60 A 2/2018 - 38

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem JUDr. Michalem Hájkem, Ph.D, ve věci žalobce: M.S. bytem X zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem sídlem Ledčická 649/15, Praha 8 proti žalovanému: Krajskému úřadu Jihočeského kraje sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ODSH 105272/2018/paho 1 SO6, čj. KUJCK 118956/2018, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Městský úřad v Jindřichově Hradci (dále jen „správní orgán prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 499/18, čj. DOP/23524/18/Rb, uznal žalobce vinným z přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném ke dni spáchání přestupku (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil úmyslně porušením § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, tím, že dne 18. 1. 2018 kolem 9:30 hod. řídil na pozemní komunikaci v Jindřichově Hradci, v ulici Rezkova, ve směru na obec Děbolín, motorové vozidlo tovární značky Citroen Berlingo, reg. zn. x a u domu č. p. 803 byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie České republiky, přičemž se po orientačním testu na jiné návykové látky, provedeným testerem DrugWipe 5S, pozitivním na kanabinoidy, odmítl na výzvu policisty podrobit odbornému lékařskému vyšetření spojenému s odběrem krve a moči v Nemocnici v Jindřichově Hradci ke zjištění, zda není ovlivněn jinou návykovou látkou. Za tento přestupek uložil správní orgán prvního stupně žalobci pokutu ve výši 37 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců počátkem od nabytí právní moci rozhodnutí a povinnost uhradit náklady řízení v paušální částce 1 000 Kč.

2. Odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.

II. Shrnutí žaloby

3. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 26. 11. 2018 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích.

4. Žalobce předně namítl, že dne 5. 9. 2018, tedy v rámci odvolacího řízení, vznesl námitku podjatosti proti správnímu orgánu prvního stupně i proti žalovanému. Důvodem byla skutečnost, že zmocněnec žalobce seznámil s tím, že panují důvodné pochybnosti o tom, že oprávněné úřední osoby správních orgánů jsou finančně i jinak motivovány k tomu, aby zamítaly odvolání či vydávaly odsuzující rozhodnutí. Žalobce proto navrhoval dokazování „formou analýzy platů a rozhodovací praxe úředníků odvolacího orgánu rozhodujících o přestupcích k tomu, zda je poměr odvolání, která zamítly a kterým vyhověly ve statisticky významné souvislosti s jejich finančním a jiným odměňováním (např. povýšením)“. Žalobce je přesvědčen, že pokud by správní orgán neměl v této otázce co skrývat, jistě by takové dokazování umožnil. V rámci podané námitky podjatosti žalobce dále uvedl, že právní stav, podle kterého jsou ukládané pokuty příjmem správního orgánu, je v rozporu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který vyžaduje, aby o trestním obvinění rozhodoval nestranný orgán. Pokud o vině a trestu rozhoduje orgán, jehož příjmem je uložená pokuta, nejedná se o orgán nestranný, neboť má přímý ekonomický zájem na vyslovení viny a uložení sankce. Jako další důvod podjatosti žalovaného žalobce uplatnil i skutečnost, že mu jeho zmocněnec sdělit, že oprávněné úřední osoby jsou vůči němu (zmocněnci žalobce) předpojaté, když opakovaně excesivně a bezdůvodně vůči jeho osobě útočí v rámci svých rozhodnutí, případně vyjádření k žalobě. Žalobce též namítl, že ani nebyl poučen o tom, že může vznést námitku podjatosti.

5. V samotné žalobě pak žalobce namítl, že jeho námitky podjatosti nebyly vyřízeny způsobem, jaký stanovuje správní řád v § 14 odst. 2 a 3, tj. formou usnesení a funkčně příslušným správním orgánem, tedy služebně nadřízeným orgánem – Ministerstvem dopravy. O námitkách podjatosti žalobce nebylo rozhodnuto usnesením ani jiným způsobem, žalovaný se k nim pouze vyjadřoval v rámci svého rozhodnutí o odvolání žalobce proti meritornímu rozhodnutí prvého stupně o vině a sankci. Takový postup však správní řád neumožňuje a jedná se tak o procesní vadu, jelikož vyřízení námitky podjatosti musí logicky předcházet vydání meritorního rozhodnutí tak, aby byl účastník s vyřízením námitky podjatosti a jeho důvody seznámen a aby případně mohl podat proti usnesení o zamítnutí námitky podjatosti odvolání. Stejně tak je nepřípustné, aby o námitce podjatosti, která byla podána proti všem zaměstnancům žalovaného, rozhodovala osoba, proti které námitka směřuje. O námitce podjatosti tak měl rozhodovat nadřízený správní orgán žalovaného, což je Ministerstvo dopravy. Tím došlo k porušení zásady nemo iudex in causa sua, žalobce k dané věci odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, čj. 9 As 121/2014-33.

6. Vydání meritorního rozhodnutí předtím, než je vyřízena námitka podjatosti, rovněž představuje porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí, protože žalobce legitimně očekával, že nejprve budou vyřízeny námitky podjatosti a teprve poté bude vydáno rozhodnutí o odvolání žalobce proti meritornímu rozhodnutí. Vydání rozhodnutí přitom není úkonem, který nesnese odkladu, a žalovaný tak měl vyčkat rozhodnutí o námitkách podjatosti (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2013, čj. 5 As 43/2011-181). Přitom pokud by žalovaný v souladu se správním řádem nejdříve vyřídil námitky podjatosti, žalobci by se nepochybně podařilo doručit správnímu orgánu doplnění odvolání ještě před vydáním napadeného rozhodnutí (žalobce zaslal doplnění odvolání 2. 10. 2018, tedy patrně jen pár dní po vydání napadeného rozhodnutí).

7. Žalobce také poukazuje na to, že totožnými nebo obdobnými vadami při vyřizování námitky podjatosti se judikatura již opakovaně zabývala, a z ustálené rozhodovací praxe vyplývá, že způsob vyřízení námitek podjatosti žalobce je důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, k tomu žalobce odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2015, čj. 5 As 96/2014-37, ze dne 16. 10. 2017, čj. 7 As 281/2016-26, ze dne 13. 2. 2015, čj. 7 As 158/2014-30 a ze dne 11. 3. 2004, čj. 7 A 192/2000-76.

8. Dále, byť z výše uvedených důvodů dle žalobce není přípustné, aby byla námitka podjatosti vyřízena takovým způsobem, tak se žalobce z opatrnosti vyjadřuje i k samotné argumentaci žalovaného obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souvislosti s námitkou podjatosti.

9. Žalovaný se v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí vůbec nezabýval námitkou podjatosti vůči právnímu zástupci žalobce, ač byla vznesena. K námitce podjatosti ohledně finančního odměňování zaměstnanců žalovaný uvedl, že daná námitka byla nekonkrétní, protože nebyly vyjmenovány všechny osoby. Vůči nimž směřuje, k čemuž žalobce dodává, že zcela konkrétně uvedl, že námitka směřuje proti všem zaměstnancům správního orgánu prvního i druhého stupně. Pokud vůči některým z těchto osob nebylo možné námitku podjatosti vznést (neboť se bezprostředně nepodílí na výkonu pravomoci), měly to správní orgány uvést v příslušném usnesení o rozhodnutí o námitce podjatosti, případně o tom žalobce vyrozumět sdělením a ve zbytku námitku řádně vyřídit. Navíc, pokud se žalovanému jevila námitka podjatosti jako nekonkrétní či jakkoliv jinak vadná, měl žalobce vyzvat k opravě této vady podání postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu. Žalobce však zastává názor, že nebyl povinen námitku podjatosti nijak blíže konkretizovat, a to i s ohledem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 2. 2015, čj. 7 As 158/2014- 30.

10. Žalobce podal záměrně námitku podjatosti proti všem zaměstnancům správního orgánu prvního i druhého stupně, jelikož existuje reálné podezření, že všichni zaměstnanci těchto správních orgánů (a to zejména starosta či hejtman) mají nepochybně zájem na tom, aby nevyšlo najevo, že oprávněné úřední osoby jsou finančně (i případně jinak) motivovány k tomu, aby vydávaly odsuzující rozhodnutí, resp. zamítaly odvolání proti nim. Žalovaný k tomu uvedl, že taková námitka je pouhou spekulací, kterou žalobce nijak nedoložil, k tomu žalobce upozorňuje, že navrhoval zcela způsobilé dokazování prostřednictvím porovnání rozhodovací praxe a odměn oprávněných úředních osob, nicméně se jedná o informace, kterými disponují pouze příslušné správní orgány. Žalobce již poukázal na to, že finanční správa takovou praxi odměňování přiznala, a rovněž poukázal na to, že se žalovaný konstantně vyhýbá navrženému dokazování, a to právě z toho důvodu, aby zabránil prokázání žalobcem namítaného odměňování úředníků.

11. Žalovaný rovněž vyjádřil názor, že podaná námitka podjatosti je zneužitím práva, protože byla podána již ve více případech. K tomu žalobce namítá, že samotná opakovanost podání nepřestavuje zneužití práva (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 4. 2018, čj. 72 A 37/2017-23). Navíc, pokud by správní orgány provedly navrhované dokazování, prokázaly by tak zda tento systém odměňování provozují či nikoliv a tím by odstranili pochybnosti žalobce a jeho právního zástupce, který by tak nemusel podávat námitku podjatosti opakovaně.

12. Námitka podjatosti neměla zároveň ani obstrukční charakter, a to i z toho důvodu, že prekluze v dané situaci ani zdaleka nehrozila. Žalobce rovněž dodává, že i námitka proti správnímu orgánu prvního stupně měla být vyřízena usnesením a nepostačuje její vypořádání v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Tato námitka nebyla ani opožděná, protože skutečnost, že úředníci správního orgánu prvního stupně jsou odměňování podle toho, jak rozhodují, se žalobce dozvěděl od svého zmocněnce bezprostředně před podáním námitky podjatosti. Žalobce rovněž poukazuje na to, že včasnost námitky podjatosti je nutné presumovat (podle § 40 odst. 2 správního řádu), žalovaný však místo toho presumoval její opožděnost, kterou však správně měl prokázat.

13. Dále se žalobce vymezuje proti sankci, která mu za údajný přestupek byla uložena, jelikož má za to, že správní orgán překročil meze správního uvážení, když kromě recidivy nezohlednil zákonná kritéria pro výměru sankce obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „přestupkový zákon“).

14. Správní orgán se zabýval pouze kritériem v podobě recidivy žalobce, ani u té však neuvedl, jak dospěl k závěru, že pouze kvůli recidivě je na místě uložit pokutu o 12 000 Kč nad spodní hranicí sazby a o 6 měsíců delší zákaz činnosti. V souvislosti s tím žalobce upozorňuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, čj. 7 As 43/2004-51, ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63, ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 As 280/2016-23, ze dne 6. 10. 2016, čj. 2 As 161/2016-52 a ze dne 26. 7. 2017, čj. 2 As 232/2016-45.

15. Zároveň v rozhodnutí správní orgán nijak nepopsal a nezohlednil ani svou rozhodovací praxi v obdobných případech, a není tak možné přezkoumat dodržení § 2 odst. 4 správního řádu. Správní orgány nijak nezohlednily ani značnou délku řízení, ve kterém došlo k průtahům, o čemž svědčí i vydané opatření proti nečinnosti Ministerstvem dopravy. Přitom nepřiměřená délka řízení by měla vést ke snížení sankce, neboť plynutím času klesá závažnost přestupku a rovněž průtahy způsobují účastníkovi řízení nespravedlivou újmu. Stejně tak se správní orgán nezabýval tím, zda není na místě snížit náklady řízení, a to pro průtahy v řízení, uložení vysoké pokuty žalobci či nutnosti vyslechnou svědky i bez ohledu na to, zda žalobce podal odpor proti příkazu.

16. Žalobce zastává názor, že uložená pokuta ve výši 37 000 Kč je značná, a správní orgán se proto měl z úřední povinnosti zabývat tím, zda taková pokuta není pro žalobce likvidační a alespoň se měl při této úvaze pokusit odhadnout jeho majetkové poměry. Žalobce přitom tvrdí, že taková pokuta pro něj likvidační je, jelikož není nijak nadprůměrně majetný, a byla by likvidační pro každou osobu průměrně majetnou, k čemuž dokládá odkaz na internetový článek ze serveru www.novinky.cz, s názvem „Češi ve spoření polevili, při výpadku příjmu by z úspor dlouho nepřežili“.

17. Úvahy žalovaného o uložené sankci nemohou nijak napravit skutečnost, že odůvodnění výměry sankce v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela absentuje. Odvolací orgán může prvostupňové rozhodnutí částečně doplňovat, nemůže jej však zcela nahrazovat. Ani žalovaný se však nezabýval všemi zákonnými kritérii a jeho úvahy nelze ani označit za přezkoumatelné či správné.

18. Žalovaného úvaha o tom, že žalobce odmítnutím odborné zkoušky ohrozil zájem společnosti na vyloučení osob pod vlivem provozu je absurdní, jelikož nebylo prokázáno, že by žalobce byl pod vlivem návykové látky a žalobce jako řidič je vyloučen z provozu i nyní, neboť mu byl zadržen řidičský průkaz a byla mu uložena sankce zákazu činnosti pro odmítnutí odborného lékařského vyšetření. Nelze posuzovat závažnost jednání žalobce podle pozitivního orientačního vyšetření na návykovou látku. Pokud by orientační vyšetření pozitivní nebylo, nemohli by jej policisté vyzvat k odbornému vyšetření a žalobce by jej nemohl odmítnout. Jde tedy o porušení zásady zákazu dvojího přičítání. Odmítnutí odborného vyšetření je znakem skutkové podstaty, nikoli přitěžují okolností.

19. Odkaz žalovaného na § 20 odst. 2 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, podle kterého na něj hleděl, jako na osobu pod vlivem návykové látky nelze použít, protože silniční zákon obsahuje speciální úpravu v § 5 odst. 2 písm. b), podle které se na řidiče hledí jako na osobu ovlivněnou tehdy, pokud lze na základě odborného vyšetření konstatovat nadlimitní množství návykové látky. Jde tedy o nesprávné právní posouzení věci.

20. Žalobce dále namítá, že ve výroku rozhodnutí chybí úplná právní kvalifikace, konkrétně ve výroku chybí např. odkaz na § 20 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek nebo odkaz na § 47 odst. 1 přestupkového zákona. Z tohoto ustanovení vyplývá pouze, jakou činnost lze za přestupek zakázat, ze silničního zákona pak vyplývá, že lze uložit zákaz činnosti, aniž by bylo konkretizováno jaké.

21. Žalobce též namítá, že je mu výrokem zakázáno řídit „motorová vozidla všeho druhu“ tedy i motorová vozidla, k jejich řízení není potřebné řidičské oprávnění (např. sekačka na trávu, motorová koloběžka“). Takovou činnost přitom podle § 47 odst. 1 přestupkového zákona nelze zakázat. Z tohoto důvodu shledává žalobce výrok jako nezákonný, případně neurčitý.

22. Podle § 47 odst. 2 přestupkového zákona, nelze zakázat řízení jiné skupiny motorových vozidel, než tu, kterou řídil (B), neboť se jedná o konkrétní činnost, ke které je nutné veřejnoprávní povolení (řidičské oprávnění skupiny B), jiný výklad je nutné odmítnout s ohledem na zásadu in dubio mitius. Pokud je nutné takový zákaz rozšířit, je zároveň nutné jej řádně odůvodnit, což správní orgán neudělal.

23. V žalobních námitkách pod bodem 58 – 62 je text žaloby pouze útržkovitý: Neodůvodnění zákazu řízení vozidel; není zřejmé, zda se vztahuje jen na PK; ve výroku chybí doba zadržení řidičského průkazu a odkaz na § 47 odst. 3 „přestupkáče“; platba jen na účet; žalobce měl orientační vyšetření pozitivní na kanabinoidy, což je zcela bez relevance neboť kanabinoid není v seznamu návykových látek podle nařízení vlády č. 463/2013 Sb.

24. Žalobce dále obsáhle zdůvodnil svůj nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu takovým způsobem, aby se z textu zveřejněného rozhodnutí podávalo jméno, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály.

25. Závěrem žaloby advokát žalobce upozorňuje, že v průběhu let 2014 až 2018 opakovaně několikráte zaznamenal, že v rozsudcích ustáleného senátu pro věci správního soudnictví Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to v podstatně od všech členek senátu nemístné, nevhodné, zbytečné jizlivé poznámky a uštěpačné poznámky ve věci.

26. Naposledy advokát a jeho klienti se opakovaně z rozsudků, případně usnesení zdejšího soudu dozvídají, že námitky proti zveřejňování osobních údajů na webu Nejvyššího správního soudu mají adresovat přímo tomuto soudu, nikoli soudu krajskému – toho si je advokát samozřejmě vědom. Žalobce a advokát však z důvodu prevence porušování svého práva na soukromí již v žalobě signalizují, že si nepřejí být vyvěšení na webu Nejvyššího správního soudu, jestliže jsou na webu Nejvyššího správního soudu zveřejňována rozhodnutí soudů pro věci správního soudnictví.

27. Žalobce na závěr navrhl, aby krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného včetně souvisejícího rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

III. Shrnutí vyjádření žalovaného

28. Žalovaný k věci uvádí, že ne o každé námitce podjatosti je třeba formálně rozhodovat usnesením. Námitka podjatosti nebyla ve smyslu § 14 odst. 2 správního řádu shledána důvodnou. K tomu žalovaný odkazuje na odbornou literaturu: „Hlavním účelem § 14 je zajistit, aby se na rozhodování nepodílela podjatá úřední osoba, nikoliv zajistit, aby se o jakékoliv námitce podjatosti podané účastníkem, kdykoliv v průběhu řízení formálně rozhodlo usnesením, byť nesprávně.“ (Vedral, J. 2012, Správní řád – komentář, 2. vydání, Praha: Bova Polygon, 2012, s. 183). V souladu s uvedeným byla námitka podjatosti vyhodnocena jako neformální podnět a žalovaný považuje její vypořádání v rámci rozhodnutí ve věci za dostatečné, přičemž uplatněná námitka nese rysy zneužití práva. Ve zbytku pak žalovaný plně odkazuje na své rozhodnutí, kde se důvody vyhodnocení podané námitky podjatosti zabýval, a to jak ve věci námitky proti odvolacímu orgánu, tak proti správnímu orgánu prvního stupně.

29. K námitce, že odvolatel nebyl poučen o možnosti uplatnit námitku podjatosti, sděluje žalovaný, že účastník řízení byl přiměřeně poučen o svých zákonných právech v rámci správního řízení. Odvolatel, který je navíc zastoupen zmocněncem, jež je evidentně ve správních řízeních zběhlý, se mohl sám domáhat ve věci dalších práv účastníka řízení s ohledem na zásadu „vigilantibus iura skripta sunt“. Nadto žalovaný dodává, že totožná námitka podjatosti od stejného zmocněnce není ojedinělá a týká se i dalších řízení. Nad rámec uvedeného žalovaný odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS, ve kterém se soud zabýval poučovací povinností správního orgánu ve vztahu k osobám, jež se ve větším množství řízení objevují jako zmocněnci, a došel k závěru, že není porušením procesní rovnosti, pokud orgán veřejné moci vezme v úvahu, že osobě opakovaně a soustavně vystupující v pozici zmocněnce v obdobných řízeních, se již příslušných procesních poučení mnohokrát dostalo, a proto již není nutné poučení opakovat, neboť pro danou osobu musí být postup orgánu veřejné moci předvídatelný.

30. Žalovaný považuje uložené tresty za dostatečně odůvodněné, správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl, že přihlédl zejména k závažnosti přestupku, okolnosti spáchání, míře zavinění a osobě obviněného, zejména pak v souladu s § 40 písm. c) přestupkového zákona, k opakované recidivě, kdy se totožného jednání dopustil již 2x (17. 8. 2015 a 1. 4. 2016). Žalovaný pak k tomuto výčtu doplnil ve svém rozhodnutí, že tímto úmyslným jednáním, tedy jednáním, kdy následky svých činů mu byly zřejmé, neboť se mu dostalo náležitého poučení, ohrozil zájem společnosti na tom, aby byly zajištěny a následně ze silničního provozu vyloučeny osoby, které řídí vozidlo pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, když odmítl uposlechnout výzvu policisty k prokázání této skutečnosti lékařským vyšetřením. Hlavní přitěžující okolností je právě recidiva a úmyslné jednání. Výše uložených nákladů řízení a výše uložených správních trestů byla plně odůvodněna. Žalovaný dále odmítá, že by se jednalo o změnu rozhodnutí, resp. uvedení nových skutečností, a tím i zkrácení žalobce na jeho právech jak uvádí žalobce. Veškeré skutečnosti vyplývají již z prvoinstančního rozhodnutí; žalovaný je pouze doplnil a shrnul.

31. Na osobu, která po pozitivním orientačním testu na jiné návykové látky odmítne odborné lékařské vyšetření, je nutné nahlížet jako na osobu, která je pod vlivem jiné návykové látky, a to s ohledem na § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Odkaz žalobce na § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu je nepřiléhavý, protože nereflektuje skutečnost, kdy se osoba odmítne vyšetření podrobit. Stejně tak žalovaný nesouhlasí s tvrzením dvojího přičítání a chybného vyhodnocení situace tak, že by žalobce porušil zájem společnosti na vyloučení osob pod vlivem z provozu, když nebylo prokázáno, že by žalobce byl pod vlivem a odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. Žalobce neohrozil zájem společnosti tím, že by byl prokazatelně pod vlivem návykových látek, ale tím, že znemožnil samotnou kontrolu, zda není pod vlivem návykových látek a tím i příp. vyloučení své osoby z provozu.

32. K žalobcem zmíněným průtahům v řízení musí žalovaný přisvědčit, ke zdržení řízení došlo na úrovni správního orgánu prvního stupně, který špatně vyhodnotil podané odvolání a nepředal jej včas odvolacímu orgánu. Tato skutečnost však nemůže mít vliv na výši správního trestu či nákladů řízení.

33. K neúplné právní kvalifikaci ve výroku napadeného rozhodnutí sděluje žalovaný, že s tímto tvrzením nesouhlasí. Požadované ustanovení § 20 o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek je uvedeno v odůvodnění obou rozhodnutí, a správní orgány zde hodnotí právě důvodnost podmínky provedení výzvy k podrobení se orientačnímu vyšetření. Žalobce však neporušil uvedené ustanovení zákona, jakožto ustanovení procesní, ale povinnost vyplývající ze zákona o silničním provozu, tedy § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu. Tato porušená povinnost je pak v rozhodnutí ve věci uvedena jak odkazem na příslušný paragraf, tak textovým popisem, výrok prvoinstančního rozhodnutí v řízení o přestupku se řídí obecně náležitostmi stanovenými v § 68 odst. 2 správního řádu, a dále pak v § 93 odst. 1 přestupkového zákona. Správní orgán prvního stupně postupoval při vypracování napadeného rozhodnutí správně a všechny povinné náležitosti do výroku rozhodnutí zapracoval, a to včetně specifikace skutku datem a časem. K absenci odkazu na § 47 odst. 1 přestupkového zákona, ze které se podává, jakou činnost lze zakázat, sděluje žalovaný, že činnost spočívající v zákazu řídit motorová vozidla je stanovena dostatečně konkrétně, a její délka, včetně rozpětí pokuty vyplývá ze zákona o silničním provozu, na něž je ve výroku rozhodnutí také odkazováno. Skutečnost, že se ukládá trest podle přestupkového zákona, je pak zjevná především z toho, že celé řízení je vedeno dle tohoto zákona.

34. K námitce že bylo možné uložit pouze zákaz řízení vozidel pro skupinu, kterou řídil žalobce (skupina B), sděluje žalovaný, že z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, čj. 9 As 7/2009, který může být původcem pro námitku žalobce, rozhodně nevyplývá, že by bylo možné vztáhnout zákaz řízení pouze na tu skupinu, do níž náleželo vozidlo, s nímž byl spáchán přestupek. V případě přestupků, které lze spáchat jakýmkoliv typem vozidla, tedy i odmítnutí postoupení vyšetření na jiné návykové látky, je nutné uložit zákaz řízení všech motorových vozidel, jinak by sankce nedávala smysl a neplnila svůj účel v podobě ochrany společnosti před škodlivým jednáním pachatele.

35. Dále žalovaný k námitce, dle které není uvedeno, kdy byl zadržen řidičský průkaz, odkazuje na skutečnost, že potvrzení o zadržení a oznámení o zadržení řidičského průkazu je součástí spisového materiálu, bylo součástí dokazování při ústním jednání, žalobce se s ním prokazatelně seznámil, a tedy nevznikají pochybnosti o tom, že by žalobce nevěděl, kdy mu byl průkaz zadržen. Upřesnění, kde zákaz řízení motorových vozidel platí, vyplývá ze zákona o silničním provozu a jeho § 3 odst. 3, který stanovuje, že na pozemních komunikacích může řídit pouze osoba, která je držitelem řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. S ohledem na § 47 odst. 1 přestupkového zákona a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je pak zjevné, že mimo pozemní komunikace lze řídit motorové vozidlo i bez řidičského oprávnění, což vyplývá i z výroku samotného.

36. K námitce, že kanabinoidy nejsou součástí vyhlášky č. 463/2013 Sb., sděluje žalovaný, že kanabinoidy jsou obecným označením látek, vyskytujícím se pouze v konopí (Cannabis). Nejvýznamnějším zástupcem této skupiny je např. THC (Tetrahydrokanabinol) jež je součástí marihuany, hašiše atp. a který se v uvedené vyhlášce vyskytuje. Vzhledem k tomu, že se žalobce podrobil pouze orientačnímu vyšetření na přítomnost jiné návykové látky, nelze blíže látku obsaženou v jeho těle specifikovat, a proto byl užit souhrnný obecný název pro celou skupinu látek pocházejících z konopí, obdobné označení používá i orientační tester DrugWipe 5s.

37. K platbě na účet žalovaný dodává, že se jedná o pouhou možnost, nikoliv povinnost.

38. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

39. Žalobce považuje za nejdůležitější námitku podjatosti, ke které dodává, že připouští, že ne o každé námitce podjatosti je nutné rozhodovat usnesením, nicméně zákon připouští pouze jedinou možnost, kdy lze vyřídit námitku podjatosti i jinak a to v případě její opožděnosti. V dané věci však námitka podjatosti byla podána žalobcem včas, hned poté co se od svého právního zástupce dozvěděl o důvodech podjatosti. To, že žalovaný neshledal námitku podjatosti jako důvodnou, ho neopravňuje k tomu, aby o ní rozhodl jinou formou než usnesením, a zároveň to ani důvodem k tomu, aby nepostoupil věc svému nadřízenému orgánu a rozhodoval o ní sám.

40. Stejně tak žalobce nesouhlasí s tím, že námitka nese rysy zneužití práva, žalobce již podrobně vysvětlil, proč byla námitka podjatosti podána. Žalobce rovněž poukazuje na informace o namítaném systému odměňováním, jak byl odhalen údajným bývalým zaměstnancem Městského úřadu Židlochovice. Žalobce rovněž poukazuje na to, že označení námitky podjatosti za „zneužití práva“ je v podstatě univerzální odpovědí žalovaného (a obecně všech správních orgánů) na všechno. Žalovaný nevysvětlil, proč nepředložil důkazy o tom, že své úředníky neodměňuje tak, jak je v námitce namítáno, a toto dokonce výslovně ani nepopřel. Žalobce navrhl, aby si krajský soud v této souvislosti vyžádal informace o rozhodovací praxi a odměnách příslušných úředních osob.

41. K námitce uložené sankce žalobce uvádí, že správní orgán sice skutečně uvedl, že přihlédl k určitým zákonným kritériím, ale toto vágní konstatování nepostačuje. Správní orgán se měl zabývat všemi zákonnými kritérii, a to podrobně, jaké skutečnosti pod ně podřazuje, s jakým výsledkem a vlivem na konečnou sankci. Takové vypořádání však nevyplývá ani z jednoho z napadených rozhodnutí, odůvodnění sankce je tedy zjevně nedostatečné (viz shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 64/2005-63).

42. U námitek proti vadám výroků žalobce setrvává na názoru, že výrok je neurčitý, protože v něm není uvedeno, od kdy do kdy byl zadržen řidičský průkaz a jaká doba zadržení řidičského průkazu se započítává do uloženého zákazu činnosti, jakož ve výroku absentuje i odkaz na příslušné ustanovení, podle kterého mělo k započtení dojít.

43. Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je pak neurčitý i z toho důvodu, že z něj není zřejmé, jaká konkrétní činnost je žalobci zakázána. Žalovaný sice tvrdí, že je zjevné, že zákaz řízení motorových vozidel se nevztahuje mimo pozemní komunikace, toto je však pouze názor žalovaného, opačný názor měl např. i Nejvyšší soud či soud Ústavní. Není tak zcela jasné, zda se zákaz řízení vztahuje u mimo pozemní komunikace, a výrok by měl být v tomto směru určitý. Žalobce z opatrnosti neřídí motorová vozidla ani mimo pozemní komunikace, čímž je narušována jeho svoboda a rovněž právní jistota.

V. Právní hodnocení krajského soudu

44. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání postupem podle § 51 s. ř. s.

45. V první řadě se krajský soud vyjadřuje k samotné žalobě jako celku. Dne 26. 11. 2018 (21:22:26 hod.) byla soudu doručena 1. verze žaloby, prostřednictvím elektronické pošty z emailu [email protected], která neobsahovala elektronický zaručený podpis. Následně byla též dne 26. 11. 2018 (21:37:34 hod.) doručena soudu 2. verze žaloby, včetně plné moci právního zástupce, napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a to prostřednictvím datové schránky Mgr. Václava Voříška (text této žaloby se od předchozí verze odlišoval v odstavcích 58 a násl. a obsahuje na rozdíl o původní verze i výslovný souhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání).

46. Podle § 37 odst. 2 s. ř. s. „[p]odání obsahující úkon, jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem, lze provést písemně, ústně do protokolu, popřípadě v elektronické formě podepsané elektronicky podle zvláštního zákona. Bylo-li takové podání učiněno v jiné formě, musí být do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu nebo musí být předložen jeho originál, jinak se k němu nepřihlíží.“ 47. Jelikož se verze žalob obsahově neshodovaly, musela být každá žaloba vyhodnocena samostatně. První podání bylo učiněno elektronickou formou, avšak bez příslušného elektronického podpisu. Zároveň nebylo do tří dnů potvrzeno písemným podáním shodného obsahu, z toho důvodu se k první podané žalobě nepřihlíží. Druhá žaloba byla podána prostřednictvím datové schránky právního zástupce žalobce, kde na základě § 18 odst. 2 zákona č. 300/2008 Sb. o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů dochází k fikci podpisu. Tato žaloba tedy netrpí žádnou právní vadou bránící jejímu projednání. Soud tak při rozhodování vycházel výhradně z druhé podané žaloby.

48. Žaloba není důvodná.

V. A K námitce nesprávného vyřízení námitek podjatosti

49. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného vyřízení námitek podjatosti, tedy, že námitky podjatosti nebyly vyřízeny způsobem, jaký stanovuje § 14 odst. 2 a 3 správního řádu, tj. formou usnesení a funkčně příslušným správním orgánem; této námitce nepřisvědčil.

50. Námitka podjatosti představuje prostředek k zajištění obecného zájmu nad zachováním objektivnosti a nestrannosti řízení tak, jak je vyžadováno základními zásadami činnosti správních orgánu (§ 2 odst. 4 správního řádu), ale i ústavním právem na spravedlivý proces ve světle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Každý účastník řízení tak má možnost domáhat se, aby příslušná úřední osoba byla vyloučena z rozhodovacího procesu správního orgánu, je-li zde důvod pochybovat o její nestrannosti. K tomu § 14 správního řádu stanovuje předem daný postup, jak takového vyloučení dosáhnout. Na druhé straně však právo zpochybnit podjatost úředních osob nemůže být absolutní. S ohledem na to je třeba sledovat hranici tohoto práva a zároveň i přiměřené naplňování dalších principů a účelů správního řízení, k nimž patří zásada rychlosti a hospodárnosti řízení, zásada neposkytnutí ochrany zneužití práva či jinak obstrukčnímu jednání.

51. V daném ohledu lze odkázat na nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2019, čj. 9 As 70/2019-34, který se obsáhle zabýval otázkou námitky podjatosti a došel k závěru, že nikoliv každá námitka podjatosti je bez dalšího způsobilá zpochybnit nepodjatost rozhodujících úředních osob a ve zcela výjimečných případech nikoliv každá námitka je dokonce způsobilá vyvolat postup podle § 14 odst. 2 (resp. odst. 3) správního řádu. Námitka podjatosti musí být vyhodnocena nikoliv pouze formálně, ale též i po obsahové stránce (v tomto ohledu Nejvyšší správní soud odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 10. 10. 2018, čj. 6 As 75/2018-83). K tomu Nejvyšší správní soud dodal, že pokud „správní orgán skutečně vyhodnotí podanou námitku jako prima facie nedůvodnou a ani ji tedy nepředloží k rozhodnutí představenému úřední osoby, nese riziko, že podjatost bude nakonec shledána až v rámci opravných prostředků proti rozhodnutí ve věci samé, včetně řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí. Účastníkovi řízení totiž přirozeně zůstává zachováno právo námitku podjatosti rozhodujících úředních osob uplatnit i v rámci opravných prostředků proti meritornímu rozhodnutí.“ 52. Zároveň přitom platí, že samotné vydání rozhodnutí vyloučenou úřední osobou obecně nemusí vést ke zrušení napadeného správního rozhodnutí, na rozdíl třeba od prekluze, která jinou možnost než zrušení napadeného rozhodnutí nedává (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2016, čj. 3 As 15/2016-47). Obdobně se v nálezu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09 vyjádřil i Ústavní soud, dle něhož „shledá-li soud v přezkumu správního řízení dle § 152 správního řádu důvody vyloučení úřední osoby pro její podjatost, je povinen se dále zabývat otázkou, zdali se tato okolnost promítla v nezákonnosti správního rozhodnutí, příp. v dalších vadách řízení, jež předcházelo jejímu vydání, jež pak opodstatňují závěr o důvodnosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu a následně dle § 78 odst. 1 s. ř. s. vedou k jeho zrušení soudem.“ 53. Krajskému soudu z obsahu správního spisu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by pracovníci správního orgánu prvního stupně či odvolacího správního orgánu s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům měli takový zájem na výsledku řízení, pro nějž by bylo možné pochybovat o jejich nepodjatosti. Tato námitka proto není důvodná. Zdejšímu soudu je navíc z jeho vlastní činnosti známo, že zástupci žalobce již byla správními orgány několikrát poskytnuta informace o platech a rozhodovací praxi úředních osob (např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 50 A 30/2019), přičemž domněnka zástupce žalobce zatím nikdy nebyla potvrzena. Za této situace nepovažoval krajský soud za potřebné vyžádat si od správních orgánů jakékoli dodatečné informace, jak v replice k vyjádření žalovaného navrhl žalobce. Žalovaný v daném případě správně vyhodnotil námitku podjatosti jako nedůvodnou a svým obsahem jako obstrukční, a proto se s ní pouze vypořádal v rámci meritorního rozhodnutí. Takový postup je v souladu s výše nastíněnou judikaturou a přijatými závěry; krajský soud mu proto nemá v tomto ohledu co vytknout.

54. Pro shora uvedené pak krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž vydání meritorního rozhodnutí předtím, než byla vyřízena námitka podjatosti, představuje porušení zákazu překvapivých rozhodnutí.

55. Uvádí-li nadto žalobce, že pokud by byla nejdříve vyřízena námitka podjatosti, podařilo by se žalobci doručit správním orgánům doplnění odvolání ještě před vydáním napadeného rozhodnutí, připomíná krajský soud sled jednotlivých kroků správního řízení. Žalobce podal dne 17. 5. 2018 odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dne 14. 8. 2018 bylo na základě žádosti žalobce vydáno nadřízeným správním orgánem žalovaného opatření proti nečinnosti, kde byla žalovanému stanovena lhůta pro rozhodnutí 30 dní od doručení tohoto opatření. Dne 10. 9. 2018 byly správnímu orgánu prvního stupně doručeny námitky podjatosti žalobce. Následně žalovaný dne 25. 9. 2018 rozhodl o odvolání žalobce napadeným rozhodnutím, žalobci bylo rozhodnutí doručeno 29. 9. 2018. Doplnění odvolání bylo žalovanému doručeno elektronickou cestou dne 2. 10. 2018. Zaslání doplnění odvolání téměř po pěti měsících po podání odvolání, po uplatněné žádosti o opatření proti nečinnosti pro včasné rozhodnutí žalovaného a zároveň třetí den po doručení rozhodnutí o odvolání pak rozhodně není v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt. Žalobce tudíž nemůže svojí procesní pasivitu přičítat k tíži žalovanému.

56. Žalobce dále namítal, že nebyl v rámci správního řízení poučen o tom, že může vznést námitku podjatosti. V tomto ohledu se krajský soud ztotožnil s argumentací žalovaného. Žalobce byl ve správním řízení zastoupen zmocněncem Českou vzájemnou pojišťovnou motoristů, za kterou jednal pan M. J. Správním soudům je dlouhodobě známa činnost České vzájemné pojišťovny motoristů či Motoristické vzájemné pojišťovny, tedy subjektů nabízející „profesionální pojištění ochrany před pokutami v oblasti dopravních předpisů“ a které se soustředí na vytváření „procesních pastí“ za účelem znepřehlednění správního řízení a dosažení prekluze odpovědnosti zmocnitelů (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, čj. 6 As 37/2017-31, ze dne 31. 1. 2018, čj. 6 As 223/2017-36 nebo ze dne 2. 8. 2018, čj. 6 As 125/2018-32).

57. Žalobce byl v průběhu správního řízení přiměřeně poučen o svých procesních právech, a to např. v rámci oznámení o nařízení ústního jednání a předvolání obviněného ze dne 7. 2. 2018, čj. DOP/8049/18/Rb, či v rámci samotného ústního jednání – viz protokol z ústního jednání ze dne 7. 3. 2018, čj. DOP/13095/18/Rb. Uplatňování procesních práv účastníků ve správním řízení však nemá vést k samoúčelné přehlídce zbytečných úkonů správních orgánů. Dle § 4 odst. 2 správního řádu správní orány poskytují účastníkům řízení přiměřené poučení o jejich právech a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné. Žalobce byl nepochybně zastoupen zmocněncem, jenž je ve správním řízení (a obzvláště v řízení týkajícím se dopravních přestupků) natolik zběhlý, že příslušné poučení by zde neplnilo naprosto žádnou funkci (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2018, čj. 4 As 113/2018-39, č. 3836/2019 Sb. NSS). Žalobci tak neposkytnutím příslušného poučení o možnosti námitky podjatosti úředních osob nemohla vzniknout žádná újma.

58. Námitkám žalobce k samotné argumentaci žalovaného obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí v souvislosti s námitkou podjatosti krajský soud též nepřisvědčil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč podaná námitka podjatosti nebyla v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu shledána důvodnou.

59. Krajský soud se ztotožňuje s tím, jak žalovaný posoudil, žalobcovu námitku podjatosti všech pracovníků příslušného správního orgánu, včetně starosty, a to z toho důvodu, že vybrané pokuty plynou obci a ovlivňují výši odměn pracovníků správního orgánu. Podle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Jak bylo již výše nastíněno, soudu z obsahu správního spisu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by úřední osoby správního orgánu prvního stupně či žalovaného s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům měli takový zájem na výsledku řízení, pro nějž by bylo možné pochybovat o jejich nepodjatosti. Aby bylo možné pochybovat o nepodjatosti úředních osob, musí být námitka podjatosti odůvodněna konkretizovanějšími tvrzeními, která budou doložena příslušnými podklady. Stejně tak se soud shoduje s žalovaným, že může systematické a úmyslné podávání námitek podjatosti, z důvodů výše uvedených, týmž účastníkem, případně různými účastníky spojenými ovšem stejným zmocněncem či skupinou spřízněných zmocněnců, představovat zneužití práva.

60. K otázce povinnosti správního orgánu vyzvat žalobce k opravě vady podání postupem podle § 37 odst. 3 správního řádu pak už jen krajský soud dodává, že je v kompetenci žalobce jak formuluje své podání. Výzvy k odstranění vad podání směřuje především na situace, kdy podatel nedodrží povinné náležitosti podání – tedy především kdo podání činí, které věci se týká, co se navrhuje, identifikační údaje osob, označení správního orgánu, jemuž je určeno, podpis podatele a další náležitosti, které stanoví zákon. Konkretizace námitky a její odůvodnění, je však podobně, jako konkretizace žalobních bodů, na stěžovateli/žalobci. Je tedy na žalobci, aby svá tvrzení dostatečně vymezil, řádně odůvodnil a případně přiložil důkazní prostředky prokazující tvrzené skutečnosti; žalovaný nemá povinnost žalobce k tomuto vyzývat.

V. B K sankci uložené za přestupek

61. Nedůvodnými shledal krajský soud též námitky vztahující se k uložené sankci, resp. jejímu odůvodnění.

62. Krajský soud nemá pochyb o zákonnosti uložené pokuty a je přesvědčen, že odůvodnění sankce v dané věci odpovídá zákonným požadavkům uvedeným v žalobcem odkazovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, čj. 4 As 64/2005-63, podle kterého: „[s]právní orgán je tak povinen se při ukládání sankce zabývat podrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědčivě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navíc podrobně odůvodnit, jaký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše pokuty odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu.“ 63. Odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek a není proto vyloučeno, aby případné mezery odůvodnění tato rozhodnutí vzájemně zaplňovala (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2014, čj. 6 As 161/2013-25). Krajský soud přitom neshledal, že by rozhodnutí správních orgánů obou stupňů trpěla v tomto ohledu jakýmikoli nedostatky.

64. Z rozhodnutí správních orgánů je totiž zřejmé, že zvážily všechna v řízení zjištěná a posuzovatelná kritéria ve smyslu § 12 odst. 1 přestupkového zákona, k těmto přiřadily konkrétní a v řízení prokázané skutečnosti, uvedly jejich relevanci pro výši pokuty a vytvořily tak individuální rámec pro stanovení výše pokuty. Jako přitěžující posoudil správní orgán především skutečnost, že žalobce se daného jednání dopustil opakovaně, a to dne 17. 8. 2015 a 1. 4. 2016, jak vyplývá z výpisu z evidenční karty řidiče. Žalobce se daného jednání dopustil úmyslně, přičemž důsledky jeho jednání mu musely být zřejmé. Žalobce dále svým jednáním ohrozil bezpečnost všech účastníků silničního provozu, když vědomě snížil svojí schopnost ovládat vozidlo, a to uvnitř obce Jindřichův Hradec, v okolí zástavby. Zákon za uvedené jednání umožňuje uložit pokutu od 25 000 Kč do 50 000 Kč, přičemž žalobci byla s ohledem na nebezpečnost jeho jednání a s ohledem na skutečnost, že se daného jednání dopustil opakovaně a zjevně tak na něj přechozí potrestání nemělo vliv, uložena pokuta v polovině zákonem stanoveného rozpětí.

65. Krajský soud nepřisvědčil ani žalobcovým námitkám ohledně nemožnosti pohlížet na žalobce jako na osobu pod vlivem návykové látky, jelikož nelze posuzovat závažnost jednání žalobce pouze podle pozitivního orientačního vyšetření na návykové látky a odkazovat na § 20 odst. 2 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Právě v návaznosti na někdejší zákon č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (nyní zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek), byl totiž novelou č. 226/2006 Sb. upraven § 5 odst. 1 písm. g) přestupkového zákona upravující způsob zjištění, zda řidič není pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Posledně citované ustanovení tak nadále v souvislosti s povinností podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření odkazuje na zvláštní právní předpis, kterým je právě § 20 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, jehož odstavec 2 stanoví právní domněnku ovlivnění alkoholem nebo jinou návykovou látkou v případě, že se řidič odmítne způsobem stanoveným zákonem vyšetření podrobit. Argumentace žalovaného, dle níž odmítne-li se řidič vyšetření podrobit, hledí se na něj, jako by byl pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, je tedy správná. Naopak odkaz žalobce na § 5 odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu je zde zcela nepřípadný, jelikož nedopadá na situace, kdy se osoba odmítne podrobit odborné zkoušce na zjištění jiné návykové látky v krvi pachatele přestupku.

66. Nedůvodná je též námitka porušení zákazu dvojího přičítání. Žalobce má na základě § 5 odst. 1 písm. f) a g) povinnost podrobit se na výzvu policisty nebo strážníka obecní policie vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou než alkoholem. Jelikož orientační vyšetření na jiné návykové látky bylo pozitivní, vznikla žalobci povinnost podrobit se odbornému lékařskému vyšetření. Odmítnutím této povinnosti naplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Následkem takového jednání však je i to, že se na žalobce ve smyslu shora uvedeného hledí jako na osobu pod vlivem návykové látky.

67. Správní orgány přitom přihlédly zejména k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání, míře zavinění, a v neposlední řadě pak rovněž k osobě pachatele. Takovéto hodnocení považuje krajský soud ve světle shora nastíněných kritérií přezkoumatelnosti rozhodnutí za zcela dostatečné.

68. Ze správního spisu nevyplývá jediná indicie o osobních, rodinných či majetkových poměrech, která by nasvědčovala, že by žalobce mohla výše pokuty existenčně zasáhnout. V rámci celého správního řízení pak žalobce neuvedl, jaké konkrétní negativní dopady by uložená pokuta na jeho osobní, rodinný či pracovní život měla mít. Konkrétní podklady pro posouzení výše uložené pokuty z hlediska jejího likvidačního charakteru pak žalobce nepředložil ani v řízení před soudem. Krajský soud v této souvislosti připomíná z recentní judikatury například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, čj. 2 As 425/2017-33, dle kterého „[p]okud jde o majetkové poměry pachatele, ke kterým je obecně namístě přihlédnout při hodnocení potenciality likvidačního efektu uložené pokuty, vychází však správní orgán z údajů doložených samotným pachatelem; jelikož však žalobce žádné údaje ve správním řízení nedoložil, postupoval správní orgán prvního stupně správně, když tuto otázku posoudil na základě svého odhadu“ (srov. též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, čj. 1 As 9/2008-133, č. 2092/2010 Sb. NSS). Výše vyměřené pokuty se však s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti (především s přihlédnutím k závažnosti a opakovanosti žalobcova jednání) jeví ve vztahu k průměrně majetné osobě jako zcela přiměřená.

69. Z hlediska výše uložené sankce nutno dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího porušování právních předpisů (srov. opět shora citované usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 9/2008-133). Krajský soud považuje v této souvislosti za nezbytné připomenout, že z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 12. 3. 2015, čj. 9 As 100/2014-27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty, a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§ 78 odst. 1 s. ř. s.). V daném případě k takovému překročení mezí správního uvážení, resp. jeho zneužití nedošlo.

70. Žalobce se dále domáhal zohlednění délky správního řízení při ukládání sankce a povinnosti uhradit náklady řízení. K jistým průtahům v řízení přisvědčil i žalovaný, který dodal, že k průtahům došlo na základě pochybení správního orgánu prvního stupně, který chybně vyhodnotil podané odvolání a včas jej nepředal odvolacímu správnímu orgánu. Krajský soud při posouzení této námitky dospěl k závěru, že dle platné právní úpravy je délka trvání přestupkového řízení přiléhavěji zohledněna samotnou prekluzivní lhůtou pro projednání přestupku; nemůže však mít vliv na výměru uložené sankce nebo na náhradu nákladů řízení.

71. Krajský soud rozumí tomu, že žalobce vnímá povinnost hradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč ve své majetkové sféře rovněž negativně, nicméně povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení vyplývá pro správní orgány z § 95 odst. 1 zákona o odpovědnosti za přestupky. Jedná se přitom o samostatný výrok, který nemá vliv na druh a výši uložených sankcí.

72. Žalobce rovněž obecně namítal nezohlednění rozhodovací praxe správním orgánem prvního stupně. Žalobcem uvedený odkaz na rozhodovací praxi je vlastně projevem zásady, aby obdobné přestupky byly postihovány sankcemi vyměřenými v obdobné výši, což odpovídá zásadě zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu, podle kterého správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Krajský soud je, jak podrobně zdůvodnil výše, přesvědčen, že uložená pokuta plně odpovídá individuálním okolnostem případu a byla řádně odůvodněna, přičemž bylo na žalobci, pokud se domníval, že v obdobných případech postupuje správní orgán prvního stupně odchylně, aby toto své tvrzení podložil konkrétním důkazem a svůj názor blíže rozvedl. Žalobce však v tomto ohledu zůstal nečinným a omezil se toliko na obecné, ničím nepodložené tvrzení, obsažené až v žalobě. Krajský soud proto neshledal tuto námitku důvodnou.

V. C K namítaným vadám výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně

73. Nedůvodná je též námitka, dle níž výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně absentuje odkaz na ustanovení § 20 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek či § 47 odst. 1 přestupkového zákona, ze kterého vyplývá, jakou činnost lze za přestupek zakázat.

74. Ustanovení § 68 odst. 2 správního řádu stanoví, že „[v]e výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Dle § 93 přestupkového zákona pak „[v]ýrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, právní kvalifikaci skutku, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění (či podmíněném upuštění) od uložení sankce (§ 42 a § 43), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 47 odst. 3), o uložení ochranného opatření (§ 51), o nároku na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení (§ 89) a o náhradě nákladů řízení (§ 95).“ 75. Judikatura v tomto ohledu následně dovodila, že správní orgán rozhodující o přestupku je povinen uvést ve výroku svého rozhodnutí ta zákonná ustanovení, podle nichž rozhodl o vině a sankci za projednávaný delikt; je totiž nutno trvat na požadavku určitosti a přesnosti výroku za účelem přesné identifikace a právní kvalifikace posuzovaného přestupkového jednání (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004-54, č. 772/2006 Sb. NSS). Této povinnosti však správní orgán prvního stupně bezezbytku dostál, neboť z výroku jeho rozhodnutí je zcela zřejmé, že v posuzované věci žalobce porušil § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu a tím se dopustil přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, přičemž mu uložil pokutu dle § 125c odst. 5 písm. a) a zákaz činnosti dle § 125c odst. 6 písm. a) téhož zákona. Povinnost správního orgánu uvést ve výroku rozhodnutí o přestupku aplikovaná zákonná ustanovení nelze vykládat tak, že se vztahuje na veškerá ustanovení právního řádu, která na věc mohou (byť třeba jen teoreticky dopadat). Ad absurdum by totiž v opačném případě správní orgány musely vždy ve výrocích o vině a trestu odkazovat například též například na ustanovení upravující základní zásady správního řízení či ustanovení ústavněprávního charakteru apod. V projednávané věci proto správní orgány nepochybily.

76. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce, dle níž žalovaný chybně uložil žalobci zákaz řízení všech motorových vozidel (včetně těch, pro které není zapotřebí řidičské oprávnění), ačkoli přestupek spáchal ve vozidle, pro jehož řízení je zapotřebí řidičské oprávnění skupiny B.

77. K podpoře své argumentace žalobce poukázal na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 As 7/2009-76. Prakticky totožnou námitkou opírající se o uvedené rozhodnutí se přitom již zabýval i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 2. 3. 2017, čj. 7 As 332/2016-44, v němž uvedl, že „je třeba poopravit stěžovatelovu interpretaci rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, č. j. 9 As 7/2009 - 76. Stěžovatel se z něj snaží dovodit, že když se přestupku dopustil při řízení vozidla skupiny C, měla mu být uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení toliko vozidel skupiny C. To však z jím citovaného rozsudku neplyne. V něm Nejvyšší správní soudu pouze konstatoval, že pokud se řidič vozidla skupiny C dopustí při řízení tohoto typu vozidla přestupku, který je vázán na daný typ vozidla (v daném případě stěžovatel nebyl držitelem platného osvědčení o profesní způsobilosti řidiče), není nepřiměřeným trestem, pokud je mu uložen zákaz řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny C. Z rozsudku však nelze dovodit, že by mohlo být řidiči zakázáno pouze řízení toho typu vozidla, které řídil v době spáchání přestupku. V případě takových přestupků, jako je například právě překročení nejvyšší povolené rychlosti, kterého se lze dopustit jakýmkoli typem motorového vozidla, by ostatně takové zmírnění sankce nedávalo smysl.“ Citovaný závěr je zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci. Krajský soud se proto ztotožnil s posouzením žalovaného, který dovodil, že hlavním smyslem trestu zákazu činnosti dle § 47 odst. 1 přestupkového zákona je zabránit pachateli přestupku v recidivě, přičemž spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu není vázáno na konkrétní skupinu řidičského oprávnění.

78. K ostatním útržkovitým a nijak neodůvodněným námitkám žalobce, které doposud nebyly vypořádány a jsou přezkoumatelné, krajský soud dodává následující. Námitku, dle níž ve výroku chybí uvedení doby zadržení řidičského průkazu a odkaz na § 47 odst. 3 přestupkového zákona, krajský soud neshledal důvodnou a odkazuje žalobce na výše uvedené vysvětlení toho, co je obligatorními náležitostmi výroku správního rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí v případě zadržení řidičského průkazu musí být uveden výrok o započtení doby, po kterou obviněný na základě úředního opatření učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem již nesměl činnost vykonávat, do doby zákazu činnosti (dle § 47 odst. 3 přestupkového zákona), této povinnosti správní orgán prvního stupně dostál na straně 2 shora svého rozhodnutí.

79. Obdobná argumentace poté platí i ve vztahu k žalobcově námitce ohledně neurčitosti výroku z důvodu, že není zřejmé, zda se zákaz řízení vztahuje jen na pozemní komunikace či nikoliv. Povinnou náležitostí výroku je uvedení druhu a výměry sankce, přičemž dle § 35 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona ve spojení s § 125c odst. 6 písm. a) zákona o silničním provozu, byl žalobci uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců s počátkem od nabytí právní moci rozhodnutí. To, kde zákaz řízení motorových vozidel platí, je však již otázkou právního výkladu příslušných ustanovení zákona o silničním provozu a přestupkového zákona. Krajský soud k tomu odkazuje žalobce například na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2018, čj. 2 As 424/2017-39, dle něhož zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel znamená zákaz řídit všechna motorová vozidla na pozemních komunikacích s ohledem na to, že zákon o silničním provozu určuje práva a povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích.

80. U námitky uvedené jako „platba na účet“ se krajský soud domnívá, že žalobce rozporuje výrokovou část rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kde je uvedeno, že pokutu a náklady řízení má žalobce zaplatit ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí, na účet Města Jindřichův Hradec (č. účtu, variabilní symbol). Z § 163 daňového řádu ve spojení s § 106 odst. 3 správního řádu pak vyplývají možnosti, jak lze uvedená peněžitá plnění platit: bezhotovostním převodem z účtu, v hotovosti, kolkovými známkami atd. Uvedením bankovního spojení a variabilního symbolu pouze správní orgán dává žalobci informace potřebné pro případné zvolení možnosti platby na účet. Jak uvedl i žalovaný, jde o pouhou možnost nikoli povinnost žalobce zvolit tento typ úhrady.

81. Žalobce též namítal, že pozitivní výsledek orientačního vyšetření na kanabinoidy nemůže mít právní relevanci, neboť kanabinoid není v seznamu návykových látek dle nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Jak plyne z vyjádření žalovaného, které ostatně žalobce v tomto ohledu nikterak nerozporoval, označení kanabinoidy se používá pro metabolity (molekuly) vyskytující se především v rostlinách konopí, přičemž mezi nejvýznamnější patří tetrahydrokanabinol (THC), který je uveden v příslušné vyhlášce vlády, viz seznam č. 4, psychotropní látky. Ze sušených listů konopí se následně vyrábí látka zvaná marihuana, popř. hašiš. Používaný orientační tester DrugWipe 5s, dokáže (kromě dalších skupin jiných návykových látek) rozpoznat skupinu „cannabis (marihuana/hašiš/THC)“, nedokáže však přesně určit, o jaký druh užité látky se jedná. K tomu slouží právě následné odborné lékařské vyšetření, které však žalobce odmítl. Žalovaným použité souhrnné a obecné označení „kanabinoidy“ je tak zcela smysluplné. I tato žalobní námitka je proto nedůvodná. V.D Ostatní 82. Pokud jde o žalobcův nesouhlas s publikací soudního rozhodnutí na stránkách Nejvyššího správního soudu s uvedením jména, příjmení a bydliště, resp. sídlo žalobce a jeho zástupce, případně jejich iniciály, pak krajský soud pouze poznamenává, že není v jeho kompetenci jakkoli ovlivňovat způsob, jakým Nejvyšší správní soud rozhodnutí svá, jakož i krajských soudů zveřejňuje.

83. Krajský soud si není vědom žádných nevhodných poznámek na adresu žalobce či jeho právního zástupce, jak v žalobě uvádí. Jelikož se z povahy nejedná o žalobní námitky směřující proti žalobou napadenému rozhodnutí, krajský soud se touto argumentací dále nezabýval.

VI. Závěr a náklady řízení

84. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

85. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením před soudem vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené nad rámec běžné úřední činnosti. Z toho důvodu mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení