48 C 57/2025 - 56

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Ivem Krýsou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozen [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] žalované: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] za niž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 113 844 Kč s příslušenstvím, takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 4 687,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba o zaplacení částky 109 156,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 113 844 Kč od [datum] do zaplacení se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne [datum] se žalobce domáhal po žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 113 844 Kč s příslušenstvím z titulu újmy mu způsobené nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [anonymizováno] (dále také jen „posuzované řízení“). Žalobce uvedl, že posuzované řízení bylo zahájeno dne [datum], přičemž konečné rozhodnutí odvolacího soudu bylo žalobci doručeno dne [datum]. Žalobce nárok u žalované uplatnil dne [datum], přičemž žalovaná nárok projednala a přiznala žalobci částku 75 000 Kč, kterou žalobce nepovažuje za přiměřenou. Žalobce má za to, že provádění listinných důkazů a výslech svědků patří mezi standardní činnost soudu, a pokud by taková činnost konstituovala navýšení složitosti řízení, každé řízení by bylo složité. Vypracování znaleckého posudku s ohledem na nečinnost soudu zejména při ustanovení znalce nemůže být kladeno žalobci na újmu. Žalobce má za to, že ponížení základní částky o 5 % z důvodu podílu žalobce na protahování řízení je zcela nepřípustné, neboť ani v jednom případě nedošlo k svévolnému odročení jednání. Soud ukládal povinnost podle § 118a o. s. ř. pro doplnění rozhodných skutečností. Ty vyplynuly z průběhu konaných jednání. Stejně tak nelze dávat k tíži žalobci jedno odročení z důvodu kolize soudních jednání jeho právního zástupce. Žalobce dále rozporuje snížení o 10 % z důvodu počtu soudních instancí. Žalobce je toho názoru, že využívání opravných prostředků mu nemůže být negativně přičítáno. Žalobce souhlasí se závěrem žalované o významu řízení pro žalobce. Žalobce nesouhlasil se základní částkou 15 000 Kč za jeden rok řízení, neboť se jedná o výsledek mechanické aplikace judikaturou ustálených kritérií, která společně s obdobně aplikovanými modifikacemi vedou k poskytnutí nejmenší možné částky zadostiučinění. Při individuálním posouzení případu žalobci náleží podstatně vyšší částka.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne [datum] učinila nesporným, že u ní žalobce dne [datum] uplatnil nárok ve výši 188 844 Kč. Žalovaná nároku žalobce částečně vyhověla stanoviskem ze dne [datum], když konstatovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a před podáním žaloby vyplatila žalobci zadostiučinění ve výši 75 000 Kč. Žalovaná zrekapitulovala ve stručnosti průběh posuzovaného řízení a uvedla, že celková délka řízení činila 7 let a 3 měsíce. Žalovaná vyšla ze základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení, přičemž základní částka byla snížena o 15 % s ohledem na složitost řízení, dále o 10 % s ohledem na projednávání věci na třech stupních soudní soustavy, a nakonec snížena o 5 % s ohledem na podíl žalobce na délce řízení. Naopak základní částka byla zvýšena o 10 % s ohledem na vyšší význam řízení pro žalobce. Žalobcem požadovanou částku považuje žalovaná za nepřiměřenou. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud o podané žalobě rozhodl při jednání.

4. Soud vzal za svá skutková zjištění skutečnosti, které byly mezi účastníky nesporné. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce u žalované nárok uplatnil dne [datum] ve výši 188 844 Kč a že žalovaná nárok předběžně projednala stanoviskem ze dne [datum] a částečně jej shledala důvodným co do částky 75 000 Kč vyplacené před podáním žaloby.

5. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující další skutková zjištění a dospěl k dále uvedenému závěru o skutkovém stavu.

6. Ze spisu vedeného Obvodním soudem pro [adresa] sp. zn. [anonymizováno] (vypočteny jsou jen nejpodstatnější úkony či rozhodnutí soudu a podání účastníků) bylo zjištěno, že dne [datum] podal žalobce žalobu o zaplacení částky 164 213,30 Kč s příslušenstvím. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření žalovaných k žalobě. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k podání žalovaných. Dne [datum] se konalo první jednání ve věci, které bylo odročeno za účelem splnění výzvy soudu žalobcem k doplnění rozhodných skutečností a označení důkazů. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění žaloby. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření k doplnění žalobce. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření žalobce k podání žalovaných. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno za účelem pokračování v dokazování výslechem svědků. Dne [datum] pak byl ve spise učiněn úřední záznam, že termín dalšího jednání byl stanoven s ohledem na plánované dovolené předsedy senátu a přísedících. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno za účelem výslechu svědka na den [datum]. Jednání bylo s ohledem na návštěvu člena senátu u lékaře zrušeno. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno za účelem zadání znaleckého posudku. Dne [datum] žalobce urgoval zadání posudku. Dne [datum] soud ustanovil znalce z oboru kybernetika, kriminalistika s tím, že má podat znalecký posudek do 90 dnů ode dne doručení spisu. Spis byl znalci doručen [datum]. Dne [datum] byl soudu doručen vyhotovený znalecký posudek. Dne [datum] se žalovaní vyjádřili ke znaleckému posudku. Dne [datum] soud přiznal znalečné. Dne [datum] soud zrušil jednání nařízené na [datum] z důvodu ochrany zdraví přísedících. Dne [datum] se konalo další jednání, na kterém byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Dne [datum] soud usnesením uložil žalobci uhradit náklady státu. Dne [datum] žalobce podal odvolání proti rozsudku. Dne [datum] žalobce podal odvolání proti usnesení soudu. Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne [datum] se konalo jednání u odvolacího soudu. Dne [datum] odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně. Dne [datum] žalobce podal dovolání. Dne [datum] žalovaní podali vyjádření k dovolání žalobce. Dne [datum] byl spis předložen Nejvyššímu soudu. Následně žalobce zaslal Nejvyššímu soudu repliku ze dne [datum]. Dne [datum] Nejvyšší soud zrušil ve velké části rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dne [datum] se konalo jednání u odvolacího soudu. Dne [datum] se konalo další jednání, na kterém odvolací soud vyhlásil usnesení, jímž zrušil rozsudek soudu I. stupně mezi žalobcem a žalovaným 1) a věc vrátil k dalšímu řízení. Spis byl prvostupňovému soudu doručen dne [datum]. Dne [datum] soud usnesením rozhodl o vrácení náhrady nákladů řízení. Dne [datum] soud nařídil jednání na [datum] s ohledem na čerpání dovolené a zaplnění jednacího kalendáře předsedy senátu. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno za účelem doplnění tvrzení a důkazů za strany žalobce. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění tvrzení a důkazů žalobcem. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno za účelem doplnění tvrzení a důkazů žalovaným i žalobcem. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění žalovaného k výzvě soudu. Dne [datum] se konalo další jednání, které bylo odročeno na [datum] za účelem doplnění rozhodující skutečnosti žalobcem. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění od žalobce. Dne [datum] byla soudu doručena žádost zástupce žalobce o odročení jednání nařízeného na den [datum] z důvodu kolize, žádosti bylo vyhověno. Dne [datum] se konalo další jednání, na kterém byl vyhlášen rozsudek. Dne [datum] žalovaný podal odvolání proti rozsudku. Dne [datum] žalobce podal odvolání proti rozsudku. Dne [datum] bylo soudu doručeno doplnění odvolání žalovaného k výzvě soudu. Dne [datum] bylo soudu doručeno vyjádření žalovaného k odvolání žalobce. Dne [datum] soud vyzval žalobce k vyjádření k odvolání žalovaného. Dne [datum] byl spis předložen odvolacímu soudu. Dne [datum] odvolací soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu I. stupně (rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]).

7. Z provedeného dokazování má soud za prokázaný závěr o skutkovém stavu tak, jak je tento popsán výše s tím, že posuzované řízení ve vztahu k žalobci trvalo od podání žaloby dne [datum] a skončeno bylo dne [datum] nabytím právní moci posledního rozhodnutí. Délka posuzovaného řízení vzhledem k posuzované nemajetkové újmě žalobce tak činí 7 let a 3 měsíce. Žalovaná žalobci poskytla odškodnění ve výši 75 000 Kč, které vyplatila před podáním žaloby.

8. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

9. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“), stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

10. Podle § 5 písm. b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle druhého odstavce téhož ustanovení má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

12. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

13. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle třetího odstavce téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Soud posoudil předmětnou věc po právní stránce podle § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb., když se žalobce po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. V řízení přitom bylo nesporné, že žalobce svůj nárok u žalované řádně předběžně uplatnil ve smyslu § 14 odst. 1, 3 zák. č. 82/1998 Sb., pročež může být věc projednána před soudem (§ 15 odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.).

16. Soud nejprve konstatuje, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem představuje specifický nárok, který zákonodárce do právního řádu zakotvil, aby naplnil požadavek čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností. Podle čl. 6 odst. 1 věta prvá Úmluvy platí, že každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Smyslem novelizace zákonem č. 160/2006 Sb. tak primárně bylo přesunout rozhodování o náhradě nemajetkové újmy vzniklé porušením práva garantovaného čl. 6 odst. 1 Úmluvy z Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) na vnitrostátní úroveň. Ovšem je zřejmé, že má-li soud odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již Úmluvou, musí při svém rozhodování vycházet z judikatury ESLP.

17. V posuzovaném případě se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Soud se tak zabýval důvodností uplatněného nároku především s ohledem na to, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku na náhradu nemajetkové újmy, když soud konstatuje, že k tomu, aby byla založena odpovědnost státu za újmu dle OdpŠk, je třeba, aby byly současně splněny následující kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu, tj. v daném případě nepřiměřené délky řízení (nesprávný úřední postup); vznik újmy a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou.

18. S ohledem na uvedené, soud prvotně posuzoval, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně, zda došlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, když délka řízení je ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidské práva nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu (tj. soudu) v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře upřednostňuje celkový pohled na řízení, posuzuje řízení s přihlédnutím ke všem okolnostem jako celek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Slezák a ostatní proti České republice ze dne 11. 10. 2005) a průtah, jenž se vyskytne jen v určité fázi řízení, toleruje za předpokladu, že celková doba řízení nebude nepřiměřená (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 9. 7. 2002). Naopak i v řízení, v němž soud činil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, lze konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení přesto jeví nepřiměřeně dlouhou (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kubizňáková proti České republice ze dne 21. 6. 2005). Základní kritéria k posouzení, zda je délka řízení přiměřená, zakotvil zákonodárce v § 31a odst. 3 OdpŠk. Ovšem je třeba mít na mysli, že tato kritéria jsou stanovena pouze demonstrativním výčtem, soud tak musí přihlédnout i k dalším okolnostem projednávané věci.

19. Předmětné soudní řízení je skončeno a ve vztahu k žalobci trvalo 7 let a 3 měsíců. Délka řízení se stanovuje s podrobností na roky a měsíce, nikoli rovněž na dny (srov. například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1.3.2023, č.j. 55 Co 8/2023-114, odst. 14). Ohledně 15 dnů soud zaokrouhlil délku řízení na celé měsíce směrem dolů, neboť nejde o více než jednu polovinu měsíce. Jak soud již výše připomněl, pro řízení není stanovena obecně žádná délka, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou, neboť záleží na celé řadě dalších okolností, jak dlouho bude řízení trvat. Těmito okolnostmi jsou dále rozvedená kritéria, přičemž teprve po jejich zhodnocení je možné učinit závěr, zda konkrétní délka je s přihlédnutím ke všem okolnostem ještě přiměřená či nikoli. To plyne právě z toho, že délka řízení je kategorií relativní, nikoli absolutní. Proto i menší délka řízení může být za určitých okolností nepřiměřená a delší délka řízení naopak může být vzhledem k okolnostem stále ještě přiměřená. Ve světle tohoto názoru soud přistupoval při posuzování žalobou uplatněného nároku.

20. Již zde soud konstatuje, že tato délka řízení je i při bližším zkoumání průběhu celého řízení nepřiměřená. Na délce řízení se rovněž podílely soudy (viz dále). Řízení jako celek neodpovídalo dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk a tím k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, za které mu náleží právo na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§ 31a odst. 1 OdpŠk). V důsledku porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě mu vznikla nemajetková újma. Soud shledal, že je na místě žalobci poskytnout peněžitou formou zadostiučinění, neboť konstatování či omluva není v tomto případě dostatečnou formou zadostiučinění, což ostatně ani žalovaná nesporovala, když sama k závěru o nutnosti žalobce odškodnit dospěla při předběžném projednání nároku.

21. Při výpočtu výše finančního zadostiučinění vycházel soud ze Stanoviska Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále také jen „Stanovisko“). Pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč a 20 000 Kč za jeden rok řízení (1 250 Kč – 1 667 Kč za měsíc), přičemž na první dva roky je přiznávána v jedné polovině. Soud neshledal důvody pro stanovení výše základní sazby za jeden rok řízení vyšší, než je spodní hranice, neboť řízení trvalo 7 let a 3 měsíce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu lze vysledovat, že horní hranice doporučeného rozmezí je soudy přiznávána v řízení o extrémních délkách 20 let (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, či věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp.zn. 30 Cdo 5440/2014, kde byla základní částka 20 000 Kč/rok přiznána u řízení, jehož délka přesahovala 23 let). Základní částka 17 000 Kč byla přiznána v řízení trvajícím 16 let (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). V posuzované věci řízení trvalo 7 let a 3 měsíce. Za přiměřenou základní sazbu tak soud považuje v tomto případě stále částku 15 000 Kč za rok řízení, tj. 1 250 Kč za měsíc. Není na místě přiznávat částku vyšší, neboť soud sice dospěl k závěru, že délka řízení byla nepřiměřená, nicméně se v žádném případě nejedná o délku řízení extrémní, tedy blížící se, či snad dokonce přesahující dobu 20 let, kde by bylo na místě uvažovat o částkách na horním rozmezí, tedy 19 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení. Zadostiučinění, které by žalobci náleželo je tedy představováno částkou 93 750 Kč 6 x 15 000 + 3 x 1 250, kdy je však nutno tuto částku modifikovat, a to dle kritérií uvedených v ust. § 31a OdpŠk.

22. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci soud shledal, že na délce řízení se částečně podílely soudy. Předně soud konstatuje, že sice nejsou dány zákonné lhůty k učinění úkonu či rozhodnutí ve věci samé (až na výjimky), nicméně obecně se za přiměřenou lhůtu k učinění úkonu soudu považují 3 měsíce. Jen u soudů vyšších stupňů, jako je Nejvyšší soud a Ústavní soud, je tomu jinak. Tyto soudy zpravidla nečiní ve věci jiné úkony než samotné rozhodnutí, aniž by bylo namístě dobu od předložení spisu do rozhodnutí považovat za nedůvodnou nečinnost, neboť soud zvažuje, jak ve věci rozhodne. Zpravidla nelze označit za průtah dobu jednoho roku od zahájení řízení před těmito soudy (viz SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. V Praze: C.H. Beck, 2019. Právní praxe. ISBN 978-80-7400-768-2. str. 286). V projednávané věci tedy soud shledal, že v řízení došlo k několika průtahům, nejednalo se však o průtahy, které by výrazným způsobem přesahovaly výše uvedené akceptovatelné lhůty. Soud I. stupně neučinil žádný úkon v období mezi jednáními dne [datum] a dne [datum], stejně jako v období mezi jednáními dne [datum] a [datum], jakkoliv je třeba pro úplnost dodat, že dne [datum] byl ve spise učiněn úřední záznam, že termín dalšího jednání byl stanoven až na den [datum] s ohledem na plánované dovolené předsedy senátu a přísedících a jednání nařízené na den [datum] bylo odročeno s ohledem na návštěvu člena senátu u lékaře. Soud shledává další průtah v tom, že byl ve věci ustanoven znalec až po více než 4 měsících od konání jednání dne [datum], a to po urgenci žalobce. Jednání nařízené na den [datum] pak bylo zrušeno s ohledem na ochranu zdraví přísedících. Uvedená situace zapříčiněná epidemií COVID-19 však není přičitatelná státu. Dále soud neučinil úkon mezi vydáním usnesení o vrácení náhrady nákladů řízení dne [datum] a konáním ústního jednání dne [datum]. Ve spise byl pak učiněn úřední záznam, proč bylo nařízeno jednání až na tento den (zaplněný jednací kalendář předsedy senátu). Soud si je však vědom, že nepřiměřenou délku řízení lze jen výjimečně omlouvat přetížením konkrétního soudce (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3151/2016). V případě dovolacího řízení soud shledává další průtah, neboť Nejvyšším soudem bylo o věci rozhodnuto po více než roce a půl od předložení spisu prvostupňovým soudem ([datum]). Z výše uvedeného plyne, že se na délce řízení podílely částečně i soudy (a to jak soud prvostupňový, tak soud dovolací), nicméně uvedené dílčí na straně soudů se již plně projevily v závěru soudu o nepřiměřenosti celkové délky řízení (řízení mohlo skončit dříve) a rovněž v závěru o nutnosti odškodnění žalobce v penězích. Soud proto základní částku již nijak nemodifikoval, neboť by došlo k duplicitnímu posouzení téhož kritéria ve prospěch žalobce.

23. Z hlediska významu předmětu řízení pro žalobce soud uvádí, že dle Stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 je vyšší význam předmětu řízení presumován u řízení trestních (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). V posuzovaném případě se jednalo o spor o náhradu újmy na zdraví a současně o spor povahy pracovněprávní (rozhodoval pracovněprávní senát), u něhož se vyšší význam v souladu s ustálenou judikaturou civilních soudů rovněž presumuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 987/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2138/2013). Je tak na místě základní částku zvýšit o 15 %.

24. Soudní řízení bylo po skutkové stránce složitější. Předmětem žaloby byly peněžité nároky v souvislosti s fyzickým napadením žalobce u zaměstnavatele, jednalo se o bolestné, zadostiučinění za další nemajetkovou újmu, náhradu nákladů spojených s péčí o zdraví a náhradu za ztrátu na výdělku. Bylo prováděno obsáhlejší dokazování listinami, výslechy více svědků i znaleckým posudkem z oboru kybernetika, kriminalistika. Nelze tak přitakat žalobci, že rozsah provedeného dokazování byl zcela standardní. Po stránce procesní bylo třeba rozhodnout o svědečném a znalečném. Po stránce právní byla věc standardně složitá, nicméně nelze přehlédnout, že ve věci byla Nejvyšším soudem řešena zásadní otázka procesního práva (zda skutečnost, že osoba, která vystupuje v občanském soudním řízení jako svědek, je zaměstnancem účastníka řízení, odůvodňuje závěr o nevěrohodnosti svědecké výpovědi), která dosud nebyla v rozhodovací praxi vyřešena. V rámci kritéria složitosti (srov. NS ČR, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011) soud vzal v úvahu, že posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a to opakovaně. Ve věci rozhodovaly soud prvního stupně dvakrát, soud odvolací dvakrát a soud dovolací jednou. K uvedenému soud konstatuje, že již samo řízení u několika stupňů soudní soustavy nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Ačkoli sice nelze klást k tíži účastníkům řízení, že využívají svých procesních práv daných jim vnitrostátním právním řádem, na druhou stranu ani nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na takové návrhy či podání účastníků řízení (srov. závěry Stanoviska). Žalobci proto nelze přisvědčit v jeho názoru, že počet soudních instancí se nemá nijak ve výši základní částky projevit. Snížením základní částky se do celkového poskytnutého zadostiučinění promítá prodloužení řízení způsobené tím, že jsou (lhostejno kým) podávány opravné prostředky, jejichž vyřízení si objektivně vyžaduje určitou dobu, o niž se řízení prodlužuje. Soud proto základní částku snížil o 30 % (z toho 15 % za instančnost).

25. Pokud jde o chování žalobce, pak má soud na rozdíl od žalované za to, že pro toto kritérium není na místě modifikovat výši odškodnění, neboť žalobce se na délce řízení (přesahující 7 let) významně nepodílel. Pokud doplňoval skutková tvrzení a označoval důkazy na výzvy soudu, činil tak ve stanovených lhůtách, o odročení jednání žádal toliko jedno z důvodu kolize jednání právního zástupce žalobce. Soud proto s ohledem na toto kritérium základní částku nikterak nemodifikoval.

26. Ve světle výše uvedeného žalobci náleží přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce, neboť byla prokázána existence odpovědnostního titulu (nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení), vznik újmy a příčinná souvislost mezi uvedenými dvěma podmínkami. Zadostiučinění za celé řízení žalobci náleží ve výši 93 750 Kč minus 15 %, tedy 79 687,50 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobci poskytla zadostiučinění ve výši 75 000 Kč, soud žalobci přiznal zbývající částku 4 687,50 Kč (výrok I).

27. Ve zbytku, ohledně částky 109 156,50 Kč, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II). Soud žalobci nepřiznal zákonný úrok z prodlení, neboť platí, že k prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy dochází až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne [datum], a uplyne teprve dne [datum], žalovaná se tak dosud (ke dni vyhlášení rozsudku) do prodlení nedostala (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, jehož závěry jsou nadále aktuální , srov. rozhodnutí NS, sp.zn. 30 Cdo 3359/2022, či 30 Cdo 895/2023). Jelikož tento den dosud nenastal, nemůže být žalobce s požadavkem na zaplacení úroku z prodlení z přisouzené částky již od [datum] úspěšný. Platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 občanského zákoníku tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. Soud proto požadavek na příslušenství k celé částce 113 844 Kč zamítl jako nedůvodný (výrok II).

28. O nákladech řízení (výrok III.) soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. kdy platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo ve spojení s § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy platí, že i když měl účastník úspěch jen částečný, může soud přiznat plnou náhradu nákladů, záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu. V tomto směru na úvaze soudu závisela výše odškodnění za nemajetkovou újmu, v tomto ohledu tedy i na částečný úspěch ohledně částky 4 867,50 Kč je třeba pro účely nákladů řízení nahlížet jako na úspěch úplný co do základu nároku. Toto však neplatí ohledně nedůvodně požadovaného příslušenství, kde jeho přiznání nezávisí na úvaze soudu, ale je odvislé od prodlení žalované. Žalovaná se dosud do prodlení nedostala a žalobce tak ohledně tohoto nároku úspěšný nebyl. Požadavek na kapitalizaci příslušenství pro účely rozhodnutí o nákladech řízení plyne z dále citované judikatury dovolacího soudu a Ústavního soudu. Žalobce proto byl úspěšný ohledně částky 4 867,50 Kč, která je rovněž rozhodnou tarifní hodnotou předmětu řízení pro účely rozhodnutí o nákladech řízení (srov. § 9a odst. 2 písm. a/ advokátního tarifu), žalovaná byla úspěšná ohledně nedůvodně požadovaného příslušenství (za období od [datum] do zaplacení z částky 13 844 Kč při úroku 12 % ročně). Příslušenství pro účely nákladů řízení soud kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku částkou 4 903,08 Kč (srov. rozhodnutí NS ČR, sp.zn. 23 Cdo 2585/2015, či 32 Cdo 1492/2017, či nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 2717/08). Jelikož úspěch i neúspěch účastníků byl přibližně stejný, rozhodl soud, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Lhůta k plnění ve věci samé byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o.s.ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší.

Poučení