013 měla žalobkyně b) svojí základnou na letišti v [Anonymizováno], panovaly tam zpočátku idylické vztahy. V roce 2015 či 2016 došlo ke změnám v Radě [právnická osoba], což je subjekt, který rozhoduje o tom, kdo bude na letišti operovat a který uzavírá nájemní či provozní smlouvy. Žalobkyni b) byl poté opakovaně zvýšen nájem. Poté bylo na bývalého předsedu pana [Anonymizováno] podáno trestní oznámení. Jednatel sám absolvoval několik výslechů na PČR, někdy v letech 2017 až 2019. V roce 2019 došlo ke sdělení obvinění žalobkyni a), v roce 2020 došlo ke sdělení obvinění žalobkyni b). Byl to [právnická osoba], kdo trestní oznámení používal zejména proti žalobkyni b). Docházelo k tomu, že [právnická osoba] byly rozesílány informace o tom, co se dělo v trestním stíhání. Na nástěnce [právnická osoba] byly kompletně všechny informace, tedy trestní oznámení, komunikace s Policií ČR, dopisy ze státního zastupitelství. Již před rokem 2017 započaly spory mezi ním (tehdy ještě nebyl jednatelem) a žalobkyní a) o to, kam směřovat žalobkyni b). Někdy mezi lety 2018 a 2019 přestěhovala žalobkyně b) svoji základnu do [Anonymizováno]. V roce 2019 byla obviněna žalobkyně a) a začaly se zhoršovat vztahy mezi jednateli, kdy on sám stíhán nebyl, když tehdy nebyl jednatelem. Žalobkyně a) obvinění zcela nezvládala, přestala chodit do práce, začala obviňovat sebe, také druhého jednatele a samotnou společnost [Anonymizováno]. V této souvislosti se jednatel vzpomněl na to, jak státní zástupce při jednom hlavním líčení chrápal. O trestním stíhání žalobkyně b) věděl ÚCL, a to i proto, že jeho zaměstnanci byli voláni jako svědci u trestního soudu a chodily tam anonymy a telefonáty o stíhání žalobkyně b). Žalobkyně b) má rovněž jednu z nejvyšších licencí AOC, kdy trestní stíhání na tuto licenci žádný vliv nemělo. Pokud jde o dopady do klientské základny, tak čísla v grafu, který byl zaslán soudu znázorňují, kolik nových smluv bylo uzavřeno mezi lety 2018-2023. Mezi lety 2020 až 2022 odešlo asi pět nebo šest klientů, ale nikdo z nich výslovně neuvedl, že by to bylo v souvislosti s trestním stíháním žalobkyně a) nebo žalobkyně b). Klienti se také chodili dotazovat na souvislosti trestního stíhání. Celkový počet klientů se pohybuje ve vyšších desítkách, asi 60 až 70 klientů. [adresa] klient přinese žalobkyni b) kolem 600 000 Kč, přičemž je možná i následná spolupráce. O trestním stíhání žalobkyně b) věděli zaměstnanci ([právnická osoba] externí instruktoři), chodili se ptát, kdy ale žalobkyně b) aktivně o tom zaměstnance neinformovala. Jednatel se setkal s informacemi, že žalobkyně b) byla odsouzená a že by měla platit pokutu, což bylo iniciováno [právnická osoba]. Pokud jde o žalobkyni a), tu jednatel poznal někdy před 15 lety, trestní stíhání jí ale změnilo, nefunguje jako dřív, pořád mezi sebou jednatelé řeší, kdo za trestní stíhání může, co udělali špatně, či co mohli udělat jinak.

17. Soud neprovedl dokazování předloženými prohlášeními žalobkyně a), ing. [jméno FO] a ing. [jméno FO] pro nadbytečnost, neboť byl proveden výslech těchto osob coby svědků, resp. účastníků.

18. Soud považuje svědecké výpovědi za věrohodné, svědci vypovídali spontánně, soud neměl důvod svědkům z nějakého důvodu nevěřit. Pokud svědek [jméno FO] zasadil některé události do jiných let, pak to nijak nesnižuje hodnotu jeho svědecké výpovědi, neboť události, o kterých tento svědek vypovídal, je možné ve spojení s dalšími provedenými důkazy zařadit do správného časového kontextu a jsou v souladu s časovým zařazením, které vyplývá z jiných provedených důkazů. Obecně pak i účastnické výpovědi lze považovat za věrohodné. K výhradě žalované, že žalobkyně a) byla přítomna výslechu svědka [jméno FO], pak toto dle soudu nemá vliv na věrohodnost žalobkyně a). Soud však současně účastnické výpovědi, jakož i další provedené důkazy hodnotil ve vztahu k tomu, jaké dopady trestního stíhání žalobkyně uvedly v rámci svých žalobních tvrzení do koncentrace. K odpovědi na dotaz, zda v průběhu předmětného trestního stíhání žalobkyně a) trpěla nespavostí, soud nepřihlížel, neboť šlo o otázku návodnou, přičemž bylo možné se dotázat jiným nenávodným způsobem. Soud rovněž nijak nehodnotil ty části výslechů, v nichž účastníci či svědci popisovali své dojmy, pocity, případně vyjadřovali názory na určité skutečnosti.

19. Soud ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními a na které proto soud pro stručnost odkazuje, zejména pak pokud jde o průběh trestního řízení. Ve vztahu k žalobkyni a) bylo prokázáno, že byla obviněna a posléze obžalována z trestného činu podvodu, za což hrozil trest dva až osm let, že trestní stíhání trvalo necelé tři roky a že došlo k vydání zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. b) trestního řádu a rovněž proto, že byl trestním soudem aplikován materiální korektiv podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku při uplatnění subsidiarity trestní represe. Bylo prokázáno, že žalobkyně a) je bezúhonnou osobou, že trestní stíhání intenzivně prožívala, pociťovala jej úkorně, trestní stíhání se dotýkalo její vážnosti a občanské cti. V rámci rodiny přebíral roli žalobkyně její partner, nicméně partner, děti, matka i ostatní rodinní příslušníci žalobkyni a) podporovali a stáli za ní. Rovněž bylo prokázáno, že i kolegové z práce, kteří o trestním stíhání věděli, se od žalobkyně a) neodvrátili, ba naopak ji podporovali. Žalobkyně a) se více stranila lidí, neúčastnila se společenských akcí. Informace o trestním stíhání se rozšířila, nicméně bylo prokázáno, že za poskytováním informací stál [právnická osoba], nikoli orgány činné v trestním řízení. Žalobkyně a) také měla více absencí v práci a neměla chuť se pouštět do nových projektů. Bylo prokázáno, že žalobkyně a) musela vyhledat lékařskou pomoc, kterou do té doby nepotřebovala. O trestním stíhání žalobkyně a) hodně přemýšlela, špatně spala, trpěla úzkostí, psychickým nepohodlím a nejistotou. Bylo však také prokázáno, že žalobkyně o práci nepřišla, k pozastavení či ukončení podnikatelské činnosti nedošlo. Žalobkyně se sice obávala a řešila, co by se stalo, kdyby byla odsouzena, nicméně o žádnou funkci v orgánech obchodní společnosti nepřišla. Ve vztahu k žalobkyni b) bylo prokázáno, že byla obviněna a posléze obžalována z trestného činu podvodu, za což hrozil trest dva až osm let, že trestní stíhání trvalo přibližně 2 roky a 4 měsíce a že došlo k vydání zprošťujícího rozsudku podle § 226 písm. b) trestního řádu a rovněž proto, že byl trestním soudem aplikován materiální korektiv podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku při uplatnění subsidiarity trestní represe. Bylo prokázáno, že žalobkyně b) se zabývá leteckými službami, působila na letišti v [Anonymizováno], poté se přemístila do [Anonymizováno] z důvodů sporů mezi žalobkyní b) a [právnická osoba]. Bylo prokázáno, že žalobkyně b) má vyšší desítky klientů, z čehož 5 až 6 klientů v rozhodném období odešlo jinam. O trestním stíhání žalobkyně b) se vědělo, nicméně bylo prokázáno, že za poskytováním informací stál [právnická osoba], nikoli orgány činné v trestním řízení. V určitou dobu se řešil i prodej podílu v žalobkyni b), nicméně k tomu nakonec nedošlo a prokázáno bylo, že spory mezi žalobkyní a) a panem [jméno FO] započaly již v roce 2017. O trestním stíhání věděl i dozorový orgán ÚCL, nicméně k žádnému zásahu z jeho strany v souvislosti s trestním stíhání nedošlo, ani nebyla nijak dotčena licence AOC, jíž je žalobkyně b) držitelkou. V souvislosti s trestním stíhání rovněž nedošlo k odchodu žádného ze zaměstnanců. Soud má za prokázané, že pokud jde o nové klienty, pak v roce 2018 jich bylo 9, v roce 2019 jich bylo 12, v roce 2020 jich bylo 11, v roce 2021 jich bylo 12, v roce 2022 jich bylo 8 a v roce 2023 jich bylo 9. Ve vztahu k oběma žalobkyním soud vzal za prokázané, že při jednom hlavním léčení státní zástupce spal, na což bylo upozorněn předsedou senátu, kdy v této souvislosti k vyloučení státního zástupce nedošlo a stížnost na jeho chován byla shledána důvodnou. Pokud se někdo vulgárně vyjadřoval ve vztahu k oběma žalobkyním, pak to byli lidé spojení s [právnická osoba].

20. Z důkazů, jak byly výše uvedeny byla učiněna skutková zjištění pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku, jak jej soud níže podává, plně postačující.

21. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

22. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

23. Podle § 5 písm. a) OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.

24. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk platí, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

25. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

26. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

27. Podle § 26 OdpŠk, pokud není stanoveno jinak, řídí se právní vztahy upravené v zákoně občanským zákoníkem („o.z.“).

28. Podle § 31 odst. 1 OdpŠk platí, že náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že náklady zastoupení jsou součástí nákladů řízení. Zahrnují účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování. Výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně.

29. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

30. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

31. V řízení bylo nesporné, že žalobkyně své nároky u žalované předběžně uplatnily ve smyslu § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

32. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup a vznik škody tudíž musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Existence splnění těchto tří kumulativních podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a důkazní břemeno v tomto směru leží na žalobci coby poškozeném (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011 sp. zn. 28 Cdo 4249/2010 evidovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 37/2012 či sp.zn. 29 Cdo 1482/2013 a navazující rozhodnutí). Požadavek na kumulativní splnění podmínek vede vždy k tomu, že není-li splněna byť jen jedna z nich, žalobě nelze vyhovět, a to bez ohledu na skutečnost, zda jsou splněny podmínky ostatní.

33. Žalobkyně b) se v tomto řízení domáhala dvou nároků, žalobkyně a) po částečném zpětvzetí žaloby nároku jednoho., a to vždy v souvislosti s rozhodnutím policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, na které se v důsledku pozdějšího vydání zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné rozhodnutí. Uplatněné nároky soud právně posoudil následujícím způsobem.

34. Soud předně, pokud jde o splnění podmínky existence odpovědnostního titulu, uvádí, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001), což v daném případě nastalo. Tímto je dána odpovědnost žalované i za újmu vzniklou žalobci z titulu omezení na osobní svobodě dle § 6a OdpŠk, neboť judikatura dospěla k závěru, že ukáže-li se samotné trestní stíhání jako nedůvodné, platí tento závěr i pro výkon vazby a trestu odnětí svobody (k tomu srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08), aniž by muselo být rozhodnutí o omezení osobní svobody zrušeno nebo změněno pro nezákonnost ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

35. Nezákonným rozhodnutím je ve vztahu k žalobkyni a) usnesení policejního orgánu ze dne 28.8.2019, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně a) a další osoby pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, a ve vztahu k žalobkyni b) usnesení policejního orgánu ze dne 19.2.2020, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně b) pro podezření ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, která byla odklizena rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9.6.2022, jímž byly žalobkyně obžaloby zproštěny podle § 226 písm. b) trestního řádu. Rozsudek nabyl právní moci dne 9.6.2022.

36. Nárok žalobkyně b) na náhradu škody ve výši 3 146 Kč soud posoudil jako nárok na náhradu nákladů řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. O tomto nároku soud uvážil takto.

37. Náklady vynaložené na obhajobu v trestním řízení jsou náklady, které byly vynaloženy na zrušení nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1 OdpŠk). Zahrnují však pouze účelně vynaložené hotové výdaje a odměnu za zastupování, přičemž výše této odměny se určí podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně, kterým je vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále i jen „AT“ (§ 31 odst. 3 OdpŠk). Mezi účastníky zůstalo sporné, zda má žalobkyně b) nárok na poskytnutí odškodnění za úkon právní služby spočívající v sepisu podnětu k výkonu dohledu nadřízenému státnímu zastupitelství ze dne 24.6.2020. Bylo prokázáno, že tento úkon byl realizován, a to včetně doručení nadřízenému státnímu zastupitelství dne 1.7.2020. Dle právního názoru soudu jde o úkon podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, tedy o písemné podání nebo návrh ve věci samé. Jakkoli se tímto podnětem nezahajuje žádné samostatné „miniřízení“, jde o podání, kterým se nadřízené státní zastupitelství musí zabývat a namítané skutečnosti prověřit. Současně jde o postup, který je přímo zákonem předvídán, tudíž nelze poškozenému upřít právo na jeho náhradu jako účelně vynaloženého nákladu obhajoby směřujícímu ke zrušení nezákonného rozhodnutí. Poukaz žalobkyně b) na nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1565/14 není zcela přiléhavý, neboť se v něm Ústavní soud zabýval situací, kdy žádost o výkon dohledu byla podána osobou, která namítala závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu. Ústavní soud se tak zabýval tím, zda je tento institut třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Obecně však lze z tohoto nálezu dovodit, že není možné, z hlediska záruk spravedlivého procesu, podnět k výkonu dohledu mít za neúčelný prostředek a náklady na jeho realizaci poškozenému nepřiznat. Soud proto dospěl k závěru, že žalobkyně b) má právo na náhradu za požadovaný jeden úkon právní služby ve výši 2 300 Kč, 1 režijní paušál ve výši 300 Kč a náhradu za 21% DPH z částky 2 600 Kč, celkem tedy 3 146 Kč (výrok II).

38. Nároky ve výši 680 000 Kč a 580 000 Kč soud posoudil jako nároky na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. Jak již výše soud vyložil, podmínka existence odpovědnostního titulu je splněna a soud se bude dále zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy a existence příčinné souvislosti.

39. V případě vydání nezákonného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce, a vznik nemajetkové újmy vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně lze říci, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění „liché“, což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08). Nejvyšší soudu v rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3731/2011 dospěl k závěru, že „… vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy "pouze" o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. - totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka - svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). …“.

40. Soud dospěl k závěru, že v souvislosti s trestním stíháním, v němž bylo vydáno rozhodnutí, na nějž se v důsledku pravomocného zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonné, bylo v souzeném případě do osobnostních sfér obou žalobkyň zasaženo, avšak nikoli nějak zásadním způsobem. Z hlediska posouzení závažnosti nemajetkové újmy je podstatné to, jak by újmu vnímala a prožívala jakákoli jiná osoba v postavení žalobkyň, u žalobkyně b) s přihlédnutím k tomu, že jde o právnickou osobu. Nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou osobu, bylo prokázáno, že žalobkyně a) intenzivně trestní stíhání prožívala, myslela na něj, prožívala v této souvislosti úzkost, stres a obavy. Slyšení svědci se shodli v tom, že se jako osobnost v průběhu trestního stíhání subjektivně změnila. Současně však žalobkyni a) podporoval partner, matka, děti i sestra. Stejně tak se žalobkyni a) dostalo podpory od kolegů v práci. Lze mít za prokázané, že v souvislosti s trestním stíháním a psychickým vypětím žalobkyně a) musela vyhledat lékařskou pomoc, nicméně není předmětem tohoto řízení zjišťovat příčinnou souvislost mezi konkrétní zdravotní újmou a proběhlým trestním stíháním, neboť takový nárok žalobkyně a) v řízení neuplatnila. Pro účely odškodnění nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí lze mít za prokázaný obecný dopad i do zdravotní sféry jako okolnost, která zvyšuje újmu. Bylo prokázáno, že k dopadům došlo i z hlediska trávení volného času a vztahů k okolí, kdy se žalobkyně a) společenským akcím a kontaktu s lidmi vyhýbala. Nelze však klást k tíži žalované, že na prozatím pouze trestně obviněnou a posléze obžalovanou žalobkyni a) nahlíželi někteří lidé jako by byl již pravomocně odsouzena a případně řešili to, zda půjde do vězení. Nelze totiž dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly, že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného závadného jednání, ale přesto se řídily protichůdným předsudkem (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 4879/2015). V této souvislosti nebylo ani tvrzeno, že by to byly OČTŘ, které by byly původcem dehonestujících zpráv o obou žalobkyních. Naopak bylo prokázáno, že původcem informací o trestním stíhání obou žalobkyň, s tím souvisejících dezinterpretací a rovněž šiřitelem všech těchto informací byl [právnická osoba], tedy třetí osoba, odlišná od žalované, které takové jednání v žádném případě nemůže být kladeno k tíži a nelze z něho odvozovat žádnou nemajetkovou újmu, kterou by měl odškodňovat stát. Rovněž tak nelze klást k tíži žalované, že si někteří lidí i nadále, poté co byly žalobkyně obžaloby zproštěny, myslí, že se jednání, jež jim bylo kladeno za vinu, dopustily. Totéž platí o všech dopadech, které byly tvrzeny a které nastaly buď předtím, než trestní stíhání započalo nebo poté, co pravomocně skončilo. V tomto směru tak nelze zohlednit události, které nastaly před zahájením či až po skončení trestního stíhání. Trvání negativního zásahu v osobnosti žalobkyň se ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. [spisová značka]). Nebylo tvrzeno, že by případ byl medializován. Pokud jde o pracovní sféru, k žádnému reálnému zásahu, nad rámec obav žalobkyně a), nedošlo. Žalobkyně a) nemusela opustit žádnou funkci ve volených orgánech obchodní společnosti, nemusela prodat svůj podíl, ani neukončila své podnikání. Bylo prokázáno pouze to, že v průběhu trestního stíhání neměla zájem, ani chuť pouštět se do nových projektů. V této souvislosti i odvolací trestní soud ve zprošťujícím rozsudku poukázal na to, že „vidí kořeny jednání obžalovaných ve špatné komunikaci mezi členy představenstva [právnická osoba], nedostatečné dohodě předtím, než společnost [právnická osoba]. začala realizovat stavbu hangáru, jednání obžalovaných pak bylo jen zoufalými kroky vyplývajícími z těchto okolností.“ S tímto závěrem trestního soudu je plně v souladu to, o čem hovořili zejména svědek [jméno FO] a jednatel [Anonymizováno], tedy že poměrně zásadní měrou se na dopadech, které obě žalobkyně v průběhu trestního stíhání prožívaly se nepodílely OČTŘ, ale právě [právnická osoba]. Bylo sice prokázáno, že státní zástupce při jednom z hlavních líčení spal, kdy stížnost na něj podaná v této souvislosti byla shledána důvodnou. Soud uznává, že tato skutečnost mohla mít zejména na žalobkyni a), která byla schopna tuto situaci vnímat lidskými smysly, negativní vliv a mohla v ní vyvolat pochybnosti o zájmu státního zástupce o věc. Na straně druhé nelze význam tohoto ojedinělého a momentálního profesního selhání, jehož příčina nebyla předmětem dokazování, z hlediska dopadů do osobnostních sfér žalobkyň, přeceňovat. Bylo prokázáno, že v této souvislosti byla podána námitka podjatosti, která nebyla shledána důvodnou, přičemž nebylo tvrzeno, že by se taková či podobná situace opakovala. Pokud jde o žalobkyni b), je třeba přihlédnout k tomu, že je právnickou osobou a dopady trestního stíhání na ní jsou tak odlišného charakteru, vyplývající z toho, že není nadána lidskými smysly a nemůže tak prožívat pocity, kterých jsou schopny pouze živé bytosti. Nad rámec obecných dopadů trestního stíhání, které dopadají na každou trestně stíhanou právnickou osobu, bylo prokázáno, že žalobkyně b) byla rovněž předmětem zájmu okolí z hlediska jejího trestního stíhání. Došlo tak k obecnému zásahu do její pověsti a dobrého jména, kdy i její klienti projevovali obavu o to, zda bude schopna dostát svým závazkům z hlediska předmětu její činnosti. Současně však bylo prokázáno (shodli se na tom především svědci [jméno FO] a jednatel [Anonymizováno]), že shodně jako u žalobkyně a) původcem dehonestujících informací o žalobkyni b) byl [právnická osoba], tedy třetí osoba, odlišná od žalované, které takové jednání v žádném případě nemůže být kladeno k tíži a nelze z něho odvozovat žádnou nemajetkovou újmu, kterou by měl odškodňovat stát. V tomto směru platí ohledně odpovědnosti žalované obdobně to, co soud uvedl ve vztahu k žalobkyni a). Soud uvěřil tomu, že několik (5 až 6) klientů od žalobkyně v té době odešlo, nicméně i zde lze shledat přinejmenším částečnou příčinnou souvislost s aktivitami [právnická osoba], který provádět intenzivní informační kampaň, což bylo opět svědecky potvrzeno. Obavy klientů a následný odchod několika z nich (cca 6 %) tak nelze přičítat toliko samotnému trestnímu stíhání, o němž by se bez významné informační aktivity [právnická osoba] klienti ani nemuseli dozvědět, neboť nebylo tvrzeno, že by jiným způsobem došlo k informování o trestním stíhání. Z hlediska nových klientů pak nelze dospět k závěru o nějakém významném propadu. Trestní stíhání žalobkyně b) bylo vedeno mezi lety 2020 až 2022., přičemž v před tím byl počet nový klientů v roce 2018: 9, v roce 2019: 12, v roce 2020: 11, v roce 2021: 12 a v roce 2022:

8. Je tak zjevné, že v průběhu trestního stíhání došlo ke mírnému nárůstu mezi lety 2020 až 2021 a teprve v roce 2022 došlo k výraznějšímu poklesu, nicméně v polovině tohoto roku již trestní stíhání skončilo, a tudíž celkový počet klientů za rok 2022 nelze dávat do příčinné souvislosti s trestním stíháním. Bylo prokázáno, že žalobkyně b) nebyla nijak dotčena na letecké licenci, nijak proti ní nezasáhl ÚCL, zaměstnanci se sice obávali o svoji budoucnost, nicméně žádný z nich žalobkyni b) neopustil. Rozhodné pak není to, jak trestní stíhání prožíval jednatel [Anonymizováno], neboť on sám obviněn nebyl a z hlediska posouzení nemajetkové újmy žalobkyně b) jsou jeho pocity a případné újmy z trestního stíhání právně nepodstatné. Význam pro žalobkyni b) coby právnickou osobu by mohly mít spory mezi jednateli, nicméně bylo prokázáno, že počátek těchto sporů se datuje před období zahájení trestního stíhání, zjevně souvisely se spory s [právnická osoba] a podaným trestním oznámením a neměly tak příčinnou souvislost s předmětným trestním stíháním. I zde platí obdobně, co již výše soud zmínil v případě žalobkyně a), a to, že trvání negativního zásahu v osobnosti žalobce se nutně ohraničuje maximálně dobou trvání posuzovaného řízení (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011).

41. Soud se tak na tomto půdorysu vytrpěné újmy zabýval tím, zda je dostačujícím zadostiučiněním konstatování nezákonnosti rozhodnutí a omluva poskytnutá žalovanou, nebo zda žalobkyním, či některé z nich, náleží zadostiučinění v penězích (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vycházel především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozených, přičemž přihlédl i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 nebo ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011). Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

42. Pokud jde o délku trestního řízení, žalobkyně a) byla stíhání necelé 3 roky, což sice z hlediska subjektivního vnímání žalobkyně a) může být vnímáno jako doba delší, nicméně jde objektivně o délku zcela přiměřenou s ohledem na povahu obvinění i na to, že ve věci rozhodoval soud prvního stupně i soud odvolací dvakrát. Žalobkyně b) pak byla stíhána 2 roky a 4 měsíce. Z provedeného dokazování obsahem trestního spisu vyplynulo, že orgány činné v trestním řízení postupovaly plynule a věc směrovala k poměrně rychlému skončení.

43. Pokud jde o povahu trestní věci, lze konstatovat, že trestný čin podvodu je obecně spojen se společenským odsouzením, neboť je pro podezřelého z tohoto trestného činu spojen s nálepkou podvodníka. Dle judikatury nelze znovu v kompenzačním řízení posuzovat vinu žalobce, nicméně soud je oprávněn přihlížet k okolnostem, za nichž bylo trestní řízení vedeno a jak skončilo. Z odůvodnění rozsudku, kterým byly žalobkyně obžaloby zproštěny, vyplývá, že „[s]oud druhého stupně vidí kořeny jednání obžalovaných ve špatné komunikaci mezi členy představenstva [právnická osoba], nedostatečné dohodě předtím, než společnost [právnická osoba]. začala realizovat stavbu hangáru, jednání obžalovaných pak bylo jen zoufalými kroky vyplývajícími z těchto okolností. Je zřejmé, že na poli trestního práva tak do značné míry bylo řešeno něco, co primárně spočívá v neřešení občanskoprávních vztahů, nicméně i tyto byly následně vyřešeny. K jednání, které trestněprávně zavazuje obžalované, došlo již před dlouhým obdobím, oni sami se od té doby nedopustili žádných dalších nezákonných činů, ostatně nedopouštěli se jich ani předtím, neexistuje riziko, že by trestnou činnost opakovali, probíhající trestní řízení na ně samozřejmě mělo do jisté míry korektivní účinek, vzhledem k tomu, že se jedná o osoby bezúhonné, čili účel trestního stíhání byl v podstatě již naplněn a je zcela oprávněný předpoklad, že žádný z obžalovaných nebude do budoucnosti podobným způsobem řešit problémy v obchodních nebo občanskoprávních záležitostech. Soud druhého stupně je přesvědčen, že současný případ je vhodný k tomu, aby byl aplikován materiální korektiv podle § 12 odst. 2 trestního zákoníku, právě pro výjimečnost celé situace, až již z pohledu skutku, který je projednáván, až již z pohledu obžalovaných. I když jsou závěry soudu prvního stupně skutkové a právní zákonné a správné, soud druhého stupně zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a sám pak rozhodl o zproštění obžalovaných obžaloby ve smyslu § 226 písm. b) trestního řádu při uplatnění subsidiarity trestní represe a užití materiálního korektivu pod § 12 odst. 2 trestního zákoníku.“ Z této části odůvodnění je zjevné, že se žalobkyně jednání, které jim bylo kladeno za vinu, dopustily, přičemž i odvolací trestní soud zdůraznil, že skutkové i právní závěry trestního soudu I. stupně jsou správné. Odvolací trestní soud rovněž zdůraznil předchozí bezúhonnost a předpoklad jejího dalšího trvání, vliv trestního řízení z hlediska korektivního účinku na uvědomění se nesprávnosti jednání obou žalobkyň, určitý delší časový odstup, tedy v souhrnu to, že účel trestního řízení byl naplněn. Za takové situace tak odvolací trestní soud zjevně dospěl k závěru, že společenská škodlivost jednání žalobkyň, která zde byla na počátku trestního stíhání, v jeho průběhu vyprchala do té míry, že v době jeho rozhodování nedosahovala míry potřebné pro vyvození trestní odpovědnosti žalobkyň. Tato okolnost je pak dle soudu určující pro posouzení otázky, zda mají žalobkyně nárok na odškodnění v penězích, či zda postačí morální satisfakce formou omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, čehož se již žalobkyním dostalo od žalované.

44. Pokud jde o následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře žalobkyň, pak soud tyto shrnul již výše (srov. odst. 19 a 40) a skutečnosti a úvahy tam uvedené plně odkazuje.

45. Nejvyšší soud v rozhodnutí R 67/2016 uzavřel, že „[v]ýše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu.“ Soud tak, pokud jde o otázku přiměřenosti finančního zadostiučinění, předně dal účastníkům na srozuměnou, že mohou případy ke srovnání navrhnout a dále veden zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování při jednání dne 14.11.2023 sdělil, s jakými případy bude případ žalobce srovnávat. Žalobce ke srovnání navrhl případ řešený u zdejšího soudu pod sp.zn. 10 C 93/2014. Žalovaná ponechala výběr srovnatelných případů na soudu. Soud pak k porovnání vybral případy vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 10 C 26/2020 a sp. zn. 31 C 617/2014.

46. Pokud jde o případ, který navrhly žalobkyně, soud konstatuje, že ve věci sp.zn. [spisová značka] byl tamní žalobce stíhán od 10.8.2007 do 19.10.2007 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu spáchaného formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 a § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, za který hrozil trest odnětí svobody až na 8 let. Dne 19.10.2007 byla trestná činnost překvalifikována na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 trestního zákona, za který hrozil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců až 5 let. Celková délka trestního řízení činila 5 let a 10 měsíců, byla přiměřená, věc byla poměrně složitá po skutkové i právní stránce. Tamní žalobce byl vystaven stresu a nejistotě. Věc byla značně medializována i veřejnoprávní televizí a rozhlasem a bulvarizována. Tamní žalobce byl stíhán pro skutek při výkonu své profese vojáka z povolání. Trestní stíhání jej zasáhlo zejména v jeho profesním a rodinném životě. Byl kvůli trestnímu stíhání dočasně zproštěn výkonu služby a bylo mu vypláceno pouze 50 % platu bez nároku na odměny. Přitom měl vysoké ambice s vyhlídkou kariérního postupu. Po zahájení trestního stíhání se stal depresivní, v armádě se od něho téměř všichni odvrátili a došlo k narušení rodinných vztahů. Neměl dostatek finančních prostředků na zabezpečení rodiny, a proto prodal část svého majetku. Soud vzal za významnou příčinu rozpadu manželství tamního žalobce trestní stíhání. Trestní stíhání neznamenalo konec profesního života či kariérního růstu žalobce v armádě, ale jeho pozastavení. Žalovaná poskytla dobrovolně 75 000 Kč, soud I. stupně odškodnění navýšil na celkových 200 000 Kč, odvolací soud pak na celkových 875 000 Kč.

47. V případech, které vybral soud, ve věci sp.zn. [spisová značka] šlo o trestní stíhání pro podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, z části dokonaného a z části ve stádiu pokusu. Trestní stíhání trvalo 3 roky a 10 měsíců, tamní žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody na 5 až 10 let. Byla zasažena jeho čest, důstojnost a dobré jméno, o trestním stíhání vědělo širší okolí, toto bylo v obecné rovině medializováno a byl na toto okolím dotazován. Trestní stíhání negativně ovlivnilo vztahy tamního žalobce s dětmi, kterým se žalobce nemohl naplno věnovat a rovněž vztahy s jeho partnerkou. Negativně byl ovlivněn i rozvoj jeho volnočasových aktivit, kterým se dříve naplno věnoval. K zásahu došlo i ve sféře finanční, když velká část rodinných financí byla použita právě na obhajobu žalobce a když v době trestního stíhání musela finanční chod rodiny zajišťovat partnerka žalobce. Nebyly prokázány zásadní zásahy ve sféře profesní. O celé kauze bylo informováno médii, avšak toto je důsledkem veřejnosti trestního stíhání. Nebyly prokázány zásahy tvrzené ve vztahu k obavě o odebrání zbrojních oprávnění, tamní žalobce se ale důvodně obával o bezpečnostní prověrku udělovanou NBÚ, když tato mu byla i odňata a až následně k jeho urgencím vrácena. Soudem bylo přiznáno 100 000 Kč. V případu ve věci sp.zn. [spisová značka] byla tamní žalobkyně stíhána pro trestný čin podvodu, trestní stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců, byla ohrožena trestní sazbou 2 až 8 let. Tamní žalobkyně byla již vyššího věku, před trestním stíháním podstoupila složitou kardiologickou operaci. Její zdravotní stav nebyl dobrý. Soud uzavřel, že vnímala trestní stíhání úkorněji než člověk zdravý a mladší. Přivydělávala si prodáváním na trzích, přičemž lidé prodávající na trzích se znají, na tamní žalobkyni si pak ukazovali coby na podvodnici a někteří s ní přestali komunikovat. Došlo k ukončení její podnikatelské činnosti, byť v tom dle soudu sehráli roli i jiné faktory. Tamní žalobkyně byla osobou bezúhonnou. Bylo přiznáno 50 000 Kč.

48. Po zhodnocení všeho, co vyšlo v řízení najevo ohledně dopadů trestního stíhání a poměření těchto skutkových okolností s kritérii stanovenými pro rozhodování o způsobu a případné výši peněžitého zadostiučinění soud dospěl k závěrů, že není na místě ani jednu z žalobkyň odškodnit v penězích. Soud především poukazuje na závěry ve vztahu k tomu, z jakého důvodu byly žalobkyně zproštěny obžaloby. Z odvolacího trestního rozsudku vyplývá, že bylo prokázáno, že se žalobkyně skutku, který jim byl kladen za vinu, a v němž bylo spatřováno naplnění skutkové podstaty podvodu, dopustily. Odvolací trestní soud pak zdůraznil k význam samotného projednání věci v trestním řízení na žalobkyně. Nelze tedy v odškodňovacím řízení tento závěr popřít a dospět k opačnému závěru a nahlížet na trestní stíhání jako by bylo celé nezákonné. Žalobkyně sice byly zproštěny proto, že odvolací trestní soud dospěl k závěru o absenci potřebné společenské škodlivosti. Z tohoto závěru učiněného v době rozhodování odvolacího trestního soudu však nelze dovodit, že zde společenská škodlivost jednání žalobkyň nikdy nebyla, či že by jednání nenaplňovalo formální znaky trestního činu podvodu. V této souvislosti je na místě připomenout, že „forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Soudu se tak v dané věci nejeví v souladu s obecnou představou spravedlnosti, aby žalobkyně byly odškodněny v penězích za situace, kdy se jim dostalo jisté formy dobrodiní od odvolacího trestního soudu v podobě zproštění obžaloby. Soud nesdílí názor žalobkyň, že se tím potvrdilo to, co tvrdily od počátku, neboť žádný závěr, že žalobkyně neměly být vůbec stíhány, odvolací trestní soud neučinil. Jinak by totiž nemohl současně hovořit o korektivním účinku samotného trestního stíhání, jinak trvající bezúhonnosti a významu jistého časového odstupu od jednání, které stálo na počátku trestního stíhání. Plynutí času tak bylo jedním z faktorů, které odvolací trestní soud zohlednil ve zprošťujícím rozsudku. V této souvislosti soud poukazuje na závěry Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené v jeho usnesení sp.zn. 30 Cdo 4525/2017, které žalovaná přiléhavě žalobkyním připomněla ji v rámci stanoviska po předběžném projednání nároku. Nejvyšší soud v něm uvedl, že „nepopírá, že vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace. Na stranu druhou, spravedlivé postihování činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu a jedním z raison d'etre státu jako takového vůbec (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Rovněž je třeba dodat, že přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6). Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhaní, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění.“.

49. Za situace, kdy soud již z jiných důvodů nedospěl k závěru o nutnosti odškodnit obě žalobkyně v penězích, tak postrádá smyslu srovnávat případy, které navrhli účastníci, či které vybral soud. Ani v jednom z posuzovaných případů nedošlo k situaci, která by se podobala situaci žalobkyň ohledně okolností a důvodu zproštění obžaloby. Nad rámec povinného odůvodnění však soud dodává, že částka žalobkyněmi požadovaná, je i ve srovnání s dopady trestního stíhání ve srovnávacích případech, zjevně výrazně nadsazená. Soud již výše vysvětlil, že prakticky jediný významný dopad do života žalobkyně a), který je přičitatelný žalované, spočívá v dopadu do sféry osobního prožívání trestního stíhání. K žádným reálným dopadům do rodinného života ani pracovního života nedošlo. Ostatní dopady pak byly v příčinné souvislosti s razantní informační a dehonestační kampaní [právnická osoba], za jehož činnost však neodpovídá žalovaná. Pokud jde o žalobkyni b), pak jediným reálným dopadem byl odchod několika klientů, přičemž i zde je nutno zvažovat, do jaké míry jejich odchod souvisel s trestním stíháním a do jaké míry s informačními a dehonestačními aktivitami [Anonymizováno].[Anonymizováno]K žádnému razantnímu poklesu nových klientů nedošlo, o licenci žalobkyně b) nepřišla, své podnikání rovněž nijak omezovat nemusela, kdy ani do její vlastnické struktury nebylo nijak zasaženo.

50. S ohledem na výše uvedené má soud za odůvodněné, spravedlivé a odpovídající zadostiučinění za nemajetkovou újmu vyvolanou v příčinné souvislosti s usneseními policejního orgánu, na která se v důsledku zprošťujícího rozsudku hledí jako na nezákonná rozhodnutí, vůči oběma žalobkyním ve formě omluvy a konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, kterého se jim dostalo již od žalované. Proto soud žalobu v celém rozsahu zamítl včetně požadovaného příslušenství (výrok III).

51. Soud přiznal žalobkyním požadovaný úrok z prodlení v zákonné výši (výroky I a II), a to z částek, které byly v rámci předběžného projednání přiznány žalovanou a žalobkyni b) též z přisouzené částky 3 146 Kč, a to od 9.6.2023 do zaplacení. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., která byla ke dni 9.6.2023 15 %. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 8.12.2022, a ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 8.6.2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

52. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. Předně soud uvádí, že žalobkyně u žalované svůj nárok uplatnily dne 8.12.2022 a šestiměsíční lhůta k projednání nároku žalované uplynula dnem 8.6.2023, přičemž k projednání nároku došlo až stanoviskem ze dne 19.9.2023 a k částečnému uspokojení došlo dne 21.9.2023, tedy až po podání žaloby dne 9.6.2023. Jelikož obě žalobkyně uplatnily v řízení původně dva nároky na odškodnění, a to jednak nárok na náhradu škody a jednak nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu, postupoval soud v intencích rozsudku Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1435/2015 ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu. Řízení bylo ohledně nároku na náhradu škody (v tarifní hodnotě 68 516,25 Kč u žalobkyně a/ a 71 004,54 Kč u žalobkyně b/) zastaveno pro chování žalované, která plnila až po uplynutí šestiměsíční lhůty a současně po podání žaloby a je tak povinna hradit v této části jeho náklady. Zpětvzetí ohledně částky 49,91 Kč zavinila sice žalobkyně b), nicméně jde o neúspěch nepatrný a soud jej nijak v nákladovém výroku nezohledňoval. Žalobkyně b) byla úspěšná ohledně nároku na zaplacení částky 3 146 Kč. Obě žalobkyně byly úspěšné i ohledně nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu (v tarifní hodnotě 50 000 Kč u každé žalobkyně), neboť i když soud žalobu v celém rozsahu zamítl, žalovaná nárok žalobkyň projednala až po uplynutí šestiměsíční lhůty a současně i po podání žaloby, přičemž rozhodnutí o způsobu a případné výši zadostiučinění závisela na úvaze soudu. Náklady žalobkyně a) jsou představovány částkou 41 597,12 Kč, zahrnující zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za celkem 8 úkonů právní služby [za převzetí věci a přípravu zastoupení, sepis žaloby, částečně zpětvzetí žaloby ze dne 9.11.2023, repliku ze dne 13.11.2023, vyjádření ve věci ze dne 27.11.2023 a účast při soudním jednání dne 14.11.2023, 8.12.2023 a 18.12.2023 podle § 11 odst. 1 písm. a) d) a g) AT], a to za první čtyři úkony z tarifní hodnoty 118 516,25 Kč ve výši á 5 860 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013], a za zbývající čtyři úkony z tarifní hodnoty 50 000 Kč ve výši á 3 100 Kč [dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) AT], vše snížené o 20 %, neboť advokát činil společné úkony za obě žalobkyně (§ 12 odst. 4 AT), a 8 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 31 072 Kč [(4 x 5 860) + (4 x 3 100) x 0,80 + 8 x 300], to vše zvýšeno o náhradu za 21% DPH ve výši 6 525,12 Kč na základě ověření ve veřejné databázi ARES, že advokát žalobkyň je plátcem této daně. Náklady žalobkyně b) jsou představovány částkou 43 145,92 Kč, zahrnující zaplacený soudní poplatek ve výši 4 000 Kč a náklady právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), spočívající v odměně advokáta za týchž 8 úkonů právní služby, a to za první čtyři úkony z tarifní hodnoty 124 200,45 Kč ve výši á 6 100 Kč [dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT, srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013], a za zbývající čtyři úkony z tarifní hodnoty 53 146 Kč ve výši á 3 260 Kč, vše snížené o 20 %, neboť advokát činil společné úkony za obě žalobkyně (§ 12 odst. 4 AT), a 8 x režijní paušál ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu á 300 Kč za tytéž úkony právní služby, celkem tedy 32 352 Kč [(4 x 6 100) + (4 x 3 260) x 0,80 + 8 x 300], to vše zvýšeno o náhradu za 21% DPH ve výši 6 793,92 Kč na základě ověření ve veřejné databázi ARES, že advokát žalobkyň je plátcem této daně.

53. Soud proto uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 41 597,12 Kč a žalobkyni b) částku 43 145,92 Kč, a to k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 o.s.ř, výroky IV a V).

54. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 část věty za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobkyně v principu nijak nepoškozuje.

55. Výroky VI. a VII. soud rozhodl o vrácení složených záloh na náklady důkazů. Soud předně uvádí, že žalobkyním usnesením ze dne 21.11.2023, č.j. 48 C 120/2023- 110, uložil zaplatit částky 3 000 Kč coby zálohu na náklady svědeckých výpovědí společně a nerozdílně. Jelikož částku 3 000 Kč zaplatila každá ze žalobkyň, přičemž svědečné nebylo svědky požadováno a záloha tak nebyla vůbec čerpána, rozhodl soud o jejím vrácení žalobkyním ve lhůtě podle § 10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, per analogiam.

Poučení