6 C 44/2013-500

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Josefa Mužíka a přísedících Mgr. Bronislavy Ďurákové a Oldřišky Fischerové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] zastoupený advokátkou [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky 416.624 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaný [celé jméno žalovaného] je povinen zaplatit žalobci [právnická osoba] 397.259 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku

II. Žaloba v části, v níž žalobce požadoval po žalovaném zaplatit částku 19.365 Kč se 7,05 % úrokem z prodlení od 26. 3. 2013 do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 306.266 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobce [titul]. [jméno] [příjmení] do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. V protokolu o jednání ze dne 21. 12. 2020 č.l. 490 se v závěrečné řeči zástupce žalovaného opravuje text tak, že se na třetím řádku vypouští slovo„ možné“ a nahrazuje se slovem„ dlužné“.

Odůvodnění

1) Žalobce podal dne 15. 4. 2013 u soudu žalobu, kterou se domáhal po žalovaném zaplacení celkem částky 416.624 Kč. Ze žaloby vyplývá, že na základě Pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993 byl žalovaný u žalobce zaměstnán a vykonával zookonzultantskou a obchodní činnost. V souvislosti s výkonem pracovní funkce používá žalovaný k pracovním cestám své soukromé vozidlo. Pokud zaměstnanci používají své soukromé vozidlo k pracovním účelům, jsou vnitřní směrnicí žalobce stanoveny cestovní náhrady formou paušálních částek. Ty jsou vypočteny vždy na základě počtu ujetých kilometrů soukromým vozidlem, počtu dní a doby trvání pracovní cesty za tři měsíce. Žalovaný byl od 20. 11. 2012 do 6. 2. 2013 dočasně práce neschopný. Žalobci bylo dne 24. 1. 2013 doručeno okamžité zrušení pracovního poměru žalovaného ze dne 20. 1. 2013, které žalovaný odůvodnil s odkazem na ustanovení § 56 odstavec 1 písm. b) zákoníku práce tím, že mu nebyla vyplacena část mzdy za měsíc listopad 2012. Mzda za listopad 2012 však byla řádně a včas vyplacena. Zároveň žalobce informoval žalovaného, že netrvá na jeho dalším zaměstnávání. V souladu s ustanovením § 70 odstavec 2 písmeno b) zákoníku práce skončil pracovní poměr dohodou dnem, kdy měl pracovní poměr skončit předmětným okamžitým zrušením pracovního poměru. Pracovní poměr žalovaného u žalobce skončil fikcí dohody dne 24. 1. 2013. V této souvislosti žalobce podal k Okresnímu soudu v Břeclavi žalobu o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaného. Žalovanému byly vypláceny paušální cestovní náhrady. Za období, po které byl v dočasné pracovní neschopnosti, respektive po které nebyl v pracovním poměru, byly rovněž vyplaceny paušální cestovní náhrady, a to tak, že paušální náhrada určená na měsíc prosinec 2012 dne 21. 8. 2012 ve výši 42.208 Kč, paušální cestovní náhrada určená na měsíc leden 2013 dne 14. 9. 2012 vyplacena ve výši 37.208 Kč a cestovní paušální náhrada na měsíc únor 2013 dne 16. 10. 2012 byla vyplacena ve výši 37.208 Kč. Žalobce dále poskytl žalovanému ještě další zálohové platby, a to dne 25. 10. 2011 částku ve výši 150.000 Kč a dne 31. 10. 2011 rovněž částku ve výši 150.000 Kč. Podle Směrnice, kterou vydal žalobce pro poskytování paušálních náhrad, jestli pracovník nepracuje pro dovolenou, nemoc nebo z jiných důvodů, a toto trvá 4 týdny, nemá zaměstnanec nárok na paušální cestovní náhrady. Protože žalovaný v měsíci prosinci a lednu nepracoval z důvodů dočasné pracovní neschopnosti a v měsíci únoru 2013 už nebyl v pracovním poměru, za uvedené tři měsíce mu cestovní náhrady, které byly vyplaceny, nenáleží. Žalovanému tedy nevznikl nárok na vyplacení těchto částek. Tyto mu však vyplaceny byly, a proto ve smyslu ustanovení § 451 a následující občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013 je žalovaný povinen tuto částku vrátit, tedy bezdůvodné obohacení vydat. K vrácení výše uvedených částek byl žalovaný vyzván prostřednictvím právního zástupce. 2) Okresní soud v Břeclavi svým rozsudkem č.j. 6 C 44/2013-304 ze dne 26. 9. 2016 návrhu žalobce v plném rozsahu vyhověl. Prvostupňový soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl u žalobce zaměstnán na základě Pracovní smlouvy ze dne 18. 10. 1993, že žalobce vyplácel žalovanému paušální cestovní náhrady, že na těchto paušálních cestovních náhradách žalobce žalovanému vyplatil na měsíc prosinec 2012 dne 21. 8. 2012 částku 42.208 Kč, na měsíc leden 2013 dne 14. 9. 2012 částku 37.208 Kč a na měsíc únor 2013 dne 16. 10. 2012 částku 37.208 Kč, a že žalovaný vyplacení těchto uvedených nezpochybnil. Vzhledem k tomu, že žalovaný byl v měsíci prosinci 2012 a lednu 2013 v pracovní neschopnosti a v měsíci 2013 již ukončil svůj pracovní poměr, dospěl Okresní soud v Břeclavi k závěru, že na vyplacení předmětných částek žalovanému nevznikl nárok, a že tedy ze strany žalobce je důvodný požadavek na vrácení těchto částek, neboť uvedená pohledávka žalobce nezanikla započtením pohledávek žalovaného za„ paušální náhrady za měsíc březen, dále červenec a listopad roku 2012“, když na měsíc březen 2012 byla paušální náhrada ve výši 39.893 Kč vyplacena 23. 11. 2011, za měsíc červenec, srpen, září, říjen a listopad 2012 byly náhrady vyplaceny náhrady za období od března 2012 do července 2012, každý měsíc ve výši 42.208 Kč. Dále vyšel soud Okresní soud v Břeclavi z toho, že žalobce žalovanému v měsíci říjnu 2011, dne 25. 10. 2011 a dne 31. 10. 2011 vyplatil na účet dvě částky ve výši 150.000 Kč jako zálohové platby, celkem tedy částku 300.000 Kč, což žalovaný nezpochybnil. Obrana žalovaného, že částku 300.000 Kč dostal vyplacenu žalovaný od žalobce,„ tzv. z černého fondu“, který byl tvořen srážkami z paušálních částek cestovních náhrad zaměstnanců, z něhož se přispívalo zaměstnancům na nákup osobního automobilu a zahraniční pobyty, neshledal Okresní soud v Břeclavi důvodnou, neboť rozsáhlým dokazováním výpověďmi svědků existence takového„ černého fondu“ nebyla prokázána. 3) Proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi podal žalovaný odvolání. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl potvrdit prvostupňový rozsudek. 4) Krajský soud v Brně svým usnesením č.j. 49 Co 317/2016-372 ze dne 18. 4. 2018 prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Břeclavi zrušil a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Jednotlivými zjištěními Krajského soudu v Brně i tím, co dále uložil, čím se má Okresní soud v Břeclavi zabývat, se bude toto odůvodnění zabývat v následujících textu. 5) Jako první uložil Krajský soud v Brně, aby se Okresní soud v Břeclavi zabýval otázkou aktivní věcné legitimace žalobce ve sporu, neboť to byla námitka, kterou žalovaný vznesl. Jednalo se o souvislost s přechodem části jmění [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], jako rozdělované společnosti na nástupnickou [právnická osoba] – [právnická osoba] v důsledku rozdělení odštěpení. K této skutečnosti se vyjádřil žalobce svým písemným stanoviskem ze dne 7. 8. 2018 a především písemnými podklady, které k této změně dodal. Námitka žalovaného se nepotvrdila, neboť v rámci rozdělení došlo k přechodu pouze vyčleněné části jmění a byly to pouze určité specifikované pohledávky, které žalobce doložil v příloze ke svému vyjádření, a které se týkaly pouze zahraničních společností původního žalobce ve vztahu k Rusku, Polsku a Maďarsku. Žádné jiné pohledávky za dlužníky žalobce, než pohledávky za těmito třemi sesterskými společnostmi [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], jak jsou výše uvedeny, nepřešly. Pohledávka za žalovaným tak, jak ji vykazuje žalobce, proto zůstala jemu a z toho plyne, že žalobce je aktivně legitimován ve sporu. 6) Jak vyplývá ze samotné žaloby, žalobce uplatnil v rámci celkové žalované částky dvě pohledávky. Pokud jde o první pohledávku, tedy vyplacení částky 2x 150.000 Kč žalovanému ze strany žalobce, tyto částky byly žalovanému vyplaceny dne 25. 10. 2011 a 31. 10. 2011. Podle žalobce se jednalo o zálohové platby. Soud v této souvislosti rovněž nepřisvědčil tvrzení žalovaného o tom, že se v podstatě jednalo o jeho finanční prostředky, které byly z paušálních cestovních náhrad sráženy zaměstnancům, tedy jemu„ do tzv. černého fondu“, z něhož se potom platil, respektive přispívalo na nákup osobního automobilu zaměstnancům, tedy dle žalovaného to nebyly běžné náhrady, nýbrž deponovaná částka. Pokud tedy bylo 2x 150.000 Kč vyplaceno, bylo to dle žalovaného v pořádku, z jeho prostředků a nebyl důvod, aby tyto vracel. Soud se však s tímto tvrzením neztotožnil. Soud provedl rozsáhlé dokazování, pokud jde o existenci nějakého černého fondu na tento účel u žalobce. Z výslechu jednatele [příjmení] [jméno] [příjmení] vyplývá, že po poradě v říjnu 2011, a bylo to u paní účetní [příjmení], přišel za ním žalovaný, že je ve složité životní situaci, že má přítelkyni, že by potřeboval vypomoci s nějakými finančními prostředky, tak se dohodli, že mu bude zálohově vyplaceno těch 2x 150.000 Kč, a že se to bude v dalších měsících umořovat. [příjmení] [jméno] [příjmení] slyšená jako svědkyně před soudem uvedla, že jí tehdy žalovaný telefonoval, že skoro brečel do telefonu, že se potřeboval stěhovat a vyplatit bývalého manžela nynější ženy, který dělal nějaké problémy. Svědkyně mu k tomu sdělila, že si to musí projednat s jednatelem, tedy s panem [příjmení], aby částka mohla být vyplacena. Byla to záloha na paušály, v tom smyslu hovořil s ní i on. Tato pohledávka navíc, tedy částka 2x 150.000 Kč je uvedena i v účetní uzávěrce jako pohledávka za žalovaným a počítalo se, že bude vrácena. S vrácením, podle svědkyně, tak velké částky se nespěchalo, protože žalovaný byl dlouholetým zaměstnancem, který u firmy pracoval 20 let. Nikomu jinému se tak vstříc, podle svědkyně, nevycházelo jako žalovanému. Důvod vyplacení této částky od žalobce žalovanému potvrdila i svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], která před soudem potvrdila, že věděla, že žalovaný byl v té době v určité tísni, a že si zálohy na paušál vybíral někdy i 2x za měsíc. Existoval tedy na straně žalovaného důvod, pro to aby mu ze strany žalobce byla celková částka 300.000 Kč vyplacena, což žalobce rovněž prokázal výpisem z účtu s daty, jak je uvedeno výše. Pokud jde o„ tzv. černý fond“, který se měl u žalobce vytvářet srážkami z cestovních náhrad, soud vyslechl celou řadu svědků, kteří pracovali u žalobce, a to na obdobné pozici jako žalovaný. Ti, kteří pobírali cestovní náhrady, byli svědci [příjmení] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [obec] [anonymizována dvě slova] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Všichni tito svědci potvrdili jednak informovanost o cestovních náhradách, v jaké výši mají být paušály vypláceny, že tyto paušály byly vypláceny zálohově měsíčně dopředu a všichni vyloučili, že by existoval nějaký„ černý fond“ na účel tvrzený žalovaným, nebo že by o tomto fondu měli nějakou existenci. Proti tomu žalovaný předložil písemné Čestné prohlášení svědkyně [jméno] [příjmení], která potvrdila nižší zálohy a jejich deponování u žalobce. Dále tuto skutečnost potvrdili ve svých písemných prohlášeních s úředně ověřenými podpisy [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení]. K prohlášení [jméno] [příjmení] nutno uvést, že tato byla ve výkonu práce, byť v obdobné funkci jako žalovaný, od 7. 4. 2008 do 30. 9. 2009, tedy v podstatě se jí období dalších let již netýkalo, resp. nemusela mít přesné informace, a pokud jde o prohlášení [jméno] [příjmení], tato pouze uvedla, že z nějakého„ černého fondu“ byly v její provozovně – sklepě hrazeny společenské akce, které žalobce pořádal, což soud nepovažuje za žádný relevantní důkaz. Pokud jde o důkaz ve vztahu k vytváření„ černého fondu“ snižováním vyplacených záloh a konečně prohlášení [jméno] [příjmení], nutno hodnotit obdobně, pokud jde o jeho tvrzení, neboť byl finančním poradcem tehdejších manželů [příjmení] s tím, že z jednání, která absolvoval v měsíci listopadu 2006, mělo vyplynout, že [anonymizováno] [jméno] [příjmení] před ním řekl, že dostane 200.000 Kč z„ tzv. černého fondu“. Opětovně je nutno upozornit na období, tedy rok 2006, s tím, že sám [anonymizována dvě slova] ve své výpovědi před soudem, kdy byl slyšen jako svědek, potvrdil, že dostal vyplacenu částku 200.000 Kč, kterou však vrátil. I v souvislosti s těmito písemnými prohlášeními soud, kromě výše uvedených námitek, vychází z toho, že se nejednalo o svědky, kteří byli soudem vyslechnuti a tedy řádně poučeni. Přesto má však soud za to, že i kdyby vyslechnuti byli a vypověděli to samé, co je v jejich písemném prohlášení, že by to nepotvrzovalo existenci„ černého fondu“, o kterém hovoří na svou obranu žalovaný. Je skutečností, že soud neprovedl důkazy, které byly navrhovány stranou žalovanou, jako je předložení účetní uzávěrky za rok 2009 až 2012 s tím, že soud má za to, že zde, jak uváděl zástupce žalobce, nebyly vedeny jednotlivé položky a skutečnosti, které by měly prokázat existenci„ černého fondu“, když, pokud jde o vyplacené částky, ať už jako cestovní náhrady za jednotlivé měsíce, jak o nich hovoří první část odůvodnění, tak pokud jde o vyplacené částky 2x 150.000 Kč, je skutečností, že tyto vyplaceny žalovanému byly a ani žalovaný jejich vyplacení nezpochybnil. Dále nebyly provedeny výslechy některých svědků jako [anonymizováno] [jméno] [příjmení], která dle žalobce nepobírala cestovní náhrady, [jméno] [příjmení], která u žalobce pracovala pouze do roku 2008 a cestovní náhrady rovněž nepobírala, [jméno] [příjmení], který pracoval u žalobce do roku 2002, jako regionální manažer, stejně jako nebyl proveden výslech regionálního manažera [anonymizováno] [příjmení], který pracoval rovněž u žalobce do roku 2002. Rovněž tak soud neprovedl výslech zástupce – vlastníka, rakouského občana [jméno] [příjmení] [jméno] svém souhrnu má soud tedy za to, že žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení, a že je povinen toto vrátit. Soud proto žalobě vyhověl. 7) Krajský soud v Brně k tomuto odůvodnění Okresního soudu v Břeclavi ve svém zrušovacím usnesení konstatoval, že z původního rozsudku Okresního soudu v Břeclavi nevyplývá, k jakým závěrům (na základě jakých skutečností a důkazů) soud prvního stupně dospěl, jde-li o důvod vyplacení částky 2x 150.000 Kč žalobcem žalovanému s tím, že nebyl žalobce vyzván k doplnění skutkových tvrzení, pokud jde o důvod vyplacení těchto částek. K tomu nyní soud uvádí, že se ztotožňuje s tvrzením žalobce v jeho písemném stanovisku ze dne 3. 10. 2018, kdy znovu je odkazováno na výslech svědka [jméno] [příjmení] a svědkyně [jméno] [příjmení], kdy důvodem tak, jak tito uvedli, byla nepříznivá osobní, respektive životní situace žalovaného, který potřeboval finanční prostředky, a to, že mu takovéto finanční prostředky byly vyplaceny, vyplývá z toho, že se jednalo o dlouholetého, vlastně dvacetiletého, zaměstnance společnosti, a že tyto finanční prostředky byly vlastně zálohou na budoucí cestovní náhrady. Z výpovědi dokonce vyplývá, že, pokud jde o to, kdy tyto prostředky, mimo běžně vyplacené náhrady, by měly být ze strany žalovaného vráceny, že se jednalo až o období po měsíci dubnu 2013, tedy vlastně až v době, kdy žalovaný nebyl v pracovním poměru u žalobce. Dále prokázání toho, o co se jednalo, tedy o zálohy na cestovní náhrady, byly žalobcem tvrzeny od počátku, že tato celková suma 300.000 Kč byla tvořena zálohami na budoucí období, a že žalobce vykázal tyto částky rovněž ve své účetní dokumentaci jako pohledávku za žalovaným, což bylo soudu řádně doloženo. Tato pohledávka vyplývá z knihy analytických účtů, kde v textu jako důvod je uvedeno„ zálohy na paušál“. Tento výpis analytických účtů je datován 17. 11. 2012. Soud má tedy za to, že tímto se vypořádal s tím, co Krajský soud v Brně, pokud jde o tuto pohledávku, uložil, aby se tím prvostupňový soud zabýval. 8) Dále se soud musel vypořádat s částkou 116.624 Kč se 7,05 % úrokem, který byl požadován od 26. 3. 2013 do zaplacení. V této části má soud za to, že žaloba žalobce je pouze částečně důvodná. Žalobce učinil předmětem řízení nárok na vrácení částek, které dle jeho tvrzení představují paušální cestovní náhrady určené na měsíce prosinec 2012, leden 2013 a únor 2013, které byly vyplaceny 21. 8. 2012, 14. 9. 2012 a 16. 10. 2012. Ze zrušovacího usnesení Krajského soudu v Brně vyplývá, že ve svém rozsudku se prvostupňový soud dostatečně nevypořádal s tím, na základě, jakých skutečností a důkazů dospěl k závěru, že tyto částky 45.208 Kč a 2x 37.208 Kč za měsíce prosinec 2012, leden 2013 a únor 2013, jak je žalobce požaduje vrátit, byly skutečně paušální náhradou, a že se jednalo o paušální náhradu právě za měsíce, tedy prosinec 2012, leden 2013 a únor 2013. V této souvislosti si dovoluje prvostupňový soud odkázat na protokol z jednání ze dne 16. 3. 2015. Jednak zástupkyně žalovaného potvrzuje, že tyto částky za uvedené tři měsíce žalovaný přijal, a dále zástupkyně žalovaného ve svém vyjádření uvádí:„ Pokud jde o náhrady, které byly vyplaceny za prosinec až část února 2013, nepopíráme, že se paušální náhrady jednalo.“. Dále pak jsou namítány skutečnosti, které brání jejich navrácení, a sice započtení, kterým se bude soud ještě dále zabývat. Znovu okresní soud konstatuje, že to byl sám žalovaný, který uznal, že se jedná o náhrady za uvedené tři měsíce, za které je žalobce požaduje navrátit. Že žalovaný tyto částky za uvedené tři měsíce přijal, tento před soudem nepopřel. Žalobce soudu předložil vnitřní Směrnici [číslo] [rok] [rok] Zásady pro poskytování cestovních náhrad ze dne 1. 1. 2012 z níž vyplývá, že poskytovaný paušál na cestovních náhradách při absenci, dovolené nebo nemoci bude, pokud se jedná o jeden týden, nekrácen, v případě absence dvoutýdenní bude paušál krácen o jednu čtvrtinu, v případě třítýdenní absence paušál krácen o jednu polovinu a v případě čtyřtýdenní absence není nárok na žádné paušální náhrady ani cestovní náhrady za příslušný měsíc. Žalobce prokázal, že žalovaný v měsíci prosinci 2012 a lednu a únoru 2013 již nepracoval, proto mu cestovní náhrady za tyto měsíce nenáleží. Jak vyplývá z doloženého přehledu náhrad (č.l. 223 spisu) za měsíc prosinec 2012 měl žalovaný vyplacenu částku 42.208 Kč a za následující dva měsíce leden a únor 2013 vždy částku 37.208 Kč, přičemž první byla vyplacena 14. 9. 2012 a druhá 16. 10. 2012. Žalovaný však vznesl i námitku započtení, a to měsíce březen 2012 a červenec až listopad 2012. Tato námitka se týkala těch částek, které dle žalovaného nebyly vyplaceny. Jak vyplývá z přehledu, v březnu 2012 měla být vyplacena částka v souladu se směrnicí tak, jak byla stanovena v plném paušálu na částku 45.618 Kč, přičemž však byla vyplacena částka 39.893 Kč. Rozdíl tedy zde činí částku 5.725 Kč. Za měsíce červenec až říjen činí rozdíl mezi částkou, kterou přiznává směrnice, tedy částkou 45.618 Kč a skutečně vyplacenou částkou 42.208 Kč vždy 3.410 Kč, což za všechny čtyři měsíce v každém měsíci činí dohromady 19.365 Kč. Pokud jde o měsíc listopad, zde žalovaný nepracoval deset dnů, a soud má proto za to, že krácení bylo oprávněné. Pokud jde tedy o námitku započtení, a to jen do výše, která by byla vznesena proti uplatněnému nároku ze strany žalobce za tyto měsíce, činí součet těchto částek 19.365 Kč. Soud má za to, že tyto částky jsou v souladu se směrnicí, poněvadž nebyl shledán důvod k jejich krácení, měly být žalovanému vyplaceny, a proto tuto částku uznal vůči nároku žalobce, tedy vůči částce 116.624 Kč jako částku důvodně uplatněnou a za uvedené tři měsíce, tedy prosinec 2012, leden a únor 2013, proto k vrácení byla přiznána pouze částka 97.259 Kč. 9) Již z výše citovaného přehledu plateb hrazení cestovních náhrad jako zálohy, který začíná od 22. 12. 2008 vyplývá, že zálohy byly placeny postupně za jednotlivé měsíce, a to až poslední za únor 2013, a tato byla vyplacena ještě před tím, než v listopadu 2012, kdy žalovaný onemocněl, k výplatě došlo 16. 10. 2012. Soud nepřisvědčil tvrzení zástupkyně žalovaného v jejím písemném stanovisku ze dne 18. 9. 2018, kde uvádí, že na cestovních náhradách dluží žalobce od počátku pracovního poměru žalovaného u žalobce. Soud nepovažuje za reálné, že by dvacet let v případě krácení cestovních náhrad, respektive vzniku nějakého dluhu na těchto náhradách, žalovaný toto akceptoval a celé roky se k tomu žádným způsobem nevyjadřoval nebo neuplatnil, když, pokud jde o jiné měsíce, než uplatňuje žalovaný vůči žalobci, toto považuje za věc, která se žalobou a uplatněným nárokem nesouvisí. Jednotlivými zjištěními Krajského soudu v Brně, které uložil, aby se Okresní soud v Břeclavi dále zabýval, náleží i to, že prvostupňový soud se nezabýval možnou aplikací ust. § 331 zákoníku práce. Ustanovení § 331 zákoníku práce stanoví, že vrácení neprávem vyplacených částek může zaměstnavatel na zaměstnanci požadovat jen, jestliže zaměstnavatel věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to do tří let ode dne její výplaty. Žalovaný s určitostí věděl, že dostává sice paušálně, ale zálohy na náhradu cestovních výdajů, a proto musel vědět, nebo minimálně předpokládat, že v případě, že nebude pracovat, a tedy že tedy nebude žádný výkon práce pro žalovaného, což se stalo za měsíc prosinec 2012, leden a únor 2013, že mu tyto částky nenáleží, i když byly vyplaceny samozřejmě s tří měsíčním předstihem, jak je uvedeno výše. Žalovaný věděl, že směrnice, která je citována výše, existuje, a že stanoví podmínky při nevykonávání práce, jak mají být tyto cestovní náhrady kráceny, což ostatně odpovídá ust. § 182 odst. 1 zákoníku práce. Nemohl být tedy žalovaný v dobré víře, pokud jde o to, když přijímal tyto částky na cestovních náhradách s předstihem, že pokud nastane situace, kterou předpokládají předpisy, že by tato částka nemohla být požadována zpět. Obdobně toto je možno aplikovat pro částku 2x 150.000 Kč, která byla žalovanému poskytnuta v roce 2011, přičemž však je nutno aplikovat zákoník práce, jak sám konstatoval Krajský soud v Brně, platný v této době, tedy ust. § 243 odst. 3 zákoníku práce, jehož znění je v podstatě totožné se zněním platným o rok později, pokud jde o vrácení takto vyplacených částek. I zde soud odkazuje na to, co je uvedeno výše, pokud jde o to, proč nepřihlédl k možné aplikaci tohoto ustanovení. 10) Další skutečností, kterou se měl prvostupňový soud podle závěrů Krajského soudu v Brně zabývat, je otázka splatnosti, od kdy tedy náleží částka, která byla přiznána žalobci vůči žalovanému. Soud tak učinil od 26. 3. 2017 se zákonným úrokem z prodlení, jehož výše odpovídá občanskoprávním předpisům. Pokud jde o toto datum, je nutno vyjít ze skutečnosti, kdy nastala splatnost částky, kterou žalobce po žalovaném požaduje. Žalobce soudu doložil výzvu právního zástupce žalobce na žalovaného datovanou 12. 3. 2013, která byla odeslána právní zástupkyni žalovaného [titul]. [příjmení], která ji převzala 20. 3. 2013, jak vyplývá z poštovního razítka, a vzhledem k tomu, že v této výzvě je žalovaný vyzýván, aby částky, které jsou předmětem této žaloby, vrátil do pěti dnů, uběhla lhůta pro plnění 25. 3. 2013, a tedy dnem 26. 3. 2013 se žalovaný dostal do prodlení k vrácení žalovaných částek. 11) Pokud jde o vznesení nároků, které byly v tomto řízení uplatněny, aplikací ustanovení zákoníku práce a občanského zákoníku se zabýval ve svém zrušovacím usnesení již Krajský soud v Brně. Pokud jde o částky 2x 150.000 Kč, konstatoval, že se jedná o zákoník práce účinný do 29. 12. 2011, tj. přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 466/2011 Sb. a dále je taky třeba postupovat v této souvislosti podle zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platném občanském zákoníku ve znění do 31. 12. 2013. Vzhledem k tomu, že, jak žalobce, tak žalovaný, se shodli na tom, že se nejednalo u těchto dvou částek, tedy v celkové výši 300.000 Kč o půjčku, když žalovaný tvrdil, že se jedná o jeho prostředky v rámci„ černého fondu“, což se však neprokázalo, je nutno vyjít, pokud jde o aplikaci právních předpisů, z ust. § 451 občanského zákoníku, který stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch, získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu, nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Dle § 456 občanského zákoníku předmět bezdůvodného obohacení se musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl získán, zjistit, musí se vydat státu. Na základě tohoto ustanovení proto soud posuzoval vrácení částky 2x 150.000 Kč a stejně tak podle tohoto ustanovení občanského zákoníku, soud posuzoval v návaznosti na ust. § 4 zákoníku práce (princip subsidiarity) i vydání další částky, která byla přiznána žalobci za žalovaným, pokud jde o plnění cestovních náhrad za měsíce prosinec 2012, leden a únor 2013. Obě částky, které byly žalobcem, tedy v rámci tohoto řízení uplatněny, jsou bezdůvodným obohacením na straně žalovaného, které je tento povinen vydat. Soud proto kromě části nároku, kde vyhověl započtení za částky, které nebyly vyplaceny v souladu se směrnicí na cestovních náhradách v plné výši, žalobě vyhověl a žalovaného k úhradě po odpočtu této částky ke zbytku zavázal. 12) Okresní soud v Břeclavi, poté, co Krajský soud v Brně svým usnesením č.j. 49 Co 317/2016-372 ze dne 18. 4. 2018, prvostupňový rozsudek zrušil, rozhodl ve věci opětovně rozsudkem ze dne 11. 2. 2019, č.j. 6 C 44/2013-439, a to ve znění tak, jak je uvedeno ve výroku I. a II. tohoto rozsudku s doplněním„ do zaplacení“ ve výroku I.. 13) Proti tomuto rozsudku podali odvolání obě strany sporu, tedy jak žalobce proti výroku II., tak žalovaný proti výroku I. a III.. 14) Krajský soud v Brně svým usnesením č.j. 49 Co 98/2019-476 ze dne 29. 5. 2020 znovu zrušil prvostupňový rozsudek, a to z důvodů, že v jednotlivých protokolech dosavadního vedení sporu vystupovaly různé přísedící, než ty které byly u vyhlášení posledního rozsudku prvostupňového soudu. Krajský soud v Brně proto konstatoval, že změna v obsazení senátu, aniž by se obměněný senát seznámil se všemi předpisy a provedenými důkazy, je vadou řízení spočívající v nesprávně obsazeném soudu, což je vlastně důvodem pro zrušení posledního prvostupňového rozsudku. 15) Soud tedy u jednání dne 21. 12. 2020 v totožném obsazení senátu provedl od začátku řízení všechny důkazy, které byly v jednotlivých jednáních realizovány s jinými přísedícími, a tedy rozhodující senát se seznámil v rámci ústního jednání s jednotlivými důkazy a listinami, které spis obsahuje. 16) Obě strany sporu poté však setrvaly na svých stanoviscích, tedy tvrzeních s odkazem na jimi navrhované, případně provedené důkazy, tedy to, že pokud jde o žalovaného, měla by být žaloba zamítnuta, a pokud jde o žalobce, že by mělo dojít k úplnému vyhovění. K tomu jen prvostupňový soud konstatuje, že již v rámci předcházejícího řízení, je to uvedeno i v tomto rozsudku, se soud vypořádá nejen s otázkou, jaké částky byly zaplaceny, ale i to, že nebyl prokázán žádný tvrzený černý fond, že žalovaný sám uvedl, jaké částky od žalobce obdržel, a soud tedy nemohl akceptovat otázku dobré víry, jak tvrdila zástupkyně žalovaného. Soud proto, pokud jde o odůvodnění rozsudku částky přiznané i částky zamítnuté, odkazuje na to, co je uvedeno v předcházejících odstavcích, kdy se soud těmito skutečnostmi podrobně zabýval již vlastně dříve. Poslední zrušovací usnesení Krajského soudu v Brně vůči rozhodnutí Okresního soudu v Břeclavi se týkalo pouze nesprávného obsazení senátu, se kterým byl rozsudek vyhlášen. Tento nedostatek byl při posledním jednání 21. 12. 2020 napraven a tak soud setrval konzistentně na svém rozhodnutí, jaké učinil i v předposledním rozsudku, který ve věci vynesl. 17) O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení částečně úspěšný a částečně neúspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 306.266 Kč, přičemž tato částka představuje 90 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 95 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplacených soudních poplatků za řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací v celkové částce 17.770 Kč (sníženého o 1.767 Kč) a z částky 322.514,40 Kč (snížené o 32.251,44 Kč) představující náklady zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 416.624 Kč sestávající z částky 9.980 Kč za každý z 23 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění ze dne 12. 3. 2013, 10x podání ve věci samé, další porada s klientem přesahující jednu hodinu, 6x účast na jednání před soudem prvního stupně z toho 2x účast na jednání přesahující dvě hodiny, účast na jednání před odvolacím soudem) včetně pětadvaceti paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t., celkem tedy 7.500 Kč. V souvislosti s cestami realizovanými ve dnech 16. 3. 2015 a 4. 5. 2015 za účelem účasti na jednání náleží advokátovi cestovné v celkové výši 8.872,40 Kč (2x cesta Praha – Břeclav a zpět při ujetí celkem 1 036 km, při ceně pohonných hmot 38,30 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 328/2014 Sb. při průměrné spotřebě 12,7 l /100 km a 3,70 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 328/2014 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 1. 2016 za účelem účasti na jednání náleží advokátovi cestovné ve výši 4.139,34 Kč (cesta Praha – Břeclav a zpět při ujetí celkem 518 km, při ceně pohonných hmot 33 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 385/2015 Sb. při průměrné spotřebě 12,7 l /100 km a 3,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 385/2015 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 26. 9. 2016 za účelem účasti na jednání náleží advokátovi cestovné ve výši 579 Kč za cestu vlakem Praha – Břeclav a zpět, v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 4. 2018 za účelem účasti na jednání náleží advokátovi cestovné ve výši 2.395,41 Kč (cesta Praha – Brno a zpět při ujetí celkem 416 km, při ceně pohonných hmot 29,80 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 463/2017 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l /100 km a 4 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 463/2017 Sb.), v souvislosti s cestou realizovanou dne 11. 2. 2019 za účelem účasti na jednání náleží advokátovi cestovné ve výši 3.150,68 Kč (cesta Praha – Břeclav a zpět při ujetí celkem 518 km, při ceně pohonných hmot 33,60 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 333/2018 Sb. při průměrné spotřebě 5,9 l /100 km a 4,10 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 333/2018 Sb.), za cestu k jednání soudu dne 21. 12. 2020 náleží advokátovi cestovné ve výši 3.163,94 Kč (cesta z Prahy do Břeclavi a zpět při ujetí celkem 518 km, při ceně pohonných hmot 31,80 Kč za litr nafty motorové dle vyhlášky č. 358/2019 Sb., při průměrné spotřebě 5,9 l /100 km a 4,20 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.), dále náhrada za ztrátu času v trvání 72 x 30 minut v částce 7.200 Kč podle § 14 a. t., to vše navýšeno o daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 240.637,83 Kč ve výši 50.533,94 Kč. 18) Soud zároveň k návrhu zástupkyně žalovaného [titul] [jméno] [příjmení] ve výroku IV. opravil nesprávnou textaci protokolu.