49 Co 54/2024 - 234

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavly Kohoutkové a JUDr. Jiřího Handlara ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaný: [Jméno žalovaného], IČ: [IČO žalovaného] sídlem [Adresa žalovaného] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 13. 12. 2023, č. j. 13 C 46/2023-186, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 250 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta A]

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že je neplatná výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovaným dopisem ze dne [datum] (výrok I.), a žalovanému byla stanovena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30 616,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně, jež u žalovaného pracovala jako „pracovník v sociálních službách – přímá obslužná péče“, domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne [datum] z důvodu dle § 52 písm. g/ zákoníku práce skutkově vymezeného tak, že „jste dne [datum] v cca 5:30 hodin (před skončením Vaší noční směny) nechala imobilního klienta – p. [jméno FO] - ležet na posteli (ve vlastních výkalech a pomočeného) při otevřeném okně, pouze genitálie byly zakryty ručníkem“. Žalobkyně výpověď nepovažovala za důvodnou. Skutku, který byl vylíčen ve výpovědi, se nedopustila a žalobkyně podrobně popsala svoji skutkovou verzi. Podle žalobkyně žalovaný nevytvářel potřebné pracovní podmínky pro výkon práce, když jeden pracovník poskytující přímou obslužnou péči měl při 12hodinové směně na dvou budovách zvládnout 75 klientů. Žalovaný po dobu trvání pracovního poměru žalobkyně nikdy nevznesl vůči žalobkyni žádnou výtku a tato vždy řádně plnila své povinnosti a často pracovala i nad jejich rámec. Žalobkyně ihned po převzetí výpovědi žádala, aby žalovaný provedl řádné šetření incidentu, který se měl udát dne [datum] a byli vyslechnuti potřební svědci, což zůstalo bez odezvy.

3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která mají oporu v provedeném dokazování, a které podrobně popsal v odstavci 8 svého odůvodnění, na které na tomto místě odvolací soud odkazuje. Na základě svých zjištění a poté, co též uzavřel, že žaloba na neplatnost výpovědi byla podána ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce, soud I. stupně učinil závěr, že předmětná výpověď z pracovního poměru ze dne [datum] byla z hlediska skutkového vymezení výpovědního důvodu dostatečně určitá, a pokud žalobkyně namítala, že výpověď podepsala pod nátlakem, uvedl, že výpověď představuje jednostranné právní jednání zaměstnavatele, které nevyžaduje souhlas zaměstnance, a že případné odmítnutí převzetí výpovědi by mělo za následek fikci doručení. Výpověď byla žalobkyni dána ve lhůtě dle § 58 odst. 1 zákoníku práce, když žalovaný se o důvodu dozvěděl dne [datum]. Na druhou stranu však soud I. stupně učinil závěr, že žalobkyně se nedopustila jednání vymezeného ve výpovědi a dále též, že i kdyby se tak stalo, nedošlo by takovým jednáním k naplnění výpovědního důvodu uplatněného žalovaným. Ve vztahu ke skutku vymezeného ve výpovědi měl soud I. stupně na základě provedeného dokazování za to, že ve výpovědi uvedený časový údaj, tj. „v cca 5:30 hodin“ byl vyvrácen, neboť žalobkyně vstoupila na pokoj pana [jméno FO] až krátce před 6:00 hodinou, tedy krátce před koncem své noční směny. Rovněž nebylo zjištěno, že by pana [jméno FO] nechala žalobkyně bez dalšího ležet ve vlastních výkalech a pomočeného. Soud I. stupně totiž neuvěřil výpovědi svědkyně [jméno FO], která se navíc na pokoj pana [jméno FO] dostavila až s časovým odstupem po odchodu žalobkyně, a jež měla se žalobkyní spory. Soud I. stupně tedy dospěl k závěru, že k jednání žalobkyně takovým způsobem, jakým bylo vymezeno a skutkově popsáno ve výpovědi, nedošlo. Nadto se soud I. stupně zabýval i intenzitou jednání žalobkyně za předpokladu, že by tento jeho závěr nebyl správný, tj. i kdyby se žalobkyně měla dopustit skutku, který byl ve výpovědi uveden, pak měl soud I. stupně za to, že vytýkané jednání nedosáhlo intenzity pro dání výpovědi dle § 52 písm. g/ zákoníku práce. I když bylo prokázáno, že žalobkyně upřednostnila odvoz nádobí či prádla před neodkladným dokončením hygieny pomočeného a pokáleného klienta, což je porušení pracovních povinností žalobkyně dle § 301 písm. c/ zákoníku práce, článek II. Směrnice číslo 110, Standard číslo 2 nebo článek III odst. 2 Etického kodexu žalovaného, neboť takové jednání zasahuje do práva klienta na zachování soukromí a důstojnosti, vzal však při zkoumání intenzity porušení pracovních povinností žalobkyně v potaz další hlediska, na základě nichž soud I. stupně dospěl k závěru, že postup žalovaného vůči žalobkyni byl nepřiměřeně přísný. Jednak soud I. stupně zohlednil, že žalobkyně byla do doby dání výpovědi řádným zaměstnancem, kterému žalovaný nikdy žádné jednání nevytýkal, a jednalo se tak o první vytýkané pochybení. Proti práci žalobkyně nebyly vzneseny žádné připomínky ani ve výpovědní době a mnozí zaměstnanci žalovaného se proti postupu žalovaného vůči žalobkyni ohradili. Práce, jež žalobkyně u žalovaného vykonávala, byla velice psychicky i fyzicky náročnou prací ve směnném provozu a žalobkyně se vytýkaného jednání dopustila krátce před skončením noční směny (tj. 12hodinové směny), na které působily jen dvě zaměstnankyně, konkrétně žalobkyně jako pracovnice přímé obslužné péče a všeobecná sestra, které měly na starost desítky klientů, a stalo se tak nedlouho po dokončení náročné hygieny u 7 imobilních pacientů. Žalobkyně, jak přitom bylo prokázáno, neodešla z pokoje pana [jméno FO] s tím, že práci již přenechá ranní směně, ale naopak se do pokoje po několika minutách vrátila s úmyslem provést kompletní hygienu tohoto klienta. Tuto skutečnost soud I. stupně považoval za velmi významnou, neboť sice žalobkyně provedení kompletní hygieny klienta nesprávně odložila, ale plánovala ji za několik minut provést, rovněž neodešla z pokoje, aniž by ničeho neprovedla. Přinejmenším bylo prokázáno, že zakryla klienta ručníkem a odnesla plenu. Za významnou soud I. stupně považoval i dobu, po kterou byl pan [jméno FO] v tomto stavu ponechán, přičemž bylo prokázáno, že tato doba nepřesáhla několik minut. Soud I. stupně zohlednil i nelogické jednání samotného žalovaného, který se o incidentu dozvěděl dne [datum], a přesto v rozporu se svými vnitřními předpisy neučinil žádná nápravná opatření, ani žalobkyni nijak nekontroloval a nechal ji nadále vykonávat noční směny, a to až do předání výpovědi dne [datum]. S žalobkyní přitom o incidentu vůbec nehovořil, ač by bylo logické s ní takovou situaci probrat, informovat ji, k incidentu ji vyslechnout a zvýšit nad ní dohled. Soud I. stupně tak měl za to, že tvrzení žalovaného o závažném porušení povinností ze strany žalobkyně je v rozporu se samotným jednáním, respektive nekonáním žalovaného, potom, co se o porušení dozvěděl. Soud I. stupně tedy výpověď danou žalobkyni shledal za neplatnou.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal, že soud I. stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Dle žalovaného kladl nedůvodné nároky na přesné určení času, kdy mohla žalobkyně prvně přijít na pokoj pana [jméno FO], a kdy na něj přišly svědkyně, které zjistily vytýkaný stav. Rozdíl v 10–20 minutách i s přihlédnutím k uvedení zkratky „cca“ byl dle soudu I. stupně natolik významný, aby učinil závěr, že k incidentu nedošlo v dobu uvedenou ve výpovědi. Podle žalovaného však totožnost skutku zůstala zachována, a zkrácení doby ponechání pana [jméno FO] nahého, znečištěného, mokrého pod otevřeným oknem žalobkyní o několik minut, může maximálně zcela nepatrně snížit závažnost jednání, jež jí bylo vytýkáno, a nikoliv vést k závěru, že k vytýkanému jednání vůbec nedošlo. Pokud se soud I. stupně vyjadřoval k míře věrohodnosti svědeckých výpovědí, pak měl žalovaný za to, že svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] nejsou na věci nijak osobně zainteresovány, když u žalovaného již nadále nejsou zaměstnány. Soud I. stupně měl za prokázáno, že svědkyně [jméno FO] potkala žalobkyni na terase mezi okamžikem, kdy žalobkyně opustila pokoj pana [jméno FO], kterého odkryla a nedokončila jeho hygienu a okamžikem, kdy svědkyně [jméno FO] vešla na jeho pokoj a našla jej nahého a znečištěného, a že tedy byl po určitou dobu sám na pokoji, kdy se mohl opět pokálet, což dle soudu I. stupně mělo objasňovat rozpor mezi tvrzením svědkyň [jméno FO] a [jméno FO], že našly pana [jméno FO] pokáleného oproti tvrzení žalobkyně, že pana Ječmínka zcela očistila, než jeho pokoj opustila. Na tuto skutečnost však dle názoru žalovaného soud I. stupně zapomněl v okamžiku, kdy vyhodnocoval důvod a jeho ospravedlnitelnost pro jednání žalobkyně, jež mělo spočívat v opuštění pokoje pana [jméno FO] za stavu, kdy ještě neskončila s jeho hygienou. Tvrzení žalobkyně, že pokoj pana [jméno FO] opustila z důvodu odnášení nádobí a prádla, a poté se tedy vrátila na pokoj pana [jméno FO] s úmyslem dokončit jeho hygienu, což soud I. stupně nekriticky převzal, bylo však jednoznačně rozporováno svědkyní [jméno FO], jakož i harmonogramem práce pro noční službu, který byl proveden jako listinný důkaz. Tyto důkazy jsou pak v rozporu se skutkovým závěrem, že pana [jméno FO] očistila, než jeho pokoj opustila, že tam byl časový prostor od opuštění pokoje žalobkyní a mezi tím, kdy do pokoje vstoupily svědkyně, když její tvrzení o odnášení nádobí a prádla je zpochybňováno, když takovou povinnost odnášení nádobí neměla. Dále dle názoru žalovaného tvrzenou cestu mezi pokojem pana [jméno FO] a jídelnou či mezi pokojem pana [jméno FO] a koupelnou nemohla žalobkyně v předmětném čase vykonat, neboť by ji přitom musela vidět svědkyně [jméno FO], která měla v daném čase absolvovat cestu obsahující obě předmětné trasy. Trávení žalobkyní předmětného mezičasu podle žalovaného nepředstavovalo plnění pracovních úkolů, když podle něj byla na terase, na které měla kouřit a pít kávu, a tedy není možné dojít k jakémusi ospravedlnění důvodu opuštění pokoje pana [jméno FO] bez dokončení hygieny. Soud I. stupně též věc nesprávně právně posoudil, když naznal, že jednání žalobkyně nedosáhlo intenzity závažného porušení pracovních povinností, což považoval za soudní libovůli. Pokud je dávána výpověď pro závažné porušení pracovních povinností, jedná se o samostatný výpovědní důvod a jakékoliv zasílání předchozích výtek není nutné. Současně se soud I. stupně vůbec neměl zabývat zohledněním nějakého naladění ostatních spolupracovníků vůči předání výpovědi žalobkyni a zabývat se tak sympatiemi či antipatiemi spolupracovníků žalobkyně. Soud I. stupně též pochybil, pokud pracoval s náročností práce žalobkyně, přičemž opomněl, že pokud žalobkyni uvěřil její tvrzení, že pokoj pana [jméno FO] opustila z důvodu odnášení nádobí (což je z pohledu žalovaného smyšlené tvrzení, když k takovému úkonu neměla žalobkyně žádnou povinnost), měl soud domyslet též vliv tohoto tvrzení na pracovní vytíženost žalobkyně. Pokud žalobkyně neměla povinnost odnášení nádobí nikým uloženu, a přesto jednala z vlastní iniciativy, nutně musela mít dostatek prostoru k tomu, aby ji vůbec napadlo činit něco nad uloženou pracovní náplň. Naopak ze strany soudu I. stupně nebylo dostatečně zohledněno kritérium funkce, kterou žalobkyně zastávala, přestože hrálo nemalou roli a k vytýkanému jednání došlo ze strany osoby v pozici pracovnice přímé obslužné péče, která o klienty žalovaného pečuje nejblíže. Závažnost porušení představující zásah do klientova práva na zachování soukromí a důstojnosti, je tak zcela odlišné od situace, kdyby k jednání došlo například ze strany sekretářky. Rovněž soud I. stupně dle žalovaného nekriticky pracoval s tvrzením žalobkyně, že měla v úmyslu hygienu pana [jméno FO] dokončit, což bylo hodnoceno jako jakási polehčující okolnost. Pokud bylo prokázáno, že se žalobkyně v mezičase od opuštění pokoje pana [jméno FO] do návratu, nacházela na terase, kde dle žalovaného měla pít kávu a kouřit, toto samo o sobě nesvědčilo o úmyslu dokončit hygienu a toto prohlášení žalobkyně následovalo až poté, co tuto péči o pana [jméno FO] převzala svědkyně [jméno FO]. Ze strany žalobkyně se tedy jednalo spíše o alibismus. Navíc je pokoj pana [jméno FO] naproti pracovny, kde se nacházejí pracovnice přímé obslužné péče a není tak vůbec jisté, zda se žalobkyně vracela na pokoj pana [jméno FO], nebo spíše směřovala jen na pracovnu a když spatřila, že o pana [jméno FO] se již stará svědkyně [jméno FO], tak vůči ní pouze prohodila poznámku, že by si ho ona dodělala. Rovněž nebylo zohledněno kritérium důsledků porušení pracovních povinností pro zaměstnavatele, neboť existovala možnost, že si pan [jméno FO] nebo jeho rodinní příslušníci budou stěžovat, což mohlo mít další navazující důsledky. Dále došlo nově k negativnímu důsledku v souvislosti s jednáním žalobkyně tím, že paní [jméno FO], jež u žalovaného pracuje na pozici pracovnice přímé obslužné péče nejdéle, tj. více než 12 let, a která byla zkušenější pracovnicí, jež zaučovala nově příchozí pracovnice na tuto pozici, se rozhodla, že již není ochotna v důsledku vytýkaného jednání žalobkyně u žalovaného dále pracovat, zvláště v případě, že by se žalobkyně měla na svou původní pracovní pozici vrátit. Toto je novum, který žalovaný nemohl uplatnit v řízení dříve, a navrhl tedy výslech paní [jméno FO]. Žalovaný tedy žádal, aby odvolací soud změnil napadené rozhodnutí soudu I. stupně tak, že jej zruší a věc vrátí soudu I. stupně k novému projednání či návrh na určení neplatnosti výpovědi zamítne.

5. Žalobkyně se k odvolání žalovaného vyjádřila tak, že vůči její práci jí nebylo žalovaným do doby dání výpovědi ničeho vytýkáno, což vyplývalo i z výpovědi svědkyně [jméno FO], která žádné nedostatky v práci žalobkyně neshledala. Žalobkyně poukázala též na to, že k oznámení údajného incidentu ze strany svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] nedošlo v reálném čase, když incident se měl odehrát dne [datum], ale svědkyně o tom s nikým nemluvily, ani s kolegyněmi, a to až do [datum]. Nebavily se o tom ani s žalobkyní či například s [jméno FO], která s nimi tehdy sloužila denní směnu. Podle žalobkyně svědkyně [jméno FO] údajný incident záměrně zkreslila tak, aby poškodila žalobkyni, což bylo zřejmě vyvrcholením jejich vzájemných antipatií. Nedobré vztahy mezi nimi potvrdila i svědkyně [jméno FO] a sama svědkyně [jméno FO] přiznala, že si myslela, že ji žalobkyně v minulosti nařkla ze šikany jiného zaměstnance, a že tehdy žalobkyni řekla, že „jí rozcuchá drdol“. Ostatní zaměstnanci považovali údajný incident za možný výmysl ze strany svědkyně [jméno FO] a svědkyně [jméno FO], a to z osobních důvodů. Zvláštní byl též přístup zaměstnavatele, který od údajného incidentu dne [datum], až dodání výpovědi dne [datum], věc nijak neřešil a žalobkyně s tím ani nebyla seznámena. Po celou tu dobu ani vůči žalobkyni nebyla učiněna žádná opatření, aby došlo k zamezení opakování takového incidentu a tato opatření nebyla zavedena ani po předání výpovědi až do [datum]. Důvod je jednoduchý, neboť se údajný incident tak, jak je popsán ve výpovědi, jednoduše nestal, a proto nebylo potřeba činit jakýchkoliv opatření. O zvláštním přístupu žalovaného, respektive ředitelky žalovaného, svědčí i koordinace s navrženými svědky, když v polovině července 2023 si ředitelka žalovaného pozvala na jednání svědkyni [jméno FO] a dále svědkyně [Anonymizováno][jméno FO]a [jméno FO], které již v té době u žalovaného nepracovaly. Osobně též ředitelka zajistila svoz a odvoz svědkyň na jednotlivá jednání soudu. Rovněž zápis etické komise byl proveden až ex post. Nejprve bylo ze strany ředitelky žalovaného prezentováno, že se stal údajný incident, aniž by bylo v té době známo stanovisko žalobkyně, v zápisu bylo uvedeno, že výpověď představuje exemplární řešení konkrétního případu, který ředitelka popsala až týráním, a až teprve po hlasování o tom, že bude žalobkyni dána výpověď, byla žalobkyně pozvána před komisi, seznámena s údajným incidentem a byla vyzvána, aby se k celé věci vyjádřila a byla jí předána výpověď. Až dne [datum], tj. 15 dní po předání výpovědi, ředitelka žalovaného sdělovala, že měla v plánu se doptat svědků. Časový údaj ve výpovědi, tj. že měla žalobkyně pana [jméno FO] dne [datum] v cca 5:30 hodin nechat ležet na posteli bez pomoci, nevyplývá z žádného provedeného důkazu. Žádný ze svědků takový časový údaj nezmínil, ba dokonce zástupkyně žalovaného měla za to, že se měl údajný incident stát až v 5:50 hodin, jak je zřejmé z protokolu o jednání soudu I. stupně ze dne [datum]. Sama žalobkyně přitom uvedla, že ke klientovi[Anonymizováno][jméno FO] přišla v cca 5:50 hodin, možná později. Následně provedla dílčí hygienu a odešla připravit si pomůcky na provedení ranní hygieny a odnesla nádobí. Z časového hlediska tak svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] musely na pokoj pana [jméno FO] dorazit až kolem 6:00 hodiny ranní, což též koresponduje s jejich výpověďmi. [jméno FO] konkrétně uvedla, že bylo už po 6:00 hodině a Švancarová uvedla, že na pracovnu odcházela v 5:50 či v 5:55 hodin. Jedná se tedy o výrazný rozpor s obsahem výpovědi a na základě provedeného dokazování vyplynulo, že údajný incident se měl stát na přelomu noční a ranní směny, tj. kolem 6:00 hodiny ranní. Když žalobkyně při plnění jiných svých pracovních povinností, a to vypouštění katetrů a odnášení nádobí, zjistila, že pan [jméno FO] je pomočen, pokálen a má svlečenou inkontinenční pomůcku a tričko, tak odstranila mokré ložní prádlo, očistila jej pěnou a ubrousky, vložila pod něj osušku a přikryla jej ručníkem. Pootevřela okno s tím, že dokončí plnění pracovních povinností, tj. odnese špinavé nádobí a připraví si věci pro kompletní provedení jeho ranní hygieny. [jméno FO] tedy nezůstal bez pomoci, byl očištěn, uložen do suchého a genitálie měl zakryté, trpěl přitom permanentní stolicí a často se stávalo, že vzápětí po hygieně vykonal potřebu a sundal si inkontinenční pomůcku. Svědkyně [jméno FO] při svědecké výpovědi vůbec nepopisovala pomočení ani pokálení, a naopak popsala stav shodně s žalobkyní. S ohledem na antipatie mezi žalobkyní a svědkyní [jméno FO] je vysoce pravděpodobné, že údajný incident byl popsán nepravdivě, respektive hrubě zkresleně. Žalovaný též nevytvořil pro žalobkyni řádné podmínky pro plnění jejích pracovních úkolů, neboť v průběhu 12hodinové noční směny byla jedinou pracovnicí přímé obslužné péče, a to na dvou vícepodlažních budovách dělených veřejnou komunikací. Nedisponovala ani přenosným zařízením umožňujícím detekci volání o pomoc u klienta ležícího na druhé budově. Tvrzení žalovaného o tom, že žalobkyně v mezidobí měla trávit čas na terase kouřením a pitím kávy, tj. po odchodu z pokoje pana Ječmínka a do návratu na něj, je zcela vymyšlené a rovněž nemá oporu v dokazování, neboť žádný ze svědků takovou skutečnost netvrdil. Sám žalovaný se na takovou skutečnost ani svědků nedoptával a k takovému tvrzení ani nenavrhoval jediný důkaz. Žalobkyně tedy navrhovala, aby bylo rozhodnutí soudu I. stupně jako správné potvrzeno.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobkyně je objektivně i subjektivně přípustné (§ 201, § 202 a contrario. o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.) a ze způsobilých odvolacích důvodů (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř.), přezkoumal rozsudek i jemu předcházející řízení (§ 206 odst. 1, § 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru ze strany žalovaného byla žalobkyni doručena dne [datum] – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do [datum] (dále jen „zákoník práce“), a také (srov. § 4 zákoníku práce) podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

8. Podle § 50 odst. 1 zákoníku práce výpověď z pracovního poměru musí být písemná. Podle § 50 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52.

9. Podle § 50 odst. 4 zákoníku práce dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.

10. Podle § 52 písm. g/ zákoníku práce jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

11. Podle § 72 zákoníku práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Pro posouzení platnosti výpovědi dané žalobkyně žalobcem ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku práce je podstatné zjištění, zda se zaměstnanec dopustil vytýkaného jednání, které představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, a zda jde o porušení dosahující intenzity požadované v ustanovení § 52 písm. g/ zákoníku práce (závažné porušení). Ve sporu o neplatnost výpovědi dané zaměstnanci podle ustanovení § 52 psím. g/ zákoníku práce má procesní povinnost tvrdit a prokázat (povinnost tvrzení a povinnost důkazní), že se zaměstnanec dopustil vytýkaného jednání, které představuje co do intenzity závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, vždy zaměstnavatel, který také nese procesní odpovědnost (břemeno tvrzení a břemeno důkazní) za to, že za řízení nebudou všechny rozhodné skutečnosti tvrzeny nebo prokázány.

13. Povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem přímo nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b/, § 52 písm. g/ část věty před středníkem zákoníku práce). Zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet při posuzování, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem; vymezení této (relativně neurčité) hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Předpokladem pro vymezení této hypotézy soudem je ovšem nezbytné předchozí jednoznačné zjištění o tom, zda a kterou konkrétní povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zaměstnanec jednáním vytýkaným v ve výpovědi porušil; v opačném případě nelze totiž o intenzitě porušení povinnosti vůbec hovořit.

14. V dané věci byla žaloba podána dne [datum] a mezi účastníky nebylo sporné, že výpověď byla žalobkyni doručena dne [datum]. Z uvedeného je tedy možno učinit závěr, že lhůta ve smyslu § 72 zákoníku práce byla dodržena.

15. Z hlediska skutkového stavu bylo v této věci zjištěno, že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pracovní pozici uklízečka s tím, že s účinností od [datum] došlo ke změně sjednaného druhu práce z pozice „uklízečka“ na pozici „pracovník v sociálních službách – přímá obslužná péče“, a to poté, co žalobkyně absolvovala kvalifikační kurz, který probíhal od [datum] do [datum]. Po změně druhu práce žalobkyni zaškolovala [jméno FO], která neměla žádné výhrady k práci žalobkyně. Ani ze strany žalovaného nebyly zaznamenány žádné výhrady k práci žalobkyně až do okamžiku dání výpovědi dne [datum]. Tuto výpověď žalobkyně obdržela pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahující se k vykonávané práci dle § 52 písm. g/ zákoníku práce s odůvodněním, že „dne [datum] v cca 5:30 hodin (před skončením své noční směny) nechala imobilního klienta pana [jméno FO] ležet na posteli ve vlastních výkalech a pomočeného při otevřeném okně, pouze genitálie byly zakryty ručníkem“. Toto vytýkané jednání bylo oznámeno až dne [datum] ze strany paní [jméno FO], pracovnice denní směny, která měla vidět pana [jméno FO] v popsaném stavu, přičemž až do dání výpovědi dne [datum] o tomto incidentu s žalobkyní nikdo nehovořil. Nadále vykonávala noční směny a nebyla vůči ní přijata žádná nápravná opatření, ačkoliv dle Směrnice č. 110, Standardu č. 2 vydaného žalovaným mají na porušení práv klientů navazovat nápravná opatření. Práva klientů žalovaného na zajištění soukromí a zachování důstojnosti a tomu odpovídající povinnosti zaměstnanců žalovaného byla konkretizována Směrnicí číslo 110 Standardem č. 2, se kterými byla žalobkyně seznámena, a to nejpozději dne [datum]. Rovněž byla seznámena i se Směrnicí č. 124, Standard č. 1 týkající se cílů a způsobu poskytování služeb, jehož přílohou číslo 2 je i Etický kodex zaměstnance žalovaného, s čímž byla žalobkyně seznámena (přinejmenším dne [datum]). Dále bylo zjištěno, že žalobkyně společně s všeobecnou sestrou paní [jméno FO] vykonávala noční směnu od úterý [datum] od 18:00 hodin do středy [datum] do 6:00 hodin a dle harmonogramu práce pro noční službu vydaného vrchní sestrou (viz listina na č. l. 52 spisu) kapacita zařízení žalovaného činila 75 klientů, ale skutečný stav v danou dobu na posuzované noční směně činil 69 klientů, z nichž cca u 30 bylo nutno zajistit přímou obslužnou péči. Ráno dne [datum] nejpozději od 5:00 hodin (dle tohoto harmonogramu a výpovědi žalobkyně) prováděla žalobkyně společně se všeobecnou sestrou ranní hygienu u sedmi imobilních klientů na „nemocničce“ a tato hygiena byla dokončena mezi 5:35 hodin a 5:40 hodin. Následně žalobkyně prováděla úklid po ranní toaletě, tj. sbírala nádobí a prádlo (taktéž v souladu s uvedeným harmonogramem) a krátce před skončením své noční směny při této činnosti, tj. krátce před 6:00 hodin, žalobkyně vstoupila do pokoje pana [jméno FO] a pana [jméno FO]. Tyto údaje vyplynuly z listiny na č. l. 52, čemuž zcela korespondovala výpověď žalobkyně. Nebylo tedy možné, aby žalobkyně do pokoje pana [jméno FO] vstoupila již cca v 5:30 hodin, neboť tou dobou byla prováděna hygiena sedmi imobilních klientů, po níž následoval úklid pomůcek a použitého prádla. Klienti [jméno FO] a [jméno FO] nebyli schopni se k věci vyjádřit, nikdo další nebyl na pokoji přítomen. Bylo též prokázáno, že žalobkyně odnesla plenu pana [jméno FO], kterou si sundal. Naproti tomu nebylo prokázáno, že by žalobkyně ponechala pana [jméno FO] pomočeného a ve vlastních výkalech, když z pokoje odcházela. Nalezení klienta v tomto stavu spontánně popsala pouze svědkyně [jméno FO], přičemž bylo zjištěno, že mezi ní a žalobkyní byly nedobré vztahy. Svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] se navíc vyjadřovaly ke stavu pana Ječmínka v době jejich příchodu na pokoj, a nikoliv ke stavu v době odchodu žalobkyně, který se mohl změnit. Žalobkyně tvrdila, že klienta očistila pěnou a ubrousky a zanechala jej v suchu. Opakovaně se přitom mělo stávat, že krátce po výměně pleny se pan [jméno FO] znovu pokálel, protože měl permanentní stolici. Zda se tak skutečně stalo, tj. zda od odchodu žalobkyně z pokoje pana [jméno FO] do příchodu svědkyně [jméno FO], došlo k opětovnému pokálení a pomočení pana [jméno FO], neboť nikdo schopný výslechu na pokoji nebyl. Rovněž bylo prokázáno, že žalobkyně měla v úmyslu provést kompletní hygienu pana [jméno FO], tj. při svém obchodu nepovažovala svou činnost za ukončenou, neboť se s tímto úmyslem na pokoj vrátila, avšak svědkyně [jméno FO] jí oznámila, že tak již učiní ona sama.

16. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu I. stupně, jenž se věcí samou s zabýval velmi podrobně, provedl obsáhlé dokazování a provedené důkazy právně i logicky správně vyhodnotil. Na základě dokazování soudu I. stupně byl vyvrácen nejen ve výpovědi uvedený časový údaj, tj. cca 5:30 hodin (kdy měla žalobkyně zanechat při otevřeném okně pana [jméno FO] v pokoji pokáleného a pomočeného, pouze se zakrytými genitáliemi ručníkem), když bylo konkrétně zjištěno, že žalobkyně vstoupila na pokoj pana [jméno FO] až krátce před 6:00 hodinou, tj. krátce před koncem své noční směny, a zároveň nebylo ve vztahu k jednání vytýkanému ve výpovědi prokázáno, že by žalobkyně po odchodu z pokoje pana [jméno FO] nechala tohoto klienta ležet ve vlastních výkalech a pomočeného. Soud I. stupně neuvěřil výpovědi svědkyně Švancarové, která měla spory s žalobkyní, a která se navíc na pokoj pana [jméno FO], který trpěl permanentní stolicí, dostavila až s časovým odstupem po odchodu žalobkyně. Nebylo tak možno vyloučit ani tu variantu, že v mezidobí (mezi odchodem žalobkyně a příchodem svědkyně [jméno FO]) došlo znovu k pokálení a pomočení tohoto klienta. Správný je tedy závěr soudu I. stupně, že nebylo prokázáno jednání žalobkyně, tak jak bylo ve výpovědi skutkově popsáno, a proto je výpověď daná žalovaným žalobkyni neplatná. Odvolací soud se přitom ztotožnil i s dalším závěrem soudu I. stupně, který nadto uzavřel, že i kdyby se žalobkyně dopustila vytýkaného jednání, a to v podobě, ve které bylo soudem I. stupně zjištěno, nešlo by o jednání dosahující takové intenzity, pro které by bylo možno s žalobkyní rozvázat pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. g/ zákoníku práce.

17. Odvolací soud námitky žalovaného neshledal důvodnými. Pokud žalovaný namítal, že soud I. stupně kladl nedůvodné nároky ve vztahu k přesnému určení času, kdy mohla žalobkyně prvně přijít na pokoj pana [jméno FO], a kdy na něj přišly svědkyně [jméno FO] a [jméno FO] a domníval se, že i kdyby k incidentu nedošlo v dobu uvedenou ve výpovědi, je přesto zachována totožnost skutku a rozdíl v čase o několik minut může maximálně zcela nepatrně snížit závažnost vytýkaného jednání, nejedná se o názor správný. Předně je nutno upozornit, že se nejedná o časový rozdíl několika minut, ale o časový rozdíl 20 minut až téměř půl hodiny, což je z hlediska vytýkaného jednání, tj. ponechání klienta ve vlastních výkalech při otevřeném okně (začátkem září) pouze pod zakrytým ručníkem, zcela odlišná situace, neboť délka intervalu, po jakou dobu byl pan [jméno FO] ponechán sám zakrytý ručníkem při otevřeném okně (ať již očištěn či nikoliv), zcela zásadní. Správně tedy soud I. stupně zhodnotil, že významnou roli hraje i doba, po kterou byl pan [jméno FO] v tomto stavu ponechán, a kterážto doba dle zjištění soudu I. stupně nepřesáhla několik minut. Je zřejmé, že žalobkyně porušila své povinnosti (jak též správně vyvodil soud I. stupně), když v daném okamžiku dala přednost odnosu nádobí před urychleným dokončením hygieny pana [jméno FO], ale zda se jednalo řádově o několik málo minut, či skoro půl hodiny, je nesrovnatelně odlišná situace. Rovněž není pravdou, že by soud I. stupně nekriticky převzal tvrzení žalobkyně o tom, že pokoj pana [jméno FO] opustila z důvodu odnášení nádobí a prádla, a že se poté na jeho pokoj vrátila s úmyslem dokončit jeho hygienu, což mělo být rozporováno svědkyní [jméno FO] a harmonogramem práce pro noční službu. Tento závěr soudu I. stupně ve výpovědi svědkyně [jméno FO] nijak rozporován nebyl a pokud se žalovaný domnívá, že časový sled událostí nesedí z důvodu, že by svědkyně [jméno FO] musela žalobkyni vidět a potkat se s ní na chodbě, což se nestalo, když dle svého tvrzení zhruba v tu dobu dorazila na místo, jedná se o pouhou spekulaci a odhad v čase, kdy se kdo na chodbě pohyboval, který nebyl a ani nemohl být v řízení přesně zjištěn. Je přitom současně s podivem, že žalovaný nezná obsah listinného důkazu, který sám soudu I. stupně k důkazu předložil, tj. Harmonogram práce pro noční službu vypracovaný vrchní sestrou [tituly před jménem] [jméno FO] pro noční směnu ze dne 6. 9. až 7. 9., tedy pro inkriminovanou dobu. Podle tohoto dokumentu měla žalobkyně společně se všeobecnou sestrou provádět ranní hygienu na nemocničce u sedmi zcela imobilních uživatelů od 5.00 cca do 5.35 až do 5:40 hodin, když se počítalo cca 10 minut na každého klienta. Následně měla sestra dopisovat hlášení a měřit teplotu a žalobkyně jako PSS (přímá obslužná péče) měla dokončovat úklid po ranní toaletě, tj. odvoz pytlů se špinavým prádlem z pokoje na chodbu a poté posbírat konvičky na nemocničce a na vozíku je nachystat na transport do kuchyně. Odnášení nádobí tedy patřilo k úkolům, které měla v daný čas žalobkyně povinnost provést. Tato listina (viz č. l. 52 spisu) přitom zcela koresponduje s výpovědí žalobkyně o odnášení nádobí a prádla poté, co byla provedena hygiena u imobilních pacientů. Ani ve vztahu k hodnocení intenzity porušení povinností žalobkyní, jež soud I. stupně provedl, neshledal odvolací soud námitky žalovaného důvodnými. Zejména se žalovaný nesprávně domníval, že nebylo prokázáno, že žalobkyně měla v úmyslu hygienu pana [jméno FO] dokončit. Opak je však pravdou, a dokonce tato skutečnost vyplynula i z výpovědi samotné svědkyně [jméno FO], která měla s žalobkyní nepřátelské vztahy, když konkrétně uvedla, že se žalobkyně na pokoj vrátila v okamžiku, kdy ona již hygienu pana [jméno FO] prováděla s tím, že řekla, že se vrátila pana [jméno FO] dodělat. Pokud žalovaný rozporuje, co bylo motivem pro návrat žalobkyně na pokoj, a že se pouze mohlo jednat o poznámku, která nemusela být míněna vážně, pak se jedná o pouhé nepřípustné spekulace. Správně soud I. stupně též zohlednil, že žalobkyně byla do té doby řádným zaměstnancem, kterému žalovaný nikdy žádné jednání nevytýkal. Ani proti práci žalobkyně ve výpovědní době nebyly vzneseny žádné připomínky a lze souhlasit s tím, že pokud jednání žalobkyně bylo vnímáno ze strany žalované jako natolik závažné, aby s ní rozvázal pracovní poměr, jednalo se jako logické a žádoucí o tom žalobkyni informovat, k incidentu ji vyslechnout a zvýšit nad ní kontrolu, aby se případně taková situace neopakovala. Nic z toho se však nestalo, a proto tvrzení žalovaného o závažném porušení povinnosti ze strany žalobkyně významně vzbuzuje pochybnosti, neboť jak správně soud I. stupně uzavřel, je v naprostém rozporu s nekonáním žalovaného po tom, co se o porušení povinností dozvěděl. Nadto bylo zjištěno, že sám žalovaný se neřídil svými vnitřními předpisy, když v takovém tvrzeném případě měl proti žalobkyni zakročit a vykonávat dohledovou činnost. Správně soud I. stupně přihlédl i k tomu, že žalobkyně u žalovaného vykonávala velice psychicky a fyzicky náročnou práci ve směnném provozu, že se vytýkaného jednání dopustila krátce před skončením noční dvanáctihodinové směny, na které působily jen dvě zaměstnankyně, a to nedlouho po dokončení náročné hygieny u sedmi imobilních pacientů. Při zjištění dalších incidentů, jež se u žalovaného měly odehrát (tj. nad rámec vedeného řízení), a které ze strany žalovaného nebyly řešeny (např. klientka [jméno FO]), shledal soud I. správně postup vůči žalobkyni jako nepřiměřeně přísný. Odvolací soud neshledal ani žádné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudu I. stupně. Správně soud I. stupně hodnotil i výpovědi svědkyně [jméno FO] a [jméno FO], které byly do značné míry znehodnoceny jednáním ředitelky žalovaného, která si je před jednáním soudu I. stupně pozvala, ač již u žalovaného nepracovaly, věc společně probíraly a dohodly se, že „do toho půjdou“. Na jednání soudu je ředitelka žalovaného přivezla ve svém vozidle, kde se takzvaně ujednotily, „jak to tehdy bylo správně“. Rovněž soud I. stupně správně nepominul, že vztahy mezi žalobkyní a svědkyní [jméno FO] nebyly dobré, což věrohodnost svědkyně, která incident popsaný ve výpovědi dané žalobkyni nahlásila, samozřejmě snižuje. Odvolací soud shledal nedůvodnou i námitku žalovaného o tom, že nebylo zohledněno kritérium důsledků porušení pracovních povinností ze strany žalobkyně, když tu existovala možnost, aby si pan [jméno FO] či případně jeho rodinní příslušníci stěžovali, což dle žalovaného mohlo mít další navazující důsledky. Nic takového se však nestalo, a tudíž se jedná o pouhé spekulace. Poukaz žalovaného na fakt, že se jednalo o porušení povinností pracovnicí přímé obslužné péče, což má mnohem větší význam než porušení takové povinnosti například sekretářkou, rovněž není případný, neboť si lze jen stěží představit, že by sekretářka prováděla hygienu klienta.

18. Faktem zůstává, že skutek, který byl žalobkyni ve výpovědi ze dne [datum] vytýkán, nebyl v řízení prokázán, naopak bylo zjištěno, že žalobkyně sice provedení kompletní hygieny klienta nesprávně odložila, ale plánovala ji za několik minut dokončit a skutečně se do pokoje klienta za tímto účelem vrátila. Z pokoje přitom neodešla, aniž by provedla jakoukoliv činnost, když bylo prokázáno přinejmenším zakrytí klienta ručníkem a odnos pleny.

19. Odvolací soud pro nadbytečnost zamítl návrh žalovaného na opětovný výslech svědkyně [jméno FO] k tvrzení, že by dle žalovaného již nebyla schopna a ochotna u žalovaného dále pracovat, zvláště v případě, pokud by se žalobkyně měla na původní pozici vrátit (s tím, že se jedná o novum, které žalovaný nemohl v řízení uplatnit dříve). Jednak byla svědkyně [jméno FO] k rozhodným skutečnostem již vyslechnuta, přičemž bylo zjištěno, že nebyla osobně vytýkanému incidentu přítomna. Pokud nyní hodlá rozvázat pracovní poměr u žalovaného, spíš to vypovídá o aktuální atmosféře na pracovišti než o tom, co se mělo stát v září a v říjnu 2022, což jediné je pro posouzení věci relevantní.

20. Vzhledem ke všemu výše uvedenému tak odvolací soud rozsudek soudu I. stupně za použití § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení účastníků, o nichž bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek řízení a správnost určení jejich výše nebyla v odvolacím řízení zpochybněna.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že v odvolacím řízení neúspěšný žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni na jejich náhradě částku 10 250 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně [Jméno advokáta A] (§ 160 odst. 1 a § 149 odst. 1 o. s. ř.). Uvedená částka představuje náklady, které žalobkyni vznikly v souvislosti se zastoupením advokátem v odvolacím řízení a sestávají z odměny advokáta, který učinil dva úkony právní služby, a to ve výši 2.500 Kč za písemné vyjádření k odvolání ze dne [datum] (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do [datum]) a dále ve výši 3 700 Kč za účast na jednání odvolacího soudu dne [datum] (§ 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. a/ a § 11 odst. 1 písm. g/ vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od [datum]) a ze dvou částek paušální náhrady hotových výdajů advokáta, a to 1x ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění do [datum]) a 1x ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění od [datum]). Dále jsou náklady tvořeny cestovým k jednání odvolacího soudu dne [datum] ze sídla advokátní kanceláře v [adresa] do budovy Krajského soudu v Brně, cesta tam a zpět představuje 124 km. Zástupce žalobkyně využil k cestě osobní automobil Škoda Superb reg. zn. 4 [IBAN] s průměrnou spotřebou nafty dle TP 4,7 l/100 km, průměrná cena nafty v daném období byla 34,70 Kč/l a náhrada 5,80 Kč/km podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. Cestovné tak činí částku 921,40 Kč. Dále náklady sestávají z náhrady za promeškaný čas k jednání odvolacího soudu, a to za 4 započaté půlhodiny pro cestu tam a zpět á 150 Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu ve znění od [datum], to vše zvýšeno o částku 1 779 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokát žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Poučení