49 Co 20/2021-547

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 416.624 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 21. 12. 2020, č. j. 6 C 44/2013-500, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku I. mění tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 397.259 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 349.028 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 397.259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.), žaloba v části, v níž žalobce požadoval po žalovaném zaplatit částku 19.365 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, se zamítá (výrok II.), žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 306.266 Kč k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a v protokolu o jednání ze dne 21. 12. 2020, č. l. 490, opravil v závěrečné řeči zástupce žalovaného text tak, že se na 3. řádku vypouští slovo„ možné“ a nahrazuje se slovem„ dlužné“ (výrok IV.).

2. Bylo tak rozhodnuto o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalovaném vydání bezdůvodného obohacení z titulu uhrazení paušálů na cestovní náhrady, které žalovanému nenáležely. Jednalo se o dva nároky, jednak na zaplacení částky 116.624 Kč (za paušální cestovní náhrady za období 12/ 2012 – 2/ 2013) a jednak o zaplacení dalších zálohových plateb na cestovní náhrady v celkové výši 300.000 Kč, vyplacených ve dvou částkách, a to ve výši 150.000 Kč dne 25. 10. 2011 a ve výši 150.000 Kč dne 31. 10. 2011. Žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopen a žalobci bylo dne 24. 1. 2013 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 20. 1. 2013, které bylo odůvodněno odkazem na ustanovení § 56 odst. 1 písm. b/ zák. práce tím, že mu nebyla vyplacena část mzdy za měsíc listopad 2012. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil fikcí dohody dne 24. 1. 2013. Žalovanému byly uhrazeny paušální cestovní náhrady i za období, po které byl v dočasné pracovní neschopnosti, resp. po které nebyl v pracovním poměru, a to za měsíc prosinec 2012 ve výši 42.208 Kč (vyplaceno dne 21. 8. 2012), za měsíc leden 2013 ve výši 37.208 Kč (vyplaceno dne 14. 9. 2012) a za únor 2013 ve výši 37.208 Kč (vyplaceno dne 16. 10. 2012). Co se týče částky 116.624 Kč s úrokem z prodlení, dospěl soud I. stupně k závěru, že žaloba je důvodná částečně. Pro závěr o tom, že se mělo jednat o výplatu paušálních náhrad právě za měsíce prosinec 2012 až únor 2013, ačkoliv se tak stalo nestandardně čtyři měsíce dopředu, soud I. stupně vyšel z vyjádření zástupkyně žalovaného učiněného u jednání konaného ve věci dne 16. 3. 2015. Zástupkyně žalovaného tehdy ve vztahu k náhradám, které byly vyplaceny za prosinec až část února 2013, nepopřela, že se o paušální náhrady jednalo. Podle soudu I. stupně tak sám žalovaný uznal, že se jednalo o náhradu za uvedené 3 měsíce, za které je žalobce požaduje vrátit. Dále se soud I. stupně zabýval skutečností, která měla bránit jejich navrácení, konkrétně námitkou započtení ze strany žalovaného za měsíce březen 2012 a červenec až listopad 2012, kdy mu nebyly paušální náhrady vyplaceny. Soud I. stupně vyšel ze směrnice [číslo] [rok] [rok] označené jako„ zásady pro poskytování cestovních náhrad ode dne 1. 1. 2012“, z nichž vyplynul způsob, jakým dochází ke krácení cestovních náhrad při absenci, dovolené nebo nemoci. V případě absence 1 týden nejsou paušály kráceny, v případě absence 2 týdny má být paušál krácen o , v případě 3 týdenní absence je paušál krácen o a při 4 týdenní absenci není dán nárok na žádnou paušální náhradu za cestovní výdaje za daný měsíc. Za situace, kdy měl soud I. stupně za prokázané, že žalovaný v prosinci 2012, v lednu a v únoru 2013 již nepracoval, mu cestovní náhrady za tyto měsíce nenáležely. Pokud mu v březnu 2012 měla být vyplacena částka v souladu se směrnicí v plném rozsahu ve výši 45.618 Kč, avšak byla vyplacena pouze ve výši 39.893 Kč, dospěl soud I. stupně k závěru, že nárok žalovaného na započtení je důvodný co do výše rozdílu těchto částek, tj. 5.725 Kč. Za měsíce červenec až říjen 2012 činil rozdíl mezi částkou, kterou žalovanému přiznávala směrnice (45.618 Kč) a skutečně vyplacenou částkou 42.208 Kč, vždy 3.410 Kč, což za všechny 4 měsíce činí dohromady 13.640 Kč. Ohledně měsíce listopadu žalovaný nepracoval 10 dnů a soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že krácení bylo oprávněné, v ostatních měsících nikoliv. Součet částek, o které byl žalovaný krácen, činil celkem 19.365 Kč, a tudíž ve vztahu k nároku na zaplacení částky 116.624 Kč nárok žalobce uznal důvodným pouze ve výši 97.259 Kč, když provedl zápočet za předcházející měsíce, kdy byly žalovanému paušální náhrady kráceny neoprávněně. Soud I. stupně vzal též za prokázané, že zálohy byly žalovanému placeny postupně za jednotlivé měsíce, poslední za měsíc únor 2013, a že paušál za únor byl vyplacen 16. 10. 2012, tj. ještě předtím, než žalovaný onemocněl. Soud I. stupně uzavřel, že žalovaný věděl, že směrnice, která stanovuje podmínky výplaty paušálu, obsahuje způsob, jakým jsou paušály kráceny při nevykonávání práce, a pokud tedy práci u žalovaného nekonal v období od prosince 2012 do února 2013, nemohl být žalovaný v dobré víře o tom, že pokud paušály na toto období přijal s předstihem, že by tyto částky nemohly být ze strany zaměstnavatele požadovány zpět. Soud I. stupně dovodil, že je možné aplikovat tyto závěry i pro částky 2 x 150.000 Kč, které byly žalovanému vyplaceny v roce 2011, když nepřisvědčil tvrzení žalovaného o tom, že mu žalobce na cestovních náhradách dluží již od počátku pracovního poměru, neboť nepovažoval za reálné, že by po dobu 20 let krácení cestovních náhrad žalovaný takovouto situaci akceptoval a svůj nárok na nějaký dluh po celou dobu neuplatnil. Soud I. stupně učinil zjištění, že důvodem pro vyplacení částky 300.000 Kč byla dle svědeckých výpovědí nepříznivá životní situace žalovaného. Mělo se jednat o zálohy na budoucí cestovní náhrady, avšak závěr ohledně konkrétního období, na jaké měly být tyto částky paušálních cestovních náhrad určeny, soud I. stupně neučinil. Dospěl k závěru, že tyto částky měly být ze strany žalovaného vráceny, avšak až někdy v období po měsíci dubnu 2013, tj. v době, kdy již žalovaný nebyl v pracovním poměru u žalobce. Soud I. stupně rovněž vyšel ze zjištění, že tyto částky vykázal žalobce ve své účetní dokumentaci jako pohledávku za žalovaným, když v knize analytických účtů datovaném ke dni 17. 11. 2012 bylo v textu jako důvod uvedeno„ zálohy na paušál“.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, kterým napadal výrok I. a III. Žalovaný tvrdil, že žalobci nic nedluží, ale naopak je to žalobce, kdo dluží jemu. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce si přibližně od roku 1999 ponechával část paušálních cestovních náhrad, které zaměstnancům nevyplácel, a pokud mu tedy vyplatil 2 x 150.000 Kč, jednalo se podle něj o doplacení pozdržených částí paušálních náhrad. Žalovaný se ocitl v životní situaci, kdy potřeboval finanční prostředky, a proto o ně žalovaného požádal. Ačkoliv žalobce v řízení tvrdil, že částky 2 x 150.000 Kč měly být zálohami na cestovní náhrady, skutkově věc popisoval jako finanční výpomoc. V roce 2013 byly vztahy mezi žalobcem a žalovaným natolik vypjaté, že po ukončení pracovního poměru žalobce následně označil některé z plateb vyplacených žalovanému během pracovního poměru za vyplacené neoprávněně, ač je nikdy předtím nenárokoval, a domáhal se jejich vrácení. Soud I. stupně po provedeném dokazování uzavřel, že žalovanému byly cestovní náhrady skutečně kráceny, a to ve vztahu k nedoplatkům za měsíce březen, červenec, srpen, září a říjen 2012, a de facto tak měl při svém rozhodování za prokázanou skutečnost, že žalovaný systematicky paušální náhrady krátil bez právního důvodu tak, jak to v řízení tvrdil a prokazoval žalovaný. Tato zjištění učinil z listin doložených samotným žalobcem, a to především z přehledu vyplacených paušálních cestovních náhrad. I přesto dospěl k rozpornému závěru, že deponované prostředky, resp. tzv.„ černý fond“, který měl vznikat krácením cestovních náhrad ze strany žalobce, nevznikl. Žalovaný namítal, že k existenci fondu či deponovaných prostředků soud I. stupně vyslýchal jako svědky pouze současné zaměstnance žalobce, čímž zásadně porušil princip rovnosti stran jako jedné ze zásad spravedlivého procesu. Tito svědci těžko mohli vypovídat volně bez obavy ze ztráty zaměstnání ohledně interního fungování účetnictví a pracovněprávních vztahů u žalobce, a pokud žalovaný navrhoval své svědky, nebyli vyslechnuti. Žalobce rovněž odmítal doložit kompletní mzdové účetnictví vztahující se k osobě žalovaného, jehož provedení žalovaný v řízení opakovaně navrhoval, přičemž z rozdílu součtu nároků žalobce a skutečně vyplacených částek by nepochybně vyplynula částka, o níž byly pracovněprávní nároky žalovaného kráceny. Dále žalovaný namítal, že byť soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí poukazuje na ustanovení § 331 zákoníku práce, fakticky se s ním nijak nevypořádává. Soud I. stupně dospěl k závěru, že žalovaný měl s určitostí vědět, že dostává sice paušálně, avšak zálohy na náhradu cestovních výdajů, avšak zejména v případě 2 plateb ve výši 150.000 Kč, které se zcela vymykají výši paušálních cestovních náhrad a způsobu jejich vyplácení, je zjevné, že žalovaný si o těchto částkách nic takového myslet nemohl. Nelze tak dojít k závěru, že absentovala dobrá víra žalovaného za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že paušální cestovní náhrady byly žalovanému dlouhodobě kráceny. Zákon presumuje dobrou víru zaměstnanců. Za situace, kdy žalobce na účet žalovaného prováděl v každém měsíci několik plateb, jejichž výše byla navíc proměnlivá, a systematicky k nim nepřiřazoval variabilní symboly, přičemž pro účely řízení označil poslední 3 platby za zálohy, které požaduje po bývalém zaměstnanci k vrácení, měl žalovaný za to, že žalobce v řízení neprokázal, že částky, jejichž vydání se domáhá, jsou částkami nesprávně určenými nebo omylem vyplacenými, a že to současně žalovaný věděl nebo musel z okolností předpokládat. Ve vztahu k částkám 2 x 150.000 Kč je navíc nelogické, aby byly poskytnuty zálohy na cestovní náhrady na několik let předem, když není dopředu jisté, jak bude dlouho pracovní poměr trvat a dále bylo zvláštní, proč po takovýchto zálohách žalobce pokračoval v pravidelném vyplácení měsíčních záloh. Žalovaný na základě vlastních údajů a dostupných paušálů pro vyplácení cestovních náhrad evidoval, že pro období od 1. 3. 2008 měly být vypláceny ve výši 51.308 Kč a pro období od 1. 1. 2012 ve výši 45.618 Kč. Pokud sám doložil přehled o výplatách paušálních náhrad od října 2008 do konce trvání pracovního poměru, z tohoto přehledu vyplynulo, že mu byly paušální náhrady kráceny každý měsíc, a to v rozsahu od 3.410 Kč do 14.134 Kč. Od října 2008 do skončení pracovního poměru byl tedy žalovaný zkrácen na paušálních náhradách o částku 514.004 Kč. Žalovaný dále ve své evidenci nedohledal, že by mu kdy vůbec byly vyplaceny paušální cestovní náhrady za měsíce 12/ 2011, 2/ 2012, 9/ 2012, 10/ 2012 a 11/ 2012. Žalobcem tvrzené částky přeplatků za měsíce, kdy již netrval pracovní poměr, ve skutečnosti tedy mohly být i doplatky částí paušálních náhrad právě za tyto měsíce. Žalovaný tedy namítal, že mu sice paušální náhrady cestovních výdajů byly vypláceny, avšak po celou dobu pracovního poměru u žalobce mu byly kráceny. Pokud žalobce tvrdil, že část paušálních náhrad měl přijímat v hotovosti, žalovaný poukázal na skutečnost, že svědci v daném řízení vypovídali, že tak činili oproti podpisu. Za situace, kdy se v řízení jedná o desítky plateb, považoval žalovaný za velice zvláštní, že žalobce nebyl schopen doložit ani jediný doklad o přijetí jakékoliv částky v hotovosti ze strany žalovaného. Žalovaný dále namítal, že neexistuje žádná smlouva o tom, že mu měl zaměstnavatel poskytnout finanční prostředky na překlenutí jeho neuspokojivé finanční situace. Důvod pro vyplacení částek 2 x 150.000 Kč byl přitom žalobcem upřesněn až po rozhodnutí Krajského soudu v Brně ve věci dne 18. 4. 2018, a to tak, že měly být žalovanému předem vyplaceny paušální náhrady na cestovné. Žalobce však nebyl schopen uvést, zda existovala k této skutečnosti nějaká dohoda, a to ať už ústní, nebo písemná, dále jakým způsobem měly být tyto částky spláceny, a na jak dlouhou dobu byly peníze vyplaceny. Pokud byly žalobcem poskytnuty jeho zaměstnancům vyšší částky, vždy byla uzavřena smlouva, na základě níž se částky vracely, a žalovaný tak považoval za podivné, že zrovna vůči němu měl být zvolen jiný postup. V průběhu odvolacího řízení žalovaný shrnul svá tvrzení tak, že mezi žalobcem a žalovaným ve vztahu k částkám 2 x 150.000 Kč nebylo nic konkrétního sjednáno, tj. kdy a jakou formou měl žalovaný tyto částky vracet, z ničeho nevyplývalo, že by se mělo jednat o výpomoc, která by se měla žalovaným taktéž vracet, a ve vztahu k této skutečnosti nebyla podepsána žádná dohoda. Bez písemné dohody o srážkách ze mzdy by přitom zaměstnavatel žádné srážky nemohl vůbec provádět a je zvláštní, že žalobce nejednal s péčí řádného hospodáře, aby si podpis žalovaného zajistil předem. Dle žalovaného se tak jedná o absurdní konstrukci, když žalobce nebyl schopen uvést a tvrdit, kdy částka 300.000 Kč měla být splacena. Daň z příjmů se z cestovních náhrad neodvádí, a tudíž se jedná o skutečnost, která žalovaného nemusí nijak tížit a ničeho prokazovat, neboť plátcem je žalobce. Dle žalovaného tak neunesl žalobce ve vztahu k částce 300.000 Kč břemeno tvrzení ani důkazní a ohledně 3 plateb paušálních náhrad vyplacených v měsících srpnu 2012 – říjnu 2012 se dle žalovaného jedná o platby za období, kdy reálně u žalobce pracoval a nikoliv za období od prosince 2012 do února 2013.

4. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil.

5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o.s.ř.), a po zopakování dokazování směrnicí žalobce o paušálních náhradách, listinou označenou jako„ paušál pro vyplácení náhrad žalovaného v letech 2008 2012“, výpisy z účtu žalobce za měsíc říjen 2011 a dále za období 12/2009 – 10/ 2012 a přehledem plateb záloh na paušální cestovní náhrady, odvolání žalovaného shledal důvodným.

6. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že předmětem řízení žalobce učinil bezdůvodné obohacení z titulu neoprávněně vyplacených paušálních náhrad cestovních výdajů za období 12/ 2012 2013, vyplacených žalobci ve dnech 21. 8. 2012, 14. 9. 2012 a 16. 10. 2012 a dále z titulu vyplacených paušálních náhrad cestových výdajů za období od 4/ 2013 do 12/ 2013, vyplacených žalobci ve dnech 25. 10. 2011 a 31. 10. 2011 – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném 31. 12. 2012, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 155/2013 Sb. (dále jen„ zák. práce“), a také (srov. § 4 zák. práce) podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“).

7. Podle § 451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odst. 2).

8. Podle § 331 zák. práce vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat, jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do 3 let ode dne jejich výplaty.

9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1775/2013, zaměstnanec, který se bezdůvodně obohatil na úkor zaměstnavatele tím, že od zaměstnavatele přijal peněžité plnění („ částky“) neprávem (tj. bez právního důvodu, z neplatného právního úkonu nebo z právního důvodu, který odpadl), je povinen bezdůvodné obohacení vydat zaměstnavateli jen tehdy, jestliže věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („ částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené. V případě, že nevěděl a ani nemohl z okolností předpokládat, že jde o peněžité plnění („ částky“) nesprávně určené nebo omylem vyplacené, může si zaměstnanec bezdůvodné obohacení, které tímto způsobem (neprávem) získal na úkor zaměstnavatele, ponechat. To, zda zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, je věcí konkrétního posouzení každého jednotlivého případu; rozhodné skutečnosti v tomto směru je povinen tvrdit a za řízení prokázat zaměstnavatel.

10. O žalobě bylo poprvé rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 26. 9. 2016, č.j. 6 C 44/2013-304, kterým byl žalovaný zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému částku 416.624 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení (výrok I.) a k povinnosti zaplatit žalovanému na nákladech řízení z titulu soudního poplatku částku 16.670 Kč a za zastoupení advokátem částku 195.266,42 Kč (výrok II.) K odvolání žalovaného byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2018, č.j. 49 Co 317/2016-372, zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení. Soudu I. stupně bylo uloženo, aby v dalším řízení nejprve posoudil otázku aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, a to s ohledem na v odvolacím řízení vznesenou námitku žalovaného související s přechodem části jmění [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba] jako rozdělované společnosti, na nástupnickou [právnická osoba], [anonymizováno] v důsledku rozdělení odštěpením, a poté aby účastníky podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil o jejich povinnosti tvrdit a následně prokázat skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněných nároků žalobce (doplnění skutkových tvrzení o skutečnosti, z nichž by důvod vyplacení těchto částek vyplýval a současně též k prokázání doplněných tvrzení) a obrany žalovaného (doplnění námitky započtení).

11. Z hlediska skutkového stavu bylo soudem I. stupně zjištěno, a mezi účastníky nebylo sporné, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993, že žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopen, a že pracovního poměru žalovaného skončil fikcí dohody ke dni 24. 1. 2013. Sporné nebylo ani to, že žalobce žalovanému na základě jeho žádosti, odůvodněné momentální finanční tísní dne 25. 10. 2011 vyplatil částku 150.000 Kč a dne 31. 10. 2011 další částku 150.000 Kč. Dále bylo soudem I. stupně zjištěno, že část výplaty paušálu na cestovní náhrady u některých zaměstnanců byla prováděna v hotovosti oproti podpisu.

12. Žalobce byl odvolacím soudem u jednání konaného ve věci dne 23. 2. 2022 vyzván postupem dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů, z nichž bude vyplývat, na jaké konkrétní období (měsíce) žalobce zaplatil žalovanému zálohy na paušální cestovní náhrady částkami 2 x 150.000 Kč, oběma vyplacenými v říjnu 2011, a dále doplnil tvrzení o důvody, na základě kterých po vyplacení částek 2 x 150.000 Kč i nadále proplácel pravidelné měsíční zálohy na paušální cestovní náhrady. K této výzvě soudu žalobce žádná tvrzení ani důkazy o konkrétním období nedoplnil, nicméně soud odvolací posléze zjistil, že u 1. jednání ve věci konaného dne 16. 3. 2015 žalobce uvedl, že se mělo jednat o období 4-12 2013. Faktem však zůstává, že výplata paušálu pro toto konkrétní období nebyla ničím prokázána. Žalobce svá skutková tvrzení doplnil tak, že od počátku jsou částky 2 x 150.000 Kč v účetnictví vedeny jako zálohy na paušál. Žalobce měl za to, že žalovaný si musel být vědom, že mu částka 300.000 Kč nenáleží, když se počítalo s tím, že žalovaný bude ve firmě dále pracovat, a že někdy v budoucnu se částky umoří. Ohledně výplat cestovních náhrad tvrdil, že je vždy zaměstnancům hradil v plné výši, a to ve větší části na účet a v menší části v hotovosti (tuto skutečnost dle žalobce potvrdil v řízení např. svědci [příjmení] [příjmení] a Ing. [anonymizováno], svědkyně [příjmení] [příjmení] navíc vysvětlila, proč žalobce žalovanému vyplácel„ paušály“ i v roce 2012 (žalovaný u žalobce pracoval 20 let a paušály se i v roce 2012 na jeho účet nadále vyplácely, neboť se počítalo s tím, že se to vrátí v budoucnu). Žalobce tvrdil, že k vrácení záloh mělo dojít až někdy po dubnu 2013. Dále namítal, že žalovaný netvrdil ani nedokládal, proč se výplaty chybějících peněz nedomáhal dříve, pokud tvrdil, že mu zálohy byly kráceny od počátku pracovního poměru. Žalobce dále doplnil, že sám žalovaný při jednání konaném před odvolacím soudem dne 11. 4. 2018 prohlásil, že„ i poté, co žalovaný obdržel částku 2 x 150.000 Kč jako údajnou zálohu na cestovní náklady, žalobce nadále žalovanému cestovní náklady vyplácel, aniž tyto byly kráceny“. Tvrzení žalovaného žalobce označil za nepodložená i proto, že v řízení o určení neplatnosti okamžitého poměru ze strany zaměstnance, žalovaný tím, že by mu byly kráceny cestovní náhrady, vůbec neargumentoval (viz závěry učiněné v řízení mezi žalobcem a žalovaným o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, které bylo vedeno Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 6 C 15/2013 a Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 49 Co 224/2012).

13. Z důkazů provedených v odvolacím řízení bylo zjištěno, že způsob krácení paušální částky cestovních náhrad byl stanoven v zásadách pro poskytování cestovních náhrad vnitřní směrnicí žalobce [číslo] 2012 2013, jež byla účinná od 1. 1. 2012, a potvrdila zjištění učiněná soudem I. stupně o tom, že ke krácení cestovních náhrad docházelo v případě absence zaměstnance delší než 2 týdny. Z listin označených jako„ paušál pro vyplácení cestovních náhrad zaměstnanci Ing. [jméno] [příjmení]“ (žalovanému) bylo zjištěno, že k jejich úhradě mělo docházet vždy k 15. dni každého měsíce na následující měsíc, přičemž paušál stanovený žalobcem pro žalovaného činil od 1. 1. 2008 částku 50.533 Kč, od 1. 3. 2008 částku 51.308 Kč a od 1. 1. 2012 částku 45.618 Kč. Z„ přehledu plateb záloh na paušální cestovní náhrady“ a z výpisů z účtu (vše doloženo žalobcem) bylo zjištěno, že žalovanému byl paušál na cestovní náhrady dlouhodobě vyplácen v nižší výši, konkrétně v 12/ 2008 44.908 Kč, v 1/ 2009 39.640 Kč, v 2/ 2009 42.274 Kč a dále za období 3/2009-12 2010 37.174 Kč (s výjimkou 2/2010, kdy bylo vyplaceno 35.947 Kč). I v následujícím období byly na paušálních zálohách na účet žalovaného zasílány částky nižší, než jak stanovil„ paušál pro vyplácení cestovních náhrad zaměstnanci Ing. [jméno] [příjmení]“, a to od ledna 2011 do ledna 2012 ve výši 39.893 Kč, od února 2012 do srpna 2012 ve výši 42.208 Kč a od září do října 2012 ve výši 37.208 Kč měsíčně, namísto žalobcem stanovených 45.618 Kč. Z výpisů z účtu předchůdce žalobce [příjmení] [jméno] [právnická osoba] za rok 2012 doložených žalobcem bylo zjištěno, že v měsíci lednu (dne 13. 1. 2012) byla na účet žalovaného zaslána částka 39.893 Kč, u níž variabilní symbol označoval pouze rok 2012, dne 16. 2. 2012 byla na účet žalovaného zaslána částka 42.208 Kč, dle var. symbolu se mělo jednat o platbu na 4/ 2012, dne 16. 3. 2012 byla zaslána žalovanému částka 42.208 Kč, dle var. symbolu mělo jít opět o platbu na 4/ 2012, 16. 4. 2012 bylo na účet žalovaného zasláno 42.208 Kč a mělo se jednat dle var. symbolu o platbu na 5/ 2012, dne 14. 5. 2012 bylo žalovanému zasláno opět 42.208 Kč a dle var. symbolu mělo jít o platbu na 6/ 2012, dne 18. 6. 2012 bylo žalovanému zasláno 42.208 Kč, dle var. symbolu byl označen pouze rok 2012, dne 20. 7. 2012 bylo žalovanému zasláno 42.208 Kč, var. symbol opět označoval pouze rok 2012, dne 21. 8. 2012 bylo žalovanému zasláno 42.208 Kč a dle var. symbolu mělo jít o platbu na 12/ 2012, dne 14. 9. 2012 bylo žalovanému zasláno na účet 37.208 Kč a dle var. symbolu mělo jít o platbu na 1/ 2013, nakonec dne 18. 10. 2012 bylo žalovanému zasláno 37.208 Kč a dle var. symbolu mělo jít o platbu na 2/ 2013.

14. Zaplacení částky 116.624 Kč s příslušenstvím (předmětem odvolacího řízení zůstala pouze částka 97.259 Kč s příslušenstvím), požadoval žalobce po žalovaném z titulu uhrazených paušálů na cestovní náhrady za období 12/ 2012 2013, kdy již u žalovaný u žalobce nepracoval (vyplacených na účet žalovaného v měsících 8-10 2012). Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že mu žalobce neuhradil paušální náhrady za období 9-11 2012, a tudíž žalované částky přijal v dobré víře, že se jednalo o paušální náhrady příslušející právě za období 9-11 2012, a to i s ohledem na měsíce, kdy k jejich úhradě došlo, když standardně byly vypláceny měsíc dopředu. Soud I. stupně nárok žalobce uznal důvodným na základě vyjádření zástupkyně žalovaného učiněného u jednání soudu dne 16. 3. 2015. Zástupkyně žalovaného tehdy ve vztahu k náhradám, které byly vyplaceny za prosinec až část února 2013, nepopřela, že se o paušální náhrady jednalo. Podle soudu I. stupně tak sám žalovaný uznal, že se jednalo o náhradu za uvedené 3 měsíce, za které je žalobce požaduje vrátit. Soud I. stupně vzal též za prokázané, že zálohy byly žalovanému placeny postupně za jednotlivé měsíce, poslední za měsíc únor 2013, a že paušál za únor byl vyplacen 16. 10. 2012, tj. ještě předtím, než žalovaný onemocněl. Soud I. stupně však opomněl tvrzení žalovaného, který po důsledné kontrole účtů a plateb zásadním způsobem zpochybnil tvrzení žalobce o výplatě paušálu za žalované období 12/ 2012 2013, s tím, že se dle zavedené praxe pro výplatu paušálu pro jednotlivé měsíce mělo jednat o výplatu za období 9-11 2012, kdy u žalobce ještě prokazatelně pracoval. Z důkazů, a to z výpisů z účtu, které žalobce ke svému nároku doložil, přitom nebylo možno dovodit, kdy byly žalovanému vyplaceny paušální náhrady za období 9 – 11/ 2012. Dle tvrzení samotného žalobce přitom žalovanému zasílal měsíčně několik proměnlivých plateb s variabilními symboly. K předmětnému období byly ve výpisech uvedeny platby za jiná období, mnohdy byly ve výpisech údaje dopisovány rukou, nebo údaj zcela chyběl (variabilní symbol, který by označoval období, za něž byla záloha vyplacena). Údaje doplněné do výpisu z účtu rukou odvolací soud nepovažoval za relevantní a nepřihlížel k nim. Z provedených důkazů bylo zjištěno, že standardně byla výplata cestovních náhrad prováděna k 15. dni v měsíci předem pro následující měsíc (jak stanovila pravidla pro výplatu záloh uvedená v listině označené„ paušál pro vyplácení cestovních náhrad zaměstnanci Ing. [jméno] [příjmení]“), a tato skutečnost byla s menšími odchylkami potvrzena výpisy z účtu žalobce. Pravidlem tedy bylo, že k výplatě docházelo měsíc dopředu a pokud žalobce tvrdil, že v měsících 9-11 2012 byly paušály vyplaceny za období 12/ 2012 2013, pak z výpisu z účtu vyplývá, že za období 9-11 2012 žalovanému zálohy nebyly vyplaceny. Pokud obdržel žalovaný částku 42.208 Kč dne 21. 8. 2012 dle var. symbolu na měsíc prosinec 2012, částku 37.208 Kč dne 14. 9. 2012 dle var. symbolu na měsíc leden 2013 a částku 37.208 Kč dne 16. 10. 2012 dle var. symbolu na měsíc únor 2013, mohl se oprávněně domnívat, že se jedná o úhradu cestovních náhrad za období 9/ 2012 2012, kdy u žalobce pracoval a cestovní náhrady mu vyplaceny nebyly, a uvedené částky tak přijal v dobré víře, že se jedná o dlužné cestovní náhrady právě za měsíce 9-11 2012. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud ve vztahu k žalobě na zaplacení částky 97.259 Kč (zbývající z původně žalované částky 116.624 Kč) po zopakování dokazování dospěl k opačnému závěru než soud I. stupně, tj. nárok neshledal důvodným.

15. Ve vztahu k nároku žalobce na zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím již bylo uvedeno, že žalobce úhradu této částky požadoval z důvodu výplaty záloh na cestovní náhrady za období 4-12 2013, a to na účet žalovaného 2x v měsíci říjnu 2011, vždy ve výši 150.000 Kč. Žalovaný se tomuto nároku žalobce bránil tím, že žalobce mu po celou dobu trvání pracovního poměru zálohy na cestovní náhrady neoprávněně krátil, čímž měl být vytvářen tzv.„ černý fond“ zřízený za účelem poskytování různých benefitů zaměstnancům. Pokud mu tedy byla částka 300.000 Kč vyplacena, měl za to, že mu náleží, neboť ji považoval za kompenzaci za krácené cestovní náhrady. Soud I. stupně žalobě na zaplacení částky 300.000 Kč vyhověl z důvodu, že slyšení svědci vypověděli, že jim cestovní náhrady kráceny nebyly, a existenci černého fondu popřeli. Soudu I. stupně se též jevilo jako nepravděpodobné, že by žalovaný po tak dlouhou dobu žádné nároky vůči svému zaměstnavateli na doplacení neuhrazené části cestovních náhrad nevznesl. Ustanovením § 331 zák. práce se soud I. stupně blíže nezabýval, učinil pouze odkaz na obdobný závěr jako u nároku na zaplacení částky 116.624 Kč s příslušenstvím, ačkoliv se jednalo o dva různé nároky. Soud odvolací však na základě provedeného dokazování neshledal nárok žalobce na zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím důvodným.

16. Žalobce, pokud jde o skutková tvrzení, na základě kterých zaplacení uvedené částky po žalovaném požadoval, nebyl v řízení konzistentní, nejprve uváděl, že se mělo jednat o půjčku, následně důvod výplaty částky 2x 150.000 Kč označil jako zálohu na cestovní náhrady pro období 4-12 2013 a současně tvrdil, že se vyplacené částky měly vracet někdy v roce 2013 či se měly umořovat někdy v budoucnu. Takovéto tvrzení bylo samo o sobě rozporné a nelogické, když zálohy na cestovní náhrady se nevrací (dle upřesněných tvrzení žalobce se o půjčku nejednalo) a pokud se mělo jednat skutečně zálohy vyplacené předem v roce 2011 na rok 2013, je nepravděpodobné, že by v takovém případě neexistovala dohoda účastníků (žalobcem nebyla existence takové dohody ani tvrzena) ze které by vyplýval účel vyplacených částek 2x 150.000 Kč, případně způsob případně způsob, jakým budou vyplacené částky umořovány. Navíc si lze stěží představit výplatu takové částky jako zálohy na cestovní náhrady na dobu cca 1,5 roku předem za situace, kdy žalobce nemohl dopředu vědět, zda v uvedené době bude u něj žalovaný ještě pracovat a jaká bude v budoucím období výše paušálu. Pokud by soud vyšel z pravidel pro poskytování paušálních náhrad určovaných žalobcem pro osobu žalovaného v době, kdy byly žalovanému částky 2 x 150.000 Kč zaslány na účet (tj. v říjnu 2011), měla činit měsíční částka paušálních náhrad 51.308 Kč. V případě výplaty paušálních náhrad za tvrzené období 4-12 2013, by pak mělo být vyplaceno 461.772 Kč, a nikoliv 300.000 Kč. Tvrzení žalovaného o tom, že částky 2x 150.000 Kč měly představovat paušální náhrady hotových výdajů žalovaného na období 4-12 2013 nebylo prokázáno ani výpovědí slyšených svědků, kteří se vyjadřovali pouze obecně ve smyslu, že se snad mělo vyjít žalovanému vstříc ohledně vyplacení záloh pro nějaké budoucí období. Pokud soud I. stupně učinil závěr o tom, že výše uvedené částky představují„ zálohy na paušál“ z knihy analytických účtů, v níž žalobce vykázal částky 2x 150.000 Kč účetně jako„ zálohy na paušál“, ovšem bez další specifikace a bez bližšího vztahu k časovému intervalu, nelze z tohoto účetního zápisu dospět k závěru, že vyplacené částky byly skutečně zálohami na cestovní náhrady žalovaného za žalobcem tvrzené období 4-12 2013. Za situace, kdy se dle žalobce mělo jednat o výplaty paušálních cestovních náhrad zcela mimo běžnou praxi, a to jak co se týče lhůt pro vyplácení cestovních náhrad, tak výše vyplacených náhrad, nebylo možno z žádného důkazu, jenž žalobce soudu i přes poučení o důkazní povinnosti nabídl, dovodit, že se skutečně jednalo o zálohy na paušál na cestovní náhrady vyplacené žalovanému pro období 4-12 2013. Odvolací soud tedy uzavírá, že žalobce neprokázal, že částky 2 x 150 000 Kč, obě vyplacené v 10/ 2011, byly zálohami na paušální cestovní náhrady za období 4-12 2013. Nicméně v řízení bylo nesporné, že žalovaný tyto dvě částky 2 x 150.000 Kč přijal, a tudíž se soud odvolací dále zabýval otázkou dobré víry žalovaného ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce, tedy zda žalovaný musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.

17. Soud I. stupně sice dospěl k závěru, že za posuzované období března 2012 a dále července 2012 až listopadu 2012, došlo u žalovaného k neoprávněnému krácení vypláceného paušálu na cestovní náhrady, avšak rozporem mezi tímto svým zjištěním a závěrem o neexistenci tzv.„ černého fondu“, se již dále nijak nezabýval. Je přitom lhostejno, jak je taková praxe u zaměstnavatele nazývána, důležité je v daném případě pouze zjištění, zda k neoprávněnému krácení náhrad dochází, či nikoliv. Žalovaný tvrdil, že téměř nestonal a žalobce nijak nevysvětlil, z jakého důvodu mu vyplácel opakovaně stejné částky, avšak v nižší výši, než jak stanovila jím vydaná pravidla, a že žalobce žádal o vyplacení neoprávněně krácených cestovních náhrad z tzv. černého fondu. Žalobce tvrdil, že vždy vyplácel paušální cestovní náhrady v plné výši s tím, že větší část byla hrazena na účet a menší část vyplácena v hotovosti. Tuto skutečnost sice potvrdili někteří současní zaměstnanci žalobce, svědci [příjmení], [anonymizováno] a [příjmení], závěr o tom, že cestovní náhrady byly částečně na účet a částečně v hotovosti však není možné automaticky vztáhnout i na žalovaného, když pravidla pro výplatu cestovních náhrad nebyla ve vztahu k zaměstnancům žalovaného jednotná – například z výpovědi svědka [příjmení] byl o zjištěno, že mu cestovní náhrady byly vypláceny na účet, a to v plné výši. Žalobce, pokud tvrdil, že část cestovních náhrad vyplácel zaměstnancům v hotovosti, nepředložil ani jeden doklad o vyplacení části cestovních náhrad v hotovosti žalovanému oproti jeho podpisu, ač toto mělo být dle výpovědi svědků [příjmení] a [anonymizováno] u žalobce běžnou praxí. V dané věci je nutné též zdůraznit, že vyplácení části nároku zaměstnavatelem bez dokladu nejen vystavuje zaměstnavatele důkazní nouzi ve vztahu k prokázání výplaty takových částek, ale je též v rozporu s řádnou účetní praxí. Pokud tímto způsobem měly být dle žalobce žalovanému vypláceny desítky nároků, činí to tvrzení žalobce značně nedůvěryhodným, a to zejména za situace, kdy u ostatních zaměstnanců byl zjištěn řádný postup, tj. buďto byly vypláceny všechny nároky v plné výši na účet, nebo docházelo k výplatě části náhrad oproti podpisu na doklad do účetní evidence. Po zopakování dokazování soud odvolací tedy ve vztahu k posouzení dobré víry zaměstnance ve smyslu ustanovení § 331 zák. práce dospěl opět k opačnému závěru než soud I. stupně. Vzhledem k tomu, že v řízení bylo prokázáno (viz výše), že zálohy na paušální cestovní náhrady byly na účet žalovaného vypláceny dlouhodobě v nižší výši, než kterou určil sám žalobce, je třeba uzavřít, že částky 2x 150.000 Kč žalovaný od žalobce v 10/ 2011 převzal v dobré víře, že se jedná o částky, o které mu byly kráceny vyplácené cestovní náhrady. Nelze totiž přehlédnout nejen tvrzení žalovaného o tom, že žalobce žádal o vyplacení neoprávněně krácených částek, ale ani to, že v řízení jak jednatel žalovaného, tak slyšená svědkyně [příjmení] potvrdili, že žalovaný po žalobci finanční prostředky před výplatnou částek 2x 150.000 Kč požadoval, a to z důvodu složité životní situace. V neposlední řadě je pak třeba uvést, že pokud žalobce poukazoval na to, že žalovaný u jednání odvolacího soudu konaného dne 11. 4. 2018 uvedl, že„ poté, co žalovaný obdržel částku 2 x 150.000 Kč v říjnu 2011 jako údajnou zálohu na cestovní náklady, žalobce nadále žalovanému cestovní náklady vyplácel, aniž tyto byly kráceny“ a z tohoto vyjádření žalovaného dovozoval, že žalovaný„ uznal“, že pravidelné měsíční zálohy kráceny nebyly, resp. že byly i jemu vypláceny v plné výši, pak je nutno upozornit, že toto prohlášení žalovaný učinil v kontextu k poskytnutým částkám 2 x 150.000 Kč. Za situace, kdy žalovaný konstantně a opakovaně po celé řízení tvrdí, že mu pravidelné měsíční zálohy byly vždy kráceny, je nutné toto vyjádření chápat tak, že zálohy vyplácené v roce 2012 nebyly kráceny tím způsobem, že by část z nich měla být započítána na úhradu oněch 2 x 150.000 Kč. Pokud za trvání pracovního poměru zaměstnanec po zaměstnavateli dlužné částky nepožadoval, automaticky to neznamená, že je neevidoval, a že neměl v úmyslu je po žalobci v průběhu dalších let v různé formě nárokovat, což se nakonec částečně v říjnu 2011 ve vztahu k částce 300.000 Kč stalo. Pokud totiž bylo v řízení zjištěno, že žalobce žalovanému dlouhodobě a neoprávněně krátil paušální náhrady a z tohoto titulu žalovanému dlužil, není možno dojít k jinému závěru, než že žalovaný mohl předpokládat, že mu uvedené částky po právu náleží. Lze tak uvěřit obraně žalovaného, že částky přijal jako kompenzaci za neoprávněné krácení cestovních náhrad za minulá období.

18. K důkazu, který ke svým tvrzením žalobce nově nabízel až v průběhu odvolacího řízení, a to rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2018, č. j. 49 Co 224/2017-201, který potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. května 2017, č. j. 6 C 15/2013-131, jímž bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalovaným [příjmení] [jméno] [příjmení] žalobci [příjmení] [jméno] [právnická osoba], podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce dopisem ze dne 22. 1. 2013, doručené žalobci 24. 1. 2013, je neplatné, soud odvolací uvádí, že závěry tohoto rozhodnutí jsou mu z úřední činnosti známy, leč pro posouzení dané věci nejsou nijak relevantní. Okamžité zrušení pracovního poměru totiž nebylo neplatné proto, že by zaměstnavatel zaměstnanci ničeho na mzdových nárocích nedlužil, nýbrž proto, že mezi účastníky existoval ve vztahu ke mzdovým nárokům zaměstnance spor o právo, prostředkem jehož řešení není okamžité zrušení pracovního poměru dle § 56 písm. odst. 1 písm. b/ zákoníku práce.

19. Byť soud I. stupně rozhodoval o námitce započtení ze strany žalovaného, soud odvolací tuto námitku hodnotil jako neurčitou, a tudíž neplatnou. S ohledem na skutečnost, že námitku započtení tvrdil žalovaný pouze u 1. jednání ve věci, a to ještě předtím, než se k žalobě písemně vyjádřil, a následně žalovaný změnil procesní stanovisko (namítal převzetí částek ze strany zaměstnavatele v dobré víře) a námitku započtení již dále netvrdil, soud odvolací se touto námitkou dále nezabýval.

20. Z uvedených důvodů tedy odvolací soud za použití § 220 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 397.259 Kč se 7,05% úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, zamítl.

21. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na jejich náhradě částku 349.028 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř.) k rukám advokáta žalovaného [příjmení] [jméno] [příjmení] (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Uvedená částka sestává z odměny advokáta za 19,5 úkonu právní služby á 9.980 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 416.624 Kč) dle § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ a k/ a odst. 2 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za převzetí a přípravu zastoupení, písemné vyjádření žalovaného ze dne 17. 4. 2015, ze dne 25. 1. 2016 (jednoduché vyjádření - 1/2 úkon), dále ze dne 21. 3. 2016 a ze dne 25. 5. 2016, odvolání ze dne 17. 10. 2016, vyjádření ze dne 4. 4. 2018 a ze dne 18. 9. 2018), dále za účast u důkazů provedených dožádanými soudy ve dnech 1. 7. 2015 (Okresní soud ve Znojmě), 13. 7. 2015 (Okresní soud v Třebíči), 15. 7. 2015 (Okresní soud Plzeň – město), 31. 7. 2015 (Obvodní soud pro Prahu 10), a dále za účast u jednání konaných před soudem I. stupně ve dnech 16. 3. 2015, 4. 5. 2015 (přesahovalo 2 hodiny), 11. 1. 2016 (přesahovalo 2 hodiny), 26. 9. 2016, 11. 2. 2019 a za jednání před odvolacím soudem dne 11. 4. 2018. Jednání dne 25. 7. 2016 nebylo konáno (včas odročeno), tudíž náhrada za toto vyúčtované jednání včetně ztráty času nebyla přiznána. Vypočtená částka nákladů řízení sestává dále z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby á 9.900 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 397.259 Kč) dle § 7 bodu 6., § 11 odst. 1 písm. d/, g/ a k/ a odst. 2 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za odvolání žalovaného ze dne 11. 2. 2019 (doplněno dne 10. 4. 2019), vyjádření k odvolání žalobce ze dne 10. 4. 2019, vyjádření ze dne 17. 12. 2020, odvolání žalovaného ze dne 26. 1. 2021 a za účast na jednání u Okresního soudu v Břeclavi dne 21. 12. 2020 a za účast na jednání odvolacího soudu dne 23. 2. 2022 a dne 16. 3. 2022, a dále z celkem 27 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Dále sestává z hotových výdajů advokáta žalovaného 2x 652 Kč, tj. 1.304 Kč za 2 cesty k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět v roce 2015 o celkové délce jedné zpáteční cesty 120 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 4,8 l nafty motorové /100 km, při ceně nafty motorové 36,10/litr a sazbě základní náhrady 3,70 Kč (vyhlášky č. 328/2014 Sb.), dále 3 x 711 Kč, tj. 2.133 Kč za cesty k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět v roce 2016 o celkové délce jedné zpáteční cesty 124 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 29,70 Kč/litr a sazbě základní náhrady 3,80 Kč/km (dle vyhlášky č. 385/2015 Sb.), dále 775 Kč za 1 cestu k jednání soudu [obec] – [obec] a zpět v roce 2019 o celkové délce zpáteční cesty 124 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 33,10 Kč/litr a sazbě základní náhrady 4,10 Kč/km (dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.). Náhrada za cestu [obec] – [obec] a zpět k jednání soudu dne 21. 12. 2020, nebyla přiznána, neboť žalovaný nedoložil technický průkaz vozidla Mgr. [příjmení], která cestu absolvovala. Dále žalovanému náleží náhrada za cesty konané zástupkyní JUDr. [anonymizováno] za účelem účasti na důkazech provedených dožádanými soudy v roce 2015. Za cestu [obec] – [obec] a zpět o celkové délce zpáteční cesty 134 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 35,90 Kč/litr a sazbě základní náhrady 3,7 Kč/km (dle vyhlášky č. 328/2014 Sb.), náleží 808 Kč. Za cestu [obec] - [obec] a zpět o celkové délce zpáteční cesty 150 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 35,90 Kč/litr a sazbě základní náhrady 3,7 Kč/km (dle vyhlášky č. 328/2014 Sb.), náleží 905 Kč. Za cestu [obec] – [obec] a zpět o celkové délce zpáteční cesty 600 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 35,90 Kč/litr a sazbě základní náhrady 3,7 Kč/km (dle vyhlášky č. 328/2014 Sb.), náleží 3.620 Kč. Za cestu [obec a číslo] – [obec] a zpět o celkové délce zpáteční cesty 414 km absolvované osobním automobilem s průměrnou spotřebou 6,5 l benzinu automobilového /100 km, při ceně benzinu automobilového 95 oktanů 35,90 Kč/litr a sazbě základní náhrady 3,7 Kč/km (dle vyhlášky č. 328/2014 Sb.), náleží 2.498 Kč. Dále zástupci náleží náhrada za ztrátu času za cesty ze sídla kanceláří v [obec] k šesti jednáním Okresního soudu v Břeclavi, vždy 4x hodiny. Jednání dne 25. 7. 2016 nebylo konáno (včas odročeno), tudíž náhrada za toto vyúčtované jednání včetně ztráty času nebyla přiznána. Rovněž mu náleží náhrada za ztrátu času v souvislosti s provedením důkazů u jednání dožádaných, a jež žádal přiznat za účast u Okresního soudu ve Znojmě a v [obec] vždy 4x hodiny a za účast u Okresního soudu v Plzni 12x hodiny, celkem se tedy jedná o 44 x hodiny, hodina á 100 Kč, tj. 4.400 Kč Celkem tak žalovanému v řízení vznikly náklady ve výši 288.453 Kč, které byly zvýšeny o částku 60.575 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalovaného plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř).

Poučení