5 A 91/2016 - 25

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Martina Kříže a soudkyň Mgr. Věry Jachurové a Mgr. et Mgr. Lenky Bahýľové, Ph. D., v právní věci žalobce: SAPE-CARS.CZ s.r.o. se sídlem Praha 4, Dopravní 500/9 zastoupený Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2 proti žalovanému: Ministerstvo dopravy se sídlem Praha 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 4. 2016, č.j. 182/2016-160-SPR/3 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravněsprávních činností č.j. MHMP 1423467/2014/Shr ze dne 7. 10. 2014 (dále jen „rozhodnutí magistrátu“). Rozhodnutím magistrátu byla žalobci uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč za spáchání správního deliktu podle 125f odst. 1 porušením § 10 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu) tím, že žalobce jako provozovatel motorového vozidla tov. zn. Mazda, registrační značky x v rozporu s § 10 téhož zákona nezajistil, aby dne 19. 3. 2014 kolem 11:07 hodin v Praze 4, na Jižní spojce (směr od Barrandovského mostu do Krče k ulici Sulické) při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. V daném případě byla s uvedeným vozidlem při řízení překročena nejvyšší dovolená rychlost, kdy nezjištěný řidič jel v úseku obce, který byl označen svislou dopravní značkou „Silnice pro motorová vozidla“ (č. IP 15a), v němž smí jet řidič nejvýše 80 km/h, rychlostí 121 km/h.

2. V napadeném rozhodnutí žalovaný zrekapituloval průběh řízení před správním orgánem I. stupně. Konstatoval, že žalobce nereagoval na výzvu správního orgánu k podání vysvětlení k prověření došlého oznámení přestupku, a proto správní orgán I. stupně dne 25. 6. 2014 odložil věc přestupku z důvodu podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákon o přestupcích“). Žalobce následně podal včas odpor proti příkazu ze dne 25. 6. 2014, kterým mu správní orgán I. stupně uložil pokutu ve výši 5.000,- Kč za spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 silničního zákona. Správní orgán I. stupně poté vyrozuměl žalobce o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním. Dne 5. 11. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno blanketní odvolání, v němž žalobce pouze namítl, že rozhodnutí magistrátu nebylo dosud řádně doručeno. Žalobce byl proto správním orgánem I. stupně vyzván k doplnění odvolání o zákonem stanovené náležitosti, odvolání však nebylo doplněno. Žalovaný dále podotkl, že správní orgán I. stupně řádně odložil řízení ve věci přestupku, neboť žalobce se žádným způsobem k jeho spáchání nevyjádřil. Zdůraznil, že v daném případě nebylo možné jiným způsobem zjistit pachatele přestupku, neboť osobu řidiče se nepodařilo na místě spáchání přestupku bezprostředně identifikovat, přičemž stěžejní podání vysvětlení může učinit pouze žalobce jako vlastník a provozovatel předmětného vozidla a jako osoba, které by měla být totožnost řidiče známa. Dále žalovaný poukázal na nesprávný postup správního orgánu I. stupně při doručování rozhodnutí, které bylo zasláno poprvé pouze do datové schránky žalobce, a teprve na základě podaného blanketního odvolání bylo zasláno i zmocněnci žalobce. Žalovaný uzavřel, že správní orgán I. stupně v předmětném řízení věcně nepochybil a ve věci správního deliktu postupoval zákonným způsobem. Protože žalovaný neshledal vady, které by měly vliv na zákonnost či správnost rozhodnutí magistrátu, toto rozhodnutí potvrdil.

3. V žalobě proti napadenému rozhodnutí žalobce předně namítl, že správní orgán zahájil řízení o správním deliktu, aniž by učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku. Pokud žalobce na výzvu k podání vysvětlení nereagoval, měl ho správní orgán předvolat k podání vysvětlení opětovně. Jen tak by správní orgán podnikl dostatečné kroky ke zjištění pachatele přestupku.

4. V další námitce žalobce uvedl, že žalovaný potvrdil rozhodnutí magistrátu, ač jeho vydání nepředcházelo nařízení ústního jednání, při kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce. Takový postup krátil žalobce na jeho právu podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obvinění ze správního deliktu provozovatele vozidla spadá do pojmu „trestních obvinění“ a v takovém případě je nutné v analogii s trestním řádem, jakož i zákonem o přestupcích, konat ústní jednání. K tomu žalobce odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č.j. 15 A 14/2015 -35, dále na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30 A 56/2014-35 a na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 1. 2016, č.j. 9 As 139/2015-30, v němž NSS jednoznačně vyjádřil povinnost správních orgánů konat ústní jednání i v řízení o správním deliktu provozovatele vozidla. Žalobce považuje toto pochybení za zásadní, neboť provozovatel vozidla, který nese objektivní odpovědnost, nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, když na místě spáchání přestupku zpravidla osobně nebyl, a tedy může vycházet pouze z prováděných důkazů. Pokud správní orgán během řízení seznal, že není nezbytné nařizovat ústní jednání, měl provést dokazování za osobní účasti žalobce. Nebylo-li rozhodnutí opřeno o žádný důkaz, je nezákonné. Bylo-li opřeno o důkaz provedený bez přítomnosti žalobce, byl žalobce zkrácen na svých právech, konkrétně na právu na spravedlivé řízení. Správní orgány porušily zásadu bezprostřednosti, když prováděly důkazy v nepřítomnosti žalobce. Žalobce měl být minimálně vyrozuměn o možnosti účastnit se provádění dokazování mimo ústní jednání. Žalobce též namítl, že absentuje jakýkoliv protokol o provedeném dokazování. Z protokolu o seznámení s podklady pro rozhodnutí nevyplývá, že by bylo provedeno dokazování.

5. Žalobce dále namítl, že správní delikt provozovatele vozidla je již promlčen. Správní řád ani zákon o silničním provozu totiž nestanoví lhůtu k projednání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f silničního zákona, přičemž správní delikt musí vykazovat znaky přestupku [§ 125f odst. 2 písm. c) zákona o silničním provozu], avšak po uplynutí jednoleté lhůty tyto vykazovat nemůže, neboť jediným znakem přestupku po jednom roce od jeho spáchání je jeho neprojednatelnost. Žalobce k tomu odkázal na Metodiku k usměrnění některých správních činností obecních úřadů obcí s rozšířenou působností, krajských úřadů a Magistrátu hl. m. Prahy v souvislosti se změnou zákona o silničním provozu zákonem či. 297/2011 Sb., vydanou žalovaným pod č.j. 8/2013-160/OTS/5 (dále jen „metodika“), dle které „(s)právní delikt provozovatele vozidla nelze projednat, uplynula-li ode dne spáchání projednávaného přestupku doba delší než 1 rok. Tuto analogii § 20 odst. 1 zákona o přestupcích doporučujeme uplatnit v souladu se zásadou řízení „in dubio mitius“. Žalobce očekával, že žalovaný svým rozhodnutím řízení o správním deliktu zastaví, neboť se dalo jen stěží předpokládat, že by jednal v rozporu se svou vlastní metodikou. Rozhodnutí žalovaného proto bylo pro žalobce překvapivé. Žalobce v této souvislosti rovněž odkázal na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č.j. 30 A 80/2015-43, v němž krajský soud vyjádřil jednoznačný názor, že veškeré správní delikty spáchané do 6.11.2014 včetně jsou promlčeny uplynutím jednoleté prekluzivní lhůty od jejich spáchání.

6. V další námitce žalobce poukázal na to, že ve spise zcela absentuje ověřovací list od rychloměru CAM60001371, kterým mělo být protiprávní jednání řidiče zjištěno. Není tak prokázané, že byl rychloměr skutečně ověřen a řádně zkalibrován. Žalobce současně poznamenal, že řidič vozidla přitom uvádí, že jednoznačně nemohl jet rychlostí 121 km/h. Skutečnost, že ve spise absentuje ověřovací list, jen nasvědčuje tomu, že rychloměr neměřil řádně a řidič vozidla, resp. žalobce jako provozovatel, byl poškozen. Žalobce dodal, že ověřovací list je nezbytnou součástí spisu, neboť pouze v případě, že je rychloměr ověřen, lze užít rychloměr k měření nejvyšší povolené rychlosti a následně k obvinění osoby ze spáchání přestupku.

7. S poukazem na § 77 zákona o přestupcích žalobce namítl, že ve výroku rozhodnutí magistrátu nebylo dostatečně popsáno místo spáchání přestupku, neboť úsek vymezený správním orgánem je dlouhý několik kilometrů a nejvyšší povolená rychlost je zde v různých úsecích odlišná. Vzhledem k odlišné úpravě nejvyšší povolené rychlosti v různých úsecích daného úseku bylo nezbytné, aby správní orgán ve výroku rozhodnutí jasně specifikoval místo spáchání přestupku, např. udáním čísel popisných domů, v jejichž blízkosti byla rychlost automobilu změřena, případně označením sloupů. Z výroku rozhodnutí proto nelze učinit jednoznačný závěr, že jednání popsané skutkovou větou je protiprávní a naplňuje skutkovou podstatu správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce k tomu odkázal na rozhodnutí NSS ze dne 11. 9. 2015, č.j. 2 As 111/2015-45, rozhodnutí NSS ze dne 10. 12. 2014, č.j. 9 As 80/2014-39 a rozhodnutí NSS ze dne 23. 11. 2010, č.j. 4 As 28/2010-56.

8. Žalobce rovněž namítl, že žalovaný rozhodoval pouze na základě blanketního odvolání, čímž krátil práva žalobce, neboť nezohlednil námitky, které žalobce uvedl v podání, jímž doplnil náležitosti odvolání.

9. V poslední námitce žalobce argumentoval tím, že § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo obsahující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy. Žalobce namítl, že absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení několika základních práv provozovatele vozidla. Žalobce analogicky dovozuje, že i osoba, která je držitelem zbraně, by odpovídala za trestný čin proti životu a zdraví, který spáchal ten, jemuž byla zbraň po právu svěřena, a skutečný střelec by vyvázl bez trestu, což je zcela ústavně nekonformní. Premisa zakotvená v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je dle žalobce v rozporu s presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Žalobce proto namítl, že aplikací § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod.

10. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě obdobně jako v napadeném rozhodnutí popsal průběh správního řízení a přiblížil skutečnosti zjištěné ze spisové dokumentace. Připomenul, že žalobce nesdělil správnímu orgánu I. stupně, která osoba porušila nejvyšší dovolenou rychlost, a proto bylo po odložení přestupku zahájeno řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť žalobce jako provozovatel nezajistil, aby při užití jeho vozidla byly dodrženy povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalovaný odmítl námitku, že věc nesprávně posoudil a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Zdůraznil, že snímky, které byly hlavním podkladem pro vydání rozhodnutí, byly pořízené prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy, přičemž tato zařízení podléhají pravidelné kontrole a ověřování ze strany Českého metrologického institutu. Rovněž poukázal na to, že ačkoliv žalobce věděl o prošetřování přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu a následně o řízení ve věci správního deliktu, zcela rezignoval na svou obranu a neuvedl žádné nové skutečnosti a návrhy, kterými by se zprostil své odpovědnosti. Žalovaný neměl žádný důvod pochybovat o vlastnictví vozidla a o jeho provozovateli, přičemž žalobce neumožnil zjištění určité osoby a přes veškerá poučení v řízení nekomunikoval se správním orgán I. stupně.

11. V souvislosti s námitkou týkající se zániku odpovědnosti za správní delikt žalovaný poukázal na skutečnost, že zánik odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla podle § 125f a násl. zákona o silničním provozu je upraven v § 125e odst. 3 a 5 téhož zákona. Dále uvedl, že i přes skutečnosti uvedené v žalobcem odkazované metodice nelze postupovat analogicky s § 20 zákona o přestupcích, neboť tento zákon se vztahuje výhradně na přestupky a dle § 2 odst. 1 tohoto zákona přestupkem není jiný správní delikt postižitelný podle zvláštního právního předpisu. I v době, kdy doba pro zánik odpovědnosti za správní delikt provozovatele podle § 125f a násl. silničního zákona nebyla výslovně stanovena, musela proto být doba pro zánik odpovědnosti vykládána analogicky podle § 125c silničního zákona. Žalovaný uzavřel, že metodika je již překonaná a skutečnosti v ní uvedené neodpovídají současnému stavu. Napadené rozhodnutí vydal v souladu s § 82 odst. 2 správního řádu, protože odvolání proti rozhodnutí magistrátu nebylo řádně specifikováno.

12. Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů. V posuzované věci vyšel z následně uvedené právní úpravy:

13. Podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích v relevantním znění každý je povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§ 68 odst. 4) hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

14. Podle § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích v relevantním znění, správní orgán věc dále odloží, jestliže nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

15. Podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o 40 km.h-1 a více nebo mimo obec o 50 km.h-1 a více.

16. Podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud a) porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo se jedná o neoprávněné zastavení nebo stání b) porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona, c) porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu. Podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení za správní delikt podle odstavce 1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč. Podle odst. 4 téhož zákonného ustanovení obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno.

17. Podle § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

18. Podle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km.h-1, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km.h-1.

19. Podle § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže o něm příslušný orgán nezahájil řízení do 2 let ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 4 let ode dne, kdy byl spáchán. Podle odst. 5 téhož zákonného ustanovení na odpovědnost za jednání, k němuž došlo při podnikání fyzické osoby nebo v přímé souvislosti s ním, se vztahují ustanovení zákona o odpovědnosti a postihu právnické osoby; obdobně to platí pro odpovědnost fyzické osoby za správní delikt podle § 125d.

20. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.

21. Podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

22. Po posouzení věci dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

23. Správní orgán I. stupně postupoval v souladu s § 60 odst. 1 zákona o přestupcích, pokud žalobce výzvou ze dne 9. 5. 2014 vyzval k podání nezbytného vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Výzva byla do datové schránky žalobce dodána dne 16. 5. 2014. Žalobce však v reakci na tuto výzvu správnímu orgánu I. stupně zaslal pouze plnou moc dokládající, že zmocnil třetí osobu, aby jej ve správním řízení zastupovala. Požadované vysvětlení nezbytné pro prověření oznámení o přestupku a zahájení řízení proti konkrétní fyzické osobě ve věci podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu tedy nepodal. Jím namítaná absence opakované výzvy k podání vysvětlení nemá oporu v aplikované právní úpravě. Nutno dodat, že žalobce byl ve výzvě současně poučen, že správní orgán I. stupně zahájí s provozovatelem vozidla řízení o správním deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, nezjistí-li do 60 dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o přestupku proti určité osobě. Žalobce tedy měl a mohl ve stanovené lhůtě reagovat na výzvu, pokud měl zájem na tom, aby bylo zahájeno řízení ve věci podezření ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu. Přehlédnout nelze ani to, že žalobce neosvětlil, z jakého důvodu na výzvu správního orgánu k podání vysvětlení nereagoval. Soud rovněž poznamenává, že žalobce byl jako provozovatel vozidla povinen ve smyslu ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (k ústavnosti tohoto zákonného ustanovení viz níže). Žalobce proto musel mít k dispozici informace týkající se řidiče vozidla, případně jiných okolností, které by ke zjištění totožnosti řidiče vozidla mohly vést. Nutno též dodat, že žalobce ani v žalobě neuvedl, v jakém rozsahu byl schopen poskytnout nezbytné vysvětlení, případně proč tak nemohl učinit. Naproti tomu správní orgán I. stupně informacemi nutnými k zahájení řízení o přestupku zjevně nedisponoval. Námitka, že správní orgán I. stupně měl žalobce předvolat k podání vysvětlení opětovně a dále že správní orgán I. stupně nepodnikl dostatečné kroky ke zjištění totožnosti pachatele přestupku, tedy obstát nemůže.

24. K námitce vytýkající správnímu orgánu I. stupně, že vydal rozhodnutí, aniž by nařídil ústní jednání, na kterém by bylo provedeno dokazování za osobní účasti žalobce, soud předně zdůrazňuje, že v odkazovaném rozhodnutí NSS ze dne 7.1.2016 č.j. 9 As 139/2015 – 30 akcentoval dodržování principů ústnosti, přímosti a bezprostřednosti v celé oblasti správního trestání. Uvedl také, že správní řád v případech, kdy nevyžaduje obligatorní konání ústního jednání, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda je ústní jednání nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků řízení. Prostor pro takovou úvahu není dán při dokazování, neboť požadavek, aby při dokazování byla účastníkům řízení přítomnost umožněna, vyplývá přímo z § 51 odst. 2 správního řádu. Žalobci lze obecně přisvědčit v tom, že obviněný ze správního deliktu nemůže být krácen na základních právech vyplývajících z čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Povinnost správního orgánu nařídit ústní jednání, resp. umožnit účastníku řízení být přítomen při provádění důkazu, však není bezbřehá a její splnění není nutno vyžadovat v těch případech, kdy by správní orgán vyhověl principu ústnosti a bezprostřednosti jen formálně. Soud na tomto místě poukazuje na rozhodnutí ze dne 18. 1. 2018, č.j. 7 As 331/2017-20, v němž NSS dovodil, že: „(v)ada spočívající ve skutečnosti, že v řízení o přestupku nebylo provedeno žádné ústní jednání, nemá vždy bez dalšího vliv na zákonnost rozhodnutí“, a dále vyložil, že: „…základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno vidět a hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení (…)“. NSS v uvedeném rozhodnutí neakceptoval přístup účastníka řízení, který se opakovaně a bez řádné omluvy nedostavoval k nařízenému ústnímu jednání. Soud má za to, že obdobně lze nahlížet i na posuzovaný případ, neboť žalobce se přes řádně doručenou výzvu nedostavil k správnímu orgánu I. stupně, vědomě se tak neseznámil s obsahem správního spisu a správnímu orgánu neprezentoval relevantní vyjádření k podkladům rozhodnutí. Pasivní postoj, který žalobce v průběhu správního řízení zaujal (žalobce nereagoval ani na výzvu k podání vysvětlení podle § 60 odst. 1 zákona o přestupcích a během řízení o správním deliktu neučinil jakýkoliv důkazní návrh), vede soud k závěru, že uvedenou námitku žalobce uplatnil jen účelově. Soud za podstatnou považuje rovněž skutečnost, že jediným podkladem (důkazem) pro rozhodnutí v projednávané věci byla fotografie vozidla doplněná údaji o naměřené rychlosti, datu a hodině. Požadavek žalobce, aby správní orgán I. stupně tuto listinu formálně přečetl a sepsal o tom protokol, postrádá smysl za situace, kdy žalobce měl možnost seznámit se s tímto podkladem pro rozhodnutí a vyjádřit se k němu, které však nevyužil. Lze tak uzavřít, že žalobce nebyl na svých procesních právech účastníka řízení zkrácen.

25. Nedůvodnou soud shledal i námitku, v níž žalobce poukazoval na promlčení správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobcem odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2016, č.j. 30 A 80/2015-43 není na posuzovanou věc přiléhavý, neboť krajský soud se v něm zabýval výkladem ustanovení § 125e odst. 3 zákona o silničním provozu ve vztahu k fyzické nepodnikající osobě. Žalobce je však právnickou osobou, a proto jeho odpovědnost za předmětný správní delikt podle § 125e odst. 3 silničního zákona nezanikla, neboť správní orgán I. stupně řízení zahájil do 2 let ode, kdy se o něm dozvěděl. Na okraj lze poznamenat, že NSS v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2017, č.j. 10 As 308/2016-20 uzavřel, že: „(o)dpovědnost fyzické osoby za správní delikt provozovatele vozidla (§ 125e odst. 5 a § 125f odst. 1 silničního zákona ve znění účinném do 6. 11. 2014) zaniká ve stejné lhůtě jako odpovědnost právnické osoby za správní delikt podle citovaného zákona (§ 125 odst. 3 tohoto zákona per analogiam), nikoli v roční lhůtě podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.“. Vyložil, že: „(s)myslem části poslední věty za středníkem v § 125e odst. 5 tedy je a vždy bylo vztáhnout pravidla o odpovědnosti právnických osob i na fyzické osoby nepodnikající, které se dopustily správního deliktu podle silničního zákona. Jediným ustanovením v celém zákoně, které upravuje právě takový typ protiprávního jednání fyzických osob nepodnikajících, byl a je § 125f. I když tedy § 125e odst. 5 ve znění před 7. 11. 2014 nesmyslně odkazoval na § 125d, šlo o „překlep“ a ve skutečnosti měl odkaz mířit k § 125f.“. Lze proto uzavřít, že výklad, k němuž se přiklonil Krajský soud v Hradci Králové, nebyl souladný s účelem sledovaným aplikovanou právní úpravou a Městský soud v Praze se s ním neztotožňuje.

26. Neopodstatněná je i námitka týkající se absence ověřovacího listu rychloměru. Nutno předeslat, že žalobce ve správním řízení údaje o naměřené rychlosti vozidla nezpochybňoval, resp. se k nim vůbec nevyjadřoval. Uvedl-li (teprve) v žalobě, že řidič vozidla jednoznačně nemohl jet rychlostí 121 km/h, neobjasnil současně, z jakých konkrétních okolností toto tvrzení vychází. Uvedená námitka tak postrádá konkretizovaný rozměr, který by umožnil posoudit její důvodnost. Toliko obecná a ničím neprokázaná proklamace o nemožnosti řidiče jet uvedenou rychlostí nezakládá (sama o sobě) důvod zkoumat, zda automatizovaný technický prostředek, prostřednictvím kterého byly údaje o rychlosti vozidla zjištěny, byl řádně kalibrován. Především však měl žalobce námitky opřené o konkrétní okolnosti uvést ve správním řízení. Jedině tak by se správní orgán mohl vypořádat s případnou sporností naměřených údajů. NSS v rozhodnutí ze dne 27. 4. 2016, č.j. 7 As 10/2016-47 konstatoval, že: „(j)e vhodné, aby pachatel přestupku neuchovával paletu námitek proti přestupkovému rozhodnutí na pozdější dobu, ale uplatnil je již ve správním řízení, nejpozději pak v odvolacím řízení.“. Dedukce žalobce, že absence ověřovacího listu nasvědčuje tomu, že rychloměr neměřil řádně, se neopírá o žádný logický (skutkově relevantní) argument. NSS v uvedeném rozhodnutí také uvedl, že teprve ex post podaná obrana o chybách měření se může jevit dle kontextu věci i jako účelová. Právě tak je tomu s ohledem na výše uvedené (obecnost žalobcova tvrzení, pozdní uplatnění námitky) i v nyní projednávané věci. Zbývá dodat, že zákon o silničním provozu nestanoví povinnost správního orgánu dokládat v každém jednotlivém případě ověřovací list rychloměru, tedy odpovídající kalibraci automatizovaného technického prostředku. Ustanovení § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu výslovně stanoví, že právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy. Požadavek na zajištění ověřovacího listu k měřícímu zařízení tedy zákonem stanoven není.

27. Soud nevešel ani na námitku brojící proti nedostatečnému popisu místa spáchání správního deliktu. Se žalobcem lze souhlasit potud, že výrok rozhodnutí o správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným (srov. rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 15. 1. 2008, č.j. 2 As 34/2006-73). Jak konstatoval NSS v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2015, č.j. 9 As 290/2014 -53, jednotlivé skutkové údaje jsou rozhodné pro určení totožnosti skutku, vylučují pro další období možnost záměny skutku a možnost opakovaného postihu za týž skutek a současně umožňují posouzení, zda nedošlo k prekluzi možnosti postihu v daném konkrétním případě. V posuzovaném případě bylo místo spáchání deliktu vymezeno tak, že k překročení nejvyšší dovolené rychlosti došlo na Jižní spojce – směr od Barrandovského mostu do Krče k ulici Sulické. Přestože jde o úsek dlouhý několik kilometrů, nelze přehlížet, že skutek je dále vymezen uvedením časového údaje o dni a hodině spáchání deliktu (19. 3. 2014, kolem 11,07 hod.). Žalobce přitom nenamítal, že předmětný skutek by mohl být zaměněn s jeho jiným konkrétním jednáním, pro které byl či v budoucnu by mohl být uznán vinným ze spáchání téhož správního deliktu. Neobstojí ani jeho argumentace, že vzhledem k odlišné úpravě nejvyšší povolené rychlosti v různých úsecích daného úseku bylo nezbytné, aby správní orgán jasně specifikoval místo spáchání přestupku např. udáním čísel popisných domů případně označením sloupů. Nutno připomenout, že Jižní spojka je pražská kapacitní rychlostní místní komunikace, pro kterou platí ve smyslu § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu nejvyšší povolená rychlost 80 km/h. Žalobce se dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu tím, že v rozporu s § 10 odst. 3 téhož zákona nezajistil, aby řidič vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, nepřekročil nejvyšší povolenou rychlost, tj. v daném případě v obci (Praze) nejvýše přípustnou rychlost 80 km/h. Řečeno jinak, žalobci není kladeno za vinu, že řidič vozidla nedodržel rychlost v tom kterém úseku omezenou, tedy nižší než 80 km/h. Soud ve shodě s názorem žalovaného má za prokázané, že řidič předmětného vozidla vzhledem k naměřené rychlosti v daném místě a čase nedodržel pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, neboť ve správním orgánem vymezeném místě spáchání deliktu nebyla (a s ohledem na § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu ani nemohla být) povolena rychlost vyšší než 80 km/h. Žalobcem odkazovaná rozhodnutí NSS ze dne 11. 9. 2015, č.j. 2 As 111/2015-45 a ze dne 23. 11. 2010, č.j. 4 As 28/2010-56 míří na skutkově odlišné situace, kdy detailní popis místa spáchání deliktu má zásadní význam pro posouzení, zda jednání pachatele naplňuje znaky skutkové podstaty daného deliktu (přestupku). Tato rozhodnutí proto nejsou na daný případ aplikovatelná. Rozhodnutí NSS ze dne 10. 12. 2014, č.j. 9 As 80/2014-39 akcentuje, že skutek musí být dostatečně vymezen ve výroku rozhodnutí. Napadené rozhodnutí, resp. rozhodnutí magistrátu požadavek na vymezení skutku místem, časem a způsobem spáchání deliktu ve výrokové části zcela splňuje.

28. Pokud žalobce namítl, že žalovaný rozhodoval pouze na základě blanketního odvolání, ačkoliv žalobce své odvolání doplnil podáním ze dne 28. 11. 2014, je nutno s ním souhlasit. Žalovaný skutečně přehlédl, že žalobce dne 3. 12. 2014 doručil správnímu orgánu I. stupně doplnění odvolání. Nutno ovšem dodat, že v tomto podání ze dne 28. 11. 2014 žalobce pouze namítl, že správní orgán nenařídil ústní jednání a že žalobce měl zájem účastnit se dokazování. Dále pak uvedl, že je projednáván pro více správních deliktů, a že správní orgán měl povinnost spojit je do jednoho řízení. Přestože odvolací správní orgán je podle § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu povinen vypořádat se se (všemi) námitkami účastníků, nezakládá porušení této povinnosti vždy důvod pro zrušení rozhodnutí pro nezákonnost. Je-li zřejmé, že (odvolací) námitka není opodstatněná, bylo by zrušení rozhodnutí pouze z důvodu, že správní orgán sám tuto neopodstatněnost nekonstatoval, ryze formalistickým postupem, jenž by vedl k neúčelnému prodloužení správního řízení. Jak soud vyložil shora, nařízení ústního jednání ani poskytnutí možnosti žalobci zúčastnit se provedení důkazu mimo ústní jednání v daném případě nebylo nezbytné, pokud žalobce nevyužil práva seznámit se s podklady pro rozhodnutí a ani neoznačil jiné důkazy. Lze též doplnit, že žalobce požadavek na nařízení ústního jednání vyjádřil až v doplněném odvolání, nikoli v řízení před správním orgánem I. stupně, tj. před vydáním rozhodnutí magistrátu. Soud dále uvádí, že správní orgán nemá ze zákona povinnost spojit různá řízení ke společnému řízení (podle § 140 odst. 1 věta první správního řádu správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků). K tomu je nutno dodat, že žalobce ani neuvedl, jaká konkrétní řízení navrhoval ke spojení.

29. Opodstatněná není ani námitka, v níž žalobce poukazuje na rozpor § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Soud v této souvislosti plně odkazuje na rozhodnutí ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že: „(o)dpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 silničního zákona, ve znění účinném do 30. června 2017, je věcně opodstatněna tím, že právě na provozovateli vozidla, kterým je buď vlastník, nebo jiná osoba se souhlasem vlastníka, zpravidla závisí, kdo vozidlo užívá. Protože provozovatel vozidla odpovídá za správní delikt bez ohledu na zavinění, jeho odpovědnost primárně neslouží potrestání řidiče, který porušil některou z povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích. Vůči řidičům má působit zejména preventivně, aby se porušování těchto povinností do budoucna nedopouštěli. Předpokládá se, že provozovatel vozidla ví, kdo v době spáchání přestupku podle silničního zákona užil jeho vozidlo, jakož i že má zájem domoci se po řidiči náhrady zaplacené pokuty, respektive určené částky, případně, že bude na řidiče v rámci vzájemných vztahů působit jiným způsobem tak, aby se porušení povinnosti neopakovalo, včetně možnosti zamezit mu v dalším užívání vozidla. Pokud by provozovatel vozidla na porušování povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích adekvátně nereagoval, vystavil by se riziku, že v budoucnu sám ponese případné další sankční následky.“. Ústavní soud rovněž zdůraznil, že: „(z)ásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebrání objektivní odpovědnosti za správní delikt. Jde o procesní zásadu vztahující se k trestnímu řízení, respektive k řízení o trestním obvinění, z níž samotné však neplynou omezení pro stanovení skutkových podstat trestných činů či správních deliktů. Takováto omezení lze naopak – v závislosti na povaze deliktu i právních následcích, které jsou spojeny s jeho spácháním – dovozovat z jiných ústavně zaručených základních práv a svobod. Právě takto dotčená základní práva, a nikoliv zásada presumpce neviny, jsou rozhodujícím kritériem přípustnosti objektivní odpovědnosti za správní delikt.“. Uvedl také, že: „Zatímco subjektivní odpovědnost řidiče za přestupek je následkem jeho protiprávního jednání, objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt je výrazem jeho širší odpovědnosti jako vlastníka vozidla, respektive osoby, která vozidlo se souhlasem jeho vlastníka provozuje. Zákon může stanovit provozovateli vozidla povinnosti k zajištění účinné regulace silničního provozu, kterou si vyžaduje masivní využívání motorových vozidel, s nímž jsou přirozeně spojena některá nebezpečí pro životy, zdraví a majetek lidí. Každý, kdo se rozhodne opatřit si vozidlo, si musí být těchto povinností vědom.“. Právě citované závěry Ústavního soudu plně prokazují nedůvodnost žalobcovy námitky.

30. Soud tedy neshledal žalobu důvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Za splnění podmínek uvedených v § 51 odst. 1 s.ř.s. tak učinil bez nařízení ústního jednání (žalobce vyjádřil výslovně souhlas s rozhodnutím bez jednání, žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil svůj nesouhlas s takovým projednáním věci.

31. Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci úspěšný a žalovanému žádné účelně vynaložené náklady v řízení nevznikly.

Poučení