48 C 13/2025 - 53

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupen advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o 175 000 Kč s příslušenstvím a omluvu, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 13 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 162 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 175 000 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žaloba na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit datovaným a osobou oprávněnou za žalovaného podepsaným přípisem tohoto znění: „[Anonymizováno] se omlouvá panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.], jehož součástí bylo rozhodování [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] a za řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem pod sp.zn. [sp. zn.]. V důsledku nesprávného úředního postupu při vyřizování sporu obecnými soudy a [Anonymizováno] soudem došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“, se zamítá.

IV. Žaloba na uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách žalované www.[Anonymizováno].cz po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[Anonymizováno] se omlouvá panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.], jehož součástí bylo rozhodování [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno], [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] a za řízení o ústavní stížnosti před [Anonymizováno] soudem pod sp.zn. [sp. zn.]. V důsledku nesprávného úředního postupu při vyřizování sporu obecnými soudy a Ústavním soudem došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“, se zamítá.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 018,80 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno advokáta], advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalované poskytnutí omluvy a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 175 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení z titulu újmy mu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [sp. zn.] (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že posuzované řízení je kompenzačním řízením za nepřiměřenou délku správního řízení a započalo dne [datum]. Řízení bylo již skončeno, bylo stiženo průtahy a zmatečností. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum], přičemž žalovaná nárok projednala dne [datum], přiznala částku 25 000 Kč, kterou vyplatila dne [datum] a omluvu. Dle žalobce omluva není dostatečná a nereflektuje požadavek žalobce, aby do textu omluvy bylo zahrnuto i řízení před Ústavním soudem sp.zn. [sp. zn.]. Rovněž přiznaná částka je nedostatečná.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne [datum] k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] nárok uplatnil, a to ve výši 200 000 Kč. Žalovaná dne [datum] nároku žalobce částečně vyhověla, když konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vyplatila žalobci zadostiučinění ve výši 25 000 Kč a poskytla mu omluvu na samostatné listině. Žalovaná zrekapitulovala ve stručnosti průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení bylo zahájeno dne [datum] podáním žaloby a skončeno bylo dne [datum] odmítnutím ústavní stížnosti. Do celkové doby řízení žalovaná započítala i délku připadající na předběžné projednání nároku u žalované. Žalovaná vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž základní částka byla snížena o 20 % pro složitost spočívající v projednání věci na více instancích. Částku 15 000 Kč za rok řízení považuje žalovaná za přiměřenou, ohledně úroků z prodlení poukázala na stanovisko sp.zn. Cpjn 206/2010, kdy prodlení nastává až uplynutím 6měsíční lhůty k předběžnému projednání nároku. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne [datum] ve výši 200 000 Kč a že žalovaná nárok předběžně projednala a částečně jej shledala důvodným co do částky 25 000 Kč vyplacené dne [datum] a co do samostatné omluvy, jejíž znění bylo mezi účastníky rovněž nesporné, což sdělila stanoviskem ze dne [datum].

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného [Anonymizováno] soudem pro [adresa] sp.zn. [sp. zn.] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) zjištěno, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalobce [Jméno žalobce] uplatnil u [Anonymizováno] dne [datum]. Žalovaná se k žádosti vyjádřila negativně dne [datum]. Dne [datum] došla soudu žaloba žalobce [jméno FO] o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení proti [Anonymizováno]. Dne [datum] žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku. Dne [datum] byl soudní poplatek zaplacen. Dne [datum] byla žalované doručena žaloba. Dne [datum] zaslala žalovaná vyjádření k žalobě. Dne [datum] byl doručen přípis Magistrátu hlavního města Prahy ohledně zapůjčení správního spisu [č. účtu]. Usnesením ze dne [datum] žalobce vyzván k doplnění tvrzení. Dne [datum] došlo soudu vyjádření žalovaného. Dne [datum] došlo soudu vyjádření [Anonymizováno] města [Anonymizováno]. Dne [datum] nařízeno jednání na den [datum] v 9:

0. Dne [datum] soudu doručeno sdělení žalobce týkající se nedostatečné přípravy řízení – nezaslání vyjádření žalovaného k žalobě. Dne [datum] žalobci zasláno vyjádření žalované. Dne [datum] je soudu doručena replika žalobce k vyjádření žalované k žalobě. Dne [datum] soudu doručeno doplněné vyjádření žalované k žalobě spolu s přílohami. Dne [datum] konáno jednání při kterém provedeno dokazování. Jednání poté odročeno za účelem přednesu závěrečných řečí na [datum] v 14:

0. Dne [datum] byl soudu doručen závěrečný návrh žalované. Dne [datum] byl soudu doručen závěrečný návrh žalobce. Dne [datum] konáno jednání, při kterém vyhlášen rozsudek. Rozsudek byl doručen žalované dne [datum] a žalobci dne [datum]. Dne [datum] bylo soudu doručeno odvolání žalobce proti rozsudku ze dne [datum]. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění odvolání žalobce. Dne [datum] žalovaná vyzvána k vyjádření k odvolání. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření žalované k odvolání žalobce. Odvolání předloženo [Anonymizováno] soudu dne [datum]. Dne [datum] nařízeno odvolací jednání na den [datum]. Dne [datum] byla soudu doručena žádost právního zástupce žalobce o odročení jednání z důvodu kolize. Následně jednání odročeno na týž den v jinou hodinu. Dne [datum] konáno jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Rozsudek doručen žalobci i žalované dne [datum] a žalované dne [datum]. Dne [datum] bylo soudu doručeno dovolání žalobce proti rozsudku ze dne [datum]. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění dovolaní žalobce proti rozsudku. Dne [datum] žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 14 000 Kč. Dne [datum] byl zaplacen soudní poplatek zaplacen ve výši 7 000 Kč. Dne [datum] úřední záznam, že žalobce byl nesprávně vyzván k zaplacení 14 000 Kč namísto správné částky 7 000 Kč. Dne [datum] žalovaná vyzvána k vyjádření k dovolání. Dovolání předloženo Nejvyššímu soudu dne [datum]. O podaném dovolání rozhodnuto Nejvyšším soudem rozsudkem ze dne [datum], [sp. zn.]-178, kterým byl odvolací rozsudek v části zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek byl doručen žalobci i žalované dne [datum]. Dne [datum] byl předložen [Anonymizováno] soudu v [Anonymizováno] na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum]. Dne [datum] nařízeno jednání na den [datum]. Dne [datum] konáno jednání, při kterém byl vyhlášen rozsudek. Spis vrácen obvodnímu soudu dne [datum]. Rozsudek byl doručen žalobci [datum], právnímu zástupci žalobce dne [datum] a žalované dne [datum]. Dne [datum] soudu doručen přípis žalobce ohledně zaslání všech rozhodnutí ve věci s vyznačenou doložkou právní moci. Dne [datum] bylo soudu doručeno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne [datum]. Dne [datum] bylo dovolání doručeno žalované. Dovolání předloženo Nejvyššímu soudu dne [datum]. Usnesením ze dne [datum], č. j. [sp. zn.]- 224, které bylo žalobci doručeno dne [datum] a žalované dne [datum], dovolání odmítnuto. Spis byl obvodnímu soudu vrácen dne [datum]. Usnesením ze dne [datum], sp.zn. [sp. zn.] ústavní stížnost odmítnuta.

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od [datum], kdy uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u [Anonymizováno] skončeno bylo dne [datum], kdy byla Ústavním soudem ústavní stížnost odmítnuta. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 4 roky a 2 měsíce. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 25 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby a dále omluvu na samostatné listině.

8. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

13. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

14. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

15. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

16. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

17. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

18. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

19. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

20. Posuzované řízení bylo ve vztahu k žalobci zahájeno již dnem uplatnění nároku u pozdější procesní žalované, jak plyne z ustálené judikatury dovolacího soudu a skončeno bylo vydání posledního rozhodnutí, které ve věci bylo vydáno, počítáno v to i rozhodnutí o ústavní stížnosti. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce proto činí 4 roky a 2 měsíce.

21. Na tomto místě soud konstatuje, že tato délka řízení je na samé hranici toho, co ještě lze považovat za přiměřenou, nikoli optimální, dobu řízení. V řízení se až na dvě výjimky žádné průtahy nevyskytovaly. K určitému průtahu došlo na počátku řízení mezi dnem [datum], kdy žalovaná zaslala vyjádření k žalobě a dnem [datum], kdy bylo žádáno o spis a poté mezi dnem [datum], kdy bylo nařízeno jednání na den [datum], tedy až za více jak pět měsíců. Jinak se v řízení žádné průtahy nevyskytovaly, soudy obou stupňů, jakož i dovolací soud i Ústavní soud ve věci rozhodovaly ve zcela obvyklých a přiměřených lhůtách. Stejně tak nelze spatřovat průtah ve skutečnosti, že [Anonymizováno] čerpalo celou šestiměsíční lhůtu k předběžnému projednání. Soud nezjistil, že by se v řízení v vyskytla nějaká zmatečnost, jak uváděl žalobce. Jde o lhůtu zákonnou a je-li dodržena, nemůže k průtahu dojít. Skutečnost, že žalobce byl nesprávně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání v nesprávné výši jej nijak nepoškodilo, neboť soudní poplatek zaplatil ve správné výši, soud si toto uvědomil a k žádnému prodloužení řízení tím nedošlo. Ani skutečnost, že Nejvyšší soud prvním rozsudkem zrušil první odvolací rozsudek, neznamená, že tím způsobená délka řízení je přičitatelná žalované. Zaujímání právních postojů a řešení právních problémů jedinečným způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu je samou podstatou soudnictví a nelze v něm spatřovat nesprávný úřední postup (srov. závěry Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne [datum] č.j. [sp. zn.]- 266, odst. 100). Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by odvolací rozhodnutí bylo zrušeno například proto, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu. K tomu však v posuzované věci nedošlo. K prodloužení řízení tak došlo spíše proto, že ve věci rozhodoval soud prvního stupně jednou, odvolací soud a dovolací soud dvakrát a Ústavní soud jedenkrát, což jsou však objektivní skutečnosti vyvolané samotným podáváním opravných prostředků. Posuzované řízení však současně bylo řízením kompenzačním, na které je třeba klást přísnější požadavky než na jiná řízení. Komplexním pohledem na věc je třeba dospět k závěru, že řízení mohlo být skončeno dříve. Řízení jako celek tak neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když žalobci částečně plnila.

22. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení v nejvyšší či v horní hranici této sazby, neboť takový postup je namístě pouze u řízení extrémně dlouhých, trvajících kolem 20 let a více, nebo v situaci, kdy samo odškodňovací řízení běží dlouhou dobu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 4 roky a 2 měsíce a ani s přihlédnutím k tomu, že šlo o řízení odškodňovací, nelze dospět k závěru, že trvalo významně dlouhou dobu. Přiměřenou a zcela odpovídající základní sazbou je v tomto případě 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně jeho délka v tomto případě nedosáhla ani pěti let a jak už soud výše uvedl, nachází se na samé hranici toho, co je již možné považovat za nepřiměřeně dlouhé řízení. K požadavku žalobce, že je na místě základní sazbu zvýšit s ohledem na zvyšující se inflaci, soud konstatuje, že rozpětí základní sazby uvedené ve Stanovisku Nejvyššího soudu České republiky je stále aktuální, i když ekonomická úroveň v České republice vzrůstá. Ovšem to samo o sobě není důvodem mechanického zvýšení zadostiučinění. K možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku s ohledem na ekonomický růst se Nejvyšší soud ČR vyjadřoval v usnesení ze dne 27.11.2019, sp.zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, z recentní judikatury srov. rozsudek Nejvyššího soudu 30.12.2021, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021, odst. 18, kde je shrnuta část relevantní judikatury, či zcela aktuální rozsudek ze dne 16.1.2025, sp.zn. 30 Cdo 2356/2024, odst. 67 a násl., v němž se otázkou nedůvodnosti požadavku na navýšení základní částky z důvodu inflace Nejvyšší soud podrobně věnoval a své negativní závěry odůvodnil). Při vydání Stanoviska Nejvyšší soud vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3171/2018). Soud k tomu dále dodává, že poskytnuté peněžité zadostiučinění není ani trestem pro žalovaný stát za to, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho dobu, ani nemá poškozenému kompenzovat majetkovou újmu. Poskytnuté zadostiučinění má odčinit nejistotu, v níž se žalobce nacházela ohledně toho, jak řízení dopadne. Není proto žádný důvod tuto částku navyšovat z důvodu inflačních vlivů. Zadostiučinění, které by tak žalobci náleželo je představováno částkou 47 500 Kč 3x15 000 + 2x1 250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk.

23. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se dílčím způsobem podílel i procesní soud, jak výše již zmíněno. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Průtahy v soudním řízení jsou jevem, kdy soud nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (ne vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. Zákon č. 82/1998 Sb. výslovně počítá s náhradou odvozenou od celkové délky řízení, není však namístě vycházet ze samotných průtahů řízení (období neodůvodnění nečinnosti), nýbrž primárně z délky řízení. Až na dva průtahy na počátku řízení, řízení postupovalo plynule a bez průtahů. Není tak v tomto případě na místě zvyšovat základní částku pro toto kritérium, neboť postup procesního soudu (prvního stupně) se již plně promítl v samotném závěru o nepřiměřenosti délky řízení a nutnosti odškodnění v penězích. Šlo by tak o duplicitní zohlednění téhož. Soud proto základní částku nemodifikoval.

24. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení nepatřilo mezi shora uvedená řízení, jelikož se jednalo o řízení kompenzační. U těchto řízení obecně platí, že mají proběhnout s co největším urychlením a jsou na ně z hlediska rychlosti řízení kladeny vyšší požadavky než na běžná řízení. Tento přísnější pohled se však již projevil v závěru soudu o celkové nepřiměřenosti posuzovaného řízení a není na místě základní částku dále modifikovat.

25. Věc po skutkové, procesní i právní stránce byla věc standardně složitá, kdy šlo o standardní spor o odškodnění za nepřiměřenou délku správního řízení. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Ve věci rozhodovaly soud právního stupně jednou, soud odvolací dvakrát, soud dovolací dvakrát a jednou rozhodoval Ústavní soud. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Ani zrušení prvního odvolacího rozsudku nelze považovat důvod, pro který by k délce tím způsobené, nemělo být v rámci kritéria instančnosti přihlíženo, jak soud výše svůj postoj vysvětli v odst. 21 a odkázal na obdobný závěr odvolacího soudu. Jak Nejvyšší soud, tak Ústavní soud rozhodovaly ve zcela přiměřených lhůtách, takže v jejich postupu nelze shledat žádný průtah. Nejvyšší soud o druhém dovolání rozhodl za méně než dva měsíce. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 20 % (z toho celých 20 % za instančnost).

26. Žalobce se na délce řízení nepodílel, což ani žalovaná netvrdila. Chování žalobce ve vztahu k délce řízení je proto třeba hodnotit jako neutrální. Soud tak s ohledem na toto kritérium základní částku nemodifikoval.

27. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 47 500 Kč mínus 20 %, tedy 38 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, soud žalobci přiznal zbývající částku 13 000 Kč (výrok I). Ve zbytku, ohledně částky 162 000 Kč soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II).

28. Pokud jde o požadavek na omluvu v jiném, širším znění, soud posoudil tento nárok takto. Ve vztahu k omluvě Nejvyšší soud ČR již dříve konstatoval, že ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Omluva jako satisfakční prostředek zahrnující vyjádření subjektivního požadavku poškozeného na projev jemu vstřícné vůle státu uznat chybu není ani konstatováním porušení práva a ani náhradou nemajetkové újmy v penězích. Uplatní-li poškozený nárok na poskytnutí zadostiučinění vedle požadavku na omluvu též prostředky morálními nebo peněžními, je na individuálním posouzení, zda je vedle omluvy k naplnění zásady přiměřenosti zapotřebí též např. konstatovat porušení práva, anebo poskytnout – též vedle ní – zadostiučinění v penězích (srov. NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2012). Požadavku na omluvu je možné se vedle požadavku na poskytnutí satisfakce v peněžité formě úspěšně domáhat. Z řízení vyplynulo, že žalovaná v rámci předběžného projednání již žalobci poskytla omluvu ve stručnosti za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, čímž došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě s citací čl. 38 odst. 2 Listiny. Žalobce však může být s požadavkem na omluvu, v tomto případě na omluvu v širším znění, úspěšný jen v případě, že její text svým obsahem odpovídá okolnostem posuzované věci a je přiměřený. V nyní posuzované věci se žalobce nad rámec omluvy již poskytnuté žalovanou domáhal, aby jednak bylo do omluvy zahrnuto, že rozhodoval i soud odvolací a dovolací a rovněž aby se žalovaná žalobci omluvila za řízení o ústavní stížnosti. Žalobcem formulované znění omluvy je dle soudu s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti posuzovaného řízení, s ohledem na to, co bylo prokázáno nepřiměřené a neodpovídá prokázaným skutkovým zjištěním. V řízení bylo prokázáno, že jak Městský soud v Praze coby soud odvolací i Nejvyšší soud coby soud dovolací činily úkony a rozhodovaly ve lhůtách přiměřených. Není proto žádný důvod zvláště jejich rozhodování zmiňovat. Za situace, kdy je ustálenou praxí označovat celé řízení před obecnými soudy spisovou značkou soudu prvního stupně, není důvod zmiňovat rozhodování soudů vyšších instancí. Tento závěr ostatně plyne i z žalobcem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. [Anonymizováno]. Naopak by to mohlo vyvolávat dojem, že tyto soudy se nějakým způsobem na délce řízení zvlášť podílely, přičemž byl prokázán opak. Nedůvodné je pak i zahrnutí Ústavního soudu. I když podle Stanoviska se i rozhodování Ústavního soudu započítává do celkové délky řízení, netvoří Ústavní soud součást systému obecné soustavy soudů. Bylo prokázáno, že Ústavní soud rozhodl v přiměřené době, jak výše soud zdůvodnil. Není zde tak žádný věcný důvod, aby se žalovaná žalobci za řízení před Ústavním soudem zvlášť omlouvala. Soud omluvu poskytnutou žalobci považuje za plně výstižnou, odpovídající ustáleným zvyklostem označování soudních spisů a odpovídající porušení práva, k němuž nepřiměřenou délkou řízení došlo. Jelikož soud shledal požadovanou omluvu jako neodpovídající prokázanému skutkovému stavu věci, požadavek na zaslání požadovaného textu omluvy zamítl, jak plyne i z NS ČR, sp.zn. 30 Cdo 3850/2014 (výrok III). Z hlediska hodnocení obsahu a rozsahu omluvy platí totéž ohledně požadavku na uveřejnění textu omluvy na webu žalované. Pro zveřejnění na webu žalované soud žádný důvod neshledal i proto, že nebylo ani tvrzeno, že by se věc žalobce stala veřejně známou, či že žalobce sám je veřejně známou osobou. Jen za těchto okolností by vůbec bylo možné uvažovat o přiznání práva na veřejnou omluvu. Z těchto důvodu soud i požadavek na uveřejnění omluvy zamítl (výrok IV).

29. Pokud jde o požadavek na úroky z prodlení, žalobce svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnil dne [datum] a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku dosud neuplynula a skončí až uplynutím dne [datum]. Žalovaná o nároku žalobce rozhodla dne [datum] a přiznanou částku 25 000 Kč vyplatila dne [datum]. Tím se však nic nemění na její splatnosti až dne [datum]. Do té doby se žalovaná nemůže dostat do prodlení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Jelikož tento den dosud nenastal, nemůže být žalobce s požadavkem na zaplacení úroku z prodlení z přisouzení částky již od [datum] úspěšný. Platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Soud proto požadavek na příslušenství k celé částce 175 000 Kč zamítl jako nedůvodný (výrok II).

30. O nákladech řízení (výrok V.) soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl co do základu nároku úspěšný, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch žalobce z hlediska výše požadovaného odškodnění pro účely náhrady nákladů řízení projeví jako úspěch plný. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (advokátní tarif). Soud nedospěl k závěru, že by advokátní tarif byl v rozporu se zákonem či ústavním pořádkem. Žalobce v jádru namítal, že spory o náhradu škody po státu za nepřiměřenou délku řízení jsou stále stejně náročné a měla by se tak vycházet z konstantní tarifní hodnoty, jak tomu bylo před [datum] (z částky 50 000 Kč). Je nespravedlivé, pokud v případě nižšího finančního odškodnění (pod 30 000 Kč), které je vyšší formou satisfakce než konstatování porušení práva, se tarifní hodnota může dostat i pod 30 000 Kč. Tento názor žalobce soud nesdílí. Advokátní tarif nejen v otázkách náhrady škody po státu, ale i ostatní typech soudní sporů vychází z hodnoty předmětu sporu, přičemž jsou stanovena pravidla pro případy, kdy předmětem sporu je penězi neocenitelné či těžko ocenitelné plnění (typicky žaloby na vyklizení prostor, žaloby na určení, řízení o rozvod manželství apod.). Naproti tomu zásadně nevychází z typové náročnosti sporů, z jejich procesní, skutkové či právní složitosti. V tomto ohledu jsou možné určité modifikace (srov. § 12 odst. 1 AT). Nicméně i spory o nízké částky, či spory, u nichž se tarifní hodnota stanoví předepsanou částkou, mohou být po skutkové či procesní stránce velmi náročné, podání stran obsáhlá, a přesto za ně bude úspěšnému účastníku přiznána náhrada nákladů řízení z této relativně nižší tarifní hodnoty. Naproti tomu spor o miliony Kč může být skutkově velmi jednoduchý, skutkový stav může být mezi účastníky nesporný, a přesto bude náhrada nákladů stanovena z této vysoké částky. Totéž platí u případů sporů se státem v režimu zákona č. 82/1998 Sb., v případech, kdy jde o škodu coby majetkovou újmu. Je tedy zjevné, že na principu, který prosazuje žalobce, resp. jeho právní zástupce koncepce stanovení odměny advokáta v soudním řízení není postavena. Soud tak v principu nehledává nic protiústavního na tom, že v tomto řízení bude odměna advokáta vypočtena z částky 13 000 Kč, která byla žalobci přisouzena. Judikatura v oblasti náhrady nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení je v zásadě předvídatelná a každý potenciální žalobce si může orientačně předem odhadnout, jaká částka mu může být v soudním řízení přiznána a zda se mu i za této situace bude jevit jako racionální vést soudní spor. Soud tedy stanovil náhradu nákladů zcela podle advokátního tarifu, ve znění od [datum], kdy žaloba byla podána dne [datum]. Náklady žalobce jsou představovány částkou 12 018,80 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobce. Právní zástupce žalobce dle ust. § 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu učinil ve věci 4 úkony právní služby po 1 620 Kč (z tarifní hodnoty 13 000 Kč) spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, písemném podání žaloby, podání repliky na vyjádření žalované a účasti na jednání soudu dne [datum]). K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 4 x 450 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 738,80 Kč (21 % ze 8 280 Kč), když zástupce žalobce je jejím plátcem, což bylo doloženo.

31. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobce náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. k rukám jeho zástupce.