49 Co 250/2024 - 287

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalovanému: [Jméno žalovaného] [Anonymizováno], IČO [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. června 2024, č. j. 13 C 18/2023-232, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, se určuje, že výpověď z pracovního poměru, k níž žalovaný přistoupil dopisem ze dne [datum], doručený žalobci téhož dne, je neplatná.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 43.435,50 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno advokáta].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne [datum], doručeným žalobci téhož dne (výrok I.) a žalobce byl zavázán k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů 30.542 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky žalovaného (výrok II.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru skutkově odůvodněné tím, že dne [datum] převzal od žalovaného výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. g/ zákoníku práce, kterou považuje za neplatnou, neboť se nedopustil jednání, které je ve výpovědi uvedeno jako důvod výpovědi a své pracovní povinnosti uvedeným způsobem neporušil. Žalovaný se uplatněnému nároku bránil tvrzením, že žalobce svým jednáním důvody výpovědi z pracovního poměru naplnil, když porušil své povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci přesto, že byl seznámen s interními předpisy žalovaného, které pro něj byly závazné, a to zejména s pracovním řádem, podle kterého byl žalobce povinen například pracovat svědomitě a iniciativně, řádně a v rozsahu svých práv a povinností plnit pokyny nadřízených, dodržovat zásady spolupráce a dobrého soužití s ostatními zaměstnanci či dodržovat a plně využívat pracovní dobu. K porušení povinností žalobcem navíc dle žalovaného došlo v intenzitě odůvodňující postup žalovaného dle § 52 písm. g/ zákoníku práce.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Skutková zjištění soudu I. stupně mají oporu v provedeném dokazování a jejichž správnost nebyla žalobcem v odvolacím řízení zpochybněna. Odvolací soud proto na tomto místě pro stručnost na skutková zjištění soudu I. stupně odkazuje. Na základě svých skutkových zjištění soud I. stupně dospěl k závěru, že při posuzování otázky platnosti výpovědi nelze posuzovat jednání vymezené v dopise žalovaného ze dne [datum], spočívající v konfliktu žalobce s [jméno FO] dne [datum], neboť nebylo prokázáno, že uvedeného dne mezi dotčenými osobami k nějakému konfliktu došlo (ten se stal až dne [datum]) a nelze posuzovat ani jednání žalovaného spočívající v přepisu docházky v docházkové knize, neboť nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání žalobce dopustil. Předmětem posouzení soudu I. stupně tak zůstalo porušení pracovních povinností žalobce, kterého se měl dopustit tím, že dne [datum] agresivním způsobem slovně napadl a zpochybňoval při výkonu práce personalistku [jméno FO], kterou opakovaně agresivně slovně i s náznaky fyzické agrese též dne [datum]. Dospěl tak k závěru, že existence a průběh obou konfliktů mezi žalobcem a [jméno FO] byly v řízení prokázány. Bylo prokázáno, že oba konflikty s [jméno FO] vznikly z důvodu nespokojenosti žalobce s postupem žalovaného při posouzení jeho žádosti o povolení výkonu práce z domova z důvodu jeho zdravotního stavu v návaznosti na probíhající stavební práce na pracovišti, kdy byl žalobce opakovaně vyslán na mimořádnou lékařskou prohlídku. Situaci s žalobcem řešila personalistka [jméno FO], na kterou žalobce při té příležitosti dne [datum] reagoval nekolegiální a nevhodnou formou ve stylu „strčte si to do někam a „víte, co mě s tím můžete“ a navíc při jednání zasáhl do jejího osobního prostoru (byl blízko ní), což jí bylo velmi nepříjemné, byla z celého jednání rozhozená. Jednání žalobce vůči [jméno FO] dne [datum] soud I. stupně označil za zcela neprofesionální, impulzivní, arogantní reakci na postup svého zaměstnavatele prostřednictvím personalistky [jméno FO] a vyhodnotil ho jako úmyslné porušení pracovního řádu v podobě spolupráce a dobrého soužití s ostatními zaměstnanci. Současně konstatoval, že pokud by takové jednání žalobce bylo ojedinělé, výjimečné, případně by žalobce zpytoval svědomí a za svůj výstup by se [jméno FO] omluvil, mohlo být zvažováno při hodnocení konkrétních okolností projednávané věci, zda by se spíše nejednalo o méně závažné porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Žádná taková reakce však ze strany žalobce nepřišla, žalobce naopak ve svém jednání vůči paní [jméno FO] pokračoval i [datum], kdy znovu dle soudu I. stupně zcela neadekvátně, neprofesionálně, impulzivně reagoval na její sdělení o výsledku mimořádné lékařské prohlídky, konkrétně při vysvětlení postupu zaměstnavatele žalobce přešel vůči paní [jméno FO] do slovního útoku, křičel na ni a prásknul dveřmi; k události navíc došlo „u chodby“, kde jsou i klienti žalovaného, což mohlo mít negativní vliv na osoby klientů, které se v prostorách žalované vyskytují. I toto jednání žalobce proto soud I. stupně vyhodnotil jako úmyslné porušení pracovního řádu v podobě spolupráce a dobrého soužití s ostatními zaměstnanci. Soud I. stupně s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dne 1. a [datum] žalobce výše uvedeným jednáním porušil své pracovní povinnosti tím, že neovládl svůj impulzivní charakter v rámci spolupráce na pracovišti, což nelze v současném světě tolerovat, brát na lehkou váhu, a tvářit se, že se zase tak moc nestalo, pokud nedošlo k vulgaritám či fyzickému útoku. Jednání žalobce bylo dle soudu I. stupně zcela v rozporu se zásadami slušného chování vůči kolegyni, bylo vůči ní zcela bez respektu, a navíc bylo to jednání vůči osobě ženského pohlaví, která může takovou situaci vnímat zásadně odlišným způsobem než osoba jiná. Výše popsané jednání žalobce tak, jak bylo v řízení prokázáno soud I. stupně zhodnotil jako porušení povinností vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, které dosáhlo intenzity zvláště závazným způsobem, v důsledku kterého žalovaný přistoupil zcela po právu k rozvázání pracovního poměru s žalobcem dle § 52 písm. g/ zákoníku práce. Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobce kromě výše uvedených skutečností soud I. stupně přihlédl i k prokázanému jednání žalobce vůči [jméno FO], na kterou žalobce „ostře vystartoval“ za to, že nahlásila ředitelce žalovaného pochybení žalobce při prezentaci, konkrétně došlo k nestandardní a vyhrocené slovní výměně, při které žalobce používal nevhodné slovní výrazy, jako například „bonzák“. I v tomto případě tedy žalobce situaci emočně nezvládl, reagoval impulzivně, povýšeně a zcela nekolegiálně, což zapadá do celkového kontextu jeho chování na pracovišti, které se projevilo, jak bylo prokázáno i při ukončování pracovního poměru, kde byla přítomna i manželka žalobce, i v tomto případě mělo dojít ke konfliktu, tentokrát s [tituly před jménem] [jméno FO], provázeného křikem ve stylu slavných obrázků z [právnická osoba] a konfliktu osob [adresa] – Collina. V tomto kontextu soud I. stupně intenzitu porušení pracovních povinností stanovených žalobci pracovním řádem hodnotil jako vysokou, jelikož se u žalobce nejednalo o ojedinělé vystupování, ale projev jeho chování, jakým vystupoval vůči kolegyním v situacích, které mu nevyhovovaly z hlediska jeho profesních zájmů. Z hlediska jeho postavení žalobce nebyl vůči kolegyním ani jejich nadřízeným a neměl vůbec zcela nevhodnou formou rozporovat jejich jednání v rámci plnění svých pracovních povinností vůči žalované jako jejich zaměstnavateli. Žalobce zcela jednoznačně jednal v přímém úmyslu a neporušil své povinnosti z nedbalosti. Žalobce rovněž neprojevil jakoukoli míru sebereflexe, jelikož se dotčeným kolegyním za své emotivní výstupy ani neomluvil. V neposlední řadě pak soud I. stupně zohlednil i to, že žalobce obdržel dne [datum] výtku od žalovaného za porušení pracovních povinností, kterého se dle žalovaného měl dopustit při práci na projektu ve spolupráci s firmou [právnická osoba]. s upozorněním na možnost výpovědi.

4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil. Setrval na svém názoru, že důvody, pro které žalovaný přistoupil k výpovědi z pracovního poměru byly v dopise ze dne [datum] popsány zcela obecně bez bližší konkretizace. Soudu I. stupně vytkl, že své rozhodnutí mimo jiné založil na analýze osobnosti žalobce a jeho vztahu k ženám, a to bez toho, aby ho vyslechl, že hodnotil žalobcovy pracovní výsledky bez jakéhokoli relevantního podkladu, že podpůrně použil soudní řízení o neplatnost výpovědi dané žalobci jiným zaměstnavatelem z roku 2012, ač žaloba byla zamítnuta z důvodu jejího opožděného podání nikoli proto, že výpověď žalobci byla tehdy dána po právu, že neprovedl žalobcem navržené důkazy (výslech žalobce a svědkyně [jméno FO], která se mohla jako nezaujatý svědek, nemající vztah k žádnému z účastníků, vyjádřit k plnění pracovních povinností žalobcem a jeho vztahu či vystupování vůči ostatním zaměstnancům, neboť byla jeho dlouholetou nadřízenou), že vyslechl pouze svědky žalovaného, které dle žalobce nemohou být věrohodní, protože jsou zaměstnanci žalovaného nebo měli na předmětné výpovědi participovat (navíc u výslechu svědků byla přítomna jejich nadřízená, ředitelka žalovaného), že jediná věrohodná svědkyně paní [jméno FO] byla vyslechnuta velmi nedostatečně, nebo že se nezabýval rozpory mezi tím, jak jednání žalobce ze dne [datum] a [datum] popisovala svědkyně [adresa] a jak svědek [jméno FO], což mohlo mít vliv na hodnocení intenzity žalobci vytýkaného jednání soudem I. stupně. Tím, že neprovedl řadu žalobcem navržených důkazů, dospěl soud I. stupně dle žalobce k nesprávným skutkovým zjištěním (o tom, že při schůzce s ředitelem školy prezentoval staré reklamní předměty, že konflikt s paní [jméno FO] měl trvat 15-20 minut, ač svědek [jméno FO] uvedl, že konflikt trval do 2 minut). Dále žalobce poukázal na to, že byl u žalovaného zaměstnán po dobu 14 let bez jakékoli stížnosti k jím vykonávané práci (vyjma vykonstruované výtky ze dne [datum], která ani nebyla ve výpovědi zmíněna) nebo vůči jeho osobě či vůči jednání s ostatními kolegy. Znovu také vyjádřil přesvědčení, že výpověď z pracovního poměru je čistě účelová, založená na osobních antipatiích nového vedení žalovaného vůči jeho osobě. V neposlední řadě soudu I. stupně vytkl i to, že žádným způsobem nereflektoval skutečnost, že žalobce byl ze strany žalovaného dlouhodobě znevýhodňován jak na úseku odměňování, tak na úseku profesního rozvoje, což bylo prokázáno informací Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský a Zlínský kraj o výsledku kontroly ze dne [datum], a že celou věc též nesprávně právně posoudil, a to mimo jiné též z hlediska intenzity tvrzeného porušení pracovních povinností žalobcem (i při závěru o tom, že žalobce ve výpovědi popsaným jednáním své pracovní povinnosti porušil, byl by na místě závěr o soustavném méně závažném porušování povinností, s nímž se váže povinnost zaměstnavatele upozornit zaměstnance na možnost výpovědi). S ohledem na výše uvedené skutečnosti žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření k odvolání toto označil za nedůvodné a navrhl potvrzení věcně správného rozsudku soudu I. stupně, který dle jeho názoru velmi pečlivě zjistil skutkový stav věci, který správně vyhodnotil (včetně svědeckých výpovědí) a vyvodil z něj odpovídající právní závěry. S odkazem na konstantní judikaturu žalovaný odmítl námitky žalobce o tom, že by jednání, které se stalo důvodem předmětné výpovědi, bylo v dopise žalovaného ze dne [datum] nedostatečně vymezeno. Poukázal také na to, že pokud soud I. stupně neprovedl žalobcem požadované doplnění dokazování výslechem svědkyň [jméno FO], pak první z nich v době předmětných událostí u žalovaného již nepracovala a druhá nebyla žádnému z konfliktů přítomna a nebyla ani nadřízenou žalobce. Za pochybení na rozdíl od žalobce nepovažoval ani to, že nebyli vyslechnutí účastníci řízení s tím, že tito měli v řízení dostatek prostoru vyjádřit své postoje, stanoviska a tvrzení, nehledě na to, že účastnický výslech je na místě až v případě, nelze-li uplatněná tvrzení prokázat jiným způsobem. Dále se žalovaný ve svém vyjádření ohradil vůči námitkám žalobce o jeho dlouhodobém znevýhodňování ze strany žalovaného s tím, že pokud měl žalobce tento dojem, mohl využít proti jím tvrzenému nesprávnému postupu žalovaného na svou ochranu zákonem předvídané právní prostředky. Žalobce v neposlední řadě zdůraznil i to, že žalobce byl na možnost výpovědi písemně upozorněn již dopisem žalovaného ze dne [datum], který, jak i žalobce sám potvrdil, obdržel [datum].

6. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.), a po zopakování dokazování pracovními smlouvami uzavřenými mezi účastníky, výpovědí z pracovního poměru ze dne [datum], upozorněním na neplnění pracovních povinností ze dne [datum] a emailovou komunikací účastníků z období měsíce 10/2020, 5/2022, 8/2022 na čl. 120-125 spisu, dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k výpovědi z pracovního poměr přistoupil žalovaný dopisem ze dne [datum], doručeným žalobci téhož dne – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum], tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 358/2022 Sb. (dále jen „zákoník práce“), a podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“).

8. Podle § 50 odst. 1 zákoníku práce výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží.

9. Podle § 50 odst. 4 zákoníku práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

10. Podle § 52 odst. 1 písm. g/ zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

11. Podle § 301 zákoníku práce zaměstnanci jsou povinni a/ pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci, b/ využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly, c/ dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni, a d/ řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

12. Výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena – jak potvrdil v žalobě – dne [datum], žaloba na neplatnost výpovědi podaná u soudu dne [datum] proto byla podána ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce.

13. Soudem I. stupně bylo zjištěno, a mezi účastníky není sporné, že důvodem výpovědi z pracovního poměru, jíž žalovaný přistoupil podle § 52 písm. g/ zákoníku práce k rozvázání pracovního poměru žalobce, založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], se stalo závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů spočívající v jednání žalobce, který měl - dne [datum] agresivním způsobem slovně napadnout a urazit kolegyni [jméno FO], - dne [datum] agresivním způsobem slovně napadnout a zpochybňovat při výkonu práce personalistku [jméno FO] a této vyhrožovat, - dne [datum] porušit svou povinnost řádně vykazovat svou pracovní dobu v docházkové knize, neboť odešel z pracoviště před 13:00 hodinou, poté, co se vrátil na výzvu zaměstnavatele pro formulář k zdravotnímu vyšetření a do knihy odchodů tvořící podklady pro zapracování mezd nesprávně zaznamenal žalobce svůj odchod z pracoviště až v 13:30 hodin, ačkoliv prokazatelně práci od 13:00-13:30 hodin nevykonával na pracoviště, nebyl přítomen, - dne [datum] opakovaně agresivně slovně, ale i s náznaky fyzické agrese napadnout paní [jméno FO]. Dále žalovaný ve výpovědi uvedl, že útoky žalobce na spolupracovníky jsou opakované, nesou znaky šikany, kterou na pracovišti žalovaný nemůže akceptovat a trpět a kvalifikuje je jako závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů. Popsané jednání je nejen hrubým porušením pracovních povinností, ale i vysoce nekorektní a neprofesionální a stojí v rozporu s dobrými mravy, s koncepcí a strategickým záměrem žalovaného a pracovním řádem.

14. K námitce žalobce o neurčitém vymezení důvodu výpovědi uvést, že jak vyplývá ze shora citovaného § 50 odst. 4 zákoníku práce, důvod výpovědi musí být v písemné výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení § 52 zákoníku práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se výpověď dává. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, však není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci výpověď dána (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne [datum] sp. zn. 6 Cz 193/67, uveřejněný pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 5244/2014).

15. Vztaženo na projednávaný případ, dle odvolacího soudu žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] důvody, pro které k výpovědi přistoupil, vymezil dostatečně určitě na to, aby toto vymezení vyhovovalo výše uvedeným požadavkům a aby nebylo možno uplatněné důvody zaměnit s důvody jinými. Jednotlivá jednání žalobce týkající se konfliktů s kolegyněmi byla umístěna do přesně označených dnů, a i z postoje žalobce v řízení dle odvolacího soudu lze dovodit, že si byl vědom konkrétního obsahu své interakce s kolegyní [jméno FO], a i s kolegyní [jméno FO], ve vztahu, k němuž tvrdil, že k němu nedošlo dne [datum] tedy v den označený ve výpovědi.

16. S ohledem na výše uvedené proto není správný názor soudu I. stupně o neurčitém vymezení důvodu výpovědi spočívajícím v porušení povinností žalobce, kterého se měl dopustit [datum] tím, že agresivním způsobem slovně napadl a urazil kolegyni [jméno FO]. I tento důvod výpovědi, stejně jako všechny ostatní, byl dle odvolacího soudu vymezen dostatečně určitě, neboť právě tím, že byl umístěn do přesně označeného dne, nebylo možno ho zaměnit s jiným chováním žalobce v jiný než takto označený den. Soud I. stupně se i přes tento svůj nesprávný názor však v řízení otázkou nevhodného jednání žalobce vůči [jméno FO] zabýval. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně tak vyplývá, že ke konfliktu mezi žalobcem a kolegyní [jméno FO] skutečně došlo, nikoli však dne [datum] jak bylo označeno ve výpovědi z pracovního poměru, ale až [datum]. Vzhledem k tomu, že svědkyně [jméno FO] současně potvrdila, že mezi ní a žalobcem došlo pouze k jednomu konfliktu (tedy k tomu dne [datum]) proto lze uzavřít, že bylo prokázáno, že žalobce se nedopustil porušení svých pracovních povinností vůči [jméno FO] způsobem, který byl popsán ve výpovědi z pracovního poměru, tj. tím, že by kolegyni dne [datum] agresivním způsobem slovně napadl a urazil (naopak bylo prokázáno, že ke konfliktu mezi uvedenými osobami došlo [datum], jednání žalobce z uvedeného dne se však důvodem výpovědi nestalo).

17. Jde-li o námitky žalobce, který soudu I. stupně vytýkal, že neprovedl jím navržené důkazy, konkrétně výslech účastníků a výslechy svědkyň [jméno FO], je třeba uvést, že soud I. stupně svůj postup, proč neprovedl žalobcem navržené důkazy vysvětlil v rámci odůvodnění napadeného rozsudku. Dokazování o žalobcem navržené důkazy nedoplnil ani odvolací soud, neboť souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že pro posouzení důvodnosti žaloby (a nyní i odvolání) bylo provedeno dostatečné dokazování a bylo proto nadbytečné doplňovat dokazování o výslechy osob, které nebyly předmětným událostem osobně přítomny. Jen na okraj odvolací soud podotýká, že nevyhovění všem důkazním návrhům soudem I. stupně se netýkalo jen důkazů navržených žalobcem, ale stejně tak nebyly provedeny ani veškeré důkazy označené žalovaným, které byly rovněž soudem I. stupně shledány nadbytečnými. Pokud nebyli vyslechnuti účastníci řízení, pak ani v tomto případě soud I. stupně nepochybil, neboť skutečnosti, které účastníci v řízení tvrdili, mohly být a byly prokázány jinými důkazními prostředky. V neposlední řadě odvolací soud dodává, že za zcela nedůvodnou považuje odvolací námitku žalovaného, že svědky, kteří jsou zaměstnanci žalovaného není možno považovat ze věrohodné. Skutečnost, že svědek je ve vztahu k některému z účastníků řízení (a to i ve vztahu pracovněprávním) lze jistě zvažovat při posuzování jeho věrohodnosti, nicméně svědka apriori sama o sobě takovou osobu při podání svědecké výpovědi, navíc činěné pod sankcí trestněprávního postihu, nediskvalifikuje. Stejnou optikou by totiž bylo možno nahlížet i na výpověď manželky žalobce, která v řízení byla rovněž jako svědek slyšena. Navíc v řízení nebylo zjištěno nic, co by zakládalo nevěrohodnost zaměstnanců žalovaného při podání jejich svědecké výpovědi (výpovědi svědků nebyly zjevně rozporné a ve svém souhrnu spolu s obsahem listinných důkazů vytvořily ucelený obraz daných událostí), a nic takového nevyplývá ani z obsahu spisu a ani nevyšlo v řízení jinak najevo.

18. Jak vyplývá z obsahu spisu v projednávané věci, soud I. stupně v řízení provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl ke skutkovým zjištěním, která podrobně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku. Jak již bylo uvedeno výše, odvolací soud při svém rozhodování a odvolání žalobce v plném rozsahu vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně (která považoval za nadbytečné znovu opisovat), neboť tato zjištění jsou komplexní a mají oporu v provedeném dokazování a žalobce ve vztahu k nim nic nenamítal, soudu I. stupně vytkl pouze to, že dokazování nebylo dostatečné a důkazy nebyly správně zhodnoceny. Odvolací soud současně nesdílí názor žalobce, že soud I. stupně důkazy řádně nezhodnotil v důsledku čehož dospěl k nesprávnému závěru o tom, že žalovaný své pracovní povinnosti porušil jednáním vůči [jméno FO] dne 1. 9. a [datum]. Naopak s tímto závěrem soudu I. stupně odvolací soud souhlasí.

19. Jde-li o jednotlivá jednání žalobce, která se stala důvodem výpovědi z pracovního poměru (vyjma jednání ze dne [datum] vůči kolegyni [jméno FO], k němuž se odvolací soud vyjádřil již výše), odvolací soud uvádí následující: A/ Na základě zjištění soudu I. stupně o tom, že u žalovaného byla docházka evidována v docházkové knize, která byla volně přístupná na chodbě (měl k ní tedy přístup kdokoli), že svědkyně [jméno FO] v knize viděla u jména žalobce nejdříve zápis jeho odchodu dne [datum] ve 13.00 hodin a následně viděla že je v docházkové knize uveden odchod žalobce až ve 13.30 hodin, a že žalobce nikdo přepisovat tento údaj neviděl, lze souhlasit se závěrem soudu I. stupně, že žalobce se ve vztahu k evidenci docházky dne [datum] žádného porušení pracovních povinností v podobě přepisu údaje o svém odchodu z práce ze 13.00 hodin na 13.30 hodin nedopustil (proti uvedenému závěru ostatně nenamítal v odvolacím řízení nic ani žalovaný). Souhlasit se soudem I. stupně lze i v tom, že k přepisu docházky žalobce neměl motivaci, což vyplývá ze skutečnosti, že dle pracovního řádu žalovaného byla základní část pružné pracovní doby stanovena na rozmezí 9.00 – 13.00 hodin, s čímž žalobcem zapsaný údaj o odchodu ve 13.00 hodin korespondoval. Navíc bylo soudem I. stupně zjištěno i to, že žalovaný se dne [datum] na pracoviště na žádost [jméno FO], kterou mu tlumočila manželka, po 13.00 hodině vrátil a řešil s [jméno FO] pracovní záležitosti, konkrétně záležitosti týkající se výsledků mimořádných lékařských prohlídek, na které byl žalovaným vyslán, což byla záležitost, které byla v přímé souvislosti s výkonem práce žalobce pro žalovaného. Proto i kdyby následně údaj o svém odchodu z pracoviště žalobce i přepsal, nebylo by možno dospět k závěru, že svým jednáním porušil pracovní povinnosti, když bylo prokázáno, že žalobce se na pracovišti nacházel i po 13.00 hodině a odešel až po skončení konfliktního jednání s [jméno FO]. Soud I. stupně proto správně uzavřel, že žalobce svým jednáním nenaplnil důvod výpovědi spočívající přepisu údaje o odchodu z pracoviště dne [datum] ze 13.00 na 13.30 hodin v docházkové knize. B/ Dále odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění o důvodech a průběhu konfliktu mezi žalobcem a [jméno FO] ve dnech 1. 9. a [datum], tak jak byly popsány v odůvodnění napadeného rozsudku. Na základě uvedených zjištění má i odvolací soud za prokázáno, že v obou uvedených dnech došlo mezi žalobcem a personalistkou žalovaného [jméno FO] ke slovnímu konfliktu, který se týkal postupu žalovaného při vyřizování žádosti žalobce, který jako alergik požádal žalovaného o povolení práce z domu z důvodu probíhající rekonstrukce na pracovišti a s ní souvisejícího prašného prostředí s tím, že bude-li jeho osobní přítomnost na pracovišti nezbytná, do práce se dostaví. [jméno FO] dne [datum] tlumočila žalobci stanovisko žalovaného, který chtěl žalobce vyslat na mimořádnou lékařskou prohlídku, žalobce na sdělené informace reagoval nevhodnou formou ve stylu „strčte si to někam“ a „víte, co mě s tím můžete“, navíc žalobce se opřel o stůl, zvedl se a zasáhl tak do osobního prostoru [jméno FO], což jí bylo velmi nepříjemné, což potvrdil i svědek Krčál, za kterým po konfliktu paní [jméno FO] přišla celá roztřesená a popsala mu, k čemu došlo. K druhému incidentu mezi žalobce a [jméno FO] došlo dne [datum], kdy byl žalobce nespokojený s výsledkem přezkumu mimořádné lékařské prohlídky, na kterou byl vyslán, osočil ji z toho, že všechno bylo zmanipulované (žalobce je šikanován a diskriminován) a když se mu [jméno FO] snažila postup zaměstnavatele vysvětlit, přešel žalobce do slovní agrese, načež prásknul dveřmi, což mohli na chodbě slyšet i klienti žalovaného 20. I odvolací soud je toho názoru, že výše popsané chování žalobce dne 1. 9. a [datum] vůči kolegyni, personalistce [jméno FO] bylo nevhodné, porušující pravidla slušného chování nejen vůči ženám, ale vůči spoluzaměstnancům obecně, a to i přesto, že se jednalo „pouze“ o verbální útok bez vulgarismů či fyzického kontaktu. V komunikaci mezi kolegy na pracovišti by se totiž měl projevovat respekt a profesionalita, komunikace by měla probíhat bez urážek, ponižování, zesměšňování, křiku, vyhrožování, nátlaku, měli by spolupracovat a chovat se k sobě korektně, tedy měli by se chovat přesně opačně, než jak se choval v uvedených dnech žalobce vůči své kolegyni [jméno FO]. Žalobce při jednání s [jméno FO] neovládl svůj impulzivní charakter a choval se zcela nevhodně, a soudu I. stupně proto lze přisvědčit, že takové chování nelze tolerovat, nebo brát na lehkou váhu a tvářit se zase tak moc nestalo. Správně proto soud I. stupně jednání žalobce označil za jednání, které bylo v rozporu se zásadami slušného chování, za jednání bez respektu vůči kolegyni, která jako žena mohla takovou situaci vnímat (a také vnímala) odlišně, citlivěji, než by ji vnímal muž (například druhému konfliktu přítomný svědek [tituly před jménem] [jméno FO], který uvedl, že se ho situace nedotkla, neboť má „práh“ jinde). Žalobce proto svým výše uvedeným jednáním vůči [jméno FO], které se stalo důvodem výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum], porušil své pracovní povinnosti vztahující se k jím vykonávané práci, stanovené jak zákoníkem práce (§ 301 písm. a/ a d/ zákoníku práce), tak pracovním řádem žalovaného (dodržovat zásady spolupráce a dobrého soužití s ostatními zaměstnanci).

21. Odvolací soud však ji nesouhlasí s tím, jakým způsobem soud I. stupně posoudil intenzitu výše prokázaného porušení povinností, vztahujících se k žalobcem vykonávané práci.

22. Ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

23. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinností, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 5727/2015 a další).

24. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovních povinností není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci. Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností není soud omezován žádnými konkrétními hledisky či mantinely, ale bere v úvahu pouze specifika dané věci a podpůrně i platnou judikaturu obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 367/03).

25. Jde-li o intenzitu porušení povinností žalobce jednáním žalobce vůči [jméno FO] dle 1. 9. a [datum], soud I. stupně na základě zjištění o průběhu obou konfliktů dospěl k závěru, že žalobce povinnosti vyplývající pro něj jak zákoníkem práce (§ 301 písm. a/ a d/ zákoníku práce), tak pracovním řádem žalovaného (dodržovat zásady spolupráce a dobrého soužití s ostatními zaměstnanci) porušil závažným způsobem, tedy způsobem, který odůvodňoval postup žalovaného dle § 52 písm. g/ zákoníku práce. Současně konstatoval, že po žalovaném jakožto zaměstnavateli nebylo možno požadovat, aby na pracovišti toleroval zaměstnance, který při situaci, jež se nevyvíjí jeho směrem, začne své spolupracovníky častovat výrazy typu „bonzák, žalobníček“ či projevuje svůj nesouhlas s postupem zaměstnavatele křikem či výrazy typu „strčte si to někam“. Po zaměstnavateli nelze požadovat, aby takové zaměstnance, kteří nedokážou pravidelně v rámci kolegiální spolupráce s kolegy ovládat své emoce, být dobrými kolegy, přispívat k dobré a bezproblémové atmosféře na pracovišti, vytváří u kolegů pocity úzkosti (strachu) v rámci jejich pracovního jednání, porušující tímto způsobem pracovní řád, nadále zaměstnával.

26. Z výše uvedeného vyplývá, že intenzitu prokázaného porušení pracovních povinností žalobce, které se stalo důvodem předmětné výpovědi soud I. stupně posuzoval tak, jako by žalobce byl dlouhodobě problémový zaměstnanec porušující své pracovní povinnosti pravidelně, jako by žalobce vyvolával konflikty s kolegy pravidelně a pravidelně se ke kolegům choval nevhodně, křičel na ně a při jednání s nimi nezvládal své emoce. Tak tomu však v projednávaném případě rozhodně nebylo a nevyplývá to ani ze zjištění soudu I. stupně. I když žalovanému i soudu I. stupně lze dát za pravdu, že žalobce jako muž by si výše popsané chování neměl dovolit nejen k ženě, ale ani k žádnému jinému kolegovi, neboť takového jednání je v rozporu jak s pracovním řádem žalovaného, tak se zákoníkem práce, nebyla prokázána soustavnost či opakovanost takového jednání žalobce. V řízení bylo prokázáno pouze výše zmíněné nevhodně chování vůči [jméno FO] a dále dle [datum] vůči další kolegyni [jméno FO], které se však důvodem výpovědi nestalo (viz výše) a která uvedla, že žádný další konflikt s žalobcem neměla. Nelze tedy hovořit o nějakém soustavném a dlouhodobém konfliktním chování žalobce vůči kolegům či vůči ženám. Svědek [tituly před jménem] [jméno FO] navíc uvedl, že žalobce je sice cholerik, ale v 99 % je v pohodě a pak prostě vybuchne, jako cholerika žalobce popsal i svědek [tituly před jménem] [jméno FO] s tím, že uvedený rys u žalovaného vygradoval až „v těch posledních událostech“. Z obsahu spisu ani z tvrzení žalovaného nevyplývá, že by se žalobce výše popsaným nevhodným způsobem choval vůči kolegům pravidelně či dlouhodobě nebo že by opakovaně a dlouhodobě porušoval své pracovní povinnosti. To, že se svědci v řízení vyjádřili v tom smyslu, že „až později se doslechli“, že snad žalobce měl mít další 2-3 konflikty se ženami (svědkyně [jméno FO]), či že měl svou práci vykonávat „až lajdáckým způsobem“ ([tituly před jménem] [jméno FO]) nelze brát jako prokázání dlouhodobého neplnění pracovních povinností žalobce, zvláště za situace, kdy žalovaný v řízení žádné další konflikty žalobce s kolegy netvrdil a svědek [tituly před jménem] [jméno FO], který byl nadřízeným žalobce uvedl, že si žalobce plnil své pracovní povinnosti dobře. Pokud snad nějaké pochybení žalovaný žalobci vytkla v 10/2020 a posléze v 5/2022 (viz soudem I. stupně odkazovaná emailová komunikace), pak dle odvolacího soudu ani z tohoto faktu nelze závěr o soustavném porušování pracovních povinností žalobce učinit. Při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobcem tak mohlo být vzato v úvahu pouze výše zmíněné nevhodné chování žalobce vůči [jméno FO] a potom také nevhodné chování dne [datum] vůči další kolegyni [jméno FO] (ani při něm nebyly použity vulgární výrazy, nebyly při něm ani náznaky fyzické agrese), která současně uvedla, že žádný jiný konflikt s žalobcem neměla. Takové jednání žalobce nenese charakter soustavnosti, neboť k němu došlo v krátkém časovém období 14 kalendářních dnů. Proti závěru o opakovaném a dlouhodobém nevhodném chování žalobce vůči kolegům v neposlední řadě mluví i zjištění soudu I. stupně o tom, že svědci [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] se vyjádřili v tom smyslu, že žalobce svou cholerickou povahu zvládá, a že cholerický rys povahy u žalobce vygradoval právě v posuzovaných událostech, jinak je z 99 % žalobce v klidu.

27. Pro posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem byly dle odvolacího soudu významné i okolnosti, za kterých ke konfliktní situaci dne [datum] a [datum] došlo. Žalovaný nevyhověl žádosti žalobce o povolení práce z domova po dobu probíhající rekonstrukce části objektu žalovaného (doložené aktuálním potvrzením odborného lékaře o nevhodnosti prašného prostředí pro žalobce jako alergika v důsledku zhoršení jeho zdravotních obtíží s tím, že lékařem bylo doporučeno zvážit práci z domova po dobu rekonstrukce či práce mimo prašné prostředí), a to přesto, že dle pracovního řádu žalovaného byl na základě dohody zaměstnavatele a zaměstnance výkon práce z domova možný a takovéto dohody byla se zaměstnanci běžně uzavírány (toto tvrzení žalobce žalovaný v řízení nerozporoval). Žalovaný žádosti nevyhověl ani poté, co žalobce předložil aktuální zprávu odborného lékaře, ani poté, co žalobce vyslal na mimořádnou lékařskou prohlídku, která potvrdila, že se žalobce má vyhýbat prašnému prostředí. Namísto toho žalovaný žalobce vyslal na další mimořádnou lékařskou prohlídku, která měla přezkoumat posudkový závěr prohlídky předchozí, a které již skončila s výsledkem, že žalobce je zdravotně způsobilý k práci bez omezení. Dle odvolacího soudu lze pochopit, že žalobci se postup a přístup žalovaného nelíbil a byl celou situací silně frustrován, což spolu se zdravotními obtížemi alergika, které se mu v důsledku s rekonstrukcí objektu související prašností na pracovišti zhoršily, mohlo přispět k tomu, že neovládl své emoce a při objasňování situace ohledně vyslání na mimořádné lékařské prohlídky s [jméno FO], tzv. vybuchl (zvýšil hlas, bouchl do stolu či prásk dveřmi). Nespokojenost a celkové rozpoložení žalobce lze pochopit o to víc, že jeho výhrady vůči postupu žalovaného byly oprávněné, což bylo následně potvrzeno i Krajským úřadem Jihomoravského kraje, který shledal postup žalovaného při vyslání žalobce na mimořádnou lékařskou prohlídku nesprávným.

28. Intenzitu porušení pracovních povinností žalobce, které se stalo důvodem výpovědi ze dne [datum] pak nezvyšuje ani skutečnost, že žalobce dne [datum] po jednání s kolegyní [jméno FO] práskl dveřmi, kdy na chodbě, kde k tomu došlo bývali i klienti žalovaného, kteří toto mohli slyšet. Žalovaný totiž netvrdil žádné skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že uvedenému jednání byli přítomni nebo ho slyšeli i jeho klienti a že v důsledku toho došlo k problémům v jejich vzájemné spolupráci aj. V neposlední řadě odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovních povinností žalobce zahrnul do svých úvah i skutečnost, že k nevhodnému chování žalobce vůči výše zmíněným kolegyním došlo v krátkém časovém úseku 10 pracovních dnů, když předtím se v chování žalobce žádné obdobné abnormality nevyskytovaly (viz výpověď [tituly před jménem] [jméno FO], že situace cholerické chování žalobce se projevila až „při posledních událostech“).

29. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl odvolací soud k závěru, že porušení pracovních povinností, kterého se žalobce ve dnech [datum]. a [datum] dopustil svým chováním vůči [jméno FO], nedosáhlo intenzity závažného porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. V takovém případě mohlo být jednání žalobce postižitelné pouze jako méně závažné porušení povinností, ovšem pouze při naplnění podmínky soustavnosti a předchozího upozornění žalobce žalovaným na možnost výpovědi v době posledních šesti měsíců. I když bylo v řízení prokázáno, žalobce své povinnosti vyplývající z pracovního řádu žalobce a z § 301 odst. 1 písm. a/ a d/ zákoníku práce porušil ve třech případech, konkrétně dne [datum] a [datum] svým chováním vůči [jméno FO] a dne [datum] vůči [jméno FO], pro rozvázání pracovního poměru výpovědí pro soustavné méně závažné porušování povinností vztahujících se k žalobcem vykonávané práci nebyla splněna podmínka předchozího upozornění zaměstnavatele na možnost výpovědi daná v období posledních 6 měsíců v souvislosti s porušen pracovních povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci. Pokud za takové předchozí upozornění žalovaný i soud I. stupně považovali vytýkací dopis žalovaného ze dne [datum], v němž byl žalobce upozorněn na porušení pracovních povinností, které se týkalo projektu a spolupráce se subjektem [právnická osoba]. (viz zjištění soudu i. stupně v odstavci 21 jeho odůvodnění), pak uvedený dopis dle odvolacího soudu za předchozí upozornění v daném případě považovat nelze. Jak bylo totiž zjištěno, žalobce u žalovaného pracoval na základě dvou pracovních smluv. Na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] žalobce u žalovaného pracoval jako pedagog-metodolog, pracovní poměr, který byl nejprve uzavřen na dobu určitou se následně na základě změny pracovní smlouvy změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou, a právě tento pracovní poměl měl být rozvázán spornou výpovědí ze dne [datum] tak, jak to vyplývá přímo z jejího textu, kde je uvedená skutečnost výslovně uvedena. Další pracovněprávní vztah mezi účastníky vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne [datum], na základě které žalobce pro žalovaného pracoval jako vedoucí manažer projektu [právnická osoba], pracovní poměr byl uzavřen na dobu určitou do [datum], která byla následně změněna (prodloužena) a pracovní poměr zanikl uplynutím doby ke dni [datum], což nebylo mezi účastníky sporné a bylo odvolacím soudem zjištěno též z předmětných listin, tj. z jednotlivých pracovních smluv a z výpovědi z pracovního poměru. Z vytýkacího dopisu žalovaného ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobci bylo vytknuto porušení pracovních povinností, které měl jako manažer projektu [Anonymizováno] v souvislosti s realizací projektu ve spolupráci s firmou [právnická osoba]., žádné jiné porušení pracovních povinnosti žalobci (jako pedagogovi či metodologovi) vytknuto nebylo. Je proto zcela evidentní, že žalobci bylo dne [datum] vytknuto porušení pracovních povinností, kterého se měl dopustit v jiném pracovněprávním vztahu než v tom, který žalovaný hodlal rozvázat spornou výpovědí ze dne [datum]. Za dané situace proto dle odvolacího soudu nelze upozornění na porušení pracovních povinností a na možnost výpovědi ze dne [datum], ke kterému došlo v rámci jiného pracovněprávního vztahu (založeného pracovní smlouvou ze dne [datum]) vztáhnout i na pracovní poměr žalobce založený pracovní smlouvou ze dne [datum]. Pokud žalovaný v odvolacím řízení tvrdil, že činnosti, která žalobce u žalovaného jako zaměstnanec vykonával se vzájemně prolínaly, tedy že nebylo možno odlišit, jakou práci koná na základě které pracovní smlouvy, pak z vytýkající dopisu je zcela zjevné, že žalobci bylo vytknuto pouze porušení pracovních povinností manažera projektu EduSTEM, tedy povinností které pro žalobce vyplývaly z pracovněprávního poměru založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], který skončil uplynutím času a nikoli výpovědí ze dne [datum].

30. Na základě závěru, k němuž dospěl při posouzení intenzity porušení povinností žalobce, které se stalo důvodem rozvázání pracovního poměru spornou výpovědí ze dne [datum], odvolací soud na rozdíl od soudu I. stupně dospěl dovodil, že podmínky pro rozvázání pracovního poměru žalobce, založeného pracovní smlouvou ze dne [datum], postupem podle § 52 písm. g/ zákoníku práce v projednávané věci splněny nebyly a předmětná výpověď je proto neplatná. Za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. proto rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru, k níž žalovaný přistoupil dopisem ze dne [datum], doručený žalobci téhož dne, je neplatná. V rámci ekonomie soudního řízení se dále odvolací soud již nezabýval žalobcem tvrzeným znevýhodňováním ze strany žalovaného, neboť řešení této otázky již nebylo vzhledem k výsledku odvolacího řízení pro rozhodnutí odvolacího soudu nadbytečné (byť dle zjištění soudu I. stupně, učiněného z informace o výsledku kontroly Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj ze dne [datum], bylo nerovné zacházení žalovaného s žalobcem prokázáno).

31. Odvolací soud dále dodává, že při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu došlo ke zřejmé nesprávnosti, v důsledku které nebylo zřejmé, že došlo ke změně rozsudku soudu I. stupně. Uvedená zřejmá nesprávnost ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu proto byla předsedkyní senátu odvolacího soudu za použití § 164 o. s. ř. opravena při jeho písemném vyhotovení, v němž byla shora popsaná zřejmá nesprávnost již opravena.

32. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo odvolacím soudem rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. tak, že žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit v řízení úspěšnému žalobci na jeho náhradě částku 43.435,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta] (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka sestává za řízení před soudem I. stupně ze soudního poplatku z žaloby [právnická osoba] Kč, z kolkové známky v hodno 50 Kč za zvukový záznam a dále z nákladů na zastoupení advokátem, tedy z odměny advokáta za 7 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, 1x písemné podání ve věci samé, účast na 4 jednáních soudu I. stupně z toho jednoho trvajícího 4 hodiny) á 2.500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ a g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do [datum]) a ze 7 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do [datum]). Za odvolací řízení vznikly žalobci náklady za soudní poplatek z odvolání [právnická osoba] Kč a dále tyto náklady sestávají z odměny advokáta za 1 úkon právní služby (sepis odvolání) á 2.500 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do [datum]), z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (účast u jednání odvolacího soudu a jednání s protistranou o možnosti smíru, kdy existenci takového jednání bylo potvrzeno protistranou) á 3.700 Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do [datum]), ze 2 částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta á 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění), a z náhrady za ztrátu času 1.850 Kč za účast na jednání, které bylo [datum] odročeno bez projednání věci (§ 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem tak žalobci v řízení před soudy obou stupňů vznikly náklady ve výši 36.600 Kč, které byly zvýšeny o částku 6.835,50 Kč představující 21 % daň z přidané hodnoty, jíž je advokát žalobce plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

33. Žalobci nebyla přiznána náhrada účtovaných nákladů za úkony právní služby spočívající v poradách žalobce s advokátem ve dnech [datum], [datum] a [datum]. Poradu advokáta s klientem lze považovat za samostatný (další) úkon právní služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ advokátního tarifu) pouze tehdy, pokud byla vynucena dalším průběhem řízení (tím samozřejmě není popřeno právo účastníka na jakoukoli poradu s jeho zástupcem, z hlediska nákladů řízení však lze považovat za relevantní pouze takové porady, které jsou s ohledem na průběh řízení pro uplatnění práv účastníka nezbytné a vynucené jeho průběhem). V této souvislosti je třeba dodat, že za poradu jako úkon právní služby nelze považovat obvyklou komunikaci mezi účastníkem a zástupcem, ke které pravidelně dochází před provedením určitého procesního úkonu (např. jednání) a která je k řádnému provedení úkonu zástupcem potřebná (včetně sdělení relevantních skutečností a předání potřebných podkladů). Taková komunikace je předpokladem pro řádné provedení procesního úkonu, je tedy v řádném provedení úkonu implicitně zahrnuta a nemá charakter samostatného úkonu právní služby. Zbývá dodat, že z protokolů o jednotlivých jednáních soudu I. stupně neplyne, že by obsah porad byl jakkoli vynucen dalším průběhem řízení a ani žalobce neuvedl žádné skutečnosti, odůvodňující jednotlivé účtované porady v délce přesahující hodinu. Odvolací soud proto porady advokáta s žalobcem tak, jak byly k náhradě nákladů řízení účtovány nepovažoval za samostatný úkon právní služby, ale za běžnou komunikaci mezi žalovanou a jejím zástupcem, ke které v průběhu řízení pravidelně dochází.

34. Nebyla přiznána ani náhrada nákladů za další 2 úkony právní služby v podobě dvou dalších písemných podání soudu. Pokud jde o úkon spočívající v doplnění skutkových tvrzení a důkazů na základě poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. podáním ze dne [datum], odvolací soud uvádí, že pro posouzení úkonu právní služby není rozhodné, do kolika podání byl takový úkon formálně rozdělen. Pokud účastník učiní více podání, která ve svém souhrnu tvoří určitý procesní úkon, popř. více podání, která lze pod určitý úkon podřadit, lze mu za všechna taková podání přiznat pouze jednu odměnu. Stejně jako je vylíčení rozhodujících skutečností a označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, náležitostí žaloby (§ 79 odst. 1 o. s. ř.), je třeba považovat žalobu, resp. v projednávané věci podání žalobce ve věci samé učiněné po převzetí zastoupení advokátem za úkon, ve kterém žalovaný plní svoji povinnost tvrzení a dále povinnost důkazní ohledně skutečností, které tvrdí (srov. § 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Tímto podáním v bylo v tomto případě podání žalobce ze dne [datum]. Pokud v něm žalobce neuvedl rozhodné skutečnosti a důkazní návrhy a svoji povinnost tvrzení a důkazní splnil až následně v reakci na poučení soudu dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. podáním ze dne [datum], byl takový postup sice přípustný, tím se ale toto podání nestalo samostatným úkonem právní služby, ale pouze podáním, kterými žalobce plnil požadavky stanovené žalobu (a nutno dodat, že takový postup je naopak v rozporu se zásadou procesní ekonomie, neboť činí řízení složitějším a delším). Z uvedených důvodů, jde-li o písemná podání žalobce ve věci samé ze dne [datum] a [datum] odvolací soud považoval za jeden úkon právní služby a nikoli za dva úkony samostatné. Jako samostatný úkon právní služby nebylo posouzeno ani podání žalobce ze dne [datum], kterým se vyjadřoval k jednotlivým provedeným důkazům, neboť uvedené podání nelze označit za účelné uplatňování či bránění práva, jehož náklady by bylo možno požadovat po v řízení neúspěšném účastníku. Své stanovisko k provedeným důkazům mohl a měl žalobce sdělit soudu bezprostředně po jejich provedení či u dalšího nařízeného jednání osobně.

Poučení