49 Co 158/2024 - 177

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: a/ [Jméno žalobce A], narozená [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b/ [Jméno žalobce B], narozená [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce B] c/ [Jméno žalobce C], narozená [Datum narození žalobce C] bytem [Adresa žalobce C] d/ [Jméno žalobce D], narozená [Datum narození žalobce D] bytem [Adresa žalobce A] e/ [Jméno žalobce E], narozený [Datum narození žalobce E] bytem [Adresa žalobce A] všichni zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] [Anonymizováno] žalovanému: [právnická osoba] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnictví k nemovitým věcem, o odvolání žalobců a/, b/, c/, d/ a e/ proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2024, č. j. 62 C 26/2019-158, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje. [jméno FO]. Žalobci a/, b/ c/, d/ a e/ jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že [jméno FO], narozená [rodné přijmení] [datum], naposledy bytem [adresa], byla ke dni své smrti dne [datum] výlučným vlastníkem nemovitostí – pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. [adresa], obci [adresa] (výrok I.), žalobcům byla stanovena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalovanému náklady řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalovaného (výrok [jméno FO].).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou se původní žalobce [právnická osoba] domáhal určení, že jeho právní předchůdkyně, [jméno FO], narozená [rodné přijmení] [datum] a zemřelá dne [datum], byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem v žalobě specifikovaných pozemků v k. ú. [adresa]. Vzhledem k tomu, že původní žalobce v průběhu řízení zemřel, jsou žalobci a/, b/ c/, d/ a e/ jeho právními nástupci. Původní žalobce [právnická osoba] byl závětním dědicem zůstavitelky. Zůstavitelka [jméno FO] se přitom již za svého života v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002 domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům a vzhledem k tomu, že v průběhu soudního řízení zemřela, soud následně jednal s jejím dědicem [jméno FO] Pivoněm, narozeným dne [datum] (a zemřelým dne [datum]). Rozsudkem Městského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 33 C 198/2002-121, byla zamítnuta žaloba na určení, že [jméno FO] byla ke dni své smrti dne [datum] výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 38 Co 292/2007, který nabyl právní moci dne [datum]. Byť se žalobci v tomto řízení domáhají stejného výroku, nejedná se o věc rozsouzenou, neboť žalobci a jejich předchůdce nebyli účastníky řízení vedeného pod sp. zn. 33 C 198/2002 u Městského soudu v [jméno FO]. Žalobci ani jejich právní předchůdce nebyli právním nástupcem posledního žalobce [jméno FO] Pivoně, zemřelého dne [datum], a předchůdce žalobců není s [jméno FO] Pivoněm ani v příbuzenském vztahu, který by zakládal dědický nárok žalobce po [adresa]. Výrok o tom, že zůstavitelka nebyla ke dni svého úmrtí vlastníkem předmětných nemovitostí, je závazný jen pro účastníky řízení, a nikoliv pro ty dědice, kteří se tohoto řízení nezúčastnili, a proto tedy rozsudek Městského soudu v [jméno FO], sp. zn. 33 C 198/2002, netvoří překážku věci rozhodnuté. Žalobci přitom mají právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 o. s. ř., neboť tvrdí, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí byla ke dni své smrti [jméno FO], která není jako jejich vlastník v katastru nemovitostí zapsána, a bez požadovaného určení nelze dědický nárok žalobců v řízení o dědictví projednat. Původní žalobce byl přitom aktivně legitimován k podání žaloby z důvodu, že měl vlastnictví k předmětným nemovitým věcem nabýt na základě závěti, která byla v dědickém řízení po zemřelé Evě [jméno FO] uznána za pravou a platnou. Zápis vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům tak není v souladu se skutečným právním stavem. Žalobci svou argumentaci dále založili na tvrzení, že i když je žalovaný zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných pozemků na základě zápisu záznamem podle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, nemohlo na něj vlastnictví k těmto pozemkům ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. přejít, neboť tyto pozemky nikdy nebyly ve vlastnictví státu, a to z důvodu, že kupní smlouva ze dne [datum], kterou měla zůstavitelka prodat československému státu předmětné pozemky, a na základě které měly být pozemky převedeny na stát, je neurčitá, a tudíž neplatná, a podpis [jméno FO] není jejím podpisem. Zůstavitelka smlouvu nepodepsala a pokud v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 byl závěr soudu o pravosti podpisu založen na znaleckém posudku [tituly před jménem] [jméno FO], znalce v oboru písmoznalectví, vykazoval tento posudek řadu nedostatků, což žalobci podpořili odborným vyjádřením zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], soudním znalcem, a dále znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], znalce z oboru písmoznalectví, podle kterého podpis na předmětné kupní smlouvě není s velkou pravděpodobností pravým podpisem zůstavitelky. Jak odborné vyjádření, tak posudek znalce [jméno FO] vycházely z kopie předmětné kupní smlouvy, neboť originál kupní smlouvy žalobci ani žalovaný nemají k dispozici. Dále žalobci argumentovali nevýhodnými podmínkami jejího uzavření v době komunistického režimu, když sjednaná kupní cena byla podle žalobců nižší než nejnižší přípustná cena pro vyvlastnění pozemku ve smyslu vyhlášky č. 228/1961 Ú.I. Pokud by zůstavitelka skutečně kupní smlouvu uzavřela, přišla by o podstatnou část zahrady a přístup k veřejné komunikaci, a tudíž byla vyloučena její svobodná vůle při uzavírání předmětné kupní smlouvy. Zůstavitelka sice s výstavbou bytových domů souhlasila, ovšem za podmínek respektujících její pohodlí a užívání jejího rodinného domu. Nakonec žalobci argumentovali tvrzením, že i kdyby pozemky byly v roce 1961 ve vlastnictví státu, zůstavitelka je vydržela ke dni [datum], protože byla opakovaně ze strany státu ujišťována o svém vlastnictví, přičemž poprvé se tak stalo dne [datum], kdy československý stát, zastoupený Dopravně inženýrskou organizací města [jméno FO], žádal zůstavitelku o převod části jejího pozemku a označil ji jako vlastníka pozemku p. č. [číslo][číslo] PK o výměře [číslo] v k. ú. [adresa], přestože část tohoto pozemku měla být právě spornou kupní smlouvou převedena na stát již v roce 1961. I dále byla zůstavitelka ze strany státu ujišťována o svém vlastnictví, a to Úřadem městské části [adresa] a ze strany podniku Bytového hospodářství [jméno FO] vykonávajícího správu nad bytovými domy, které stojí na předmětných pozemcích, a nakonec ze strany Ministerstva financí, které jí přípisem ze dne [datum] k její žádosti o poskytnutí náhrady za zabrání předmětných pozemků výstavbou, sdělilo, že vlastnictví těchto pozemků nikdy nepozbyla. Dne [datum] byl dle tvrzení žalobců doručen Katastrálnímu úřadu [adresa] návrh na záznam obecního majetku dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, zápis byl proveden dne [datum]. [jméno FO] se o existenci listiny Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne [datum] a o rozhodnutí žalovaného uplatnit přechod vlastnictví předmětných pozemků na obec na základě § 1 zákona č. 172/1991 Sb., na základě které byl proveden zápis vlastnického práva žalovaného k předmětným pozemkům do katastru nemovitostí, dozvěděla v průběhu měsíce května roku 2002.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že ke dni [datum] byla jako vlastník pozemků parc. č. [číslo] v k. ú. [adresa] evidována [jméno FO] (dle výpisu z evidence katastru nemovitostí pro LV číslo [číslo] pro k. ú. [adresa]), že v současné době je jako vlastník předmětných pozemků (specifikovaných ve výroku tohoto rozhodnutí) zapsán žalovaný, a to na základě souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví ze dne [datum] (dle částečného výpisu z LV číslo [číslo] pro k. ú. [adresa]), a že dne [datum] podal žalovaný u [právnická osoba] [adresa] návrh na zápis vlastnického práva podle kupní smlouvy uzavřené s [jméno FO] jako prodávající s Československým státem – Investorským úřadem města [jméno FO] jako kupujícím, dle které byla vykoupena část pozemkové parcely PK [číslo] o výměře [číslo] m2 v k. ú. [adresa] s tím, že pozemky jsou vedeny na LV [číslo] jako vlastnictví [jméno FO]. Dle této smlouvy [jméno FO] převedla popsaný pozemek za kupní cenu 4 847 Kčs, z toho 1 144 Kčs za pozemek, 1 200 Kčs za stavební investice a 2 503 Kčs za zahradní investice. Za stranu kupující byla smlouva podepsána [datum] a za prodávající dne [datum] s tím, že podpis prodávající byl opatřen ověřovací doložkou. Podle článku VIII. předmětné kupní smlouvy tato smlouva nepodléhala schválení podle § 1 odst. 1 zákona č. 65/1951 Sb., ani registraci podle § 18 odst. 1 zákona č. 26/1957 Sb. Dle srovnávacího sestavení parcel č. 1359/12-2002 ze dne [datum] odpovídá pozemek p. č. [číslo]5 pozemkové evidence pro k. ú. [adresa] o výměře [číslo] m vzniklý podle geometrického plánu číslo [číslo] pozemkům evidovaným v katastru nemovitostí pro k. ú. [adresa] jako parc. č. p. č. [číslo] o výměře [číslo] m, p. č. [číslo] o výměře [číslo] m, p. č. [Anonymizováno] o výměře [číslo] m, p. č. [číslo] o výměře [číslo] m, p. č. [číslo] o výměře [číslo] m a p. č. [číslo] o výměře [číslo] m. Přípisem ze dne [datum], který [jméno FO] adresovala Investorskému[číslo]útvaru města [adresa], uváděla, že postoupila dobrovolně část zahrady mezi rodinným domem č. or. [číslo] na [adresa] v souvislosti s výstavbou [číslo] bytových jednotek na [adresa]. [právnická osoba] č. or. [číslo] na [adresa] byly kolaudovány [datum] a nacházely se na předmětných pozemcích, které vznikly rozdělením pozemku p. č. [číslo] podle geometrického plánu číslo [číslo] ze dne [datum] vyhotoveného střediskem [právnická osoba]. Ve smlouvě o převodu nemovitostí ze dne [datum], dle které [jméno FO] převedla na stát část pozemku p. č. [číslo] o výměře [číslo] m, bylo deklarováno vlastnické právo [jméno FO] k pozemku p. č. [číslo] výměře [číslo]. Dále soud I. stupně vyšel ze zjištění, že dne [datum] podala [jméno FO] u Úřadu města [adresa] žádost o majetkové vyrovnání ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, kterým žádala o vydání pozemků p. č. [číslo]/[číslo] případně o finanční vyrovnání. Přípisem Úřadu městské části [adresa] ze dne [datum] bylo Evě [jméno FO] sděleno, že je třeba provést pouze změnu užívání, neboť pozemky jsou dle LV číslo [číslo] vedeny jako vlastnictví [jméno FO]. Byla odkázána na [právnická osoba] jako uživatele předmětných pozemků. Tomuto [právnická osoba] [adresa] dne [datum] [jméno FO] adresovala žádost o majetkové vyrovnání podle zákona a mimosoudních rehabilitacích s tím, že žádala o majetkové vyrovnání za užívání pozemků p. č. [číslo], na což jí bylo odpovězeno tak, že jí přísluší finanční náhrada, o níž je třeba požádat u příslušného ústředního orgánu státní správy do [datum]. Následně [právnická osoba] sdělilo Evě [jméno FO] přípisem ze dne [datum] pod č. j. 225/23248/92, že jí nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady za pozemky p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], neboť podle výpisu z evidence nemovitostí je vlastníkem uvedených pozemků [jméno FO], a tudíž není oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dle usnesení Městského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 59 D 402/2004-81, nabyl jmění zůstavitelky [jméno FO] pozůstalý syn [adresa]. Zůstavitelka o svém majetku pořídila závětí ze dne [datum], v níž ustanovila dědicem pozemku p. č. [číslo] [tituly před jménem] [právnická osoba] a dědicem ostatního majetku svého syna [jméno FO] Pivoně. Jelikož bylo zjištěno, že zůstavitelka není vlastníkem uvedených pozemků, byl k dědění povolán pouze jediný závětní dědic, pozůstalý syn [adresa]. V závěti je uvedeno, že vlastnictví těchto pozemků je předmětem sporu vedeného u Městského soudu v [jméno FO] na základě žaloby podané dne [datum], ostatní majetek zůstavitelka závětí odkázala svému synovi [adresa]. Oba závětní dědici, tj. [adresa] a [tituly před jménem] [právnická osoba], byli vyrozuměni o dědickém právu a dědictví neodmítli. Oba rovněž uznali závěť zůstavitelky [datum] za pravou a platnou. [jméno FO] se domáhala určení svého vlastnického práva k předmětným pozemkům p. č. [číslo] v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002 a po její smrti bylo v řízení pokračováno s pozůstalým synem [jméno FO] [jméno FO] narozeným [datum], jako jejím procesním nástupcem. Ten navrhl změnu žaloby tak, aby předmětem určení bylo vlastnické právo [jméno FO] ke dni její smrti. Žaloba spočívala na skutkových tvrzeních, že předmět kupní smlouvy ze dne [datum], kterou měly být předmětné pozemky převedeny na stát, byl ve smlouvě vymezen neurčitě a nesrozumitelně a dále byla zpochybněna pravost kupní smlouvy tím, že žalobkyně u jednání soudu dne [datum] uvedla, že kupní smlouvu nepodepsala. U jednání soudu dne [datum] byl znalci [tituly před jménem] [jméno FO] předán originál kupní smlouvy ze dne [datum] za účelem vypracování dodatku ke znaleckému posudku, když znalec původně vycházel z kopie kupní smlouvy a konstatoval, že přesnější výsledek zkoumání je podmíněn předložením originálu zkoumané posuzované kupní smlouvy. Při zpracování dodatku na základě originálu kupní smlouvy označeného číslem 214-1 ze dne [datum] znalec dospěl k závěru, že podpis na kupní smlouvě ze dne [datum] je podepsán vlastní rukou [jméno FO]. V uvedeném řízení tedy soud shledal zpochybňovanou kupní smlouvu ze dne [datum] za pravou a též za platnou, neboť současně dospěl k závěru, že předmět kupní smlouvy je v ní vymezen dostatečně určitě jako část pozemku p. č. [číslo], zahrady o výměře [číslo] m podle geometrického plánu vyhotoveného Ústavem geodézie a kartografie v [jméno FO], střediskem [právnická osoba]-město ze dne [datum], č. j. 263-10/22203-920/60. Geometrickým plánem totiž došlo k rozdělení pozemku p. č. [číslo] na pozemek p. č. [číslo] o výměře [číslo] m a p. č. [číslo] právě o výměře [číslo] m, a pokud tedy následně po vyhotovení geometrického plánu byla uzavřena předmětná kupní smlouva, byl učiněn závěr, že jednající měli zcela určitou vůli převést konkrétní část pozemku. Tento rozsudek Městského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 33 C 198/2002-121, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 38 Co 292/2007-149, který shledal správný závěr soudu I. stupně o platnosti předmětné kupní smlouvy i pravosti podpisu [jméno FO] na této smlouvě. Následně bylo odmítnuto dovolání [jméno FO] Pivoně usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 28 Cdo 2570/2009-168, v němž dovolací soud vyslovil závěr, že z písemného projevu vůle, tj. z kupní smlouvy ze dne [datum], je objektivně zjistitelný předmět převodu, tj. část pozemkové parc. č. [číslo], zahrada o výměře [číslo] m s odkazem na geometrický plán ze dne [datum], jehož integrální součástí je též mapový zákres. Ve spise vedeném Městským soudem v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002 se v současné době již nenachází originál kupní smlouvy z roku 1961, ale pouze její kopie. Rovněž soud I. stupně učinil skutková zjištění z dokumentace založené ve spise vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 15 C 293/2017, z níž vyplynulo, že jak znaleckým posudkem ze dne [datum] vypracovaným [tituly před jménem] [jméno FO], tak odborným vyjádřením soudního znalce [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] [tituly před jménem] [tituly za jménem], kteří oba měli k dispozici pouze kopii kupní smlouvy ze dne [datum], byly zpochybňovány závěry znaleckého posudku č. 214 ze dne [datum], ve znění jeho dodatku ze dne [datum], vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], který učinil závěr o pravosti podpisu [jméno FO] na kupní smlouvě z roku 1961. Nakonec soud I. stupně vyšel ze zjištění, a to z rozsudku Městského soudu v [jméno FO] ze dne [datum], č. j. 14 C 269/2014-49, který nabyl právní moci dne [datum], že jím byla zamítnuta žaloba České republiky proti žalovanému na určení, že Česká republika je vlastníkem pozemku p. č. [číslo] v k. ú. [adresa], přičemž soud v tomto řízení dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro přechod vlastnictví na žalovaného podle § 3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., když tento pozemek tvoří funkční celek s bytovými domy [adresa], [číslo], které stojí na pozemcích p. č. [číslo]

4. Na základě uvedených zjištění dospěl soud I. stupně k závěru, že zde není dána překážka věci pravomocně rozsouzené v souvislosti s řízením, jež bylo u Městského soudu v [jméno FO] vedeno pod sp. zn. 33 C 198/2002, neboť se nejedná o stejnou věc mezi totožnými účastníky řízení, a že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určení, že zůstavitelka byla ke dni své smrti vlastnicí předmětných pozemků, neboť mezi osobou zapsanou v katastru nemovitostí a dědici je sporná otázka platnosti právního úkonu, na základě kterého nabyla vlastnictví k nemovitostem (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1826/2004), a současně je splněn i předpoklad, že se řízení účastní všichni známí dědicové ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 585/2012. Ohledně platnosti kupní smlouvy ze dne [datum] z hlediska její určitosti a pravostí podpisu [jméno FO] soud I. stupně učinil závěr, že jak znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] předložený žalobci, tak odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] [tituly před jménem] [tituly za jménem], zkoumaly toliko kopii předmětné kupní smlouvy z roku 1961, a nejsou tudíž způsobilé zpochybnit závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který vycházel z jejího originálu. Stejnými otázkami, tj. pravostí podpisu zůstavitelky na předmětné kupní smlouvě a dále její určitostí, se již soudy zabývaly v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002, a vzhledem k tomu, že skutkový stav nedoznal v mezidobí žádné změny, soud I. stupně naznal, že nemá žádný důvod se od přijatého řešení odchýlit. Navíc otázku platnosti kupní smlouvy z hlediska její určitosti, konkrétně určitosti vymezení jejího předmětu, se v řízení vedeném pod sp. zn. 33 C 198/2002 zabýval nejen soud I. stupně a soud odvolací, ale k této věci se vyjadřoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne [datum], č. j. 28 Cdo 2570/2009–168, a to tak, že z předmětné kupní smlouvy je předmět převodu objektivně zjistitelný. Dle soudu I. stupně si zůstavitelka musela být vědoma skutečnosti, že v roce 1961 na základě kupní smlouvy převedla předmětné nemovité věci na stát, i když svůj podpis na kupní smlouvě zpochybnila, neboť zamýšlený prodej potvrdila ve svém přípisu ze dne [datum], v němž sdělovala Investorskému útvaru města [jméno FO], že dobrovolně postoupí část své zahrady pro výstavbu bytových domů na [adresa] a zejména v roce 1991 žádala o majetkové vyrovnání (o vydání předmětných pozemků) ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z této skutečnosti soud I. stupně dovozoval, že si byla vědoma toho, že v roce 1961 tyto pozemky prodala československému státu, byť za podmínek, které podle jejího názoru splňovaly předpoklady pro vyrovnání podle příslušných restitučních předpisů. Její vědomost o tom, že vlastnické právo k předmětným pozemkům převedla kupní smlouvou na stát, logicky vylučuje její dobrou víru o tom, že je vlastníkem těchto pozemků, a proto k nim ani nemohla vydržet vlastnické právo. Soud I. stupně nedal za pravdu námitkám žalobců o nepřiměřenosti kupní ceny, neboť kupní cena činila 2 Kčs za m2, když smlouvou byl převáděn pozemek o výměře [číslo] m za cenu ve výši 1.144 Kč, a tato cena odpovídala nejnižší možné výši náhrady za vyvlastnění ve smyslu vyhlášky č. 228/1961 Ú. I. s tím, že ani závěr o nižší kupní ceně by dle soudu I. stupně nezpůsobil neplatnost kupní smlouvy, když otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek spojených s převodem vlastnictví k nemovitým věcem v době nedemokratického režimu je otázkou rozhodnou pro vznik a existenci nároků založených restitučními předpisy. K převodu vlastnictví k předmětným nemovitým věcem přitom došlo již uzavřením kupní smlouvy ze dne [datum], a skutečnost, že vlastnické právo nebylo následně zapsáno do pozemkových knih, nemělo na vznik vlastnického práva státu žádný vliv, stejně jako skutečnost, že smlouva byla opatřena razítkem s textem, že „právní úkon nemůže nabýt platnosti, pokud není registrován, dosud neregistrováno“, neboť dle tehdejší právní úpravy došlo k převodu vlastnického práva již uzavřením samotné kupní smlouvy (dle § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném ke dni [datum]). Nakonec soud I. stupně uzavřel, že otázka, zda vlastnické právo následně přešlo ze státu na žalovaného ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., není rozhodnou, a to s ohledem na učiněný závěr, že zůstavitelka své vlastnické právo v roce 1961 pozbyla a poté jej znovu nenabyla, a tudíž ke dni své smrti nemohla být jejich vlastníkem. Na tento závěr nemůže mít dle soudu I. stupně vliv ani opakované ubezpečování [jméno FO] státem o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků, a že jí proto nepřísluší práva dle restitučních předpisů, neboť ani takovým pochybením se nemohlo obnovit vlastnické právo zůstavitelky, které bylo v roce 1961 platně převedeno na stát.

5. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobci, kteří namítali, že je rozsudek soudu I. stupně založen na nesprávném skutkovém i právním posouzení věci. Podle žalobců soud I. stupně pochybil při hodnocení důkazů týkajících se pravosti podpisu [jméno FO] na kupní smlouvě z roku 1961, když upřednostnil znalecký posudek, který vycházel z originálu smlouvy, zatímco posudky předložené žalobci byly založeny na kopii, protože žalovaný nemohl originál předložit z důvodu, že jej nemá. Žalobci odkázali na přílohovou obálku spisu Městského soudu v [jméno FO] sp. zn. 33 C 198/2002, dle které si listinu – originál kupní smlouvy ze dne [datum], převzala dne [datum] [tituly před jménem] [jméno FO], advokátka žalovaného ve věci vedené u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002. Žalobci namítali, že soud I. stupně nepřihlédl k tomu, že kvůli žalovanému nemohli znalcům předložit originál smlouvy, což je v rozporu s principem rovnosti. Za nesprávné považovali žalobci i skutkové zjištění soudu I. stupně o tom, že [jméno FO] v roce 1991 žádala o vydání předmětných pozemků dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, neboť správně se domáhala náhrady, když byla ujišťována o svém vlastnictví, což bylo důvodem k jejímu neposkytnutí. Dále žalobci nesouhlasili s právním závěrem soudu I. stupně, že [jméno FO] nemohla vydržet vlastnické právo k pozemkům z důvodu, že převod vlastnického práva kupní smlouvou z roku 1961 její dobrou víru vylučuje. Tento závěr soud I. stupně učinil, přestože bylo zjištěno, že byla [jméno FO] opakovaně ujišťována státem o svém vlastnictví (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 3249/2011a nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [jméno FO].ÚS 2599/16). Jednání státu v omylu soud I. stupně dovodil bez jakýchkoliv důkazů. [jméno FO] byla o svém vlastnictví poprvé utvrzena v květnu 1987, když byla žádána československým státem zastoupeným Dopravně inženýrskou organizací města [jméno FO], poté byla utvrzena Úřadem městské části [adresa], podnikem Bytového hospodářství [jméno FO]. a nakonec [právnická osoba] přípisem ze dne [datum], kterým jí bylo sděleno, že vlastnictví pozemků nikdy nepozbyla. Nadto dům stojící na pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku p. č. [číslo] – zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. [adresa], obci [adresa], byl do evidence nemovitostí[Anonymizováno]katastru nemovitostí zapsán jako stavba na pozemcích [jméno FO] a tento stav zápisu byl v katastru nemovitostí zachován i po [datum]. Žalobci tedy žádali, aby byl rozsudek soudu I. stupně změněn tak, že žalobě bude vyhověno, případně aby byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, soud I. stupně v řízení provedl dokazování v dostačujícím rozsahu, z provedených důkazů vyvodil správná skutková zjištění a z nich dovodil i zcela správné právní závěry. Navrhl tedy, aby byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Co se týká základního argumentu žalobců ohledně platnosti kupní smlouvy, kterou uzavřela paní [jméno FO] v roce 1961, byla tato věc posuzována už v několika řízeních, přičemž i dovolací soud shledal kupní smlouvu za platnou. K navazující argumentaci žalobců, dle které měla být v následném období paní [jméno FO] ze strany státu ujišťována ve vztahu ke svému vlastnickému právu, žalovaný zdůraznil, že pokud paní [jméno FO] v roce 1961 svůj pozemek prodala, mohla být následně informována o čemkoliv, ale nepochybně si musela být vědoma toho, že vlastníkem předmětných pozemků je od roku 1961 stát, a to na základě kupní smlouvy, která byla shledána za platnou. Argumentace žalobců obsažená v odvolání tedy dle žalovaného není namístě.

7. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), odvolání žalobců neshledal důvodným.

8. Podle § 80 o. s. ř., určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

9. Podle § 111 odst. 1 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník ve znění do [datum], vlastnictví k věcem jednotlivě určeným převádí se už samou smlouvou, není-li nic jiného ze zvláštních předpisů. Dle § 112 shora uvedeného občanského zákoníku se převod vlastnictví k věcem nemovitým, zapsaným v knize pozemkové nebo železniční, zapíše do těchto knih.

10. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v § 6 zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky.

11. Podle § 6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, povinnost vydat věc se vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se finanční náhrada oprávněné osobě poskytuje jen za nemovitost, kterou jí nelze vydat, nebo požádá-li tato osoba o finanční náhradu podle § 7 odst. 3, 4 a 5 zákona.

12. Podle § 134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění do [datum], se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

13. Odvolací soud se v projednávané věci ztotožnil se závěry soudu I. stupně, který řádně provedl relevantní důkazy, vyvodil z nich správné skutkové i právní závěry, a své rozhodnutí též logicky odůvodnil. Žalobcům přitom svědčí naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jak přiléhavě zhodnotil soud I. stupně v odstavcích 35–36 svého rozhodnutí, a jak odvolací soud shrnul v odstavci 4 tohoto rozhodnutí. Odvolací soud přitom k věci podotýká, že správně se žalobci domáhali vydání rozhodnutí, kterým by bylo určeno, že [jméno FO] byla ke dni své smrti výlučným vlastníkem předmětných nemovitých věcí, neboť se v dané věci nejedná o spor mezi dědici. Jiný výrok, k němuž se váže rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, není na věc použitelný, neboť se týká řízení vedených o právu k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti nepřihlížel právě a jen v důsledku neshody dědiců dle § 172 odst. 2 věty druhé nebo dle § 173 věty druhé z. ř. s., což není projednávaný případ. Soud I. stupně znovu zkoumal pravost podpisu zůstavitelky na kupní smlouvě ze dne [datum] a rovněž platnost této smlouvy z hlediska její určitosti. Tyto skutečnosti byly sice již řešeny v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002, ale v okruhu jiných účastníků a pouze jako předběžné otázky, a tudíž správně soud I. stupně v argumentaci pod body 31–33 svého rozhodnutí (na kteréžto odvolací soud pro stručnost odkazuje, když nemá, co by dále doplnil) dospěl k závěru, že se nejedná o „stejnou věc“, která by zavdala důvod pro překážku věci pravomocně rozsouzené, a tedy pro zamítnutí žaloby z tohoto důvodu.

14. Ohledně otázek týkajících se pravosti podpisu zůstavitelky na předmětné kupní smlouvě, a platnosti této smlouvy z hlediska její určitosti, soud I. stupně konstatoval, že se těmito otázkami soudy zabývaly již v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod sp. zn. 33 C 198/2002 s tím, že skutkový stav nedoznal v mezidobí žádné změny, a že z tohoto důvodu neměl soud I. stupně žádný důvod se v daném řízení od přijatého řešení odchýlit. Tento stručné sdělení však v žádném případě neznamená, že by se soud I. stupně řádně věcí nezabýval, naopak. Soud I. stupně provedl relevantní důkazy, všechny na úrovni listin (když znalecké posudky a odborné vyjádření byly čteny k důkazu z jiných řízení), a tudíž měly stejnou váhu. Konkrétně se jedná o listinný důkaz v podobě znaleckého posudku [tituly před jménem] Et [tituly před jménem] [jméno FO], jenž byl k důkazu proveden ze spisu Městského soudu v [jméno FO], sp. zn. 33 C 198/2002, a dále listinné důkazy v podobě odborného vyjádření zpracovaného [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] ze dne [datum] a znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum], jež byly oba obsahem spisu Městského soudu v [jméno FO] sp. zn. 15 C 293/2017.

15. Soud I. stupně správně shrnul, že jak znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], tak odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], nejsou způsobilé zpochybnit závěry znalce [tituly před jménem] [jméno FO], který jediný vycházel z originálu kupní smlouvy (zatímco znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO] a odborné vyjádření [tituly před jménem] [jméno FO] pouze z její kopie), a to současně za zjištěné situace, že originál předmětné kupní smlouvy ze dne [datum] není součástí žádného spisu a není k dispozici. Originál kupní smlouvy z roku 1961 byl za účelem vypracování dodatku ke znaleckému posudku [tituly před jménem] [jméno FO] předán u jednání, které se věci konalo dne [datum], přičemž pokud tento znalec nebyl schopen se původně jednoznačně vyjádřit ke skutečnosti, zda se na této listině jednalo o vlastní podpis [jméno FO] či nikoliv, vycházel z kopie předmětné kupní smlouvy. Současně tehdy znalec konstatoval, že přesnější výsledek zkoumání je podmíněn předložením originálu zkoumané posuzované kupní smlouvy. Na základě prozkoumání tohoto originálu pak dospěl k závěru, že podpis na kupní smlouvě ze dne [datum] je podepsán vlastní rukou [jméno FO]. S ohledem na běh času a z toho vyplývající procesní realitu spočívající ve skutečnosti, že originál kupní smlouvy z roku 1961 byl v řízení vedeném u Městského soudu v [jméno FO] pod. sp. zn. 33 C 198/2002 naposledy k dispozici v 11/2006 (dle samotného tvrzení žalobců) a není obsahem ani jiného spisu, přičemž na základě něj byl učiněn jednoznačný závěr o pravosti podpisu [jméno FO], pak za situace, kdy se žalobci domáhají přezkumu takového závěru v řízení zahájeném až v roce 2019, nezbývá než konstatovat, že jimi navržené důkazy v podobě oponentního posudku či odborného vyjádření, jež oba vycházely pouze z kopie předmětné kupní smlouvy, nejsou způsobilé zpochybnit či zvrátit závěr o pravosti podpisu [jméno FO] na kupní smlouvě z roku 1961, když je zřejmé, že originál dokumentu pro jednoznačné posouzení, zda se jedná o vlastnoruční podpis či nikoliv, je zcela stěžejní. Co se týče platnosti kupní smlouvy z roku 1961 z hlediska její určitosti, i v tomto případě soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že předmět kupní smlouvy byl vymezen dostatečně určitě jako část pozemku p. č. [číslo] zahrady o výměře [číslo] m podle geometrického plánu vyhotoveného Ústavem geodézie a kartografie v [jméno FO], střediskem [právnická osoba] - město ze dne [datum], č. j. 263-10/22203-920/60. Tímto geometrickým plánem došlo k rozdělení pozemku p. č. [číslo] na pozemek p. č. [číslo] výměře [číslo] m a p. č. [číslo] o výměře [číslo]. Vzhledem k tomu, že geometrický plán byl vyhotoven ke dni [datum] a následně až dne [datum] byla uzavřena předmětná kupní smlouva, je tudíž zřejmé, že jednající měli zcela určitou vůli převést konkrétní část pozemku. S právní úpravou platnou a účinnou v době uzavření předmětné kupní smlouvy korespondoval i další závěr soudu I. stupně o tom, že kupní cena činila 2 Kčs za metr čtvereční, neboť smlouvou byl převáděn pozemek o výměře 572 m za cenu ve výši 1 144 Kč, a že tato cena odpovídala nejnižší možné výši náhrady za vyvlastnění dle vyhlášky č. 228/1961 Ú.l. Pokud tedy žalobci namítali, že původní vlastnice pozemku [jméno FO] uzavřela smlouvu v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, správně soud I. stupně konstatoval, že smlouva byla uzavřena dle tehdejších platných předpisů, že taková smlouva ke své platnosti nevyžadovala registraci, a že otázka tísně a nápadně nevýhodných podmínek spojených s převodem vlastnictví a k nemovitým věcem v době nedemokratického režimu je otázkou rozhodnou pro vznik a existenci nároků založených restitučními předpisy, nikoliv otázkou, jež by mohla zpochybnit platnost kupní smlouvy jako takové. S ohledem na uvedená zjištění byl tedy zcela přiléhavý závěr soudu I. stupně, že strany uzavřely předmětnou kupní smlouvu z roku 1961 platně.

16. V daném případě nebylo možno přisvědčit tvrzení žalobců ani v té části jejich argumentace, že [jméno FO] znovu své vlastnické právo ke dni [datum] vydržela, když desetiletá lhůta počala běžet dne [datum], kdy byla mezi paní [jméno FO] a československým státem zastoupeným Dopravně inženýrskou organizací města [jméno FO] uzavřena kupní smlouva, kterou paní [jméno FO] prodala československému státu část pozemku p. č. [číslo] PK, a tudíž se její držba měla stát od [datum] dobrověrnou, neboť byla utvrzena státem, že je vlastníkem. Aby mohla [jméno FO] vydržet vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem s ohledem na počátek běhu lhůty od [datum] ke dni [datum], předpokládá to držbu v dobré víře nepřetržitě po dobu 10 let, což však vylučuje zjištěná skutečnost, že v roce [adresa] žádala o majetkové vyrovnání ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích, a je přitom lhostejno, zda požadovala vydání předmětných pozemků či náhradu za jejich užívání. I v tomto směru jsou tedy závěry soudu I. stupně o tom, že [jméno FO] nemohla vlastnické právo ke dni [datum] vydržet, správné, neboť je nutné si uvědomit, že podle § 3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou pouze taková fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu (a to v případech uvedených § 6 daného zákona, pokud je státním občanem České a Slovenské Federativní Republiky, přičemž povinnost vydat věc podle § 6 odst. 1 písmena g/ tohoto zákona se vztahuje i na případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, a následně § 13 odst. 1 tohoto zákona řeší, kdy je poskytována finanční náhrada namísto vydání věci). Zda tedy bylo ze strany [jméno FO] požadováno vydání věci či finanční náhrada, není v tomto případě podstatné, neboť stěžejní zůstává definice oprávněné osoby dle zákona o mimosoudních rehabilitacích (která se pro případy žádostí o vydání věci či finanční náhrady nijak nelišila). Pokud tedy paní [jméno FO] v roce 1991 žádala o majetkové vyrovnání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, nemohla se domnívat, že je vlastnicí předmětných pozemků, neboť tím de facto deklarovala svou povědomost o tom, že vlastníkem předmětných pozemků je stát. Úřad městské části [adresa] přípisem dne [datum] sice [jméno FO] [jméno FO] k její žádosti o majetkové vyrovnání dle zákona o mimosoudních rehabilitacích sdělil, že je třeba provést pouze změnu užívání, neboť pozemky jsou dle LV číslo [číslo] vedeny jako vlastnictví [jméno FO], přičemž byla odkázána na [právnická osoba] jako uživatele předmětných pozemků, avšak pokud tomuto [právnická osoba] dne [datum] [jméno FO] adresovala žádost o majetkové vyrovnání podle zákona a mimosoudních rehabilitacích za užívání pozemků p. č. [číslo], bylo jí bylo odpovězeno, že jí přísluší finanční náhrada (o kterou je nutné požádat u příslušného ústředního orgánu státní správy do [datum]), což ve smyslu shora uvedeného znamená, že jí tímto byla sdělena informace, že je osobou oprávněnou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, tudíž že vlastníkem je stát. Ani v této době tedy nemohla držet pozemky v dobré víře.

17. Podle názoru odvolacího soudu (oproti názoru soudu I. stupně) se však paní [jméno FO] mohla oprávněně domnívat, že je vlastnicí předmětných pozemků, a držet je tedy v dobré víře, až na základě přípisu [právnická osoba] ze dne [datum] evidovaným pod č. j. 225/23248/92, kterým jí bylo sděleno, že jí nevznikl nárok na poskytnutí finanční náhrady za předmětné pozemky v k. ú. [adresa] z důvodu, že podle výpisu z evidence nemovitostí je vlastníkem uvedených pozemků [jméno FO], a tudíž není oprávněnou osobou, jejíž věc přešla do vlastnictví státu ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Lze tedy přisvědčit tvrzení žalobců v tom smyslu, že stát v říjnu 1992 paní [jméno FO] ubezpečil o tom, že je vlastnictví předmětných pozemků ona, a že jí proto nepřísluší práva z restitučních předpisů, nicméně desetiletá lhůta nutná pro vydržení nemovitých věcí počínající od [datum] byla přetržena v průběhu měsíce května roku 2002, kdy se [jméno FO] (dle samotného tvrzení žalobců) dozvěděla o existenci listiny souhlasného prohlášení o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obce ze dne [datum] (resp. souhlasného prohlášení o nabytí do vlastnictví ze dne [datum]) a o rozhodnutí žalovaného uplatnit přechod vlastnictví předmětných pozemků dle § 1 zákona č. 172/1991 Sb., čemuž posléze korespondoval i zápis v katastru nemovitostí. Od května 2002 tedy nutně musela být narušena dobrá víra [jméno FO] o tom, že je vlastnicí předmětných pozemků. Současně lze se soudem I. stupně souhlasit v tom smyslu, že i přes zjištěné utvrzení [jméno FO] ze strany státu o jejím vlastnictví v roce 1992, tímto státu jeho vlastnické právo bez dalšího nezaniklo. Nelze tedy učinit jiný závěr než ten, že zůstavitelka [jméno FO] své vlastnické právo k předmětným pozemkům pozbyla, neboť jej v roce 1961 na základě platné kupní smlouvy převedla na stát, a vzhledem k tomu, že jej později znovu nenabyla, nemohla být ke dni své smrti jejich vlastníkem.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud za použití ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, jejichž výše nebyla rozporována, a o nichž bylo rozhodnuto vzhledem k plnému úspěchu žalovaného v řízení v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu I. stupně, který neshledal náklady na zastoupení žalovaného advokátem účelně vynaloženými s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k otázce zastupování statutárních měst advokáty, a proto přiznal žalovanému toliko paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 151 odst. 3 a § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšní žalobci byli zavázáni k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Uvedená částka ze stejných důvodů jako v řízení před soudem I. stupně představuje náklady nezastoupeného účastníka za 1 úkon, a to za účast na jednání odvolacího soudu dle § 1 odst. 3 písm. c/ vyhlášky č. 254/2015 Sb. a dle § 2 odst. 3 citované vyhlášky, dle něhož výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

Poučení