11 Co 179/2025 - 73

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Lubora Veselého a soudců JUDr. Michala Prince a JUDr. Elišky Galiazzo ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [ústřední orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] za niž jedná [správní orgán] sídlem [adresa] o 175 000 Kč s příslušenstvím a omluvu k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2025, č. j. 48 C 13/2025-53, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II., III., IV. potvrzuje; ve výroku V. se mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Výše uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 13 000 Kč (výrok I.); co do částky 162 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 175 000 Kč od 24. 1. 2024 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.); ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované písemně se žalobci omluvit datovaným a osobou oprávněnou za žalovaného podepsaným přípisem specifikovaného znění žalobu zamítl (výrok III.); ohledně požadavku na uložení povinnosti žalované omluvit se žalobci na stránkách žalované www.justice.cz po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy specifikovaného znění žalobu zamítl (výrok IV.); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 018,80 Kč (výrok V.).

2. Soud prvního stupně (dále též „soud“) takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal jak finančního, tak morálního, zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „posuzované řízení“).

3. Soud vyšel z nesporné skutečnosti, že nárok byl u žalované předběžně uplatněn dne 5. 12. 2024; nesporné též bylo, že žalovaná dne 21. 1. 2025 nároku žalobce částečně vyhověla, když konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vyplatila žalobci zadostiučinění ve výši 25 000 Kč a poskytla mu omluvu na samostatné listině 4. Soud vyložil, jaké skutečnosti se podávají ze spisu Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], a po skutkové stránce uzavřel, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od 25. 10. 2020,[Anonymizováno]kdy uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění u [ústřední orgán], a skončeno bylo dne 4. 12. 2024, kdy byla Ústavním soudem ústavní stížnost odmítnuta – délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 4 roky a 2 měsíce; žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 25 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby; žalovaná poskytla žalobci též omluvu (na samostatné listině).

5. Po právní stránce soud věc posoudil dle § 1 odst. 1, § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb. (dále též „OdpŠk“); odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko Nejvyššího soudu“, event. „Stanovisko“) a konstantní judikaturu Nejvyššího soudu a dospěl k následujícím závěrům.

6. Posuzované řízení, které bylo řízením kompenzačním, bylo ve vztahu k žalobci zahájeno již dnem uplatnění nároku u pozdější procesní žalované a skončeno bylo vydáním posledního rozhodnutí, které ve věci bylo vydáno, počítáno v to i rozhodnutí o ústavní stížnosti. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce proto činí 4 roky a 2 měsíce. V řízení soud shledal jen dva průtahy (k prvnímu došlo v období od 28. 7. 2021 do 4. 11. 2021, k druhému v období od 15. 3. 2022 do 5. 8. 2022), jinak soudy obou stupňů, jakož i dovolací soud a Ústavní soud ve věci rozhodovaly ve zcela obvyklých a přiměřených lhůtách. Stejně tak nelze spatřovat průtah ve skutečnosti, že [ústřední orgán] čerpalo celou šestiměsíční lhůtu k předběžnému projednání; jde o lhůtu zákonnou a je-li dodržena, nemůže k průtahu dojít. Skutečnost, že žalobce byl nesprávně vyzván k zaplacení soudního poplatku za dovolání v nesprávné výši jej nijak nepoškodila, neboť soudní poplatek zaplatil ve správné výši, soud si toto uvědomil a k žádnému prodloužení řízení tím nedošlo. Ani skutečnost, že Nejvyšší soud prvním rozsudkem zrušil první odvolací rozsudek, neznamená, že tím způsobená délka řízení je přičitatelná žalované, neboť zaujímání právních postojů a řešení právních problémů jedinečným způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu je samou podstatou soudnictví a nelze v něm spatřovat nesprávný úřední postup. Dále soud shledal, že v posuzovaném řízení rozhodoval soud prvního stupně jednou, odvolací soud a dovolací soud dvakrát a Ústavní soud jedenkrát; komplexním pohledem na věc, se zřetelem k tomu, že posouzované řízení bylo řízením kompenzačním, je třeba dospět k závěru, že řízení mohlo být skončeno dříve – řízení jako celek tak neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když žalobci částečně plnila.

7. Při stanovení výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu. Přiměřenou a zcela odpovídající základní sazbou shledal 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc, základní částka odškodnění tak činí 47 000 Kč; tuto částku soud modifikoval snížením o 20 % pro instanční složitost, důvody pro modifikci dle dalších zákonných kritérií soud neshledal, přičemž podrobně vyložil, jakými úvahami se přitom řídil. Následně uzavřel, že žalobci náleží zadotiučinění ve výši 47 500 Kč, po snížení o 20 % tedy 38 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, přiznal soud žalobci částku 13 000 Kč.

8. K požadavkům žalobce na omluvu soud uvedl, že z řízení vyplynulo, že žalovaná v rámci předběžného projednání již žalobci poskytla omluvu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce může být s požadavkem na omluvu (v tomto případě na omluvu v širším znění) úspěšný jen v případě, že její text svým obsahem odpovídá okolnostem posuzované věci a je přiměřený. V nyní posuzované věci se žalobce nad rámec omluvy již poskytnuté žalovanou domáhal, aby do omluvy bylo zahrnuto, že rozhodoval i soud odvolací a dovolací, a aby se žalovaná žalobci omluvila za řízení o ústavní stížnosti, žalobcem formulované znění omluvy však neodpovídá skutkovým zjištěním. Dále soud uvedl, že za situace, kdy je ustálenou praxí označovat celé řízení před obecnými soudy spisovou značkou soudu prvního stupně, není důvod zmiňovat rozhodování soudů vyšších instancí, což ostatně plyne i ze žalobcem odkazovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023. Omluvu, které se již žalobci od žalované před podáním žaloby dostalo, shledal soud plně výstižnou, odpovídající ustáleným zvyklostem označování soudních spisů a odpovídající porušení práva, k němuž nepřiměřenou délkou řízení došlo. Dále soud uvedl, že z hlediska hodnocení obsahu a rozsahu omluvy platí jeho závěry též ohledně požadavku na uveřejnění textu omluvy na webu žalované. Pro zveřejnění na webu žalované soud žádný důvod neshledal proto, že nebylo ani tvrzeno, že by se věc žalobce stala veřejně známou, či že žalobce sám je veřejně známou osobou.

9. K požadavku na přiznání úroků z prodlení soud, s odkazem na § 15 odst. 2 OdpŠk a § 1970 o. z., uvedl, že žalobce svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnil dne 5. 12. 2024, zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku tedy neuplynula. Tím, že žalovaná o nároku žalobce rozhodla dne 21. 1. 2025 a přiznanou částku 25 000 Kč vyplatila dne 23. 1. 2025, se nic nemění na její splatnosti, která by nastala až dne 5. 6. 2025.

10. Žalobce ve včasném odvolání namítal, že se soud odchýlil od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu pod č.j. 30 Cdo 2070/2023-246, s tím, že pokud dovolací soud v tomto rozsudku odděluje řízení správní od řízení soudního, pak je nutno oddělit i rozhodování o ústavní stížnosti před Ústavním soudem. Důvodem proč je nutno oddělit tato řízení, jsou naprosto pragmatické, když ve správním řízení je rozhodováno podle správního řádu správní orgánem, ve správním soudnictví je rozhodováno podle s. ř. s., a to v rámci obecných soudů, přičemž v civilním řízení je rozhodováno podle o. s. ř., a to v rámci obecných soudů, ústavní stížnost je rozhodována Ústavním soudem, který není součástí obecné soustavy soudů, přičemž postup řízení před Ústavním soudem je upraven samostatným zákonem o Ústavním soudu. Ohledně zamítnutí návrhu na veřejnou omluvu žalobce uvedl, že není důvodné odmítat tento typ omluvy za situace, kdy základním principem soudního projednávání věci (civilních i trestních) je veřejnost takového projednání. Pokud stát veřejně projednává soudně jakoukoliv věc, pak omluva požadovaná účastníkem řízení ve veřejném prostoru je naprosto přiměřeným/proporcionálním požadavkem takového účastníka. Nedůvodným by byl takový požadavek jen v případě, kdyby soud vyloučil veřejnost z projednávání věci, k čemuž v daném případě nedošlo. Žalobce též poukázal na růst průměrného platu soudců a na růst průměrné mzdy zaměstnanců s tím, že základní částka odškodnění 15 000 Kč/rok, vycházející ze Stanoviska, s ohledem na plynutí času (a růst platů a mezd) nepředstavuje přiměřené odškodnění. V této souvislosti poukázal žalobce na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1536/11, který je, dle žalobce, naprosto ignorován. Dále žalobce uvedl, že je-li předběžné projednání nároku ukončeno stanoviskem a na základě stanoviska vyplacením relutární náhrady, pak čekání na uplynutí šestiměsíční lhůty, ve které se nic neděje a neběží úrok z prodlení, je přepjatým formalismem a negací práva. Žalobce též namítal, že soud nesprávně právně posoudil výši nákladů řízení, když vycházel formalisticky z advokátního tarifu, který je podzákonnou normou, která v otázce přiznání náhrady nákladů řízení za řízení o nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. od 1.1.2025 konstruovaná protiústavně, kdy se jedná o další překážku uplatňování nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. Proto žalobce navrhl, aby mu odvolací soud přiznal další finanční odškodnění, písemnou omluvu, veřejnou omluvu a náklady odvolacího řízení.

11. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila.

12. Při jednání odvolacího soudu odkázal právní zástupce žalobce na písemné vyhotovení odvolání, jehož stěžejní části stručně reprodukoval. Žalovaná uvedla, že se s napadeným rozhodnutím ztotožňuje, a navrhla jeho potvrzení.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho mezích rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a odvolání žalobce neshledal opodstatněným.

14. Soud prvního stupně zjistil skutkový stav, z něhož odvolací soud vychází, v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí ve věci, přičemž řádně vyložil, z jakých zjištění vycházel a jaké závěry z nich učinil; odvolací soud proto, v zájmu stručnosti, na skutkové závěry soudu prvního stupně odkazuje.

15. Správnou shledal odvolací soud též právní kvalifikaci uplatněného nároku, včetně závěru, že požadavek na morální satisfakci ve formě omluvy není opostatněný, neboť tohoto zadostiučinění se již žalobci dostalo v rámci předběžného projednání nároku. Odvolací soud se v zásadě (v rozsahu dále uvedeném) ztotožnil též se závěry, k nimž dospěl soud prvního stupně ohledně výše odškodnění peněžitého.

16. Při posouzení způsobu odškodnění nemajetkové újmy (která se předpokládá), jež žalobci vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení, je třeba vycházet zejména z ustanovení § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Vzhledem k tomu, že posuzované řízení bylo řízením kompenzačním, posoudil soud prvního stupně celkovou déku řízení (4 roky a 2 měsíce) správně jako nepřiměřenou. Soud prvního stupně též správně shledal, že přiměřená délka řízení byla sice překročena, nikoliv však extrémně – proto bylo na místě stanovit základní výši odškodnění na dolní hranici rozpětí vyplývajícího ze Stanoviska (Nejvyšší soud vymezil toto rozpětí od 15 000 Kč do 20 000 Kč s tím, že na částku 15 000 Kč by mělo být nahlíženo jako na částku základní, zatímco částka vyšší, blížící se 20 000 Kč, by měla být odůvodněna extrémní délkou řízení, či jinými závažnými okolnostmi). Závěr, že základní částka odškodnění činí 15 000 Kč za každý rok posuzovaného řízení (za první dva roky, ve smyslu konstantní judikatury, činí 2 x 7 500 Kč) – v součtu tak za 4 roky a 2 měsíce činí 47 500 Kč [(2 x 7 500) + (2 x 15 000) + (2 x 1 250)] – je tedy správný.

17. Ohledně posouzení dalších kritérií individualizace vzniklé nemajetkové újmy, upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, tj. složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b)], jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení [§ 31a odst. 3 písm. c)], postupu orgánů veřejné moci během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d)] a významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e)] se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně (s výjimkou jednoho, v následujícím odstavci uvedeného, dílčího závěru) ztotožnil.

18. V rámci kritéria složitosti věci [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] rozlišuje judikatura mezi složitostí skutkovou, hmotně-právní, procesně-právní a instanční. Soud prvního stupně správně shledal, že po skutkové, hmotně-právní a procesně-právní stránce řízení složité nebylo (v tomto směru bylo standardní), vykazovalo však výrazně zvýšenou složitost instanční, neboť probíhalo ve třech stupních soustavy obecných soudů, jakož i před Ústavním soudem – s ohledem na skutečnost, že odvolací soud rozhodoval ve věci dvakrát, dovolací soud rovněž dvakrát a jednou rozhodoval Ústavní soud, shledal odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně, který z tohoto důvodu snížil základní částku odškodnění o 20 %) odpovídajícím snížení základní částky odškodnění o 30%.

19. Ohledně kritéria dalšího, podílu poškozeného (žalobce) na délce řízení [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], dospěl odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, k závěru, že žalobce se na délce namítaného řízení významně nepodílel; důvody ke korekci odškodnění dle tohoto kritéria individualizace nemajetkové újmy dány nejsou.

20. Ve vztahu k postupu orgánu veřejné moci (soudů) během řízení [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, neshledal dva dílčí průtahy v řízení (v obdobích soudem prvního stupně specifikovaných) za důvod pro modifikaci základní částky odškodnění.

21. Soud prvního stupně též uvedl, že žalované není přičitatelné prodloužení řízení zrušením prvního rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem, neboť se jedná o projev samotné podstaty soudnictví (je-li realizováno ve více stupních) a nikoliv o (excesivní) rozhodnutí, jakými jsou (například) rozhodnutí zrušená pro nerespektování závazného právního názoru instančně vyššího soudu, pro závažné vady řízení či pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí. K této části odůvodnění napadeného rozhodnutí pokládá odvolací soud za vhodné dodat následující.

22. Ze spisu se podává, že Nejvyšší soud částečně zrušil (rozsudkem ze dne 12. 7. 2023, č. j. 30 Cdo 283/2023-178) první rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2022, č. j. 14 Co 331/2022-151) s tím, že odvolací soud dostatečně nezohlednil déku průtahů v řízení. Dále dovolací soud konstatoval, že odvolací soud sice správně shledal, že postup kontrolních orgánů podle kontrolního řádu nelze bez dalšího považovat za součást správního řízení, přehlédl však, že v daném případě byla od žalobce vybrána kauce (ve výši 50 000 Kč), a od tohoto okamžiku tak lze připustit vznik nejistoty vyvěrající z jemu neznámému budoucímu osudu tohoto finančního obnosu.

23. Soud prvního stupně v souvislosti s důvody zrušení prvního rozhodnutí odvolacího soudu konstatoval, že zaujímání (odlišných) právních postojů a řešení právních problémů (soudy jednotlivých stupňů) jedinečným způsobem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu je samou podstatou soudnictví a nelze v něm spatřovat nesprávný úřední postup. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně blíže nespecifikoval důvody, pro které první rozhodnutí odvolacího soudu v dovolacím řízení neobstálo, učinil tak (pro úplnost) odvolací soud (viz předchozí odstavec). Měl-li soud prvního stupně za to, že ve zrušení prvního rozhodnutí odvolacího soudu nelze spatřovat důvod pro zvýšení základní částky odškodnění dle kritéria postupu soudu v řízení, jde o závěr správný, neboť první rozhodnutí odvolacího soudu není, ve smyslu výše uvedeném, excesivní, když bylo (jak je patrné z předchozího odstavce) zrušeno pro odlišné právní posouzení věci.

24. Ohledně významu předmětu řízení pro žalobce [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] vyšel soud prvního stupně správně ze skutečnosti, že namítané řízení nebylo řízením s (ustálenou judikaturou dovozeným) typově zvýšeným významem a správně též shledal, že dle tohoto kritéria není na místě základní částku odškodnění korigovat.

25. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud uzavřel, že základní částku odškodnění ve výši 47 500 Kč [(2 x 7 500) + (2 x 15 000) + (2 x 1 250)] bylo na místě modifikovat toliko odečtením částky 14 250 Kč (30 % z 47 500) za zvýšenou instanční složitost posuzovaného řízení; vzhledem k tomu, že dobrovolným plněním žalované se žalobci dostalo částky 25 000 Kč, měla mu náležet ještě částka 8 250 Kč [(47 500 – 14 250 – 25 000]. Přiznal-li soud prvního stupně žalobci (výrokem I.) částku 13 000 Kč, není v tomto odvolacím řízení prostor pro její snížení (výrok I. nebyl odvoláním napaden), z výše uvedeného je však zřejmé, že soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu co do částky 162 000 Kč zamítl.

26. K námitce žalobce, že peněžní zadostiučinění přiznané dle Stanoviska ve výši 15 000 Kč za rok trvání posuzovaného řízení není přiměřené s ohledem na nárůst průměrných platů a mezd od doby, kdy bylo Stanovisko vydáno, je třeba uvést, že požadavky na „valorizaci“ přiznávaných částek s ohledem na inflaci byly předmětem posouzení v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu a Ústavního soudu opakovaně, aniž by došlo k odklonu od dlouhodobě zastávaných závěrů, totiž, že nominální výše částek uvedených pro stanovení výše finančního odškodnění ve Stanovisku Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je dosud přiměřená a odpovídající životní úrovni v České republice (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, dostupný na https://nalus.cz), resp., že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, a tam odkazovanou judikaturu). Z novější judikatury lze odkázat např. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3379/23, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1956/24.

27. Pokud ohledně nepřiměřenosti přiznaného peněžitého odškodnění žalobce poukázal na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1536/11 (dále též „poukazovaný nález“) s tím, že tento nález je „soustavně ignorován“ (aniž by tento argument rozvedl), je na místě uvést, že v poukazovaném nálezu se Ústavní soud zabýval předně otázkou, zda odvolací soud svůj závěr, dle kterého nepřiměřená délka řízení negenerovala újmu stěžovatele, řádně odůvodnil. K tomu Ústavní soud uvedl, že ESLP vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Ústavní soud vytkl odvolacímu soudu, že neuvedl základní částku odškodnění, ani její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., judikatury soudů (včetně ESLP), popř. dle dalších jedinečných skutečností daného případu; označil pouze určitá kritéria, poukázal na dvě rozhodnutí ESLP, která dle svých slov aplikoval, a posléze uvedl až výslednou částku. Měl však postupovat směrem opačným. Tedy nejdříve měl uvést základní částku odškodnění, a poté vyložit, kolik z této základní částky snížil či zvýšil se zřetelem na to které kritérium; jen při takovém postupu by byly jeho úvahy přezkoumatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11).

28. V nyní posuzované věci soud prvního stupně požadavkům na odůvodnění rozhodnutí, jak je Ústavní soud v poukazovaném nálezu formuloval, plně dostál (uvedl základní částku odškodnění a vyložil, jak tuto částku modifikoval dle jednotlivých zákonných kritérií, resp. podrobně uvedl, proč k modifikacím, s výjimkou kritéria složitosti řízení, nepřistoupil). Vzhledem k tomu, že z odvolání není zřejmé, v čem konkrétně žalobce ignorování poukazovaného nálezu spatřuje, nelze než konstatovat, že odvolací soud žádné pochybení či opomenutí, které by způsobovalo nesouladnost rozhodnutí soudu prvního stupně s poukazovaným nálezem, neshledal.

29. Pokud žalobce namítá nesprávnost rozhodnutí co do nepřiznání úroku z prodlení s argumentem, že je-li předběžné projednání nároku ukončeno stanoviskem a na základě stanoviska vyplacením relutární náhrady, pak čekání na uplynutí šestiměsíční lhůty, ve které se nic neděje a neběží úrok z prodlení, je přepjatým formalismem a negací práva, je třeba poznamenat, že dovolací soud opakovaně konstatoval, že stanovil-li zákonodárce v § 15 OdpŠk šestiměsíční dobu pro předběžné projednání nároku, je třeba jeho rozhodnutí respektovat; závěr, soudu prvního stupně, že žalovaná se v prodlení neocitla, je tudíž správný.

30. Odvolací soud se ztotožnil se soudem soudu prvního stupně též v závěru, že požadavek žalobce na morální satisfakci v podobě omluvy není opodstatněný.

31. V řízení nebylo sporu o tom, že žalovaná – na základě předběžného projednání nároku a před podáním žaloby – poskytla žalobci omluvu tohoto znění: „Vážený pane [tituly před jménem], [ústřední orgán] se omlouvá Vašemu klientovi [jméno FO] (…) za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. V důsledku nesprávného úředního postupu došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod“.

32. Žalobce se v tomto řízení domáhá, aby žalované byla uložena povinnost písemně se žalobci omluvit přípisem tohoto znění: „[ústřední orgán] se omlouvá panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jehož součástí bylo rozhodování Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu v Praze a za řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS [číslo]/24. V důsledku nesprávného úředního postupu při vyřizování sporu obecnými soudy a Ústavním soudem došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ 33. Dále se žalobce domáhá, aby žalované byla uložena povinnost omluvit se žalobci na stránkách žalované www.justice.cz po dobu minimálně dvou měsíců zveřejněním omluvy následujícího znění: „[ústřední orgán] se omlouvá panu [jméno FO], nar. [Datum narození žalobce], za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, které bylo vedeno Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], jehož součástí bylo rozhodování Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu v Praze a za řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS [číslo]/24. V důsledku nesprávného úředního postupu při vyřizování sporu obecnými soudy a Ústavním soudem došlo k porušení práva pana [jméno FO] na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.“ 34. Z ustálené soudní praxe plyne, že pokud je poškozené osobě přiznána finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy, obsahuje takové rozhodnutí ve svém odůvodnění i konstatování zásahu do jeho práv výkonem státní moci; naproti tomu morální satisfakce ve formě omluvy se lze domáhat společně se satisfakcí peněžní, přičemž, dle okolností věci, mohou být poškozenému současně přiznány obě tyto formy zadostiučinění.

35. Soudní praxe je ustálena též v závěru, že uložení poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva není vyloučeno ani v případě, že příslušný úřad již určitou omluvu poškozenému poskytl či sám porušení práva poškozeného konstatoval, avšak to jen tehdy, jestliže dojde soud k závěru, že formulace či konkrétní okolnosti poskytnutí omluvy či konstatování porušení práva nejsou adekvátní satisfakcí za utrpěnou újmu. Je-li porušení práva poškozeného konstatováno již v rámci předběžného projednání a příslušný úřad se za něj omluvil, a soud následně tuto formu zadostiučinění shledá jako přiměřenou, musí žalobu jako nedůvodnou zamítnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, dostupný, stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz).

36. Soud prvního stupně správně vyšel z toho, že žalobce se může domáhat jak satisfakce v podobě omluvy, tak satisfkace peněžité, měl však, jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, na zřeteli též judikatorní závěry reprodukované v předchozím odstavci, přičemž uvážil, zda v poměrech této věci představuje omluva, které se žalobci dostalo od žalované na základě předběžného uplatnění nároku, satisfakci dostatečnou (tj. přiměřenou), a z důvodů, které náležitě vyložil, dospěl k závěru, že již omluva, které se žalobci od žalované dostalo před podáním žaloby, je omluvou odpovídající poměrům této věci, a představuje tak přiměřenou morální satisfakci.

37. Soud přiléhavě uvedl, že se žalobce domáhá toho, aby do textu omluvy bylo (nad rámec omluvy již poskytnuté) zahrnuto, že rozhodoval i soud odvolací a dovolací, a aby se žalovaná žalobci omluvila za řízení o ústavní stížnosti, a správně shledal, že znění omluvy, kterou žalobce požaduje, neodpovídá skutkovým zjištěním. V tomto směru soud příhodně konstatoval, že bylo prokázáno, že Městský soud v Praze i Nejvyšší soud činil úkony a rozhodoval v přiměřených lhůtách (neshledal proto žádný důvod zvláště jejich rozhodování zmiňovat); rovněž Ústavní soud rozhodl v přiměřené době, dle soudu tak není žádný věcný důvod, aby se žalovaná žalobci za řízení před Ústavním soudem zvlášť omlouvala.

38. K těmto závěrům, s nimiž se odvolací soud ztotožnil, je na místě, s přihlédnutím k námitkám žalobce, dodat následující.

39. Žalobce, s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2070/2023-246 (dále též „poukazované rozhodnutí“), dovozuje, že pokud v tam posuzované věci Nejvyšší soud shledal nedostatečnou omluvu za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, je třeba závěry tohoto rozhodnutí vztáhnout i na poměry věci nyní posuzované, a učinit součástí omluvy i omluvu za řízení před Ústavním soudem.

40. V žalobcem odkazované věci poskytl odvolací soud poškozenému morální satisfakci za nepřiměřenou délku řízení spočívající v konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve správním řízení, vedeném Magistrátem hlavního města Prahy pod specifikovanou značkou. Takto odvolací soud v poukazované věci rozhodl za situace, kdy bylo prokázáno, že řízení před správními orgány trvalo čtyři měsíce a navazující řízení před správním soudem trvalo tři roky a necelé tři měsíce. Poškozený v dovolání (vedle jiného) namítal, že i z formálního hlediska je konstatace porušení práva tak, jak byla učiněna odvolacím soudem, prima facie vadná, neboť nepostihuje podstatnou část posuzovaného řízení, a to v rozsahu projednání správní žaloby Městským soudem v Praze, a Nejvyšší soud této námitce přisvědčil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2070/2023).

41. V této věci je však skutkový stav odlišný. Jednak posuzované řízení nesestávalo z řízení před správními orgány a z navazujícího řízení před správním soudem, především však odvolací soud spatřuje zásadní odlišnost v tom, že zatímco v řízení posuzovaném v poukazovaném rozhodnutí představovala délka řízení před správním soudem převážnou část celkové délky řízení (a tuto skutečnost konstatování porušení práva, které shledal Nejvyšší soud nedostačujícím, nevyjadřovalo), v této věci představuje délka řízení před Ústavním soudem nepodstatnou (několikaměsíční) část z celkové délky řízení, které se převážně odehrávalo před obecnými soudy. Z právě uvedeného důvodu shledal odvolací soud poukaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2070/2023, pokud jím žalobce argumentoval ve prospěch požadavku, aby v textu omluvy bylo zmíněno též řízení před Ústavním soudem, nepřiléhavý poměrům věci nyní posuzované.

42. Pominout nelze ani skutečnost, že žalobcem požadované znění omluvy je formulováno způsobem evokujícím závěr, že řízení před Ústavním soudem bylo nepřiměřeně dlouhé – takový závěr je však rozporný se zjištěným skutkovým stavem, když nemůže být pochyb o tom, že řízení před Ústavním soudem nepřiměřeně dlouhé nebylo.

43. S ohledem na shora (v odstavcích 30. až 42.) uvedené je třeba uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, když požadavek žalobce na morální satisfakci ve formě omluvy jako nedůvodný zamítl. Uvedené závěry se uplatní též ve vztahu k požadavku žalobce, aby omluva (téhož znění) byla zveřejněna na internetových stránkách žalované. Odvolací soud sice nesdílí náhled soudu prvního stupně, že požadavek na zveřejnění omluvy není opodstatněný proto, že žalobce není veřejně známou osobou, závěru soudu prvního stupně, že za situace, kdy nebylo ani tvrzeno, že posuzované řízení bylo medializováno či jinak zveřejněno, není na místě domáhat se zveřejnění omluvy, je však třeba přisvědčit. Argumentuje-li žalobce zásadou veřejnosti soudního řízení, je žádoucí podotknout, že žalobce ani netvrdí, že se veřejnost jednání v posuzovaném řízení účastnila. Nevešlo-li posuzované řízení ve známost ani tímto způsobem (tj. účastí veřejnosti při jednáních soudů), není argumentace zásadou veřejnosti řízení (ve prospěch požadavku na zveřejnění omluvy) poměrům věci nyní posuzované přiléhavá.

44. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. jako věcně správné potvrdil (219 o. s. ř.) a změnil toliko akcesorický nákladový výrok V.

45. Při rozhodování o nákladech řízení se zásadně vychází z poměru, v němž byli účastníci řízení ve věci úspěšní, resp. neúspěšní. Požadoval-li žalobce jednak odškodnění peněžité, jednak satisfakci morální v podobě omluvy, přičemž ohledně druhého požadavku neuspěl, znamená právě uvedené, že byl ve věci úspěšný jen z jedné poloviny (z jedné poloviny byl neúspěšný) – odvolací soud proto změnil [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

46. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť v odvolacím řízení byla žalovaná zcela úspěšná.

47. Žalované náleží dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3, § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za přípravu na jednání odvolacího soudu a za účast při tomto jednání 600 Kč (2 x 300 Kč).

Poučení