49 Co 50/2025 - 423

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců JUDr. Jiřího Handlara a Mgr. Zuzany Břízové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 177.872 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 28. 11. 2024, č. j. 715 C 12/2023-368, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 177.872 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 177.872 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I.), že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 300 Kč (výrok II.) a že České republice – Okresnímu soudu v [adresa] se vůči žalobci a žalované nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok III.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce a žalovaná žili jako partneři a později jako manželé v nemovitosti žalované době od prosince 2020 do [datum] a že v této době žalobce prováděl stavební práce v nemovitosti a částečně hradil ze svých výlučných finančních prostředků stavební materiál, který byl použitý na rekonstrukci nemovitosti nebo byl do ní zabudován. Tímto postupem došlo bez právního důvodu ke zhodnocení nemovitosti žalované ve výši 177.872 Kč.

3. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce a žalovaná v roce 2020 navázali partnerský vztah a od [datum] žili ve společné domácnosti. V říjnu 2020 žalovaná zakoupila do svého výlučného vlastnictví nemovitost na adrese [adresa], do které se s žalobcem nastěhovali v prosinci 2020, a poté začali společně nemovitost rekonstruovat. Dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaná manželství, které bylo dne [datum] rozvedeno. Dne [datum] byl žalobce z nemovitostí policejně vykázán.

4. Konkrétními okolnostmi vzniku a výší práva žalobce na vydání obohacení za zhodnocení nemovitosti žalované se soud nezabýval, když dospěl k závěru, že žalobce žalované dluh plynoucí z bezdůvodného obohacení prominul. Dne [datum] žalobce sepsal a opatřil úředně ověřeným podpisem čestné prohlášení, které žalované doručil (vhodil do poštovní schránky) dne [datum]. V prohlášení žalobce uvedl, že si nenárokuje a ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání před ani v době manželství, ani nárokovat náhradu za věci ve výhradním vlastnictví jeho osoby. Ze shodných tvrzení účastníků vyplynulo, že v době sepisu čestného prohlášení určitá pohledávka žalobce za žalovanou existovala, když i žalovaná připustila, že část materiálu (konkrétně střešní okna) zaplatil sám žalovaný a tato střešní okna jsou stále v její dispozici (faktická výše tohoto nároku je bez významu). Soud provedl výklad čestného prohlášení podle § 556 o. z. a dospěl k závěru, že prohlášení je dostatečně určité a srozumitelné a lze z něj jednoznačně dovodit skutečnou vůlí žalobce, kterou bylo vzdát se všech majetkových nároků vůči žalované. Pokud v rámci čestného prohlášení žalobce uvedl, že si nenárokuje a ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání ani náhradu za věci v jeho výlučném vlastnictví, je nutno poznamenat, že to byl právě žalobce, který v rámci předchozí e-mailové komunikace mezi účastníky poprvé zmínil otázku majetkového vypořádání, resp. vyrovnání, když uvedl, že věci si žalovaná může nechat, a co se týče majetkového vypořádání, tak peníze nepotřebuje, protože je vydělá. I z textace samotného čestného prohlášení zjevně vyplývá, a nepřímo to potvrdil i žalobce ve své účastnické výpovědi, že otázka majetkového vypořádání a otázka náhrady za věci žalobce představovaly dva samostatné nároky, které žalobce sám z vlastní vůle vtělil do jím sepsaného čestného prohlášení, ve kterém opětovně vyjádřil vůli se těchto nároků vzdát. V předmětné době si žalobce navíc musel sám být vědom všech nároků, které vůči žalované má. Ačkoli otázka motivace žalobce k sepsání tohoto prohlášení není pro věc zásadní, je zjevné, že v období jeho sepisu byl postoj žalobce k žalované pozitivní, žalované vyznával lásku a snažil se o obnovu svazku, jeví se jako logické, že žalobce byl motivován vyřešit, resp. fakticky odstranit všechny sporné nároky mezi účastníky, a tím opětovně získat přízeň žalované. Pokud žalovaná z obsahu čestného prohlášení pochopila, že se jednalo všeobecně o celkové majetkové vypořádání, a to zejména z textace „před manželstvím i po manželství“, odpovídá toto její stanovisko situaci mezi účastníky. Byly naplněny i další zákonné předpoklady pro prominutí dluhu, neboť ze strany věřitele může být prohlášení o prominutí dluhu učiněno v zásadě v jakékoli formě, a to jak výslovně, tak i konkludentně. Nebylo sporu, že čestné prohlášení sepsal žalobce a adresoval je žalované, a protože žalovaná s tímto postupem žalobcem nevyslovila bez zbytečného odkladu nesouhlas, byl její souhlas presumován. Důvod neplatnosti nelze shledat v nedostatku formy čestného prohlášení. Ačkoli žalobce namítl, že z textu čestného prohlášení vyplývá, že by se mohl týkat i majetku nabytého v době trvání manželství, kdy k vypořádání těchto nároků zákon vyžaduje písemnou dohodu manželů s úředně ověřenými podpisy, soud dovodil, že nároky, kterých se žalobce domáhá v projednávané věci, nemají původ ve společném jmění manželů, když měly vzniknout již před jeho uzavřením. Pokud žalobce do čestného prohlášení pojal i otázku vypořádání společného jmění manželů, nemění tato skutečnost nic na závěru, že ve vztahu k nárokům, které jsou předmětem tohoto řízení, je nutno na čestné prohlášení hledět jako na platné prominutí dluhu, neboť ve vztahu k těmto nárokům zákon neklade žádné zvláštní požadavky na jeho formu.

5. Soud nepřisvědčil ani námitce žalobce, že čestné prohlášení je neplatné, neboť k jeho sepisu byl donucen bezprávnou výhružkou žalované, že mu jinak nebudou vydány věci jeho dětí, kdy k tomuto svolil i s ohledem na svůj nepříznivý psychický stav pod vlivem silných antidepresiv. Ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu sám žalobce v rámci svého účastnického výslechu připustil, že již v létě 2022 nenavštěvoval terapie, nevyhledával pomoc krizového centra, psychiatrická medikace mu byla snižována a v předmětném období možná již zcela vysazena, nemohl se tedy nacházet v tak špatném psychickém stavu, který by ovlivnil jeho rozumové či volní schopnosti. S ohledem na okolnosti věci nelze uvažovat ani o psychickém donucení (nátlaku) žalované. Z provedené e-mailové komunikace účastníků jasně vyplývá, že žalovaná byla ochotna a připravena požadované věci žalobce a jeho dětí vydat a opakovaně žádala o sdělení termínu předání. Je logické, že v době po vykázání žalobce ze společného obydlí, kdy na základě vydaného předběžného opatření byl žalobci uložen zákaz styku s žalovanou a přiblížení se k jejímu domu, požadovala, aby si pro věci přijela osoba odlišná od žalobce. Žalobci tedy nic nebránilo, aby odvoz požadovaných věcí zajistil. Zejména z e-mailové komunikace ze dne [datum] pak jasně vyplývá, že s myšlenkou, že věci ani peníze nepotřebuje a po žalované je nechce, následně přišel sám žalobce bez předchozího impulsu žalované a až na tento návrh žalovaná reagovala tím, že žalobce požádala o písemné a podepsané potvrzení, které vztáhla jen k požadovaným věcem. Pokud žalobce do předmětného čestného prohlášení zahrnul i další majetkové vypořádání nad rámec nároku za požadované věci, učinil tak na základě svého svobodného rozhodnutí, a nikoli po jakémkoli nátlaku ze strany žalované. Sdělení žalobce ohledně úmyslného zadržování věcí žalovanou a její údajné výhružky lze považovat za ryze účelovou formu jeho procesní obrany, která byla vyvrácena provedeným dokazováním. Čestné prohlášení se nepříčí ani dobrým mravům. Nelze žádným způsobem předpokládat a dovozovat rozpor s dobrými mravy v otázce zájmů nezletilých dětí tak, jak namítal žalobce, neboť otázka majetkového vypořádání s žádnými zájmy nezletilých dětí nesouvisí, jedná se o ujednání mezi samotnými účastníky. Vzhledem k tomu, že žádná společenská, kulturní a mravní norma nestanovuje nemravným mít v případě sporných vztahů písemně deklarovanou dohodu, smlouvu či slib, nelze k této námitce žalobce přihlížet. Jako naprosto nepřiléhavou označil soud konečně i obranu žalobce, že podpisem prohlášení došlo k porušení osobnostních práv žalobce a nezletilých dětí, a to zejména práva na soukromí. Čestné prohlášení se vztahuje toliko na majetkové nároky mezi účastníky, kdy skutečnost, že v bydlišti žalované zůstaly osobní věci žalobce a jeho nezletilých dětí, k jejichž vyzvednutí žalovaná žalobce, případně jeho právního zástupce, několikrát vyzývala, nemohou představovat jakýkoli neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce ani jeho dětí. Soud proto uzavřel, že ze strany žalobce došlo dne [datum], kdy se dostalo do dispozice žalované čestné prohlášení ze dne [datum], k prominutí dluhu žalované ve smyslu § 1995 o. z., a tedy k zániku povinnosti žalované na tento dluh plnit.

6. Proti rozsudku soud I. stupně podal žalobce odvolání, ve kterém uplatnil následující odvolací námitky: a) Bezprávná výhrůžka – žalovaná odmítala vydat osobní věci žalobce a jeho dětí a její obstrukce s vydáním věcí trvaly déle než 9 měsíců. Nezletilé děti žalobce měly v nemovitosti žalované hračky, sportovní vybavení a předměty, ke kterým měly osobní vztah, a úmyslné dlouhodobé zadržování těchto věcí ze strany žalované působilo dětem žalobce značnou psychickou újmu. Žalovaná sice v emailové korespondenci nepopřela možnost vydání těchto věcí, vždy si ale našla důvod k jeho odepření. Později žalovaná vyhrožovala žalobci, že pokud nepodepíše čestné prohlášení s obsahem odpovídajícím čestnému prohlášení z [datum], věci jeho a jeho dětí nebudou nikdy vydány. Uvedená výhrůžka vzbudila v žalobci důvodnou obavu a pod tímto psychickým nátlakem citované čestné prohlášení podepsal. b) Čestné prohlášení není dostatečně určité a srozumitelné a nelze z něj jednoznačně dovodit, co jím žalobce zamýšlel. Pokud by se snad mělo jednat o úpravu majetku nabytého v době trvání manželství, bylo by toto prohlášení neplatné pro nedostatek formy, neboť neobsahuje zákonné náležitosti uvedené v § 757 odst. 2 o. z. c) Zásah do osobnostních práv, zejména soukromí žalobce a jeho nezletilých dětí, k němuž došlo úmyslným zadržováním osobních věcí žalobce a jeho dětí. Přirozených práv spojených s osobností člověka se nelze vzdát. d) Čestné prohlášení nelze považovat za platné právní jednání jako celek. e) Procesní pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu. Žalobce nesouhlasí se závěry soudu I. stupně ve vztahu k jeho osobě, které líčí se zjevným zaujetím proti osobě žalobce. Soud nezohlednil okolnosti společného života obou účastníků, zejména skutečnost, že žalovaná s žalobcem v době vykázání plánovala počít společného potomka. Na vztah účastníků nelze pohlížet jednostranně v neprospěch žalobce, oba účastníci učinili nesporným, že jejich vzájemný vztah byl vyhrocený. Soud dále nevyslechl žádného ze svědků navrhovaných žalobcem k prokázání tvrzených skutečností, že po vykázání žalobce žalovaná odmítla vydat osobní věci jeho a jeho dětí, že se jednalo o hračky nezletilých dětí žalobce, sportovní vybavení a předměty, ke kterým měly osobní vztah a že žalovaná podmiňovala jejich navrácení podpisem předmětného čestného prohlášení. Závěrem podaného odvolání žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že z její strany nebyla dána jakákoli výhrůžka, která by nějak ovlivnila vůli žalobce při sepisu čestného prohlášení. V řízení bylo jasně prokázáno, že žalovaná žalobci opakovaně nabízela termíny předání věcí, jejichž údajné zadržování uvádí žalobce jako důvod neplatnosti čestného prohlášení, že se s ním na těchto termínech snažila dohodnout a že mu v tomto poskytovala součinnost snad i nad rámec toho, co po ní šlo rozumně požadovat. I kdyby zde ale jakási hrozba ze strany žalované byla, bylo by předmětné právní jednání žalobce platné. Při posuzování intenzity, která je pro závěr o (ne)platnosti právního jednání klíčová, je totiž nutné vzít v potaz existenci jiné přiměřené alternativy, kterou měl jednající k dispozici vedle provedení vynucovaného právního jednání. Žalobce tuto alternativu měl v podobě trestního oznámení na žalovanou, které ostatně podal. Nemůže obstát ani argument, že čestné prohlášení je nedostatečně určité a srozumitelné. Při výkladu právního jednání se mimo jiné přihlédne k tomu, co tomuto jednání předcházelo. V řízení byla jako důkaz provedena e-mailová komunikace mezi žalovanou a žalobcem, ze které bylo možné jasně vyrozumět, co je obsahem tohoto čestného prohlášení. Pokud by navíc měla být nesrozumitelnost a neurčitost čestného prohlášení žalobce skutečně důvodem pro jeho neplatnost, nemohl by se jí žalobce dovolat, jelikož by to byl on, kdo tuto neplatnost způsobil. Není dána žádná skutečnost, která by působila neplatnost čestného prohlášení žalobce, soud se s otázkou s ohledem na všechny žalobcem uváděné argumenty řádně vypořádal v rámci napadeného rozhodnutí. Soud také správně vyhodnotil, že tvrzení žalobce nejsou věrohodná, tento závěr řádně a podrobně odůvodnil. Nelze ani souhlasit s tím, že by vzájemný vztah žalované a žalobce neměl mít vliv na posuzování předmětné věci. Je zřejmé, že žalobce má potřebu žalované neustále škodit a ubližovat jí, o čemž svědčí jednak řada trestních řízení, a jednak množství civilních řízení, která žalobce vůči žalované zahajuje, aniž by zde byl jakýkoli reálný základ jeho tvrzených nároků. Důkazní návrhy žalobce soud správně zamítl, jelikož jimi žalobce chtěl prokázat skutečnosti, které již byly v rámci řízení dokázány jinak, a jejich další dokazování tak bylo nadbytečné. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil.

8. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalobce (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), a ze způsobilých odvolacích důvodů, přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 3, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.

9. Podle§ 1996 odst. 1 o. z. promine-li věřitel dlužníku dluh, má se za to, že dlužník s prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojevil bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu.

10. Prominutí dluhu je právní jednání (dohoda věřitele a dlužníka), jehož důsledkem je zánik práva věřitele požadovat po dlužníku zaplacení (do té doby existujícího) dluhu; souhlas dlužníka s prominutím dluhu zákon předpokládá (stanoví domněnku souhlasu, která se neprosadí jen tehdy, projeví-li dlužník bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sen. zn. 29 ICdo 59/2023).

11. Ze zjištění soudu I. stupně (která mají oporu v provedeném dokazování a nebyla v odvolacím řízení zpochybněna) plyne, že žalobce dne [datum] sepsal čestné prohlášení, ve kterém uvedl, že si nenárokuje a ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání před ani v době manželství, ani nárokovat náhradu za věci ve výhradním vlastnictví jeho osoby (dále též jen „prohlášení“).

12. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že prohlášení žalobce je třeba kvalifikovat jako návrh na uzavření dohody o prominutí dluhu. Právní účinky prohlášení soud správně určil výkladem podle § 556 o. z. a kromě obsahu samotného prohlášení zohlednil i mailovou korespondenci účastníků, která sepisu prohlášení předcházela (§ 556 odst. 2 o. z.). V rámci této komunikace žalobce napsal dne [datum] žalované, že žádné věci nechce a nepotřebuje, vše si může nechat a co se týče majetkového vyrovnání, že tyto peníze také nepotřebuje. Žalovaná reagovala mailovou zprávou ze dne [datum], ve které žádala o podepsaný papír, že žalobce věci nechce a nebude je po žalované vymáhat ani soudně. V mailu ze dne [datum] pak žalobce uvedl, že u notáře podepíše papír, že nic nechce (v podrobnostech bod 4. rozsudku). Pokud za této situace soud dovodil, že prohlášení žalobce ze dne [datum] se týká vypořádání veškerých majetkových práv žalobce vůči žalované za dobu jejich soužití, která zahrnovala i tvrzenou pohledávku žalobce, resp. dluh žalované na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení její nemovitosti, a že prohlášení je návrhem na uzavření dohody o prominutí dluhu, tj. právním jednáním, kterým chtěl žalobce způsobit zánik těchto majetkových práv (chtěl se jich vzdát), jedná se o závěr, který plně koresponduje provedenému dokazování (odvolací soud dále odkazuje na podrobné odůvodnění tohoto závěru v napadeném rozsudku). Soud dále dospěl po pečlivém zvážení provedených důkazů a okolností, které v řízení vyšly najevo, k závěru, že skutečnou vůlí žalobce bylo vzdát se všech majetkových nároků vůči žalované (zejm. body 15., 16. a 25. rozsudku), ani tomuto závěru nemá odvolací soud co vytknout.

13. Odvolací soud přesto považuje za vhodné dodat, že pro posouzení věci není rozhodné (a na rozhodnutí ve věci nemá vliv), zda uvedenou vůli žalobce skutečně měl. Subjektivní metoda výkladu, kdy se účinky právního jednání určují podle skutečné vůle jednajícího, se může uplatnit pouze tehdy, pokud je skutečný úmysl druhé straně znám anebo musela-li o něm vědět, v opačném případě nelze podle subjektivní metody výkladu postupovat a na řadu přichází metoda objektivní (§ 556 odst. 1 o. z.). V projednávané věci by se žalobce mohl dovolávat své, resp. jím tvrzené skutečné vůle pouze tehdy, pokud by o ní žalovaná věděla či musela vědět. Pokud však žalobce žádné tvrzení v tomto smyslu neuplatnil, nemůže se své skutečné vůle dovolávat, i kdyby se lišila od té, kterou v prohlášení vyjádřil. V takovém případě by se uplatnila objektivní metoda výkladu, podle níž má právní jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládal jeho adresát, v daném případě tedy žalovaná. U objektivního výkladu přitom nejde o obecný či objektivní význam projevu vůle, ale o význam, který by mu dala rozumně uvažující osoba v postavení druhé strany v době provedení právního jednání při zohlednění okolností daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 24 Cdo 1323/2025). V daném případě je tedy významné, jak by prohlášení rozuměla osoba v postavení žalované, tedy osoba, která se žalobcem žila v partnerském vztahu a věděla o jeho možných nárocích plynoucích ze zhodnocení její nemovitosti a které by žalobce předtím ve vzájemné korespondenci potvrdil, že peníze z majetkového vyrovnání nepotřebuje a že u notáře podepíše papír, že nic nechce. I v tomto případě by byl zcela adekvátní závěr, že se prohlášení žalobce týká vypořádání veškerých majetkových práv žalobce za dobu soužití účastníků a že bylo vůlí žalobce způsobit jejich zánik (tj. navrhnout žalované prominutí těchto dluhů, mezi něž patřil i případný dluh z bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti žalované).

14. Lze uzavřít, že prohlášení žalobce je návrhem na promnutí dluhu, který žalobce doručil žalované dne [datum], a žalovaná s ním, resp. s jeho obsahem bez zbytečného odkladu nesouhlas neprojevila. Mezi účastníky tedy došlo k uzavření dohody o prominutí dluhu, která zrušila mj. i případný závazek žalované k vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení její nemovitosti, k němuž došlo v době, kdy spolu účastníci v nemovitosti žili.

15. Námitky žalobce uvedené v odvolání nejsou důvodné. Vzhledem k tomu, že tytéž námitky proti platnosti prohlášení uplatnil žalobce opakovaně v průběhu řízení před soudem I. stupně, odvolací soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém se soud s těmito námitkami vypořádal, a k jednotlivým námitkám dále uvádí: a) Bezprávná výhrůžka – tuto námitku žalobce v řízení uváděl opakovaně, v odvolání pak zdůraznil psychickou újmu, kterou měla hrozba způsobit jeho nezletilým dětem, kterým žalovaná zadržovala osobní věci jako hračky a sportovní vybavení či další předměty, k nimž měly osobní vztah, a hrozba dalším zadržováním věcí měla žalobce přimět k sepisu prohlášení. U jednání odvolacího soudu žalobce, resp. jeho zástupce upřesnil, že v případě jeho devítileté dcery šlo o „panenky, domečky pro panenky, oblečky“, u dvanáctiletého syna šlo o „hokejovou výstroj“, takže nemohl hrát hokej, a „o vánoční ozdoby, které dostal, když byl malý od dědečka, který v té době již nežil, a byla to určitá památka“, na dotaz soudu, s čím si nezletilá hrála, uvedl, že „samozřejmě jí byly pořízeny nové hračky, ale já tedy předpokládám, že u tak malého dítěte to dítě má k těm hračkám … vztah“, a z hlediska způsobené újmy nezletilých, „že si nemohly hrát s věcmi, které jim patřily, a s hračkami, ke kterým měly nějaký citový vztah“. Žádné konkrétní kroky ke zmírnění újmy dětí (návštěva lékaře) žalobce nečinil, v době do podpisu prohlášení kromě výzev žalované nečinil ani žádné právní kroky (ve vztahu k státním orgánům, v soudním, správním či trestním řízení) za účelem vydání věcí. S námitkou bezprávné výhrůžky se přesvědčivě vypořádal již soud I. stupně, který dovodil, že žalovaná věci nezadržovala, naopak byla ochotna a připravena věci žalobce a jeho dětí vydat, pouze požadovala, aby věci převzala osoba odlišná od žalobce, kterému byl uložen zákaz styku s žalovanou a přiblížení se k jejímu domu (zejm. bod 32. rozsudku) a poukázal i na motivaci žalobce k sepisu prohlášení plynoucí z provedeného dokazování (snaha odstranit všechny sporné nároky mezi účastníky a tím opětovně získat přízeň žalované, bod 25. rozsudku). K těmto závěrům soudu I. stupně lze dodat, že jedním z předpokladů bezprávné výhrůžky je její dostatečná intenzita. Hrozba musí být takového druhu a takové intenzity, aby byla způsobilá vyvolat u jednajícího důvodnou obavu. Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího (fyzický a psychický nátlak, tíseň) přitom musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu; nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn 21 Cdo 4573/2008). V projednávané věci žalobcem tvrzená újma jeho nezletilých dětí uvedené intenzity zjevně nedosahuje. K tomu, aby byla případná hrozba žalované právně významná, by musel nastat stav, že v době sepisu prohlášení ([datum]) by hrozba žalované, že žalobci nevydá věci jeho dětí, které již devět měsíců zdržovala, měla za následek další trvání jejich již existující újmy či její další zhoršení, to vše v takové intenzitě, že to žalobce přimělo k sepisu prohlášení. Takový závěr však z tvrzení žalobce neplyne. Skutečnost, že si děti žalobce po určitou dobu nemohly hrát s hračkami či jinými předměty v držení žalované, sama o sobě nezakládá újmu v intenzitě potřebné pro naplnění zákonných znaků bezprávné hrozby (jedná se o újmu srovnatelnou se situacemi, kdy dítě ztratí možnost určitou hračku či věc používat např. v důsledku ztráty či rozbití), žádné konkrétní okolnosti, které by v daném případě prohlubovaly újmu nezletilých do takové intenzity, aby byla právně relevantní, dány nebyly. V této souvislosti lze dodat, že újma na úrovni vyžadující jakýkoli lékařský či jiný odborný zásah nebyla žalobcem tvrzena, navíc, jak sám žalobce uvedl, dětem byly hračky „samozřejmě pořízeny nové“. Z hlediska závažnosti hrozby je třeba také zhodnotit existenci jiné přiměřené alternativy, kterou měl jednající k dispozici vedle provedení vynucovaného právního jednání. Pokudjednající takovou alternativu má, nelze obvykle obavu vyvolanou hrozbou považovat za dostatečně intenzivní (srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 303-654). Komentář. 2. vydání. [právnická osoba]. Beck : [adresa], s. 1892). V daném případě je zřejmé, že tvrzené újmě nezletilých mohl žalobce předejít, ať již kroky směřujícími k jejímu zmírnění (nákup nových hraček či sportovního vybavení, návštěva lékaře), či právními kroky směřujícími ke získání předmětných věcí od žalované. Lze dodat, že žalobce trestní oznámení na žalovanou skutečně podal dne [datum] a následně (čímž není řečeno, že v důsledku toho) byly předmětné věci žalobci vydány. Je zřejmé, že žalobce měl k dispozici právní prostředky, kterými mohl vydání věcí dosáhnout, navíc v době, kdy byl v tomto směru aktivní, mu předmětné věci vydány byly. b) Čestné prohlášení není dostatečně určité a srozumitelné. Závěr o nesrozumitelnosti či neurčitosti právního jednání lze vyslovit pouze tehdy, pokud se jeho obsah (účinky) nepodaří zjistit ani výkladem (§ 553 odst. 1 o. z.). V daném případě, jak uvedeno výše, lze výkladem zjistit povahu i právní účinky prohlášení (návrh na uzavření dohody o prominutí dluhu, který se vztahoval mj. i na právo žalobce uplatněné v tomto řízení). c) Zásah do osobnostních práv, zejména soukromí žalobce a jeho nezletilých dětí. Soud I. stupně správně poukázal na skutečnost, že se prohlášení i jeho obsah vztahuje pouze na majetková práva účastníků. Zda jednání žalované spočívající v zadržování věcí žalobce a jeho dětí představovalo zásah do jejich osobnostních práv, není pro posouzení věci rozhodné (možné právní následky plynoucí z takového zásahu neovlivňují případné majetkové právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení za zhodnocení nemovitosti žalované). Z hlediska naplnění znaků bezprávné výhružky bylo toto jednání žalované zhodnoceno výše. d) Čestné prohlášení nelze považovat za platné právní jednání jako celek. Podle § 576 o. z. týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas. Prohlášení žalobce směřovalo k zániku veškerých majetkových práv žalobce vůči žalované, která mezi nimi vznikla v době jejich soužití. Pokud chtěl žalobce vyvolat tento účinek, pak je plně v souladu s jeho vůlí i následek spočívající v zániku pouze některých z těchto práv, pokud by ve vztahu k jiným nebyly předpoklady platnosti splněny (např. pro nedostatek formy ve vztahu k právům vyplývajícím ze společného jmění účastníků jako bývalých manželů), a to i s ohledem na zásadu, že na právní jednání je třeba hledět spíše jako na platné než neplatné (§ 574 o. z.). Žádnou skutečnost, ze které by plynulo, že by žalobce prohlášení nesepsal ve vztahu k právu, které je předmětem tohoto řízení, pokud by věděl, že se nebude vztahovat i na některá jiná práva, žalobce netvrdil. e) a f) Procesní pochybení soudu při zjišťování skutkového stavu. Podle závěrů soudní praxe soud není povinen provést všechny navržené důkazy, musí však o nich rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, popř. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní (kvalifikovanou) vadou v podobě „opomenutých důkazů“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1891/18). V projednávané věci soud odůvodnil, že další provádění dokazování by bylo nadbytečné, protože provedené důkazy jsou dostatečné pro odůvodnění jeho závěrů (zejm. bod 38. rozsudku). S těmito závěry se odvolací soud ztotožňuje, když zjištěné skutečnosti jsou pro posouzení věci dostatečné a plyne z nich, že žalobce prominul žalované dluh, který je předmětem řízení, a že námitky žalobce směřující proti prohlášení (hrozba, nesrozumitelnost, neurčitost, příp. nemravnost) nejsou věcně odůvodněny.

16. Konečně lze dodat, že ani při hodnocení výpovědi žalobce odvolací soud žádné pochybení soudu I. stupně neshledal, soud důsledně vycházel z důkazů, které byly provedeny a ze skutečností, které v řízení vyšly najevo (zejm. body 15. a 16. rozsudku). Pokud žalovaná v odvolání namítla, že soud nezohlednil okolnosti společného života obou účastníků, např. to že plánovali počít společného potomka či že se oba účastníci podíleli na vyhrocení jejich vztahu, lze dodat, že tyto skutečnosti nemají žádný vliv na (výše uvedené) skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci.

17. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně navazujících výroků o náhradě nákladů řízení účastníků a státu, které nebyly v odvolacím řízení zpochybněny.

18. V odvolacím řízení byla žalovaná plně úspěšná a měla by mít proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů v plné výši (§ 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř.). Na straně žalované však vznikly pouze náklady na její zastoupení, jež platil stát (§ 149 odst. 2 o. s. ř.), který však na jejich náhradu vůči žalobci nemá právo, protože byl zcela osvobozen od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s ř.). Žalované, resp. žádnému z účastníků proto právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno.