48 C 250/2023 - 72

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: Mgr. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [IČO zainteresované společnosti 0/0] sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0] o zaplacení 211 167 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 49 750 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 45 250 Kč od 17.11.2023 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 161 417 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši 15 % ročně z částky 165 917 Kč od 17.11.2023 do zaplacení se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10 228 Kč k rukám zástupce žalobce, [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] advokáta, do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 16.11.2023 se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 211 167 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z žalované částky od 17.11.2023 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Okresním soudem ve [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12.9.2007 a žalobce v něm vystupoval na straně žalované, když vůči němu byla podána žaloba na náhradu škody, kterou měl žalobkyni způsobit v rámci výkonu funkce správce konkursní podstaty úpadce [právnická osoba]., IČ [IČO]. Řízení dosud nebylo skončeno. Při výpočtu zadostiučinění žalobce vycházel ze základní částky ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení, celkem tedy 301 667 Kč, tuto ponížil o odškodnění poskytnuté žalovanou ve výši 90 500 Kč. Dle názoru žalobce posuzované řízení nebylo složité, na procesních soudech bylo posoudit, zda došlo ke zhodnocení podniku úpadce, či nikoliv a zda v této souvislosti vznikl procesnímu žalobci nárok na náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení. Současně žalobce tvrdil, že se na délce řízení sám nikterak nepodílel. Žalobce svůj původní nárok ve výši 255 000 Kč uplatnil u žalované podáním ze dne 16.5.2023. Žalovaná stanoviskem ze dne 1.11.2023 konstatovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 90 500 Kč. Žalobce nepovažuje přiznané zadostiučinění za odpovídající, krácení základní částky celkem o 70 % je dle názoru žalobce v rozporu se stanoviskem Nejvyššího soudu.

2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 4.1.2024 k žalobě učinila nesporným, že u ní žalobce dne 16.5.2023 nárok uplatnil. Žalovaná dne 1.11.2023 nároku žalobce částečně vyhověla a poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 90 500 Kč. Žalovaná zrekapitulovala průběh posuzovaného řízení a uvedla, že řízení trvalo od 12.9.2007 a dosud není skončeno. Žalovaná konstatovala, že řízení trvá více než 16 let, což je délka nepřiměřená. Žalovaná vycházela ze základní částky ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení, kterou snížila o 40 % z důvodu složitosti řízení, o 15 % z důvodu četnosti rozhodování soudů a o 15 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení. Řízení se dle žalované vyznačovalo vysokým stupněm skutkové, právní a procesní složitosti, jelikož bylo třeba širokého dokazování, včetně opakovaného znaleckého zkoumání. Žalobce byl v posuzovaném řízení nečinný a nespolupracoval, žalobce rovněž zmařil možnost mimosoudního vyřešení věci, když nesplnil jím uzavřenou dohodu o narovnání, která by vedla k vyřešení sporu. Žalobce rovněž zatěžoval procesní soud obsáhlými, opakujícími se podáními, která neměla pro projednávanou věc význam. Význam posuzovaného řízení pro žalobce shledala žalovaná jako běžný. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. Předložené listinné důkazy rozhodnutí bez nařízení jednání umožňují a zároveň oba účastníci s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to podáním doručeným žalované dne 16.5.2023. Nesporným bylo i stanovisko žalované ze dne 1.11.2023, kterým žalovaná nároku žalobce vyhověla co do poskytnutí finančního zadostiučinění ve výši 90 500 Kč, přičemž v té době vycházela z délky řízení 16 let a 1 měsíc. Mezi účastníky byla sporná výše částky, která je přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci. Mezi účastníky byl rovněž nesporný průběh posuzovaného řízení vedeného Okresním soudem ve [adresa], sp. zn. [Anonymizováno], tak, že posuzované řízení bylo zahájeno žalobou žalobkyně [právnická osoba]. dne 12. 9. 2007, přičemž žalobce vystupuje v řízení v procesním postavení jednoho z žalovaných. Dne 13. 12. 2007 rozhodl Vrchní soud v Praze o věcné příslušnosti s tím, že je dána příslušnost okresních soudů. Od ledna 2008 do března 2008 se řešila žádost žalobkyně o osvobození od soudních poplatků. Následně se k žalobě vyjadřovali jednotliví žalovaní, dne 5. 6. 2008 byla žalobkyně vyzvána k doložení tvrzení dle žaloby. Jednání nařízené na 2. 12. 2008 bylo odročeno na 8. 1. 2009 s opakovanou výzvou k doplnění žalobních tvrzení. Po jednání dne 12. 5. 2009 bylo jednání odročeno na neurčito z důvodu vyčkání rozhodnutí ve věci Vrchního soudu [adresa], sp.zn. [Anonymizováno], jenž se měl zabývat otázkou, zda se žalobkyně stala vlastnicí úpadce a zda od smlouvy bylo platné odstoupeno. Následně zjištěno, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp.zn. [Anonymizováno], bylo podáno dovolání (vedené pod sp.zn. [Anonymizováno]), tudíž čekáno na výsledek řízení u Nejvyššího soudu ČR. Od prosince 2009 do října 2010 byl spis zapůjčen Obvodnímu soudu pro [adresa], soud stále vyčkával rozhodnutí Nejvyššího soudu. Usnesením ze dne 17. 1. 2011 byl ustanoven znalec, kdy znalecký posudek byl předložen 17. 6. 2011. V březnu 2011 žalobkyně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů, Návrh byl soudem dne 27. 6. 2011 zamítnut, k odvolání žalobkyně bylo usnesení dne 30. 11. 2011. potvrzeno. Při jednání dne 24. 1. 2012 byla vyslechnuta znalkyně. Proti usnesení o znalečném bylo žalobkyní podáno odvolání, spis vrácen z Krajského soudu v [adresa], pobočka v [adresa] dne 31. 5. 2012. Poté nařízeno jednání na den 3.7.2012 a následně dne 23.8.2012 vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dne 28. 8. 2013 podán návrh žalobkyně na vstup společnosti [právnická osoba]. do řízení na místo dosavadní žalobkyně pro částku 578 414 Kč. Následně řešena žádost o osvobození od placení SoP z odvolání a spis zaslán s odvoláním odvolacímu soudu dne 3. 10. 2013. Dne 5. 2. 2014 Krajský soud v [adresa] pobočka v [adresa] rozhodl, že namísto dosavadního žalobce bude v řízení o zaplacení 578 414 Kč s příslušenstvím ve vztahu k 3. žalovanému pokračováno s novým žalobcem [právnická osoba]. Dne 7.8.2014 byl Krajským soudu v [adresa], pobočka v [adresa] rozsudek okresního soudu zrušen a věc vrácena okresnímu soudu. Žalovaní tvrdili, že došlo ke splnění dohody o narovnání. V řízení ve věci vedené u Okresního soudu ve [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] bylo prováděno dokazování k dohodě o narovnání, protokoly z tohoto řízení převzaty do posuzovaného řízení. Následně nařízeno jednání na den 1.10.2015, následně usnesením ze dne 10. 11. 2015 přibrán do řízení znalecký ústav. Dne 16. 2. 2016 zjištěn úpadek žalobkyně a) [právnická osoba]. a prohlášen konkurz. Následně řešeno, zda správce konkursní podstaty bude navrhovat pokračování v řízení. Soud dne 22. 12. 2016 vydal usnesení, že v řízení bude pokračováno na žádost úpadce. V mezidobí v květnu 2016 rozhodl Krajský soud v [adresa], pobočka v [adresa] v jiné věci, že dohoda o narovnání byla splněna, kdy jelikož na tomto rozhodnutí závisí i rozhodnutí v posuzovaném řízení, soud vyčkal rozhodnutí NS ČR v této věci, kdy rozsudek krajského soudu v jiné věci byl v říjnu 2017 zrušen a vrácen. Následně se soudy ve dvou rozhodnutích přiklonily k tomu, že dohoda o narovnání nebyla splněna. Dne 3. 4. 2017 vydáno usnesení o pokračování v řízení na místo žalobkyně b) s [právnická osoba] Usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 22. 6. 2017 byl správce konkursní podstaty Stejskal zproštěn a jmenován nový správce [tituly před jménem] [jméno FO]. Proti jeho jmenování bylo podáno odvolání. Usnesení o novém správci nabylo právní moci v květnu 2018. Po jednání dne 23. 10. 2018 ustanoven usnesením ze dne 12.11.2018 znalecký ústav ke zhodnocení podniku. Znalecký posudek byl dodán dne 8. 6. 2019. Proti usnesení o přiznání znalečného podáno žalovanými 1) a 3) odvolání. Dne 24. 10. 2019 vyslechnut znalecký ústav a spis odeslán s odvoláním proti usnesení o přiznání znalečného ke krajskému soudu dne 5. 12. 2019. Spis byl vrácen dne 3. 2. 2020. Následně byl žalovanými předložen oponentní posudek a při jednání dne 30. 6. 2020 bylo rozhodnuto o provedení výslechu zpracovatele tohoto posudku. Při jednání dne 29. 9. 2020 byl proveden výslech zpracovatele oponentního posudku. Proti usnesení o přiznání znalečného podáno žalobkyní b) odvolání, spis odeslán na krajský soud dne 1. 12. 2020 a byl vrácen dne 25. 1. 2021. Současně bylo rozhodnuto i o vznesené námitce podjatosti soudkyně tak, že není vyloučena. Při jednání dne 11. 5. 2021 bylo jednání odročeno na 29.6.2021 k předložení písemných závěrečných návrhů a k rozhodnutí ve věci. Rozsudkem ze dne 29. 6. 2021, č.j. [Anonymizováno], byla žaloba zamítnuta. Proti rozhodnutí podaly žalobkyně odvolání. Spis byl odeslán na krajský soud dne 20. 1. 2022 a rozsudkem ze dne 4. 10. 2022 byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Právní moci nabyl rozsudek dne 22. 11. 2022. Dne 22. 1. 2023 podaly žalobkyně dovolání. Usnesením ze dne 18. 1. 2023 byl zjištěn úpadek b) žalobkyně [právnická osoba] Dne 23. 5. 2023 obě žalobkyně sdělily, že trvají na pokračování v řízení. Spis následně zaslán Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání žalobkyň, o kterém dosud nebylo rozhodnuto.

5. Ze shora uvedených listinných důkazů má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení bylo zahájeno dne 12.9.2007 a dosud nebylo skončeno. Celková délka řízení z hlediska posouzení nemajetkové újmy žalobce ke dni vyhlášení rozsudku tak činí 16 let a 7 měsíců.

6. Soud z provedených listinných důkazů učinil níže rozvedená skutková zjištění rozhodná pro posouzení důvodnosti žalobou uplatněného nároku.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

10. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

11. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

12. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

13. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

14. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

15. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

16. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

17. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

18. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 12.9.2007 a dosud nebylo skončeno. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 16 let a 7 měsíců.

19. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se významně podílel soud (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění. Což ostatně ani žalovaná nesporovala.

20. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud shledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení vyšší než je spodní hranice, neboť řízení trvalo 16 let a 7 měsíců (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 16 let a 7 měsíců. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě částku 18 000 Kč za rok řízení, tj. 1 500Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice uznává, že řízení již nyní trvá velice dlouhou dobu a dosud není skončeno, nicméně jeho délka nebyla extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let, kdy by bylo na místě uvažovat o nejvyšší částce 20 000 Kč za rok řízení.

21. Zadostiučinění, které by tak žalobci náleželo je představováno částkou 280 500 Kč 15 x 18 000 + 7 x 1500, kdy je však nutno tuto částku modifikovat a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk. Již bylo uvedeno, že výčet těchto kritérií je demonstrativní, soud tak přihlédl i k dalším okolnostem.

22. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se podílely i procesní soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudu zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení jim spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). Postup procesního soudu byl v posuzovaném řízení celkově plynulý a koncentrovaný, avšak vyskytlo se dílčí období nečinnosti. V projednávané věci procesní soud neučinil žádný úkon v období od 5.6.2008, kdy vyzval žalobkyni k vyjádření do 2.12.2008, kdy bylo nařízeno jednání. Dále soud opakovaně vyčkával na výsledek jiného řízení, aniž by rozhodl o přerušení řízení Z judikatury dovolacího soudu vyplývá, že probíhá-li „vedlejší“ řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v posuzované věci, a jestliže se rozhodne vyčkat výsledku tohoto „vedlejšího“ řízení, musí soud důvody tohoto svého rozhodnutí vyjádřit v usnesení o přerušení řízení. Tím dá účastníkům řízení najevo, z jakého důvodu nečiní žádné úkony směřující k rozhodnutí ve věci samé, přičemž jim tím rovněž umožní se proti přerušení řízení případně bránit odvoláním. V opačném případě jde o nedůvodný průtah v řízení a judikaturu o přerušeném řízení v takovém případě nelze aplikovat (srov. NS ČR sp.zn. 30 Cdo 954/2014). Jakkoli se průtahy zejména procesního soudu prvního stupně již projevily v samotném závěru o nepřiměřenosti délky posuzovaného řízení a nutnosti odškodnit žalobce za nemajetkovou újmu v penězích, je namístě základní částku zvýšit o 15 %.

23. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Ve věci meritorně rozhodoval soud I. stupně dvakrát, soud odvolací rovněž dvakrát a momentálně se spis nachází u Nejvyššího soudu, který bude rozhodovat o dovolání. Současně byla na dvou stupních soudní soustavy řešena dílčí procesní rozhodnutí (např. znalečné, osoba správce konkursní podstaty). V tomto smyslu proto soud základní částku snížil o 15 %.

24. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestní (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Posuzované řízení lze typově zařadit mezi ta, která mají standartní význam pro účastníky, neboť se sice jednalo o spor týkající se majetku žalobce, ovšem v tomto případě není presumovaný zvýšený význam řízení pro žalobce a z provedeného dokazování nelze ani dovodit závěr o vyšší míře významu řízení pro žalobce. Soud proto základní částku nemodifikoval.

25. Věc byla zejména po skutkové, právní i procesní stránce složitá. Podstatou posuzovaného řízení byl nárok procesní žalobkyně založený na tvrzení, že procesní žalovaný (zdejší žalobce) nepostupoval řádně ve funkci správce konkursní podstaty, a tím měl procesní žalobkyni způsobit škodu vyplacením odstupného zaměstnancům a současně se bezdůvodně obohatit, když v rozhodné době došlo ke zhodnocení podniku. Procesní soudy se proto musely vypořádat s celou řadou nelehkých skutkových a právních otázek, příkladmo platnost smlouvy o prodeji úpadce, důvody odstoupení správce konkursní podstaty od této smlouvy a otázka splnění dohod o narovnání uzavřených mezi účastníky posuzovaného řízení. Věc byla dle soudu složitá i po stránce procesní, kdy za účelem objasnění shora uvedených skutečností bylo třeba provést rozsáhlé dokazovaní, a to jak listinami, či výslechy svědků, tak pomocí znaleckého zkoumání, přičemž ve věci byly podány 3 znalecké posudky. Současně musel procesní soud opakovaně rozhodovat o procesním nástupnictví, o žádosti o osvobození od soudního poplatku či o žádosti o ustanovení zástupce. V souhrnu soud proto hodnotí věc jako velmi složitou. Soud s ohledem na toto kritérium základní částku snížil o 45 %.

26. Žalobce se na délce řízení rovněž částečně podílel. K délce řízení nepochybně přispěla i snaha účastníků posuzovaného řízení o mimosoudní vyřešení sporu, přičemž mezi nimi došlo k uzavření dohody o narovnání, jejíž splnění se však stalo předmětem složitého dokazování, přičemž soudy nakonec dospěly k závěru, že ke splnění dohody o narovnání nedošlo. Jakkoli nelze proti snaze účastníků dospět ke smírnému vyřešení nic namítat, nelze na druhé straně dobu, po kterou mimosoudní jednání probíhají, přičítat k tíži státu. Jelikož současně nelze podle tuto dobu od celkové doby řízení odčítat, je na místě základní částku snížit. S ohledem na toto kritérium soud základní částku snížil o 5 %.

27. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 280 500 - 50 %, tj. 140 250 Kč, od čehož však je třeba odečíst žalovanou již poskytnutou částku ve výši 90 500 Kč. Soud tedy žalobci přiznal zadostiučinění ve výši 49 750 Kč (výrok I.). Ve zbytku, co do částky 161 417 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.).

28. Žalobce svůj nárok na náhradu škody dle OdpŠk uplatnil dne 16.5.2023 a zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku skončila uplynutím dne 16.11.2023, kdy následující den se žalovaná dostala do prodlení. Žalovaná o nároku žalobce rozhodla dne 1.11.2023. Žalobkyně má kromě přiznané jistiny nárok i na zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 45 250 Kč (soudem přiznaná částka 49 750 Kč snížená o 4 500 Kč představující odškodnění za 6 měsíců snížené o 50 % neboť ohledně této částky se žalovaná do prodlení dostat nemohla, když v době, kdy žalobce odškodňovala, řízení trvalo 16 let a 1 měsíc) od 17.11.2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně v souladu s § 1970 o. z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kdy se žalovaná dostala do prodlení. Soud proto v této části žalobě vyhověl (výrok I.). Ve zbytku (úrok z prodlení v zákonné výši ze zbývající požadované částky 165 917 Kč od 17.11.2023 do zaplacení) soud požadavek na zaplacení úroku z prodlení zamítl jako nedůvodný (výrok II.).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 3 a § 151 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl co do základu nároku úspěšný, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, pročež se i částečný úspěch žalobce z hlediska výše požadovaného odškodnění pro účely náhrady náklady řízení projeví jako úspěch plný. Náklady žalobce jsou představovány částkou 10 228 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a nákladů právního zastoupení žalobce. Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Právní zástupce žalobce dle ust. § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a) (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu učinil ve věci 2 úkony právní služby po 3 100 Kč spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a písemném podání žaloby. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta 2 x 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, to vše zvýšené o náhradu za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč (21 % ze 6 800 Kč), když zástupce žalobce je jejím plátcem, jak soud zjistil z databáze ARES. Pro úplnost soud dodává, že žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení za podání ze dne 11.1.2024 a ze dne 5.3.2024, jelikož jimi soudu sdělené by nastalo i bez jakéhokoli výslovného podání žalobce.

30. Lhůta k plnění ve věci samé i v nákladovém výroku byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší, která žalobce nijak nepoškozuje. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve smyslu § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalobce.

Poučení