49 C 186/2020-87

Rubrum

Městský soud v Brně rozhodl předsedou senátu JUDr. Monikou Schön, Ph.D., jako samosoudcem v právní věci žalobce: ; [název žalobkyně], [IČO], se sídlem v [obec a číslo], [ulice] [číslo] zastoupený Mgr. [jméno] [jméno], advokátem se sídlem v [obec], [ulice] [číslo] proti žalované: ; [země] - [anonymizováno] pro [anonymizována tři slova], [IČO], se sídlem v [obec], [ulice] č. 1926, o 383.442.146 Kč s úroky z prodlení, takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení 383.442.146 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 383.442.146 Kč za dobu od 30. listopadu 2020 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1.200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 383.442.146 Kč s úroky z prodlení ve výši, z částky a za dobu, jež rozvedl. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 19. 6. 2017 byla ve Věstníku veřejných zakázek uveřejněna veřejná zakázka„ Systém elektronického mýtného“, zadavatelem bylo [stát. instituce], žalobce podal zadavateli námitky proti zadávacímu řízení, následně podal Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále též„ ÚOHS“) podnět k prošetření postupu zadavatele z důvodů, které žalobce rozvedl, dne 24. 8. 2017 podalo [anonymizována dvě slova] (tvořené žalobcem a dalšími dvěma společnostmi) žádost o účast v zadávacím řízení. Dne 11. 10. 2017 ÚOHS zahájil na základě žalobcova podnětu správní řízení ve věci přezkumu postupu zadavatele při zadávání veřejné zakázky. Dne 23. 11. 2017 ÚOHS nařídil předběžné opatření, jímž uložil zákaz uzavřít smlouvu v předmětném zadávacím řízení do pravomocného skončení správního řízení zahájeného ex offo (rozhodnutí bylo k rozkladu zadavatele potvrzeno a rozklad byl zamítnut rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 12. 2. 2018). Následně byla u ÚOHS zahájena další správní řízení podáním návrhů žalobce (dne 22. 12. 2017, dne 15. 1. 2018, dne 7. 3. 2018). Dne 8. 3. 2018 [anonymizována dvě slova] podalo předběžnou nabídku, dne 9. 4. 2018 žalobce zaslal zadavateli přípis s označením„ Sdělení o připravenosti k jednání“, v němž deklaroval možnost snížit původně nabídnutou cenu. Zadavatel tímto postupem nepostupoval a dne 10. 4. 2018 rozhodl o výběru nejvhodnější nabídky (nabídka [právnická osoba] a [anonymizováno]). Dne 25. 4. 2018 podal žalobce námitky proti postupu zadavatele, zadavatel námitkám nevyhověl. Dne 9. 5. 2018 ÚOHS vydal rozhodnutí, jímž mj. konstatoval, že zadavatel při zadávání veřejné zakázky porušil zásadu transparentnosti a že stanovil zadávací podmínky v rozporu s ustanovením § 36 odst. 6 zákona o zadávání veřejných zakázek ve spojení se zásadou transparentnosti; jako opatření k nápravě ÚOHS zrušil zadávací řízení a do pravomocného skončení správního řízení uložil zákaz uzavřít v zadávacím řízení na veřejnou zakázku smlouvu. Dalšími námitkami žalobce se ÚOHS v rozhodnutí pro nadbytečnost nezabýval. Následoval přípis předsedy vlády adresovaný ÚOHS, v němž bylo konstatována„ krajní nespokojenost“ předsedy vlády a dalších členů vlády s aktuálním vývojem tendru. V reakci na to předseda ÚOHS nabídl předsedovi vlády rozšíření rozkladové komise o člena nominovaného předsedou vlády. Přípisem ze dne 7. 6. 2018 předseda vlády sdělil předsedovi ÚOHS, že nabídku nominovat člena rozkladové komise přijímá a vybírá takto Mgr. [jméno] [příjmení], dále upozornil ÚOHS, že do uplynutí doby, pro niž byla uzavřena předchozí smlouva o provozování mýtného, zbývá osmnáct měsíců a že již nelze realizovat nové zadávací řízení, což by mělo být vzato v úvahu při rozhodování o rozkladu. Předseda ÚOHS následně ustanovil Mgr. [jméno] [příjmení] členem rozkladové komise. Dne 17. 7. 2018 žalobce vyjádřil pochybnost o nepodjatosti člena rozkladové komise Mgr. [jméno] [příjmení], dne 23. 7. 2018 žalobce podal námitku podjatosti proti Mgr. [jméno] [příjmení] jako členovi rozkladové komise. Dne 9. 8. 2018 žalobce zaslal zadavateli (v reakci na prvostupňové rozhodnutí ÚOHS ze dne 9. 5. 2018) přípis, v němž mj. deklaroval svou připravenost provozovat stávající mýtný systém v období 2020 – 2029 za částku nižší, než byla vítězná nabídka. Rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 23. 8. 2018 bylo zrušeno rozhodnutí ÚOHS ze dne 9. 5. 2018 a věc byla vrácena ÚOHS k novému projednání. V odůvodnění bylo mj. uvedeno, že předseda nepřistoupil k vydání předběžného opatření, jak je v obdobných situacích obvyklé, neboť v projednávané věci bylo vydáno předběžné opatření rozhodnutím ÚOHS ze dne 23. 11. 2017 a nebylo dosud zrušeno. Proti rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 14. 9. 2018 žalobce podal správní žalobu. Dne 20. 9. 2018 ÚOHS vydal nové rozhodnutí, jímž zastavil řízení vedené ex offo (z důvodů, které dále rozvedl), dále řízení zastavil v části, v níž bylo původně vedeno pod sp. zn. S0504/2017/VZ, a ve zbytku zamítl jednotlivé návrhy žalobce z důvodů, které rozvedl. Téhož dne bylo rozhodnutí doručeno zadavateli (v 11.25 hodin), zadavatel se vzdal práva rozkladu (v poledne), ÚOHS mu obratem zaslal vyrozumění o tom, že výrok I. nabyl právní moci (v 13.50 hodin), a zadavatel téhož dne (v průběhu necelých dvou hodin) uzavřel smlouvu na plnění předmětu veřejné zakázky s vybraným účastníkem (odlišným od žalobce). Běžně tento postup trvá řádově týdny, rychlost v projednávané věci byla podle žalobce zcela nestandardní. Žalobce ještě téhož dne u ÚOHS telefonicky avizoval, že bude podávat nový návrh na předběžné opatření, ten podal v 15.30 hodin téhož dne (ještě před podpisem smlouvy). Dne 24. 9. 2018 žalobce podal u ÚOHS návrh na zákaz plnění smlouvy (s ohledem na její uzavření navzdory předběžnému opatření). ÚOHS návrh rozhodnutím ze dne 10. 12. 2018 zamítl, žalobcovu rozkladu předseda ÚOHS rozhodnutím ze dne 25. 2. 2019 nevyhověl. Pokud jde o rozhodnutí ÚOHS ze dne 20. 9. 2018, rovněž to bylo napadeno rozkladem, rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 14. 12. 2018 byly zrušeny jeho výroky II., III., IV. a VI. a řízení o nich zastaveno, neboť s ohledem na uzavření smlouvy je řízení o námitkách žalobce již bezpředmětné. Obě rozhodnutí předsedy ÚOHS o rozkladech byla napadena správní žalobou. V řízení vedeném pod sp. zn. 62 Af 16/2019 u Krajského soudu v Brně (tj. v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 14. 12. 2018) byla pravomocně zamítnuta správní žaloba, neboť podle závazného právního názoru NSS v projednávané věci faktické uzavření smlouvy je – bez ohledu na okolnosti jejího uzavření – vždy důvodem pro zastavení řízení o přezkumu úkonů zadavatele. V řízení vedeném pod sp. zn. 62 Af 29/2019 u Krajského soudu v Brně (tj. v řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 25. 2. 2019 ve věci návrhu na zákaz plnění smlouvy) byla pravomocně zamítnuta správní žaloba, neboť podle závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu v projednávané věci účinky předběžného opatření ze dne 23. 11. 2017 trvaly pouze do právní moci správního řízení vedeného ex offo, toto správní řízení bylo pravomocně skončeno dne 20. 9. 2018 v okamžiku, kdy se zadavatel vzdal práva rozkladu proti rozhodnutí ÚOHS ze dne 20. 9. 2018, a byla-li následně uzavřena smlouva, nebyla uzavřena v rozporu s vydaným předběžným opatřením. Nejvyšší správní soud nicméně v této věci konstatoval v odůvodnění rozsudku ze dne 4. 12. 2019, sp. zn. 10 As 252/2019, že v okamžiku, kdy zaniklo předběžné opatření ze dne 23. 11. 2017, byl ÚOHS povinen vydat nové předběžné opatření, a pokud tak nepostupoval, jde o nezákonný postup. Tento nezákonný postup nemá vliv na účinnost uzavřené smlouvy, nicméně žalobce má možnost uplatnit nárok na náhradu škody způsobené nezákonným úředním postupem. Žalobce dovozoval, že v důsledku shora podrobně popsaného postupu ÚOHS mu vznikla škoda a nemajetková újma, jejichž náhrady se domáhal v projednávané věci. Pokud jde o škodu, tu žalobce vymezil jako náklady, které vynaložil na překlady (v částce 1.566.035,15 Kč v období přípravy předběžné nabídky, šlo o náklady na překlad komunikace mezi českou společností žalobce a rakouským členem konsorcia ([anonymizována dvě slova] AG), dále náklady na notářské služby (v částce 7.375,95 Kč; náklady na ověřování kopií, podpisů apod., k dokumentům pro předběžnou nabídku), přepravní náklady (v částce 4.630,24 Kč; náklady na doručování mezi českým a rakouským členem konsorcia v souvislosti s předběžnou nabídkou), náklady na právní konzultace (v částce 310.741,30 Kč; náklady na„ konzultace v rámci konsorcia s bruselskými právníky“, kdy se„ zvažovala možnost obrany na evropské úrovni po 20. 9. 2018“), interní náklady žalobce, zejména na mzdy (v částce 6.274.215,36 Kč, z čehož částka 5.499.625,45 Kč byly náklady na mzdy klíčových zaměstnanců pracujících na přípravě zakázky v období předběžné nabídky; tito zaměstnanci přestali pro žalobce pracovat poté, co žalobce přestal dodávat plnění, resp. ještě pracovali nějakou dobu poté, neboť žalobce„ stále věřil, že se mu pomocí soudů podaří ten stav zvrátit“, částka 634.466,25 Kč byly náklady na zaměstnance z období řízení o námitkách a částka 140.123,66 Kč byly náklady na zaměstnance po 20. 9. 2018), interní náklady [anonymizována dvě slova] AG, tj. rakouského člena konsorcia (v částce 6.309.513,08 Kč, jde o náklady vynaložené v souvislosti s přípravou nabídky), náklady na právní pomoc (v částce 28.289.635,28 Kč; v této výši žalobce vynaložil náklady na právní pomoc advokátů, přičemž na náhradě škody s ohledem na ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. žalobce uplatňoval částku ve výši 719.700 Kč, jež podle jeho názoru odpovídá mimosmluvní odměně za poskytnuté právní služby podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve zbývající části, tj. v rozdílu mezi skutečně zaplacenou částkou na odměně za právní pomoc a částkou odpovídající mimosmluvní odměně podle vyhl. č. 177/1996 Sb. se domáhal náhrady nemajetkové újmy). Dále se žalobce domáhal náhrady ušlého zisku za období 1. 12. 2019 (odkdy začal plnění podle smlouvy ze dne 20. 9. 2018 dodávat nový dodavatel) do 30. 4. 2021, tj. za období sedmnácti měsíců, a to ušlého zisku svého (v částce 278.545.000 Kč) a ušlého zisku [anonymizována dvě slova] AG (v částce 62.135.000 Kč). Tohoto zisku by žalobce a [anonymizována dvě slova] AG dosahovali, kdyby dodávali plnění a vybírali mýto do„ řádného uzavření smlouvy“, tj. kdyby správní řízení bylo vedeno v souladu se zákonem, tedy kdyby dne 20. 9. 2018 byl předběžným opatřením uložen zákaz uzavření smlouvy a tento zákaz by trval až do doby řádného skončení správního řízení. Podle názoru žalobce (který žalobce rozvedl a podrobně zdůvodnil) by po celou tuto dobu plnění dodával a mýtné vybíral žalobce, a tento stav by trval přinejmenším do 30. 4. 2021. Část shora popsané škody (skutečné i ve formě ušlého zisku) vznikla žalobci, část jinému členu konsorcia, [anonymizována dvě slova] AG, který pohledávku z titulu náhrady škody i nemajetkové újmy za žalovanou smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 5. 2020 postoupil žalobci. Žalobce před podáním žaloby uplatnil u ÚOHS nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy (žádost ze dne 28. 5. 2020), nebylo mu přiznáno ničeho.

2. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Uvedl zejména, že ve věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť zákon neukládá ÚOHS povinnost, ale pouze dává možnost vydat předběžné opatření, tedy nelze dovozovat, že nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018 byl nesprávný úřední postup. Dále uvedl, že žalobci nevznikla žádná škoda a že není vztah příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a tvrzeným nesprávným předním postupem.

3. Mezi účastníky byl nesporný průběh správních řízení (správní řízení vedené u ÚOHS zahájené ex offo, řízení zahájená k návrhu žalobce a následně též řízení o návrhu na zákaz plnění smlouvy) i navazujících soudních řízení u Krajského soudu v Brně a NSS. Soud tedy v tomto rozsahu nesporná tvrzení účastníků vzal za svá skutková zjištění a nevedl k nim – též s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení – dokazování (srov. ustanovení § 120 odst. 3 o. s. ř.).

4. Ke zjištění skutkového stavu věci soud – s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením účastníků a se zohledněním zásady hospodárnosti řízení – provedl tyto důkazy a učinil z nich následující skutková zjištění:

5. Z dodatku [číslo] 2016 ke smlouvě o poskytování služeb souvisejících s provozem systému výkonového zpoplatnění (…) uzavřeného dne 28. 8. 2016 mezi žalovanou, za niž jednalo [stát. instituce] (jako objednatelem), žalobcem, [anonymizována dvě slova] AG a dalšími členy konsorcia [anonymizováno] (jako dodavatelem) soud zjistil, že šlo o dodatek ke Smlouvě o poskytování služeb souvisejících s provozem systému výkonového zpoplatnění vybraných pozemních komunikací v České republice ze dne 29. 3. 2006, podle níž dodavatel dodával žalované shora uvedené služby, doba plnění byla původně sjednána do 31. 12. 2016 a dodatek [číslo] 2016 upravoval další poskytování služeb po tomto období. Z Preambule Dodatku [číslo] 2016 je zřejmé, že žalovaná měla v úmyslu zadat veřejnou zakázku na shora uvedené služby, nicméně byla v časové tísni, neboť se blížil konec doby, po niž bylo sjednáno poskytování plnění ze strany žalobce a spřízněných společností (dne 31. 12. 2016), a bylo nereálné do té doby realizovat zadávací řízení na realizaci veřejné zakázky a všechny následné související úkony až do zahájení výběru výkonového poplatku novým dodavatelem. Z toho důvodu žalovaná přistoupila k uzavření Dodatku [číslo] 2016, jímž sjednala další poskytování služeb ze strany žalobce a spřízněných společností i po 1. 1. 2017, a to po schválení tohoto postupu usnesením vlády č. 188 ze dne 9. 3. 2016, když ze znaleckých posudků Ing. [jméno] [příjmení] ze dne 15. 4. 2016 a znaleckého ústavu [anonymizována dvě slova], spol. s r. o. ze dne 22. 4. 2016 vyplynulo, že z technických důvodů bylo v tehdejší době nemožné jednat o poskytování plnění (výběru výkonového poplatku) s kýmkoli jiným než dosavadním dodavatelem plnění (bod I Preambule). Z Dodatku [číslo] 2016 je pak zřejmé, že další poskytování plnění ze strany žalobce a spřízněných společností je časově omezeno a že žalovaná předpokládá zahájení vybírání výkonového poplatku novým dodavatelem nejpozději od 1. 1. 2020 (srov. bod D preambule). V bodě 2.1.1 je pak výslovně sjednáno, že dodavatel se zavazuje poskytovat služby„ po nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“. Též z toho je zřejmé, že poskytování plnění podle tohoto dodatku bylo časově limitováno, výslovně bylo sjednána tato limitace„ na nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“. Obdobně pak v bodě 3.1 dodatku je uvedeno, že předmětem té části dodatku je povinnost dodávat služby v dodatečném období od 1. 1. 2017, a to„ na nezbytně nutnou dobu do doby realizace nového řešení výběru výkonového poplatku (…), nejpozději však do 31. 12. 2019. V bodě 18.10 dodatku bylo sjednáno oprávnění žalované písemně oznámit dodavateli (tj. žalobci a spřízněným společnostem) předčasné ukončení poskytování služeb provozu ESVZ a služeb EETS z důvodu zahájení výběru výkonového poplatku na základě nového řešení, poskytování služeb (…) z tohoto důvodu končí šest kalendářních měsíců po doručení písemného oznámení dodavateli, tj. žalobci a spřízněným společnostem.

6. K dotazu soudu pak žalobce při jednání ve věci dne 15. 6. 2021 potvrdil, že skutečně šest měsíců před 1. 12. 2019, kdy služby začal dodávat nový dodavatel, žalovaná učinila žalobci oznámení o předčasném ukončení poskytování služeb.

7. Z Dodatku [číslo] 2016 uzavřeného dne 28. 8. 2016 mezi žalovanou, za niž jednalo [stát. instituce] (jako objednatelem), žalobcem, [anonymizována dvě slova] AG a dalšími členy konsorcia [anonymizováno] (jako dodavatelem) soud zjistil, že šlo o dodatek ke Smlouvě o dodávce systému výkonového zpoplatnění pozemních komunikací ze dne 29. 3. 2006. Tento dodatek vychází ze stejných předpokladů a sleduje stejný cíl jako dodatek [číslo] 2016, uzavřený téhož dne, předpokládá realizaci zadávacího řízení na realizaci veřejné zakázky, na jejímž základě mělo být realizováno nové řešení výběru výkonového poplatku na zpoplatněných komunikacích, nově vybraný dodavatel mohl být subjekt odlišný od žalobce, a proto jedním ze základních cílů a účelů veřejné zakázky, na základě které byl uzavírán dodatek [číslo] 2016, bylo„ učinění systému výkonového zpoplatnění způsobilým pro provoz subjektem odlišným“ od žalobce (srov. bod F preambule dodatku [číslo] 2016). Rovněž v tomto dodatku je sjednáno, že jím mj. je prodloužena doba trvání smlouvy o službách na„ nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“ (srov. bod J preambule).

8. Mezi účastníky pak bylo nesporné, že účelem obou dodatků bylo mj. vyřešení problému technické závislosti žalované na žalobci a spřízněných osobách (technický nedostatek bránící uzavření smlouvy s jiným dodavatelem byl zjištěn dvěma znaleckými posudky uvedenými v preambulích obou dodatků, z obsahu obou dodatků je zřejmá snaha žalované dosáhnout stavu, kdy bude – i po technické stránce – možné uzavření smlouvy s jiným dodavatelem).

9. Z těchto dodatků tedy vzal soud za prokázané, že jimi byla prodloužena doba, po niž bylo původně sjednáno plnění mezi žalovanou a žalobcem (a s ním spřízněnými osobami), tak, že bylo sjednáno její prodloužení na„ nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“. Krajní datum 31. 12. 2019 korespondovalo s předpokladem žalované, že co nejdříve, nejpozději však od 1. 1. 2020 bude plnění dodáváno nově vybraným dodavatelem. Bod 18.10 dodatku [číslo] 2016 pak upravoval postup při předčasném ukončení poskytování služeb, tento postup v projednávané věci dodržen byl, když žalovaná šest měsíců před ukončením poskytování služeb o tom původního dodavatele (žalobce a spřízněné osoby) informovala (nesporné mezi účastníky).

10. Z informace o veřejné zakázce ze dne 13. 9. 2018 a připojeného manažerského shrnutí soud zjistil, že jí [stát. instituce] (ředitel Odboru pozemních komunikací Ing. [příjmení] [příjmení]) připravovalo (zvažovalo) veřejnou zakázku na systém elektronického mýtného, tj. dodávku a provoz sytému elektronického mýtného, předpokládaný počet let je definován takto:„ od okamžiku nabytí účinnosti smlouvy do řádného dokončení stávajícího zadávacího řízení na veřejnou zakázku s názvem »Systém elektronického mýtného«, (…) či řádného dokončení nového zadávacího řízení s týmž předmětem, tj. dodávka a desetiletý provoz systému elektronického mýtného, maximálně však na čtyři roky“.

11. Z listiny označení„ Informace o dalším postupu [stát. instituce] v zadávacím řízení na veřejnou zakázku s názvem„ Systém elektronického mýtného“ (nedatovaná listina žurnalizovaná na č. l. 46 spisu) soud zjistil, že jde o titulní stránku materiálu, který byl předložen členům vlády [stát. instituce], resp. ministrem Ing. [jméno] [příjmení].

12. Z informací o dalším postupu [stát. instituce] (nedatovaná listina žurnalizovaná na č. l. 44 – 45 spisu) soud zjistil, že jde o dokument pocházející z doby zjevně po 9. 5. 2018 (tj. po vydání prvního rozhodnutí ÚOHS), neboť na něj reaguje analýzou situace a plánem dalšího postupu, kdy ministerstvo připravovalo„ záložní řešení“ (jde o označení použité ministerstvem, pozn. soudu) spočívající v jednacím řízení bez uveřejnění podle ustanovení § 63 odst. 5 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, a to s vítězným uchazečem ([anonymizováno] a [anonymizováno]), obsah zamýšlené smlouvy měl být identický s vítěznou nabídkou vyjma doby, na niž mělo být plnění sjednáno (smlouva měla být uzavřena na dobu určitou, nejdéle na čtyři roky, doba trvání by měla být navázána na skončení stávajícího či nového zadávacího řízení). Pokud by vítězný uchazeč s tímto postupem nesouhlasil, obrátilo by se ministerstvo na uchazeče s druhou nejlepší nabídkou, tj. na konsorcium [anonymizováno]. V dokumentu je dále uvedeno, že vítězný uchazeč ([anonymizováno] a [anonymizováno]) potřebuje na implementaci jím nabídnutého technického řešení Systému elektronického mýtného čtrnáct měsíců, takže pokud by měl začít systém fungovat k 1. 1. 2020, musela by být smlouva uzavřena do konce října 2019. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že tento dokument zpracovalo [stát. instituce] po prvním kasačním rozhodnuté ÚOHS v květnu 2018, a že následně předseda vlády zaslal předsedovi ÚOHS dopis, v němž vyjadřoval své znepokojení nad vývojem řízení.

13. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019-187, soud zjistil, že jím bylo zrušeno rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 14. 12. 2018 (tzn. šlo o rozhodnutí ve správním řízení, jehož předmětem byl přezkum úkonů zadavatele veřejné zakázky, Ministerstva dopravy) a věc byla vrácena ÚOHS k dalšímu řízení.

14. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 9. 2019, č. j. 3 As 2019 -203, soud zjistil, že jím byl předchozí rozsudek Krajského soudu v Brně (ze dne 15. 5. 2019, č. j. 62 Af 16/2019-187) zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, podle něhož uzavření smlouvy na plnění předmětu přezkoumávané veřejné zakázky zakládá sama o sobě povinnost příslušného správního orgánu řízení o přezkumu úkonů zadavatele zastavit.

15. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2019, č. j. 62 Af 29/2019-511, soud zjistil, že jím bylo zrušeno rozhodnuté předsedy ÚOHS ze dne 25. 2. 2019 a rozhodnutí ÚOHS ze dne 10. 12. 2018 (tzn. šlo o rozhodnutí v řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy o dodávce a poskytování komplexních služeb provozu systému elektronického mýtného).

16. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2019, č. j. 10 As 252/2019-256, soud zjistil, že jím byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 7. 2019, č. j. 62 Af 29/2019-511, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud v rozsudku vyslovil závazný právní názor, že – vzhledem k tomu, že po zániku účinků předběžného opatření ze dne 23. 11. 2017 ÚOHS dne 20. 9. 2018 nevydal předběžné opatření zakazující uzavření smlouvy – nebyla smlouva ze dne 20. 9. 2018 uzavřena v rozporu s vydaným předběžným opatřením, a proto nebyly z tohoto důvodu splněny podmínky pro uložení zákazu plnění ze smlouvy podle ustanovení § 264 ve spojení s ustanovením § 254 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek (srov. bod 97 odůvodnění rozsudku). V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší správní soud dále podrobně věnoval otázce povinnosti ÚOHS vydat předběžné opatření, pokud má vzhledem k okolnostem pochybnosti o tom, že se mu podaří rozhodnout před uplynutím tzv. blokační lhůty, a konstatoval nesprávnost postupu ÚOHS, který dne 20. 9. 2018 (kdy mj. rozhodl o zastavení řízení, v němž dříve – dne 23. 11. 2017 – vydal předběžné opatření zakazující uzavření smlouvy) nevydal předběžné opatření, jímž by zakázal uzavření smlouvy do doby pravomocného rozhodnutí v řízení o přezkumu úkonů zadavatele veřejné zakázky. Nezákonnost postupu ÚOHS tedy Nejvyšší správní soud spatřoval v tom, že ÚOHS byl nečinný ve chvíli, kdy měl konat a předběžné opatření vydat.

17. Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2020, č. j. 62 Af 29/2019-624, soud zjistil, že jím byla – s ohledem na závazný právní názor Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 4. 12. 2019, č. j. 10 As 252/2019-256) - zamítnuta žaloba proti rozhodnutí předsedy ÚOHS ze dne 25. 2. 2019 (tj. rozhodnutí v řízení o návrhu na uložení zákazu plnění smlouvy o dodávce a poskytování komplexních služeb provozu systému elektronického mýtného).

18. Ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 27. 5. 2020 mezi [anonymizována dvě slova] AG a žalobcem soud zjistil, že touto smlouvou [anonymizována dvě slova] AG postoupil svou pohledávku za žalovanou z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, která měla být způsobena„ ve veřejné zakázce nesprávným úředním postupem ÚOHS, který rozhodoval o přezkumu úkonů zadavatele v rámci veřejné zakázky, a postupem Ministerstva dopravy jako zadavatele veřejné zakázky“.

19. Ze žádosti žalobce ze dne 28. 5. 2020 soud zjistil, že jí žalobce uplatnil u ÚOHS právo na náhradu škody a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem.

20. Z vyrozumění ÚOHS ze dne 3. 11. 2020 soud zjistil, že dne 29. 5. 2020 bylo ÚOHS doručeno žalobcovo uplatnění nároku na náhradu škody a že ÚOHS této žádosti nevyhověl (ani částečně), neboť dovodil, že ve věci nedošlo k porušení povinnosti ani vzniku škody. Mezi účastníky bylo nesporné, že toto vyrozumění bylo žalobci doručeno.

21. Z přípisu [stát. instituce] (náměstka ministra Mgr. [jméno] [příjmení]) ze dne 19. 2. 2021 soud zjistil, že jde o přípis reagující na dotaz ÚOHS ohledně projednávané věci, svým obsahem jde o vyjádření k žalobě. Za podstatný soud považuje popis skutkového stavu v době po květnu 2018 (po kasačním rozhodnutí ÚOHS). Z listiny je zřejmé, že [stát. instituce] tehdy začalo připravovat„ záložní řešení“ (jde o označení používané ministerstvem, pozn. soudu), to bylo připraveno na přelomu června a července 2018, v té době Ministerstvo dopravy zahájilo předběžné konzultace s vítězným uchazečem [anonymizováno] a [anonymizováno], byl vyhotoven návrh smlouvy, nicméně toto„ záložní řešení“ nakonec realizováno nebylo, neboť byla řádně uzavřena smlouva s vítězným uchazečem (zadávací řízení„ se podařilo včas dokončit“). Dále je z tohoto přípisu zřejmé, že [stát. instituce] postup žalobce a spřízněných osob vnímalo jako„ extrémní úsilí o to, aby mýtný tendr nebyl dokončen buď vůbec, nebo alespoň ne dostatečně včas, to s nadějí obsahově vtělenou i do této žaloby“, totiž zabránit tomu, aby výběr mýtného realizoval jiný subjekt.

22. Z listiny vyhotovené [stát. instituce] (žurnalizované na č. l. 50 spisu) soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění.

23. Soud neučinil žádné pro rozhodnutí ve věci určující skutkové zjištění ani ze smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 27. 5. 2020 mezi [anonymizována tři slova] & [anonymizováno] spol. s r. o. Předmětem řízení nebyla žádná pohledávka, jež by podle tvrzení či názoru žalobce měla původně vzniknout [anonymizována tři slova].

24. Další dokazování soud – s přihlédnutím ke skutkovým tvrzením účastníků, k tomu, co bylo mezi nimi nesporné, a k zásadě hospodárnosti řízení – neprováděl (k nadbytečnosti dalšího dokazování srov. níže).

25. Po takto provedeném dokazování, kdy soud hodnotil každý důkaz jednotlivě i všechny v jejich vzájemné souvislosti (srov. ustanovení § 132 o. s. ř.), učinil soud tento závěr o skutkovém stavu věci:

26. Žalobce s dalšími spřízněnými osobami podle smluv ze dne 29. 3. 2006 dodávali žalované plnění (služby související s provozem systému výkonového zpoplatnění vybraných pozemních komunikací v České republice – provoz systému elektronického mýta), smlouvy byly uzavřeny na dobu určitou (do 31. 12. 2016). S ohledem na technické řešení systému bylo fakticky nemožné, aby systém po roce 2016 provozoval jiný subjekt (srov. závěry znaleckých posudků Ing. [jméno] [příjmení] a [anonymizována dvě slova], spol. s r. o., jež jsou uváděny v bodě I preambule Dodatku [číslo] 2016 a v bodě H preambule Dodatku [číslo] 2016). Dne 27. 8. 2016 byl uzavřen Dodatek [číslo] 2016 a Dodatek [číslo] 2016, jejichž smyslem a účelem mj. bylo učinění elektronického systému výkonového zpoplatnění technicky způsobilým pro provoz subjektem odlišným od žalobce a dalších členů konsorcia. Oběma dodatky bylo sjednáno, že žalobce a spřízněné osoby budou plnění dodávat i po 31. 12. 2016 (s ohledem na dočasnou technickou nemožnost jiného řešení), to však pouze„ na nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“ (srov. bod [číslo] dodatku [číslo] 2016). Žalobce tedy v době uzavření obou dodatků (dne 27. 8. 2016) musel vědět, že dodatky vztahující se k době přesahující původně sjednanou dobu plnění (do 31. 12. 2016 podle smluv ze dne 29. 3. 2006) jsou uzavírány výlučně z důvodu faktické (technické) nemožnosti jiného řešení, že tento nedostatek se žalovaná snaží odstranit (srov. ujednání v dodatcích) a že doba trvání provizorního řešení podle obou dodatků je omezená na co možná nejkratší dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019. Žalobce a ostatní členové konsorcia tak nemohli mít legitimní očekávání, že budou plnění dodávat v delším časovém období, a již vůbec ne v době po 31. 12. 2019 (nejzazší sjednané datum). Následně byla dne 19. 6. 2017 uveřejněna veřejná zakázka„ Systém elektronického mýtného“, předběžnou nabídku v této souvislosti učinil mj. žalobce, nicméně tato nabídka se umístila jako druhá v pořadí, za nabídkou [právnická osoba] a [anonymizováno]. Žalobce od počátku proti průběhu veřejné zakázky brojil, když nejprve podával námitky u [stát. instituce] (jako zadavatele), následně podával podněty k přezkumu zadavatele u ÚOHS. K dalšímu vývoji (tj. k námitkám žalobce, ke správním řízení a následně vedeným soudním řízením) srov. skutková tvrzení žalobce, jež jsou mezi účastníky nesporná. K závazným právním názorům Nejvyššího správního soudu srov. skutková zjištění soudu z rozsudků Nejvyššího správního soudu shora. V období po prvním rozhodnutí ÚOHS (dne 9. 5. 2018) Ministerstvo dopravy připravovalo„ záložní řešení“ (k označení a podstatě v podrobnostech srov. skutková zjištění shora), které nakonec nebylo realizováno, neboť dne 20. 9. 2018 – bezprostředně po rozhodnutí ÚOHS z téhož dne, kdy současně zanikly účinky dříve vydaného předběžného opatření zakazujícího uzavření smlouvy do doby pravomocného skončení správního řízení vedeného u ÚOHS - byla uzavřena smlouva mezi žalovanou a vítězným uchazečem ([anonymizováno] a [anonymizováno]). Následně bylo pravomocně zastaveno správní řízení týkající se přezkumu postupu zadavatele veřejné zakázky a byl též pravomocně zamítnut návrh žalobce na uložení zákazu plnění smlouvy (v podrobnostech a k důvodům srov. skutková zjištění soudu u jednotlivých rozsudku Krajského soudu v Brně a Nejvyššího správního soudu shora a též skutková tvrzení žalobce, která jsou mezi účastníky nesporná). Podle smlouvy ze dne 20. 9. 2018 začal vítězný uchazeč, [anonymizováno] a [anonymizováno] poskytovat plnění žalované počínaje dnem 1. 12. 2019. Žalobce dne 27. 5. 2020 uzavřel smlouvy o postoupení pohledávky s [anonymizována dvě slova] AG, jíž mu měla být postoupena pohledávka za žalovanou z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy. Následně se žalobce domáhal náhrady újmy postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., u ÚOHS, neúspěšně.

27. Po právní stránce soud věc posoudil takto: Žalobce se plnění domáhal z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy vůči státu. Soud se tedy primárně zabýval otázkou, zda je ve věci dán takový nárok.

28. Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též„ zákon č. 82/1998 Sb.), stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené8a) lhůtě.

29. Podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

30. Soud se nejprve zabýval otázkou podmínkou nesprávného úředního postupu ÚOHS, spočívajícím v nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018, když v důsledku rozhodnutí ÚOHS z téhož dne zanikly účinky předběžného opatření dříve vydaného v řízení zahájeném ex offo. Jak již uvedl NSS v rozsudku ze dne 4. 12. 2019, č. j. 10 As 252/2019-256, od jehož právního názoru soud nemá důvod se odchýlit (srov. též zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v ustanovení § 13 o. z.), nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018 ze strany ÚOHS nelze hodnotit jinak než jako nesprávný úřední postup ÚOHS.

31. Zákon o zadávání veřejných zakázek (zákon č. 134/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, dále též„ ZZVZ“) stanoví tzv. blokační lhůtu v délce šedesáti dnů ode dne zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele (srov. ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) ZZVZ), v níž zakazuje zadavateli uzavření smlouvy s dodavatelem. Délka šedesáti dnů je shodná s šedesátidenní lhůtou pro vydání rozhodnutí správního orgánu ve složitých věcech (srov. ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu). Jak dovodil NSS v jiné věci (srov. rozsudek ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 As 219/2016-51, jehož závěry jsou nepochybně ÚOHS známy, neboť byl účastníkem tohoto řízení), pokud má ÚOHS s ohledem na okolnosti za to, že se mu nepodaří vydat rozhodnutí před uplynutím tzv. blokační lhůty, jde o důvod pro vydání předběžného opatření, a to i bez návrhu. ÚOHS je povinen zajistit účel veřejnoprávní ochrany dohledu nad uzavíráním veřejnoprávních zakázek a nenechat uplynout tzv. blokační lhůtu marně vzhledem k nemožnosti rozhodnout v čase vymezeném správním řádem. Tato povinnost ÚOHS trvá až do právní moci rozhodnutí o návrhu podle ustanovení § 263 – 265 ZZVZ. Pouze takový postup ÚOHS umožní splnění jeho povinností podle ZZVZ a naplnění smyslu a účelu řízení o návrhu na přezkum úkonů zadavatele (srov. bod 39 odůvodnění rozsudku NSS ze dne 18. 1. 2018, č. j. 10 As 219/2016-51; v tomto rozsudku NSS současně připustil možnost ojedinělé výjimky z tohoto postupu, kdy nutnost uzavřít smlouvu by mohla převážit nad zájmem na jejím přezkumu, takový případ podle NSS nicméně vyžaduje odůvodnění takového postupu v rozhodnutí ÚOHS; k takové situaci ovšem v projednávané věci nedošlo a ÚOHS ani netvrdil, že by v rozhodnutí ze dne 20. 9. 2018 nevydání předběžného opatření jakkoli odůvodnil). Ač lze žalované přisvědčit v tom, že žádný zákon neukládá ÚOHSexplicitně povinnost vydat za shora popsané situace předběžné opatření, pouze to umožňuje, teleologickým výkladem (s ohledem na smysl a účel právní úpravy ochrany hospodářské soutěže v ZZVZ) nelze dospět k jinému závěru, než ve skutečnosti se o povinnost ÚOHS jedná. Vzhledem k tomu, že ÚOHS dne 20. 9. 2018 tuto svou povinnost nesplnil a předběžné opatření nevydal, postupoval v rozporu se smyslem a účelem ZZVZ a jeho postup soud – shodně jako NSS – hodnotí jako nesprávný úřední postup, který je jedním z předpokladů (nikoli však předpokladem jediným, což soud zdůrazňuje) vzniku odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb.

32. Dále se soud zabýval otázkou, zda tímto nezákonným postupem ÚOHS vznikla žalobci (případně z části jeho právnímu předchůdci, [anonymizována dvě slova] AG) škoda ve formě skutečné škody či ušlého zisku.

33. Pokud jde o skutečnou škodu, zde lze náklady, které žalobce či jeho právní předchůdce vynaložil a uplatnil jako skutečnou škodu, pro přehlednost rozdělit na dvě části: Náklady vynaložené v souvislosti s přípravou nabídky a následnými správními řízeními v období do 20. 9. 2018 a dále náklady vynaložené po 20. 9. 2018 (po vydání rozhodnutí ÚOHS a uzavření smlouvy téhož dne).

34. U nákladů vynaložených do 20. 9. 2018 podle názoru soudu nelze dovodit, že by jejich vynaložením žalobci v důsledku nevydání předběžného opatření ÚOHS dne 20. 9. 2018 vznikla škoda. Tyto náklady žalobce vynaložil, když se ucházel o uzavření smlouvy na provoz systému elektronického mýta v tendru, jehož se účastnilo více uchazečů, a ve chvíli, kdy žalobce tyto náklady vynakládal, neměl a nemohl mít jistotu, že v řízení uspěje, zadavatel s ním uzavře smlouvu a žalobce bude mít po následující dobu příjem z plnění, kterým budou náklady na přípravu zakázky kompenzovány. Samotná účast v zadávacím řízení z povahy věci nezaručuje nijak návratnost částek, které uchazeč (dodavatel) vynaloží v souvislosti s přípravou a podáním předběžné nabídky včetně nákladů na případné námitky uplatněné u zadavatele, případně náklady na řízení u ÚOHS, a především nezaručuje úspěch uchazeče spočívající v tom, že právě s ním bude uzavřena smlouva. Nelze z čehokoli dovodit, že kdyby dne 20. 9. 2018 ÚOHS byl předběžné opatření vydal, žalobce by byl následně úspěšný jak v rámci správního řízení vedeného u ÚOHS, tak v tendru vypsaném zadavatelem a že by nakonec byla smlouva uzavřena právě s ním. Nelze tedy dovozovat, že náklady vynaložené žalobcem či zčásti jeho právním předchůdcem před 20. 9. 2018 jsou skutečnou škodou, která vznikla žalobci či [anonymizována dvě slova] AG v důsledku nezákonného postupu ÚOHS.

35. Zvláště se tyto závěry projevují v případě žalobcem požadované náhrady škody, která mu podle jeho názoru měla vzniknout vynaložením nákladů na mzdy zaměstnanců žalobce a [právnická osoba] [anonymizováno] AG. I v tomto případě je zcela patrná absence příčinné souvislosti mezi jejich vynaložením a nevydáním předběžného opatření dne 20. 9. 2018. Zaměstnanci, na jejichž mzdy měly být vynaloženy náklady, nebyli přijati výlučně za účelem přípravy nabídky v rámci veřejné zakázky a nebyli propuštěni bezprostředně poté, co byla dokončena příprava nabídky, ale teprve poté, co žalobce (jako předchozí poskytovatel plnění) ke dni 30. 11. 2019 přestal dodávat plnění žalované, resp. ještě„ nějakou dobu poté, neboť (žalobce) stále věřil, že se mu pomocí soudů podaří ten stav zvrátit“ (srov. vyjádření žalobce při jednání dne 15. 6. 2021). Zde zcela zřetelně chybí jakákoli souvislost s nevydáním předběžného opatření dne 20. 9. 2018. Pracovní poměr byl s dotčenými zaměstnanci rozvázán nikoli v důsledku nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018, ale v důsledku toho, že smlouva na plnění byla uzavřena s jiným uchazečem než se žalobcem, a žalobce tedy počínaje dnem 1. 12. 2019 přestal žalované dodávat plnění, takže žalobce již nepotřeboval zaměstnávat zaměstnance, které dříve potřeboval k realizaci zakázky (srov. vyjádření žalobce při jednání dne 15. 6. 2021).

36. Pokud pak jde o náklady vynaložené počínaje dnem 20. 9. 2018 (na rozklad proti rozhodnutí ÚOHS z téhož dne a navazující soudní řízení a na návrh na uložení zákazu plnění smlouvy, následný rozklad a navazující soudní řízení), ani tyto náklady podle názoru soudu nelze považovat za škodu vzniklou v důsledku nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018, a zejména ne za škodu spočívající v účelně vynaložených nákladech, které jedině lze nahrazovat (srov. ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V první řadě nutno zdůraznit, že bylo-li dovozeno pochybení ÚOHS nevydáním předběžného opatření dne 20. 9. 2018 v rozporu se závěry judikatury NSS, tzn. bylo-li dovozeno, že ÚOHS měl ke dni 20. 9. 2018 znát závěry judikatury NSS a řídit se jimi, zcela stejnou znalost závěrů judikatury lze předpokládat a vyžadovat u advokátů poskytujících žalobci vysoce kvalifikovanou právní pomoc vyúčtovanou částkami v souhrnu v řádech desítek milionů Kč (srov. žalobní tvrzení žalobce). Při znalosti judikatury a respektování jejích závěrů pak muselo být žalobci, poučenému advokáty, od samého počátku, tj. ode dne 20. 9. 2018, kdy nebylo vydáno předběžné opatření a kdy byla uzavřena smlouva, zřejmé, že jeho další postup (rozklad proti rozhodnutí ÚOHS ze dne 20. 9. 2018 a navazující správní žaloba, stejně jako návrh na uložení zákazu plnění ze smlouvy, následný rozklad a správní žaloba) nemůže mít naději na úspěch, tj. šlo od počátku o zcela zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Nejde tedy o účelně vynaložené náklady na nápravu nesprávného úředního postupu, které jediné lze nahrazovat (srov. ustanovení § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Vynaložení jakýchkoli částek za takových okolností nelze klást k tíži žalované.

37. Vzhledem k právě uvedenému a též s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení se soud již nezabýval otázkou, zda skutečně, a pokud ano, v jaké výši, žalobce tvrzené náklady skutečně vynaložil, a k těmto otázkám nevedl pro nadbytečnost dokazování.

38. Dále se soud zabýval otázkou náhrady ušlého zisku žalobce a zčásti jeho právního předchůdce, [anonymizována dvě slova] AG. Žalobce se domáhal náhrady ušlého zisku obou společností za období 1. 12. 2019 – 30. 4. 2021. Soud se tedy zabýval otázkou, zda by bylo možno – v případě, že by dne 20. 9. 2018 bylo vydáno předběžné opatření, kterým by byl uložen zákaz uzavření smlouvy - předpokládat, že subjektem dodávající plnění v tomto období žalované by byl právě žalobce.

39. Žalobce žalované dodával plnění podle dříve uzavřených smluv, naposledy byly vztahy upraveny dvěma dodatky z roku 2016.

40. Jak shora uvedeno, smyslem a účelem obou dodatků bylo mj. vyřešení problému technické závislosti žalované na žalobci a spřízněných osobách, když podle závěrů dvou znaleckých posudků uvedených v preambulích obou dodatků bylo technicky nemožné, aby po 31. 12. 2016, což bylo původně sjednané datum konce doby, na niž byly sjednány smlouvy ze dne 29. 3. 2006, plnění dodával kdokoli odlišný od žalobce.

41. Dodatky [číslo] 2016 a [číslo] 2016 byla prodloužena doba poskytování plnění na„ nezbytně nutnou dobu, nejdéle však do 31. 12. 2019“. Krajní datum 31. 12. 2019 korespondovalo s předpokladem žalované, že co nejdříve, nejpozději však od 1. 1. 2020 bude plnění dodáváno nově vybraným dodavatelem.

42. Žalobce byl jedním ze subjektů, které oba dodatky uzavíraly. Musel mu tedy být znám úmysl a cíl žalované (co nejdříve realizovat novou veřejnou zakázku) a v žádném případě žalobce nemohl (legitimně) očekávat, že by měl i nadále žalované plnění dodávat. Musel si být vědom toho, že žalovaná bude zadávat veřejnou zakázku, muselo mu být známo, že (resp. musel počítat s tím, že) i když podá předběžnou nabídku, neznamená to, že jeho nabídka bude vybrána a bude s ním uzavřena smlouva na další období.

43. V každém případě podle obou dodatků byla nově sjednána doba plnění„ na dobu nezbytně nutnou, nejdéle do 31. 12. 2019“. Jestliže tedy s ohledem na nově vybraného dodavatele žalovaná plnění žalobce počínaje dnem 1. 12. 2019 již nepotřebovala, zcela to odpovídá ujednání v obou dodatcích („ doba nezbytně nutná“ byla do 30. 11. 2019, tj. o pouhý jeden kalendářní měsíc dříve, než byl sjednán nejzazší konec doby plnění).

44. Z ničeho nelze dovodit, že by žalobce (spolu s dalšími členy konsorcia) měl plnění, nebýt uzavření smlouvy s jiným dodavatelem, dodávat po 1. 1. 2020 (dodatky byly jednoznačně sjednány na dobu„ …nejpozději do 31. 12. 2019“). Jestliže žalovaná ztratila potřebu plnění od žalobce již od 1. 12. 2019 (tj. jeden kalendářní měsíc před nejzazším sjednaným termínem), jde o postup předvídaný oběma dodatky a o realizaci jejich účelu, tj. co možná nejdřívější dodávky plnění subjektem vybraným v rámci veřejné zakázky. Žalovaná přitom dodržela postup sjednaný Dodatkem [číslo] [rok] (srov. bod 18.10), což je mezi účastníky nesporné. Žalobci bylo tedy známo šest měsíců před ukončením dodávání plnění, že k ukončení dodávky dojde. Šlo o postup předvídaný a sjednaný dodatkem [číslo] 2016 (srov. bod [číslo]), žalobce i [anonymizována dvě slova] AG podpisem tohoto dodatku s jeho obsahem projevili souhlas a vůli být jím vázáni. Soud neshledává důvod, proč do takto sjednaných podmínek jakkoli zasahovat.

45. Žalobce (stejně jako [anonymizována dvě slova] AG) neměl ničím garantováno, že bude plnění žalované poskytovat i do budoucna, nemohl mít – s ohledem na obsah obou dodatků ze dne 27. 8. 2016 – ani legitimní očekávání, že žalovaná s ním sjedná opakovaně prodloužení doby trvání smluvního vztahu, že žalobce a spřízněné osoby budou výlučnými dodavateli plnění v budoucnu apod.

46. S ohledem na obsah obou dodatků je tedy zřejmé, že žalobci postupem žalované nemohl ani ujít žádný zisk, který by měl být nahrazován. Ani náhradu škody ve formě ušlého zisku proto soud žalobci nepřiznal (a pro nadbytečnost se již nezabýval otázkou výše ušlého zisku).

47. Pouze na okraj soud dodává, že pokud žalobce skutečně předpokládal, že fakticky přiměje žalovanou k tomu, že od něj bude plnění odebírat až do skončení správních řízení u ÚOHS, případně navazujících řízení, a z tohoto důvodu (s cílem prodloužit dobu trvání těchto řízení, k tomu srov. vyjádření žalované, případně [stát. instituce]) podával řadu podnětů, návrhů apod., jednalo by se navíc o nepoctivý postup, který nemůže požívat právní ochrany (srov. ustanovení § 6 o. z.).

48. Dovozoval-li žalobce, že i po 1. 12. 2019 měl plnění žalované dodávat on a další členové konsorcia [anonymizováno], z technických důvodů a dále z důvodů uvedených v ustanovení § 63 odst. 3 ZZVZ, ani tyto námitky žalobce nejdou důvodné. Pokud jde o žalobcem dovozovanou technickou nemožnost, aby plnění poskytoval jiný subjekt, tento názor je vyvrácen již tím, že počínaje dnem 1. 12. 2019 plnění jiný dodavatel dodával (nesporné mezi účastníky). Navíc odstranění technických problémů bylo jedním z účelů, pro který byly uzavírány v srpnu 2016 dva dodatky ke smlouvám ze dne 29. 3. 2006 mj. se žalobcem. Za této situace by ze strany žalobce bylo zcela nepoctivé udržovat zařízení po technické stránce v takovém stavu, který by vylučoval provozování systému odlišným subjektem a neumožnit tak fakticky jeho užívání jiným subjektem. Pokud jde o postup podle ustanovení § 63 odst. 3 ZZVZ, soud nehodlá hodnotit, zda žalovaná měla tento postup zvolit a zda by se jednalo o postup lepší v porovnání s tím, který zvolila. Faktem je, že žalovaná postupovala jinak, její postup (pokud jde o uzavření smlouvy dne 20. 9. 2018) nesprávný nebyl (shodně srov. též právní názor Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 3 As 184/2019, v řízení, v němž žalobce nebyl úspěšný s návrhem na uložení zákazu plnění smlouvy). Žalobce neměl právní nárok na postup žalované podle ustanovení § 63 odst. 3 ZZVZ.

49. Žádal-li žalobce při jednání ve věci dne 15. 6. 2021 o poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů ohledně technických důvodů, pro něž měl podle svého názoru poskytovat plnění žalované nejméně do 30. 4. 2021, této žádosti soud – s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení a též pro absenci důvodů podle ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř. – nevyhověl. Pokud jde o tvrzení, že z technických důvodů bylo vyloučeno, aby plnění poskytoval jiný subjekt v období 1. 12. 2019 – 30. 4. 2021 (období, za něž žalobce požaduje náhradu ušlého zisku), jak již shora uvedeno, skutečností, že od 1. 12. 2019 plnění poskytuje odlišný subjekt ([anonymizováno] a [anonymizováno]), je správnost takového názoru zcela vyvrácena, tedy není namístě žalobci poskytovat lhůtu k doplnění tvrzení v tomto směru. Navíc, poskytnutí lhůty by nutně vedlo k odročení jednání. Odročit jednání lze však podle ustanovení § 119 odst. 1 o. s. ř. pouze z důležitých důvodů, které musí být sděleny. Za důležitý důvod pak soud nepovažuje to, že zástupce účastníka přijde k jednání soudu nepřipraven. Při jednání ve věci dne 15. 6. 2021 nezazněly ze strany žalovaného žádné nové skutečnosti, žádná nová tvrzení apod., na něž by žalobce objektivně nemohl být připraven adekvátně reagovat. Jestliže žalobce chtěl rozvíjet své tvrzení o technické nezpůsobilosti provozu zařízení jiným subjektem od 1. 12. 2019, mohl a měl se k jednání připravit tak, aby v tomto směru uvedl dostatečná skutková tvrzení a označil k nim důkazy. Pokud pak věděl, že to s ohledem na časovou tíseň nestihne (srov. jeho vyjádření při jednání dne 15. 6. 2021 ve vztahu ke komplikovanosti komunikace s klientem), mohl z tohoto důvodu požádat o odročení jednání. Žalobce je zastoupen advokátem, osobou s právním vzděláním, tedy mu musí být známa jak úprava v o. s. ř., tak základní zásady, jimiž je civilní proces ovládán, tj. zásada hospodárnosti řízení a zásada rozhodnutí věci při jediném jednání. Soud tedy neshledal důvod pro vyhovění žádosti a poskytnutí lhůty k doplnění tvrzení a označení důkazů„ ohledně toho, že i po roce 2019 existovaly technické důvody, pro které se zadavatel měl obrátit na [anonymizováno]“.

50. Dále se soud zabýval otázkou práva na náhradu nemajetkové újmy.

51. Podle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

52. Podle ustanovení § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

53. Podle ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

54. Žalobce v projednávané věci mj. uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy. Zákon č. 82/1998 Sb. s náhradou nemajetkové újmy počítá a ve shora citovaném ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb. stanoví jak formy zadostiučinění (konstatování porušení práva, finanční zadostiučinění), tak hlediska, jež mají být zvažována při stanovení výše zadostiučinění v penězích. Zároveň je zde výslovně uvedeno, že vznik nemajetkové újmy není podmíněn vznikem škody.

55. Předpokladem poskytnutí zadostiučinění je ovšem – vyjma nesprávného úředního postupu – též samotný vznik nemajetkové újmy, jež má být nahrazena. Nesprávný úřední postup sám o sobě není důvodem pro přiznání zadostiučinění. Jinými slovy, pokud nesprávným úředním postupem nevznikne nemajetková újma, není co nahrazovat.

56. Pokud jde o nárok na náhradu nemajetkové újmy, v žalobě žalobce neuvedl naprosto žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo lze dovodit, že žalobci (případně [anonymizována dvě slova] AG) jakákoli nemajetková újma vznikla. Soud jej proto – mj. v tomto směru – vyzval k doplnění tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání, zároveň žalobce poučil o následcích nesplnění výzvy soudu (srov. usnesení ze dne 3. 12. 2020, č. j. 49 C 186/2020-13). V reakci na to žalobce rozvedl jednotlivé náklady, které vynaložil on či částečně jeho právní předchůdce, opět však neuvedl žádná skutková tvrzení, z nichž by bylo lze dovodit, že žalobci vznikla jakákoli nemajetková újma. Při jednání ve věci dne 15. 6. 2021 pak žalobce rozvedl, k čemu je podle jeho názoru nutno přihlížet při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, zdůraznil, že pokud jde o nezákonný zásah ÚOHS, šlo o„ naprosto zásadní porušení“ a žalobce„ vynaložil cca 13.000.000 Kč k tomu, aby tento stav napravil“, takže výše přiměřeného zadostiučinění„ zrcadlí závažnost ve vztahu k žalobci“. Soud při tomto jednání vyzval žalobce k doplnění tvrzení o nemajetkové újmě, tázal se jej, zda tuto újmu lze ještě nějak specifikovat nad rámec toho, co již žalobce uvedl v písemných podáních, případně při jednání, zda mu vznikly nějaké útrapy apod., k tomu žalobce sdělil, že„ vše podstatné již uvedl“, že šlo ze strany žalované o nezákonný„ postup, který naprosto nemá obdoby (…), kterým bylo zásadním způsobem zasaženo do práv žalobce“. Dále uvedl, že„ pokud jde o útrapy apod., museli se vyhodit všichni zaměstnanci [anonymizováno], systém, který se budoval deset let, šel do kopru, a ačkoli [anonymizováno] vynaložil dalších 13.000.000 Kč za účelem nápravy (…), bylo to marné“. Z částky vynaložené na nápravu žalobce dovozoval význam této věci pro sebe.

57. Jak již shora uvedeno, soud nemá pochyby o tom, že nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018 bylo ze strany ÚOHS nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup však není jedinou podmínkou pro vznik práva na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalobce nijak nepopsal a ani ze spisu nevyplývá nic, z čeho by bylo možno usuzovat na vznik nemajetkové újmy žalobce či [anonymizována dvě slova] AG. Žalobce i [anonymizována dvě slova] AG jsou právnickými osobami. Nebylo tvrzeno ani jinak v řízení zjištěno, že by byla snížena jejich důstojnost, čest, vážnost apod., že by jim bylo jakkoli konkrétně imateriálně ublíženo (nevydáním předběžného opatření, nikoli neuzavřením smlouvy na plnění) či že by došlo k jakémukoli zásahu do jejich osobnostní sféry. To, co žalobce původně (v doplnění žaloby k výzvě soudu ze dne 27. 1. 2021) vymezil jako nemajetkovou újmu (rozdíl mezi reálně vynaloženými náklady na právní pomoc a náklady, které lze uplatnit jako skutečnou škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.), zcela zjevně není nemajetkovou újmou. Ač se následně žalobce snažil tato svá tvrzení korigovat (kdy při jednání dne 15. 6. 2021 již uváděl, že výše vynaložených nákladů na právní pomoc svědčí o významu věci pro žalobce), stále z tohoto tvrzení nelze dovodit, že by žalobci nějaká nemajetková újma vznikla.

58. S ohledem na absenci skutkových tvrzení ve vztahu k nemajetkové újmě a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení soud v tomto směru rovněž dokazování nevedl.

59. Jestliže žalobci nemajetková újma v důsledku nevydání předběžného opatření dne 20. 9. 2018 nevznikla (a ze skutkových tvrzení žalobce nelze dovodit, že by jakákoli nemajetková újma vznikla, není co nahrazovat a žalobci, případně jeho právnímu předchůdci, [anonymizována dvě slova] AG, nevzniklo ani právo na náhradu nemajetkové újmy.

60. Ze shora uvedených důvodů soud dospěl k závěru, že ve věci nejsou splněny podmínky pro náhradu škody ani nemajetkové újmy tak, jak se jich žalobce domáhal. Protože soud nezjistil ani žádný jiný právní důvod, podle nějž by bylo lze žalobě (byť zčásti) vyhovět, nezbylo mu, než žalobu jako nedůvodnou zamítnout (výrok I.).

61. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované, která byla ve věci plně úspěšná, přiznal právo na náhradu nákladů řízení, a to náhradu za čtyři úkony nezastoupeného účastníka (vyjádření k žalobě, příprava účasti u jednání, účast u jednání soudu dne 15. 6. 2021 – dva úkony, neboť délka jednání přesáhla dvě hodiny) po 300 Kč podle ustanovení § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) a 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.

62. Žalobce je povinen na náhradě nákladů řízení částku v celkové výši 1.200 Kč žalované zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení