5 Af 31/2014– 1064

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Gabriely Bašné a soudkyň JUDr. Evy Pechové a Mgr. Martiny Weissové ve věci žalobce proti žalovanému WPB Capital, spořitelní družstvo v likvidaci, IČ: 257 80 450 Se sídlem Kamenná 835/13, Štýřice, Brno zastoupený advokátem JUDr. Liborem Němcem Ph.D., se sídlem Husova 240/5, Praha 1 Česká národní banka se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky ze dne 19. 6. 2014, č. j. 2014/7620/CNB/110 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví tohoto rozsudku, kterým Bankovní rada České národní banky (dále jen „žalovaný“) zamítla jeho rozklad proti rozhodnutí České národní banky (dále též „ČNB“ či „prvostupňový správní orgán“) ze dne 4. 4. 2014, č. j. 2014/3539/570, sp. zn. Sp/2013/148/573, jímž bylo ve výroku pod bodem (A) žalobci dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění rozhodném (dále jen „zákon o družstevních záložnách“), ke dni nabytí právní moci rozhodnutí odejmuto povolení působit jako družstevní záložna. Výrokem pod bodem (B) prvostupňový správní orgán žalobci uložil, aby se počínaje dnem doručení rozhodnutí až do jeho právní moci zdržel ve výroku pod body (i) až (vi) vypočtených činností a zároveň konstatoval, že činnost žalobce vykázala: (i) nedostatky v činnosti družstevní záložny podle § 28 odst. 3 písm. c) a h) zákona o družstevních záložnách tím, že žalobce uzavřel dne 16. 7. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210–21429 se společností SOLECRON PRO s.r.o., IČO 283 53 811; dne 2. 8. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210–21435 se společností Bubble dolce Raffaelo, s.r.o., IČO 282 54 627; dne 11. 8. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210–21442 se společností X – CASE s.r.o., IČO 289 79 630; dne 17. 9. 2010 smlouvu o Úvěru č. 2210–21452 se společností Formicida Consulting, s.r.o., IČO 284 25 839; dne 24. 3. 2011 smlouvu o Úvěru č. 3100000618 se společností MANTER s.r.o., IČO 289 80 476; dne 1. 8. 2011 smlouvu o Úvěru č. 3100000837 se společností VLK Invest s.r.o., IČO 248 40 181 a na základě uvedených úvěrových smluv poskytl žalobce peněžní prostředky za účelem, aby R. J. dne 30. 7. 2010; O. S. dne 30. 8. 2010, O. B., dne 16. 9. 2010, P. M. dne 20. 12. 2010, P. M., dne 26. 4. 2011 a R. N. dne 14. 12. 2011 splatili další členské vklady vložené do základního kapitálu žalobce (dále též „první vytýkané jednání“ či „finanční asistence“), čímž porušil zákaz poskytnout úvěr za účelem splacení dalšího členského vkladu dle § 11 odst. 2 písm. b) a c) zákona o družstevních záložnách ve spojení s § 11 odst. 3 téhož zákona provedený § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění rozhodném (dále jen „vyhláška č. 123/2007 Sb.“); (ii) nedostatky v činnosti družstevní záložny podle § 28 odst. 3 písm. b) a h) zákona o družstevních záložnách tím, že žalobce svým jménem a na vlastní účet – dne 9. 2. 2011 koupil a dne 9. 8. 2012 předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH008 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; – dne 25. 2. 2011 koupil a dne 25. 8. 2011 předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE277 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE278 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE279 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; a současně na vlastní účet – prostřednictvím společnosti Clair de Lune s.r.o., IČO 290 40 469, koupil dne 25. 2. 2011 a dne 24. 2. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH009 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti CRN Praha 1 s.r.o., IČO 290 53 129, koupil dne 4. 3. 2011 a dne 2. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTEPH010 v nominální hodnotě 75 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti Rowlings Comps.r.o., IČO 247 69 061, koupil dne 9. 9. 2011 a dne 9. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE530 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti KLARI.NET s.r.o., IČO 247 61 583, koupil dne 16. 9. 2011 a dne 16. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE541 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti Tapovan s.r.o., IČO 290 21 791, koupil dne 22. 9. 2011 a dne 22. 3. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTPE542 v nominální hodnotě 100 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti Etilia s.r.o., IČO 241 96 380, koupil dne 20. 3. 2012 a dne 20. 9. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000767 nominální hodnotě 100 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti Office World s.r.o., IČO 247 25 340, koupil dne 27. 3. 2012 a dne 27. 9. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000771 nominální hodnotě 100 mil. Kč; – prostřednictvím společnosti Landino s.r.o., IČO 241 69 803, koupil dne 6. 4. 2012 a dne 5. 10. 2012 vlastním jménem předložil k proplacení směnku označenou JTBPCZPPXXXJTJTPC000783 nominální hodnotě 100 mil. Kč; čímž žalobce porušil vůči společnosti JaT Private Equity B.V., se sídlem Amsterdam, Weteringschans 26, Nizozemské království a vůči společnosti Energetický a průmyslový holding, a.s., IČO 283 56 250, povinnost dodržovat limit angažovanosti investičního portfolia stanovenou v § 11 odst. 1 ve spojení s § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách provedeným § 181 odst. 1, 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb. (dále též „limity angažovanosti ve vztahu k směnečným obchodům“), a zároveň povinnost stanovenou § 1 odst. 5 písm. a) zákona o družstevních záložnách vykonávat pouze činnosti stanovené zákonem o družstevních záložnách upřesněnou v § 3 odst. 2 písm. e) zákona o družstevních záložnách stanovující zákaz obchodovat s cennými papíry nepřijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu (dále též „nezákonné obchody se směnkami“).

2. Žalovaný žalobou napadené rozhodnutí odůvodnil tak, že se zcela ztotožnil jak se zjištěným skutkovým stavem, tak s právním posouzením věci prvostupňovým správním orgánem. S jednotlivými rozkladovými námitkami se vypořádal následujícím způsobem. Nárok žalobce na zajištění jeho přítomnosti na jednání rozkladové komise odmítlas tím, že zasedání komise není ústním jednáním dle § 49 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ve znění rozhodném (dále jen „správní řád“), nýbrž poradou o návrhu, jenž bude předložen žalovanému. Žalobce tudíž nemá právní nárok účastnit se této porady. Žalovaný nesouhlasil ani s požadavkem žalobce na seznámení se se složením rozkladové komise, neboť informace o jejím složení je veřejně dostupná na webových stránkách žalovaného. K námitkám žalobce mířícím proti provedenému dokazování v řízení uvedl, že žalobci bylo v oznámení o zahájení správního řízení sděleno, jaká porušení zákonných povinností jsou mu kladena za vinu; zpřístupněním spisu byl informován o podkladech, které správní orgán v dané věci nashromáždil. Tudíž výzva k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, pak má dle § 51 odst. 2 správního řádu stejnou funkci, jako předchozí vyrozumění o provedení úkonu; jako nelogické odmítl výtky žalobce, že nebyl vyrozuměn o tom, že si správní orgán hodlá číst listiny a že o tomto nevypracoval protokol. Žalovaný připomněl, že prvostupňový správní orgán provedl čtyři ústní jednání, během nichž měl žalobce příležitost vyjádřit se k podkladům obsaženým ve správním spise. Ve vztahu k námitkám sporujícím notářské zápisy, z nichž bylo v řízení vycházeno, žalovaný odkázal na příslušné pasáže prvostupňového rozhodnutí a setrval na závěru, že notářské zápisy byly správně posouzeny jako listinné důkazy a ve vazbě na další důkazní podklady (vysvětlení podaná na Policii ČR, převody finančních prostředků, účetní závěrky, přístupy do internetového bankovnictví a datové schránky) je vyhodnotil jako věrohodné. Tudíž pokládal za nadbytečné jejich věrohodnost ověřovat svědeckými výslechy.

3. Žalovaný se vyjádřil k námitkám žalobce směřujícím proti právnímu posouzení vytýkaného jednání – finanční asistence tak, že jej prvostupňový správní orgán správně posuzoval dle právní úpravy účinné v době, kdy se jej žalobce dopustil. Odkázal na právní úvahy prvostupňového orgánu týkající se právního posouzení jednání žalobce, kromě závěru, že zákaz poskytování úvěrů na splacení dalších členských vkladů vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 575/2013. Konstatoval, že v rozhodné době, tj. v době, kdy žalobce poskytoval úvěry na splacení dalších členských vkladů, byl účinný zákon o družstevních záložnách; vyhláška č. 123/2007 Sb., která v §193 odst. 3 prováděla § 11 odst. 2 zákona o družstevních záložnách a zakazovala družstevním záložnám poskytovat úvěry nebo vystavovat zajišťovací či platební nástroje za účelem splacení základního a dalšího členského vkladu. Tyto vyhláška byla nahrazena vyhláškou č. 23/2014 Sb., v níž byl v § 69 odst. 3 obsažen shodný zákaz na základě totožného zmocnění. Žalovaný vyzdvihl, že prvostupňový správní orgán posoudil jednání žalobce i ve vztahu k pozdější právní úpravě; nicméně nedošel k závěru, že by tato úprava byla pro žalobce příznivější. Uvedl, že v obchodním zákoníku nebyla v obecné soukromoprávní rovině pro družstva otázka finanční asistence upravena; obchodní zákoník až do jeho zrušení a nahrazení zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „zákon o obchodních korporacích“) úvěrování pořízení podílů u družstev neupravoval. Obchodní zákoník je lex generalis k zákonu o družstevních záložnách, který upravuje některé zvláštnosti a podrobnosti činnosti družstevních záložen. Jelikož zvláštními právními předpisy bylo vyloučeno poskytování úvěrů za účelem splacení členských vkladů, nelze pak z absence obecné právní úpravy vyvodit přípustnost takového jednání. Navíc upozornil na to, že speciální úprava v zákoně o družstevních záložnách je spíše veřejnosprávní a je jednoznačná; tudíž jednání žalobce nemohlo být považováno za dovolenou finanční asistenci. Zdůraznil shodně s prvostupňovým správním orgánem, že žalobce prostřednictvím řetězce nestandardních transakcí poskytoval úvěry svým vedoucím pracovníkům za účelem splacení dalšího členského vkladu, nelze proto vůbec uvažovat o standardních podmínkách úvěrování. Poukázal na to, že žalobce při vědomí zvláštní právní úpravy v zákoně o družstevních záložnách a vyhlášce č. 123/2007 Sb., učinil nestandardní kroky, aby skutečný původ prostředků, kterými byly další členské vklady financovány, zakryl. A to prostřednictvím série transakcí s využitím řetězce zahraničních a tuzemských společností. Tyto transakce měly za cíl obejít jasně formulovaný zákonný zákaz finanční asistence ve zvláštních právních předpisech. Žalovaný odmítl vysvětlení žalobce, že po změně obecné právní úpravy, je typ této transakce v případě družstevních záložen běžný (jinak by se žalobce nemohl dovolat výjimky). K námitce překročení zákonného zmocnění k zákazu poskytování úvěrů na financování dalšího členského vkladu uvedl, že podle § 11 odst. 2 zákona o družstevních záložnách je družstevní záložna povinna dodržovat i pravidla bezpečného provozu. Dle § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách je pak žalovaný zmocněn stanovit vyhláškou pravidla a ukazatele mimo jiné pro pravidla bezpečného provozu. Dle § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., bylo omezeno poskytování úvěrů zákazem těch úvěrů, jimiž by bylo financováno splacení dalšího členského vkladu. Žalovaný byl přesvědčen, že shora citovaným ustanovením vyhlášky č. 123/2007 Sb., došlo k řádnému naplnění zákonného zmocnění spočívajícího v omezení a podmínkách pro některé druhy úvěrů nebo investic, vkladů, záruk a závazků. Odmítl, že by došlo k překročení zákonného zmocnění, když dotčené ustanovení vyhlášky se fakticky zabývá omezeními úvěrové činnosti družstevních záložen, konkrétně pouze dílčím zákazem úvěrů, které jsou poskytnuty za účelem splacení dalšího členského vkladu, a tudíž fiktivního navýšení kapitálu. Shrnul, že vyhláška byla vydána k provedení zákona o družstevních záložnách v souladu s účelem sledovaným příslušnými zmocňujícími ustanoveními a se zákonem jako celkem. Žalovaný nesdílel názor žalobce, že by byla tuzemská právní úprava v rozporu s komunitárním právem. Nesouhlasil však s tvrzením prvostupňového správního orgánu, že z nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 575/2013 vyplývá, že poskytování úvěrů na splacení dalších členských vkladů není dovoleno. Toto nařízení totiž vůbec neřeší, zdali finanční asistence je dovolenou či nedovolenou činností, když neřeší pravidla finanční asistence.

4. K námitkám týkajícím se skutkových zjištění ohledně vytýkaného jednání finanční asistence uvedl žalovaný, že úvěrování dalších členských vkladů má za řádně zdokumentováno. Zdůraznil, že závěry o skutečném průběhu transakcí a záměrech žalobce nejsou založeny jen na notářských zápisech a vysvětleních obstaraných od některých zúčastněných osob Policií ČR, nýbrž též na výpisech z účtů, dokladech o přístupu k elektronickému bankovnictví, dokladech o přístupech k datovým schránkám atp. Upozornil, že v transakcích u různých koncových příjemců finančních prostředků byly opakovaně zainteresovány stejné zahraniční společnosti. Dovodil, že žalobce musel vědět o skutečném účelu využití finančních prostředků z úvěrů, neboť úvěry poskytoval společnostem, které nepochybně sám využíval k provádění daných transakcí, když konečnými příjemci finančních prostředků byli jeho zaměstnanci a vedoucí osoby. Nesouhlasil s tím, že by měl být ve správním řízení prokazován dopad finanční asistence na platební schopnost, pravidla likvidity a bezpečný provoz společnosti. K prokázání nedostatku v činnosti družstevní záložny je třeba zjistit toliko, zda družstevní záložna poskytla úvěr za účelem splacení dalšího členského vkladu, což v řízení bylo prokázáno. Odmítl námitku, že se prvostupňový správní orgán nezabýval problematikou kapitálové přiměřenosti. Vysvětlil, že v důsledku úvěrování dalších členských vkladů nelze hodnotu kapitálové přiměřenosti stanovit.

5. K výtkám žalobce směřujícím do nedostačujícího obsahu vytýkaných jednání v oznámení o zahájení správního řízení konstatoval, že v oznámení byla obsažena předběžná skutková zjištění; proto není mezi popisem skutku v oznámení a v konečném rozhodnutí naprostá shoda, což bylo v odůvodnění rozhodnutí vysvětleno.

6. Dále k námitkám žalobce vůči posouzení porušení limitů angažovanosti v souvislosti s obchody se směnkami vysvětlil, že obchodování družstevních záložen na vlastní účet s cennými papíry bylo právní úpravou omezeno pouze na případy, kdy to bylo podle zákona výslovně připuštěno. Družstevní záložny nemohly obchodovat na vlastní účet s cennými papíry nepřijatými k obchodování na regulovaných trzích. Akcentoval, že pořízení směnek nepovažuje za nezbytnou transakci k zajištění vlastního provozu; ani předcházející znění zákona nelze vykládat jinak. Pokud se jedná o směnky pořizované prostřednictvím třetích osob, pak ani tyto obchody nelze považovat za standardní operace. Připomněl, že skutková zjištění vycházejí z jednotného způsobu provedení a podobných skutkových okolností, též ze skutečnosti, že některé obchodní společnosti se podílely na financování poskytování dalších členských vkladů. Přičemž do datových schránek těchto společností vstupoval žalobce. Tato zjištění jsou navíc dokreslena korespondujícími notářskými zápisy a podanými vysvětleními. Nesouhlasil taktéž s námitkou prekluze zahájeného řízení, když se jedná o pokračující protiprávní jednání. Přičemž vytýkané jednání spočívající v porušení limitů angažovanosti v souvislosti s obchody se směnkami bylo ukončeno ke dni 5. 10. 2012 a řízení ve věci bylo zahájeno již dne 15. 5. 2013. Nad to připomněl, že lhůty stanovené v zákoně o družstevních záložnách se vztahují výlučně ke správním deliktům, proto není v dané věci jednoznačné, zdali se mohou použít i na žalobci vytýkaná jednání. Obranu žalobce, že nezákonné obchodování se směnkami nebylo spojeno s žádným hmatatelným negativním následkem, měl za nepřípadnou. Obchody realizované prostřednictvím třetích osob byly obchody obcházející zákaz obchodovat s cennými papíry nepřijatými k obchodování na regulovaných trzích. Shrnul, že porušování jednotlivých povinností nebylo izolovaným jevem, ale jednalo se o systematické a úmyslné jednání. Pokud žalobce použil síť zahraničních a tuzemských společností jednou za účelem úvěrování dalších členských vkladů a podruhé za účelem nákupu směnek, pak se jedná nepochybně o úmyslné jednání. Jednotné provedení a využití sítě společností nasvědčují tomu, že celá struktura byla žalobcem ovládána.

7. K poukazu žalobce na úvěr poskytnutý společnosti Tapovan, jež se žalobcem nespolupracuje, uvedl, že žalobce tvrzené skutečnosti o nespolupráci nastaly až poté, co se žalobce dopustil vytýkaného jednání, což spíše nasvědčuje tomu, že se některé z dotčených společností vymkly žalobci z kontroly. V této souvislosti upozornil na změnu v přehledu přístupů do datové schránky Tapovanu, do níž je až ode dne 15. 4. 2013 přistupováno z jiné IP adresy než patří žalobci.

8. Závěrem žalovaný upozornil, že v důsledku prvního vytýkaného jednání – finanční asistence u žalobce přetrvává stav spočívající v de facto fiktivním navýšení kapitálu z poskytovaných úvěrů, není tedy jasná faktická struktura kapitálu žalobce a negativní zjištění se pak promítají do vykazování kapitálové přiměřenosti a s tím spojeného efektivního výkonu dohledu. Uvedená jednání jsou zakázána jako neobezřetná a mají ohrožovací charakter, tj. není relevantní, zda nastanou jejich následky. Rovněž tak žalovaný odmítl námitky žalobce týkající se nesprávného posouzení v řízení uplatněných námitek podjatosti. Co se týče námitky podjatosti uplatněné vůči zaměstnancům žalovaného, odkázal na usnesení ze dne 19. 3. 2014, jímž se s nimi vypořádal; ohledně námitky podjatosti vznesené žalobcem vůči členu bankovní rady prof. T. odkázala na § 14 odst. 6 správního řádu s tím, že se ustanovení o podjatosti nepoužijí pro vedoucí ústředních správních orgánů; když žalovaný navíc dospěl k názoru, že ani po věcné stránce není důvod pochybovat o jeho podjatosti; žalobcem tvrzený vztah T. k věci měl totiž za vykonstruovaný.

II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného

9. Žalobce v žalobě nejprve zdůraznil, že jeho finanční situace odpovídá požadavkům české i evropské právní úpravy spořitelních družstev, taktéž je v souladu s podmínkami uvedenými v povolení k činnosti družstevní záložny. Poté v části II. žaloby navázal stručným popisem obou správních rozhodnutí, jejichž přezkumu se domáhá a v bodech 11 až 35 žaloby shrnul skutkový stav věci. V části III. žaloby nazvané právní argumentace v obecných tezích představil zásadní žalobní námitky (body 36 až 41 žaloby), které rozdělil do dvou hlavních kategorií. V první kategorii byly zahrnuty námitky směřující proti právnímu posouzení věci, když žalobce správním orgánům vytkl, že a) jimi vytýkaná jednání nejsou protiprávní; b) vytýkaná jednání jsou nesprávně posouzena; c) vytýkaná jednání nelze trestat, neboť byla dle § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách prekludována; d) vytýkaná jednání nelze přičíst žalobci; e) činnost žalobce nevykazovala nedostatky dle § 28 odst. 3 zákona o družstevních záložnách. Druhá kategorie námitek obsahovala námitky procesního charakteru. Žalobce jimi namítal, že správní orgány: a) porušily principy správního trestání a zásady ovládající správní řízení; b) nedostatečně zjistily skutkový stav věci; c) nesprávně provedly důkazy a tyto současně nesprávně hodnotily; d) nevypořádaly se řádně s námitkou podjatosti; e) zneužily správní uvážení a uložily trest ultima ratio.

10. Konkrétně žalobce k výtce nesprávného právního posouzení finanční asistence namítal (viz body 43 až 114 žaloby), že se ve výroku prvostupňového rozhodnutí uvedeného jednání nedopustil a že jeho činnost nevykazovala správními orgány vytýkané nedostatky. Zdůraznil, že finanční asistence je jednáním souladným se zákonem dle § 41 zákona o obchodních korporacích. Naopak § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., jímž se zakazovalo družstevním záložnám, mj. poskytovat úvěry za účelem splacení základního členského vkladu nebo dalšího členského vkladu a podle kterého ve věci správní orgány postupovaly, vyhodnotil jako protiústavní. Dále žalovanému vytkl, že ve věci řádně neaplikoval Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 575/2013, o obezřetnostních požadavcích na úvěrové instituce a investiční podniky ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „nařízení č. 575/2013“); taktéž, že žalovaný ve věci neaplikoval Úřední sdělení ČNB ze dne 20. 12. 2013 k výkonu činnosti bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry a uplatňování plošných diskrecí orgánem dohledu (dále jen „Úřední sdělení ČNB“).

11. Protiústavnost § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., odůvodnil tím, že prováděcím předpisem nelze stanovit absolutní zákaz poskytování úvěrů kvalifikovaných jako finanční asistence, neboť takovýto zákaz není obsažen v zákoně. Dle žalobce přijetím citovaného ustanovení do vyhlášky došlo k porušení čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR, jímž je stanoveno, že podzákonný právní předpis musí být vydán na základě zákona, v mezích zákona a k jeho vydání musí být správní orgán výslovně zákonem zmocněn (viz body 46 až 49 žaloby). Žalobce byl přesvědčen, že realizace blanketního zmocnění obsaženého v § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách v ustanovení § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., došlo k zásahu do primárních práv a k přenesení moci zákonodárné na orgán moci výkonné. Tutéž argumentaci žalobce vztáhl i na novou úpravu obsaženou v § 69 odst. 3 vyhlášky č. 23/2014 Sb. Dále upozornil na to, že účelem a smyslem zákonného zmocnění v § 11 zákona o družstevních záložnách je, aby byla družstevními záložnami dodržována pravidla likvidity a bezpečného provozu. S odkazem na odbornou literaturu konstatoval, že samotná finanční asistence nemá zásadně za následek snížení majetku společnosti. Tudíž zákaz finanční asistence, který byl vtělen do § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., bez výslovného zákonného zmocnění, nenaplňuje ani účel, který má být prováděcím předpisem naplněn. Protiústavnost sporovaného ustanovení vyhlášky dovozoval i z § 608 a § 609 zákona o obchodních korporacích, v nichž je výslovně finanční asistenci upravena ve vztahu ke spořitelním družstvům. Zásadně nesouhlasil s názorem správních orgánů, že zákon o obchodních korporacích nelze v dané věci použít s ohledem na poměr speciality práva veřejného vůči právu soukromému. Žalobce zdůraznil, že je zapotřebí vykládat veřejnoprávní i soukromoprávní předpisy ve vzájemné shodě; tedy zákaz finanční asistence musí být vykládán i v souladu se zákonem o obchodních korporacích.

12. Upozornil, že z hlediska aplikace komunitárního práva mělo být v žalobou napadených rozhodnutích postupováno jak dle nařízení č. 575/2013, tak zejména dle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2013/36/EU o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostním dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky (dále jen „směrnice č. 2013/36/EU“). Přitom nařízení č. 575/2013 zákaz finanční asistence neobsahuje, upravuje však pravidla, která jako důsledek finanční asistence stanoví nemožnost započítání takto financovaného členského vkladu (kapitálového nástroje) do kmenového kapitálu Tier 1. Poukázal tak na nesprávné hodnocení finanční asistence správními orgány právě ve vztahu ke shora zmíněné evropské právní úpravě. Podstatou evropské úpravy je totiž analýza dopadu finanční asistence na kapitál dlužníka, nikoli mechanický zákaz určité transakce z důvodu její obecné kategorizace. Zdůraznil, že zásadně platí přednostní aplikace práva EU vůči vnitrostátnímu právu. V této souvislosti zopakoval, že žalobce splňoval veškeré parametry stanovené komunitárním právem, co se týče splacení kapitálu, a to dokonce i bez započtení vkladů, jež měly být údajně financovány finanční asistencí.

13. Žalobce namítal i nesprávný výklad ustanovení § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., když správní orgány z něj dovozují absolutní zákaz jednání finanční asistence, ale nikterak neposuzují dopad údajného rizika finanční asistence na finanční situaci žalobce. Tento nelogický postup sice odpovídá gramatickému výkladu citovaného ustanovení, ale ten je nutno konfrontovat s teleologickým výkladem. Připomněl, že účelem zákazu finanční asistence je ochrana kapitálu společnosti; zajišťuje se jím tedy ochrana družstevníků a věřitelů společnosti. Přičemž zcela eliminovat rizika transakcí nelze nikdy při žádné finanční operaci. Na druhé straně poskytování úvěrů, resp. jejich omezení lze považovat za zásah do ústavního práva podnikat. Při poměřování dotčených práv dospěl k závěru, že jediný ústavně konformní výklad zákazu finanční asistence, měl být proveden ve vztahu a v souladu se zákonem o obchodních korporacích a nařízením č. 575/2013 tak, že za splnění daných podmínek je finanční asistence povolena.

14. Rovněž namítal (body 115 až 126 žaloby) nesprávné právní posouzení nezákonnosti jednání uvedeného ve výroku žalobou napadeného rozhodnutí pod písmenem (ii), tj. tzv. nezákonných obchodů se směnkami. Zopakoval, že mu bylo v této souvislosti správními orgány vytýkáno následující: a) nákup dotčených směnek na vlastní účet, které nejsou cennými papíry přijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu; b) porušení pravidel angažovanosti ve vztahu k výstavcům směnek; c) nákup směnek prostřednictvím účelově založených společností.

15. Upozornil na to, že směnky, které koupil ve dnech 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011, nabyl v souladu s platnou úpravou. Jeho záměrem bylo držet je do splatnosti, a proto je v souladu s vyhláškou č. 123/2007 Sb., zařadil do investičního portfolia a nikoli do portfolia obchodního. O tomto záměru řádně informoval ČNB dopisem ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. Sp/2012/104/586, č.j. 2012/9792/580, což ČNB bez námitek vzala na vědomí. Nad to byl s ohledem na bonitu směnečných dlužníků přesvědčen, že nebyl důvod pochybovat o minimální rizikovosti dané investice. Potvrdil, že pohledávky z těchto cenných papírů byly včas a řádně splaceny, a to včetně příslušného výnosu.

16. Dále k vytýkanému porušení pravidel angažovanosti při držení směnek JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s., zdůraznil, že dle čl. 32 Guidelines CEBS není nutno pro posouzení ekonomicky spjaté skupiny subjektů spojit všechny tři subjekty do jedné ekonomicky spjaté skupiny subjektů (dále též „ESSK“), přičemž vztah mezi nimi je založen na společném (subjekty A + B) vlastnictví třetího subjektu (subjekt C). Z čl. 32 totiž vyplývá, že dozorovaný subjekt má vykazovat dvě ekonomicky spjaté skupiny subjektů ESSK1 jako A + C a ESSK2 jako B + C. Byl přesvědčen, že při posuzování ESSK hraje roli postavení osob zavázaných ze směnky (emitenta a avalistu). Směnku lze předložit k proplacení kterékoli z jmenovaných osob; jejich postavení je tedy stejné, čímž dochází ke zvýšení hodnoty směnky z titulu možnosti jejího lepšího proplacení.

17. Žalobce také odmítl, že by nakupoval směnky prostřednictvím účelově založených společností, s úmyslem systematického porušování zákona o družstevních záložnách. Vysvětlil, že nákup směnek nebyl uskutečněn jako série skutkových jednání vedených stejných záměrem a blízkou sousledností časovou, nýbrž se jednalo o individuálně a odděleně provedené transakce. V této souvislosti zdůraznil, že společnosti Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; KLARI.NET s.r.o.; Tapovan s.r.o.; Etilia s.r.o.; Office World Prague s.r.o., Landino s. r.o., jimž žalobce poskytl úvěry na nákup cenných papírů, nejsou subjekty ekonomicky či fakticky propojené se žalobcem, ani nejsou žalobcem ovládané. Například Tapovan s.r.o. podala na žalobce insolvenční návrh, což z podstaty vylučuje jednání ve shodě. Naopak Clair de Lune s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; Tapovan s.r.o. tvoří koncern. Zopakoval, že veškeré poskytnuté úvěry byly standardními úvěrovými produkty, které prošly interními schvalovacími procesy a posouzením rizik; jejich poskytnutí bylo zajištěno zástavním právem k cenným papírům a jejich uložením do advokátní úschovy. Navíc pohledávky z dotčených směnek byly splaceny ještě před zahájením správního řízení se žalobcem. Namítal proto i nedostatečně zjištěný skutkový stav věci ze strany správních orgánů.

18. V žalobních bodech 127 – 130 nesouhlasil s tím, že u vytýkaného jednání – finanční asistence správní orgány nezjišťovaly, zdali úvěry žalobcem přidělené třetím osobám byly poskytovány za účelem splatit jejich základní členský či další členský vklad, jak je vyžadováno § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Nesouhlasil s tím, že účel úvěrů byl prokázán výpisy z bankovních účtů a doklady o realizaci dotčených plateb. Měl za to, že v řízení nebyl zjištěn úmysl porušit povinnost dle § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tj. za jakým konkrétním účelem byly úvěry poskytovány, neboť správní orgány odmítly provést k důkazu výslechy statutárních orgánů dotčených subjektů, u nichž dovozovaly, že tvoří tzv. síť off–shorových společností. Dále nesouhlasil s tím, že správní orgány k důkazům provedly toliko audit datových schránek a přehledy přihlášení do internetového bankovnictví. Dovodil, že „hostname“ IP adresy nemusí souviset s uživatelem IP adresy; rovněž byl přesvědčen, že správní orgány neodstranily pochybnosti o správnosti identifikace osoby, které IP adresy patří.

19. Taktéž nesouhlasil s tím, že u vytýkaného jednání – porušování limitů angažovanosti (žalobní body 132 – 137) byla příslušná právní kvalifikace porušení pravidel a ukazatelů dle § 11 zákona o družstevních záložnách správními orgány učiněna, aniž by ve výroku rozhodnutí bylo uvedeno jednak jaké konkrétní převody či obchody měl žalobce učinit; zdali dané jednání poškozuje či jen ohrožuje zájmy vkladatelů či členů a jakým způsobem; nebyly specifikovány konkrétní předpisy, jež měly být žalobcem porušeny či ohroženy. Upozornil na to, že nelze dospět k závěru o tom, že by žalobce vykazoval nedostatek v činnosti družstevní záložny, jelikož veškeré nakoupené směnky byly řádně splaceny, stejně jako úvěry poskytnuté na nákupy směnek. Navíc by výše uvedené jednání muselo být podřazeno pod skutkovou podstatu správního deliktu dle § 27b odst. 1 písm. l) ve spojení s § 3 odst. 2 zákona o družstevních záložnách. A za tento delikt pak nelze uložit sankci odebrání povolení k činnosti.

20. Žalobce v bodech 138 – 153 žaloby namítal uplynutí prekluzivní lhůty pro zahájení řízení dle § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách. Žalovanému vytkl, že se touto skutečností z úřední povinnosti v žalobou napadeném rozhodnutí nezabýval. Poukázal na to, že prvostupňový správní orgán se k době, k níž posuzuje vytýkané jednání, nevyjádřil jednotně. K této, v rozkladem uplatněné námitce, se žalovaný v rozhodnutí nevyjádřil. Podle žalobce z podkladů ve správním spise vyplývá, že se vytýkané skutky mohly stát pouze v období let 2010 až 2012. K časovému zařazení vytýkaného jednání – finanční asistence s odkazem na bod 72 prvostupňového rozhodnutí uvedl, že doba rozhodná byla prvostupňovým správním orgánem zasazena do časového rámce ode dne 16. 7. 2010 do dne 14. 12. 2011. O vytýkaném jednání se však prvostupňový správní orgán musel dozvědět dříve, a to na základě žalobcova řádného splnění informační povinnosti; tj. mnohem dříve než rok před zahájením správního řízení. Co se týče dalšího vytýkaného jednání – porušení limitů angažovanosti, to bylo v bodě 79 prvostupňového rozhodnutí popsáno jako pokračující jednání, jež bylo ukončeno dne 5. 10. 2012. Ovšem k poslednímu nákupu směnek žalobcem ve smyslu výroku rozhodnutí došlo nejpozději v únoru 2012. Zároveň zdůraznil, že je nutno zohlednit, že nákup směnek osobami odlišnými od žalobce nelze z podstaty přičítat žalobci, tudíž se nemůže jednat o pokračující žalobcovo jednání; potažmo nelze souhlasit s pozdějším datem ukončení tohoto protiprávního jednání. Jelikož dle názoru žalobce mělo být toto jednání podřazeno pod § 27b odst. 1 písm. l) zákona o družstevních záložnách a poslední směnky byly žalobcem zakoupeny v únoru 2012, opět došlo před zahájením správního řízení k uplynutí roční prekluzivní lhůty.

21. V žalobních bodech 154 až 170 žalobce podrobně rozebíral problematiku dohledu a správního trestání dle zákona o družstevních záložnách. S ohledem na jasnou sankční povahu odnětí licence byl přesvědčen o tom, že uložený postih v dané věci je klasickou sankcí ukládanou ve správním trestání (odkázal i na odpovídající úpravu v přestupkovém zákoně); navíc se jedná o sankci nejpřísnější. Vysvětlil, že úlohou této sankce rozhodně není zajištění nápravy protiprávního stavu, když jejím bezprostředním důsledkem je přímo zrušení žalobce. V této souvislosti upozornil na možnost liberace dle § 27d odst. 1 zákona o družstevních záložnách, kterou měly správní orgány vůči žalobci aplikovat.

22. Rovněž tak žalobce v bodech 171 – 185 žaloby namítal, že vytýkané jednání nelze klást za vinu právě jemu (nelze je žalobci přičítat), jelikož společnosti Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; KLARI.NET s.r.o.; Tapovan s.r.o.; Etilia s.r.o.; Office World Prague s.r.o., Landino s. r.o., při nákupech cenných papírů jednaly samostatně a nezávisle; žalobce tak nemůže být odpovědný za obchody se směnkami, které tyto společnosti provedly. Zopakoval, že uvedeným společnostem byly z jeho strany poskytnuty pouze standardní služby v podobě úvěrů. Tvrzení správních orgánů o opaku, tj. že se jednalo o společnosti ovládané žalobcem, označil žalobce za pouhé spekulace, jež nemají oporu ve správním spise. Znovu upozornil na ostrý střet zájmů svých a společnosti Tapovan s.r.o.; dále je Tapovan s.r.o. jediným společníkem Clair de Lune s.r.o. a Rowlings Comp s.r.o., tudíž žalobce rozhodně nemůže být ovládající osobou v těchto společnostech. Pokud prvostupňový správní orgán dospěl k uvedeným závěrům na základě záznamů přístupů k jejich datovým schránkám, pak žalobce sporoval ze záznamů učiněná zjištění.

23. Žalobce nesouhlasil s tím, že by jeho činnost vykazovala nedostatky dle § 28 odst. 3 zákona o družstevních záložnách (body 186 – 209 žaloby). Zaprvé popřel, že by vykazoval nedostatečnou kapitálovou přiměřenost v důsledku finanční asistence. Upozornil na to, že na rozdíl od oznámení o zahájení správního řízení již v prvostupňovém rozhodnutí nebylo porušení kapitálové přiměřenosti vůbec konstatováno. Naopak žalobce prokázal, že veškeré ukazatele kapitálové přiměřenosti dodržuje; tudíž byly v řízení vyvráceny veškeré obavy správních orgánů ohledně finanční stability žalobce, jak vyplývá ze znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem BENE FACTUM a. s, a z členské schůze žalobce ze dne 5. 6. 2013. Dále žalobce vytkl žalovanému, že se nevypořádal s důkazy navrženými žalobcem k prokázání výše jeho majetku; zároveň nesouhlasil s vágním závěrem správních orgánů o tom, že v důsledku protiprávního jednání žalobce nelze hodnotu kapitálové přiměřenosti určit. Zadruhé žalobce popřel, že by vybudoval utajenou strukturu účelově založených společností k obcházení pravidel zákona o družstevních záložnách. Opět zmínil, že systematický nákup směnek společností JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s., nelze přičítat žalobci. U společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; Tapovan s.r.o.; Mipeo s. r. o.; TRICAP CZ, s. r. o.; YJP Czech, s. r. o. pak popřel, že by se jednalo o společnosti jím jakkoliv ovládané. Zatřetí odmítl, že by jím provedené transakce poškodily zájmy vkladatelů a členů družstevní záložny či že by ohrožovaly stabilitu družstevní záložny. Přičemž ani ve výroku prvostupňového rozhodnutí není specifikováno jakých převodů či obchodů se měl žalobce dopustit dle § 28 odst. 3 písm. c) zákona o družstevních záložnách.

24. V žalobních bodech 210 až 341 žalobce správním orgánům vytkl procesní vady správního řízení, kdy namítal, že správní orgány nedodržely principy správního trestání; při provádění důkazů mimo ústní jednání porušily § 51 odst. 2, § 53 odst. 6 správního řádu; nesprávně vypořádaly námitky podjatosti osob podílejících se na rozhodování věci. K nedodržení principů správního trestání uvedl (viz body 212 – 221 žaloby), že správní orgány nedodržely zásadu materiální pravdy dle § 3 správního řádu a zásadu vyšetřovací dle § 50 odst. 3 správního řádu. Konkrétně sporoval zjištění správních orgánů učiněná z auditů datových schránek a z přehledů přihlášení do internetového bankovnictví, kdy hodnotily IP adresy, z nichž docházelo k přístupu do datových schránek a do internetového bankovnictví. Jednak žalobce považoval ve správním řízení provedené dokazování za nedostatečné, a rovněž tak byl přesvědčen, že hostname IP adresy nemusí souhlasit s uživatelem IP adresy. Žalobce dále vytkl prvostupňovému orgánu, že porušil princip totožnosti skutku, když v rozporu s vymezením skutků v oznámení o zahájení řízení bylo odůvodněno prvostupňové rozhodnutí mimo jiné i těmi pochybeními žalobce, které nebyly v předchozím oznámení nikterak vymezeny. Jednalo se o tvrzení spočívající ve „vytvoření sítě účelově založených společností, které používal k různým formám protiprávního jednání“, žalobce tak byl zbaven možnosti se uvedenému vyjádřit. K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu (viz body 227 – 243 žaloby) uvedl, že nebyl zjištěn stav kapitálové přiměřenosti žalobce, čímž nebyl v řízení zjištěn ani faktický dopad žalobcova jednání na jeho členy a vkladatele, potažmo nebyla posouzena závažnost vytýkaného jednání žalobce. Vytkl správním orgánům i to, že nezjišťovaly skutečnosti naplňující skutkovou podstatu porušení povinnosti stanovené v § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., neboť nebylo zjištěno, zda úvěry poskytované žalobcem v případě finanční asistence, byly skutečně poskytnuty za účelem (tj. v úmyslu) splacení základného členského vkladu či dalšího členského vkladu. Žalobce byl přesvědčen, že správní orgány nedodržely zákonem stanovené podmínky pro provádění důkazů (viz žalobní body 244 – 258), když porušily zásady správního trestání (zásady ústnosti, přímosti, bezprostřednosti); žalobce nebyl vyrozuměn o provádění důkazu listinou mimo ústní jednání dle § 49 odst. 1, § 51 odst. 2 správního řádu; nebyl vyhotoven protokol dle § 18 odst. 1 ve spojení s § 53 odst. 6 správního řádu. Co se týče porušení zásad ústnosti, přímosti a bezprostřednosti namítal, že nebyl vyrozuměn o záměru správních orgánů provádět důkaz listinnými důkazy. Navíc správní orgány pochybily i v tom, že o provedení listinných důkazů nevypracovaly protokol. Ohledně napadeného hodnocení důkazů (viz žalobní body 259 – 271) žalobce sporoval, že správní orgány neprovedly jím navržené svědecké výslechy jednatelů dotčených společností s tím, že se nedůvodně spokojily s listinnými důkazy – prohlášeními jednatelů formou notářských zápisů a vysvětleními podanými u Policie ČR. Selektivní přístup v hodnocení důkazů žalobce spatřoval v tom, že správní orgány tvrzení jednatelů společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; Tapovan s.r.o. vztáhly bez dalšího i na další společnosti (Landino s. r. o.; KLARI.NET s. r. o.; Etilita s. r. o.; Office World Prague s. r. o.).

25. V žalobních bodech 272 – 283 žalobce uplatnil výtky proti způsobu vyřízení jím uplatněné námitky podjatosti vůči Mgr. Ing. T. R. a Mgr. Bc. L. M., pracovníkům sankčních a licenčních řízení, neboť lustrovali při obstarávání podkladů v daném řízení v policejním spise vedeném v rámci prověřování věci dle § 65 odst. 1 zákona č. 141/1961 sb., trestní řád, ve znění rozhodném (dále jen „trestní řád“). Taktéž nesouhlasil s vypořádáním námitky podjatosti vůči Ing. K. G., řediteli sekce licenčních a sankčních řízení, jelikož na ústním jednání dne 14. 8. 2013 přislíbil, že provede výslechy jím navržených svědků, což později bez odůvodnění odmítl. Rovněž v rozporu s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1997, sp. zn. 5 A 27/95, umožnil, aby se na správním řízení podíleli pracovníci sekce dohledu nad finančním trhem, a to Mgr. B. a Ing. J. Š., Ph.D. Připustil, že o námitce podjatosti bylo rozhodnuto žalovaným, a to usnesením ze dne 19. 3. 2014. Nesouhlasil však s tím, že o námitkách podjatosti nerozhodla osoba oprávněná, tj. osoba služebně nadřízená, konkrétně Ing. J. R., nýbrž prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D. a prof. Ing. K. J., Csc., kteří rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014 podepsali. Navíc žalovanému vytkl, že se v usnesení nevypořádal s jeho tvrzeními uvedeným v doplnění námitky podáním ze dne 21. 3. 2014. Taktéž správním orgánům vytkl, že mu na jeho žádost ze dne 21. 5. 2014 nesdělily jména členů rozkladové komise. Povinnost sdělit jména členů rozkladové komise odvozoval z čl. 1 odst. 2 Jednacího řádu rozkladové komise ČNB a z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 1 Afs 5/2010. Ve výše uvedeném nezákonném postupu spatřoval žalobce porušení § 14 odst. 2, § 15 odst. 4 správního řádu a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

26. Žalobce s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 770/02, namítal (viz žalobní body 284 – 285) nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí z důvodu jeho vydání na základě neúčinné vyhlášky č. 123/2007 Sb. a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu, na něž prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí odkázal v bodě 250 a jejichž údajné porušení vedlo k odebrání povolení žalobci, nebyly k datu vydání prvostupňového rozhodnutí účinnými právními předpisy. Správní orgány měly vytýkaná jednání žalobce posuzovat dle nové právní úpravy platné ke dni 1. 1. 2014.

27. V žalobních bodech 286 – 341 žalobce správním orgánům vytkl překročení (zneužití) mezí správního uvážení, což spatřoval jak v úvahách správních orgánů o závažnosti správního deliktu, tak v uložení trestu ultima ratio, tj. v odnětí povolení k činnosti. Žalobce byl přesvědčen, že správní orgány měly zvolit v souladu se zákonem jiné prostředky k nápravě. Pokud měly správní orgány za to, že v závadném jednání bylo angažováno vedení žalobce, pak mohlo ovlivnit nové obsazení vedení žalobce dle § 28 odst. 1 písm. e) zákona o družstevních záložnách; dále pokud měly správní orgány za to, že nebylo možno rozkrýt protiprávní jednání žalobce v plném rozsahu, měl být nařízen mimořádný audit žalobce dle § 28 odst. 1 písm. d) zákona o družstevních záložnách. Žalobce namítal, že prvostupňový správní orgán v bodě 70 svého rozhodnutí použil neurčité tvrzení, když uvedl, že v činnosti žalobce byly zjištěny přetrvávající nedostatky, aniž by tyto byly v rozhodnutí blíže konkretizovány. Žalobce sice připustil, že v zákonném výčtu nápravných opatření dle § 28 odst. 2 písm. f) zákona o družstevních záložnách je vypočteno i odejmutí povolení k činnosti, nicméně tímto opatřením rozhodně nedojde ke zjednání nápravy zjištěných nedostatků v záložně, nýbrž k její likvidaci. Žalobce s poukazem na § 28 odst. 1 písm. f) v souladu s § 28g odst. 1 zákona o družstevních záložnách a na důvodovou zprávu k zákonu č. 57/2006 Sb., zdůraznil, že k odejmutí povolení lze ze strany správních orgánů přistoupit pouze, když s ohledem na povahu zjištěného nedostatku není třeba předchozího uložení nápravného opatření a současně tyto nedostatky přetrvávají a musí se jednat o závažné nedostatky. Rovněž tak uložení sankce odnětí povolení označil za rozporné s výše citovanými evropskými předpisy. Shrnul, že zjištěné nedostatky u žalobce nemohly dosáhnout takové míry závažnosti, aby bylo možno uloženou sankci v dané věci považovat za přiměřenou. V této souvislosti připomněl, že finanční stabilita žalobce nebyla ani ohrožena ani snížena; proto odejmutí povolení k činnosti označil za likvidační postup správních orgánů vůči žalobci, jímž překročily meze svého oprávnění a správního uvážení.

28. Další překročení mezí správního uvážení žalobce spatřoval v selektivním výběru důkazních prostředků, jelikož správní orgány neprovedly důkazy navržené žalobcem; neposoudily jako předběžnou otázku vliv vstupu nového investora, což mohlo zásadním způsobem ovlivnit následně přijatá opatření; upozornil na to, že částí výroku prvostupňového rozhodnutí byla žalobci uložena konkrétní omezení, která však nemají oporu v § 28 odst. 1 písm. b) zákona o družstevních záložnách.

29. Žalobce navrhl soudu, aby žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

30. V doplnění žaloby ze dne 6. 8. 2014 žalobce upřesnil některé z již uplatněných žalobních námitek. Mimo jiné zopakoval, že správní orgány sice souhlasily se žalobcem v tom, že nařízení č. 575/2018 finanční asistenci nezakazuje, ale nevypořádaly se se vztahem tohoto nařízení k § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb.; taktéž se žalovaný nevypořádal s odborným posudkem, jenž byl žalobcem předložen k prokázání tvrzení o tom, že finanční asistence je povolenou činností. Nově správním orgánům vytkl, že nedostal možnost vytvořit tzv. opravné položky, které by eliminovaly finanční asistenci. K žalobní námitce prekluze možnosti správních orgánů zahájit správní řízení dle § 27d odst. 3 zákona o spořitelních družstvech doplnil, že žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl nepravdy, což dokládal Úředním záznamem policejního orgánu ze dne 14. 11. 2012. Z tohoto záznamu totiž vyplývá, že prvostupňový správní orgán se již delší dobu jednáním žalobce zabýval.

31. Dále žalobce k již uplatněné žalobní námitce týkající se nesprávného posouzení námitky podjatosti vůči zaměstnancům správního orgánu doplnil, že v rámci správního řízení namítal nezohlednění námitek podjatosti směřujících proti osobě viceguvernéra T., přitom se tento opakovaně sešel s Ing. P. P. Ing. P. přiznal, že se spolu znají ze tří prezentací v klubu F. Již samotné angažmá viceguvernéra ČNB v tomto klubu označil žalobce za nestandardní a znepokojivé.

32. Žalovaný ve svém podání ze dne 20. 9. 2014 odmítl veškeré žalobní námitky. Nesouhlasil s uplatněnou žalobní námitkou prekluze, neboť první informace ohledně vytýkaného jednání žalobce získal až dne 14. 11. 2012, kdy jí byly anonymním podáním na podatelnu doručeny listiny obsahující seznamy společností, kterým žalobce poskytl úvěry; schémata finančních toků; notářské zápisy s prohlášením sedmi jednatelů společností, jímž žalobce úvěry poskytoval. Žalovaný až poté započal věc prošetřovat. Jakmile zjistil, že dodané informace mají relevantní vypovídací hodnotu, zahájil dne 15. 5. 2013 správní řízení a vydal předběžné opatření, jímž žalobci zakázal výkon určitých činností. I v případě obchodování se směnkami bylo správní řízení zahájeno dříve, než rok od skončení protiprávního jednání, které mělo charakter pokračujícího jednání. Pokračující jednání bylo ukončeno dne 30. 6. 2012, identifikaci směnek žalovaný obdržel dne 15. 8. 2012. K úřednímu záznamu vypracovanému Policií České republiky ze dne 14. 11. 2012 konstatoval, že z něj žalobce vytrhává jednotlivá tvrzení. Zdůraznil, že v něm nejsou obsaženy konkrétní poznatky o žalobcově protiprávním jednání, o nichž měly správní orgány vědět již přede dnem 14. 11. 2012. Nad to upozornil, že záznam nebyl pracovníkem žalovaného autorizován.

33. Za mimořádně závažný nedostatek v činnosti žalobce považoval zejména poskytování úvěrů na splacení dalších členských vkladů (tzv. finanční asistence). Žalovaný byl přesvědčen, že ze způsobu provedení poskytování úvěrů vyplývá, že si byl žalobce vědom nedovolenosti předmětného jednání, neboť k poskytnutí úvěrů a toku těchto peněžních prostředků zpět do jeho kapitálu využíval finančních transakcí o mnoha krocích prostřednictvím složitých obchodních struktur, jejichž prvky tvořily nejen tuzemské ready–made společnosti, které jinak žádnou podnikatelskou činnost nevykonávaly, ale též zahraniční off–shore společnosti představující prázdné skořápky, mající zakrýt skutečné obchodní vazby. Taktéž nedovolené obchody se směnkami žalobce vykazovaly obdobný způsob provedení.

34. Zdůraznil, že hlavním důvodem zákazu finanční asistence byla ochrana věřitelů obchodních společností. Družstevní záložna kromě minimálního základního kapitálu 500 000 Kč průběžně udržuje i (regulatorní) kapitál v min. výši 35 mil. Kč. Družstevní záložna je povinna udržovat takový kapitál, který odpovídá součtu jednotlivých kapitálových požadavků ke krytí rizik, což je označováno pojmem kapitálová přiměřenost. Vysvětlil, že smyslem celosvětově akceptovaného konceptu kapitálové regulace úvěrových institucí je, aby neposkytovaly úvěry či nenabývaly jiná aktiva pouze z prostředků svěřených jim vkladateli či jinými klienty (tudíž by tito klienti nesli fakticky finanční riziko spojené s návratností poskytnutých aktiv), ale aby tato jejich aktiva kryl rovněž kapitál získaný ze zcela nových zdrojů. V tomto případě však žalobce používal prostředky svých vkladatelů – členů družstevní záložny – aby fiktivně, resp. účetně (tj. nikoli skutečně a z nových zdrojů), navyšoval svůj základní kapitál. Vyšší kapitál pak žalobci umožnil další úvěrovou expanzi, jelikož představoval pouze účetní číslo a nikoliv reálné nové zdroje zvenčí, riziko návratnosti vkladů pro jeho členy se tím zvyšovalo.

35. Upozornil, že žalobcův zapsaný kapitál podle obchodního rejstříku v rozhodné době činil 155 mil. Kč. Na financování dalších členských vkladů pak žalobce prostřednictvím úvěrů použil prokazatelně minimálně 115,7 mil. Kč. V účetních výkazech žalobce uvedl výši splaceného základního kapitálu 483,6 mil. Kč. A na obchodování se směnkami poskytl žalobce úvěry ve výši 719 mil. Kč. Z objemu finančních prostředků použitých k žalobci zapovězeným transakcím dovodil mimořádnou rozsáhlost protiprávního jednání žalobce.

36. Žalovaný vysvětlil, že při ukládání sankce zvážil zejména mimořádný rozsah neoprávněných transakcí; záměrně netransparentní způsob využívající vazeb na třetí osoby k zakrytí skutečné povahy transakcí; zcela zřejmý úmysl a naprostou bezohlednost k zájmům sledovaným zákonem o družstevních záložnách, která byla zjevná z ignorace zákonem a prováděcími právními předpisy explicitně vyjádřených zákazů. Žalovaný byl přesvědčen, že v dané věci nebyla záruka, že by se jinými opatřeními dosáhlo nápravy. Upozornil, že nelze žalobcem deklarovanou snahu o nápravu hodnotit jako upřímnou, jelikož žalobce popírá, že by jeho jednání bylo nezákonné.

37. Odmítl obranu žalobce, že se nejednalo o protiprávní jednání, neboť úvěry byly splaceny, když protiprávním jednáním bylo již samo obchodování se směnkami a porušení limitů angažovanosti. Navíc správní orgány zjistily, že úvěry žalobce byly dále postoupeny.

38. Nesouhlasil s tím, že úvěrování dalších členských vkladů ze strany žalobce nebylo protiprávní. Zdůraznil, že v rámci správního řízení byla shromážděna řada důkazů, kdy údaje o vstupech do datových schránek byly jen dílčími důkazy. Důkaz přístupy do datových schránek byl doplněn notářskými zápisy a záznamy policie, dále i výpisy z účtů mapujícími finanční toky, informacemi o povaze obchodních společností a o žalobcových vedoucích osobách, jež ve svém souhrnu podávají ucelený řetězec převodů financí od žalobce k příslušným osobám s dalšími členskými vklady.

39. Zdůraznil, že žalobce svým protiprávním jednáním vytvořil stav, kdy je de facto nemožné zjistit, zdali kapitálové požadavky plní. Účel poskytovaných úvěrů dokumentují finanční toky mezi dotčenými společnostmi. Poskytovatelem úvěru byl vždy žalobce, konečnými příjemci pak v šesti zdokumentovaných případech žalobcovy vedoucí osoby a členové jeho orgánů. K provedení transakcí byly použity stejné společnosti, které žalobce využíval.

40. K neprovedení důkazů výslechem jednatelů dotčených společností žalovaný vysvětlil, že byly nadbytečné a odkázala na body 360 až 367 rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Upozornil, že žalobce neuvedl, jaká konkrétní tvrzení mají být navrženými svědeckými výpověďmi prokázána.

41. Odmítl žalobcem vznesené námitky podjatosti na úřední osoby, když Ing. B. a Ing. Š., Ph.D. se bezprostředně na vedení správního řízení ani nepodílely. Viceguvernér žalovaného prof. Ing. PhDr. V. T., Ph.D. rovněž nemohl být v řízení podjatý, jelikož z jeho funkce vyplývá nezbytnost plnit i společenské povinnosti, mezi něž nepochybně patří pořádání veřejných vystoupení a přednášek třetím osobám. Připustil, že žalobci nebyla sdělena jména členů rozkladové komise, ale ta jsou uveřejněna na internetových stránkách žalovaného. Poukázal zároveň na to, že bankovní rada je kolektivním orgánem, nebylo by tak možné, aby jeden podjatý člen ovlivnil řízení či rozhodnutí ve věci.

42. Nesouhlasil s námitkou překročení mezí správního uvážení v rámci uložení sankce žalobci a v této souvislosti odkázal na body 525 až 551 odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. K výtce neumožnění vstupu investora Arca Investments, a.s. uvedl, že ani tímto způsobem navýšený kapitál by nemohl odstranit přetrvávající pochybnosti ohledně ocenění expozic; zaúčtování pohledávek a vedení účetních výkazů v souladu s realitou.

43. Žalovaný navrhl soudu, aby žalobu jako nedůvodnou zamítl.

44. V replice ze dne 26. 5. 2015 žalobce k vyjádření žalovaného zopakoval základní žalobní námitky a k námitce nedostatečné kapitálové přiměřenosti, což byl důvod, pro který bylo prvostupňovým správním orgánem vydáno předběžné opatření, uvedl, že ke dni vydání předběžného opatření činila jeho kapitálová přiměřenost cca 4,75 %, tj. výrazně pod stanoveným regulatorním minimem. V průběhu správního řízení prokázal, že ukazatele kapitálové přiměřenosti dodržuje, když ke dni 13. 6. 2013 dosáhl částky 17,33 % a kapitálový přebytek více než 310,4 mil. Kč; v případě odečtení sporovaných vkladů z důvodu nezákonné finanční asistence by kapitálová přiměřenost žalobce ke dni 31. 12. 2013 činila 14,33 % a přebytek kapitálu částku 201.691.000,–Kč, což dokládal znaleckým posudkem znaleckého ústavu BENE FACTUM.

45. Upozornil, že správními orgány vytýkané jednání vytvoření holdingových skupin žalobcem nelze subsumovat pod žádnou skutkovou podstatu protiprávního jednání či nedostatku v činnosti družstevní záložny dle zákona o družstevních záložnách.

46. K žalobním námitkám spočívajícím v nesprávné aplikaci ustanovení o sankci zdůraznil, že správní orgány měly při rozhodování o uložení sankce přihlédnout i k připravované novele zákona o družstevních záložnách. Novelou, jež byla schválena dne 18. 6. 2014 na schůzi Senátu usnesením č. 525, bylo z § 28 zákona o družstevních záložnách odstraněno písm. f) a oprávnění ČNB dle § 28 byla výslovně označena jako „opatření k nápravě“, mezi které již nadále nepatří možnost odejmutí povolení. Odejmout povolení je dle novely možné jen za splnění § 28g zákona o družstevních záložnách, tj. při přetrvávání nedostatků v činnosti družstevní záložny nebo v případech vypočtených správních deliktů (§ 28g písm. b) zákona o družstevních záložnách), kde však již není zařazen správní delikt spočívající v nedodržení pravidel pro stanovení kapitálu dle § 27b odst. 2 písm. c) zákona o družstevních záložnách.

47. K námitce uplynutí subjektivní prekluzivní lhůty s odkazem na úřední záznam Policie České republiky ze dne 14. 11. 2012 sepsaný s Ing. B., uvedl, že prvostupňový správní orgán se transakcemi žalobce musel zabývat dříve, a to již dne 10. 5. 2012, neboť žalobce byl prvostupňovým správním orgánem vyzván, aby předložil podklady a informace týkající se smluvního vztahu mezi dohlíženým subjektem a paní M. P., zejména její výpisy z účtů a zápisy z členských schůzí. Poté následovaly další výzvy např. ze dne 3. 8. 2012 a ze dne 15. 10. 2012. Žalobce byl přesvědčen, že tyto informace prvostupňový správní orgán po něm vyžadoval proto, že se na něj obrátil Ing. P. P., který žalobce na toto své jednání upozornil (viz podání advokáta Ing. P., JUDr. Ing. P. N., Ph.D. ze dne 7. 2. 2012). V předmětných žádostech advokáta Ing. P., jenž byly zaslány kontrolní komisi žalobce a dalším jeho orgánům, byl obsažen návrh na prověření jeho podezření na to, že členové žalobce oslovovali zaměstnance firem ze skupiny žalobce, aby se tito nechali „dobrovolně“ zapsat jako jednatelé a společníci různých obchodních firem, když těmto společnostem byly zřejmě poskytovány nestandardní úvěry. Uzavřel, že prvostupňový správní orgán měl na základě výše uvedených informací k dispozici relevantní údaje o údajném protiprávním jednání žalobce, tudíž mu započala běžet prekluzivní lhůta již v měsíci únoru 2012, čímž uběhla před zahájením správního řízení. Ohledně počítání běhu prekluzivní lhůty správními orgány, tj. ode dne obdržení anonymního podání 14. 11. 2012, upozornil na nestandardní okolnosti způsobu jeho obdržení. Poukázal na to, že v pravém horním rohu první strany tohoto podání je uvedeno „Anonymní podání o činnosti WPB, č.j. 2012/12068/580 ze dne 14. 11. 2012“, kde je rovněž otisk razítka: „ČNB Praha – PODATELNA 2, 14. 11. 2012; 14:54 00249“. Uvedl, že otisk razítka neodpovídá ostatním otiskům razítek podatelny ČNB. Připustil, že z odpovědi odboru interního auditu ČNB ze dne 2. 5. 2014 vyplynulo, že anonymní podání bylo doručeno v analogové podobě a bylo řádně označeno otiskem razítka určeným pro tento způsob doručování. Žalobce však zdůraznil, že analogová obálka u dokumentu ve správním spise není založena, tudíž nelze určit, kdy byl dokument předán k přepravě; kdo je odesílatelem; z jaké adresy byl odeslán, nelze tak zjistit, zdali se jednalo skutečně o anonymní podání a zda otisk razítka a datum na něm uvedené jsou skutečně souladnými s datem odeslání. Poukázal na to, že v jiném případě doručení dokumentů v analogové formě, prvostupňový správní orgán do správního spisu řádně založil i jeho analogovou obálku. Konstatoval, že předmětné anonymní podání nemohlo být na podatelnu doručeno osobně, jelikož nebylo opatřeno razítkem podatelny prvostupňového správního orgánu při osobním doručení s datem doručení; podpisem přijímajícího pracovníka; ručně vepsaným údajem o čase dodání do podatelny. Pokud by bylo podání doručováno kurýrní službou, pak by musela být i tato skutečnost na podání vyznačena. Na anonymním podání však nebyly takovéto skutečnosti vyznačeny. V případě, že by podání bylo doručeno poštou, muselo by být uloženo v obálce s uvedením adresáta; data podání a údajem o úhradě poštovného. Žalobce proto dovodil, že podání bylo doručeno prvostupňovému správnímu orgánu v obálce, která byla od podání účelově odstraněna, aby nebylo možné jednoznačně určit, kdy bylo skutečně doručeno. Dále upozornil na to, že ačkoli bylo správní řízení zahájeno dne 15. 5. 2013, do správního spisu bylo anonymní podání založeno dle sdělení správního orgánu I. stupně až dne 30. 1. 2014.

48. Žalobce se k věci vyjádřil i podáními ze dne 29. 5. 2015 a ze dne 7. 12. 2015. V posledně uvedeném podání zejména konstatoval, že ve věci nebylo řádně provedeno dokazování u přístupů do datových schránek a do internetového bankovnictví, což jsou klíčové důkazy v řízení.

49. V podání ze dne 5. 4. 2018 žalobce vysvětlil, že na počátku dané věci stál spor mezi Ing. P. a jinými členy žalobce. Ing. P. totiž požadoval bezdůvodně zaplatit částku 200.000.000,–Kč, pod pohrůžkou zničení žalobce. Nově žalobce uplatnil námitku nedodržení stejného postupu ve správním řízení u jiných dohlížejících subjektů např. spořitelní družstvo Artesa; ANO spořitelní družstvo; Banka Creditas; Česká spořitelna – penzijní fond a.s.; spořitelní družstvo Moravský peněžní ústav a JaT banka.

III. Řízení před Městským soudem v Praze

50. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500, výrokem pod bodem I. zrušil žalobou napadené rozhodnutí žalovaného a výrokem pod bodem II. rozhodl o povinnosti žalovaného uhradit právnímu zástupci žalobce náhradu nákladů řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí soud uvedl, že shledal zásadní pochybení správních orgánů v uložení zjevně nepřiměřeného a nedostatečně odůvodněného nápravného opatření žalobci, a proto přistoupil ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí.

IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem

51. Ke kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 5 Af 31/2014 – 500, Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018 – 411 (dále též „zrušující rozsudek“), rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud jako hlavní nedostatek kasační stížností napadeného rozsudku uvedl zejména nesprávné právní posouzení otázky zániku odpovědnosti žalobce. S poukazem na svá předešlá rozhodnutí ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 79, a ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236, konstatoval, že rozhodnutí o odnětí licence není rozhodnutím ve správním trestání. Taktéž nesouhlasil s názorem Městského soudu v Praze, že by žalobou napadené rozhodnutí mělo být nedostatečně odůvodněné, když konkrétně uvedl, že „…prvostupňové rozhodnutí stěžovatelky se věnuje odůvodnění volby předmětného nápravného opatření (odnětí povolení) velmi podrobně, s tím, že sice neakcentuje explicitně otázku přiměřenosti zvoleného opatření, nýbrž závažnosti protiprávního jednání žalobce. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za zřejmé, že se jedná o dvě strany téže mince. S ohledem na výše podaný výklad je proto zcela správné zaměření odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na otázku závažnosti zjištěných nedostatků, která je ostatně zákonným předpokladem pro odnětí povolení jakožto nejrazantnějšího prostředku nápravy.“ Taktéž se zcela ztotožnil s důvody, pro které prvostupňový správní orgán dospěl k závěru, že: „mírnější forma opatření nemohla v případě žalobce naplnit svůj účel. Mezi nimi převládá nemožnost provádět efektivní dohled nad žalobkyní, která založila své podnikání na utajování skutečné podstaty jí realizovaných transakcí.“ Nejvyšší správní soud dodal, že: „...důvěryhodnost a transparentnost družstevní záložny vůči České národní bance jakožto dohledovému orgánu jsou zcela klíčové pro volbu konkrétního nápravného opatření v případě zjištění nedostatku. Nemusí přitom platit paušálně, že každý zjištěný nedostatek v činnosti družstevní záložny způsobuje její nedůvěryhodnost či netransparentnost. Jejich ztráta nicméně bude následovat zpravidla tehdy, bude–li zjištěný nedostatek v činnosti zjevně úmyslný a systematický. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Z podkladů shromážděných stěžovatelkou ve správním spise je zcela zřejmé, že v šesti případech poskytl žalobce formou úvěru finanční prostředky, kterými byly v konečném důsledku splaceny další členské vklady. Stěžovatelkou pečlivě zdokumentovaný postup, jímž tak žalobce činil, nikterak nevylučuje, že konkretizovaných šest případů mohlo dosti dobře představovat toliko špičku ledovce uvedeného typu aktivit. Společné znaky stěžovatelkou zmapovaných úvěrování dalších členských vkladů rozhodně svědčí o systémovosti a značné promyšlenosti předmětného jednání. Očividný důraz na jejich zastření rovněž dokladuje, že žalobce si byl protiprávnosti a škodlivosti svého jednání dobře vědom.“ Dále se Nejvyšší správní soud neztotožnil ani „s výtkou městského soudu spočívající v tom, že skutečný rozsah nedostatku v činnosti žalobce nebyl stěžovatelkou postaven najisto. Stěžovatelka tuto skutečnost v prvostupňovém rozhodnutí sama přiznává a hodnocení závažnosti těch nedostatků, které byly zjištěny, staví nikoli na jejich kvantitativním rozměru, nýbrž na způsobu jeho vzniku, provedení, zastření a typové škodlivosti. Nejvyšší správní soud v takové konstrukci důvodů prvostupňového rozhodnutí neshledává jakékoli pochybení.“ Nejvyšší správní soud tak měl posouzení zákonných podmínek pro odnětí povolení za řádné, neboť správní orgány srozumitelně vysvětlily důvody opodstatňující reagovat na zjištěné nedostatky odebráním povolení působit jako družstevní záložna.

52. Nejvyšší správní soud k žalobci vytýkanému jednání týkající se zakázaných směnečných obchodů dospěl k závěru, že: „zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna.“ 53. Taktéž se Nejvyšší správní soud vyjádřil k žalobcem navrhovanému vstupu investora, jakožto možného způsobu řešení špatné finanční kondice družstevní záložny. Upozornil, že porušením zákona je již samotné nedodržování obezřetnostních pravidel, tudíž nedostatečný (resp. fiktivní kapitál) je pak už jen důsledkem takového počínání. Proto „[z]působ, jakým k porušení obezřetnostních pravidel žalobce dospěl, přitom zakládá zásadní pochybnosti o v řízení nezkoumaných obchodních aktivitách žalobce, aniž by byla dána dostatečná záruka, že se žalobce takového jednání do budoucna vyvaruje. Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že žalobcovo systematické porušování právních povinností bylo stěžovatelkou rozkryto patrně na základě anonymně poskytnuté interní informace, bez níž by pravděpodobně zůstalo neodhaleno. Žalobce tak byl schopen de facto eliminovat účinný dohled České národní banky. Ani jeho následné vystupování ve správním řízení neukazovalo, že by v budoucnu bylo opakování podobného závažného a úmyslného protiprávního jednání nepravděpodobné. Česká národní banka by tak byla v podstatě nucena v rámci méně razantního opatření, nežli právě odnětí licence, dlouhodobě věnovat hospodaření žalobce v rámci dohledu extrémní pozornost a nahlížet na žalobce jako na vysoce rizikový subjekt finančního trhu, nebo spoléhat na pravidelný přísun interních informací obdobné podrobnosti, jako tomu bylo v případě výše zmíněného anonymního podání. Takový stav považuje Nejvyšší správní soud za neudržitelný, a tedy odůvodňující odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence.“ 54. Nejvyšší správní soud rovněž konstatoval, že „[t]ypickým příkladem situací, kdy je zásah regulátora, jenž spočívá ve vyřazení dohlíženého subjektu z působení na regulovaném trhu, zákonným a povaze věci zcela odpovídajícím zásahem, je právě případ žalobce. Jeho fungování na tomto trhu se vyznačovalo opakovaným, závažným a především s rozmyslem činěným podvodným jednáním proti základním pravidlům obezřetného chování bank. Z toho, co stěžovatelka zjistila, je patrné, že úmyslné porušování uvedených pravidel nebylo ojedinělým či izolovaným pochybením, nýbrž součástí „firemní kultury“ žalobce. Trh, jenž podléhá regulaci stěžovatelkou, je přitom základním pilířem stability finančního systému ČR. Existuje silný veřejný zájem na tom, aby na tomto trhu působily pouze takové subjekty, které důsledně a poctivě dodržují pravidla pro tento trh stanovená regulátorem a neobcházejí je. Uvedený veřejný zájem je dán zvláštní povahou daného trhu, jejímž klíčovým prvkem je požadavek důvěryhodnosti bank jako institucí přijímajících peníze (zejména vklady) od veřejnosti a půjčujících je na finančním trhu zejména formou úvěrů. Banky jsou v tomto ohledu pilířem, jakýmsi centrálním bodem, finančního systému a je na ně třeba klást v rámci tohoto systému obecně vzato nejpřísnější nároky.“ Nejvyšší správní soud tedy dospěl k jednoznačnému závěru, že „nápravné opatření dle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD bylo stěžovatelkou dostatečně odůvodněno a stěžovatelka při jeho uložení nevybočila z mezí správního uvážení.“ 55. Veškerými shora uvedenými právními názory Nejvyššího správního soudu je Městský soud v Praze při novém projednání věci vázán dle § 110 odst. 3 s. ř. s.

V. Vyjádření účastníků po vydání zrušujícího rozsudku

56. Po vydání shora uvedeného zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu se věc vrátila zpět zdejšímu soudu k dalšímu řízení a rozhodnutí ve věci; přičemž účastníci soudu zaslali následující podání.

57. Žalobce v podání ze dne 21. 5. 2019 podrobně rozvedl nehospodárnou a netransparentní činnost ustanoveného mu likvidátora. V podání ze dne 13. 12. 2019 žalobce soudu poskytl rozsáhlé výňatky z přednášky JUDr. K., jimiž dokresloval celkový přístup žalovaného ke svým povinnostem a poukázal opět na extrémní náklady, které likvidátor žalobce vynakládá v průběhu likvidace. Taktéž v podání ze dne 16. 12. 2019 žalobce uplatnil výtky k činnosti likvidátora.

58. V podání ze dne 25. 10. 2019 se žalobce vyjadřoval k vybraným tvrzením žalovaného v řízení o kasační stížnosti. Konkrétně se vymezil proti tvrzení, že vůči členům představenstva žalobce zahájila Policie ČR trestní stíhání pro podezření ze spáchání údajných zločinů porušení povinnosti při správě cizího majetku a pro porušení předpisů a pravidel hospodářské soutěže. Žalobce upozornil, že toto trestní stíhání bylo rozhodnutím Nejvyššího státního zástupce zrušeno usnesením ze dne 25. 3. 2019, č. j. 2 X.

59. Podáním ze dne 10. 12. 2019 navrhl žalobce soudu přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky, a to k výkladu aplikace čl. 30 a čl. 484 a násl. nařízení č. 575/2013. Žalobce měl za to, že je podstatné vyjasnit text čl. 484 s ohledem na jeho aplikaci na položky považované za kmenový kapitál tier 1. Vysvětlil, že pokud tyto vznikly přede dnem 1. 1. 2014 a po dni 1. 1. 2014, pak jsou stále zahrnuty v kapitálu družstevní záložny, když platí, že kapitál z finanční asistence je položkou zahrnovanou pod kmenový kapitál tier 1. Žalobce byl přesvědčen, že otázka aplikovatelnosti citovaného článku je klíčová pro posouzení toho, zda byla finanční asistence u žalobce dovolená či nikoli. Svůj návrh podpořil odkazem na rozhodnutí SDEU ve věci VTB Bank (Austria) AG proti Finanzmarktaufsichtsbehörde pod č. j. C–52/17; uvedl, že ve věci VTB Bank obdobně jako v nyní posuzovaném případě byla řešena situace, kdy regulovaná instituce postupovala v souladu s evropským právem a byla penalizována, přičemž tuto penalizaci pak SDEU označil jako rozpornou s unijním právem. Dále žalobce tvrdil, že o nepovolené finanční asistenci provedené několika členskými vklady fyzických osob neměl do doby zahájení šetření ze strany žalovaného žádné informace, tudíž o ní nevěděl. Sám žalovaný tyto informace získal z anonymního podání, nikoli však od žalobce. Správní orgány by měly v dané věci zohlednit a aplikovat novou zákonnou úpravu včetně nařízení Evropské unie. Konkrétně poukázal na čl. 28 odst. 1 písm. b) nařízení č. 575/2013, z nějž dovodil, že finanční asistence nebyla zakázána; nýbrž jediným důsledkem, který v případě, kdy byl uhrazený družstevní podíl přímo či nepřímo financován družstevní záložnou, je ten, že přestane být považován za nástroj zahrnovaný do kmenového kapitálu tier 1. Proto s ohledem na ústavněprávní zásadu legální licence nelze označit finanční asistenci za zakázanou a žalobci nemohla být stanovena sankce nad rámec citovaného nařízení. Upozornil na výjimku obsaženou v čl. 484 až 486 nařízení č. 575/2013, dle které bylo možno zahrnout do základního kapitálu i družstevní podíly, které byly přímo či nepřímo financovány družstevní záložnou. Navíc poukázal na Věstník ČNB ze dne 31. 12. 2013, jímž bylo v souladu s nařízením č. 575/2013 umožněno, aby v roce 2014 mohly družstevní záložny do kmenového kapitálu Tier 1 zahrnout do výše 60 % družstevní podíly, jejichž nákup byl přímo či nepřímo financován družstevní záložnou. Uzavřel, že žalovaným vytýkané jednání finanční asistence bylo třeba posuzovat právě v intencích nařízení č. 575/2013, čímž se nemohlo jednat o nedovolené jednání; tyto podíly by se pak jen nezahrnuly do kmenového kapitálu Tier 1, přičemž všechny další členské vklady – identifikovatelné v žalobou napadeném rozhodnutí ve výroku A. (i) vznikly do 31. 12. 2011 a ve svém souhrnu představovaly 131 mil. Kč, tedy méně než 30 % základního kapitálu žalobce; podle čl. 484 odst. 3 čl. 486 odst. 5 nařízení č. 575/2013 tak byl žalobce oprávněn zahrnout tyto další vklady do základního kapitálu. Žalobce pak s ohledem na shora uvedené navrhl položit předběžnou otázku SDEU 60. V podání ze dne 17. 12. 2019 žalobce rozebíral otázku finanční asistence upravené v zákoně o obchodních korporacích. Konkrétně polemizoval s odůvodněním žalovaného na straně 15 žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož nesouhlasil s jejím názorem o nemožnosti aplikace § 609 odst. 2 zákona o obchodních korporacích postaveném na závěru, že družstevní záložna není finanční institucí. Naopak žalobce vysvětlil s poukazem na § 23 odst. 1 zákona o obchodních korporacích, v němž je obsažena legální definice banky, že tato definice zahrnuje jak banku, tak spořitelní a úvěrní družstvo. Výjimka ze zákazu finanční asistence dle § 609 odst. 2 zákona o obchodních korporacích se tudíž vztahuje i na spořitelní a úvěrní družstva. Dovodil tedy, že od 1. 1. 2014, tj. ode dne nabytí účinnosti zákona o obchodních korporacích, se ve vztahu ke spotřebním a úvěrovým institucím zákaz finanční asistence dle § 608 a § 609 odst. 1 zákona o obchodních korporacích neuplatní. Jelikož prvostupňový správní orgán vydal žalobou napadené rozhodnutí až dne 4. 4. 2014, byl žalobce přesvědčen, že měl aplikovat pro něj příznivější právní úpravu zákona o obchodních korporacích.

61. Žalobce v podání ze dne 16. 7. 2020 namítal porušení § 2 odst. 4 správního řádu, konkrétně zásady legitimního očekávání ze strany žalovaného. Uplatnění této námitky odvozoval „od jednoho z žalobních bodů“. Uvedl, že se dozvěděl nové skutečnosti související se správní praxí žalovaného při posuzování otázky finanční asistence u Vojenské družstevní záložny. Prvostupňový správní orgán této záložně umožnil k 31. 12. 2009 dotvořit opravné položky k finanční částce, jež vznikla díky finanční asistenci; přitom záložně nebyla uložena žádná sankce. Porušení této zásady podpořil žalobce poukazem v podání ze dne 16. 7. 2020 na řízení vedené správními orgány s Metropolitním spořitelním družstvem, v němž byla tomuto družstvu rovněž umožněna náprava stavu v případě zjištěné finanční asistence a družstvo tak opět nebylo sankcionováno. Upozornil i na případy Záložny Creditas, spořitelní družstvo; Moravského Peněžního ústavu – spořitelní družstvo, které držely směnky od jiných klientů než centrální banky a na rozdíl od žalobce s nimi nebylo správní řízení ani zahájeno.

62. Podáními ze dne 5. 8. 2020 žalobce demonstroval nerespektování rozhodnutí soudu žalovaným a zakrývání jeho pochybení před veřejností; sporoval tvrzení správních orgánů, že se dozvěděly o jednáních žalobce posuzovaných jako finanční asistence z anonymního podání ze dne 14. 11. 2012. Popisoval nepřiměřenost uložené mu sankce v tomto řízení ve vztahu k Záložně Creditas, spořitelní družstvo, která přestože vykazovala řadu nedostatků v činnosti, získala v roce 2016 bankovní licenci; a taktéž ve vztahu ke spořitelnímu družstvu Artesa, jejíž řídící a kontrolní systém nebyl dle zjištění žalovaného funkční, přesto jí byl umožněn vstup třetího subjektu. Žalobce se vyjádřil i k zásadě materiální pravdy, zopakoval, že odmítá tvrzení správních orgánů, že měl nabýt do svého majetku směnky vypočtené v žalobou napadeném rozhodnutí. Namítal, že v případě části společností (jejichž prostřednictvím měl nakoupit směnky) vycházel žalovaný při zjištění skutkového stavu z notářských zápisů, jejichž pravost však žalobce sporuje. Avšak co se týče druhé části společností (KLARI.NET s. r. o., Etilia s. r. o.,Office World Prague s. r. o., Landino s. r. o.) jimi žádné notářské zápisy nebyly sepsány, tudíž správní orgány v tomto případě neměly žádné důkazy k odebrání licence žalobci. Nesouhlasil s tím, že správní orgány neprovedly výslechy jednatelů u těch společností, jejichž jednatelé notářské zápisy sepsali, aby se tak mohla ověřit pravost dotčených zápisů, čímž se právě dopustily porušení zásady materiální pravdy. Shodné téma rozvedl žalobce i v podání ze dne 14. 8. 2020, ve kterém poukázal na řadu procesních pochybení ve správním řízení. Konkrétně na neprovedení kontroly správním orgánem u žalobce dle § 21 odst. 2 zákona o spořitelních záložnách a na neprovedení místního šetření u žalobce. Přitom v řízení vedeném proti Vojenské družstevní záložně, UNIBON–spořitelní a úvěrní družstvo, Úvěrní družstvo PDW vždy před odejmutím povolení předcházela kontrola na místě. Byl proto přesvědčen, že odebrání povolení v jeho případě bylo připravené a jeho vedení bylo jen formální záležitostí. Poukazoval i na vzájemnou personální propojenost mezi Ing. P. a zaměstnanci správních orgánů. Nesouhlasil s neprovedením svědeckých výslechů osob Ch., W., S., M. ohledně jejich sepisu notářských protokolů.

63. Žalovaný ve vyjádření ze dne 8. 9. 2020 jednak nesouhlasil s návrhem žalobcem na předložení předběžné otázky SDEU, jelikož žalobcem předestřené okruhy otázek nejsou pro posouzení věci podstatné. Konstatovala, že stricto sensu, souhlasí se žalobcem, že coby právnická osoba, nemohl vědět o tom, že další členské vklady jsou financovány nedovoleným způsobem prostřednictvím úvěrů poskytovaným řetězci spřízněných společností. Žalobce je však právnickou osobou, jejíž vědomí a vůle je vytvářena vědomím a vůlí fyzických osob, které za ni jednají. Pokud by nebylo těchto osob, žalobce by vůbec nejednal a nevěděl by o ničem; žalobci se tak přičítá jednání těchto fyzických osob. Žalobce rozhodně není obětí nezákonného jednání uvedených fyzických osob, nýbrž je neoddělitelnou součástí jejich jednání. Není proto podstatné, zdali všechny osoby z okruhu jeho členů o nezákonných finančních tocích a transakcích věděly. Postačí, pokud některé z těchto osob nezákonné jednání zorganizovaly a měly z něj prospěch, tak jako v dané věci. Odmítl i námitku žalobce, že čl. 28 odst. 1 nařízení č. 575/2013 povoluje finanční asistenci. Zdůraznil, že další členské vklady, jež byly nabyty ze strany žalobce protiprávně, v rozporu s § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., pak ke dni 31. 12. 2011 nebyly vůbec považovány za (regulatorní) kapitál ani podle českého, ani podle unijního práva; tudíž na ně nelze vztáhnout výjimky v čl. 484 nařízení č. 575/2013. Nesouhlasil s poukazem žalobce na rozhodnutí SDEU ve věci VTB Bank (Austria) AG proti Finanzmarktaufsichtsbehörde pod č. j. C–52/17 s tím, že v něm byla řešena zcela odlišná právní situace, když podle dotčené rakouské právní úpravy mohla být banka sankcionována, aniž by jednala protiprávně. Rozhodně však nejsou nikde stanovena žádná kritéria, při jejichž splnění by byla finanční asistence považována za dovolenou. K námitkám žalobce týkajícím se právní úpravy finanční asistence konstatovala, že problematika finanční asistence má být primárně posuzována podle právní úpravy účinné v době, kdy k jednání došlo, tj. v období 16. 7. 2010 až 14. 12. 2011, a tuto právní úpravu je pak nutno porovnat s úpravou účinnou v době vydání prvostupňového rozhodnutí, tj. ke dni 4. 4. 2014, za účelem posouzení, zdali tato pozdější úprava není mírnější; což se v dané věci nestalo, jelikož jednání finanční asistence bylo vyloučeno jak v době spáchání skutku, tak v době rozhodování správního orgánu, skutek je tedy třeba posuzovat podle dříve platné úpravy. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou porušení zásady legitimního očekávání a ani s dalšími v jednotlivých podáních žalobce uplatněnými námitkami.

64. Na shora uvedené vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikami. V první replice žalobce nesouhlasil s tvrzením žalovaného, že Vojenská družstevní záložna vykazovala v kapitálu další členské vklady financované úvěry. Taktéž v případě Metropolitního spořitelního družstva žalobce setrval na svém názoru, že proti tomuto nebylo zahájeno žalovaným řízení, přestože drželo cenné papíry neobchodovatelné na evropském regulovaném trhu. Ve druhé replice žalobce odmítl, že by nakupoval cenné papíry přes nastrčené společnosti. Navíc poukázal na Záložnu Creditas, spořitelní družstvo, jenž prováděla uvěrové obchody, jejichž předmětem bylo mj. financování nákupu cenných papírů. Byl přesvědčen, že jeho obchody nebyly nestandardní a nastavení produktu odpovídalo obdobným produktům nabízeným jinými bankami např. Fio bance. Nad to co se týče směnek nabytých žalobcem, nelze u nich dovodit překročení limitů angažovanosti. Zdůraznil, že žalobce dlouhodobě postupoval tak, aby byla zajištěna maximální návratnost poskytnutých prostředků v oblasti úvěrové angažovanosti, což činil tím, že zavázanými subjekty byly vysoce bonitní osoby, a rovněž tak křížovým provázáním zavázaných subjektů. Nesouhlasil s postupem žalovaného, neboť v případě směnek chybně posuzoval angažovanost pouze ve vtahu k výstavci směnek, ale ta měla být u žalobce posuzována s ohledem na avalisty, jimiž byli jiné osoby, které jsou samostatnými subjekty. V třetí replice žalobce zdůraznil rozdíl mezi bankovním trhem a trhem družstevních záložen. Čtvrtou a osmou replikou žalobce odmítl tvrzení žalovaného o přičitatelnosti jednání jednotlivých fyzických osob žalobci, jakožto právnické osobě; podrobně popsal jednání Ing. P., který se snažil prostřednictvím žaloby podané k Městskému soudu v Praze získat zpět členství u žalobce a posléze lepší postavení při vypořádání jeho podílu; poukázal, že proti Ing. P. a jeho spolupracovníkům bylo zahájeno trestní stíhání a v této souvislosti upozornil na notářské zápisy, z nichž žalovaný ve věci vycházel s tím, že tyto byly dle přesvědčení žalobce sepsány osobami napojenými na Ing. P. V této replice žalobce nově uplatnil námitku nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí, jelikož se nevypořádal s žalobcem navrženými důkazy, a to se Zprávou s výsledky šetření ze dne 29. 3. 2013 a jejími přílohami, jejichž provedení navrhoval ve správním řízení. Pátou replikou žalobce konstatoval s odkazem na vytýkané úvěrové smlouvy, že celé riziko nesplacení úvěrů nenesl jen žalobce, nýbrž primárně poskytovatel zajištění. V šesté replice se žalobce znovu zabýval otázkou přičitatelnosti jednání právnické osobě a zásadně nesouhlasil s tím, že jednání Ing. P. je přičítáno k tíži žalobce, a to za situace, kdy nebylo žalovaným prokázáno kdo a v jakém rozsahu se měl podílet na finanční asistenci při splácení členských vkladů. V sedmé replice žalobce opět předestřel svůj náhled na dodržování limitu angažovanosti u směnek koupených dne 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011; a s odkazem na Důvodovou zprávu k zákonu č. 254/2012 nesouhlasil s výkladem § 3 odst. 2 písm. c) zákona o spotřebních družstvech ve znění platném a účinném do 2. 8. 2012 zastávaným žalovaným.

65. Ve vyjádření ze dne 9. 2. 2021 žalobce požadoval, aby s ohledem na odlišnou judikaturu soudů byla rozšířenému senátu předložena k posouzení otázka, zdali odejmutí povolení žalobci je trestem podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950. V této souvislosti poukázal na rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71, Engel a další proti Nizozemsku.

66. Ve vyjádření ze dne 28. 1. 2021 se žalobce zabýval uplatněnou námitkou podjatosti, kterou podpořil poukazem na to, že Ing. B. byl sice ze zákona vyloučen z projednávání a rozhodování věci, nicméně se účastnil ústních jednání v dané věci. Rovněž tak upozornil na pro podjatost významnou skutečnost, a to, že Ing. P. měl osobní vazby na prof. T. Taktéž připomněl, že Ing. Š. jednal v řízení v rozporu s povinností mlčenlivosti, když kontaktoval svévolně externí auditory žalobce s úmyslem žalobce poškodit.

67. Následujícími podáními ze dne 29. 3. 2021, ze dne 21. 4. 2021, ze dne 14. 6. 2021 žalobce navrhoval doplnit dokazování; a v podání ze dne 15. 6. 2021 byla obsažena závěrečná řeč žalobce. VI. Ústní jednání konané dne 23. 6. 2021 před Městským soudem v Praze 68. Soud pouze připomíná, že se ve věci konalo dne 15. 6. 2018 první ústní jednání, na němž byl zdejším soudem vyhlášen předchozí rozsudek. Na v pořadí již druhém ústním jednání ve věci konaném dne 23. 6. 2021 soud předně stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména poukázal na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu, jehož závěry je ve věci vázán.

69. Právní zástupce žalobce zopakoval na jednání své procesní stanovisko a odkázal jak na žalobu, tak na veškerá další podání zaslaná soudu v dané věci.

70. Žalovaný rovněž na ústním jednání setrval na svém procesním stanovisku a odkázal na svá písemná vyjádření v dané věci.

71. Soud na ústním jednání usnesením zamítl návrh žalobce na přerušení řízení za účelem předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské unie uplatněné podáním ze dne 10. 12. 2019; žalobce požadoval předložit Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky ohledně výkladu aplikace zejména čl. 30 a čl. 484 a násl. nařízení č. 575/2013, jelikož byl přesvědčen, že osvětlí podstatnou otázku ve věci, a to zdali lze finanční asistenci u žalobce mít za dovolenou či nikoli. Dle názoru soudu však nelze v dané věci k aplikaci žalobcem uvedených článků nařízení č. 575/2013 přistoupit, jelikož další členské vklady byly žalobcem získány protiprávně, tj. v rozporu s § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tudíž v době rozhodné, tj. ke dni 31. 12. 2011, nebyly vůbec považovány za (regulatorní) kapitál ani podle českého, ani podle unijního práva. Jelikož soud nebude v dané věci uvedené články nařízení aplikovat, není pak zapotřebí se jejich výklady zabývat a pokládat v tomto smyslu předběžnou otázku k Soudnímu dvoru Evropské unie.

72. Poté soud přistoupil k dokazování. Žalobce totiž ve svých podáních uplatnil množství návrhů na doplnění dokazování v dané věci; soud konstatuje, že u většiny z těchto návrhů se jednalo o podkladové materiály, jež jsou součástí rozsáhlého správního spisu; na tomto místě soud připomíná, že listinami obsaženými ve správním spise jakožto podklady pro rozhodování správních orgánů, soud dokazování zásadně neprovádí (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008–117). Stejně tak se nedokazují ani jiné složky a části správního spisu, jako jsou záznamová média (typicky CD) (viz. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2011, 7 As 68/2011–75). Soud tedy s ohledem na výše uvedené nepřistoupil na ústním jednání ke čtení listin, rozhodnutí a nahrávek ústních jednání konaných ve správním řízení, jež byly součástí správního spisu a žalobce de facto nesporoval jejich obsah, nýbrž z nich pouze dovozoval jiný význam či interpretaci než správní orgány. Taktéž soud neprováděl dokazování žalobcem navrhovanými právními předpisy, Důvodovou zprávou k zákonu č. 254/2012 Sb., jelikož se opět jedná o listiny, jimiž se zásadně dokazování neprovádí, nýbrž z nich jak správní orgány, tak soud při rozhodování vycházejí.

73. Soud k důkazu přečetl listiny navržené žalobcem k prokázání nesprávného právního názoru žalovaného, a to znalecký posudek č. 168/2014 a český překlad čl. 32 Guidelines CEBS ze dne 11. 12. 2009 konkrétně čl. 32, jimiž žalobce prokazoval svá tvrzení o nejednoznačnosti předpisů žalovaného vydaných v oblasti ekonomicky spjatých skupin a nesprávné právní posouzení limitů angažovanosti u vytýkaných směnek. Znalecký posudek nebyl součástí správního spisu; soud taktéž k důkazu přečetl český překlad čl. 32 Guidelines CEBS ze dne 11. 12. 2009, přestože si je vědom toho, že se správní orgány k námitkám žalobce týkajícím se aplikace Guidelines CEBS ve svých rozhodnutích s čl. 32 Guidelines CEBS vypořádávaly a hodnotily jej, nicméně jelikož ve správním spise nebyl k dispozici jejich český překlad, soud pokládal za potřebné český překlad sporovaného čl. 32 Guidelines CEBS k důkazu přečíst.

74. Ostatní žalobcem navržené důkazy soud na ústním jednání zamítl pro nadbytečnost. Konkrétně soud zamítl listiny navržené žalobcem za účelem prokázání nehospodárného, nekompetentního a poškozujícího jednání likvidátora žalobce, a to návrh na vydání předběžného opatření podaný na Nejvyšší správní soud ze dne 16. 1. 2019; předběžné opatření žalovaného ze dne 19. 7. 2018, č. j. 2018/89595/570, včetně příloh; výpisy z provozního účtu žalobce za období od 5. 8. 2014 do 18. 6. 2018 a agregovaný přehled úhrad z provozního účtu žalobce za období od 5. 8. 2014 do 18. 6. 2018. Taktéž soud zamítl provést k důkazu žádost žalobce ze dne 26. 9. 2018 o předání zpráv a reportů likvidátora žalobce doložených žalovaným a odpověď žalovaného na tuto žádost ze dne 24. 10. 2018 a dopis žalovaného ze dne 9. 1. 2019, jimiž žalobce prokazoval, že mu žalovaný odmítl předložit reporty o činnosti likvidátora za dobu likvidace, z čehož dovozoval, že žalovaný kryje nestandardní kroky likvidátora. Soud uvedené listiny neprovedl k důkazu, neboť činnost likvidátora žalobce, jež spravuje jmění žalobce v současné době a potažmo i vztah mezi tímto likvidátorem a žalovaným jsou pro rozhodnutí ve věci zcela irelevantní, když soud v řízení při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu dle § 75 s. ř. s. a aktuální stav jmění žalobce či hospodaření likvidátora žalobce již není předmětem soudního přezkumu v daném řízení.

75. Soud rovněž tak pro nadbytečnost neprovedl k důkazu žalobcem předložené listiny, jimiž prokazoval vedení trestních řízení, jednak proti bývalým členům představenstva žalobce, mj. pro podezření ze spáchání údajných zločinů porušení povinnosti při správě cizího majetku, a to usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti ze dne 16. 8. 2018, č. j. X, jímž bylo zahájeno trestní stíhání bývalých členů představenstva na základě znaleckého posudku žalovaného; usnesení Nejvyššího státního zástupce ze dne 25. 3. 2019, č. j. X, jímž bylo dotčené trestní stíhání zrušeno pro nezákonnost; spisem Policie ČR, Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, sp. zn. X, zejména usnesením ze dne 26. 2. 2021, jímž byla věc odložena a v jehož odůvodnění bylo konstatováno, že nebylo prokázáno, že by se konkrétní osoby ovládající žalobce podílely na poskytnutí úvěru, za účelem použití těchto prostředků jako další členský vklad; usnesení Městského soudu v Praze o zastavení trestního řízení ze dne 21. 9. 2020, sp. zn. 41 T 5/2020, jímž byla dle tvrzení žalobce v odůvodnění potvrzena nevěrohodnost notářských zápisů; soud konstatuje, že tyto listiny neprovedl k důkazu proto, že především je dle § 52 odst. 2 s. ř. s. vázán jen výrokem rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, což žalobcem navržené listiny neprokazují, když se jedná o procesní rozhodnutí v trestním řízení. Dále soud poznamenává, že orgány činné v trestním řízení zkoumaly jednání dotčených bývalých členů představenstva ve vztahu k určitým skutkovým podstatám trestných činů, k jejich společenské nebezpečnosti atp., tyto v trestním řízení zjišťované skutečnosti se však s předmětem daného řízení míjí. Navíc tvrzení žalobce o tom, že z odůvodnění usnesení o zastavení řízení vyplývá, že notářské zápisy jsou nevěrohodné, jelikož se Městský soud v Praze v trestním řízení podivil nad tím, že se jedná o zápisy totožného obsahu a data, zůstává toliko v obecné rovině, neboť z něj nelze dospět k závěru o tom, na základě jakých konkrétních skutečností dospěl žalobce (potažmo ani trestní soud) k závěru o nevěrohodnosti zápisů, z pouhého poukazu na shodnost v datu jejich vyhotovení nelze zajisté dovodit, že se jedná o nevěrohodné listiny. Přičemž z pouhého podivení se, rovněž nelze dle názoru soudu bez dalšího dovozovat jejich nevěrohodnost. V této souvislosti soud upozorňuje, že povinnost tvrzení předchází povinnosti důkazní, pokud tedy není řádně splněna povinnost tvrzení, není pak zapotřebí přikročit k provádění důkazů. Rovněž tak soud zamítl provést k důkazu pro nadbytečnost i trestní spis Policie ČR ve věci vedené pod sp. zn. X, jímž měl žalobce v úmyslu prokázat opět nevěrohodnost notářských zápisů, což odůvodnil tím, že autoři zápisů při výslechu na Policii ČR odmítli potvrdit jejich obsah, a že policejní orgány nezjistily, že by finanční asistence měla být řízena žalobcem. Soud uvádí, že žalobce po celé správní a taktéž soudní řízení sporuje věrohodnost notářských zápisů a na jejich základě zjištěný skutkový stav věci; soud zdůrazňuje, že věrohodnost notářských zápisů nemůže být zpochybněna pouhou skutečností, že jejich autoři o nich odmítli v trestním řízení vypovídat, to totiž samo o sobě neznamená, že by byl obsah zápisů (nevyjádřením se k nim) popřen či dokonce vyvrácen; žalobce ani nepoukázal na jiné možné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, k nimž by pak nabídl důkazy. Naopak tedy o věrohodnosti obsahu notářských zápisů svědčí to, že se ve správním řízení nejednalo o jediný osamocený důkaz, jímž měly správní orgány za prokázaný skutkový stav věci, nýbrž byly součástí uceleného důkazního řetězce.

76. Soud k důkazu pro nadbytečnost neprovedl ani žalobu společnosti Tamsee Investment s. r. o., kterou žalobce navrhoval k prokázání postoupení nároku na vyplacení vypořádacího podílu Ing. P. na tuto společnost; a usnesení o zahájení trestního stíhání Ing. P. ze dne 30. 3. 2020, soud zdůrazňuje, že negativní vztah mezi Ing. P. (bývalým členem žalobce) a žalobcem, jenž přerostl do zásadního sporu mezi nimi, byl zjištěn již ve správním řízení a soud o něm nepochybuje; ale prokazovat v tomto řízení jeho hloubku či jaká konkrétní opatření vůči sobě osoby dále po vydání žalobou napadeného rozhodnutí podnikají, soud hodnotí jako zcela nepodstatné pro dané řízení, neboť nemají souvislost s předmětem daného řízení. Proto soud nevyhověl ani požadavku žalobce, aby soud vyzval žalovaného k tomu, aby předložil důkaz k prokázání svého tvrzení o tom, že se prof. T. nesetkal s ing. P.; navíc soud zdůrazňuje, že se tzv. negativní skutečnosti v řízení neprokazují. Pokud žalobce navrhoval k provedení důkazu notářské zápisy, neboť jimi měl v úmyslu prokázat, že notářka JUDr. D., která je sepsala, je „dvorní“ notářkou Ing. P.; soud jednak konstatuje, že se jedná o notářské zápisy, jež jsou součástí správního spisu a žalobce je v tomto případě nenavrhoval jako důkaz proto, že by nesporoval jejich obsah, nýbrž jimi měl být prokázán vztah mezi notářkou a Ing. P., jenž není pro dané řízení podstatnou skutečností. Navíc soud opět zdůrazňuje, že vztah mezi Ing. P. a žalobcem nepokládá v dané věci za jakkoliv relevantní pro rozhodnutí.

77. Dále soud pro nadbytečnost zamítl návrhy žalobce na provedení důkazů: rozhodnutí SDEU ve věci VTB Bank (Austria) AG proti Finanzmarktaufsichtsbehörde pod č. j. C–52/17, opatření obecné povahy ČNB č. j. 2014/47553/CNB/560; úřední sdělení ČNB ze dne 20. 12. 2013 k výkonu činnosti bank, publikováno dne 30. 12. 2013 ve věstníku ČNB, částka 14/2013; návrh zákona o obchodních společnostech a družstvech z ledna 2011; připomínky ČNB ze dne 15. 12. 2011 k návrhu zákona o obchodních společnostech, jelikož tyto listiny žalobce navrhl k důkazu na podporu svého požadavku, aby soud předložil k Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 484 a násl. nařízení č. 575/2013. Soud jen připomíná, že návrh na předložení předběžné otázky soud usnesením zamítl.

78. Taktéž soud pro nadbytečnost zamítl provedení výslechů navržených svědků T. R., M. B., B. M., K. G., P. Ch., L. M., R. K., T. R. a V. T., jež byly v rozhodném období zaměstnanci prvostupňového správního orgánu, a žalobce je navrhoval vyslechnout zejména za účelem zjištění průběhu dohledu jak nad žalobcem, tak nad dalšími spořitelními družstvy, k přiměřenosti uložené sankce, k nestandardnímu jednání některých členů prvostupňového orgánu a k průběhu správního řízení. Soud však má zjištěný skutkový stav správních orgánů za zcela dostatečný pro rozhodnutí v dané věci; navíc skutečnosti, jež mají být dle žalobcových tvrzení výslechy prokázány, byly uplatněny toliko v obecné rovině, když z nich nevyplývá, jaké konkrétní skutečnosti jimi mají být prokázány; rovněž tak soud konstatuje, že žalobce ani nepoukázal na jiné možné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, k nimž by pak tyto svědecké výslechy nabídl jako důkazy.

79. Soud na ústním jednání uvedl, že námitku žalobce týkající se porušení zásady legitimního očekávání posoudil za opožděně podanou, jelikož byla poprvé žalobcem uplatněna až v podání ze dne 16. 7. 2020, tj. až po šesti letech od doby, kdy uplynula zákonem stanovená lhůta pro podání žaloby a případné rozšíření žalobních námitek dle § 72 s. ř. s. Proto soud pro nadbytečnost zamítl provést k důkazu předložené rozhodnutí o odejmutí povolení ČNB ze dne 22. 11. 2016 ve věci JaT Banka, a. s., rozhodnutí ČNB o odejmutí povolení ze dne 23. 2. 2016 ve věci ANO, spořitelní družstvo, ve věci UNIBON–spořitelní a úvěrové družstvo, ve věci Úvěrní družstvo PBW, ve věci Česká spořitelna – penzijní společnost a. s., výroční zprávy Vojenské družstevní záložny, článku na webových stránkách info.cz, týkající se kontroverzního podnikání ve spořitelním družstvu Artesa, a rovněž tak zamítl požadavek žalobce, aby vyzval správní orgány k předložení správních spisů, rozhodnutí o odebrání povolení, veškeré relevantní korespondence, zejména v rámci hlášení ROZA10, ROZA11 v roce 2012, a to v případě Vojenské družstevní záložny, Metropolitního spořitelního družstva, Záložny Creditas, spořitelní družstvo, Moravského peněžního ústavu, spořitelního družstva Artesa, jelikož jimi žalobce chtěl prokázat právě porušení zásady legitimního očekávání. Soud v souvislosti s vypořádáním této námitky upozorňuje na bod 126 tohoto rozsudku, v němž opravil datum podání, kdy poprvé byla v řízení žalobcem vznesena daná námitka.

80. Soud pro nadbytečnost zamítl i návrhy na provedení dokazování ke zcela irelevantním tvrzením žalobce, nemajícím souvislost s předmětem daného řízení, o nerespektování rozhodnutí soudu, o nestandardních praktikách a zakrývání pochybení ze strany žalované, což žalobce prokazoval připomínkami žalovaného ze dne 14. 9. 2018 k návrhu novely zákona o bankách a zákona o spořitelních družstvech, sněmovním tiskem č. 559; prezentací přednášky prof. T. ze dne 25. 10. 2016; rozsudkem zdejšího soudu vydaného pod sp. zn. 8 A 70/2019; odpovědi ČNB k žádosti o schůzku a usnesení o předběžném opatření č. j. 2018/84013/570, č. j. 2018/89792/570, č. j. 2018/89595/570, tabulku výpočtu DČV, oznámení o odchodu R. od žalovaného, dokument „Otázky a odpovědi k tématu družstevních záložen“, úřední záznam Policie ČR ze dne 14. 11. 2012; pozvánka na FIDO klubový večer; e–mail – zápis z klubového večera ze dne 31. 12. 2021; články na webu E15 s názvy „Člen bankovní rady se zapletl se soukromým developerem“, „Policie stíhá osm lidí v kauze developera Noc Invest“, „V kauze Dědic padlo další obvinění“; žádost o přijetí delegace MMF, zápis ze zasedání rady klubu F.; protokol o výslechu M. R. v trestním řízení, a to i ve vztahu k výkonu funkce likvidátora – přepis přednášek JUDr. K., flash disk s audiozáznamy, prezentace semináře 3. 11. 2015, pozvánka ne seminář JUDr. K. 24. 2. 2016, 12. 5. 2017, 11. 5. 2018, prezentace ze semináře 7. 2. 2017, článek na webových stránkách www.e15.cz týkající se žalovaného, fotografie JUDr. K. na přednášce 7. 2. 2017 a s prof. T.

81. Soud pro nadbytečnost neprovedl k důkazu ani písemné přepisy ústních jednání ve věci ze dne 23. 5. 2013, 4. 6. 2013, 14. 8. 2013, 18. 12. 2013 konaných ve správním řízení, jelikož žalobce na ústním jednání nesporoval, že se jedná o písemný přepis, jež je obsahově zcela totožný s nahrávkami těchto jednání zachycenými na CD, která jsou součástí správního spisu.

82. Pro nadbytečnost soud zamítl i návrh žalobce na provedení dokazování produktovým listem k Úvěru na obchodování s cennými papíry, jímž měl v úmyslu prokázat tvrzení, že financování nákupu cenného papíru přes nastrčené společnosti nebylo nestandardní a nastavení tohoto produktu, odpovídalo obdobným produktům nabízeným jinými bankami například Fio bankou a. s., či Záložnou CREDITAS, spořitelní družstvo. Soud upozorňuje, že předmětem řízení v dané věci bylo toliko konkrétní jednání žalobce, jež bylo samostatně posuzováno s ohledem na veškeré zjištěné skutkové okolnosti. Správní orgány tedy nebyly povinny a ani oprávněny z úřední povinnosti hodnotit, jakým způsobem jiné finanční instituce provozují úvěrové obchody; nadto soud poukazuje na opožděnost žalobcem podané námitky porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k rozhodování u jiných družstevních záložen ze strany ČNB (viz bod 79 a 126 rozsudku).

83. Soud taktéž pro nadbytečnost zamítl provést důkazy výňatkem z webových stránek ČNB – často kladené otázky a odpovědi k tématu družstevních záložen; zprávami o finanční stabilitě za 2012/2013 a 2013/2014; články na webu – zprávy aktuálně – kampeličky nejsou banky, omezí se přísněji a na webu patria.cz nazvaný „T: Družstevní záložny budou možná moci půjčovat jen členům“, jimiž žalobce prokazoval, že se žalovaný ve vyjádření k věci snaží dezinpretovat rozdíly mezi trhem bank a družstevním trhem a že měl v úmyslu zlikvidovat podnikání v sektoru družstevních záložen tím, že pouze části těchto záložen umožnil získání bankovní licence a zbylé části povolení odejmul. Opět se dle názoru soudu jedná o tvrzení žalobce, které je v dané věci zcela irelevantní, jelikož správní orgány v žalobou napadených rozhodnutích posuzovaly konkrétní jednání žalobce (jím uskutečněné finanční transakce), tudíž jakákoliv v obecné rovině uplatněná vyjádření ČNB či názory jejích zaměstnanců na fungování družstevního trhu nemohou mít žádný vliv na rozhodnutí, jímž bylo žalobci odejmuto povolení provozovat činnost v důsledku jeho protiprávního jednání.

84. Rovněž tak žalobcem navržené důkazy, jimiž chtěl prokázat, že Ing. P. se snažil prostřednictvím žaloby podané k Městskému soudu v Praze získat zpět členství u žalobce a posléze lepší postavení při vypořádání jeho podílu, jednalo se o žalobu Ing. P.; protokol o jednání Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 81 Cm 95/2012 ze dne 23. 11. 2016; usnesení Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 81 Cm 95/2012 ze dne 21. 11. 2016; usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2019, č. j. 6 Cmo 52/2017 – 417. Soud tyto pro nadbytečnost zamítl, neboť jak již výše v bodě 76 rozsudku uvedeno, v dané věci vztah mezi Ing. P. a žalobcem nepokládá za jakkoliv relevantní pro rozhodnutí.

85. Soud taktéž nepřikročil k provedení žalobcem navržených důkazů, a to úředním záznamem o podání vysvětlení P. M. ze dne 26. 7. 2016, jímž žalobce prokazoval tvrzení, že se z podnětu správních orgánů zabývají orgány činné v trestním řízení otázkou původu prostředků na splacení dalších členských vkladů; protokolem o výslechu jednatelky společnosti KLARI.NET s. r. o. ze dne 10. 6. 2016, jímž žalobce prokazoval, že zajištění úvěru u žalobce a investice do směnky bylo samostatným rozhodnutím této jednatelky a jednatelů společností Etilia s. r. o., Office World Prague s. r. o. a Landino s. r. o., tudíž se nejednalo o společnosti organizované osobami z okruhu žalobce pro nadbytečnost, když soud má skutkový stav týkající se ovládání dotčených obchodních společností ze strany žalobce v době šetření správních orgánů, a rovněž tak převody financí za účelem splacení dalšího členského vkladu za dostatečně zjištěný na základě množství listinných podkladů shromážděných ve správním spise. A uvedené návrhy na doplnění dokazování ve věci naopak potvrzují jiné skutkové zjištění správních orgánů, a to že se uvedené obchodní společnosti následně vymkly žalobci z kontroly.

86. Soud pro nadbytečnost neprovedl ani důkazy protokolem o výslechu Ing. M. B. ze dne 11. 5. 2018 a ze dne 12. 6. 2018, jelikož jimi měl žalobce v úmyslu prokázat, že se Ing. B. vyhýbal odpovídat na dotazy obhajoby a svaloval odpovědnost v dané věci na své podřízené z ČNB, což je opět dle názoru soudu v dané věci zcela bezpředmětné pro rozhodnutí ve věci, jelikož ze skutečnosti, že se osoba rozhodne ve věci nevypovídat či se vyhýbá odpovědi, nelze dovozovat, že by tím došlo k popření jejího jednání ve správním řízení.

87. Právní zástupce žalobce nesporoval provedené dokazování, ale zásadně nesouhlasil s tím, že soud neprovedl dokazování trestními spisy. Zdůraznil, že na rozdíl od správního řízení právě trestní řízení se zabývá přezkoumávanou problematikou s nejvyšším stupněm preciznosti a za využití nejmodernější techniky a postupů, jež nelze srovnávat, tudíž i zjištění učiněná orgány činnými v trestním řízení mají vyšší relevanci; navíc z předmětných trestních spisů jasně vyplývá, že při výsleších dotčených osob ve vztahu k notářským zápisům, tyto odmítly vypovídat v obavě před možným trestním stíháním. Taktéž právní zástupce žalobce nesouhlasil s posouzením jím uplatněné námitky legitimního očekávání za opožděnou. Byl přesvědčen, že jím byla v řízení uplatněna včas, neboť již v žalobě namítal porušení základních zásad správního řízení, mimo jiné i porušení principu právní jistoty. Rovněž tak nesouhlasil s tím, že v případě uplatněné námitky podjatosti vůči prof. T. bylo lze aplikovat § 14 odst. 6 správního řádu.

88. Žalovaný rovněž nesporoval provedené dokazování, nesouhlasil však s tím, že soud k důkazu přečetl znalecký posudek, jelikož skutkový stav věci byl správními orgány zjištěn dostatečně.

89. Soud v této souvislosti vysvětluje, že k jednotlivým důkazům, jež byly vypočteny v této části rozsudku, ať již byly k důkazu soudem přečteny či zamítnuty; přistoupil s ohledem na zachování přehlednosti textu tohoto rozsudku, na doplnění zdůvodnění svého postupu ve smyslu ústního vyjádření právního zástupce žalobce (viz výše bod 87). Soud by byl povinen se k těmto výtkám žalobce vyjádřit, proto pro lepší přehlednost rozsáhlého rozsudku soud znovu jednotlivé důkazy nevypisoval a nevypořádal se s nimi v části věnované posouzení žaloby, nýbrž toto učinil již v rámci této části rozhodnutí.

VII. Posouzení žaloby

90. Městský soud v Praze vázán závaznými právními názory Nejvyššího správního soudu obsaženými v rozsudku ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Afs 304/2018 – 411, opětovně přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). A dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

91. Při posouzení věci soud vyšel z následující právní úpravy:

92. Podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách: „[z]jistí–li Česká národní banka nedostatky v činnosti družstevní záložny, je oprávněna, podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku, odejmout povolení,“ 93. Žalobce v žalobě sporoval právní posouzení věci správními orgány, nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a správním orgánům vytkl i procesní vady v řízení.

94. Předně soud k právnímu posouzení vytýkaného jednání zdůrazňuje, že předmětem soudního přezkumu je rozhodnutí o odejmutí povolení žalobci působit jako záložna podle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách, a to při současném stanovení povinnosti zdržet se určitých jednání v oblasti vkladů a poskytování úvěrů. Z hlediska tohoto předmětu řízení soud považuje za nezbytné předeslat, že povahou rozhodnutí o odnětí povolení dle citovaného zákonného ustanovení se již Nejvyšší správní soud zabýval mj. ve svém rozsudku, č. j. 2 Afs 304/2018 – 411, v návaznosti na obdobné oprávnění k odnětí povolení k provozování jiné činnosti v rozsudku, č. j. 9 As 202/2014 – 236, kdy vyslovil, že rozhodnutí o odnětí povolení orgánem státního dohledu není rozhodnutím ve věci správního trestání, nýbrž se jedná o jedno „z mocenských oprávnění, kterými lze velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti“. Podstatou řízení o odnětí povolení dle zákona o družstevních záložnách není tedy trestní postih družstevní záložny, nýbrž v návaznosti na míru závažnosti zjištěných nedostatků zajistit nápravu činnosti se zachováním družstevní záložny v případě, kdy je to možné, nebo nápravu v podobě odnětí povolení tam, kde se jiný, alternativní postup nejeví efektivní. V souzené věci je klíčovou otázkou přezkumu, nejen to, zda se žalobce dopustil jemu vytýkaných porušení zákona, ale také, zda došlo z jeho strany k tak závažnému porušení.

95. Ve vztahu k prvému vytýkanému jednání, tj. jednání finanční asistence, žalobce namítal, že se jedná o jednání souladné s § 41 zákona o obchodních korporacích; sice připustil, že finanční asistence je družstevním záložnám zakázaná dle § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., nicméně toto ustanovení označil za protiústavní; byl přesvědčen, že žalovaný v tomto případě řádně neaplikoval nařízení č. 575/2003.

96. Co se týče výtky, že jednání finanční asistence je jednáním v souladu se zákonem, konkrétně s § 41, § 608, § 609 zákona o obchodních korporacích, soud konstatuje, že posouzením této otázky se správní orgány zabývaly, a to jak v bodě 249 prvostupňového správního rozhodnutí, tak v žalobou napadeném rozhodnutí na stranách 14 až 17. S uvedeným posouzením, zejména s podrobným posouzením nemožnosti aplikace úpravy v zákoně o obchodních korporacích zaujatým ze strany žalovaného, se soud ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje. Soud tedy pouze ve zkratce uvádí, že sdílí názor žalovaného, že veřejnoprávní normy, tj. zákon o družstevních záložnách a jeho prováděcí předpis, jednání ve formě finanční asistence spořitelním družstvům zakazuje. Prováděcí předpis totiž v ustanovení § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., stanoví, že: „[d]ružstevní záložna nesmí poskytovat úvěry ani vystavovat zajišťovací nebo platební nástroje za účelem splacení základního členského vkladu nebo dalšího členského vkladu“. Jazykové znění citovaného ustanovení tak bylo bezesporu formulováno určitě a srozumitelně a nelze z něj učinit žádný jiný výklad než ten, že družstevním záložnám je zakázáno činit jednání finanční asistence. Přičemž zákon o družstevních záložnách s tímto jednáním spojuje negativní důsledky, když za něj ukládá sankce. Přesto vzal žalovaný v úvahu i skutečnost, že v ustanoveních § 608 a § 609 zákona o obchodních korporacích (s účinností ode dne 1. 1. 2014) jsou stanoveny podmínky finanční asistence pro družstva. Nicméně správně upozornil, že ustanovení zákona o obchodních korporacích jsou ustanoveními upravující soukromoprávní vztahy subjektů, tudíž jimi upravené jednání má dopady toliko v rovině soukromoprávních vztahů dotčených subjektů; navíc i v dotčených ustanoveních zákona o obchodních korporacích je přípustná jen taková finanční asistence, která je poskytována v obvyklých mezích hlavní činnosti předmětné finanční instituce, což se v dané věci nestalo (jak bude rozvedeno níže); tudíž soukromoprávní normy zákona o obchodních korporacích nelze na danou věc aplikovat.

97. K námitce protiústavnosti § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., soud upozorňuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí na straně 17 až 18, kde se žalovaný zabýval námitkami žalobce namířenými právě proti citovanému ustanovení. Soud s uvedenou argumentací souhlasí; odkazuje na ni a doplňuje, že vnitrostátní právní řád České republiky tvoří vedle ústavních zákonů, zákonů i podzákonné právní předpisy. Dle č. 79 odst. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., ústava České republiky (dále jen „Ústava“) jsou správní orgány oprávněny vydávat podzákonné předpisy jako vyhlášky pouze na základě a v mezích zákona. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod „povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod“. Přesto nelze tuto ústavní maximu vykládat tak, že veškeré podrobnosti uložené povinnosti lze stanovit pouze přímo zákonem. Pro právní účinky podzákonného právního předpisu je rozhodující jeho materiální vztah k projevené vůli zákonodárce (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 A 75/2002, č. 116/2004 Sb. NSS). Jak uvedl Ústavní soud v nálezu č. 96/2001 Sb., na podzákonný předpis „je kladen požadavek, aby bylo obecné a dopadalo tedy na neurčitou skupinu adresátů, neboť Ústava zmocňuje k právní úpravě, nikoli k vydání individuálního správního aktu. ... Ústavní vymezení odvozené normotvorby exekutivy spočívá na následujících zásadách: nařízení musí být vydáno oprávněným subjektem, nařízení nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu (nemůže tedy stanovit primární práva a povinnosti), musí být zřejmá vůle zákonodárce k úpravě nad zákonný standard (musí být tedy otevřen prostor pro sféru nařízení)“. V dané věci měla ČNB v § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách výslovně formulováno zákonné zmocnění stanovit podzákonným předpisem pravidla a ukazatele, mj. angažovanosti, likvidity a bezpečného provozu, pro (všechny) družstevní záložny. Proto byla ČNB oprávněna vydat žalobcem sporovaný podzákonný předpis a v něm formulovat podrobnosti při plnění povinnosti mj. likvidity, bezpečného provozu či angažovanosti, byť formou zákazu či příkazu. Rozhodně se tak ze strany ČNB nejednalo o žádné svévolné, nedůvodné či jak tvrdil žalobce protiústavní jednání, jak je žalobcem namítáno.

98. Soud na podporu svých závěrů odkazuje na právní větu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 3/16: „[m]á–li družstevní záložna efektivně plnit funkce, jež ji odlišují od bank na jedné straně a od nebankovních poskytovatelů úvěrů na straně druhé, není v rozporu s ústavním pořádkem, jestliže je zákonem požadováno důsledné naplňování členského principu takovým způsobem, aby byli členové družstevní záložny adekvátně motivováni ke skutečnému zájmu o její zdravé hospodaření.“ 99. Soud poznamenává, že vyhláška č. 123/2007 Sb., byla účinná od 1. 7. 2007 do 5. 3. 2014, tedy účinná byla v době zahájení správního řízení. Obě žalobou napadená rozhodnutí správních orgánů byla vydána již za účinnosti vyhlášky ČNB č. 23/2014 Sb., jejíž účinnost byla od 5. 3. 2014 do 7. 8. 2014. Tato vyhláška v ustanovení § 69 odst. 3 obsahovala shodný zákaz poskytování úvěrů za účelem splacení základního členského vkladu nebo dalšího členského vkladu do spořitelního a úvěrového družstva jako § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Tento zákaz se promítl i do ustanovení § 77 v nyní účinné vyhlášce č. 163/2014 Sb. Tudíž z výše uvedeného je zřejmé, že žalobci vytýkané jednání finanční asistence je i při porovnání s aktuálním právním předpisem stále jednáním zakázaným a správní orgány nepochybily, když podle vyhlášky č. 123/2007 Sb., v řízení aplikovaly.

100. Rovněž tak námitku nicotnosti žalobou napadeného rozhodnutí vzhledem k jeho vydání na základě neúčinné vyhlášky č. 123/2007 Sb., a Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/48/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí shledal soud nedůvodnou. Již prvostupňový správní orgán si byl dobře vědom této skutečnosti, což i ve svém rozhodnutí konstatoval, když uvedl, že jak vyhláška č. 123/2007 Sb., tak směrnice Evropského parlamentua Rady 2006/48/ES, o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu, veznění pozdějších předpisů (dále jen „směrnice 2006/48/ES“), která stanovila téžpravidla pro tvorbu základního kapitálu, nebyly již ke dni vydání rozhodnutí účinnými předpisy. Následně pak vysvětlil, proč „posuzoval jednání účastníka řízení popsané v bodě (i) výroku tohoto rozhodnutí dle Vyhlášky účinné v době vytýkaného jednání účastníka řízení Správní orgán porovnal znění ZSÚD účinné v době účastníkovi řízení vytýkaného jednání a konstatuje, že ZSÚD nedoznal v příslušném ustanovení žádné změny. ZSÚD v ustanovení § 11 odst. 2 stanoví (a v minulosti stanovil), že účastník řízení je povinen dodržovat udržovat trvale svou platební schopnost, je povinen dodržovat stanovená pravidla likvidity a bezpečného provozu, přičemž podrobně tato pravidla stanoví prováděcí vyhláška vydávaná Českou národní bankou. Správní orgán porovnal znění prováděcí Vyhlášky účinné v době účastníkovi řízení vytýkaného jednání se zněním nové prováděcí vyhlášky Č. 23/2014 a konstatuje, že relevantní pasáže zakazující účastníkovi řízení poskytování úvěrů za účelem splacení dalších členských vkladů jsou totožné. Správní orgán proto aplikoval v tomto správním řízení při posuzování odpovědnosti účastníka řízení právní úpravu účinnou v době vytýkaného jednání[1]. Změna soukromoprávní normy upravující vnitřní uspořádání obchodních korporací (dříve obchodních společností a družstev) ať už se jednalo o obchodní zákoník nebo o nově účinný ZOK nemají vzhledem k výše uvedenémupoměru speciality vliv na pravidla stanovená ZSÚD.“ Soud pouze shrnuje, že správní orgány postupovaly v dané věci správně, když hodnotily vytýkané jednání žalobce obsažené ve výroku A pod bodem (i), tj. finanční asistenci, podle shora citovaných právních předpisů, jež byly účinné v době, kdy se žalobce vytýkaného jednání dopouštěl. Soud dodává, správní orgány porovnávaly znění zákona o družstevních záložnách účinné v době žalobci vytýkaného jednání a došly ke stejnému zjištění jako soud, a to že zákon o družstevních záložnách nedoznal v dotčeném ustanovení žádné změny.

101. Soud se neztotožňuje ani s námitkou žalobce týkající se nesprávného výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., neboť dle jeho názoru z něj správní orgány dovodily absolutní zákaz finanční asistence, avšak nikterak neposoudily dopad rizika na finanční situaci žalobce. Předně soud poukazuje na stranu 17 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaný výslovně uvedl, že se jedná toliko o dílčí zákaz nikoli o zákaz: „určité činnosti jako takové (poskytování úvěrů), ale pouze jejím omezením vztahujícím se právě k jejímu dílčímu aspektu“. Vyhláška byla vydána k provedení zákona o družstevních záložnách, konkrétně ustanovení § 193 bylo přijato za účelem provedení § 11 zákona o družstevních záložnách, kde je výslovně formulována družstevním záložnám povinnost dodržovat stanovená pravidla likvidity a bezpečného provozu. Soud je tak přesvědčen, že v zákonném ustanovení je formulován zákaz pouze těch úvěrů, jež jsou poskytnuty za účelem splacení dalšího členského vkladu; tj. úvěrů, jejichž poskytnutím má de facto dojít k fiktivnímu navýšení kapitálu družstevní záložny a tím k porušení pravidel likvidity a bezpečného provozu družstevní záložny. Soud k výtce žalobce směřující proti zaujatému výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., správními orgány toliko připomíná, že jazykový výklad právní normy je jedním ze základních výkladových pravidel, přičemž výklad teleologický náleží mezi zvláštní výkladová pravidla, jež nastupují teprve v případě nejasností výkladu zákonného ustanovení. Teleologický výklad zkoumá, jaký je současný účel a smysl rozebírané právní normy vzhledem k zaměření celého právního předpisu, který ji obsahuje. Jelikož jak zákon o družstevních záložnách, tak jeho prováděcí předpis vyhláška č. 123/2007 Sb., byly přijaty za účelem regulovat vzniklý systém družstevních záložen za účelem omezit riziko jeho zneužívání a následné nevěrohodnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o družstevních záložnách), je soud přesvědčen, že výklad § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., tak, že je jím zakázáno jednání finanční asistence, je zcela souladným jak s jazykovým, tak s teleologickým výkladem citovaného ustanovení.

102. Taktéž výtku žalobce o řádném neaplikování nařízení č. 575/2013 na danou věc shledal soud nedůvodnou. Žalobce v žalobě tvrdil, že toto nařízení neobsahuje zákaz finanční asistence, naopak obsahuje pravidla, která jako důsledek finanční asistence stanoví nemožnost započítání takto financovaného členského vkladu do kapitálu Tier 1, dovodil tak oprávněnost prvého vytýkaného jednání (finanční asistence). Soud předně poukazuje na úzkou provázanost nařízení č. 575/2013 se směrnicí o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o obezřetnostech dohledu nad úvěrovými institucemi a investičními podniky č. 2013/36/EU (dále jen „směrnice č. 2013/36/EU“), která byla založena v čl. 2 nařízení, v němž bylo stanoveno, že pro zajištění souladu s nařízením č. 575/2013 mají příslušné orgány k dispozici pravomoci a jsou povinny dodržovat postupy stanovené ve směrnici č. 2013/36/EU. Přičemž tato směrnice jednak v čl. 18 písm. e) upravuje možnost odnětí povolení vydané úvěrové instituci, „pokud úvěrová instituce spadá pod některý jiný případ, kdy lze podle vnitrostátních právních předpisů povolení odejmout“. Navíc dle čl 104 odst. 1 písm. e) směrnice č. 2013/36/EU byla dána příslušným orgánům pravomoc při uplatňování nařízení č. 575/2013 „zakázat nebo omezit obchody, operace nebo síť institucí nebo požadovat upuštění od činností, které znamenají nadměrné riziko pro zdraví instituce“. Soud tak má za to, že z výše uvedených ustanovení směrnice vyplývá pro prvostupňový správní orgán možnost stanovit zákaz určitých forem finančních operací, které považuje za nadměrné riziko pro zdraví družstevních záložen. Což je podpořeno ustanovením čl. 79 písm. a) směrnice č. 2013/36/EU, kde je upravena povinnost pro příslušné orgány zajistit poskytování úvěrů na základě rozumných a jednoznačně stanovených kritériích. Soud tak konstatuje, že pokud ČNB spatřovala nadměrné riziko pro činnost družstevních záložen právě ve formě jednání tzv. finanční asistence, byla oprávněna jej zakázat, byť takovýto zákaz přímo nevyplýval z nařízení č. 575/2013 a nebyl zde pak ani důvod pro aplikaci daného nařízení na danou věc. Soud upozorňuje na žalovaným provedenou korekci právního názoru prvostupňového správního orgánu na straně 18 žalobou napadeného rozhodnutí, když na rozdíl od prvostupňového správního orgánu připustil, že z nařízení č. 575/2013 nevyplývá, že by poskytnutí úvěrů na splacení dalších členských vkladů nebylo dovoleno; současně žalovaný konstatoval, že předmětná činnost je nařízením považována za rizikovou a důsledkem takového jednání činí jejich nezahrnutí do kmenového kapitálu.

103. Pokud žalobce v souvislosti s námitkami nesprávného výkladu § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a nesprávné aplikace komunitárního práva v dané věci zdůrazňoval absenci dopadů prvého vytýkaného jednání do jeho finančních poměrů, pak soud poukazuje na opačný názor Nejvyššího správního soudu jednoznačně vyjádřený mimo jiné v bodě 56 zrušujícím rozsudku: „zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí).“ 104. Žalobce ve vztahu k jednání finanční asistence namítal, že ve správním řízení nebylo prokázáno, že by žalobcem přidělené úvěry třetím osobám byly poskytnuty za účelem splatit jejich základní členský či další členský vklad; rovněž tak měl za to, že v řízení nebyl zjištěn úmysl porušit povinnost dle § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. V souvislosti s uplatněním námitky nedostatečně zjištěného skutkového stavu v případě vytýkaného jednání finanční asistence soud předně odkazuje na bod [53] zrušujícího rozsudku, kde se Nejvyšší správní soud ke skutkovému stavu vyjádřil, byť v rámci odůvodnění k formě uloženého opatření, následovně: „[z] podkladů shromážděných stěžovatelkou ve správním spise je zcela zřejmé, že v šesti případech poskytl žalobce formou úvěru finanční prostředky, kterými byly v konečném důsledku splaceny další členské vklady. Stěžovatelkou pečlivě zdokumentovaný postup, jímž tak žalobce činil, nikterak nevylučuje, že konkretizovaných šest případů mohlo dosti dobře představovat toliko špičku ledovce uvedeného typu aktivit. Společné znaky stěžovatelkou zmapovaných úvěrování dalších členských vkladů rozhodně svědčí o systémovosti a značné promyšlenosti předmětného jednání. Očividný důraz na jejich zastření rovněž dokladuje, že žalobce si byl protiprávnosti a škodlivosti svého jednání dobře vědom.“ Soud toliko opakuje, že Nejvyšší správní soud shodně se správními orgány učinil ze správního spisu jednoznačný závěr, jak o dostatečnosti provedeného dokazování, tak o pečlivosti správních orgánů při zjišťování skutkového stavu a taktéž o správnosti jimi zaujatého závěru o existenci úmyslu porušit povinnosti stanovené § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb. Soud k uvedenému dodává, že pokud žalobce v žalobě nesouhlasí s tím, že skutkový stav finanční asistence (resp. účel sporných úvěrů) byl správními orgány prokázán výpisy z bankovních účtů a doklady o realizaci plateb, pak je třeba připomenout, že skutkový stav nebyl zjištěn pouze na základě výpisů z účtů a z dokladů o realizaci plateb, nýbrž správní orgány zajistily pro rozhodnutí ve věci ucelený soubor podkladů, ze kterého vycházely. Tento soubor, jak poukázáno v prvostupňovém správním rozhodnutí zejména v bodech 257 a 356 až 359 a v žalobou napadeném rozhodnutí na straně 20, byl tvořen dalšími listinnými důkazy založenými ve správním spise; jedná se mimo jiné o vnitřními předpisy žalobce, produktový list Úvěr na kapitálové investice z prosince 2010, zápisy z porad představenstva žalobce, dopisy od účastníka řízení, reakcemi společností s ručením omezeným, deníkem obchodníka s cennými papíry J&T Banky, Memorandem vypracované advokátní kanceláří Glatzová & Co., s. r. o., Informace z Central Bank of Cyprus, Hlášení o angažovanosti DOZAS40, kupní smlouvu o prodeji nemovitosti (Palác E.), zprávy auditora, výroční zprávy dotčených společností, výpisy z katastru nemovitostí, výpisy z obchodních rejstříků dotčených společností a jejich webové stránky, úvěrové smlouvy, notářské zápisy obsahující prohlášení příslušných statutárních orgánů dotčených ovládaných společností. Tvrzení obsažená v notářských zápisech dotčené osoby potvrdily i v úředních zápisech o vysvětlení podaných Policii ČR. Soud odkazuje na i na body 365 a násl. prvostupňového rozhodnutí, v nichž prvostupňový správní orgán shrnul způsob, jakým zmapoval úvěrové transakce plynoucí od žalobce přes ovládané společnosti zpátky k žalobci, a to v podobě dalších členských vkladů. Platby spojuje souvislost časová a sumy převáděných finančních částek. Jednotlivé finanční operace jsou pak konkrétně popsány v bodech 91 až 217 prvostupňového správního rozhodnutí a soud na ně pro stručnost odkazuje. K opakovaným výtkám žalobce, že správní orgány neprovedly v řízení svědecké výslechy statutárních orgánů společností, jimž poskytl úvěry, soud odkazuje na body 360 až 369 prvostupňového rozhodnutí, kde se prvostupňový správní orgán logicky s neprovedením navrhovaných svědeckých výslechů za situace, kdy měl účel transakcí na základě listin za zjištěný, vypořádal, když vysvětlil, že se tak stalo s ohledem na negativní postoj navržených svědků, kteří odmítli v řízení spolupracovat, a neposkytly prvostupňovému správnímu orgánu vyžádané dokumenty. Soud nesdílí ani námitku žalobce sporující přesnost přístupů do datových schránek, internetového bankovnictví, identifikaci osob komunikujících prostřednictvím IP adres a hostname a pro stručnost opět odkazuje na body 394 až 399 odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí. V odůvodnění prvostupňový správní orgán vysvětlil, že nebylo zapotřebí v tomto směru pořídit znalecký posudek z oblasti informačních technologií, jelikož prvostupňový správní orgán použil shodně se žalobcem standardní službu whois k identifikaci subjektů, jimž byla přidělena konkrétní IP adresa (konkrétní IP adrese pak odpovídá určitá hostname). K žalobcově tvrzení sporujícímu, že by nevykazoval kapitálovou přiměřenost v důsledku finanční asistence s poukazem na znalecký posudek ústavu BENE FACTUM a. s., a členské schůze žalobce ze dne 5. 6. 2013 soud zdůrazňuje, že „v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce“, jak uvedl v bodě [56] zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu), soud proto toliko opakuje, že s ohledem na skutečnost, že žalobce vytýkaným jednáním vytvořil ve své společnosti fiktivní (uměle navýšený) kapitál, nebylo lze přesně určit jeho skutečnou výši a potažmo ani kapitálovou přiměřenost. Avšak uvedené nemá žádný vliv na nezákonnost žalobcova vytýkaného jednání, jelikož již samo nedodržení obezřetnostních pravidel při podnikání s finančními prostředky členů je v případě družstevních záložen protiprávním jednáním, ke kterému již nemusí přistoupit další okolnost v podobě finanční destabilizace družstevní záložny vlivem tohoto jednání. S otázkou kapitálové přiměřenosti se vypořádaly i oba správní orgány ve svých rozhodnutích, a to prvostupňový správní orgán v bodě 537 odůvodnění a žalovaný na straně 20 až 21 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud odmítá i výtku žalobce o nevypořádání se s jím předloženými listinnými důkazy prokazujícími jím tvrzenou kapitálovou přiměřenost, konkrétně žalovaný se s předmětným znaleckým posudkem vypořádal na straně 21. Dále z bodů 241 a 242 prvostupňového správního rozhodnutí vyplývá, že k důkazu byly provedeny mj. i listiny předložené žalobcem k prokázání jeho tvrzení, že členská schůze schválila v souladu s interními předpisy splacení dalších členských vkladů žalobce; a konkrétně členskou schůzí ze dne 5. 6. 2013 byla schválena opatření, která mají vést k vyvrácení podezření o stavu žalobce či ke zlepšení jeho finanční situace; žalobcem namítaná listina byla k důkazu provedena, což vyplývá z bodu 481 prvostupňového správního rozhodnutí, ale prvostupňový správní orgán z ní (ani z ostatních listin předložených žalobcem k prokázání tvrzení o kapitálové přiměřenosti) nezjistil žádné skutečnosti, jež by byly s to zvrátit jím učiněný závěr o protiprávnosti vytýkaného jednání. Co se týče dalších návrhů žalobce na dokazování jeho kapitálové přiměřenosti, je zřejmé, že žalovaný nepřistoupil k provedení dokazování v tomto směru, neboť dospěl k názoru o nepotřebnosti jeho provedení s ohledem na (i shora uvedené) právní posouzení (viz strana 21 žalobou napadeného rozhodnutí). Soud podotýká, že pokud žalobce namítal, že se žalovaný nevypořádal s neprovedeným důkazem předloženým žalobcem, a to se Zprávou s výsledky šetření Zvláštní pracovní skupiny k informacím a podezřením uvedeným v Oznámení o zahájení správního řízení datována dne 29. 7. 2013 a jejími přílohami, pak se žalobce mýlí, jelikož prvostupňový správní orgán tyto listiny k důkazu provedl a založil je do správního spisu a v rámci zjišťování skutkového stavu je i ve svém rozhodnutí řádně hodnotil; přičemž je nutno vzít v potaz, že jak prvostupňové, tak druhostupňové správní rozhodnutí tvoří jeden celek, a pokud žalovaný ve svém odůvodnění konkrétně nereagoval na danou listinu, učinil tak řádně prvostupňový správní orgán, čímž odvrátil hrozbu případného zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. V této souvislosti soud odkazuje na ustálenou judikaturu správních soudů, například na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. října 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25, jehož právní věta zní: „[ú]kolem odvolacího, resp. rozkladového orgánu je zejména reagovat na odvolací, resp. rozkladové námitky (§ 89 odst. 2 věta druhá správního řádu z roku 2004). Z hlediska ekonomie řízení není vyloučeno, aby odvolací orgán argumentaci správního orgánu prvního stupně pouze doplnil. Při soudním přezkumu odvolacího rozhodnutí je třeba vzít v úvahu, že ve správním řízení tvoří rozhodnutí obou stupňů jeden celek. Mezery v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, které by jinak způsobovaly jeho nepřezkoumatelnost, proto mohou zaplnit argumenty obsažené již v rozhodnutí prvního stupně.“ Soud tak má za vyvrácené námitky žalobce o nedostatečně prokázaném skutkovém stavu pro jednání finanční asistence.

105. Dále žalobce namítal nesprávné právní posouzení nezákonnosti jednání ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A (ii) – spočívající v nákupu směnek ve dnech 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011, neboť směnky nabyl v souladu s platnou úpravou. Soud opět odkazuje na odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí, a to zejména na body 322 až 329 a na stranu 23 až 26 žalobou napadeného rozhodnutí. Předně správní orgány zde odmítly názor žalobce, že družstevní záložny byly oprávněny obchodovat na vlastní účet s cennými papíry nepřijatými k obchodování na regulovaných trzích, což měl prvostupňový správní orgán deklarovat v žalobcem předestřené vzájemné korespondenci (založené ve správním spise); nicméně prvostupňový správní orgán připustil, že vzal žalobcovu informaci o způsobu odstranění závadného stavu v případě nákupu směnek ve dnech 9. 2. 2011 a 25. 2. 2011 na vědomí. K obraně žalobce, že o svém záměru držet tyto směnky do splatnosti a zařadit je pak do investičního portfolia řádně informoval ČNB, soud upozorňuje, že správní orgány nepopírají vzájemnou komunikaci o těchto směnkách. Nicméně jak shora uvedeno s jeho právním názorem o oprávněnosti nabytí a držby cenných papírů nesouhlasily. Nad to prvostupňový správní orgán upozornil, že významným faktorem při rozhodování o dotčeném nákupu směnek byla i skutečnost, že následně zjistil, že žalobce nakoupil vlastním jménem ještě další směnky J&T 277, J&T 278, J&T 279. Taktéž až následně bylo rozkryto, že žalobce disponuje sítí účelově založených a na žalobci závislých obchodních společností, jež tyto směnky nabývají. Prvostupňový správní orgán nesouhlasil ani s právním posouzením věci žalobcem, když vyložil dotčené zákonné ustanovení § 3 odst. 2 písm. e) zákona o družstevních záložnách, jež stanoví: „výlučně za účelem zajištění činností podle odstavce 1 a § 1 odst. 2 písm. a) a b) je družstevní záložna oprávněna obchodovat na vlastní účet s cennými papíry přijatými k obchodování na evropském regulovaném trhu“ odlišně od žalobce. Prvostupňový správní orgán konstatoval, že citované ustanovení zakazuje nabývání a disponování s dotčenými cennými papíry. Vysvětlil, že zákaz byl přijat proto, že dotčené cenné papíry mají určitý minimální standard. Uvedl, že smyslem vykládaného ustanovení je omezení činnosti družstevních záložen tak, aby vykonávaly jen činnosti související s jejich funkcí úvěrové instituce, a to takovým způsobem, aby nedocházelo ke zvýšeným rizikům. Soud uvedené posouzení shledává souladným s jazykovým znění dotčeného zákonného ustanovení i smyslem a účelem zákona o družstevních záložnách a ztotožňuje se s ním. Dodává, že otázka splacení cenných papírů a jejich výnosů je pro právní posouzení nezákonnosti jednání irelevantní. V této souvislosti soud podotýká, že se správní orgány vypořádaly i s žalobcem předloženým Memorandem vypracovaným advokátní kanceláří Glatzová & Co., s. r. o., konkrétně prvostupňový správní orgán v bodech 324 až 328; soud na uvedené odkazuje.

106. Žalobce nesouhlasil ani s právním posouzením jednání popsaného ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A (ii) – spočívajícího v porušení limitů angažovanosti, neboť byl přesvědčen, že neporušil pravidla angažovanosti při držení směnek společností JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. V této souvislosti svou právní argumentaci vystavěl na znění dle čl. 32 Guidelines CEBS, neboť byl přesvědčen, že není nutno pro posouzení ekonomicky spjaté skupiny subjektů spojit všechny tři subjekty do jedné ekonomicky spjaté skupiny subjektů (dále též „ESSK“), přičemž vztah mezi nimi je založen na společném (subjekty A + B) vlastnictví třetího subjektu (subjekt C). Přičemž dle žalobce dozorovaný subjekt má vykazovat dvě ekonomicky spjaté skupiny subjektů ESSK1 jako A + C a ESSK2 jako B + C. Taktéž byl přesvědčen, že při posuzování ESSK hraje roli postavení osob zavázaných ze směnky (emitenta a avalisty). A jelikož směnku lze předložit k proplacení kterékoli z jmenovaných osob; dovodil, že je jejich postavení stejné, čímž dochází ke zvýšení hodnoty směnky z titulu možnosti jejího lepšího proplacení. Soud se však opět ztotožnil s právním posouzením znění čl. 32 Guidelines CEBS správními orgány a odkazuje na něj, a to zejména na body 334 až 344 prvostupňového správního rozhodnutí a na stranu 25 žalobou napadeného rozhodnutí. Soud jen připomíná, že na ústním jednání ve věci konaném dne 23. 6. 2021 přečetl k důkazu český překlad sporného článku Guidelines CEBS, proti němuž neuplatnila žádná ze stran sporu námitky. Soud tedy shodně se správními orgány zastává názor, že pokud úvěrová instituce vykazuje expozici vůči subjektu A a zároveň vůči (více) osobám B a C, které společnost ovládají, musí být expozice vůči danému subjektu zohledněna v plné výši a nikoli proporcionálně ve všech ESSK, osob ovládajících tuto společnost; pro posouzení ESSK není nutné spojit všechny tři subjekty (A + B + C), jak tvrdí žalobce, do jedné ESSK. Taktéž soud souhlasí se správními orgány, že Guidelines CEBS nevyplývá, že by vlastnictví či ovládání subjektu A osobami B a C zakládalo bez dalšího ESSK osob B + C.

107. Co se týče porušení limitů angažovanosti žalobcem držením směnek společností JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s., soud odkazuje na přehlednou tabulku umístěnou v bodě 275 prvostupňového správního rozhodnutí, z níž vyplývají jednotlivé transakce [provedené na základě ve výroku A (ii) žalobou napadeného rozhodnutí vyspecifikovaných úvěrových smluv] se směnkami uskutečněné žalobcem (buď přímo či prostřednictvím ovládaných společností) svědčící o nabývání směnek společností JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. a ve správním spise založené listiny, z nichž byla uvedená zjištění učiněna. Rovněž tak soud pro stručnost odkazuje zejména na body 280 až 293, body 312 až 313, body 358 až 359 prvostupňového správního rozhodnutí, kde je konkrétním způsobem popsán a vysvětlen způsob, jakým žalobce poskytoval ovládaným společnostem na základě úvěrových smluv peněžní prostředky k nákupu směnek emitovaných společnostmi JaT Private Equity B. V. a Energetického a průmyslového holdingu a. s. Výši limitů angažovanosti žalobce vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob prvostupňový správní orgán uvedl v bodech 339 až 344 svého rozhodnutí. Pokud žalobce sporoval, že by nakupoval shora uvedené směnky prostřednictvím účelově založených společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; KLARI.NET s.r.o.; Tapovan s.r.o.; Etilia s.r.o.; Office World Prague s.r.o., Landino s. r.o., jimž žalobce poskytl úvěry na nákup cenných papírů, nejsou subjekty ekonomicky či fakticky propojené se žalobcem a žalobci pak nelze přičítat k tíži jejich jednání, soud s tímto tvrzením žalobce nesouhlasí a opět poukazuje na výše uvedená zjištění správních orgánů s tím, že zdůrazňuje, že z nich jednoznačně vyplynulo, že tyto obchodní společnosti měly formu jednočlenných účelově (bez minulosti) založených společností s ručením omezením bez skutečné podnikatelské činnosti, získávající finanční prostředky ve výši milionů korun od zahraničních společností a převádějící bezprostředně tyto peněžní prostředky na zahraniční společnosti; peněžní toky byly realizovány v korunách českých; aktéři těchto transakcí se opakovali; tři z uvedených společností byly zakoupeny jako ready–made společnosti; čtyři z jejich jednatelů učinili prohlášení ve formě notářských zápisů o tom, že byli jednatelé a společníky pouze pro forma (což potvrdili v úředních záznamech na Policii ČR), žalobce vstupoval do datových schránek všech těchto společností atp. Vše tak svědčí pro správnost závěru správních orgánů o tom, že se jedná o společnosti ze sítě organizované a ovládané žalobcem. Navíc dotčené smlouvy o úvěrech nevykazovaly z formálního hlediska nestandardní parametry; nestandardní na nich však bylo faktické pozadí finančních operací. Pokud tedy žalobce argumentoval tím, že jím poskytnuté finanční služby dotčeným obchodním společnostem byly naprosto standardními finančními operacemi, soud upozorňuje, že klíčovým v dané věci je, že se pod formálně bezvadnými úvěrovými smlouvami a převody financí skrývaly úmyslně žalobcem zastřené nezákonné operace.

108. Soud k upozornění žalobce, že uvedenými obchody se směnami došlo ke zvýšení jejich hodnoty z titulu možnosti jejich lepšího proplacení, opět konstatuje, že pro posouzení porušení pravidel angažovanosti je otázka faktického proplacení směnek či zvýšení jejich hodnoty zcela irelevantní a opět odkazuje na bod [56] zrušujícího rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud uvedl následující: „[v] první řadě je třeba uvést, že zákonem chráněný zájem spočívá především ve stabilitě družstevních záložen, s čímž je spojen požadavek na dodržování obezřetnostních standardů jejich podnikání s finančními prostředky svých členů. Již samotné nedodržení obezřetnostních pravidel je proto protiprávním jednáním, které je v rozporu se zájmem chráněným uvedeným zákonem. Za takové situace není nezbytně nutné, aby neobezřetné obchody družstevní záložnu skutečně destabilizovaly. Pokud by tomu tak mělo být, předmětná právní úprava by logicky nemohla plnit svou preventivní funkci. Městský soud krom toho pominul, že v důsledku samofinancování dalších členských vkladů nebylo lze přesně určit skutečnou výši „zdravého“ základního kapitálu žalobce, a tudíž ani exaktně vyčíslit míru porušení limitů angažovanosti. Podstatné je rovněž to, že žalobce nakupoval směnky také prostřednictvím jím fakticky ovládaných společností, čímž se dále snažil svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna“.

109. K obraně žalobce spočívající v tvrzení o sporu mezi žalobcem a společností Tapovan s.r.o.s tím, že tato společnost naopak se společnostmi Clair de Lune s.r.o. a Rowlings Comp s.r.o. tvoří koncern a vystupují vůči žalobci nepřátelsky, tudíž nemohou být žalobcem ovládané, soud konstatuje, že má shodně se správními orgány za to, že již z tvrzení žalobce vyplývá propojení těchto společností se žalobcem. Jednak žalobce jak ve správním řízení, tak v soudním řízení potvrdil, že spor byl vyvolán a je veden jeho bývalým členem P. P., jenž byl v době konání vytýkaného jednání jeho členem a žalobce jej právě z titulu následné a nedobrovolné ztráty členství označil za zhrzeného strůjce celého správního řízení. Žalovaný na straně 26 až 27 napadeného rozhodnutí hodnotil historii i aktuální vztah společnosti Tapovan s. r. o. k žalobci, soud na toto odůvodnění odkazuje a shodně poukazuje na zjištěné změny v přehledech přístupů do datové schránky společnosti Tapovan s. r. o. ode dne 15. 4. 2013, kdy nově používaná IP adresa již nenáleží žalobci. Soud shrnuje, že skutečnosti, na jejichž základě vznikl namítaný spor, nastaly až poté, co se žalobce dopustil vytýkaného jednání žalobou napadeným rozhodnutím; výtku žalobce tak má soud za vyvrácenou.

110. Dále v textu žaloby rozšířil žalobce výčet obchodních společností, vůči nimž popíral, že by se mělo jednat o obchodní společnosti jím jakkoliv ovládané i na společnosti Mipeo s. r. o.., TRICAP CZ, s. r. o. a YJP Czech, s. r. o. Soud předně upozorňuje na podrobné odůvodnění vzájemné provázanosti uvedených společností popsané v bodech 351 až 393 prvostupňového správního rozhodnutí a pro stručnost na ně odkazuje. Soud toliko opakuje, že prvostupňový správní orgán sdělil žalobci již usnesením ze dne 3. 2. 2014, že „koordinace jednám výše uvedených jednatelů v podobě sepsání notářských zápisů vyplývá ze samotného obsahu těchto dokumentů založených ve správním spise“ a „skutečnost, že mateřská společnost Tapovan ovládá dceřiné společnosti Mipeo,Rowlings Comp a Clair de Lune ...vyplývá přímo ze zápisu v obchodním rejstříkutěchto společnost/“. Prvostupňový správní orgán z listinných důkazů založených vesprávním spise a z informací z obchodního rejstříku (výpisy společností, jejichž jednatelé nechali sepsat notářské zápisy, výpisy z obchodního rejstříku společnosti) zjistil, že vliv žalobce na účelově založené obchodní společnosti se týká všech společností uvedených v bodě 91 prvostupňového správního rozhodnutí a řady zahraničních společností. Soud znovu připomíná, že skutečnosti týkající se sporu žalobce se společností Tapovan, s. r. o., převod jednotlivých společností s ručením omezených do vlastnictví společnosti Tapovan, přístupy do jejich datových schránek z IP adresy X, hostname: Xa z IP adresy Y, hostname: Y); které měly prokázat obranu žalobce, že dotčené společnosti nejsou ve sféře jeho vlivu, nastaly až poté, co se žalobce dopustil jednání vytýkaného ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí. Soud taktéž dodává, že se prvostupňový správní orgán vypořádal i s žalobcem uplatněným návrhem na doplnění dokazování výslechem jednatelů dotčených obchodních společností, když zejména v bodech 388 až 391 svého rozhodnutí vysvětlil, proč nepovažoval pro zjištění stavu věci ve správním řízení za nutné vyslechnout navržené svědky ohledně těchto skutečností. Na tomto místě soud odmítá argumentaci žalobce, že nenese odpovědnost za jednání osob, které tvořily v době rozhodné vedení společnosti. Soud zdůrazňuje, že rozhodným v daném řízení je objektivní stav, tj. že jménem žalované právnické osoby jednaly právě ty fyzické osoby (jak sám žalobce potvrzuje, jednalo se o osoby vykonávající vedení společnosti žalobce, tj. jde o členy představenstva), jejichž jednání se zásadně za jednáním žalovaného považuje.

111. Žalobce namítal neurčitost výroku žalobou napadeného rozhodnutí, který spatřoval v neuvedení toho, jaké konkrétní převody či obchody měl žalobce učinit; zdali dané jednání poškozuje či jen ohrožuje zájmy vkladatelů či členů a jakým způsobem; nebyly specifikovány konkrétní předpisy, jež měly být žalobcem porušeny či ohroženy. Podle § 68 odst. 2 správního řádu „ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení.“ Soud k námitce neurčitosti a neúplnosti výrokové části prvostupňového správního rozhodnutí konstatuje, že výroková část rozhodnutí obsahuje veškeré podstatné zákonem stanovené náležitosti. Dle rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006–73, vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu musí vždy spočívat ve specifikaci deliktu tak, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jednáním jiným. Pouze z výroku lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byly uloženy. Rozšířený senát uzavřel, že „výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným“. S ohledem na výše uvedené zákonné ustanovení soud konstatuje, že zákonnou náležitostí výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně nejsou žalobcem namítané skutečnosti jako konkrétní převody či obchody, jež měl učinit, ani zdali dané jednání poškozuje či jen ohrožuje zájmy vkladatelů či členů a jakým způsobem. Sporovaný výrok přitom naopak obsahuje zákonem vyžadovaný popis zjištěných závadných jednání žalobce konkrétním a nezaměnitelným způsobem, když jsou v něm uvedena data, kdy došlo k uzavření vytýkaných úvěrových smluv; specifikovány byly i smluvní strany úvěrových smluv (jménem, příjmením a datem narození); taktéž v něm byla uvedena i data koupě a data, kdy došlo k jejich předložení k poplacení, směnky byly konkretizovány svým označením, nominální hodnotou, a společnosti, jejichž prostřednictvím žalobce se směnkami nakládal, byly rovněž řádně specifikovány názvem, identifikačním číslem a sídlem. Co se týče námitky absence příslušných zákonných ustanovení právních předpisů ve výroku správních rozhodnutí, soud zjistil, že prvostupňový správní orgán ve výrokové části k prvnímu vytýkanému jednání žalobce (finanční asistence) odkázal na § 11 odst. 2 písm. b) a c) ve spojení s § 11 odst. 3 zákona o družstevních záložnách provedený § 193 odst. 3 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a co se týče druhého vytýkaného jednání (nezákonné obchodování se směnkami) odkázal na porušení § 11 odst. 1, 3 zákona o družstevních záložnách ve spojení s § 181 odst. 1, 6 vyhlášky č. 123/2007 Sb., a zároveň na porušení § 1 odst. 5 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 2 zákona o družstevních záložnách. Ustanovení právních předpisů, která byla pro posouzení dané věci podstatná, jsou tak ve výrokové části žalobou napadeného rozhodnutí vypočtena řádně v souladu se zákonnými požadavky stanovenými v § 68 odst. 2 správního řádu. Soud tedy nespatřuje žádné pochybení ve formulaci výroku prvostupňového správního rozhodnutí.

112. Soud nesouhlasí ani s výtkou žalobce, že prvostupňový správní orgán v bodě 70 rozhodnutí použil neurčité tvrzení, když konstatoval, že v činnosti žalobce přetrvávají nedostatky, ale tyto nekonkretizoval. Z úplného znění prvostupňového i žalobou napadeného rozhodnutí je naopak zcela zřejmé, že prvostupňový správní orgán tímto slovním spojením jednak míní právě ve výroku prvostupňového správního rozhodnutí pod bodem A) vypočtená vytýkaná jednání, a rovněž tak nenastavení okamžitých a účinných vnitřních mechanismů, jež by správním orgánům před vydáním rozhodnutí signalizovaly zásadní a reálnou snahu žalobce o zajištění nápravy a nového nastavení fungování žalobce tak, aby toto bylo očištěno od zjištěného vysoce závadného jednání a naopak, aby zcela odpovídalo potřebné a zákonem vyžadované ekonomické stabilitě pro fungování bankovního trhu v České republice (viz bod 545 prvostupňového správního rozhodnutí a bod [58] zrušujícího rozsudku Nejvyššího správního soudu).

113. Soud nesdílí ani námitku žalobce, že v části B) prvostupňového správního rozhodnutí mu byla uložena omezení, jež nemají oporu v § 28 odst. 1 písm. b) zákona o družstevních záložnách. Podle ustanovení § 28 odst. 1 písm. b) zákona o družstevních záložnách je správní orgán, zjistí–li nedostatky v činnosti družstevní záložny, oprávněn rozhodnout o omezení nebo zákazu některých povolených činností záložny až na 120 dnů. Bývalá záložna pak není oprávněna ve smyslu § 28h odst. 2 zákona o družstevních záložnách přijímat vklady a poskytovat úvěry až ode dne právní moci rozhodnutí o odnětí povolení. Zákonná úprava, jak správně konstatoval prvostupňový správní orgán, vytváří přechodné období počínající doručením tohoto rozhodnutí až do jeho právní moci. V průběhu tohoto období však může vzniknout nejistota ohledně rozsahu jednání, k nimž je účastník řízení oprávněn. Prvostupňový správní orgánu vysvětlil, že vzhledem ke zjištění vysoce alarmujícího vytýkaného jednání na straně žalobce, má za to, že pouze omezení činností žalobce v rozsahu uvedeném ve výroku B) rozhodnutí zabezpečí, že žalobce svým jednáním neporuší povinnost postupovat obezřetně a s náležitou péčí, zejména ve vztahu k návratnosti vkladů jeho členů a jeho bezpečnosti a stability. V této souvislosti soud odkazuje na stranu 32 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se se shodnou již v rozkladu uplatněnou námitkou vypořádal žalovaný.

114. Žalobce v žalobě namítal, že pro zahájení daného správního řízení uplynula prekluzivní lhůta dle ustanovení § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách. S touto námitkou se již vypořádal Nejvyšší správní soud, který v bodech [48] a násl. zrušující rozsudku konstatoval, že: „otázku zániku odpovědnosti považuje Nejvyšší správní soud za klíčovou. Podle § 27d odst. 3 ZSÚD platí, že „[o]dpovědnost za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy byl spáchán.“ V rozhodném znění jsou přitom ustanovení § 27d ZSÚD označena nadpisem „Společná ustanovení ke správním deliktům.“ Jako „Sankce“ jsou pak označena ustanovení § 27a až § 27d tohoto zákona a řadí se mezi ně ustanovení o přestupcích fyzických osob, správních deliktech právnických osob (družstevní záložny, resp. jiné právnické osoby) a výše zmíněná společná ustanovení ke správním deliktům. Zcela mimo uvedený rámec pak stojí ustanovení § 28 ZSÚD, které stanoví výčet oprávnění České národní banky v případě zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že systematika tohoto právního předpisu hovoří jednoznačně pro distinkci mezi řízením o správním deliktu na straně jedné a správním řízením o řešení nedostatku v činnosti družstevní záložny na straně druhé. Ostatně městský soud totéž konstatuje v odst. 45 napadeného rozsudku, když uvádí, že „[o]patření k nápravě je totiž zásadně ukládáno za účelem ukončení protiprávního jednání či odstranění protiprávního stavu vzniklého porušením právní povinnosti; jedná se tedy o tzv. nápravný prostředek správního dozoru, jímž je sledován jiný cíl než sankcí. S tímto rozlišením plně koresponduje i systematika zákona o družstevních záložnách...“. Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že sankcí za správní delikt je v tomto smyslu pokuta, zatímco nápravné opatření dle § 28 ZSÚD je spojeno primárně s porušením právní povinnosti družstevní záložny, nikoli s její deliktní odpovědností.“ Na tomto místě soud toliko připomíná, že žalobci bylo prvostupňovým správním rozhodnutím jako sankce za vytýkaná jednání (za finanční asistenci i za nezákonné směnečné obchody) uloženo opatření dle § 28 odst. 1 písm. f) zákona o družstevních záložnách, a to odejmutí povolení působit jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud přitom v bodech [50] až [51] ve zrušujícím rozsudku zcela jasně vysvětlil, že: „na správní řízení dle § 28 zákona o družstevních záložnách, v němž jsou vypočtena oprávnění České národní banky v případě zjištění nedostatku v činnosti družstevní záložny: „na správní řízení dle § 28 ZSÚD se nepoužijí ustanovení o zániku deliktní odpovědnosti dle § 27d odst. 3 tohoto zákona. Podstatou řízení o uložení nápravného opatření není trestní postih družstevní záložny, nýbrž v návaznosti na závažnost zjištěných nedostatků zajistit nápravu v širším slova smyslu, to jest buďto nápravu činnosti se zachováním družstevní záložny tam, kde je to možné, nebo nápravu v podobě odnětí povolení tam, kde se prvně uvedený postup nejeví být efektivní. Předmětem zmíněné „nápravy“ tak nemusí být nutně právě činnost družstevní záložny, přesahují– li škodlivé účinky zjištěných nedostatků její interní sféru. Nejvyšší správní soud připomíná, že mezi nejobecnější zákonem vymezené cíle České národní banky nepatří jakási „péče“ o individuální finanční instituce. Tyto jsou stále ve své podstatě osobami soukromého práva a státní ingerence v podobě dohledu a zákonem stanovených pravomocí České národní banky nesleduje účel jejich prosperity, nýbrž důležitý veřejný zájem na cenové stabilitě, finanční stabilitě a bezpečném fungování finančního systému v České republice (srov. obecně § 2 odst. 1 věta první zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Právě ukládání nápravných opatření je konkrétním aplikačním projevem uvedeného poslání. Nejvyšší správní soud na okraj podotýká, že není vyloučeno, aby určitý nedostatek v činnosti družstevní záložny naplňoval rovněž skutkovou podstatu správního deliktu dle § 27b ZSÚD. V návaznosti na konkrétní jednání družstevní záložny tak mohou simultánně probíhat dvě samostatná řízení, a sice řízení o nápravném opatření a řízení o správním deliktu družstevní záložny.“ A dále Nejvyšší správní soud uvedl, že: „v rozsudku ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 79, Nejvyšší správní soud neřešil přímo otázku aplikace prekluzivní lhůty dle § 27d odst. 3 ZSÚD, nicméně nic to nemění na skutečnosti, že se s odkazem na výše zmíněný rozsudek ztotožnil se závěrem, že rozhodnutí o odnětí povolení (licence) není rozhodnutím ve správním trestání. Stejně tak jím není ani rozhodnutí dle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD, neboť se jedná o jedno z „mocenských oprávnění, kterými mohou velmi účinně prosadit plnění právních povinností, zabránit jejich dalšímu porušování nebo odstranit protiprávní stav (např. exekuční prostředky, možnost bezprostředních zásahů, oprávnění zakázat určité činnosti, vyloučit věci z užívání, zastavit provoz, zrušit, pozastavit, omezit vydaná povolení, rozhodnout o odstranění nepovolené stavby, vyslovit zákaz pobytu cizince z důvodu nedodržování stanovených povinností). Plnění právních povinností ve veřejné správě lze proto zajistit i jinými způsoby než správními tresty. Odejmutí státního povolení k provozu komoditní burzy je nápravným institutem státního dozoru, nikoli primárně nástrojem správního trestání“, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve výše odkazovaném rozsudku ze dne 19. 2. 2015, č. j. 9 As 202/2014 – 236 (pro stručnost lze odkázat na odst. 88 až 93 citovaného rozsudku).“ Uvedený právní názor pak Nejvyšší správní soud zopakoval v bodě [61] zrušujícího rozsudku, když závěrem shrnul, že „na správní řízení o odnětí povolení působit jako družstevní záložna nedopadá ustanovení § 27d odst. 3 ZSÚD“. Uplatněnou námitku prekluze vytýkaného jednání tak má soud za nedůvodnou a s ohledem na uvedené shledává argumentaci žalobce o tom, od jakého konkrétního data by se měla počítat prekluzivní lhůta v případě finanční asistenci a zakázaných směnečných obchodů dle § 27d odst. 3 zákona o družstevních záložnách za irelevantní a pro stručnost odkazuje i na vypořádání se s námitkou prekluze v prvostupňové i druhostupňovém správním rozhodnutí na straně 23 až 24.

115. Soud neshledal důvodnou ani výtku žalobce o nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí pro nevypořádání se právě s námitkou prekluze a odkazuje na body 69, 70, 264, 321 a 337 prvostupňového správního rozhodnutí na strany 23, 24 a 26 žalobou napadeného rozhodnutí, kde se správní orgány prekluzí vytýkaného jednání zabývaly a dospěly ke stejnému právnímu názoru jako Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku.

116. Žalobce zásadně nesouhlasil s tím, že mu byla správními orgány uložena nejpřísnější sankce, neboť ta je pro něj de facto uložením trestu ultima ratio. Soud opět cituje zrušující rozhodnutí, ve kterém byla taktéž jednoznačně rozebrána otázka přiměřenosti uloženého opatření správními orgány za zjištěné závadné jednání; konkrétně Nejvyšší správní soud v bodě [52] zrušujícího rozsudku vyslovil, že odůvodnění správních rozhodnutí věnované otázce výběru uloženého opatření je zcela dostatečné, když: „[j]iž samotné prvostupňové rozhodnutí stěžovatelky se věnuje odůvodnění volby předmětného nápravného opatření (odnětí povolení) velmi podrobně, s tím, že sice neakcentuje explicitně otázku přiměřenosti zvoleného opatření, nýbrž závažnosti protiprávního jednání žalobce. Nejvyšší správní soud nicméně považuje za zřejmé, že se jedná o dvě strany téže mince. S ohledem na výše podaný výklad je proto zcela správné zaměření odůvodnění prvostupňového rozhodnutí na otázku závažnosti zjištěných nedostatků, která je ostatně zákonným předpokladem pro odnětí povolení jakožto nejrazantnějšího prostředku nápravy.“ Poté v následujícím bodě [53] se Nejvyšší správní soud ztotožnil s důvody obsaženými v bodech 550 a 551 prvostupňového správního rozhodnutí, pro které prvostupňový správní orgán v případě žalobce uložil opatření právě ve formě odnětí povolení, neboť: „mírnější forma opatření nemohla v případě žalobce naplnit svůj účel. Mezi nimi převládá nemožnost provádět efektivní dohled nad žalobkyní, která založila své podnikání na utajování skutečné podstaty jí realizovaných transakcí. Nejvyšší správní soud se s uvedeným ztotožňuje a dodává, že důvěryhodnost a transparentnost družstevní záložny vůči České národní bance jakožto dohledovému orgánu jsou zcela klíčové pro volbu konkrétního nápravného opatření v případě zjištění nedostatku. Nemusí přitom platit paušálně, že každý zjištěný nedostatek v činnosti družstevní záložny způsobuje její nedůvěryhodnost či netransparentnost. Jejich ztráta nicméně bude následovat zpravidla tehdy, bude–li zjištěný nedostatek v činnosti zjevně úmyslný a systematický. Tak je tomu i v nyní posuzované věci.“ Po té v bodě

54. Nejvyšší správní soud shodně s prvostupňovým správním orgánem zdůraznil výjimečnost závadného jednání žalobce, která se odrazila v rámci rozkrývání jednání konkrétně v případě finanční asistence na mimořádné náročnosti rozklíčování transakčních řetězců, a přitakal prvostupňovému správnímu orgánu v tom, že „hodnocení závažnosti těch nedostatků, které byly zjištěny, staví nikoli na jejich kvantitativním rozměru, nýbrž na způsobu jeho vzniku, provedení, zastření a typové škodlivosti. Nejvyšší správní soud v takové konstrukci důvodů prvostupňového rozhodnutí neshledává jakékoli pochybení.“ A v bodě [55] zrušujícího rozsudku s poukazem na svůj rozsudek ze dne 23. 1. 2019, č. j. 7 Afs 288/2018 – 71, konstatoval, že: „k odnětí bankovní licence není mj. zákonem či Listinou základních práv a svobod vyžadováno provedení testu proporcionality, nýbrž přesvědčivé vysvětlení, proč správní orgán přistoupil právě k tomuto opatření. Pro nyní posuzovanou věc podle § 28 odst. 1 písm. f) ZSÚD platí, že stěžovatelka je oprávněna k odnětí povolení působit jako družstevní záložna „podle povahy a závažnosti zjištěného nedostatku“. Stěžovatelka již v prvostupňovém rozhodnutí přesvědčivě popsala nebezpečnost porušování obezřetnostních pravidel při podnikání družstevní záložny. Úmyslnost, důmyslné zastírání, opakování toho samého způsobu jednání v několika případech (indikující jeho větší rozsah a jistou „obvyklost“ v rámci fungování žalobce) a veskrze náhodné odhalení žalobcova počínání přitom byly stěžejními momenty pro individuální posouzení způsobu provedení a závažnosti jeho protiprávního jednání. Stěžovatelka tedy řádně posuzovala obě zákonné podmínky pro odnětí povolení, přičemž srozumitelným způsobem vysvětlila důvody opodstatňující reagovat na zjištěné nedostatky odebráním povolení působit jako družstevní záložna.“ Rovněž tak Nejvyšší správní soud s ohledem na povahu provedení i dalšího vytýkaného jednání, a to jednání spočívající v porušení limitů angažovanosti (nákupem směnek prostřednictvím ovládaných společností a jejich následné předložení k proplacení svým jménem), kdy opět shledal snahu žalobce: „ svou angažovanost v tomto směru zastírat (jak stěžovatelka pojednala zejména v odst. 280 a násl. prvostupňového rozhodnutí). I v tomto směru tedy jeho protiprávní jednání vykazovalo výše zmíněné znaky promyšlenosti, což je činí taktéž velmi závažným a ve spojení se samofinancováním dalších členských vkladů odůvodňuje odnětí povolení působit jako družstevní záložna.“ Soud tedy shrnuje, že ani námitku žalobce ohledně nesprávného výběru uloženého mu opatření ani námitku překročení správního uvážení při uložení opatření správními orgány spolu s Nejvyšším správním soudem neshledal důvodnou. Ve vztahu k uvedenému pak má soud za nedůvodné i upozornění žalobce na možnost využití liberace dle § 27d odst. 1 zákona o družstvech v dané věci. Nad to soud podotýká, že § 27d odst. 1 zákona o družstvech by nebylo možno v řízení aplikovat, jelikož přezkoumávané řízení o uložení opatření stojí mimo rámec citovaného zákonného ustanovení upravující řízení o správních deliktech, jak ostatně vysvětleno výše. Taktéž úvahy žalobce o případné výměně vedení jeho společnosti či pořízení mimořádného auditu soud ve světle zrušujícího rozsudku posoudil jako nedůvodné. Závěrem soud upozorňuje na závěry Nejvyššího správního soudu v bodě [58] zrušujícího rozsudku, jimiž podtrhl opodstatněnost uloženého opatření, když zdůraznil, že se žalobcovo: „fungování na tomto trhu se vyznačovalo opakovaným, závažným a především s rozmyslem činěným podvodným jednáním proti základním pravidlům obezřetného chování bank. Z toho, co stěžovatelka zjistila, je patrné, že úmyslné porušování uvedených pravidel nebylo ojedinělým či izolovaným pochybením, nýbrž součástí „firemní kultury“ žalobce. Trh, jenž podléhá regulaci stěžovatelkou, je přitom základním pilířem stability finančního systému ČR. Existuje silný veřejný zájem na tom, aby na tomto trhu působily pouze takové subjekty, které důsledně a poctivě dodržují pravidla pro tento trh stanovená regulátorem a neobcházejí je. Uvedený veřejný zájem je dán zvláštní povahou daného trhu, jejímž klíčovým prvkem je požadavek důvěryhodnosti bank jako institucí přijímajících peníze (zejména vklady) od veřejnosti a půjčujících je na finančním trhu zejména formou úvěrů. Banky jsou v tomto ohledu pilířem, jakýmsi centrálním bodem, finančního systému a je na ně třeba klást v rámci tohoto systému obecně vzato nejpřísnější nároky. Zákonodárce od bank očekává (a stanovuje jim jako povinnost, viz podrobnou a z ekonomických i organizačních hledisek pro banky velmi přísnou právní úpravu bankovních licencí), že budou svou činnost provádět obezřetně, podle pravidel stanovených regulátorem, a to i za cenu nižšího zisku nebo toho, že některé podnikatelské příležitosti nebudou moci v důsledku pravidel obezřetnosti využít nebo využít zcela. Hospodaření bank se nese ve znamení důrazu na jejich stabilitu, solventnost, robustnost a schopnost i za velmi obtížných podmínek dostát svým závazkům. To předpokládá silnou prevenci tržních rizik, diverzifikaci obchodních aktivit (tedy mj. rozložení úvěrové angažovanosti banky mezi velké množství navzájem ekonomicky nezávislých subjektů) a vyvarování se jednání, která podle ekonomické zkušenosti častěji vedou k ohrožení ekonomické stability banky. Proto je mimořádně důležité, aby banky postupovaly přísně podle pravidel sektorové regulace a některé transakce vůbec neprováděly. Jestliže banka nehodlá uvedená pravidla respektovat, není pro ni na tomto regulovaném trhu místo.“ 117. Žalobce vytkl správním orgánům, že neposoudily možnost vstupu nového investora, neboť tato skutečnost mohla zásadním způsobem ovlivnit následně přijatá opatření. Soud tuto výtku odmítá s poukazem na bod [57] zrušujícího rozsudku, v němž Nejvyšší správní soud ke vstupu investora přisvědčil žalobci v tom, že: „případný vstup investora sice může řešit eventuální špatnou finanční kondici družstevní záložny, nicméně taková okolnost nebyla stěžovatelkou vůbec tvrzena. Jak Nejvyšší správní soud uvedl výše, porušením zákona je již samotné nedodržování obezřetnostních pravidel, nedostatečný (resp. fiktivní kapitál) je pak už toliko důsledkem takového počínání. Způsob, jakým k porušení obezřetnostních pravidel žalobce dospěl, přitom zakládá zásadní pochybnosti o v řízení nezkoumaných obchodních aktivitách žalobce, aniž by byla dána dostatečná záruka, že se žalobce takového jednání do budoucna vyvaruje. Nejvyšší správní soud znovu zdůrazňuje, že žalobcovo systematické porušování právních povinností bylo stěžovatelkou rozkryto patrně na základě anonymně poskytnuté interní informace, bez níž by pravděpodobně zůstalo neodhaleno. Žalobce tak byl schopen de facto eliminovat účinný dohled České národní banky. Ani jeho následné vystupování ve správním řízení neukazovalo, že by v budoucnu bylo opakování podobného závažného a úmyslného protiprávního jednání nepravděpodobné. Česká národní banka by tak byla v podstatě nucena v rámci méně razantního opatření, nežli právě odnětí licence, dlouhodobě věnovat hospodaření žalobce v rámci dohledu extrémní pozornost a nahlížet na žalobce jako na vysoce rizikový subjekt finančního trhu, nebo spoléhat na pravidelný přísun interních informací obdobné podrobnosti, jako tomu bylo v případě výše zmíněného anonymního podání. Takový stav považuje Nejvyšší správní soud za neudržitelný, a tedy odůvodňující odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Výkon licencované činnosti významné pro stabilitu finančního systému je natolik citlivá otázka, že opravňuje v odůvodněných případech razantní preventivní postupy; mezi nimi také odnětí licence.“ S ohledem na shora citovaný závěr Nejvyššího správního soudu, jímž neshledal v dané věci vhodným řešením finančního stavu žalobce ani vstup investora do jeho struktur, soud odmítá i výtku žalobce, že nedostal možnost vytvořit tzv. opravné položky, jež by eliminovaly finanční asistenci.

118. Žalobce v žalobě uplatnil námitku porušení principu totožnosti, kterou spatřoval v tom, že prvostupňové správní rozhodnutí bylo odůvodněno i pochybeními žalobce, které nebyly v oznámení o zahájení řízení, č. j. 2013/5636/570, nikterak vymezeny. Jednalo se o tvrzení spočívající ve „vytvoření sítě účelově založených společností, které používal k různým formám protiprávního jednání“, žalobce tak byl zbaven možnosti se uvedenému vyjádřit. Soud předně upozorňuje, že oznámení o zahájení správního řízení obsahuje popis skutečností zjištěných správním orgánem ke dni zahájení správního řízení; tedy jinými slovy obsahem oznámení o zahájení správního řízení jsou toliko předběžná skutková zjištění správního orgánu, jak správně podotkl žalovaný na stranách 21 až 22 žalobou napadeného rozhodnutí. Nelze tak po vylíčení skutkového stavu v oznámení o zahájení řízení požadovat, aby vždy zcela korespondovalo s odůvodněním následujícího rozhodnutí ve věci samé. Naopak určitá zpřesnění skutkového stavu, jež vyjdou najevo během správního řízení (s ohledem na prováděné dokazování), pokud samozřejmě nedojde ke změně v jeho podstatných rysech, je zapotřebí reflektovat a připustit. Soud konstatuje, že prvostupňový správní orgán v oznámení o zahájení správního řízení konkrétním způsobem vymezil jednání žalobce, která zakládala důvodné podezření, že žalobce porušil povinnosti stanovené zákonem o družstevních záložnách. Správní řízení bylo od počátku vedeno ohledně nedostatků v činnosti žalobce spočívajících jak v poskytování peněžních prostředků, které byly řadou transakcí prostřednictvím dalších subjektů převedeny na žalobce za účelem splacení dalších členských vkladů, tak v nakupovaní směnek emitovaných společností J&T Private Equity B.V., a společností Energetický a průmyslový holding, a.s. Soud tedy uvádí, že žalobci bylo jasným a určitým způsobem sděleno, jaké povinnosti měl dle správního orgánu porušit a způsoby, jakými tak měl činit, byly předmětem následujícího dokazování ve správním řízení; a to i zjištění, jež z provedeného dokazování vyplynulo o účelově vytvořené síti společností založených žalobcem, jejichž prostřednictvím mimo jiné prováděl vytýkaná jednání. Nad to správní orgán prvního stupně výslovně ve svém rozhodnutí připustil, že na počátku řízení nedisponoval informacemi o tom, že žalobce nakládá se sítí účelově založených obchodních společností, které pouze naoko vystupují jako nezávislé subjekty. Soud nesouhlasí ani s výtkou žalobce, že se neměl možnost k zjištění o „vytvoření sítě účelově založených společností, které používal k různým formám protiprávního jednání“ vyjádřit, když žalobce se vůči uvedenému tvrzení bránil ještě před vydáním prvostupňového správního rozhodnutí a pak samozřejmě i po jeho vydání v rozkladu.

119. Soud má rovněž za vyvrácené námitky žalobce týkající se porušení zásad správního trestání. Soud konstatuje, že uvedené námitky byly ze strany žalobce formulovány v obecnější rovině. Soud uvádí, že na tyto již reagoval prvostupňový správní orgán, když konstatoval, že: „žalobcův požadavek, aby i o důkazech listinou byly pořizovány protokoly, hodnotí správní orgán ve všech případech jako absurdní formalismus, protože z povahy věci není možné pořizovat protokol o každé listině, kterou správní orgán obdrží (v tomto správním řízení jich byly stovky). Správní orgán připouští, že požadavek protokolace může být opodstatněný např. v případech, kdy se jedná o úkony, které jsou z určitého důvodu neopakovatelné. Tím může být právě návštěva místa a zjištění podmínek, které se mohou změnit, ohledání předmětů, které se vracejí jejich držiteli a mohou být zničeny, apod. Opodstatněný může být protokol i v případech, kdy se jednání účastní další osoby, tedy osoby, které předmětný důkazní prostředek samy neposkytly. Pokud se však jedná o opakovatelné úkony, je pořizování protokolu zjevně nadbytečné. Každý, kdo přezkoumává postup správního orgánu, se může s obsahem listiny seznámit a učinit si o ní vlastní úsudek“. Žalovaný se s uvedeným vypořádáním ztotožnil na straně 6 až 8 žalobou napadeného rozhodnutí i s uvedením žalobcem odkazované judikatury, soud na tyto pro stručnost odkazuje a zdůrazňuje, že zásadně je správní orgán povinen v případě, kdy provede dokazování mimo ústní jednání, o provedení tohoto důkazu nevyrozumět účastníky řízení a o úkonu pořídit protokol, jinak porušuje § 51 odst. 2 a § 18 odst. 1 správního řádu. Soud však v tomto směru odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2016, č. j. 2 As 33/2016 – 53, jehož právní věta zní: „[p]okud správní orgán splní dvě podmínky, kterými jsou: (i) založení listiny do spisu podle § 17 odst. 1 správního řádu a (ii) účastník řízení má možnost se s těmito listinami seznámit při nahlížení do spisu podle § 36 odst. 3 správního řádu, lze provádět dokazování i jednoduše tím, že je listina vložena do spisu.“ Soud tedy shrnuje, že ze správního spisu je patrné, že správní orgán veškeré získané listiny zakládal do správního spisu a žalobce byl průběžně během probíhajícího správního řízení s nimi seznamován. Žalobci bylo umožněno nahlížet do spisu a pořizovat z něj kopie; bylo mu umožněno navrhovat a předkládat důkazy; taktéž měl žalobce možnost se k jednotlivým důkazům vyjádřit. Za této situace soud dává za pravdu správním orgánům, že žalobce nebyl nepořízením protokolu o provedení důkazu listinami zkrácen na svých procesních právech, když mu byla zcela zachována možnost vyjádřit se k listinám v průběhu celého správního řízení a veškeré důkazy shromážděné ve správním řízení jsou založeny ve spise. Navíc k žádosti účastníka řízení byla nařízena čtyři ústní jednání, o jejichž průběhu byly protokoly sepsány.

120. K taktéž v obecné rovině formulované námitce selektivního přístupu správních orgánů při hodnocení důkazů, soud uvádí, že dle § 51 odst. 3 správního řádu jsou správní orgány oprávněny provést k důkazu veškeré důkazní prostředky, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu, zejména na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 As 70/2009 – 190, v němž je k obsahu ustanovení § 51 odst. 3 správního řádu uvedeno, že: „umožňuje správním orgánům neprovádět dokazování v situaci, kdy se toto vzhledem k jiné v řízení již zjištěné skutečnosti jeví jako obsoletní, neboť žádosti nemůže být vyhověno. Citované ustanovení však nezbavuje odvolací správní orgán povinnosti vypořádat se se všemi námitkami uvedenými v odvolání (rozkladu)“. V dané věci prvostupňový správní orgán v souladu s judikaturou vysvětlil, že při výběru důkazních prostředků, které provedl k důkazu, a při jejich následném hodnocení považoval za významné kritérium okolnost, jednak zda si „příslušné důkazní prostředky zachovávají svoji vypovídající hodnotu v průběhu času a nezávisle na vůli účastníka řízení nebo s ním v minulosti spolupracujících osob“, a rovněž tak vzal v potaz kritérium jejich vhodnosti pro zjištění potřebného skutkového stavu věci. Soud potvrzuje, že správní orgány se v rozhodnutích vypořádaly s každým zamítnutým důkazním návrhem, když jejich neprovedení vždy řádně a individualizovaným způsobem odůvodnily. Soud nesouhlasí s tvrzením žalobce v žalobě, že správní orgány tvrzení jednatelů společností Clair de Lune s.r.o.; CRN Praha 1 s.r.o.; Rowlings Comp s.r.o.; Tapovan s.r.o. vztáhly bez dalšího i na další společnosti (Landino s. r. o.; KLARI.NET s. r. o.; Etilita s. r. o.; Office World Prague s. r. o. Jednak prvostupňový správní orgán jasně uvedl, že konkrétně v případě společností Etilia s.r.o., Office World Prague s.r.o., Landino s.r.o., Clair de Lune s.r.o., Tapovan s.r.o., Rowlings Comp s.r.o. a CRN Praha 1 s.r.o., ve věci provedl k důkazu i úvěrové smlouvy, jež byly uzavřeny pro každou z uvedených společností samostatně, jejich výpisy z účtů a k návrhu žalobce i písemná vyjádření těchto společností, z nichž zjistil konkrétní skutečnosti, jež následně hodnotil. Je tak zřejmé, že správní orgány postupovaly zcela správně a v souladu se zákonem, když provedly vůči každé z vyjmenovaných obchodních společnostní vlastní dokazování, které nejprve individuálně zhodnotily a až poté přistoupily k souhrnnému hodnocení všech provedených důkazů.

121. Soud nesdílí ani výtky žalobce týkající se nesprávného vyřízení jím uplatněných námitek podjatosti a v této souvislosti soud odkazuje na vypořádání se s nimi žalovaným na stranách 32 až 36 žalobou napadeného rozhodnutí. Ohledně námitky podjatosti vznesené vůči Mgr. Ing. T. R., Mgr. Bc. L. M., pracovníkům sankčních a licenčních řízení prvostupňového správního orgánu a jejich řediteli Ing. K. G., tu má soud upozorňuje na to, že o ní správní orgány vedly řízení a rozhodly usnesením ze dne 19. 3. 2014, č. j. 2014/1217/110, v němž bankovní rada vysvětlila, že by existovaly důvody pro jejich vyloučení z projednávání a rozhodování ve věci, tyto osoby nejsou v postavení úředních osob dle § 14 odst. 1 správního řízení, jelikož se bezprostředně nepodílí na vedení daného správního řízení. Žalobce sice podal proti usnesení rozklad, ale než došlo k vydání rozhodnutí o rozkladu, žalovaný rozhodl ve věci žalobou napadeným rozhodnutím. Žalovaný se taktéž podjatostí žalobcem označených osob zabýval, když tento postup posouzení této námitky na straně 33 žalobou napadeného rozhodnutí schválil a nad to uvedl, že se „tak jako tak zabývá důvody účastníkem řízení tvrzené podjatosti, přičemž případná vada řízení by se nepromítla v rozhodnutí, že příslušné osoby jsou z řízení vyloučeny, ale přímo ve zrušení meritorního rozhodnutí“, což se nestalo. Žalovaný se vyjádřil i k námitce podjatosti vznesené žalobcem na Mgr. B. a Ing. Š., Ph.D., tak, že se opět nejedná o osoby bezprostředně podílející se vedení správního řízení, nýbrž se jedná o pracovníky sekce dohledu nad finančním trhem, který se podle vnitřního organizačního uspořádání ČNB nezabývá sankčním ani licenčním správním řízením pouze poskytuje potřebné podklady a informace plynoucí z výkonu dohledu. Využití a zařazení předaných podkladů do správního spisu a jejich posouzení však nespadá do náplně pracovníků sekce dohledu nad finančním trhem. Dále jako námitku podjatosti žalobce uplatnil tvrzení, že o jeho námitkách podjatosti nerozhodla osoba oprávněná, tj. osoba služebně nadřízená, konkrétně Ing. J. R, nýbrž prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D. a prof. Ing. K. J., Csc., kteří rozhodnutí ze dne 19. 3. 2014 podepsali. S touto argumentací se žalovaný správně vypořádal na straně 36 žalobou napadeného rozhodnutí s odkazem na § 14 odst. 6 správního řádu, kde je stanoveno, že se ustanovení o podjatosti nepoužijí pro vedoucí ústředních orgánů a státní tajemníky; dovodil tak aplikaci citovaného ustanovení i na členy bankovní rady. Správní orgány se s ohledem na § 14 správního řádu řádně vypořádaly s námitkou podjatosti vůči všem shora vypočteným osobám a zcela dostatečně. Správní orgány rovněž tak správně podotkly, že nelze pod námitky podjatosti podřadit výtky žalobce mířící na procesní pochybení správních orgánů.

122. Soud ve vztahu k námitkám podjatosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2014, č. j. 9 As 121/2014 umět i správní orgány.“ Pokud tedy existují pochybnosti o nepodjatosti oprávněné úřední osoby, mohou být důvodem zrušení i jinak zákonného a věcně správného rozhodnutí. Soud v nyní posuzované věci zdůrazňuje, že žalobce v námitce podjatosti ani u jedné označené osoby netvrdil zákonem stanovené podstatné skutečnosti, a ani to že by tyto měly n– 33, v němž bylo stanoveno, že: „[j]akkoliv totiž nemusí být ani rozhodnutí vydané podjatou osobou nutně nesprávné či nezákonné, existuje zde důvodná pochybnost o objektivitě projednávání a rozhodování věci a tím dochází k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Souslovím ‚u jiného orgánu‘ je nepochybně třeba roz ějaký konkrétní poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům či že by měly nějaký zájem na výsledku řízení, pro který lze pochybovat o jejich nepodjatosti. Soud tedy neshledal, že v dané věci rozhodovala osoba, u níž by bylo možno důvodně předpokládat, že by byla podjatá. Soud taktéž odmítá námitku žalobce, v níž dovozuje podjatost prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D., z důvodu jeho členství v klubu F. a setkání se zde s Ing. P. Soud především zdůrazňuje, že opět ani tato tvrzení o podjatosti prof. PhDr. Ing. V. T., Ph.D., neobsahují shora citované podstatné zákonné skutečnosti, z nichž by bylo lze na podjatost usuzovat. Soud tak ani není oprávněn se v tomto smyslu jakkoliv vyjadřovat k tomu, zdali je členství viceguvernéra ČNB v soukromém klubu, jeho vystupování, prezentace či schůzky v souladu s výkonem jeho funkce či nikoliv.

123. Žalobce taktéž správním orgánům vytkl, že mu na jeho žádost ze dne 21. 5. 2014 nesdělily jména členů rozkladové komise. Povinnost sdělit jména členů rozkladové komise odvozoval z čl. 1 odst. 2 Jednacího řádu rozkladové komise ČNB a z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 1 Afs 5/2010. Soud dává za pravdu žalobci, že správní orgány a ČNB nevyjímaje jsou povinny dle § 14 odst. 2 a § 152 odst. 3 správního řádu sdělovat účastníků na vyžádání jména členů svých rozkladových komisí a účastníci mají právo proti těmto osobám vznášet námitky podjatosti. Žalobce správně poukázal například na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2010, sp. zn. 1 Afs 5/2010, kde uvedeno, že: „ … Nejvyšší správní soud se v otázce zveřejnění složení rozkladové komise stejně jako jejího závěru plně ztotožnil s právním názorem krajského soudu, že: „nepovažuje členy rozkladové komise za „oprávněné úřední osoby“, jejichž jména by musela být ve spise uvedena ve smyslu § 15 odst. 4 správního řádu.“ Jak již Nejvyšší správní soud dříve judikoval ve svém rozsudku ze dne 21. 10. 2004, č. j. 2 A 11/2002 – 227, publikovaném ve Sb. NSS pod č. 463/2005, návrh rozkladové komise nelze chápat jako podklad pro rozhodnutí, s nímž by měl mít účastník právo se seznámit ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu z roku 1967. Rovněž za podklad rozhodnutí nelze považovat seznam členů rozkladové komise. Nad rámec nutného krajský soud dále ve svém rozsudku uvedl, že pokud by stěžovatel o sdělení jmen členů rozkladové komise požádal, správní orgán by byl povinen mu tato jména poskytnout, a to proto, aby byla minimalizována rizika, která s sebou může přinášet případná podjatost osoby, podílející se na řízení.“. Soud konstatuje, že z ustálené judikatury správních soudů jednoznačně vyplývá povinnost správních orgánů poskytnout jména členů rozkladové komise, aby byla minimalizována rizika, která s sebou může případná podjatost osoby, podílející se na řízení, přinášet. V dané věci správní orgány ani nepopírají, že žalobci na vyžádání jména členů rozkladové komise nesdělily. Je tak zcela zřejmé, že správní orgán tímto jednáním (resp. nekonáním) zatížil řízení procesní vadou. Soud však vzal v potaz i skutečnost, že ČNB na svých webových stránkách zveřejňuje pro příslušné časové období jednoho kalendářního roku složení rozkladové komise a součástí správního spisu je i záznam z jejího jednání, tudíž žalobce měl objektivně možnost se s jednotlivými členy komise seznámit, a to před i po jejich jednání a vznést proti nim námitky, což neučinil. Z procesního hlediska proto soud uzavírá, že přestože žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem a nesdělil žalobci na požádání jména členů rozkladové komise, nemá toto pochybení v nyní posuzovaném případě za následek takové zkrácení práv žalobce, které by samo o sobě ovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí, tj. jeho soulad s hmotným právem. Soud tedy neshledal, že by předmětné pochybení vykazovalo takovou intenzitu, aby odůvodnilo zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, protože v jeho důsledku nebylo do právní sféry žalobce negativním způsobem definitivně zasaženo.

124. Soud ve vztahu k námitkám žalobce směřujícím do odůvodnění správních rozhodnutí považuje za potřebné zmínit, že neshledal v žalobou napadeném rozhodnutí rozpor výroku s jeho odůvodněním. Odůvodnění rozhodnutí je logické, vyplývají z něj skutkové a právní důvody, které vedly žalovaného k vydání rozhodnutí a jsou zcela v souladu s náležitostmi stanovenými v § 68 odst. 3 správního řádu. V této souvislosti soud odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008–13, ze dne 19. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012–50, rozhodnutí ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013–30 a na nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, jejichž právní závěry lze plně vztáhnout také na rozhodnutí správních orgánů tak, že ačkoliv je jejich povinností svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek na detailní odpovědi na každou námitku. Soud zdůrazňuje, že požadavky kladené na správní orgány, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů, nesmí být přemrštěné. Takovéto přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost orgánů, především pak jejich schopnost efektivně, zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu, plnit zákonem jim uložené úkoly. Soud taktéž odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015 – 71, v němž soud konstatoval následující: [o]dlišná situace nastane tehdy, neprovedou–li správní orgány dostatečné zjištění skutkového stavu věci, tedy úplné dokazování rozhodných skutečností, a přesto rozhodnou o vině. Pak obviněný v řízení před soudem jistě může poukázat na možné jiné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Je na krajském soudu, aby v mezích možností soudního přezkumu tato tvrzení podrobil konfrontaci s napadeným rozhodnutím a s obsahem správního spisu a případným dokazováním „oddělil zrno od plev“, tzn. nepravděpodobné či jinak bizarní námitky obviněného eliminoval.“ A v této souvislosti soud uvádí, že žalobce při předkládání důkazů v dané věci, kdy jak již shora konstatováno byl skutkový stav zjištěn dostatečně pro rozhodnutí ve věci, nepostupoval tak, aby soudu nabídl jiné možné rozumně se nabízející varianty skutkového děje, případně k tomu nabídnout důkazy. Soud pouze dodává, že v průběhu soudního řízení žalobce jak v žalobě, tak v řadě dalších doplnění žaloby uplatnil mnohdy stejné námitky, pouze jejich podstatu formuloval jiným slovy; soud pak v případě, že se již s jádrem uplatněné námitky v rozsudku vypořádal, nepokládá za potřebné a ani únosné ji zas a znovu vypořádávat.

125. K požadavku žalobce ve vyjádření ze dne 9. 2. 2021, aby zdejší soud s ohledem na rozsudek pléna Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, č. 5100/71, Engel a další proti Nizozemsku a na něj navazující odlišnou judikaturu správních soudů byla rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu předložena k posouzení otázka, zdali odejmutí povolení žalobci je trestem podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950, soud zdůrazňuje, že dle § 17 s. ř. s. není oprávněným subjektem k předkládání rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu kauz k posouzení a zaujetí stanoviska.

126. Soud taktéž připomíná, že dle § 71 odst. 2 v spojení s § 72 s. ř. s. lze žalobu rozšířit o nový žalobní bod jen ve lhůtě pro podání žaloby. Přičemž v dané věci bylo možno žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení. Žalobou napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 6. 2014, lhůta pro podání žaloby tak uplynula ke dni 25. 8. 2014, tudíž pokud byl žalobcem uplatněn nový žalobní bod po uplynutí této lhůty, soud k němu nepřihlíží a pouze v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé uvede důvody, pro které k takovému žalobnímu bodu nepřihlédl. V dané věci žalobce uplatnil námitky neprovedení předchozí řádné kontroly a místního šetření prvostupňovým správním orgánem až v podání ze dne 14. 8. 2020; námitku porušení povinnosti ze strany Ing. Š. v podání ze dne 28. 1. 2021 a námitku porušení zásady legitimního očekávání ve vztahu k rozhodování u jiných družstevních záložen ze strany ČNB v podání ze dne 5. 4. 2018, tj. ve všech případech po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro rozšíření žalobních bodů. Soud k těmto námitkám právě pro uplynutí zákonem stanovené lhůty nepřihlédl a potažmo ani neprováděl dokazování. Soud totiž dospěl k názoru, že ani u jedné z výše uvedených námitek se nejedná o prohloubení včas uplatněné argumentace žalobce (resp. jeho žalobní bodů), nýbrž se jedná o zcela nové argumenty, které jsou jím do soudního řízení vnášeny až po zákonem stanovené lhůtě. Soud připouští, že v bodě 79 tohoto rozsudku mylně na ústním jednání dne 23. 6. 2021 uvedl, že námitka legitimního očekávání byla poprvé žalobcem uplatněna až v podání ze dne 16. 7. 2020; nicméně přesto, jak shora uvedeno, daná námitka porušení legitimního očekávání je námitkou opožděně podanou.

VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení

127. Lze tedy uzavřít, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou soudů, soud ve správním řízení neshledal ani taková procesní pochybení, která by měla za následek nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí, proto soud nedůvodnou žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl 128. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce nebyl ve věci samé úspěšný a úspěšnému žalovanému k prokazatelné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevznikly.

Poučení

I. Základ sporu II. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného III. Řízení před Městským soudem v Praze IV. Řízení před Nejvyšším správním soudem V. Vyjádření účastníků po vydání zrušujícího rozsudku VI. Ústní jednání konané dne 23. 6. 2021 před Městským soudem v Praze VII. Posouzení žaloby VIII. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení