49 Co 22/2025 - 78

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu [tituly před jménem] [jméno FO] a soudců [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: Česká republika – [Jméno žalovaného], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne [datum], č. j. 4 C 73/2024-58, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne [datum], je neplatné (výrok I.) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám zástupce žalobce částku 15 000 Kč (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným dne [datum] s účinností od [datum] zařazen na pozici technický pracovník s místem výkonu práce posádka [adresa] na Moravě na dobu neurčitou. Od roku 2018 pracoval na pozici vedoucího střediska. Současně byl žalobce od vzniku společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO] (od [datum]) veden v obchodním rejstříku jako její jednatel spolu s dalšími čtyřmi osobami. Čestným prohlášením ze dne [datum] žalobce prohlásil, že nevykonává podnikatelskou činnost a ani není členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob, provozujících podnikatelskou činnost a je si vědom, že podle ustanovení § 303 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, může podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele u něhož je zaměstnán. Žalovaný dal dne [datum] žalobci výpověď podle § 52 písm. g/ zákoníku práce s odkazem na porušení zákazu dle § 303 odst. 3 zákoníku práce a čl. 83 pracovního řádu [právnická osoba], neboť žalobce, ačkoliv nesmí být členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost, je dle veřejně dostupných informací jednatelem společnosti [právnická osoba]., IČO [IČO], a to od [datum] dosud. Dle výpovědi měl pracovní poměr skončit dne [datum]. Žalobce výpověď rozporoval, trval na dalším zaměstnávání a v řízení vysvětloval, že společnost [právnická osoba]. je fakticky „dceřinou“ společností k TJ [adresa], měla sloužit zejména k pronájmům sportovišť, v souvislosti s výkonem funkce jednatele žalobce nikdy nepobíral odměnu a při podpisu čestného prohlášení z [datum] byl personálním pracovištěm ujištěn, že pokud nejde o výdělečnou činnost, nepředstavuje to problém. Ze záznamů a ocenění soud současně zjistil, že žalobce byl v roce 2023 opakovaně nadřízenými vyzdvihován za příkladnou spolupráci a nadstandardní přístup a v květnu 2024 obdržel pamětní minci za dlouhodobou spolupráci. Soud I. stupně dále vyšel z Pracovního řádu [právnická osoba], jenž v hlavě 7 Dodržování povinností zaměstnanci, článek 83, stanovení, že zaměstnanec je povinen osobně a řádně vykonávat práci podle pokynů zaměstnavatele v rozsahu sjednaném v pracovní smlouvě a dodržovat všechny povinnosti vyplývající z pracovního poměru, zejména povinnosti stanovené zákoníkem práce a vnitřními předpisy zaměstnavatele. Dále z něj vyplývá, že porušením těchto povinností se rozumí zaviněné jednání zaměstnance, ať již úmyslné nebo nedbalostní, přičemž právní předpisy ani pracovní řád nestanoví předem pevnou míru intenzity porušení. Ta proto musí být vždy posuzována individuálně, zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu, osobu zaměstnance (dosavadní plnění povinností, zkušenosti, postavení), druh vykonávané práce, způsob a závažnost porušení, celkové poměry na pracovišti, důvod porušení i případnou vzniklou či hrozící škodu. Porušení povinností může být důvodem pro skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Podle článku 3 přílohy 7 bod 22 písm. j/ Pracovního řádu Ministerstva obrany upravujícího výpověď pro závažné porušení povinností může se za závažné porušení povinností považovat zejména porušení povinností a nerespektování zákazů uvedených v 303 zákoníku práce.

3. Soud na základě výše uvedených zjištění za použití § 52 písm. g/, § 58 odst. 1, § 303 odst. 1 a § 69 odst. 1 zákoníku práce dospěl k závěru, že po formální stránce žalovaným tvrzený důvod výpovědi obstojí, neboť § 303 odst. 3 zákoníku práce stanoví zákaz členství zaměstnanců v ozbrojených silách v řídících či kontrolních orgánech podnikajících právnických osob a § 52 písm. g/ zákoníku práce umožňuje dát výpověď pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; žalovaný současně opřel výpověď o interní pravidla pracovního řádu, která porušení zákazu dle § 303 zákoníku práce typově připouštějí jako závažné porušení povinností. Přesto soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci tato porušení nedosahují materiální intenzity závažného porušení povinnosti. Žalovaný postupoval při podání výpovědi paušálně a nevzal v úvahu kritéria, která stanoví pracovní řád pro posouzení intenzity porušení (okolnosti případu, osobu zaměstnance, druh práce, případnou škodu či ohrožení zájmů zaměstnavatele apod.), přičemž ze zjištěných okolností (dlouhodobě dobré pracovní hodnocení, absence zjištěné újmy či ohrožení výkonu práce, tvrzená nevýdělečnost a neodměňovanost funkce jednatele a vysvětlení podpisu čestného prohlášení) dovodil, že jednání žalobce je v kontextu případu natolik marginální, že neodůvodňuje rozvázání pracovního poměru výpovědí. Soud prvního stupně proto žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl a řešení otázky běhu subjektivní a objektivní lhůty podle § 58 zákoníku práce (kterou žalobce v řízení považoval za podstatnou) označil za nadbytečnou, neboť by na závěru o neplatnosti výpovědi nic nezměnila. Povinnost k náhradě nákladů řízení soud uložil s ohledem na neúspěch ve věci dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) žalovanému.

4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění a v jejich důsledku i z nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Vytkl soudu, že sice vyšel z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., avšak nevyvodil z něj správné skutkové závěry, když opominul, že tato společnost byla založena k podnikatelské činnosti – pronájmu nemovitostí – a tedy k dosažení zisku, přičemž žalobce byl po celou dobu jejím společníkem i statutárním orgánem. Podle žalovaného je zákaz obsažený v § 303 odst. 3 zákoníku práce koncipován jako striktní, vztahující se na taxativně vymezený okruh zaměstnanců, a jeho účelem je prevence střetu zájmů a ochrana důvěry v nestranný výkon funkce. Soud prvního stupně tím, že porušení tohoto zákazu hodnotil jako materiálně zanedbatelné, fakticky popřel smysl a účel zákonné úpravy a vyloučil její aplikaci. Žalovaný nesouhlasil se závěrem, že by zde byl prostor pro zohledňování individuálních okolností, neboť zákon takovou úvahu nepřipouští a porušení zákazu samo o sobě představuje závažné porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku práce. Žalovaný dále zdůraznil, že porušení povinností žalobcem bylo úmyslné. Poukázal na čestné prohlášení žalobce z [datum], v němž žalobce výslovně uvedl, že není členem řídících nebo kontrolních orgánů a nevykonává jinou výdělečnou činnost, ačkoli již byl jednatelem společnosti [právnická osoba]. Tím žalovanému vědomě sdělil nepravdivé údaje. Žalobce si nejprve nepamatoval, že prohlášení podepsal, následně si však pamatoval skutečnosti sdělené mu pracovnicí personálního oddělní. Žalovaný dále namítl, že z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že obchodní společnost [právnická osoba]. byla založena výlučně za účelem pronájmu majetku, kdy již ze samotného institutu pronájmu je evidentní, že se jedná o podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku. Rozporoval i skutkový závěr soudu, že výkon funkce jednatele byl bez odměny, neboť vztah mezi společností a jednatelem se podle dřívější právní úpravy řídil mandátní smlouvou, která byla zásadně úplatná, a navíc společenská smlouva společnosti umožňovala podíl na zisku. Soud prvního stupně se podle žalovaného těmito skutečnostmi vůbec nezabýval a nekriticky převzal tvrzení žalobce, aniž by je opřel o důkazy. Stejně tak soud akceptoval tvrzení žalobce o „ujištění“ personální pracovnice či o tom, že společnost je pouze dceřinou organizací TJ [adresa], ačkoli to z obchodního rejstříku nevyplývá. Přístup žalobce považoval za neseriózní a jeho výpověď nevěrohodnou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], č. j. 21 Cdo 339/2013, z nějž plyne, že porušení zákazu podle § 303 zákoníku práce je závažným porušením pracovních povinností. Dále namítl, že se soud nesprávně nezabýval otázkou dodržení subjektivní a objektivní lhůty dle § 58 zákoníku práce, ačkoliv podle jeho názoru byla subjektivní, resp. objektivní lhůta pro podání výpovědi zachována a nelze uplatnit námitku jejího uplynutí, neboť žalobce porušoval zákaz kontinuálně po celou dobu výkonu funkce jednatele, což judikatura Nejvyššího soudu připouští jako trvající porušení. Konečně žalovaný odmítl závěr soudu, že výpověď byla dána pouze formálně a paušálně. Uvedl, že při hodnocení osoby žalobce zohlednila nejen jeho pracovní ocenění, ale i závažné skutečnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení, kdy proti žalobci byly podány dvě obžaloby pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě ve formě spolupachatelství, a dále za zločin porušování povinností při správě cizího majetku. Žalovaný se do obou řízení přihlásil s nárokem na náhradu škody, přičemž žalobce byl nepravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne [datum], č. j. 2 T 55/2022-1602. Dále přihlédl k písemnému upozornění ze dne [datum], jímž byl žalobce upozorněn na opakované porušení povinností v oblasti kontroly plnění veřejných zakázek a následnému přebírání díla s vadami znehodnocujícími majetek žalovaného. V roce 2023 navíc žalobce neobdržel žádné mimořádné odměny za splnění mimořádných a zvlášť významných pracovních úkolů. Na základě všech těchto argumentů žalovaný navrhl změnu rozsudku a zamítnutí žaloby, případně jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Uvedl však, že se soud měl zabývat i otázkou běhu prekluzivních lhůt podle § 58 odst. 1 a 2 zákoníku práce a zjistit, kdy se žalovaný skutečně dozvěděl nebo mohl dozvědět o členství žalobce v řídicím orgánu společnosti. Zdůraznil, že jednoroční objektivní lhůta nezačala běžet „každý den znovu“, jak tvrdil žalovaný, nýbrž počala běžet dnem jednorázového jednání ([datum]), které založilo trvající protiprávní stav, jenž však nelze zaměňovat s dlouhodobým porušováním pracovní kázně stejným způsobem ve smyslu opakovaného zaviněného porušování téže povinnosti, neboť žalovaný žalobci fakticky vytýkal pouze jediné jednání – vstup do funkce – a nikoli opakované delikty, a navíc jej nikdy nevyzval k odstranění tohoto stavu v přiměřené lhůtě. K otázce subjektivní lhůty žalobce poukázal na to, že jeho zaměstnavatelem byla Česká republika (stát), a proto odmítl argumentaci žalovaného, že informace dostupné v registrech vedených jinými organizačními složkami státu „nebyly doručeny zaměstnavateli“ a žalovaný si je nemusel zjišťovat. Zdůraznil, že organizační složka sice v pracovněprávních vztazích jedná za stát, avšak nemá vlastní právní subjektivitu, a nelze proto relativizovat vědomost státu o údajích, které jsou veřejně dostupné nebo které stát sám shromažďuje v rámci svých evidencí. Ve vztahu k meritu věci žalobce odmítl konstrukci žalovaného, že samotné porušení § 303 odst. 3 zákoníku práce bez dalšího automaticky naplnilo podmínky výpovědi podle § 52 písm. g/ zákoníku práce, a nesouhlasil ani s tvrzením o jeho údajném úmyslu klamat zaměstnavatele čestným prohlášením. Jako nepřiléhavou odmítl rovněž judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 339/2013, neboť v tam projednávané věci šlo o kvalitativně odlišnou kolizi s nesrovnatelnou intenzitou střetu zájmů. Žalobce dále namítl, že žalovaný v odvolání chaoticky zpochybňoval hodnocení důkazů a účelově napadal jeho účastnickou výpověď, přičemž současně až ex post – po skončení dokazování před soudem prvního stupně – uplatňoval další výtky k pracovnímu výkonu žalobce, odkazoval na trestní řízení a upozornění z roku 2023, které však nebyly důvody napadené výpovědi ani nebyly předmětem dokazování, a proto nemohly být v tomto řízení přezkoumávány, poukázal i na nerespektování zásady presumpce neviny. Uzavřel, že skutečné motivy ukončení pracovního poměru mohly spočívat v jiných okolnostech a žalovaný se pouze snažil nalézt zástupný zákonný důvod, což naopak podporuje správnost závěru soudu prvního stupně o neplatnosti výpovědi. Z těchto důvodů navrhl, aby odvolací soud odvolání zamítl, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalovanému uložil povinnost nahradit náklady odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

7. Odvolací soud dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z obchodního rejstříku ohledně společnosti [právnická osoba]., oznámením o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích a výpovědí z pracovního poměru ze dne [datum].

8. Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]., odvolací soud zjistil, že má sídlo na adrese [adresa] (původně [adresa]), byla zapsána a vznikla ke dni [datum], jediným předmětem její činnosti je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Žalobce byl od [datum] spolu s dalšími dvěma osobami zapsán jako jednatel společnosti a současně jako společník společnosti. Žádná z osob uvedených jako současný či minulý jednatel či společník nemá adresu bydliště shodnou s adresou společnosti [právnická osoba].

9. Z listiny označené jako „Skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce“ vzal odvolací soud za prokázané, že žalovaný rozvázal se žalobcem podáním ze dne [datum] pracovní poměr výpovědí podle § 52 písm. g/ zákoníku práce. Ve výpovědi uvedl, že podle § 303 odst. 3 zákoníku práce nesmí být žalobce členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost. Také dle čl. 83 Pracovního řádu Ministerstva obrany je povinen dodržovat své povinnosti, přičemž čl. 84 za dodržování povinností považuje řádné plnění povinností plynoucích pro zaměstnance z pracovního poměru, stanovených zejména v zákoníku práce s příklad mým uvedením § 106, § 301 až 304 zákoníku práce. Žalovaný odkázal na informaci o jednatelství žalobce ve společnosti [právnická osoba]. od jejího vzniku dne [datum]. Vznik a trvání funkce jednatele ve společnosti považoval za porušení povinnosti plynoucí z § 303 odst. 3 zákoníku práce a čl. 83 Pracovního řádu Ministerstva obrany. Odkázal na Pracovní řád v příloze č. 7, část 4, bod 22 písm. j/, podle nějž za závažné porušení povinností se může považovat porušení povinností a nerespektování zákazů uvedených v § 303 zákoníku práce. Z výpovědi bylo dále zjištěno, že byla projednána s odborovou organizací a že dne [datum] skončí pracovní poměr žalobce.

10. Z oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích vzal odvolací soud za prokázané, že žalobce v průběžném oznámení za rok 2022 uvedl, že je společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba]., [adresa], sídlem tamtéž. Účastníci pak učinili nesporným, že toto oznámení žalobce podával od vzniku funkce vedoucího zaměstnance u žalovaného.

11. Odvolací soud po zopakování výše uvedený důkazů považuje za správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně, tak jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku a v úvodní části tohoto rozhodnutí. Namítá-li žalovaný, že soud I. stupně uvěřil bez dalšího výpovědi žalobce ve vztahu k obsahu činnosti společnosti [právnická osoba]. i bezplatnosti výkonu funkce jednatele, pak v tomto ohledu ze strany žalované žádná účinná obrana ve vztahu k obsahu výpovědi žalobce nebyla při jednání soudu dne [datum] ani později v řízení před soudem I. stupně vznesena. Z Oznámení o osobním zájmu, o činnostech, majetku, příjmech, darech a závazcích přitom vyplývá, že žalobce v souladu s § 9 zákona č. 159/2006, Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, oznamoval účast v podnikající právnické osobě – společnosti [právnická osoba]. a společnosti TJ [adresa]. Obě společnosti přitom mají shodnou adresu sídla, adresa sídla těchto dvou právnických osob (jak vyplývá z výpisu z obchodního rejstříku ke společnosti [právnická osoba].) neodpovídá adrese bydliště žádného z jednatelů či společníků. Předmětem činnosti společnosti [právnická osoba]. je od počátku jejího vzniku pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor. Tyto skutečnosti podporují pravdivost výpovědi žalobce o zřízení společnosti [právnická osoba]. jako „dceřiné“ společnosti k TJ [adresa] za účelem pronájmu sportovišť a tělocvičen pro TJ [adresa]. Z obsahu podaného oznámení je současně zřejmé, že se žalobce nesnažil svou účast ve společnosti [právnická osoba]. tajit, že ve své účasti na těchto společnostech neviděl nic závadného, když opakovaně po dobu několika let oznamoval příslušnému orgánu, že je společníkem nebo jednatelem této společnosti. Logickým se pak jeví i jeho zdůvodnění okolností vztahujících se k podání čestného prohlášení v roce 2008 i důvodu, pro které si nejprve na toto prohlášení nevzpomněl. S ohledem na výše uvedené odvolací soud nepovažuje námitky žalovaného ve vztahu k uvedeným zjištěním za důvodné.

12. Pokud žalovaný teprve v podaném odvolání tvrdí, že před podáním výpovědi žalobci vyhodnotil jeho pracovní činnosti, plnění úkolů, ocenění ostatních složek resortu Ministerstva obrany a současně trestní stíhání žalobce, pak toto tvrzení je nepřípustným, novým, tvrzením v odvolacím řízení, k němuž odvolací soud nepřihlíží (§ 205a o. s. ř., § 213 odst. 5 o. s. ř.).

13. Dle § 52 písm. g/ zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do [datum] může zaměstnavatel dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

14. Dle § 55 odst. 1 písm. b/ zákoníku práce, zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

15. Podle ustanovení § 58 odst. 1 zák. práce pro porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi nebo k okamžitému zrušení pracovního poměru dověděl, a pro porušení povinnosti vyplývající z pracovního poměru v cizině do 2 měsíců po jeho návratu z ciziny, nejpozději však vždy do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

16. Dle § 303 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanci uvedení v odstavci 1 nesmějí být členy řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost; to neplatí, pokud do takového orgánu byli vysláni zaměstnavatelem, u něhož jsou zaměstnáni. V odst. 1 písm. b/ pod bodem 2 jsou uvedeni zaměstnanci v ozbrojených silách České republiky.

17. Podle § 1 odst. 1 písm. b/ zákona 159/2006, Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, tento zákon upravuje povinnost veřejných funkcionářů oznamovat skutečnosti, které umožňují veřejnou kontrolu jejich činností konaných vedle výkonu funkce veřejného funkcionáře, veřejnou kontrolu majetku nabytého za dobu výkonu funkce a dalších příjmů, darů nebo jiného prospěchu, získaných za dobu výkonu funkce, popřípadě závazků, které veřejný funkcionář má.

18. Podle § 2 odst. 2 písm. c/zákona o střetu zájmů, pokud nejde o veřejného funkcionáře podle odstavce 1, rozumí se pro účely tohoto zákona veřejným funkcionářem také vedoucí zaměstnanec 2. až 4. stupně řízení podle zvláštního právního předpisu3c právnické osoby zřízené zákonem, státní příspěvkové organizace, příspěvkové organizace územního samosprávného celku, s výjimkou právnických osob vykonávajících činnost školy nebo školského zařízení.

19. Podle § 4 odst. 1 písm. a/ až c/zákona o střetu zájmů, veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) až m) nesmí podnikat nebo provozovat jinou samostatnou výdělečnou činnost, být členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu právnické osoby, která podniká (dále jen „podnikající právnická osoba“), pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak, nebo být v pracovněprávním nebo obdobném vztahu nebo ve služebním poměru, nejde-li o vztah nebo poměr, v němž působí jako veřejný funkcionář.

20. Podle § 9 písm. a/ až c/ zákona o střetu zájmů, veřejný funkcionář je povinen přesně, úplně a pravdivě oznámit, že podniká nebo provozuje jinou samostatnou výdělečnou činnost, a předmět, způsob a místo výkonu podnikání nebo této činnosti, je společníkem nebo členem podnikající právnické osoby, a o jakou podnikající právnickou osobu jde (obchodní firma nebo název, identifikační číslo osoby a sídlo), je členem statutárního orgánu, členem řídícího, dozorčího nebo kontrolního orgánu podnikající právnické osoby, a o jakou podnikající právnickou osobu jde (obchodní firma nebo název, identifikační číslo osoby a sídlo).

21. Dle § 12 odst. 5 zákona o střetu zájmů, oznámení podle § 9 až 11 a podle odstavce 4 podává veřejný funkcionář nebo osoba, která byla veřejným funkcionářem, evidenčnímu orgánu v elektronické podobě prostřednictvím registru oznámení, s výjimkou soudců, kteří podávají oznámení podle § 9 až 11 a podle odstavce 4 písemně Nejvyššímu soudu. Uživatelské jméno a přístupové heslo do registru oznámení na základě žádosti veřejného funkcionáře nebo osoby, která byla veřejným funkcionářem, vydá právnická osoba nebo její orgán nebo organizační složka příslušná k zápisu podle § 14a odst.

2. Oznámení do registru oznámení může veřejný funkcionář nebo osoba, která byla veřejným funkcionářem, podat též prostřednictvím portálu veřejné správy datovou zprávou s ověřenou totožností veřejného funkcionáře nebo osoby, která byla veřejným funkcionářem, způsobem, kterým se lze přihlásit do jeho datové schránky. Po podání oznámení do registru odešle správce registru neprodleně veřejnému funkcionáři nebo osobě, která byla veřejným funkcionářem, do jeho datové schránky informaci o uskutečněném a zaevidovaném oznámení. Po podání oznámení soudcem mu Nejvyšší soud neprodleně odešle na jeho adresu informaci o uskutečněném a zaevidovaném oznámení.

22. Dle § 13 odst. 1 zákona o střetu zájmů, se zřizuje registr oznámení jako informační systém veřejné správy, jehož správcem je Ministerstvo spravedlnosti, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle 3 odstavce tohoto ustanovení každý má právo na základě žádosti bezplatně nahlížet prostřednictvím veřejné datové sítě v rozsahu stanoveném tímto zákonem do registru oznámení. Dle odstavce 8 tohoto ustanovení veškeré údaje vedené v registru oznámení týkající se veřejných funkcionářů mohou být použity a dále zpracovávány pouze za účelem zjištění případného porušení povinností veřejného funkcionáře.

23. Soud I. stupně na správně zjištěný skutkový stav aplikoval správná ustanovení právních předpisů. Odvolací soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že na žalobce se vztahovala povinnost uvedená v § 303 odst. 3 zákoníku práce, přičemž výkonem funkce jednatele ve společnosti [právnická osoba]. žalobce tuto povinnost porušil. Za správný odvolací soud považuje rovněž závěr soudu I. stupně, že porušení této povinnosti může být dle článku 4 odst. 22 písm. j/ přílohy č. 7 k Pracovnímu řádu [právnická osoba] důvodem pro skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele.

24. Judikatura soudů je dlouhodobě ustálena na závěru, že dodržování povinností stanovených právními předpisy vztahujícími se k výkonu práce představuje jednu ze základních povinností zaměstnance v pracovním poměru. Tyto povinnosti vyplývají zejména ze zákoníku práce, pracovního řádu, jiných vnitřních předpisů zaměstnavatele, pracovní smlouvy či pokynů nadřízených. Aby však bylo porušení takové povinnosti právně relevantní jako důvod k rozvázání pracovního poměru, musí být zaměstnanci alespoň zaviněno z nedbalosti a současně musí dosahovat určité intenzity. Zákoník práce přitom rozlišuje mezi méně závažným, závažným a zvlášť hrubým porušením pracovních povinností, přičemž porušení nejvyšší intenzity může vést jak k výpovědi, tak i k okamžitému zrušení pracovního poměru.

25. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti je otázkou soudního uvážení, neboť zákon tyto pojmy blíže nedefinuje. Soud proto hodnotí konkrétní okolnosti případu, zejména osobu zaměstnance, jeho funkci, dosavadní přístup k plnění pracovních úkolů, míru zavinění, způsob a následky porušení povinnosti i dopady na zaměstnavatele, včetně narušení důvěry, která je pro pracovní vztah zásadní.

26. Jak správně uvedl soud I. stupně, s takovým posouzením počítal i samotný Pracovní řád [právnická osoba], který vymezil i příkladná kritéria, která mají být v případě posouzení intenzity porušení povinností zaměstnance hodnocena. Skutečnost, že i pracovní řád počítal s posouzením intenzity, vyplývá i z uvození podmínek pro výpověď pro závažné porušení povinností použitím slov „může považovat jednání, která jsou v článku 22 vyjmenována“, neboť tím stanoví prostor pro další úvahu, nikoli pro striktní rozhodnutí o zvlášť závažném porušení povinností.

27. Soud I. stupně pak správně přistoupil k posouzení této intenzity z pohledu kritérií stanovených v pracovním řádu, přičemž jeho úvahy se pohybují v mezích soudcovského uvážení, nejsou svévolné ani nepřiměřené a nelze jim vytknout extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Odvolací soud shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy byl žalobce jednatelem od září 2008, tedy po dobu více než 16 let (k datu rozhodnutí soudu I. stupně), s touto skutečností se netajil, podával průběžná oznámení dle zákona o střetu zájmů, jeho působnost v orgánech právnických osob byla jednoduchým způsobem ověřitelná (dotazem na internetu či podáním žádosti k nahlédnutí do oznámení žalobce dle zákona o střetu zájmů), zaměstnavatel však za celou dobu žádným způsobem nezaregistroval jeho činnost pro společnost [právnická osoba]., pak rozsah této činnosti zjevně nebyl takový, aby zasahoval do plnění povinností žalobce z pracovního poměru. Nelze ani hovořit o vědomém zamlčování této skutečnosti žalovanému. Rovněž předmět činnosti společnosti [právnická osoba]. není konkurenčním ve vztahu k činnosti vykonávané žalobcem pro žalovaného, důvody vzniku této společnosti jsou spojeny s organizací TJ [adresa], tedy s právnickou osobou podporujícího sportovní vyžití občanů všeho věku. Zohlednit je třeba rovněž absenci vzniku škody na straně žalovaného v souvislosti s porušením této povinnosti a dlouhodobě dobré hodnocení žalobce jako zaměstnance. Za této situace je závěr soudu I. stupně o nedostatku intenzity porušení povinnosti žalobcem pro naplnění výpovědního důvodu dle § 52 písm. g/ věta před středníkem zákoníku práce správný. Správný je tak rovněž jeho závěr, že výpověď ze dne [datum] (nesprávně uvedeno [datum]) je neplatná.

28. Namítají-li obě strany, že se soud nevypořádal s během objektivní a subjektivní lhůty dle § 58 zákoníku práce, pak s ohledem na důvody, pro které soud I. stupně přistoupil k vyhovění žalobě, nebylo nezbytné, aby se soud k otázce běhu lhůt v odůvodnění rozsudku vyjadřoval. Absenci tohoto odůvodnění tak nelze považovat za vadu napadeného rozhodnutí.

29. K polemice účastníků ohledně běhu objektivní a subjektivní lhůty dle § 58 zákoníku práce odvolací soud především uvádí, že žalovaný porušení povinnosti žalobcem, vymezené ve výpovědi ze dne [datum], nevázal pouze na vznik funkce jednatele v podnikající právnické osobě, ale vymezil toto porušení jako „vznik a trvání této funkce“. Výpověď tak není založena pouze na historickém vzniku jednatelství zaměstnance, jak dovozuje žalobce, nýbrž na tom, že se zaměstnanec stal jednatelem obchodní společnosti a je jím nepřetržitě dosud, tedy že porušení zákazu dle § 303 odst. 3 zákoníku práce má povahu trvajícího protiprávního stavu. V souladu se závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými např. v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 4837/2010, je třeba u trvajícího porušování povinností vycházet z toho, že objektivní lhůta nezačíná běžet již okamžikem prvního porušení povinnosti, ale v případě opakovaného jednání probíhajícího v delším období se váže k době, kdy toto porušení trvá nebo je ukončeno ( srovnej…“jednoroční objektivní lhůta počítaná ode dne, kdy důvod k okamžitému zrušení vznikl, který v daném případě je třeba vztáhnout ke konci období, ve kterém se žalobkyně dlouhodobě dopouštěla vytčeného porušení povinnosti..“). Stejně tak v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 497/2019 bylo zdůrazněno, že u kontinuálního či trvajícího porušení pracovních povinností nelze objektivní lhůtu posuzovat izolovaně od celkového charakteru protiprávního jednání. Jestliže tedy zaměstnavatel vytýká zaměstnanci, že je jednatelem podnikající právnické osoby po celou dobu trvání pracovního poměru až do současnosti, nelze mít za to, že by objektivní lhůta počala běžet a marně uplynula již samotným vznikem této funkce v minulosti.

30. Subjektivní lhůta k podání výpovědi podle § 58 odst. 1 zákoníku práce pak počíná běžet teprve okamžikem, kdy se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi skutečně a prokazatelně dověděl. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu přitom dovozuje, že tímto „dověděním se“ se rozumí získání vědomosti konkrétním vedoucím zaměstnancem, který je v linii nadřízenosti vůči zaměstnanci, jehož se porušení povinnosti týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1617/2023). Tento závěr se uplatní i u veřejných zaměstnavatelů, včetně organizačních složek státu, neboť vedoucím zaměstnancem ve smyslu zákoníku práce je rovněž vedoucí organizační složky státu či jiný vedoucí zaměstnanec oprávněný činit vůči zaměstnanci pracovněprávní úkony. Vědomost osoby, která není nadřízeným vedoucím zaměstnancem ve vztahu k dotčenému zaměstnanci, se zaměstnavateli pro účely běhu subjektivní lhůty nepřičítá; judikatura proto přistupuje k přičitatelnosti vědomosti restriktivně a váže počátek lhůty výlučně na poznatek odpovědné osoby oprávněné činit pracovněprávní úkony vůči zaměstnanci.

31. V rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 1522/2011, Nejvyšší soud uvedl, že „[p]rávní úprava nedává ani prostor pro výklad, že by tato lhůta začala běžet již na základě předpokladu (jakkoliv by byl pravděpodobný), že takový důvod nastane, nebo na základě domněnky, že zaměstnavatel o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem mohl či dokonce musel k určitému datu vědět. Dvouměsíční lhůta, během které musí zaměstnavatel přistoupit k okamžitému zrušení pracovního poměru (aby šlo o platný právní úkon), začíná plynout ode dne, kdy se o důvodu k okamžitému zrušení pracovního poměru prokazatelně (skutečně) dověděl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum] sp. zn. 2 Cdon 600/97, který byl uveřejněn pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998)“.

32. V projednávané věci tak nelze přisvědčit názoru žalobce, podle něhož měla subjektivní lhůta podle § 58 odst. 1 zákoníku práce počít běžet již na základě oznámení podávaných jím podle zákona o střetu zájmů, v nichž uváděl, že je statutárním orgánem obchodní společnosti [právnická osoba]., ačkoli takové jednání je v rozporu s § 303 odst. 3 zákoníku práce. Tato oznámení jsou podávána elektronicky v režimu zákona o střetu zájmů a jsou adresována jiné organizační složce státu ([právnická osoba]), než je zaměstnavatel zaměstnance v pracovněprávním smyslu. Skutečnost, že určitá informace byla dostupná v rámci veřejné správy či u jiné složky státu, sama o sobě nezakládá závěr, že se o porušení povinnosti dověděl zaměstnavatel prostřednictvím svého nadřízeného vedoucího zaměstnance. Nejedná se proto o situaci, s níž by zákon spojoval počátek běhu subjektivní lhůty. Za tohoto stavu nelze uzavřít, že by se zaměstnavatel o důvodu k výpovědi ve smyslu § 58 odst. 1 zákoníku práce dověděl dříve, než bylo porušení povinnosti zaměstnance zjištěno v rámci jeho vlastní organizační struktury, nepodstatná je i skutečnost, že se mohl o porušení povinnosti dovědět podáním žádosti o nahlédnutí do registru oznámení dle § 13 odst. 3 zákona o střetu zájmů, neboť podstatná je s ohledem na výše uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu skutečná vědomost, nikoliv možnost se dovědět; subjektivní lhůta tudíž v posuzované věci neuplynula. Z těchto důvodů soud uzavírá, že výpověď byla podána v zákonem stanovených lhůtách.

33. Odvolací soud z výše uvedených důvodů dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného výroku o nákladech řízení (I. výrok tohoto rozsudku).

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. I v odvolacím řízení byl žalobce zcela úspěšný. Proto mu odvolací soud přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení, spočívajících v odměně advokáta za dva úkony právní služby po 3 700 Kč vycházeje z tarifní hodnoty 65 000 Kč dle § 9 odst. 1 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění účinném od [datum], a to za sepis vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast u jednání odvolacího soudu dne [datum] dle § 7 a § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] (celkem 7 400 Kč), a náhradě hotových výdajů v paušální výši 2 x 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od [datum]; celkem tedy 8 300 Kč. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva úspěšného žalobce před odvolacím soudem a uložil žalovanému zaplatit je k rukám advokáta žalobce v 15denní lhůtě, neboť delší lhůta je nezbytná s ohledem na povahu žalovaného k řešení technických a administrativních záležitostí v souvislosti s provedením platby (II. výrok tohoto rozsudku).

Poučení