715 C 12/2023 - 368

Rubrum

Okresní soud v Blansku rozhodl samosoudkyní JUDr. Radkou Bukovskou ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vydání bezdůvodného obohacení [Anonymizováno] Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. České republice – Okresnímu soudu v [adresa] se vůči žalobci a žalované nárok na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, jímž by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z žalované částky od [datum] do zaplacení s tím, že se jedná o bezdůvodné obohacení. Uvedl, že v době partnerského soužití účastníků společně bydleli v nemovitosti ve vlastnictví žalované. V této době prováděl stavební práce v této nemovitosti a částečně hradil ze svých výlučných finančních prostředků stavební materiál, který byl použitý na rekonstrukci nemovitosti nebo do ní byl zabudován. Rekonstrukce prováděl do doby uzavření manželství mezi účastníky, kdy záhy poté došlo ke zhoršení jejich vzájemných vztahů, což následně vedlo až k ukončení společného soužití a k rozvodu manželství. Žalobce namítal neplatnost čestného prohlášení ze dne [datum], v němž uvedl, že si nenárokuje ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání před ani v době manželství, ani nárokovat náhradu za věci ve výhradním vlastnictví jeho osoby. Uvedl, že žalovaná mu po jeho vykázání ze společného obydlí odmítala vydat jeho osobní věci a věci nezletilých dětí, které se v nemovitosti nacházely, přičemž k vydání těchto věcí došlo až po 9 měsících. Žalovaná vyvíjela tlak na žalobce, kdy sice deklarovala ochotu věci vydat, nicméně se tak až do října 2022 nestalo. V této době žalovaná vyhrožovala žalobci, že pokud čestné prohlášení s obsahem jako v čestném prohlášení ze dne [datum] nepodepíše, jeho věci a věci jeho dětí nebudou nikdy vydány. Svým jednáním žalovaná vyvolala v žalobci důvodnou obavu, že žalovaná tyto věci nevydá, tak pod psychickým nátlakem uvedené čestné prohlášení podepsal. Namítl tedy, že toto jednání učinil na základě bezprávné výhružky žalované a předmětné prohlášení žalované předal pouze z důvodu, aby mu požadované věci vydala, přičemž od počátku toto prohlášení považoval za neplatné. Navíc v předmětné době bral silná antidepresiva, je tedy možné, že nebyl schopný rozpoznat, co podepisuje. Dále uvedl, že je toto prohlášení neplatné, neboť není dostatečně určité a srozumitelné a nelze z něj jednoznačně dovodit, co jím autor zamýšlel s tím, že sám žalobce není právník a pokud v předmětném čestném prohlášení operoval s pojmem majetkové vypořádání, myslel tím náhrady za poničené osobní věci jeho a jeho nezletilých dětí, které žalovaná uskladnila v nevyhovujících prostorech, a část věcí tak byla zničena.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že k žádnému bezdůvodnému obohacení na její straně nedošlo, když realizované rekonstrukce na nemovitosti žalobci zaplatila, neboť žalobci na jeho bankovní účet zaslala prostřednictvím několika plateb celkovou částku [částka], která měla sloužit k zaplacení [právnická osoba]. Připustila, že žalobce zaplatil střešní okna v hodnotě [částka], které však nikdy nebyla zapracována do nemovitosti. Žalovaná žalobci před podáním žaloby avizovala, že je připravena mu tato okna vydat, žalobce však požadoval peníze. Nad rámec toho žalovaná uvedla, že se žalobce všech svých nároků vůči žalované vzdal tím, že jí dne [datum] předal čestné prohlášení ze dne [datum]. Žalobce se po rozvodu manželství účastníků pokoušel přesvědčit žalovanou, aby jejich vztah obnovili, přičemž v této době žalované předal předmětné prohlášení. Podání žaloby bylo proto pro žalovanou překvapení, neboť měla za to, že majetkové poměry jsou mezi ní a žalobcem vyřešeny.

3. Po zhodnocení důkazů jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, přihlížeje přitom ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, má soud za prokázaný tento skutkový stav: Ze shodných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že účastníci v roce [datum] navázali partnerský vztah a od [datum] [datum] společně žili ve společné domácnosti. V měsíci říjnu [datum] žalovaná zakoupila do svého výlučného vlastnictví nemovitost na adrese [adresa], do které se spolu s žalobcem nastěhovali v prosinci [datum] v období před vánočními svátky, společně pak začali nemovitost rekonstruovat. Dne [datum] uzavřeli žalobce a žalovaná manželství, které trvalo do [datum], kdy bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [právnická osoba] [Anonymizováno]. Po uzavření manželství začalo mezi oběma docházet k neshodám, které vyústily v policejní vykázání žalobce z domu dne [datum], poté se již žalobce do nemovitosti žalované nevrátil. Vztahy mezi účastníky byly velice vyhrocené.

4. Z předložené e-mailové komunikace mezi žalobcem, resp. i jeho tehdejším právním zástupcem, a žalovanou vyplynulo, že žalovaná již dne [datum] kontaktovala tehdejšího právního zástupce žalobce s tím, že si žalobce prostřednictvím třetí osoby může ze společného bydliště odnést osobní věci, následně na možnost odvozu jím požadovaných věcí upozorňovala opakovaně (e-mailové zprávy ze dne [datum], [datum], [datum]). Dne [datum] žalobce napsal žalované, že žádné věci nechce a nepotřebuje, vše si může nechat a co se týče majetkového vyrovnání, i když to jsou jejich peníze a ví, že by byl s jejich vymáháním úspěšný, tyto také nepotřebuje, peníze vydělá. Na tuto zprávu žalovaná reagovala e-mailovou zprávou ze dne [datum], ve které žádala o sepsaný a podepsaný papír, že žalobce věci nechce a nebude je po žalované vymáhat ani soudně. Dne [datum] žalobce reagoval s tím, že si věci má nechat, co se týče věcí dětí „budu dávat žalobu o náhradu a maj. vyrovnani též“ (sic!), následně uvedl, že má papír sepsat, že podepíše u notáře, že nic nechce. O několik minut později žalobce žalované v další e-mailové zprávě sdělil, že nic posílat nemá, že jí to pošle poštou.

5. Žalobce dne [datum] vhodil do poštovní schránky žalované čestné prohlášení ze dne [datum] opatřené úředně ověřeným podpisem žalobce, ve kterém žalobce prohlásil, že si nenárokuje a ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání před ani v době manželství, ani nárokovat náhradu za věci ve výhradním vlastnictví jeho osoby. Ze shodných vyjádření účastníků vyplynulo, že se jedná o čestné prohlášení, které bylo adresováno žalované, a jeho předání proběhlo popsaným způsobem.

6. Dne [datum] žalobce žalované zaslal další e-mailovou zprávu, ve které uvedl, že papír bude mít ve schránce, nezáleží mu a nikdy mu nezáleželo na penězích ani majetku, ale na člověku, kterého miloval a miluje, následně se v několika dalších silně emočně zabarvených e-mailových zprávách vyznává z lásky k žalované a uvádí, jak mu ublížila. Na tyto e-mailové zprávy žalovaná nijak nereagovala. Z textu těchto e-mailových zpráv ve spojení s účastnickými výpověďmi obou účastníků je pak evidentní, že se žalobce v této době snažil získat zpět přízeň žalované, žalovaná si však obnovení vztahu nepřála. Dne [datum] žalobce žalovanou prostřednictvím e-mailové zprávy požádal o upřesnění termínu, kdy si může vyzvednout požadované věci.

7. Dne [datum] podal žalobce k Okresnímu státnímu zastupitelství v [adresa] trestní oznámení na žalovanou, v němž uvedl, že v původním společném bydlišti zůstaly poté, co byl nucen spolu s nezletilými dětmi dne [datum] obydlí opustit, věci v jeho výlučném vlastnictví a osobní věci nezletilých dětí. Žalobce uvedl, že na vydání svých věcí již netrvá, trvá však na vrácení věcí nezletilých dětí, které žalovaná přes opakované výzvy nevydala. Za tyto věci žalobce požaduje náhradu škody ve výši [částka], když s touto částkou se připojil jako poškozený k trestnímu řízení. Ze shodných vyjádření účastníků bylo prokázáno, že předmětné věci byly žalobci předány dne [datum].

8. K zdravotnímu stavu žalobce v předmětné době bylo z předložených lékařských zpráv zjištěno, že žalobce byl v péči psychiatrické ambulance [právnická osoba] pro poruchu přizpůsobení, v rámci kontrolního vyšetření dne [datum] u něj byla zjištěna přiměřená emotivita, absence hlubší deprese, mírnější úzkosti v souvislosti s manželskými problémy, myšlení koherentní, paměť a intelekt v normě. Byla mu zachována medikace antidepresivy ([Anonymizováno]), snížena dávka léků zmírnění úzkosti (Oxazepam) s poznámkou o možnosti postupného snižování a vysazení léčiv. Ze zprávy o ambulantním vyšetření Psychiatrické kliniky, ambulantního úseku krizového centra ze dne [datum] vyplývá, že toto zařízení žalobce navštívil pro další propad nálady v návaznosti na probíhající rozvod, nálada žalobce byla hodnocena jako pokleslá, plačtivá, s labilní emotivitou a sklonem k silnému emočnímu prožívání, po edukaci byl stav žalobce popsán jako kompenzovaný. Z účastnického výslechu žalobce vyplynulo, že v létě [Anonymizováno] již žádné terapie ani ambulantní vyšetření na psychiatrii neabsolvoval, rovněž někdy v tomto období docházelo ke snížení a následnému vysazení dávek psychiatrické medikace, není si proto jistý, zda přímo v této době tuto medikaci ještě užíval.

9. K osobě žalobce a jeho trestní minulosti bylo zjištěno, že trestním příkazem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne [datum] opakovaně v průběhu čekání na autobus a cesty autobusem bezdůvodně verbálně i fyzicky napadl žalovanou, a to mimo jiné pliváním do obličeje, uhozením dlaní do tváře a kopnutím do hýždě. Za toto jednání byl žalobci uložen trest odnětí svobody v trvání [Anonymizováno], jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání [Anonymizováno].

10. Žalobce byl dále rozsudkem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době na podzim roku [Anonymizováno] žalovanou před vstupem do zaměstnání odtáhl i přes její odpor do vozidla a odvezl ji zpět do místa společného bydliště s tím, že si s ní chce promluvit, ačkoli ho žalovaná opakovaně žádala, aby vozidla zastavil a nechal ji jít, neboť musí do práce. Za tento přečin a výše uvedený přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], mu byl za současného zrušení výroku o trestu z uvedeného trestního příkazu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

11. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne [datum], byl ve smyslu § 222 odst. 2 trestního řádu [právnická osoba] v [adresa] postoupen skutek spočívající v tom, že žalobce v přesně nezjištěné době nejméně od prosince [datum] do [datum] úmyslně opakovaně téměř každých 14 dnů zle nakládal s žalovanou, ponižoval ji vulgárním oslovováním, omezoval její kontakt s rodinou a přáteli, a nahlížel do jejího telefonu, přičemž v několika případech současně poničil vybavení domácnosti, ve kterém byl obžalobou spatřován zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, neboť soud dospěl k závěru, že předmětný skutek není trestným činem, ale mohl by být posouzen jako přestupek.

12. Žalobce byl trestním příkazem Okresního soudu v [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne [datum], uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, spočívající v tom, že v měsíci srpnu 2022 odcizil finanční hotovost ve výši [částka] a tzv. tankartu, kterou následně opakovaně sám, případně ve spolupráci s dalšími osobami, využil k natankování paliva na benzínové čerpací stanici, čímž způsobil majiteli předmětné karty škodu v celkové výši [částka]. Za toto jednání byl žalobci uložen úhrnný peněžitý trest v celkové výši [částka] a byla mu uložena povinnost nahradit způsobenou škodu.

13. K obsahu a významu výše uvedeného čestného prohlášení, který zůstal mezi účastníky sporný, byl proveden i účastnický výslech žalobce i žalované. Žalobce uvedl, že k sepsání čestného prohlášení přistoupil v návaznosti na to, že ze strany žalované docházelo k úmyslnému zadržování věcí jeho a jeho dětí. V mezidobí od první e-mailové komunikace s žalovanou k předání věcí nedošlo, neboť nikdo jiný vyjma něj tam nechtěl jít, nikdo nechce přebírat cizí věcí, aby nepřebral něco poškozeného nebo zničeného. Byl tam i v doprovodu policie, bylo mu ale řečeno, že má někoho poslat, poslal tedy svého syna v doprovodu další osoby, ale nikdo jim neotvíral, i když žalovaná určitě byla doma. Následně ho zaskočilo, když po něm žalovaná chtěla peníze za uskladnění. Od čestného prohlášení byl odrazován, známá mu říkala, ať nic nepodepisuje, že je jasné, že ty věci tam nejsou nebo jsou poškozené, potom se mu „rozsvítilo“. K emailu ze dne [datum], ve kterém uvedl, že si žalovaná vše, co se týče majetkového vyrovnání, může nechat, kde odkazoval i na peníze, uvedl, že to bylo jenom rýpnutí, aby žalovaná věděla, že má peněz dost, aby pocítila, o co přichází, pokud s ním již nechce být. Poté ale uvedl, že tím myslel, že nepotřebuje peníze za věci dětí. K tomu poukázal na skutečnost, že část e-mailové komunikace žalované ohledně nenárokování si těchto věcí chybí. Následně však uvedl, že když žalovanou k něčemu vyzval, tak mu neodpověděla, napsala pouze, když chtěla provokovat. K dotazu, o jaké provokace se mělo jednat, sdělil, že se týkaly třeba částky, kterou žalovaná požadovala za uskladnění věcí, nebo podmínění jejich vydání tím, že po něm chtěla jiné věci. Věci mu žalovaná dle jeho názoru nechtěla vydat, protože věděla, že jsou zničené. Tlak žalované stoupal, snažil se domoci svých věcí a ona chtěla po něm podepsat prohlášení. Prohlášení sepsal ve večerních hodinách, druhý den šel na poštu a hodil žalované do schránky. Myslel u toho na děti, čestné prohlášení se mělo týkat jen těch věcí. K dotazu uvedl, že čestné prohlášení považoval za neplatné ve věcech, které jsou jeho investice do nemovitosti. K těmto investicím totiž přistoupil jen z důvodu, že mu bylo slíbeno, že nemovitost bude v budoucnu dětí. Stavební materiál hradil z finančních prostředků sebe i rodiny, rozhodně se nejednalo o dar žalované. Ke své finanční situaci v době, kdy mělo k těmto úhradám docházet, uvedl, že předtím byl v insolvenci, chodil normálně do práce, v době Covidu byl s dětmi doma a pobíral dávky OČR, byl i dlouhodobě na neschopence, kterou vysvětloval zdravotními problémy a špatným psychickým stavem vyvolaným spory se žalovanou. Po skončení insolvence v roce 2019 a před vstupem do manželství si bral nebankovní půjčku ve výši [částka]. V létě [Anonymizováno] měl práci, dobře finančně ohodnocenou, ale musel z ní odejít, jelikož ve zkušební době musel řešit několik nesmyslných trestních oznámení podaných žalovanou a chodit na policii. Pak si našel jinou práci a po nocích si přivydělávat vykládáním kamionů. Po vykázání se společného bydliště se musel s dětmi přestěhovat ke své matce a vzít si úvěr ve výši [částka]. Ke společnému hospodaření uvedl, že se žalovanou měli každý svůj účet (následně připustil, že účet na své jméno neměl), hypotéční úvěr si řešila sama žalovaná. On hradil veškeré potraviny, drogerii a zálohy na energie. Ve společném jmění manželů žádné hodnotnější věci nemají, ani ten počítač, o kterém byla řeč v rámci vypořádání společného jmění manželů, nepovažuje za takovou společnou věc. Ke své trestní minulosti zprvu sdělil, že vůči němu byly vyhlášeny dva pravomocné rozsudky. V jedné věci týkající se domácího násilí byl zproštěn obvinění, následně k dotazu připustil, že pro toto jednání byl následně v přestupkovém řízení postižen pro přestupek a byla mu uložena peněžitá sankce. V této souvislosti rovněž zmínil, že byl trestaný v souvislosti s tím, že žalovanou „vzal do auta“. Dále uvedl, že byl trestán za padělání karty. Vypověděl však, že pachatelem byl jiný řidič, důkladně se věc neprošetřila a hodili to na něj, a to i s ohledem na podjatost orgánů v [adresa] vůči jeho osobě. Toto odsouzení ale neřešil a mávl nad tím rukou. Popřel další odsouzení, vyjma asi 23 let staré věci. Připustil, že v současné době je vyšetřován pro nebezpečné pronásledování žalované.

14. Žalovaná v rámci svého účastnického výslechu uvedla, že mnohokrát nabízela žalobci, aby si předmětné věci odvezl, nechtěla ale, aby si pro ně přišel přímo on, protože stále běželo předběžné opatření o zákazu styku a zákazu přiblížení se k nemovitosti. Z jeho strany si ale nikdo nebyl schopný pro věci přijít. Neví, proč tyto věci nebyly vydány, když si po svém vykázání byl žalobce v doprovodu policie pro své ostatní věci, neboť u toho osobně nebyla. Popřela, že by na žalobce vyvíjela nátlak, aby podepsal předmětné čestné prohlášení. Žalobce jí napsal e-mail, že po ní žádné věci nevyžaduje a nic po ní nechce, proto pouze chtěla, aby jí o tom napsal nějaký papír, a to z důvodu, že měla k žalobci nedůvěru, že něco takového splní. Chtěla to jako důkazní materiál. Od vykázání spolu mimo e-maily nekomunikovali vůbec, vyjma pár SMS zpráv, kde ale většinou žalobce psal nějaké výhružky. Na e-maily týkající se vydání věcí reagovala, na ostatní nikoli, neměla k tomu důvod. O žádných penězích se v té době spolu tedy nebavili. Obsah e-mailu ze dne [datum], ve kterém žalobce uvedl, že žádné peníze nechce, neboť má všechno a peníze vydělá, vnímala tak, že se chce pochlubit. Samotné čestné prohlášení chápala tak, že se jedná o celkové majetkové vypořádání, když napsal „před manželstvím i po manželství“, tedy že se tím vyřeší vše, co spolu kdy měli. Když následně opětně požádal o vydání věcí, nebránila mu v tom, v říjnu 2022 si pro věci přijel sám žalobce. Věci mu vydala podle seznamu, který sepsal se svým tehdejším právníkem.

15. S ohledem na odlišná stanoviska účastníků stran významu předmětného čestného prohlášení a okolností jeho sepsání, se soud musel podrobně zabývat otázkou věrohodnosti jejich sdělovaných údajů. Při posuzování obecné i specifické věrohodnosti žalobce soud musel přihlédnout zejména ke skutečnosti, že žalobce svá tvrzení ve vztahu k tomuto čestnému prohlášení opakovaně měnil, resp. posouval jeho tvrzený význam. V rámci svého vyjádření k žalobě nejprve uváděl, že předmětné čestné prohlášení je absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy, a za neplatné jej považoval již v době jeho podpisu, neboť jej podepsal jen z důvodu, že jeho sepsáním žalovaná podmiňovala vrácení věcí jeho nezletilých dětí, které se nacházely v nemovitosti v žalované a jejich zadržování způsobovalo jeho dětem značnou psychickou újmu. Následně v rámci jednání dne [datum] uvedl, že čestné prohlášení myslel tak, že se vzdá věcí pro nezletilé děti a náhrady za ně. V rámci dalšího vyjádření pak vznesl námitku neplatnosti tohoto čestného prohlášení z důvodu, že není dostatečně určité, srozumitelně formulované a nelze z něj dovodit úmysl autora. V rámci svého účastnického výslechu fakticky připustil, že se čestné prohlášení týká jak otázky věcí nacházejících se v bydlišti žalované, tak peněžního vypořádání týkající se investic do nemovitosti, kdy však uvedl, že v této části považoval čestné prohlášení od počátku za neplatné. Je zjevné, že žalobce opakovaně upravuje svá tvrzení stran významu předmětného čestného prohlášení, kdy takto účelově reaguje na aktuální důkazní situaci. K tomuto je nutno poznamenat, že některé žalobcem tvrzené významy čestného prohlášení jsou i vnitřně zcela rozporné, když současně poukazuje na citové strádání dětí po předmětných věcech a snahu tyto věci získat nazpět, a rovněž na skutečnost, že k sepsání čestného prohlášení byl donucen žalovanou, která mu měla vyhrožovat, že mu požadované věci jinak nevrátí, avšak následně uvádí, že toto čestné prohlášení sepsal právě s myšlenkou, že se jím věcí pro nezletilé a náhrady za ně vzdá.

16. Dále je k otázce věrohodnosti žalobce možno upozornit na jeho údaje týkající se jeho trestní minulosti, kdy nejenže žalobce k dotazu soudu neuvedl všechna svá předchozí pravomocná odsouzení, kdy zamlčel výše uvedené trestní stíhání ve věci sp. zn. [spisová značka], kde byl pravomocně odsouzen pro přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, a to navíc v souvislosti s verbálním i fyzickým útokem na osobu žalované, ale i ve vztahu k dalším přiznaným trestním stíháním se žalobce zjevně snažil svoji trestní odpovědnost bagatelizovat. Takto žalobce pouze okrajově zmínil, že poškozenou „vzal do auta“, čímž však zjevně poukazoval na trestní věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], kdy byl pravomocně odsouzen za přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku. V další pravomocně ukončené trestní věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka] žalobce svou vinu dokonce zcela popřel a snažil se poukazovat na podjatost a nedostatečně vedené vyšetřování ze strany orgánů činných v trestním řízení, aniž by svůj podíl na trestné činnosti jakkoli reflektoval. Naopak sám upozorňuje na údajná příkoří, kterých se mu mělo ze strany těchto orgánů dostat. Z takto prezentovaných údajů žalobce je patrná výrazná absence sebereflexe, snaha o hledání viny v ostatních osobách a tendence k posouvání významu objektivně zjištěných skutečností v jeho prospěch. Není rovněž bez významu, že ve většině těchto řízení vystupuje v pozici poškozené právě žalovaná, stejně tak je tomu i v probíhajícím trestním stíhání žalobce, které doposud nebylo pravomocně skončeno. O přístupu žalobce k žalované svědčí i množství dalších soudních řízení, které žalobce vedl či vede vůči žalované, na které účastníci poukazují, ať již jde o řízení týkající se ochrany osobnosti žalobce či jeho dětí, žaloby o vypořádání společného jmění manželů i opatrovnická řízení, kdy žalobce mimo jiné navrhoval svěřit do své péče nezletilou dceru žalované. Tyto skutečnosti pouze přispívají k dojmu, že žalobce se v návaznosti na ukončení vztahu s žalovanou opakovaně snaží negativně zasahovat do jejího života, a to i prostřednictvím jím vyvolaných soudních řízení. I přes takto zjištěné skutečnosti to byl opět žalobce, který poukazoval na údajné „provokace“ žalované ve vztahu k jeho osobě, tyto tendence však soud na základě dostupných důkazů nezaznamenal. Snaha žalobce prezentovat se v lepším světle pak vyplývá i z jeho popisu jeho majetkové situace, kdy se soudu jeví minimálně pozoruhodné, že by žalobce měl být schopen hradit za žalovanou vysoké částky za stavební materiál, hradit všechny potraviny a drogerii i pravidelné zálohy za energie, a to za situace, kdy byl krátce po skončení insolvenčního řízení a dlouhodobě bez zaměstnání. Konečně lze poukázat i na další rozpory v údajích žalobce, a to ve vztahu k proběhlé e-mailové komunikaci mezi žalobcem a žalovanou, kdy na jedné straně žalobce uváděl, že část této komunikace žalované právě ohledně otázky vydání věcí nezletilých dětí, na druhé straně připustil, že žalovaná na jeho zprávy nijak nereagovala.

17. Na základě shora uvedeného závěru o skutkovém stavu v souvislosti s citovanými zákonnými ustanoveními posoudil soud věc po právní stránce takto: Podle § 1995 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.) promine-li věřitel dlužníku dluh, má se za to, že dlužník s prominutím dluhu souhlasí, pokud neprojevil bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo splněním dluhu.

18. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.

19. Podle § 555 odst. 1 o. z. právní jednání se posuzuje podle svého obsahu.

20. Podle § 556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odst. 2 tohoto ustanovení při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.

21. Pode § 557 o. z. připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.

22. Podle § 587 o. z. odst. 1 o. z. kdo byl k právnímu jednání přinucen hrozbou tělesného nebo duševního násilí vyvolávající vzhledem k významu a pravděpodobnosti hrozícího nebezpečí i k osobním vlastnostem toho, jemuž bylo vyhrožováno, jeho důvodnou obavu, má právo namítnout neplatnost právního jednání. Podle odst. 2 tohoto ustanovení kdo přivedl jiného k právnímu jednání hrozbou nebo lstí, nahradí vždy újmu z toho vzniklou.

23. Podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle odst. 2 tohoto ustanovení je neplatné právní jednání, pokud má být podle něho plněno něco nemožného.

24. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 764/2022 (a dále např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, případně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. [datum], sp. zn. 26 Cdo 508/2019, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí dále citovaná, veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz) shrnul, že právní úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak vyložil, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje § 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání, akcentovaná v § 556 odst. 1, větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání.

25. Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že údaje prezentované žalobcem nelze považovat za věrohodné a obecně lze z jeho informací vycházet pouze v rozsahu, ve kterém jsou souladu s jinými objektivně zjištěnými důkazy, případně odpovídají shodným tvrzením obou účastníků. Při hodnocení obsahu předmětného čestného prohlášení a vůle žalobce při jeho sepisu tak nemohl vycházet toliko z údajů žalobce, ale musel přihlédnout zejména k tomu, co danému právnímu jednání předcházelo, tedy zejména ke zjištěné e-mailové komunikaci, a i k obsahu samotného právního jednání, tyto skutečnosti musel hodnotit optikou účastníků, kteří nejsou osobami s právním vzděláním nebo jinak práva znalé. Takto dospěl k závěru, že skutečnou vůlí žalobce bylo vzdát se všech majetkových nároků vůči žalované. Pokud v rámci čestného prohlášení žalobce uvedl, že si nenárokuje a ani v budoucnu nebude nárokovat majetkové vypořádání ani náhradu za věci v jeho výlučném vlastnictví, je nutno poznamenat, že to byl právě žalobce, který v rámci e-mailové komunikace mezi účastníky poprvé zmínil otázku majetkového vypořádání, resp. vyrovnání, když uvedl, že věci si žalovaná může nechat, a co se týče majetkového vypořádání, tak peníze nepotřebuje, protože je vydělá. I z textace samotného čestného prohlášení zjevně vyplývá, a nepřímo to potvrzuje i sám žalobce, že otázka majetkového vypořádání a otázka náhrady za věci žalobce představovaly dva samostatné nároky, které žalobce sám z vlastní vůle vtělil do jím sepsaného čestného prohlášení, ve kterém opětovně vyjádřil vůli se těchto nároků vzdát. V předmětné době si žalobce navíc musel sám být vědom všech nároků, které vůči žalované má. Ačkoli otázka motivace žalobce k sepsání tohoto prohlášení není pro věc zásadní, je zjevné, že v období jeho sepisu byl postoj žalobce k žalované pozitivní, žalované vyznával lásku a snažil se o obnovu svazku. Za této situace se z pohledu soudu jeví logické, že byl žalobce v předmětném období motivován vyřešit, resp. fakticky odstranit všechny sporné nároky mezi účastníky, a tím opětovně získat přízeň žalované. Tento postup žalobce by byl v souladu i s jeho již výše popsanými tendencemi ukazovat se v případě potřeby v lepším světle. Pokud tedy žalovaná v rámci svého účastnického výslechu uvedla, že z obsahu čestného prohlášení pochopila, že se jednalo všeobecně o celkové majetkové vypořádání, a to zejména z textace „před manželstvím i po manželství“, nelze toto její stanovisko vnímat jako nereálné či neodpovídající situaci mezi účastníky. Všechny tyto skutečnosti podporují závěr, že jasnou vůlí žalobce bylo, aby se čestným prohlášením ze dne [datum] vzdal všech majetkových nároků vůči žalované.

26. Prominutím dluhu ve smyslu § 1995 odst. 1 o. z. dochází k jakémusi „propuštění“ ze závazku ze strany věřitele. Prominutí dluhu nemá v zásadě za následek zánik závazku, ale pouze zánik povinnosti jedné ze stran (dlužníka) uspokojit pohledávku věřitele splněním dluhu, a to za současného zániku práva věřitele na plnění (pohledávky). Ze strany věřitele může být učiněno v zásadě jakýmkoliv dostatečně určitým a srozumitelným prohlášením učiněným v jakékoliv formě, výslovně, ale i jenom konkludentně. Občanský zákoník z předchozí právní úpravy nepřebírá povinnou písemnou formu. Zákon ani neřeší důvod, pro který k prominutí dochází. Pojmově se jedná o „dohodu o prominutí dluhu“, tedy dvoustranné právní jednání, kdy souhlas dlužníka je presumován, je stanovena domněnka souhlasu, která se neprosadí jen tehdy, projeví-li dlužník bez zbytečného odkladu nesouhlas výslovně nebo plněním dluhu (viz. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, komentář k § 1995 o. z.).

27. Po provedeném dokazování a zjištění vůle žalobce vyjádřené v čestném prohlášení ze dne [datum] soud dospěl k závěru, že toto čestné prohlášení je prominutím dluhu ve smyslu § 1995 odst. 1 o. z. V daném případě soud má ze shodných tvrzení účastníků za prokázané, že v době sepisu tohoto čestného prohlášení existovala pohledávka žalobce za žalovanou. Ačkoli žalovaná v řízení uváděla, že k bezdůvodnému obohacení na její straně nedošlo, neboť žalobci na zakoupení materiálu poskytla finanční prostředky, rovněž připustila, že část materiálu (konkrétně střešní okna) zaplatil sám žalovaný a tato střešní okna jsou stále v její dispozici. Je tedy zjevné, že si byla vědoma existence dluhu za žalobcem, který se minimálně v tomto rozsahu mohl svého nároku domáhat. Faktická výše tohoto nároku je pak bez významu, neboť bylo prokázáno, že žalobce se svých nároků vůči žalované vzdal v plném rozsahu. Dle názoru soudu byly naplněny i další zákonné předpoklady pro prominutí dluhu, neboť ze strany věřitele může být prohlášení o prominutí dluhu učiněno v zásadě v jakékoli formě, a to jak výslovně, tak i konkludentně. Mezi stranami v tomto směru nebylo sporu o tom, že předmětné čestné prohlášení sepsal žalobce a adresoval jej žalované, do jejíž dispozice se toto písemné prohlášení dostalo dne [datum], čímž nastaly jeho právní účinky. Jelikož žalovaná s tímto postupem žalobcem nevyslovila bez zbytečného odkladu nesouhlas, naopak věc považovala dle vlastních údajů za vyřešenou, mohl být presumován její souhlas.

28. Pokud žalobce namítal, že předmětné čestné prohlášení neplatné z důvodu, že není dostatečně určité a srozumitelně formulované a nelze z něj jednoznačně dovodit, co jím autor zamýšlel, k tomuto názoru se soud nepřiklonil. Jak bylo již uvedeno výše, soud má za to, že skutečná vůle žalobce byla v řízení zjištěna, a tato odpovídá jak textaci samotného čestného prohlášení, zjištěné komunikaci stran před jeho sepisem i významu, který tomuto prohlášení přikládala žalovaná jako jeho adresát. Obsah tohoto čestného prohlášení proto byl provedeným dokazováním dostatečně vyjasněn. K tomuto je třeba poznamenat, že to byl právě žalobce, který se v rámci předmětného řízení snažil význam čestného prohlášení zastřít, navíc by jako osoba, která by neplatnost právního jednání způsobila, ani nemohl této neplatnosti dovolat. Důvod neplatnosti nelze shledat ani v nedostatku formy čestného prohlášení. Ačkoli žalobce namítá, že z textu čestného prohlášení vyplývá, že by se mohl týkat i majetku nabytého v době trvání manželství, kdy vypořádání těchto nároků zákon vyžaduje písemnou dohodu manželů s úředně ověřenými podpisy, je nutno poznamenat, že nároky, kterých se žalobce domáhal v tomto řízení, nemají původ ve společném jmění manželů, když měly vzniknout již před jeho uzavřením. Pokud tedy žalobce do čestného prohlášení pojal i otázku vypořádání společného jmění manželů, což mu jako osobě bez právního vzdělání soud nemůže vyčítat, nemění tato skutečnost nic na závěru, že ve vztahu k nárokům, které jsou předmětem tohoto řízení, je nutno na předmětné čestné prohlášení hledět jako na platné prominutí dluhu, neboť ve vztahu k těmto nárokům zákon neklade žádné zvláštní požadavky na jeho formu, jak již bylo uvedeno výše. Nadto zjištění o skutečné vůli žalobce při sepisování čestného prohlášení, jak bylo výše uvedeno, vzdát se veškerých majetkových nároků za žalovanou s uvedenou motivací získat zpět přízeň žalované, je ujednáním, které zahrnuje majetek patřící do společného jmění manželů, jen podpořeno.

29. Dále nemohl soud přisvědčit ani námitce žalobce, že předmětné čestné prohlášení je neplatné, neboť k jeho sepisu byl donucen bezprávnou výhružkou žalované, že mu jinak nebudou vydány věci jeho dětí, kdy k tomuto svolil i s ohledem na svůj nepříznivý psychický stav pod vlivem silných antidepresiv.

30. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že má-li právní jednání (navenek projevená vůle) účastníka právního vztahu odpovídat jeho vůli, musí být výsledkem jeho vnitřního (duševního) rozhodovacího procesu. Jen tehdy lze usuzovat na to, že vůle účastníka byla svobodná. Vůle není svobodná, byla-li utvořena pod vlivem bezprávné výhrůžky (psychického donucení, vis compulsiva), neboť není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jednající je přinucen ke svému projevu vůle vzbuzením důvodné bázně (důvodného strachu). Právní jednání zde sice vzniká (stává se existujícím, perfektním), avšak v důsledku psychického donucení je neplatné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 79/2020). Psychické donucení (nátlak) způsobuje, že vůle jednajícího je deformována vlivem bezprávné výhrůžky, a tudíž není projevem přání jednajícího účastníka právního vztahu, ale jeho důvodnými obavami (důvodným strachem). Jednající osoba tak například uzavře smlouvu (dohodu) podle pokynů druhého účastníka právního vztahu, kterou by - nebýt důvodné bázně (kupř. o svou osobu či osoby blízké, popř. o své majetkové, ekonomické či jiné zájmy) – za normálních poměrů neuzavřela. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1522/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 70/2011). Okolnosti vylučující svobodu vůle jednajícího musí mít přitom základ v objektivně existujícím a působícím stavu, nestačí tedy, jestli si jejich existenci jednající jen představuje, ale není-li pro ně objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu. Právní úkon (nyní právní jednání) donuceného adresáta musí být v přímé souvislosti s bezprávnou výhrůžkou, jež pochází od druhého subjektu právního úkonu (právního jednání), anebo od třetí osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 29 Odo 409/2006). K uvedeným závěrům sice dovolací soud dospěl za právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, v souvislosti s přijetím zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, však tyto závěry na své aktuálnosti nijak nepozbyly a Nejvyšší soud se k nim přihlásil i ve vztahu k právní úpravě účinné od 1. 1. 2014 (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018). Z ustanovení § 587 odst. 1 o. z. vyplývá, že občanský zákoník spojuje s bezprávnou výhrůžkou relativní neplatnost právního jednání. Právní podstata tzv. relativní neplatnosti spočívá v tom, že se právní jednání považuje – navzdory vadě, kterou je postiženo – za platné, dokud se neplatnosti nedovolá ten, kdo je k tomu oprávněn, a že se tedy v soudním (nebo jiném) řízení k neplatnosti právního jednání nepřihlíží, nebude-li uplatněna, i kdyby její důvod byl nepochybný, a vychází se z toho, že jde o platné právní jednání; dovolal-li se neplatnosti ten, kdo je k tomu oprávněn, nastává neplatnost právního jednání s účinky ex tunc – od počátku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 2250/2018).

31. Ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu sám žalobce v rámci svého účastnického výslechu připustil, že již v létě [Anonymizováno] nenavštěvoval terapie, nevyhledával pomoc krizového centra, psychiatrická medikace mu byla snižována a v předmětném období možná již zcela vysazena, nemohl se tedy dle názoru soudu nacházet v tak špatném psychickém stavu, který by ovlivnil jeho rozumové či volní schopnosti. Nadto v předmětném období vykonával, dle svých slov, náročnou a odpovědnou práci a pracovních poměrů měl několik.

32. S ohledem na výše uvedené nemá soud dále žádné pochybnosti o tom, že ve žalobcem vylíčených okolnostech nelze žádné psychické donucení (nátlak) žalované spatřovat a právní jednání (čestné prohlášení) z tohoto důvodu nemůže být neplatné (při zohlednění řádného uplatnění námitky dle § 570 o. z.). Z provedené e-mailové komunikace jasně vyplývá, že žalovaná byla ochotna a připravena požadované věci žalobce a jeho dětí vydat a opakovaně žádala o sdělení termínu předání. Je pak logické, že v době po vykázání žalobce ze společného obydlí, kdy na základě vydaného předběžného opatření byl žalobci uložen zákaz styku s žalovanou a přiblížení se k jejímu domu, požadovala, aby si pro věci přijela osoba odlišná od žalobce. Žalobci tedy nic nebránilo, aby odvoz požadovaných věcí zajistil. Zejména z e-mailové komunikace ze dne [datum] pak jasně vyplývá, že s myšlenkou, že věci ani peníze nepotřebuje a po žalované je nechce, následně přišel sám žalobce bez předchozího impulsu žalované a až na tento návrh žalovaná reagovala tím, že žalobce požádala o písemné a podepsané potvrzení, které vztáhla jen k požadovaným věcem. Pokud žalobce do předmětného čestného prohlášení zahrnul i další majetkové vypořádání nad rámec nároku za požadované věci, učinil tak na základě svého svobodného rozhodnutí, a nikoli po jakémkoli nátlaku ze strany žalované. I sdělení žalobce ohledně úmyslného zadržování věcí žalovanou a její údajné výhružky tak lze považovat pouze za ryze účelovou formu jeho procesní obrany, která byla vyvrácena provedeným dokazováním. Naopak pokud žalovaná uvedla, že písemné potvrzení po žalobci požadovala s ohledem na nedůvěru, kterou k němu měla ohledně toho, zda splní svůj vlastní slib, že po ní nebude v budoucnu nic chtít, jeví se toto vysvětlení žalované naprosto věrohodné v kontextu zjištěných vztahů účastníků, kdy i jen z provedené e-mailové komunikace je zjevné, že žalobce je osobou velmi emotivní a expresivní, je u něj zjevná opakovaná změna jeho postojů, kdy lze zaznamenat změny z až nepřátelsky laděných zpráv po velmi vřelé a pozitivně citově zabarvené. Důvodnost tohoto požadavku žalované potvrzuje i další jednání žalobce, který dne [datum] doručil žalované předmětné čestné prohlášení, avšak již dne [datum] po ní v e-mailové komunikaci požadoval sdělení termínu, ve kterém si může přijít vyzvednout věci nezletilých dětí, dne [datum] potom na žalovanou podal trestní oznámení, ve kterém poukazuje na údajně nezákonné zadržování těchto věcí a požaduje náhradu škody.

33. Konečně nemohl soud přisvědčit ani námitce žalobce, že předmětné čestné prohlášení je neplatné, neboť se příčí dobrým mravům tím, že došlo ke zneužití zájmů nezletilých dětí.

34. Rozpor s dobrými mravy znamená, že předmět právního jednání není v přímém rozporu se zákonem, ani jej neobchází, ale je porušeno společenské určení jednání, popř. vztahu, který z něj má vzniknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3136/2006). Posouzení, zda právní jednání je v souladu s dobrými mravy, nebrání skutečnost, že jednání bylo výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, a není též rozhodné, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil (způsobil) či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Při posouzení, zda se právní jednání příčí dobrým mravům, je třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti konkrétního případu. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06). Je-li v rozporu s dobrými mravy cíl sledovaný učiněním dvoustranného právního jednání, je k závěru o neplatnosti třeba společný úmysl jednajících, tj. aby tento cíl byl sledován oběma stranami (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 281/2021). Následkem rozporu s dobrými mravy je vždy absolutní neplatnost právního jednání (srov. § 588 o. z.). Závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy je však namístě pouze tehdy, pokud jde o rozpor zjevný, jinak nelze závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy učinit. Zjevnost vyjadřuje jednoznačnost, tedy situaci, kdy není pochybnost o tom, zda se právní jednání příčí dobrým mravům nebo narušuje veřejný pořádek. Kritérium zjevnosti slouží k přijetí závěru, že se právní jednání příčí dobrým mravům nebo narušuje veřejný pořádek, nikoliv (bezprostředně) k rozlišení absolutní a relativní neplatnosti.

35. S ohledem na shora popsané soud neshledává předmětné čestné prohlášení rozporné s dobrými mravy a ani v tomto ohledu jej tedy neshledává neplatným. Pokud se týká samotného textu předmětného čestného prohlášení, jak bylo výše uvedeno, jeho obsah i vůle žalobce soud zjistil, a není zde jednoznačnost či zjevnost rozporů s dobrými mravy dána. Nelze žádným způsobem předpokládat a dovozovat rozpor s dobrými mravy v otázce zájmů nezletilých dětí tak, jak namítal žalobce, neboť otázka majetkového vypořádání, předmětná pro toto řízení, s žádnými zájmy nezletilých dětí nesouvisí, nýbrž se jedná o ujednání dohody mezi samotnými účastníky, které nemůže mít vliv na nikoho jiného než na ně samotné jako svéprávné osoby. Soud by na tomto místě pouze opakoval závěry shora uvedené jakožto všechny rozhodné okolnosti uzavření čestného prohlášení, přičemž z těchto důvodů nelze uvažovat ani o následcích rozporů s dobrými mravy podle § 580 o. z., § 586 o. z. či § 588 o. z. Vzhledem k tomu, že žádná společenská, kulturní a mravní norma nestanovuje nemravným, mít v případě sporných vztahů písemně deklarovanou dohodu, smlouvu či slib, nelze k této námitce žalobce přihlížet.

36. Jako naprosto nepřiléhavou je pak nutno označit obranu žalobce, který další důvod neplatnosti předmětného čestného prohlášení spatřuje ve skutečnosti, že podpisem tohoto prohlášení, kterým se žalobce vzdal věcí zadržovaných žalovanou a práva na náhradu za toto zadržování, došlo k porušení osobnostních práv žalobce a nezletilých dětí, a to zejména práva na soukromí, které však nelze zcizit ani se jich vzdát. V řízení bylo prokázáno, předmětné čestné prohlášení se vztahuje toliko na majetkové nároky mezi účastníky, kdy skutečnost, že v bydlišti žalované zůstaly osobní věci žalobce a jeho nezletilých dětí, k jejichž vyzvednutí žalovaná žalobce, případně jeho právního zástupce, několikrát vyzývala, nemohou dle názoru soudu představovat jakýkoli neoprávněný zásah do osobnostní sféry žalobce ani jeho dětí.

37. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že ze strany žalobce došlo již dne [datum], kdy se dostalo do dispozice žalované čestné prohlášení ze dne [datum], k prominutí dluhu žalované ve smyslu § 1995 o. z., a tedy k zániku povinnosti žalované na tento dluh plnit, a proto mu nezbylo než žalobu v celém rozsahu zamítnout (výrok I.).

38. S ohledem na výše uvedené závěry soudu stran zjištěné skutečné vůle žalobce prominout žalované dluh související s jejich nevyřešeným majetkovým vypořádáním v celém rozsahu, soud považoval za nadbytečné provádět další obsáhlé dokazování k otázce vzniku bezdůvodného obohacení žalobce, jeho výše, případně důvodu peněžních transakcí mezi účastníky a jejich rodinnými příslušníky. Navrhované důkazy proto jako nadbytečné zamítl. Stejně postupoval ve vztahu k žalobcem navrženým svědkům [jméno FO] a [jméno FO], kteří měli číst e-mailovou komunikaci mezi žalobcem a žalovanou. K tomuto je třeba uvést, že žalovaná předmětnou e-mailovou komunikaci sama doložila a tato byla provedena k důkazu. K její pravosti a autentičnosti žalobce při provádění dokazování neměl žádných námitek, ani z formátu, ve kterém byla předložena dle názoru soudu nevyplývá, že by do ní mělo být následně zasahováno, případně že by z ní měly být některé části mazány, naopak se konverzace jeví i s ohledem na obsahovou a časovou posloupnost jako úplná. Navrhované výslechy těchto svědků proto byly rovněž pro jejich nadbytečnost zamítnuty. S ohledem na projednávaný předmět řízení pak nebylo nutno doplňovat dokazování ani listinnými důkazy či fotografiemi k otázce předání požadovaných věcí žalobci v říjnu 2022. Proto soud zejména z uvedených důvodů všechny další důkazní návrhy v souladu s § 120 odst. 1 o. s. ř. jako nadbytečné zamítl.

39. O náhradě nákladů řízení (výrok II.) rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, která byla v řízení zcela úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce [částka]. Tyto náklady představují paušální náhradu za 1 úkon ve smyslu § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. spočívající v podání odporu proti platebnímu rozkazu, který žalovaná učinila sama předtím, než jí byl usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ustanoven zástupce k ochraně jejích zájmů.

40. O náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) pak soud rozhodl v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledů řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ačkoli v předmětné věci státu vznikly náklady spočívající v nákladech řízení pro ustanovené právní zástupce účastníků, plně neúspěšný žalobce, který splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a který by byl povinen k jejich náhradě, byl od hrazení soudních poplatků osvobozen usnesením zdejšího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]. Proto bylo rozhodnuto, že se státu náhrada nákladů řízení vůči žádnému z účastníků nepřiznává.

Poučení