54 A 5/2019 - 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: STŘECHY P. T. S. s. r. o., sídlem náměstí J. V. Kamarýta 49, 382 32 Velešín zastoupeného advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 – Dolní Chabry proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, 370 76 České Budějovice o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2019, č. j. KUJCK 25559/2019 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 7. 5. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2019, č. j. KUJCK 25559/2019, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Trhové Sviny (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 9. 2018, č. j. MUTS/33090/18/Sva (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil porušením § 10 odst. 3 téhož zákona tím, že dne 20. 8. 2017 v 15:39 hod jako provozovatel motorového vozidla tovární značky VW Caravelle, RZ x nezajistil, aby blíže neustanovený řidič při užití vozidla v obci Trhové Sviny, silnici II. třídy č. 156, ulici Nové město ve směru od Žižkova náměstí k ulici U Pily respektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/hod, neboť mu v úseku od domu č. p. 757 o délce 210,6 m byla naměřena automatizovaným technickým prostředkem Sydo Traffic Velocity úseková rychlost 63 km/h, po odečtení odchylky (+/- 3 km/h) 60 km/h, čili došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti nejméně o 10 km/h, čímž byl porušen § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. A dále se žalobce jako provozovatel osobního vozidla tovární značky Peugeot, RZ x dopustil porušení § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když nezajistil, aby blíže neustanovený řidič při užití vozidla v obci Trhové Sviny, silnici II. třídy č. 156, ulici Nové město ve směru od Žižkova náměstí k ulici U Pily respektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/hod, neboť mu v úseku od domu č. p. 757 o délce 210,6 m byla naměřena automatizovaným technickým prostředkem Sydo Traffic Velocity úseková rychlost 69 km/h, po odečtení odchylky (+/- 3 km/h) 66 km/h, čili došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti nejméně o 16 km/h, čímž byl porušen § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích 2. Žalobce v žalobě namítal porušení všech procesních práv v řízení. Žalobce tvrdil, že jeho zmocněnci nebylo doručeno předvolání k ústnímu jednání, nebyla mu doručena výzva k seznámení se s podklady ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu a nebyl vyzván k doplnění blanketního odvolání. V postupu správních orgánů lze dle žalobce spatřovat ignorování jeho zmocněnce. Další žalobní námitka se týkala nevedení společného řízení. V důsledku nevedení společného řízení pro dva nyní projednávané přestupky zaplatil pokutu za každý přestupek ve výši 1.500 Kč, ačkoliv při vedení společného řízení za současného uplatnění absorpční zásady by musel zaplatit pokutu nejvýše 2.500 Kč, stejně tak musel hradit dvoje náklady. Na podporu svých tvrzení žalobce navrhoval vyžádání spisu sp. zn. DOP/4396/17/UM od Městského úřadu Trhové Sviny.

3. Další žalobní námitkou žalobce poukazoval na skutečnost, že dne 18. 9. 2017 uhradil, ač po splatnosti, určenou částku, a proto nemělo být zahájeno správní řízení o správním deliktu. Žalobce uvedl, že výzva k úhradě určené částky neobsahovala údaj o datu splatnosti určené částky, ale pouze o lhůtě její splatnosti. Správní orgán I. stupně akceptoval pozdě uhrazenou určenou částku, přesto však jej potrestal podruhé uložením pokuty. Správní orgán I. stupně dle žalobce v rozporu se zákonem omezil způsoby platby určené částky, což byl jeden z důvodů, proč byla určená částka uhrazena po splatnosti. Pokud by si žalobce mohl pro zaplacení určené částky vybrat ze všech možností nabízených v § 163 odst. 3 daňového řádu, pak by tuto částku zaplatil včas. Nezákonnost spatřoval žalobce také v rozdělení platby pokuty a nákladů řízení. Úhrada obou plateb se řídí daňovým řádem, který takovou možnost rozdělování plateb neposkytuje.

4. Žalobce namítal neoprávněnost obecní policie k pořízení záznamu, a proto takový důkaz nemohl být použit k dokazování. Žalobce argumentoval tím, že dle § 24b odst. 2 zákona o obecní policii musí obecní policie informaci o zřízení stálého automatického technického systému zveřejnit, což neučinila. Vzhledem k tomu, že se dle žalobce jednalo o skryté zaznamenávání silničního provozu obecní policií, byl takový postup v rozporu s právními předpisy. Další námitkou žalobce rozporoval místo měření obecní policií, která je oprávněna měřit rychlost pouze na těch místech, která byla určena Policií ČR. Nicméně ulice Přemyslova ani ulice Velvarská takovým místem nejsou, a proto žalobce namítal rozpor s § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích.

5. Dále žalobce namítal, že ve výroku napadeného rozhodnutí absentuje konstatování formy zavinění, a proto označuje napadené rozhodnutí za nezákonné. Žalobce uvedl také, že nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy, jak bylo uváděno ve správních rozhodnutích. Skutečnost, že se jednalo o automatizovaný technický prostředek užívaný bez obsluhy (dále jen „automat“), nebyla správními orgány nikterak zdůvodněna, nebyly popsány vlastnosti takového automatu a pojem automatu nebyl dostatečně správními orgány definován.

6. V žalobě bylo namítáno neuvedení ustanovení, dle kterého bylo ve věci rozhodováno. Ve správním rozhodnutí bylo uvedeno, že skutková podstata správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích byla naplněna porušením § 10 odst. 3 téhož zákona, což je však norma s blanketní dispozicí, a proto to považuje žalobce za nepostačující. Žalobce se domníval, že z výroku rozhodnutí nelze přezkoumat, pro jaké protiprávní jednání byl žalobce postižen.

7. Žalobce rovněž namítal absenci zjištění formy zavinění řidiče, neboť nebylo prokázáno ani tvrzeno správními orgány, že protiprávní jednání žalobce bylo zaviněné. Žalobce si byl vědom, že zavinění není zkoumáno v případě provozovatele vozidla, nicméně provozovatel je dle něj odpovědný jen za takové jednání řidiče, které vykazuje znaky přestupku, což je zaviněné protiprávní jednání.

8. Dále žalobce postrádal popis protiprávního jednání, dle jeho názoru musí být konstatována skutková podstata, jejíž znaky jednání, které je žalobci přičítáno, naplňuje. Napadené rozhodnutí a prvostupňové rozhodnutí označil žalobce za nesrozumitelná.

9. Na závěr žalobce namítal neoznačení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou, a tím porušování práva na ochranu osobních údajů řidičů motorových vozidel, neboť dochází k fotografování vozidel s řidiči při vjezdu a výjezdu z obce.

10. Nad rámec věci žalobce a jeho zástupce vyslovili nesouhlas s vyvěšováním jejich osobních údajů na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Dále zástupce uvedl, že žádá zdejší soud o zdržení se nepravdivého a urážlivého výroku v odůvodnění rozhodnutí, zástupce žalobce se takovým postupem cítí být sekundárně viktimizován.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

11. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný neshledal důvodnou námitku porušení všech procesních práv žalobce, neboť se domníval, že procesní postup správního orgánu I. stupně nebyl zatížen vadou, žalobce nebyl zkrácen na svých právech a ani jiná pochybení nebyla shledána. K námitce nevedení společného řízení žalovaný uvedl, že pro takový postup nebyly splněny podmínky, což podpořil také judikaturou. Ani s námitkou týkající se úhrady určené částky se žalovaný neztotožnil. K neoprávněnosti pořizování záznamu žalovaný sdělil, že informaci o zřízení systému na měření rychlosti správní orgán zastupující obec navenek, konkrétně starosta, zveřejnil v Trhosvinenských listech č. 12, ročníku 2016 a č. 3 ročníku 2017. Stanoviště pro měření rychlosti bylo schváleno Policií ČR, což žalovaný osvědčil v příloze vyjádření. Žalovaný dále uvedl, že v posuzovaném případě se jedná o objektivní odpovědnost provozovatele motorového vozidla za škodlivý následek bez ohledu na zavinění, s možností liberace. K námitce, že nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy, žalovaný uvedl, že měření bylo provedeno přístrojem SYDO Traffic Velocity, který pracuje v režimu bez obsluhy. Žalovaný setrval na tvrzení, že výrok byl formulován tak, že z něho jednoznačným a přezkoumatelným způsobem je patrno, jakého přestupku se žalobce dopustil a jakou konkrétní povinnost porušil. K tvrzené absenci zjištění formy zavinění řidiče žalovaný odkázal na § 93 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Žalovaný byl přesvědčen, že ve formulaci výroků je přezkoumatelným způsobem skutek popsán a výroky byly přesně a srozumitelně formulovány. Na závěr žalovaný uvedl, že obecní policie již není povinna upozorňovat speciální dopravní značkou na probíhající měření rychlosti, ale musí k měření rychlosti docházet pouze v úsecích určených Policií ČR, což bylo dodrženo.

III. Obsah správních spisů

12. Do správního spisu sp. zn. DOP/7634/17/UM bylo založeno oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ze dne 25. 11. 2017, oznámení se týkalo podezření ze spáchání dopravního přestupku blíže nezjištěným řidičem dne 20. 8. 2017, který překročil nejvyšší povolenou rychlost. Správní orgán I. stupně vydal dne 27. 11. 2017 výzvu provozovateli vozidla k uhrazení určené částky ve výši 600 Kč. Určená částka uhrazena nebyla.

13. Do správního spisu bylo založeno oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ze dne 8. 12. 2017, oznámení se týkalo podezření ze spáchání dopravního přestupku blíže nezjištěným řidičem dne 18. 9. 2017, který překročil nejvyšší povolenou rychlost. Správní orgán I. stupně vydal dne 12. 1. 2018 výzvu provozovateli vozidla k uhrazení určené částky ve výši 600 Kč. Určená částka byla splatná ve čtvrtek dne 1. 2. 2018, k připsání platby na účet správního orgánu I. stupně došlo dne 5. 2. 2018. Určená částka byla žalobci vrácena dne 16. 4. 2018.

14. Žalobce byl dne 2. 7. 2018 vyzván k podání vysvětlení, na což nereagoval. Správní orgán I. stupně vydal dne 16. 7. 2018 příkaz, jímž bylo vysloveno, že se žalobce dopustil dne 20. 8. 2017 v nedbalosti přestupku podle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, a to porušením § 10 odst. 3 téhož zákona. Proti příkazu byl dne 17. 7. 2018 podán ke správnímu ogánu I. stupně odpor. Následně bylo dne 18. 7. 2018 vydáno oznámení o pokračování v řízení o přestupku a předvolání k ústnímu jednání nařízeného na den 1. 8. 2018. Žalobce se k ústnímu jednání nedostavil, a proto se jednání konalo v jeho nepřítomnosti, o průběhu jednání byl sepsán protokol, který byl založený do správního spisu.

15. Správní orgán I. stupně vydal dne 3. 9. 2018 rozhodnutí, jímž shledal žalobce vinného ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích jako provozovatel vozidla nezajistil, aby byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí dne 18. 9. 2018 odvolal a žalovaný podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil napadeným rozhodnutím.

16. Do správního spisu bylo založeno Stanovisko Policie ČR k žádosti o aktualizaci míst určených k měření rychlosti pro Městskou policii Trhové Sviny ze dne 10. 4. 2018. Dále byly do spisu založeny kopie strany 6 Trhosvinenských listů č. 12, ročníku 2016 a strany 4 Trhosvinenských listů č. 3 ročníku 2017, na nichž byly umístěny články týkající se upozornění ohledně nainstalování radarů. Ve správním spise byl také nesouhlas Ministerstva dopravy s postupem podle § 153 odst. 1 písm. a) správního řádu, který navrhoval žalovaný z důvodu, že nebylo vedeno společné řízení o více přestupcích žalobce. Ke správnímu spisu v projednávané věci byl přiložen také správní spis sp. zn. DOP/4396/17/UM, který se týkal přestupku, s nímž dle žalobce mělo být vedeno společné řízení.

IV. Právní názor soudu

17. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

18. Žaloba není důvodná.

19. K první žalobní námitce týkající se údajného porušení všech procesních práv žalobce ve správním řízení krajský soud uvádí, že nebyla shledána důvodnou, a to z následujících důvodů. Žalobce uvedl, že dne 18. 7. 2018 mu bylo do datové schránky doručeno předvolání k ústnímu jednání. Předvolání bylo doručeno do datové schránky žalobce z toho důvodu, že ve správním spise nebyla založena plná moc k zastupování žalobce. Teprve dne 24. 9. 2018 byla správnímu orgánu I. stupně doručena plná moc k zastupování žalobce společností ODVOZ VOZU s. r. o. K tomu krajský soud dodává, že správní orgán I. stupně postupoval naprosto správně, když zaslal předvolání k ústnímu jednání přímo žalobci, neboť nedisponoval pro dané řízení plnou mocí k zastupování žalobce. Ačkoliv byla plná moc k zastupování žalobce datována dnem 12. 7. 2018, k jejímu doručení správnímu orgánu I. stupně došlo teprve dne 24. 9. 2018, čili poté co byl žalobce již předvolán k ústnímu jednání.

20. Krajský soud nepřehlédl, že odpor proti příkazu doručovanému žalobci byl podán prostřednictvím společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., který se teprve posléze stal zástupcem žalobce, a správní orgán I. stupně přesto vzal tento odpor na vědomí a vydaný příkaz zrušil. Z procesní opatrnosti správní orgán I. stupně na podaný odpor nahlížel jako na řádně podaný, aby nedošlo k odepření práv žalobce v řízení a bylo vedeno standardní správní řízení. Žalobci takovým postupem nebyla odepřena žádná procesní práva, naopak byla projevena vstřícnost ze strany správního orgánu I. stupně, když tento odpor přijal jako řádně podaný a vydaný příkaz zrušil. Nicméně v dalším postupu nadále doručoval pouze žalobci, neboť plná moc k jeho zastupování stále nebyla správnímu orgánu I. stupně předložena. K odepření procesních práv žalobce tak v žádném případě postupem správního orgánu I. stupně nedošlo.

21. Poučení o možnosti seznámit se s kompletním spisovým materiálem ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu bylo součástí předvolání k ústnímu jednání. Žalobce byl tedy náležitě seznámen s možností seznámit se s podklady pro rozhodnutí dne 18. 7. 2018, kdy mu předmětná písemnost byla doručena do datové schránky. Prvostupňové rozhodnutí ze dne 3. 9. 2018 bylo také doručeno pouze žalobci, neboť ani v době vydání tohoto rozhodnutí neměl správní orgán I. stupně k dispozici plnou moc k zastupování pro toto předmětné řízení. Ohledně řádného doručování nemá soud jakékoli pochybnosti, neboť z doručenky je jednoznačné, že rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky žalobce dne 4. 9. 2018. Proklamace žalobce, že nebyl vyzván k doplnění blanketního odvolání, není také pravdivá, neboť správní orgán I. stupně vyzval usnesením č. j. MUTS/35060/18/Kra dne 19. 9. 2018 žalobce k doplnění odvolání. Vyzván byl i v tomto případě přímo žalobce, neboť správní orgán I. stupně stále neměl k dispozici plnou moc zástupce žalobce, ta byla správnímu orgánu I. stupně doručena, jak bylo již uvedeno, teprve dne 24. 9. 2018.

22. K námitce žalobce ohledně nevedení společného řízení krajský soud uvádí, že řízení týkající se projednávaných přestupků bylo zahájeno vydáním příkazu, a to dne 16. 7. 2018, tohoto dne byla teprve založena odpovědnost žalobce jako provozovatele vozidla za přestupek dle § 125f odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Nicméně správní řízení vedené pod sp. zn. DOP/4396/17/UM, s nímž žalobce chtěl vést společné řízení, bylo zahájeno již dne 20. 3. 2018. K vedení společného řízení neshledal správní orgán I. stupně důvod a zároveň ani žalobce ve správním řízení nenavrhl spojení těchto řízení. Správní orgán nebyl k takovému spojení povinen a jeho postupem tak nebyly porušeny žádné právní předpisy. Ke stejnému závěru dospělo také Ministerstvo dopravy ve svém sdělení ze dne 22. 7. 2019, v němž Ministerstvo dopravy nedalo souhlas s postupem podle § 153 odst. 1 písm. a) správního řádu.

23. Nadto lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018, č. j. 5 A 91/2016 – 25: „Soud dále uvádí, že správní orgán nemá ze zákona povinnost spojit různá řízení ke společnému řízení (podle § 140 odst. 1 věta první správního řádu správní orgán může na požádání účastníka nebo z moci úřední usnesením spojit různá řízení, k nimž je příslušný, pokud se týkají téhož předmětu řízení nebo spolu věcně souvisejí anebo se týkají týchž účastníků, nebrání-li tomu povaha věci, účel řízení anebo ochrana práv nebo oprávněných zájmů účastníků). K tomu je nutno dodat, že žalobce ani neuvedl, jaká konkrétní řízení navrhoval ke spojení.“ Krajský soud odkazuje též na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 10. 2018, č. j. 7 As 312/2018 – 47: „Za situace, kdy stěžovatel sám ve správním řízení vůbec neupozornil na případná další řízení, která byla proti němu vedena, nezakládalo podle Nejvyššího správního soudu nevedení společného řízení vadu, kvůli které by bylo třeba rozhodnutí žalovaného zrušit. Nevedení společného řízení bylo totiž z podstatné části důsledkem stěžovatelovy vlastní pasivity.“ 24. K námitce, že žalobce uhradil určenou částku, krajský soud uvádí, že dle správního spisu byl žalobce jako provozovatel vozidla dne 12. 1. 2018 vyzván k úhradě určené částky. V této výzvě bylo tučně zvýrazněno, že určená částka je splatná do 15 dnů ode dne doručení této výzvy, k doručení výzvy do datové schránky žalobce došlo dne 17. 1. 2018, čili k uplynutí splatnosti došlo dne 1. 2. 2018. Žalobce byl ve výzvě tučným písmem upozorněn, že bude-li „určená částka uhrazena až po dni splatnosti, bude podle § 125h odst. 6 a 7 zákona o silničním provozu neprodleně vrácena. V takovém případě bude správní orgán pokračovat v šetření přestupku.“ 25. Ze správního spisu zdejší soud zjistil, že k zadání platby určené částky došlo dne 2. 2. 2018 a k jejímu připsání na účet správního orgánu I. stupně došlo dne 5. 2. 2018, z čehož je zcela zjevné, že nejen samotné připsání částky bylo již po lhůtě k splatnosti, ale i samotné zadání platby bylo opožděné. Tuto skutečnost ani žalobce nerozporuje a uznal opožděné uhrazení určené částky.

26. Námitky žalobce týkající se neuvedení údaje o datu splatnosti, ale pouze o lhůtě splatnosti, krajský soud shledává zcela irelevantní. Ve výzvě k uhrazení určené částky bylo zcela jednoznačně uvedeno, že určená částka ve výši 600 Kč je splatná do 15 dnů ode dne doručení výzvy. Krajský soud má za to, že formulace ve výzvě byla naprosto přesná, výstižná a nevzbuzovala jakékoli pochybnosti o tom, kdy má být určená částka uhrazena. Výzva splňovala veškeré náležitosti, které jí ukládá § 125h odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích. V žalobě byly srozumitelně zdůrazněny následky nezaplacení určené částky. Následky, které nastanou v případě, že nedojde k včasné úhradě určené částky, a že se tudíž jedná o lhůtu propadlou, jsou zřejmé i ze zákona, neboť se předpokládají v § 125h odst. 5 a 6 zákona o provozu na pozemních komunikacích. Z podkladů, které jsou k dispozici, soud naznal, že po splatnosti uhrazená určená částka byla správním orgánem I. stupně vrácena žalobci dne 16. 4. 2018, čili tvrzení žalobce, že k vrácení určené částky nedošlo a platba určené částky byla akceptována, shledává soud za lživé tvrzení. Podle § 125h odst. 1 zákona o provozu na pozemních komunikacích správní orgán I. stupně vyzve k uhrazení určené částky bezodkladně poté, co dojde k oznámení o přestupku, přičemž k oznámení o přestupku ze dne 18. 9. 2017 došlo dne 8. 12. 2017, čili i tato podmínka byla dodržena. Pravdivé není ani tvrzení žalobce, že se půl roku po uhrazení určené částky nic nedělo, neboť k vrácení pozdě uhrazené určené částky došlo po zhruba 2 měsících a 10 dnech, čili tvrzená půlroční pasivita ze strany správního orgánu I. stupně je opět nepravdivá.

27. K námitce týkající se omezení způsobu platby určené částky krajský soud uvádí, že ani tuto námitku nelze shledat důvodnou. Podle § 68 odst. 2 věta třetí správního řádu se ve výrokové části uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění. Pod těmito jinými údaji lze rozumět informace potřebné k zaplacení pokuty, například uvedení čísla účtu, na který má být pokuta zaplacena. Krajský soud zdůrazňuje, že ve výzvě určený způsob zaplacení pokuty a náhrady nákladů řízení má pouze informativní charakter a osoba, jíž je povinnost úhrady pokuty ukládána, se může řídit ustanovením daňového řádu, na který žalobce sám odkazoval v žalobě, a zaplatit pokutu způsobem, který daňový řád umožňuje. Skutečnost, že nedošlo k úplnému výčtu všech možností, jimiž bylo možné určenou částku uhradit, nezpůsobila vadu řízení, která by měla za následek nezákonné rozhodnutí.

28. Pro úplnost lze odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 8. 2019, č. j. 60 A 2/2018-38, v němž byl způsob platby také namítán týmž zástupcem žalobce: „Z § 163 daňového řádu ve spojení s § 106 odst. 3 správního řádu pak vyplývají možnosti, jak lze uvedená peněžitá plnění platit: bezhotovostním převodem z účtu, v hotovosti, kolkovými známkami atd. Uvedením bankovního spojení a variabilního symbolu pouze správní orgán dává žalobci informace potřebné pro případné zvolení možnosti platby na účet. Jak uvedl i žalovaný, jde o pouhou možnost nikoli povinnost žalobce zvolit tento typ úhrady.“ 29. K namítanému nezákonnému rozdělení plateb krajský soud dodává, že zdejší soud neshledal porušení žádného právního předpisu ve skutečnosti, že pro platbu pokuty a nákladů řízení byly stanoveny dva variabilní symboly. Pokud žalobce s hrazenými platbami s odlišnými variabilními symboly nesouhlasil, mohl tuto skutečnost namítat již ve správním řízení. Nicméně samotné vedení správního řízení žalobce vyvolal porušením své právní povinnosti, což se odrazilo právě v uložení náhrady nákladů řízení paušální částkou podle § 79 odst. 5 správního řádu. Soud se ztotožnil s názorem žalovaného, neboť podle § 79 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, nese účastník své náklady; tyto náklady zahrnují tedy i případné poplatky související s realizací platby částek, k nimž byl žalobce povinen.

30. Podle žalobce nebyla obecní policie oprávněna k pořizování záznamu, a proto jej nelze trestat. V návaznosti na to soud vypořádá také následující námitku, kterou žalobce rozporoval, že byla činnost obecní policie vykonávána na místě určeném Policií ČR k měření rychlosti.

31. K tomu zdejší soud odkazuje na § 24b odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecní policii“), dle kterého platí, že obecní policie je oprávněna, je-li to potřebné pro plnění jejich úkolů podle tohoto nebo jiného zákona, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy z míst veřejně přístupných, popřípadě též zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu zákroku nebo úkonů. Podle odstavce druhého téhož ustanovení platí, že v případě, jsou-li k pořizování záznamů podle odstavce 1 zřízeny stálé automatické technické systémy, je obecní policie povinna informace o zřízení takových systémů vhodným způsobem uveřejnit.

32. Zákon však již nestanovuje, jakým způsobem má být informace o prováděném měření uveřejněna. Podle soudu však lze považovat za dostatečné a vhodné uveřejnění informace v Trhosvinenských listech ročníku 2016 a ročníku 2017, které byly přílohou správního spisu zaslaného žalovaným. Krajský soud nesouhlasí s tvrzením žalobce, že se jednalo o skryté sledování, městská policie v souladu s § 24b zákona o obecní policii zřídila stálý automatický technický systém k pořizování záznamů z důvodu dohlížení nad dodržováním povinností silničního provozu a tuto skutečnost opakovaně uveřejnila v místních listech, což zdejší soud shledává za dostačující a výstupy z měření považuje za naprosto relevantní důkazy pořízené v souladu se zákonem.

33. Ustanovení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích stanoví, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Podle věty druhé, předmětného ustanovení obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Jelikož se jedná o podmínky provádění měření obecní policií, které vyplývají přímo ze zákona, není správní orgán povinen provádět dokazování, že skutečně bylo realizováno měření městskou (obecní) policií v místě určeném Policií České republiky. Teprve pokud by žalobce ve správním řízení namítal, že uvedený úsek nebyl policií určen k měření rychlosti městskou policií a toto své tvrzení by podložil konkrétními důkazy, musel by se správní orgán s uvedenými skutečnostmi, které by byly v rozporu se zákonnou povinností městské policie, vypořádat. Krajský soud odkazuje na komentářovou literaturu, ve které se uvádí, že „[p]okud jde o stanovení míst k měření rychlosti obecní policií, které spadá do působnosti Policie České republiky, zákon neřeší, jakou formou k takovému stanovení má dojít.“ (srov. komentář JUDr. Pavel Bušta, JUDr. Jan Kněžínek, Ph.D., ASPI, právní stav k 1. 7. 2018).

34. Krajský soud má k dispozici stanovisko Policie ČR ze dne 10. 4. 2018, v němž byly uvedeny připomínky k jednotlivým místům určeným k měření rychlosti pro Městskou policii Trhové Sviny, nicméně v místě spáchání přestupku žalobcem bylo povoleno měření rychlosti při výjezdu z obce Trhové Sviny v ulici Nové Město ve směru na Nové Hrady a jediná připomínka byla, aby k měření nedocházelo přímo na konci obce, což bylo dodrženo. Oprávnění městské policie Trhové Sviny měřit rychlost vozidel v předmětném úseku pozemní komunikace tedy bylo v projednávané věci doloženo zmiňovaným stanoviskem Policie ČR.

35. Žalobce v žalobě namítal, že městská policie nebyla oprávněna měřit rychlost v ulici Velvarská a Přemyslova, k tomu zdejší soud uvádí, že tento žalobní bod, byl v žalobě zástupcem žalobce patrně zanechán z jiné žaloby, kterou zástupce žalobce podával, neboť v nyní projednávané věci se ulice s názvy Velvarská a Přemyslova nevyskytují.

36. Na tomto místě soud přistoupí k hodnocení námitky žalobce, jíž zpochybňoval, že z rozhodnutí není zřejmé, zda k měření byl použit rychloměr, jenž je automatizovaným technickým prostředkem užívaným bez obsluhy. Podle § 125f odst. 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích provozovatel vozidla za přestupek podle odstavce 1 odpovídá, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích. V předmětném řízení byl užit rychloměr SYDO Traffic Velocity, což je záznamový systém, který je pevně nainstalován v lokalitě, v níž k měření dochází. Krajský soud podotýká, že žalobce v rámci správního řízení nikterak nerozporoval užití předmětného rychloměru, přestože o jeho užití byl vyrozuměn již ve výzvě k podání vysvětlení ze dne 2. 7. 2018, následně v příkazu a i v prvostupňovém rozhodnutí. Správní orgány nemusely blíže specifikovat vlastnosti automatizovaného technického prostředku, jestliže žalobce jeho užití nijak nerozporoval. Zdejší soud má za to, že za situace, kdy žalobce ve správním řízení neměl námitek k užitému rychloměru, bylo zcela dostačující, pokud byly do správního spisu založeny potřebné podklady ke zjištění, že byl užit automatizovaný technický prostředek bez obsluhy a nemuselo být prováděno dokazování.

37. Krajský soud dále odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2019, č. j. 44 A 50/2018 – 28: „Ohledně námitky týkající se nutnosti uvedení znaků definujících automatický technický prostředek a provedení dokazování, kterým by došlo k porovnání těchto znaků a vlastností použitého automatizovaného technického prostředku soud uvádí, že jediným dělícím kritériem pro rozlišení, zda jde o automatický technický prostředek anebo manuální technický prostředek, je režim měření (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2018, č. j. 9 As 213/2017 – 37), kdy v případě automatického měření jsou snímána veškerá projíždějící vozidla a zaznamenávána jejich rychlost. Naopak v případě manuálního měření provádí výběr vozu a měření rychlosti obsluha rychloměru.“ V projednávané věci správní orgán I. stupně ve výzvě k podání vysvětlení i v prvostupňovém rozhodnutí uvedl, že měření rychlosti bylo zaznamenáno automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy SYDO Traffic Velocity, v. č. GEMVEL0043, správní spis dále obsahuje ověřovací list č. 8012-OL- 70086-17. Soud tak nemá pochybnosti o tom, že měření proběhlo automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích v souladu s § 125f odst. 2 písm. a) zákona o silničním provozu.

38. Ohledně námitky týkající se neoznámení úseku měření rychlosti motorových vozidel dopravní značkou krajský soud v plném rozsahu odkazuje na vypořádání téže námitky Krajským soudem v Praze v rozsudku ze dne 28. 2. 2019, č. j. 44 A 14/2018 – 36, neboť její vypořádání je zcela vyčerpávající a plně aplikovatelné na projednávanou věc, neboť zástupce žalobce užil totožnou žalobní námitku i v projednávaném řízení: „Podle ustanovení § 79a zákona o silničním provozu platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Uvedená verze zákona je účinná od 1. 8. 2011, tedy již řadu let před spácháním protiprávního jednání řidiče, ke kterému mělo dojít dne 16. 8. 2015, za něž nesl žalobce objektivní odpovědnost podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu ve spojení s ustanovením § 10 odst. 3 a § 125c odst. 1 písm. f) bod 4) zákona o silničním provozu. Soud připouští, že od 1. 1. 2009 do 31. 7. 2011 bylo ustanovení § 79a účinné ve znění, kdy mělo dva odstavce, přičemž odstavec druhý stanovoval, že obecní policie může měřit rychlost výhradně v úseku určeném policií, jehož počátek je ve směru silničního provozu označen přenosnou dopravní značkou s vyobrazením kamery snímající rychlost a nápisem „MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Konec tohoto úseku je označen přenosnou dopravní značkou s tímto vyobrazením šikmo přeškrtnutým a nápisem „KONEC MĚŘENÍ RYCHLOSTI“. Ovšem zákonem č. 133/2011 Sb., kterým byl změněn zákon o silničním provozu, došlo k odstranění podmínky pro výkon měření rychlosti obecní policií spočívající v označení daného úseku stanovenými značkami. V této souvislosti soud odkazuje také na výroky poslance Stanislava Humla, který uvedenou změnu navrhoval a v rámci obecné rozpravy při projednávání zákona dne 14. 12. 2010 odůvodňoval tak (dostupné na www.psp.cz), že používání značek k označení měřených úseků vede k nedisciplinovanosti řidičů, kteří přizpůsobí rychlost vozidla pouze v takto označeném úseku, avšak následně po oznámení konce měření rychlosti zase přidají plyn. Uvedené opatření tedy nevedlo všeobecně ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Záměrem zákonodárce bylo zrušit povinnost obecní policie označit úseky, ve kterých probíhá měření rychlosti, a z ustanovení § 79a zákona o silničním provozu, účinném v době spáchání jednání, které naplňovalo znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, nevyplývá, že by mohla obecní policie měřit rychlost pouze na označených úsecích, tato povinnost ostatně nevyplývá ani z jiného právního předpisu, což je logické zejména s ohledem na skutečnost, že značení úseků, kde probíhá měření rychlosti, se neosvědčilo jako prostředek ke zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Uvedené měření rychlosti tak probíhalo v souladu se zákonem. V této souvislosti žalobce ještě namítal nepoužitelnost fotografií pořizovaných kamerami zaznamenávajícími rychlost kolemjedoucích automobilů, jako důkazu ve správním řízení, neboť se dle žalobce jedná o důkazy získané v rozporu s právem, neboť tyto kamery nejsou označeny jako kamery pořizující automaticky záznam všech vozidel, zpravidla místních obyvatel, která do obce přijedou, aniž by z obce vyjížděla a obdobně jsou pořizovány fotografie vozidel, která z obce pouze odjíždějí. Případná argumentace, že tyto praktiky slouží k bezpečnosti dopravního provozu, nemůže podle žalobce omluvit porušování práva na ochranu osobních údajů řidičů motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že žalobce v rámci celého správního řízení nerozporoval použití fotografií jako důkazů ve správním řízení, musel se nyní až soud vypořádat s námitkou o nezákonném použití těchto fotografií z kamerového systému. Podle ustanovení § 51 odst. 1 správního řádu platí, že k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Podle tohoto ustanovení tak musí být pro provedení důkazů splněny dvě podmínky, jejich vhodnost a zákonnost. Ovšem Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 8. 2013, č. j. 4 As 28/2013 – 24, Sb. NSS č. 2938/2014, připustil, že mohou nastat i okolnosti, kdy sice nebyl konkrétní důkaz pořízen v souladu se zákonem, avšak jeho použití ve správním řízení není vyloučeno. Vzhledem k tomu, že žalobce namítal nezákonnost použitého důkazu, soud nijak nehodnotil podmínku vhodnosti tohoto důkazu, neboť tu lze mít z povahy důkazu a skutkové podstaty případu za splněnou.“ 39. Žalobce namítal absenci formy zavinění ve výroku rozhodnutí, čímž dle něj došlo k nesplnění zákonných požadavků na výrok správního rozhodnutí, v souvislosti s tím odkázal na § 77 zákona o přestupcích a na § 93 odst. 1 písm. d) zákona o odpovědnosti za přestupky.

40. Krajský soud k tomu konstatuje, že u trestání za přestupky by měl výrok rozhodnutí správního orgánu obsahovat formu zavinění. V případě přestupků totiž zavinění představuje předpoklad odpovědnosti a jednu z okolností významných při rozhodování o výši sankce. Odpovědnost provozovatele vozidla za správní delikt podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu byla ve znění účinném do 30. 6. 2017 a stále je založena na odpovědnosti objektivní, tj. v případě těchto správních deliktů (nyní přestupků) není na místě se otázkou zavinění zabývat a výrok rozhodnutí tudíž nemusí obsahovat formu zavinění. Námitka žalobce, že ve výroku rozhodnutí absentuje forma zavinění, není proto důvodná. Žalobce sám v bodě 81 žaloby uvedl, že v případě provozovatele vozidla není zavinění zkoumáno.

41. Krajský soud pro úplnost odkazuje na komentované znění k § 125f odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích (BUŠTA, Pavel. Zákon o silničním provozu (ve znění 42 novel) s komentářem. Praha: JUDr. Pavel Bušta, 2016. ISBN 978-80-906024-1-0.): „Jestliže je ale přestupek podle § 125f v řadě případů založen na tom, že provozovatel vozidla odpovídá za jednání jiné osoby, vedl by požadavek zavinění k neaplikovatelnosti tohoto přestupku. Provozovatel vozidla, pokud není sám řidičem a není ani ve vozidle sám přítomen, totiž ve skutečnosti nedisponuje nástroji, jak v daném okamžiku zabránit tomu, že jiná osoba - řidič neporuší svou povinnost. To je také důvodem, proč se v těchto případech u fyzické osoby zavinění nevyžaduje. Její odpovědnost je tedy odpovědností objektivní, podobně jako tomu je v případě právnických a podnikajících fyzických osob. Důsledkem komentovaného ustanovení tedy je, že k naplnění znaků skutkové podstaty přestupku podle § 125f nepodnikající fyzickou osobou se nepoužijí § 15 až 18 zákona č. 250/2016 Sb., a že zavinění nebude definičním znakem takového přestupku. Fyzická osoba bude pachatelem, jestliže svým jednáním naplní znaky přestupku, a nemusí je naplnit zaviněně (§ 13 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb.). Protiprávní jednání bude podle toho, kdo je řidičem, spočívat buď v jejím konání, a to pokud sama jako řidič poruší své povinnosti, anebo v opomenutí aktivně zajistit, aby jiná osoba jako řidič respektovala své povinnosti. Jelikož však není nutné zjistit, kdo konkrétně vozidlo řídil, je pro dovození odpovědnosti fyzické osoby jako provozovatele vozidla nepodstatné, zda její přestupek podle § 125f je důsledkem jejího konání či opomenutí. Pokud jde o právnické osoby a podnikající fyzické osoby, zavinění v jejich případě není definičním znakem skutkové podstaty přestupku ani podle zákona č. 250/2016 Sb., a nebylo tedy nutné v tomto směru stanovovat odchylku.“ (srovnej: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2017, č. j. 4 As 245/2016 – 40)

42. Žalobce dále rozporoval také absenci zjištění formy zavinění řidiče, k tomu zdejší soud uvádí, že není předmětem tohoto řízení posuzovat formu zavinění spáchaného přestupku řidičem vozidla, a proto se k tomuto žalobnímu bodu nebude více vyjadřovat.

43. Námitku týkající se údajné absence popisu protiprávního jednání neshledal krajský soud důvodnou. Soud považuje za vhodné na tomto místě poukázat na znění výroku prvostupňového rozhodnutí i napadeného rozhodnutí, z něhož bude zřejmé, že protiprávní jednání bylo náležitě popsáno.

44. Výrok prvostupňového rozhodnutí konstatoval, že žalobce, konkrétně společnost STŘECHY P. T. S. s. r. o.: „je vinná, - z porušení ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla tov. zn. VW Caravelle CL 2,0 TDI, registrační značky: x, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, přičemž dne 20. 8. 2017 v době kolem 15:39 hod. v obci Trhové Sviny, blíže neustanovený řidič jel s předmětným vozidlem po ulici Nové město (ozn. též jako vozovka silnice II. třídy č. 156) ve směru od Žižkova náměstí směrem k ul. U Pily, kdy uvedené vozidlo se po pozemní komunikaci pohybovalo rychlostí vyšší než 50 km/h a radarovým zařízením Sydo Trafic VeloCity, výrobního čísla GEMVEL 0043 byla vozidlu změřena od domu č. p. 249 k domu č. p. 757 v úseku o délce 210,6 m v ulici Nové město úseková rychlost 63 km/h (60 km/h po odečtu odchylky zařízení). - z porušení ust. § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu tím, že jako provozovatel vozidla registrační značky: x, nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem, přičemž dne 18. 9. 2017 v době kolem 12:58 hod. v obci Trhové Sviny, blíže neustanovený řidič jel s předmětným vozidlem po ulici Nové město (ozn. též jako vozovka silnice II. třídy č. 156) ve směru od Žižkova náměstí směrem k ul. U Pily, kdy uvedené vozidlo se po pozemní komunikaci pohybovalo rychlostí vyšší než 50 km/h a radarovým zařízením Sydo Trafic VeloCity, výrobního čísla GEMVEL 0043 byla vozidlu změřena od domu č. p. 249 k domu č. p. 757 v úseku o délce 210,6 m v ulici Nové město úseková rychlost 69 km/h (66 km/h po odečtu odchylky zařízení). tedy podle ust. § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se jako provozovatel vozidla dopustil přestupku tím, že v rozporu s ust. § 10 výše jmenovaného zákona nezajistila, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

45. Ve výroku napadeného rozhodnutí bylo uvedeno: „(…) byla jmenovaná společnost uznána vinnou ze spáchání přestupků podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších přepisů, kterého se dopustila tím, že jako provozovatel osobního vozidla tovární značky VW Caravelle, registrační značky x, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič se s tímto vozidlem dopustil dne 20. 8. 2017 v 15:39 hod. přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu v obci Trhové Sviny, silnici II. třídy č. 156, ulici Nové město ve směru od Žižkova náměstí k ulici U Pily, když nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h a byla mu od domu č. p. 249 k domu č. p. 757 v úseku o délce 210,6 m naměřena automatizovaným technickým prostředkem Sydo Traffic Velocity úseková rychlost jízdy 63 km/h, po odečtení odchylky (+- 3 km) 60 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 10 km/h, čímž porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a dále tím, že jako provozovatel osobního vozidla tovární značky Peugeot, registrační značky x, v rozporu s § 10 odst. 3 zákona o provozu na pozemních komunikacích nezajistila, aby při užití tohoto vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť blíže neustanovený řidič se s tímto vozidlem dopustil dne 18. 9. 2017 v 12:58 hod. přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu v obci Trhové Sviny, silnici II. třídy č. 156, ulici Nové město ve směru od Žižkova náměstí k ulici U Pily, když nerespektoval nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou na 50 km/h a byla mu od domu č. p. 249 k domu č. p. 757 v úseku o délce 210,6 m naměřena automatizovaným technickým prostředkem Sydo Traffic Velocity úseková rychlost jízdy 69 km/h, po odečtení odchylky (+- 3 km) 66 km/h, tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 16 km/h, čímž porušil § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu.“ 46. Krajský soud má za to, že ve výrokové části napadeného i prvostupňového rozhodnutí je podrobně popsáno protiprávní přestupkové jednání. Třebaže ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí nebylo uvedeno konkrétní ustanovení, které zahrnuje povinnost, jenž bylo žalobcem porušeno, nejednalo se o porušení takové intenzity, aby se jednalo o vadu vedoucí ke zrušení rozhodnutí. Ačkoliv tedy nebylo ve výroku prvostupňového rozhodnutí příslušné ustanovení (§ 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích) uvedeno, popis samotné porušené povinnosti ve výroku nechyběl. Z popisu přestupkového jednání je naprosto zřejmé, v čem toto jednání spočívalo a k porušení jaké povinnosti došlo, popis skutku byl dostatečně konkrétní a přesný. Nadto v napadeném rozhodnutí je výroková část obohacena o odkaz na ustanovení § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, které bylo žalobcem postrádáno v prvostupňovém rozhodnutí. Správní řízení v I. a II. stupni tvoří jeden celek, a proto nedostatky učiněné v prvostupňovém rozhodnutí lze zhojit ve správním řízení v II. stupni.

47. Krajský soud v souvislosti s tím odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2008, č. j. 2 As 20/2008-73: „Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda změnou rozhodnutí podle § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu je možné doplnit absentující výrok rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Zde je nutno především zdůraznit, že správní řízení tvoří v zásadě jeden celek od jeho zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí, a že tedy v zásadě není vyloučeno, aby odvolací správní orgán (zde stěžovatel) napravil vady řízení před správním orgánem prvého stupně, stejně jako rozhodnutí v něm vydaného. Při změně rozhodnutí pak platí obě rozhodnutí společně (tvoří fakticky jeden celek), a to v mezích provedených změn. Změna rozhodnutí ale spočívá výhradně ve změně výroku, protože pouze výrok je závaznou a vykonatelnou částí správního aktu, kterou se přiznává účastníkům řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. se závazně deklaruje, že zde určité právo nebo povinnost je, či není. Změna výroku navíc musí být podepřena vyložením důkazního a právního stavu a z nich vyplývajících odlišností mezi důvody rozhodnutí správního orgánu prvního a druhého stupně. Za situace, kdy prvostupňové rozhodnutí v odvolacím řízení neobstojí, je třeba zvážit, zda povaha věci připouští jeho změnu, či zda není namístě jeho zrušení a vrácení věci správnímu orgánu prvního stupně k nápravě vad.“ 48. Na závěr krajský soud k námitce žalobce spočívající v nesouhlasu se zveřejňováním osobních údajů žalobce a právního zástupce na webu Nejvyššího správního soudu a požadavku na naprostou anonymizaci sděluje, že taková námitka nesouvisí s předmětem řízení, a nepřísluší proto krajskému soudu, aby se k takové námitce vyjadřoval. Žalobci však lze připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29 (jakkoliv se rozsudek týkal poskytování informací, argumenty v něm vyslovené lze přiměřeně použít také v této věci): „Jméno a příjmení advokáta jsou na základě zvláštního právního předpisu zapsána ve veřejně přístupném seznamu. Pokud jsou uvedena v souvislosti s jeho působností, pro kterou byla do veřejně přístupného seznamu zapsána (zde v souvislosti s výkonem advokacie a zastupováním klienta před soudem), nejedná se bez dalšího o chráněné údaje, které by bylo nezbytné anonymizovat. Tím spíše takovým údajem nejsou iniciály advokáta a jeho sídlo, které je již ze své povahy údajem veřejným. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že způsob, jakým zdejší soud standardně zveřejňuje anonymizované verze svých rozhodnutí, neporušuje ani v této věci právo na ochranu osobních údajů či soukromí žalobce anebo V.V. Pokud se V.V. cítí být „sekundárně viktimizován“, je-li Nao 119/2017 spojován se způsobem, jakým vykonává advokacii, nelze příčiny takových jeho domněnek spojovat se skutečností, že soudy zcela v souladu s platnými právními předpisy zveřejňují ve svých rozhodnutích jeho údaje, vystupuje-li v postavení advokáta a zástupce účastníka řízení.“ 49. Krajský soud se nebude vyjadřovat ani k tvrzením zástupce žalobce ohledně zdržení se nepravdivých a urážlivých výroků v odůvodnění rozhodnutí, neboť si jednak takových nevhodných poznámek není vědom a jednak takové námitky nesouvisí s předmětem řízení, a proto je nebude více vypořádávat.

V. Závěr, náklady řízení

50. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

51. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení