49 Co 114/2021-215

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobců: a/ [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] za účasti vedlejšího účastníka [právnická osoba], [IČO] sídlem [adresa] pro náhradu škody (o zaplacení částky 633.266 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců), o odvolání žalobců a/ a b/, žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 25. 5. 2021, č. j. 706 C 32/2019-171, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výrocích I., III. a VI. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku V. mění tak, že žalobce a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců a/ a b/ na nákladech řízení před soudem I. stupně částku 59.677 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení].

III. Žalovaný a vedlejší účastník na straně žalovaného jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit každému z žalobců a/ a b/ na nákladech odvolacího řízení částku 29.839 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobců [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni a/ částku ve výši 398.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), byla zamítnuta žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni a/ částku ve výši 213.270 Kč (výrok II.), dále byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci b/ částku ve výši 398.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.) a byla zamítnutá žaloba na stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci b/ částku ve výši 213.270 Kč (výrok [příjmení]). Dále byla žalovanému a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni a/ a žalobci b/ na nákladech řízení částku 86.394 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně a/ a žalobce b/ Mgr. [jméno] [příjmení] (výrok V.) a žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Blansku soudní poplatek ve výši 39.840 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobci a/ a b/ po žalovaném domáhali jednorázového odškodnění pozůstalých (manželky a syna) poškozeného, který utrpěl pracovní úraz s následkem smrti při plnění pracovních úkolů, konkrétně tak, že dne 9. 1. 2017 jako zaměstnanec žalovaného vykonával na místním pracovišti sušičky obilí pracovní činnost, konkrétně řídil manipulační vozík s vlastním pohonem, kterým přepravoval vak naplněný obilím ze sušičky, přičemž při couvání došlo najel na označenou hromadu písku, došlo k převrácení vozíku, který poškozeného svým rámem přitlačil v oblasti krku a hlavy a poškozený následkům pracovního úrazu na místě podlehl. Žalobu skutkově odůvodnili tím, že poškozený měl v době smrti vyživovací povinnost k oběma žalobcům, byl pro ně nejbližší osobou, se kterou měli nejintenzivnější vztah a vazby mezi nimi byly velmi silné. Žalobci nespatřovali jakékoliv zavinění na straně poškozeného, naopak na straně žalovaného mělo dojít k několikanásobnému porušení právních a ostatních předpisů. Pro určení výše svého nároku žalobci vycházeli z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 To 1402/2015, přičemž dle žalobců by se základní částka odškodnění pro každého z žalobců měla pohybovat do 551.780 Kč. S ohledem na intenzivní vztahy poškozeného se svými nejbližšími žádali žalobci navýšení základní částky o 50 %, tj. na částku 827.670 Kč pro každého z nich. Vzhledem k tomu, že žalobci obdrželi dne 13. 5. 2017 od vedlejšího účastníka jako zákonného pojistitele žalovaného z titulu jednorázového odškodnění pozůstalých částku v celkové výši 432.000 Kč (tj. 216.000 Kč pro každého, když částku 240.000 Kč dle ustanovení § 271i odst. 1 zákoníku práce vedlejší účastník krátil o 10 % s odkazem na spoluvinu poškozeného bez bližšího odůvodnění), žádali žalobci po odečtení této částky přiznat každému z žalobců na tomto nároku částku 611.670 Kč. Rovněž žádali náhradu nákladů řízení ve výši 21.596 Kč, které jim vznikly za právní zastoupení před podáním žaloby. Žalovaný se spolu s vedlejším účastníkem uplatněnému nároku bránili tím, že to byl právě poškozený, který spoluzavinil vzniklou škodu, když řídil vysokozdvižný vozík, k němuž neměl žádné oprávnění, a jehož použití nebylo žádoucí ani nutné k výkonu jeho pracovní činnosti. Použil tak vysokozdvižný vozík v rozporu s pokyny žalovaného a předpisy BOZP, se kterými byl dne 31. 3. 2016 seznámen, konkrétně s výslovným zákazem manipulace se zařízeními, stroji, nástroji apod. zaměstnanci bez příslušné zdravotní a odborné způsobilosti. Podle žalovaného je protiprávní jednání poškozeného jedinou a zcela zásadní příčinou vzniku předmětné události.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky byla nesporná, že poškozený [jméno] [příjmení], [datum narození], byl u žalovaného zaměstnán od roku 2013, vždy mimo jiné jako pracovník na„ sušce“, a že pracovní smlouvou ze dne 22. 11. 2016 byl jeho pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou jako pracovník na„ sušce“, v sadech, pomocný pracovník v rostlinné výrobě a v živočišné výrobě. Poškozený byl manželem žalobkyně a/ (manželství bylo uzavřeno dne 27. 3. 2010) a byl otcem žalobce b/. Poškozený zemřel dne 9. 1. 2017 v důsledku smrtelného pracovního úrazu, k němuž došlo tak, že po uložení vaku naplněného obilím vycouvával vysokozdvižným vozíkem bez břemene, najel zadním kolem na zasněženou hromadu písku před objektem, přičemž došlo k převrácení vysokozdvižného vozíku a přimáčknutí poškozeného železnou konstrukcí ochranného rámu vozíku v oblasti hlavy a krku. Rozhodnutím [anonymizována čtyři slova] [územní celek] ze dne 24. 7. 2017 byla žalovanému uložena pokuta ve výši 120.000 Kč za to, že se žalovaný dopustil správních deliktů na úseku bezpečnosti práce podle § 30 odst. 1 písm. f/ a r/ zákona o inspekci práce. Inspektorát práce zjistil pochybení zejména v tom, že žalovaný jako zaměstnavatel nevytvářel bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky vhodnou organizací bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Mezi účastníky dále nebylo sporné, že vedlejší účastník rozhodl o náhradě způsobené újmy tak, že z jednorázového odškodnění pozůstalých ve výši 480.000 Kč odečetl spoluzavinění poškozeného ve výši 48.000 Kč a žalobcům vyplatil dohromady 432.000 Kč. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že poškozený dne 31. 3. 2016 absolvoval periodické školení BOZP, v rámci něhož byli zaměstnanci poučeni o tom, že nesmí manipulovat se zařízeními, stroji, nástroji apod., pokud k této činnosti nejsou určeni a dále byli poučen, že pracují pouze s tím technickým zařízením, pro jehož obsluhu mají oprávnění. Zjistil i to, že žalovaný jako zaměstnavatel dal na místo výkonu práce poškozeného koncem roku 2016 k dispozici vysokozdvižný vozík a vozík nebyl žalovaným zabezpečen tak, aby nemohl být na pracovišti použit i těmi zaměstnanci, kteří k jeho řízení neměli oprávnění. Poškozený byl opakovaně dalšími zaměstnanci žalovaného viděn, jak vozík řídí (a to i svým přímým nadřízeným Ing. [příjmení], který nijak nezasáhl), ačkoliv patřičné oprávnění k jízdě na vozíku neměl. Žalovaný tak přímo nezakázal poškozenému vozík řídit. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že žalovaný se nezprostil odpovědnosti ani zčásti, a že žalovaný dodržování předpisů bezpečnosti práce nevyžadoval ani soustavně nekontroloval. Ohledně intenzity vztahu mezi zesnulým poškozeným a žalobci vzal soud I. stupně za prokázané, že mezi nimi panovaly nadstandardně pěkné vztahy, do momentu pracovního úrazu žili spokojeným rodinným životem, postavili dům, který byl zatížen hypotečním úvěrem. Silné pouto mezi poškozeným a žalobcem b/ bylo umocněno skutečností, že to byl právě poškozený, který s ním byl na rodičovské dovolené. V době úmrtí jeho otce bylo žalobci b/ 7 let, po tragické události musel vyhledat psychologickou pomoc a po řadu měsíců nebyl schopen se s úmrtím poškozeného vyrovnat. Výchovné působení otce je pro syna nenahraditelné. Rovněž žalobkyně a/ se musela s nastalou situací vyrovnat za pomoci psychologů, po nehodě trpěla, akutní stresovou poruchou, kdy u ní došlo k omezení schopnosti pracovat. [příjmení] změnit sávající zaměstnání, které přestala zvládat jednak kvůli péči o nezletilého žalobce b/, jednak kvůli svým psychickým problémům. Poškozený řádně plnil svou vyživovací povinnost a na splácení hypotečního úvěru se významně podílel. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že všechna podstatná kritéria týkající se intenzity vztahů a existenční závislosti mezi poškozeným a žalobci, jež bylo nutno zohlednit, byla naplněna. Ohledně poměrů žalovaného soud I. stupně vyšel ze zjištění, že se jedná o právnickou osobu, která vyvíjí podnikatelskou činnost od roku 1993, zaměstnává řadu zaměstnanců a na povinnost žalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy způsobené pracovním úrazem se vztahuje zákonné pojištění, a tudíž soud I. stupně dospěl k závěru, přiznání nároku žalobců pro něj nebude mít likvidační důsledek. Výši přiznané částky odvodil z vývoje průměrné mzdy od roku 2007 (kdy byla stanovena základní výše náhrady částkou 240.000 Kč výše průměrné mzdy v národním hospodářství činila částku 21.119 Kč) do roku 2016, kdy za 1. až 3. čtvrtletí činila průměrná mzda v národním hospodářství částku 27.000 Kč. Výše průměrné mzdy se tak zvýšila o 28 %, a tudíž by namísto částky 240.000 Kč pro jednorázové odškodnění pozůstalých mělo být vycházeno z částky 307.200 Kč S ohledem na kvalitu a intenzitu vztahů v rodině a důsledky, které pro oba žalobce po smrti poškozeného vyplývaly, soud I. stupně navýšil tuto minimální výši o 100 % na částku 614.400 Kč pro každého z žalobců. Poté, co odečetl již vyplacených 216.000 Kč, jako důvodný nárok přiznal každému z žalobců částku 398.400 Kč. Ohledně částky 21.596 Kč soud I. stupně učinil závěr, že nárok na její úhradu nevyplývá z hmotného práva a rozhodoval o ní až v souvislostí s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení.

Poučení