49 Co 166/2021-170

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa], [PSČ] [anonymizováno] o neplatnost skončení pracovního poměru okamžitým zrušením, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 16. 9. 2021, č. j. 6 C 3/2021-121, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 12.243 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobce [jméno] [příjmení] u žalované [příjmení] [příjmení], akciová společnost, provedené listinou žalované ze dne 30. 10. 2020, je neplatné (výrok I.), a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku ve výši 35.796,82 Kč k rukám právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě doručené Okresnímu soudu v Blansku dne 30. 12. 2020, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany žalovaného ze dne 30. 10. 2020, jež mu bylo doručeno 3. 11. 2020. Neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce spatřoval hned v několika skutečnostech. Jednak uváděl, že jednání, která jsou mu vytýkána v okamžitém zrušení pracovního poměru, v žádném případě nepředstavují porušení povinností žalobce, dále odborová organizace vyjádřila nesouhlas s okamžitým zrušením pracovního poměru žalobce, a nakonec žalobce shledával okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 neplatným z důvodu prekluze, neboť mu bylo vytýkáno přeposlání e-mailů ve dnech 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019, o čemž se žalovaný jako zaměstnavatel dozvěděl ve stejné dny, kdy byly e-mailové zprávy odeslány, respektive doručeny panu [příjmení], tedy dne 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019. Pokud bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru až dne 3. 11. 2020, uplynuly zákonné prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce. Proto žalobce obratem přípisem ze dne 5. 11. 2020 žalovanému sdělil, že trvá na dalším zaměstnávání.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mezi účastníky nebyla sporná, že žalobce u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 29. 3. 1991, že žalobce nastoupil k žalovanému nejprve ode dne 1. 4. 1991 na pozici skláře a následně od 17. 5. 2012 na pozici IT technik – elektronik s tím, že jeho pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou. Dne 3. 11. 2020 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního poměru pro zvlášť hrubé porušení pracovních povinností dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, na což žalobce reagoval dopisem ze dne 5. 11. 2020 doručeným žalovanému dne 6. 11. 2020 s oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání. Okamžité zrušení pracovního poměru s žalobcem bylo odůvodněno tím, že žalobce měl zneužít své pravomoci, když z titulu své pracovní pozice IT technika-elektrotechnika měl přístup k veškeré komunikaci, která probíhá prostřednictvím domény žalovaného [email]. Konkrétně bylo v okamžitém zrušení pracovního poměru uvedeno, že dne 21. 9. 2020 bylo zjištěno, že žalobce zneužil své pozice, když přeposlal privátní komunikaci vedení společnosti třetí osobě, které nebyla tato privátní komunikace určena, přičemž se jednalo o informace důvěrné povahy, které lze bezpochyby označit jako obchodní tajemství zaměstnavatele. Žalobci bylo vytýkáno, že a/ dne 15. 11. 2019 (8:55) došlo z označeného e-mailového účtu žalobce [email]) k přeposlání privátní e-mailové komunikace třetí osobě, a b/ dne 16. 3. 2018 (11:28) došlo z označeného e-mailového účtu žalobce [email]) k přeposlání dvou privátních e-mailových komunikací třetí osobě. Předmětné e-mailové komunikace byly vždy„ přeposlány na e-mailový účet [email], a to navzdory skutečnosti, že jak zaměstnanec, tak pan [příjmení], který je uživatelem naposledy zmíněného e-mailového účtu, nebyli účastni této komunikace, a neměli tak k této komunikaci bez autorizace oprávněný přístup, zejména ve smyslu jakéhokoliv nakládání s touto komunikací“. V případě e-mailu ze dne 15. 11. 2019 mělo dojít k přeposlání e-mailové zprávy ze dne 14. 11. 2019 mezi společností [právnická osoba] a zaměstnavatelem, jež se týkala citlivých obchodních záležitostí. Co se týče dvou e-mailů přeposlaných žalobcem na e-mailový účet pana [jméno] [příjmení] dne 16. 3. 2018, jednalo se o přeposlání dvou privátních komunikací, konkrétně e-mailové zprávy ze dne 9. 3. 2018, která obsahovala citlivé informace ohledně stavu hospodaření žalovaného za rok 2017 a predikci hospodaření na roky 2018 a 2019, a jež byla rozesílána oprávněným příjemcům finančním ředitelem žalovaného [příjmení] [příjmení] a následně byla dne 12. 3. 2018 v rámci vnitřního informování na vědomí přeposlána též panu [příjmení]. Další přeposlaná zpráva se týkala rovněž e-mailu ze dne 9. 3. 2018, jež obsahoval obdobně citlivé informace ohledně stavu hospodaření, to jest ekonomické výsledky a zdroje za leden a únor 2018, která byla oprávněným osobám rozeslána finančním ředitelem Ing. [příjmení] a následně byla dne 12.

3. Ing. [příjmení] v rámci vnitřního informování přeposlána panu [příjmení]. Všechny předmětné e-mailové zprávy tedy byly ze strany žalobce přeposlaný na e-mailový účet pana [jméno] [příjmení], který byl dle shodných tvrzení účastníků přímým nadřízeným žalobce a u žalovaného je dosud zaměstnán na pozici technického ředitele. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že [jméno] [příjmení] si předmětné e-maily sice přečetl, ale dále jim žádnou pozornost nevěnoval, nic s nimi nedělal, neboť pro něho nebyly podstatné. [jméno] [příjmení] žalobci žádný pokyn k zaslání e-mailů nedal, což znamená, že žalobce mu je zaslal o své vlastní vůli. Bylo tedy možno na základě provedeného dokazování dojít k závěru, že [jméno] [příjmení], nadřízený vedoucí zaměstnanec žalobce, na jednání žalobce nijak neparticipoval. Skutečnost, že [jméno] [příjmení] neinformoval žalovaného o doručení e-mailů, byla s [jméno] [příjmení] ze strany vedení žalovaného pouze projednávána. Soud I. stupně tedy učinil závěr, že žalovaný se o porušení pracovních povinností žalobce dozvěděl okamžikem, kdy byly e-maily doručeny jeho nadřízenému, tj. panu [jméno] [příjmení]. Co se týká dvou e-mailů, k jejichž doručení došlo dne 16. 3. 2018, objektivní lhůta jednoho roku ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce tak byla překročena, a tudíž právo žalovaného rozvázat pracovní poměr s žalobcem okamžitým zrušením pro vytýkané porušení pracovních povinností pod písmenem b/ zaniklo. Ve vztahu k dalšímu e-mailu, který byl doručen [jméno] [příjmení] dne 15. 11. 2019, soud I. stupně uzavřel, že žalovaný se o porušení pracovních povinností dozvěděl téhož dne, tj. 15. 11. 2019, a pokud žalovaný přistoupil k okamžitému zrušení pracovního poměru až listinou datovanou dne 30. 10. 2020 a doručenou žalobci dne 3. 11. 2020, stalo se tak až po uplynutí dvouměsíční lhůty uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce. Soud I. stupně tedy shledal, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 je neplatným z důvodu prekluze. S ohledem na uvedené se dále již nezabýval otázkou, zda ze strany žalobce došlo k porušení jeho pracovních povinností, které se stalo důvodem okamžitého zrušen pracovního poměru, a logicky ani intenzitou případného porušení pracovních povinností. Žalobě na určené neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru tak bylo soudem I. stupně vyhověno a o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto s ohledem na jeho výsledek dle § 142 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání. Soudu I. stupně vytýkal, že na základě provedených důkazů nesprávně aplikoval ustálenou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Žalovaný měl za to, že soud I. stupně postupoval ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3633/13, byť to výslovně neuváděl, dle něhož postačí k závěru, že se zaměstnavatel o porušení pracovních povinností zaměstnance dozví vědomost osoby, která je faktickým bezprostředním nadřízeným daného zaměstnance, o důvodu, pro který může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr v prekluzivní subjektivní lhůtě podle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Není nutná tedy vědomost vedoucího zaměstnance ve formálním smyslu slova, ale postačí vědomost osoby, která je podle rozhodnutí zaměstnavatele nebo s jeho vědomím oprávněna dotyčnému zaměstnanci dávat závazné pokyny k plnění pracovních úkolů. Dle žalovaného tento judikát pracuje pouze s pojmem vědomost, aniž by specifikoval, čeho se má vědomost týkat, a tudíž je nutné k doplnění tohoto judikátu odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1522/2011, který specifikuje, že se má jednat o získání vědomosti o důvodu k okamžitému zrušení. Lhůta v § 58 odst. 1 zákoníku práce tak začíná plynout až ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dověděl. Dle žalovaného svědek [příjmení] dne 15. 11. 2019 skutečně nevěděl, že by zaslání předmětné e-mailové zprávy mohlo být ze strany žalobce porušením pracovních povinností. V řízení tak nebylo prokázáno, že svědek [příjmení] nabyl vědomosti o tom, že žalobce porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahující se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Žalovaný má tedy za to, že právní názor soudu I. stupně je postaven na pouhém předpokladu, že se svědek [příjmení] dozvěděl o důvodech k okamžitému zrušení pracovního poměru ke dni 15. 11. 2019, neboť toho dne žalobce daný e-mail odeslal. Pouhý předpoklad či domněnka však rozhodně nestačí. Žalovaný dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1522/2011, dle něhož lhůta uvedená v § 58 odst. 1 zákoníku práce nezačíná běžet již na základě předpokladu, jakkoliv by byl pravděpodobný, že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout až ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru zaměstnavatel prokazatelně (skutečně) dověděl. Pokud svědek [příjmení] v rámci své výpovědi opakovaně uvedl, že e-mailům nevěnoval pozornost, tak dle žalovaného s nimi nebyl seznámen. Podle žalovaného žalobce spolu s [jméno] [příjmení] měli vůči panu [příjmení] nepřátelský vztah, a tudíž měl žalovaný za to, že [příjmení] na jednání žalobce participoval. V průběhu odvolacího řízení žalovaný doplnil odvolání o skutečnost, že dne 24. 10. 2022 Okresní soud v Blansku pod sp. zn. [spisová značka] vyhlásil rozsudek, kterým byl žalobce uznán vinným ve všech bodech obžaloby, která se týkala též e-mailové komunikace ze dne 16. 3. 2018 a ze dne 15. 11. 2019, jež bezprostředně souvisela s předmětným okamžitým zrušením. V daném řízení bylo dovozeno, že neoprávněným přístupem k e-mailové komunikaci naplnil žalobce skutkovou podstatu přečinu porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí podle § 183 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a současně v souběhu přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 2 písm. a/ trestního zákoníku a za tyto přečiny byl žalobce odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v délce pěti měsíců. Žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se k odvolání žalovaného vyjádřil tak, že považuje rozsudek soudu I. stupně za zcela věcně i právně správný, neboť právo žalovaného s žalobcem okamžitě zrušit pracovní poměr bylo prekludováno. Žalobce důrazně popíral, že by e-mailové zprávy získal neoprávněně a upozorňoval, že důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru nebyl ani neoprávněný přístup k předmětným e-mailovým zprávám, ale bylo mu vytýkáno toliko přeposlání předmětných zpráv. Jednání žalobce a vědomost žalovaného o něm je tedy nutné vykládat striktně ve vztahu k tvrzenému porušení, tj. k přeposlání e-mailových zpráv, které bylo žalobci vytknuto v okamžitém zrušení pracovního poměru. Pokud se žalovaný snaží navodit dojem, že subjektivní lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru měla začít později než 15. 11. 2019, pak skutečnost, že [příjmení] vypověděl, že nevěděl, kde jsou předmětné e-mailové zprávy uloženy, však s danou věcí nijak nesouvisí, když skutečně není rozhodné, kdy se vedení žalovaného dozvědělo o vytýkaném jednání žalobce, tj. přeposlání e-mailových zpráv panu [příjmení]. Bylo totiž prokázáno, že k přeposlání e-mailu [příjmení] došlo dne 15. 11. 2019 a téhož dne si tento přeposlaný e-mail pan [příjmení] přečetl. [jméno] [příjmení] přitom při svědecké výpovědi výslovně uvedl, že se s předmětnou e-mailovou zprávou seznámil, a že si všiml, že e-mailové zprávy nebyly určeny jemu. Prekluzivní subjektivní dvouměsíční lhůta k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce u žalovaného z důvodu přeposlání e-mailových zpráv začala běžet v březnu 2018 a v listopadu 2019, a tak marně uplynula dříve, než žalovaný žalobci dne 3. 11. 2020 okamžité zrušení pracovního poměru žalobci doručil. Skutečnost, že se přímý nadřízený věcí dále hlouběji nezabýval, pak nemůže být přičítána k tíži žalobce. Žalovaný odkazuje na judikaturu, z níž dovozuje, že subjektivní prekluzivní lhůta měla začít později, aniž by však výslovně uvedl kdy, a že pracovní poměr byl okamžitě zrušen včas. Okamžité zrušení pracovního poměru je navíc dle žalovaného neplatné i proto, že k němu nebyl dán předchozí souhlas odborové organizace a dále z důvodu, že poslání pracovní e-mailové zprávy nadřízenému zaměstnanci dle žalobce nedosahuje takové intenzity, pro niž by bylo možné okamžitě se zaměstnancem zrušit pracovní poměr. Není pravda, že se jednalo o přeposlání privátní e-mailové komunikace třetí osobě, neboť došlo k přeposlání pracovní e-mailové zprávy týkající se technických zařízení přímému nadřízenému žalobce, technickému řediteli žalovaného. Pokud měl dle žalovaného žalobce pro pana [příjmení] tzv. donášet a snažit se o zlepšení jeho postavení ve společnosti žalovaného, žalobce tuto teorii žalovaného zásadně odmítl a poukázal na to, že z dokazování vyplynulo, že pan [příjmení] e-mailovou zprávu nijak nepoužil, k jeho práci mu ničeho nepřinesla, nijak ji kariérně nevyužil nebo jejím prostřednictvím nikomu neublížil. Pokud se jedná o trestní řízení, rozsudek je nepravomocný a žalobce se bude odvolávat, neboť dle jeho názoru nebyl skutek prokázán a nebylo prokázáno ani to, že by jej spáchal žalobce. V daném trestním řízení podle žalobce nebylo prokázáno, že by žalobce do e-mailových schránek neoprávněně vnikl. Žalobce tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu potvrdil.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201, § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podána včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a ze způsobilého odvolacího důvodu (§ 205 odst. 2 písm. g/ o.s.ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i jemu předcházející řízení (§ 212 a § 212a o.s.ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k okamžitému zrušení pracovního poměru žalobce přistoupil žalovaný listinou označenou jako„ Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“ ze dne 30. 10. 2020, doručenou žalobci dne 3. 11. 2020 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 285/2020 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

8. Soud I. stupně se správně poté, co dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 splňuje formální náležitosti dle § 60 zákoníku práce, bylo žalobci dne 3. 11. 2020 doručeno do vlastních rukou, a že žaloba na neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, podaná u soudu dne 30. 12. 2020, byla podána včas, tj. ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce, zabýval nejprve tím, zda k okamžitému zrušení pracovního dopisem ze dne 30. 10. 2020 žalovaný přistoupil ve lhůtě uvedené v § 58 odst. 1 zákoníku práce.

9. Podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru vznikl.

10. Z usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 3633/13, vyplývá, že vědomost zaměstnavatele o důvodu, pro který může okamžitě zrušit pracovní poměr v prekluzivní subjektivní lhůtě podle § 58 odst. 1 zákoníku práce, nelze vázat toliko na vědomost vedoucího zaměstnance ve formálním slova smyslu konstituovaného právním předpisem či vnitřním předpisem zaměstnavatele, ale postačí vědomost té osoby, která je podle rozhodnutí zaměstnavatele nebo s jeho vědomím oprávněna dotyčnému zaměstnanci dávat závazné pokyny k plnění pracovních úkolů, resp. jeho práci kontrolovat, a být tak jeho faktickým bezprostředním nadřízeným. Není rozhodné, jakým způsobem je formálně právně založen vztah zaměstnavatele a této dotyčnému zaměstnanci nadřízené osoby a jak si zaměstnavatel sám její oprávnění vymezuje.

11. Žalovaný v dané věci namítal zejména skutečnost, že soud I. stupně chybně vyhodnotil skutkovou situaci, když počátek běhu prekluzivních lhůt k okamžitému zrušení pracovního poměru odvozoval od okamžiku, kdy byly výše specifikované e-mailové zprávy žalobcem přeposlány, tj. současně i doručeny, přímému nadřízenému žalobce panu [příjmení], tj. dne 6. 3. 2018 a dne 15. 11. 2019. Dle žalovaného se žalovaný o důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru žalobce dozvěděl až 23. 9. 2020 (bez konkrétnějšího určení, kdo se tak měl dozvědět a jakým způsobem), neboť nadřízený žalobce svědek [příjmení] skutečně nevěděl, že by přeposlání předmětných e-mailových zpráv mohlo být ze strany žalobce porušením jeho pracovních povinností.

12. Soud I. stupně po provedeném dokazování učinil ve věci relevantní skutková zjištění, provedené důkazy logicky zhodnotil nejen zvlášť, ale též v jejich vzájemných souvislostech, a též přiléhavě odůvodnil, jakými úvahami byl při hodnocení důkazů veden. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se se skutkovými a právními závěry soudu I. stupně ztotožňuje (viz jejich rekapitulace výše v odstavci 3 tohoto odůvodnění), pro stručnost na ně pro tuto chvíli odkazuje. K věci pouze dodává, že v daném řízení bylo skutečně prokázáno, že svědek [příjmení] jako přímý nadřízený žalobce se s předmětnými přeposlanými e-maily seznámil v den, kdy mu byly doručeny (což sám v řízení potvrdil), že věděl, že mu nejsou určeny a věděl též, že k tomu, aby mu byly zaslány, nedal žalobci žádný pokyn. Současně bylo prokázáno i to, že přímý nadřízený žalobce skutečnost, že mu žalobce předmětné emaily poslal, aniž by mu byly určeny, nenahlásil svým nadřízeným, což odůvodňoval vysokým pracovním vytížením. Lze proto souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že pokud přímý nadřízený žalobce [jméno] [příjmení] dne 16. 3. 2018 a dne 15. 11. 2019 zjistil, že mu byly doručeny žalobcem přeposlané zprávy, které mu nebyly určeny a k jejichž přeposlání sám pokyn žalobci nedal, odvíjí se od 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019 vědomost žalovaného o jednání žalobce spočívajícího ve skutečnosti, že přeposlal firemní zprávy svému nadřízenému, aniž by pro něj byly určeny. [jméno] [příjmení] měl jako nadřízený žalobce znát nejen své kompetence, ale i pracovní povinnosti žalobce jakožto svého podřízeného zaměstnance a pokud žalobce své pracovní povinnosti porušil, měl to jeho nadřízený nejen zjistit, ale též neprodleně řešit. Skutečnost, že přímý nadřízený žalobce v den doručení předmětných emailů tomu, že mu nebyly určeny a že mu byly žalobcem přeposlány přesto, že k tomu nedal pokyn, situaci neřešil a nevyhodnotil jako porušení pracovních povinností žalobce (tj. skutečnost, že pracovní povinnosti uvedeným způsobem porušil sám přímý nadřízený žalobce), proto nemůže být při posouzení včasnosti okamžitého zrušení pracovního poměru hodnocena v neprospěch žalobce a ku prospěchu žalovaného.

13. Lze proto shodně se soudem I. stupně uzavřít, že pokud se přímý nadřízený žalobce [jméno] [příjmení] o jednání žalobce, které se stalo důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne 30. 10. 2020, doručeným žalobci 3. 11. 2020, dozvěděl již dne 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019, začaly ode dne následujícího po těchto datech běžet prekluzivní lhůty pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce. V souladu s § 605 odst. 2 občanského zákoníku ve vztahu k přeposlání e-mailu dne 16. 3. 2018, který byl nadřízenému žalobce doručen téhož dne a téhož dne se s ním i seznámil, uplynula dvouměsíční prekluzivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru dne ve středu 16. 5. 2018 a prekluzivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru ve vztahu k neoprávněnému přeposlání emailové zprávy dne 15. 11. 2019, opět doručené přímému nadřízenému žalobce téhož dne a téhož dne i přečtené, uplynula ve středu 15. 1. 2020. Vzhledem k tomu, že okamžité zrušení pracovního poměru žalobci bylo doručeno až 3. 11. 2020, tj. po uplynutí výše uvedených prekluzivních lhůt, je okamžité zrušení pracovního poměru pro prekluzi práva neplatné.

14. K vědomosti zaměstnavatele o porušení pracovních povinností zaměstnance lze dodat dále i to, že pro vědomost zaměstnavatele o porušení pracovních povinností zaměstnance není nezbytné, aby zaměstnavatel, resp. nadřízený zaměstnanec daného zaměstnance v daném okamžiku věděl, že se ze strany zaměstnance mohlo jednat o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem, neboť hodnocení intenzity porušení pracovních povinností je úvahou zaměstnavatele, tedy toho, jak zaměstnavatel porušení pracovních povinností s ohledem na okolnosti případu a osobu zaměstnance posoudí. Podstatné je, že se zaměstnavatel prostřednictvím přímého nadřízeného zaměstnance, který měl své pracovní povinnosti porušit, o tomto porušení dozvěděl a v rámci svých kompetencí a znalosti povinností svých podřízených se svou vědomostí předpokládaným způsobem naložil. V daném případě tato podmínka splněna byla, neboť jak již bylo uvedeno, bylo prokázáno, že svědek [příjmení] si všiml, že mu žalobce poslal zprávy, které jemu samotnému nebyly určeny, věděl též, že k jejich přeposlání nedal pokyn, a měl tedy věc řešit. Zda žalovanému vůbec hrozila nějaká újma, je již v dané věci nerozhodné, faktem však zůstává, že žalovaný na zjištěnou skutečnost reagoval tak, že se svědkem [příjmení] věc pouze projednal a z toho, že svědek jako přímý nadřízený žalobce jednání žalobce neřešil, nevyvodil ve vztahu ke svědkovi, přímému nadřízenému žalobce, žádné důsledky. Skutečnost, že jak [příjmení], tak žalobce, měli mít negativní vztah k [příjmení], který v předmětné e-mailové komunikaci taktéž figuroval, není sama o sobě významná.

15. Odvolací soud tedy shrnuje, že žalovaný se prostřednictvím přímého nadřízeného prokazatelně dozvěděl informaci o tom, že ze strany žalobce mělo dojít (to, že skutečně došlo, nebylo předmětem dokazování) k porušení pracovních povinností způsobem vymezeným v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020, dozvěděl již dne 16. 3. 2018 a 15. 11. 2019, a proto prekluzivní lhůta pro okamžité zrušení pracovního poměru uvedená v § 58 odst. 1 zákoníku práce v době, kdy k rozvázání pracovního poměru žalovaný dopisem ze dne 30. 10. 2020, doručeným žalobci 3. 11. 2020, přistoupil, již marně uplynula.

16. Odvolací soud zamítl návrh žalovaného na provedení důkazu protokolem z trestního spisu týkajícího se žalobce, neboť pro otázku běhu prekluzivních lhůt ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce je tento důkaz nadbytečný. V dané věci totiž nebyl zkoumán důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. naplnění potřebné intenzity pro to, aby bylo možno učinit závěr, že se ze strany žalobce mělo jednat o porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem.

17. Za situace, kdy odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud I. stupně, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 30. 10. 2020 je neplatné z důvodu prekluze, rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně rozhodnutí o nákladech řízení.

18. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalovaný byl zavázán povinností zaplatit žalobci na jejich náhradě částku 12.243 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Uvedená částka sestává z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání žalovaného ze dne 3. 12. 2022 a účast na jednání ve věci dne 2. 11. 2022) dle § 9 odst. 3 ve spojení s § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 a písm. d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. a ze dvou částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), z hotových výdajů advokáta žalobce za cestu k jednání soudu dne 2. 11. 2022 o celkové délce zpáteční cesty 420 Kč absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,87 l na 100 km benzínu Natural 95 při ceně benzínu Natural 95 dle vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 44,50 Kč a sazbě základní náhrady 4,70 Kč na kilometr (celkem ve výši 3.258 Kč), dále za náhradu za promeškaný čas za 12 půlhodin po 100 Kč, tj. 1.200 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. a za hotové výdaje – parkovné ve výši 60 Kč vynaložené v den jednání soudu 2. 11. 2022, to vše zvýšeno o částku 2.125 Kč, představující 21% DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobce plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Celkem tedy náklady žalobce za řízení před odvolacím soudem činí 12.243 Kč.

Poučení