5 C 129/2018- 464

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Levého a soudkyň Mgr. Jiřiny Hronkové a JUDr. Jarmily Růžkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] [jméno] [jméno] [anonymizováno] [adresa] o nahrazení projevu vůle o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 5. 10. 2020, č. j. 5 C 129/2018-365, ve spojení s usnesením ze dne 26. 1. 2021, č. j. 5 C 129/2018-409 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I (v napadeném rozsudku označen jako výrok A) potvrzuje s výjimkou nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov, zapsaného v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov.

II. Ohledně uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov, zapsaného v evidenci katastru nemovitostí vedené Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrální pracoviště Domažlice na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov, se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (v napadeném rozsudku označen jako výrok A) mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci v plném rozsahu náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 207 540,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem blíže specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu dle zákona č. 229/1991 Sb. a žalované současně uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 187 343 Kč k rukám zástupce žalobce a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že odvolací soud se již jedenkrát věcí zabýval, a to v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] Odvolací soud dovodil, že ocenění odňatých pozemků podle jednotlivých rozhodnutí PÚ tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně a doloženo žalobcem při uplatnění nároku, a to znaleckým ústavem [právnická osoba], s. r. o., odpovídá hodnotě 815 094,80 Kč, neboť výhrady žalované proti nesprávnosti ocenění, spočívající zejména v nedostatku aplikace srážek ve smyslu oceňovacích předpisů, nelze považovat za správné. V této části se odvolací soud shodl se závěry soudu prvního stupně, pokud jde o výši ceny odňatých pozemků určenou znaleckým posudkem firmy [právnická osoba] Odvolací soud neshledal důvodnou ani opakovaně vznesenou námitku promlčení, když poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], zejména když sporná výše samotného restitučního nároku nepředstavuje samostatné majetkové právo, které by podléhalo promlčení. Odvolací soud však napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby se zabýval znovu otázkou liknavosti a svévole a dále převoditelnosti náhradních pozemků, a to pozemku [číslo] v katastrálním území Vranov a pozemku [číslo] v katastrálním území Havlovice.

2. S ohledem na shora uvedený závazný právní názor odvolacího soudu soud prvního stupně v napadeném rozsudku dovodil, že svévoli žalované bránící žalobci uspokojit celý svůj nárok představuje právě sporná výše restitučního nároku, kdy nebylo možno po žalobci požadovat, aby se účastnil veřejných nabídek náhradních pozemků nabízených žalovanou jen v té části, kde není mezi účastníky sporu o výši ceny odňatých pozemků. Dále se zabýval převoditelností náhradních pozemků, kdy žalovaná namítala nepřevoditelnost u pozemků [číslo] v k. ú. [část obce], který je předmětem dalšího soudního řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud ani po rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo ke změně vlastnického práva k tomuto pozemku a vzhledem k tomu, že se jedná o ornou půdu a odňaté pozemky byly zemědělskými, je tento pozemek jako náhrada zcela přiměřený. V případě otázky převoditelnosti pozemku [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], který je evidovaný jako ostatní plocha a slouží jako cesta zajišťující přístup do obce Skláře, když obec Skláře je obcí zaniklou a komunikace je využívána pouze jako cesta k přilehlým pozemkům, které obhospodařuje obec nebo její vlastníci, neshledal též žádné zákonné překážky ani žádné nové okolnosti, než které hodnotil již při vydání svého prvého rozhodnutí a tento pozemek je dle názoru soudu prvního stupně též převoditelný.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. K otázce svévole a liknavosti a aktivnímu přístupu žalobce uvádí, že žalobce netvrdil, tím méně pak prokázal a ani sám soud prvního stupně v napadeném rozsudku neuvedl, přestože byl k tomu výslovně odvolacím soudem vyzýván, v čem mělo aktivní přičinění a snaha žalobce či jeho právního předchůdce směřující k uspokojení restitučního nároku přede dnem [2018] spočívat. Žalovaná namítá, že pro naplnění svévole a liknavosti na straně žalované nepostačuje až žalobcem v žalobce namítané nesprávné ocenění jeho restitučního nároku, ale nezbytný je i předchozí aktivní přístup žalobce směřující k uspokojení jeho nároku, byť by se tak mělo stát pouze v nesporné výši nároku. Z postupu právního předchůdce žalobce a zejména pak žalobce samotného vyplývá, že tito se aktivně nesnažili svůj restituční nárok po dlouhou dobu jakkoliv uspokojit, pokud až žalobce tvrdí, a to poprvé dokonce v podané žalobě, že žalovaná oceňuje jeho restituční nárok nesprávně, je na místě hodnotit, proč se adekvátním způsobem nepokusil uspokojit restituční nárok v části, která po celou dobu byla a nadále je mezi stranami nesporná, to je v části 535 666,70 Kč. Navíc rozdíl mezi výší restitučního nároku žalobce jak jej eviduje žalovaná a jak jej uvádí sám žalobce, je zhruba 320 000 Kč, jinak řečeno dle tvrzení žalobce eviduje žalovaná jeho restituční nárok zhruba ve výši 61 % z žalobcem tvrzených 815 094,80 Kč. Rozdíl mezi účastníky v ocenění restitučního nároku není extrémní, nejedná se například o násobky evidované výše restitučního nároku. Je nepřípustné, aby závěr o liknavosti a svévoli žalované včetně zhojení absence aktivity žalobce a jeho právního nástupce vyplýval z údajné spornosti výše restitučního nároku, když tato spornost v rozhodné době vůbec neexistovala, neboť žalobce žádnou aktivní snahu o přecenění svého restitučního nároku nedoložil. Soud prvního stupně se též žádným způsobem nevyjádřil a nezabýval kvalitou a kvantitou pozemků nabízených ve veřejných nabídkách, jak mu uložil soud odvolací. Žalovaná předně podotýká, že je vnitřně rozporné tvrzení žalobce, že v hlavním městě [obec] je veřejná nabídka pozemků nedostatečná, a proto je nucen podat žalobu a tuto žalobu pak podává k Okresnímu soudu v Domažlicích, kde se domáhá převodu vlastnického práva k pozemkům v obvodu tohoto soudu notně vzdáleného od [obec]. Zcela nepravdivé je pak tvrzení žalobce o tom, že veřejná nabídka náhradních pozemků realizovaná žalovanou je pro uspokojení jeho restitučního nároku zcela nedostatečná, když žalovaná v průběhu řízení doložila přehledy pozemků nabízených ode dne [2014] do [2018], seznam pozemků nabízených v roce 2018, o které se nepřihlásila žádná oprávněná osoba, přehled starších nabídek od roku 2000 a podrobnou tabulku nabízených pozemků od [2015] do [2018]. Prokázala tak, že nabídka náhradních pozemků byla v období před podáním žaloby zcela dostatečná k uspokojení žalobcova restitučního nároku. Žalovaná též poukazuje na rozdíly mezi řízením vedeným žalobcem a jeho sestrou [jméno] [příjmení], které soud prvního stupně zcela přehlíží. Především je zde rozdílná výše nároku žalobce a jeho sestry [jméno] [příjmení], kdy žalovaná eviduje restituční nárok ve výši 61 % hodnoty tvrzené žalobcem. V případě jeho sestry eviduje restituční nárok ve výši necelých 4 % hodnoty tvrzené sestrou žalobce. Pokud se tedy sestra žalobce jako oprávněná osoba za tohoto stavu neúčastní veřejných nabídek, lze tuto její pasivitu do jisté míry pochopit a akceptovat, neboť rozdíl v obou oceněních je zcela zásadní (22 304 905 Kč) a sestra žalobce by se tak přes veškerou snahu a aktivitu ve veřejných nabídkách mohla za nezměněné situace uspokojit pouze ve zcela marginální části svého restitučního nároku. V případě sestry žalobce [jméno] [příjmení] dospěly soudy k závěru, že postup žalované vůči ní byl svévolným a liknavým zejména právě z důvodu žalovanou diametrálně odlišného ocenění restitučního nároku – jen 4 % dle názoru soudu skutečné hodnoty jejího restitučního nároku. Postavení sestry žalobce [jméno] [příjmení] ve vztahu k liknavosti a svévoli žalované, jakož i k její nutné aktivitě, pak logicky zdůvodnil v pravomocném rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], Krajský soud v Hradci Králové, jehož rozsudek byl potvrzen i rozhodnutím Nejvyššího soudu, když dovolání žalované bylo usnesením odmítnuto. Na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pak žalovaná odkazuje, když z jeho závěrů, jež byly potvrzeny i soudem dovolacím, jednoznačně vyplývá, že postup žalované vůči žalobci a jeho právnímu předchůdci nelze hodnotit jako liknavý či dokonce svévolný, a to s odkazem na jeho naprostou neaktivitu při uspokojování restitučního nároku. Ve věci žalobce neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, jímž by byl uspokojen nárok žalobce ve výši převyšující restituční nárok evidovaný žalovanou – na rozdíl od jeho sestry. Oproti sestře [jméno] [příjmení] je situace žalobce jiná i v tom, že pokud by se žalobce přihlásil do veřejné nabídky, mohl by svůj restituční nárok co do částky 494 092,50 Kč, respektive 535 666,70 Kč zákonem předvídaným způsobem uspokojit. Sestra žalobce by se v současnosti žádného náhradního pozemku domoci nemohla, neboť její restituční nárok je již mezi stranami v nesporné části vyčerpán. Postup žalobce, který bez jakékoliv předchozího upozornění nátlakovým způsobem podává žalobu a až poté činí zdánlivou aktivitu k uspokojení svého nároku a rozporuje výši svého restitučního nároku, je tedy nutno posoudit odlišně ve vztahu k posuzování jeho aktivity, liknavosti a svévole žalované. Soud prvního stupně tak pochybil, když se nezabýval těmito podstatnými rozdíly a automaticky přijal tvrzení žalobce o jeho shodném postavení s jeho sestrou. Žalovaná dále setrvává na svém stanovisku o tom, že žalobcem předložený znalecký posudek vykazuje značné nedostatky a jako celek jej není možné akceptovat, když má za to, že bylo nutno aplikovat srážky při ocenění nevydaných pozemků, a to minimálně srážku ve výši 60 % z ceny za stavební nesrostlost s hlavním městem Prahy, srážku ve výši 7 % za nemožnost napojení na veřejnou kanalizaci a bylo třeba zabývat se i srážkami, například z důvodů přístupů po nezpevněné komunikaci (srážka 10 %), nemožnost napojení na veřejný vodovod (srážka 5 %) a další. Nemožnost napojení na veřejnou kanalizaci žalovaná prokázala předložením písemného vyjádření městské části [obec] – [část obce] ze dne [2019], podle kterého byla kanalizace v místě zavedena až v 90. letech. Žalovaná se dále neztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, jak posoudil otázku převoditelnost pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec]. Žalovaná zdůrazňuje, že i pozemky, u nichž není dána přímá zákonná překážka převodů, mohou být k převodům nevhodné a tedy nepřevoditelné. Důvodem nevhodnosti převodu náhradních pozemků může být v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i například skutečnost, zda je lze zemědělský obhospodařovat, respektive jsou nepřevoditelné, pokud je nelze zemědělsky obhospodařovat. Nelze převádět ani takové pozemky, které by bylo možno užívat toliko spekulativně k právnímu obchodu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14. V případě pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] se jedná jak formálně, tak i fakticky o přístupovou cestu nejen k okolním pozemkům ve vlastnictví třetích osob, ale rovněž je i přístupovou cestou do zaniklé obce Skláře – skutečná existence cesty pak vyplývá z ortofotomapy. Pokud soud prvního stupně přisvědčil tomu, že se jedná o účelovou komunikaci sloužící k přístupu k dalším nemovitým věcem, pak z tohoto faktu vyplývají 2 závěry o možnosti využívání pozemků, které se však vzájemně vylučují: jestliže pozemek slouží a má sloužit jako komunikace, pak jej nelze zemědělský obhospodařovat, což je základní podmínkou pro převoditelnost takového pozemku. Pokud by pak pozemek byl zemědělsky obhospodařován, tzn. štěrkové podloží cesty vytěženo či jinak upraveno, logicky by pak pozemek nemohl sloužit jako přístupová cesta k dalším nemovitostem. Dále soud prvního stupně nevzal na zřetel ani to, že pozemek je úzkým pruhem půdy, jehož zemědělské využití (i v případě, pokud by se nejednalo o komunikaci) je prakticky vyloučeno, tím méně pak jeho zemědělské využití efektivní. V neposlední řadě i obec Mnichov s převodem pozemků vyjádřila nesouhlas, neboť tento považuje za potřebný pro svůj další plánovaný rozvoj. Pro žalobce se jedná o pozemek náhradní, tj. do značné míry zastupitelný. Ve vztahu k nákladům řízení pak žalovaná uvádí, že nelze přisvědčit závěru soudu, že žalobce měl ve věci plný úspěch. Žalovaná připomíná, že rozhodování o nákladech řízení, které bylo (i pouze v části) zastaveno pro zpětvzetí žaloby, je plně ovládáno zásadou procesního zavinění dle pravidel uvedených v § 146 odst. 1 písm. b) a § 146 odst. 2 o. s. ř. V souladu s touto zásadou má povinnost hradit náklady řízení ten z účastníků, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Důvodnost žaloby i chování žalované je v této souvislosti posuzováno výlučně z procesního hlediska, tedy aniž by soud zkoumal kauzu věcně a zaobíral se otázkou, zda žalobce mohl podle hmotného práva se svojí žalobou uspět. V případě zastavení řízení důvodnost podání žaloby při rozhodování o nákladech se posuzuje výlučně z procesního hlediska, případná argumentace tím, že žaloba byla v jiné části úspěšná, je zcela nesprávná a irelevantní. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I napadeného rozsudku tak, že návrh žalobce na nahrazení projevu vůle žalované při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu blíže specifikovaných pozemků se zamítá a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů před soudy obou stupňů, eventuálně aby věc byla zrušena a vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvádí, že se soud prvního stupně plně vypořádal se vším, co mu bylo uloženo odvolacím soudem a následně rozhodl. Žalobce je oprávněnou osobou a požaduje žalobou pouze to, na co má nárok, a tedy když žalobou požaduje zemědělské pozemky v okrese [obec] jako náhradu za odňaté pozemky v lukrativní [obec] – Chuchli, nelze toto považovat rozhodně za jakýsi nátlakový způsob ze strany žalobce. V doplnění svého vyjádření s odkazem na ust. § 13 o. z. poukazuje na to, že ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodly a vyhověly sestře žalobce [jméno] [příjmení] jak soudy prvního stupně, tak soudy odvolací a žalovaná neuspěla ani v dovolacím řízení u Nejvyššího soudu ČR, přičemž odkazuje na příslušná rozhodnutí. I v případě sestry žalobce žalovaná uplatňovala shodnou argumentaci, tj. zejména nedostatečnou aktivitu žalobkyně a jejího právního předchůdce, neúčast ve veřejných nabídkách, promlčení nároku a v případě ocenění nevydaných pozemků namítala, že měly být uplatněny srážky podle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky. [jméno] [příjmení] i [celé jméno žalobce] (žalobce) nabyli restituční nároky v roce 2018 v dědictví po svém zemřelém otci, do roku 2018, respektive 2017, byly restituční nároky v rukou jedné osoby. Dle názoru žalobce je zcela nerozhodné, v jaké výši žalobce a jeho sestra restituční nároky zdědili. Pro posouzení, zda žalovaná postupovala při vyřizování restitučního nároku liknavě a svévolně je zcela nerozhodné, zda žalovaná uznala jen 5 %, 10 %, 20 %, 30 % nebo 60 % skutečné výše restitučních nároků. Rozhodné je, že žalovaná od počátku eviduje restituční nároky nesprávně a na nesprávném ocenění trvá dodnes. Soudy opakovaně dospěly k závěru, že žalovaná eviduje restituční nároky v nesprávné výši, proto vyhověly žalobám žalobce i jeho sestry. Nesprávné ocenění restitučních nároků ze strany žalované je i podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR právě tím případem, kdy se oprávněná osoba může domáhat vydání náhradních pozemků soudní cestou. Tento závěr byl navíc už třikrát potvrzen i Nejvyšším soudem v řízeních vedených sestrou žalobce. Žalovaná nemůže po žalobci požadovat, aby se u soudu domáhal samostatnou žalobou určení výše restitučního nároku, to by jen oddálilo vyřešení sporu a snížilo šanci žalobce dosáhnout uspokojení nároku. Navíc žaloba na plnění má přednost před žalobou na určení výše nároku. O restitučním nároku, který byl uplatněn v roce 1991, rozhodla žalovaná postupně po částech od roku 2001 do roku 2018. Právní předchůdce žalobce nikdy nebyl pasivní, usiloval o vydání původních pozemků, proti rozhodnutí o nevydání pozemků podal žalobu podle V části o. s. ř. a soudní řízení probíhalo až do roku 2015. V roce 2015 se pak právní předchůdce žalobce veřejné nabídky účastnil, ale neúspěšně, v roce 2017 zemřel a dědické řízení probíhalo až do května 2018. Restituční žádost byla podána v roce 1991 a až v roce 2018 vydala žalovaná poslední rozhodnutí o tom, že původní pozemky se oprávněné osobě nevydávají a náleží za ně náhrada. Navíc bylo prokázáno, že žalovaná restituční nároky na pozemky nevydané eviduje v nesprávné výši. Nepomohlo ani předložení znaleckého posudku znaleckého ústavu [právnická osoba], na ocenění restitučních nároků. V roce 2018 podal žalobce žádost o převod pozemků z veřejné nabídky, ale žalovaná ho z účasti ve veřejné účasti vyloučila, a to jen z toho důvodu, že žalovaná eviduje restituční nároky nesprávně. Žalobce se nemůže domoci přecenění a vypořádání nároků jinak než soudní cestou. O tom svědčí i chování žalované v průběhu tohoto řízení, která nejen že trvala na nesprávném ocenění pozemku (20 Kč/m2, namísto 250 Kč/m2), ale v průběhu řízení navíc začala uplatňovat další námitky s cílem dosáhnout dalšího snížení restitučního nároku žalobce, konkrétně požadovala ponížení základní ceny o srážky podle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky, přestože ani ona sama ve svém ocenění žádné srážky ze základní ceny nevydaných pozemků neuplatňovala. Za situace, kdy byla žalovaná 27 let s prodlením s rozhodnutím o vydání či nevydání původních pozemků a současně lpí na nesprávném ocenění restitučních nároků, nelze žalobci ani jejímu právnímu předchůdci klást k tíži, že se nehlásili do veřejných nabídek náhradních pozemků pro oprávněné osoby ve větší míře. I kdyby se žalobce a jeho právní předchůdci přihlásili do všech žalovanou vyhlášených veřejných nabídek (bez ohledu na kvalitu nabízených pozemků), restituční nárok by nebyl uspokojen dodnes. K ocenění nevydaných pozemků žalobce namítá, že žalovaná opakuje svou argumentaci, kterou použila už v odvolání ze dne [2019] a se kterou se odvolací soud již vypořádal a shledal ji nedůvodnou (usnesení č. j. 61 Co 368/2019-303 ze dne 22. 11. 2019). K převoditelnosti náhradních pozemků v případě pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] u [obec] uvádí, že není dotčen žádnou z překážek uvedených v § 6 zákona č. 503/2012 Sb. a nebyla prokázána ani žádná jiná překážka převodu. Leteckými snímky bylo prokázáno, že na tomto pozemku se nenachází zpěvněná cesta ani štěrkové podloží, maximálně pěšina z ušlapané hlíny a z převážné části se na pozemku nachází travnatý porost. Pozemek též přímo sousedí s pozemkem parc. [číslo] který byl žalobci rovněž vydán, přičemž společnou hranici mají v délce téměř 100 metrů. Jedná se o pozemek fakticky nezastavěný, navíc přímo sousedící s dalším pozemkem vydaným žalobci. Nesouhlasné vyjádření obce Mnichov není podloženo žádnou konkrétní překážkou převodu a nesouhlas obce bez dalšího nebrání převodu pozemků do vlastnictví žalobce. Bývalá obec Skláře po vysídlení po 2. světové válce zanikla. Nákladový výrok pak považuje za správný a v souladu s rozhodovací praxí soudů, když částečné zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v tomto případě nelze považovat za procesní neúspěch žalobce, je třeba zohlednit specifickou povahu tohoto řízení, kdy se jedná o řízení, v němž soud není vázán žalobním petitem a žalobce by byl co do základu nároku úspěšný. Žalobce proto navrhl potvrzení napadeného rozhodnutí v plném rozsahu.

5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jeho vydání předcházející dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

6. Předmětnou věcí se odvolací soud již zabýval ve svém usnesení ze dne 22. 11. 2019, č. j. 61 Co 368/2019-303. V tomto svém usnesení odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou ze strany žalované, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4173/2007, který dovodil, že samostatný požadavek na přecenění hodnoty pozemku, který nebyl oprávněné osobě vydán pro překážky stanovené zákonem o půdě, a to za účelem určení výše restitučního nároku odpovídající příslušným právním předpisům, nepředstavuje samostatné majetkové právo, jenž by podléhalo promlčení. Stejně tak se vyjádřil k otázce ocenění pozemků, když žalovaná namítala, že v případě ocenění pozemků měly být uplatněny srážky dle přílohy [číslo] oceňované vyhlášky. Tuto odvolací námitku soud považoval též za nedůvodnou, když se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud na toto své rozhodnutí odkazuje a od svého již vyjádřeného právního závěru nemá důvod se odklonit.

7. K námitce žalované, že měla být uplatněna též srážka za stavební nesrostlost, kdy odkazuje na přílohu [číslo] pozdější oceňovací vyhlášky č. 178/1994 Sb., která v katastrálním území Velké Chuchle jako samostatné sídlo nebo část obce nesrostlé s hlavním městem Prahou, odvolací soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 4048/16 a dále na nález Ústavního soudu ze dne [2013], sp. zn. IV. ÚS 1088/12, který považuje závěr odvolacího soudu (v jím posuzované věci), že odňatý pozemek má být oceněn bez ohledu na změny v administrativním členění obcí, nikoliv jako pozemek„ venkovský“ (kterýžto charakter měl ke dni odnětí státu), ale jako pozemek nacházející se ke dni účinnosti zákona o půdě na území hlavního města Prahy podle § 28a zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v cenách platných ke dni [1991] podle vyhlášky č. 182/1998 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., tj. v daném případě částkou 250 Kč/m2, plně v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu. Od této judikatury nemá důvod se v projednávané věci odchýlit ani odvolací soud.

8. V souladu s výše uvedenou judikaturou rozhodl i soud prvního stupně ve svém předchozím rozsudku (rozsudek ze dne 31. 7. 2019, č. j. 5 C 129/2018-283), kdy uvedl, že otázka srostlosti či nesrostlosti části obce s hlavním městem Praha není znakem o stavu pozemku v době odnětí a není tedy důvod aplikovat srážky podle srostlosti, neboť je nepochybné, že cena nemovitosti se určuje k [datum]. V té době pozemky v k. ú. [ulice] i [část obce] tvořily nemovitosti v katastru hlavního města Prahy, a proto lze aplikovat cenu 250 Kč/m2 tak, jak byla stanovena ve znaleckém posudku firmy [právnická osoba]

9. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení (viz shora) uložil soudu prvního stupně, aby se dále zabýval otázkou liknavosti a svévole na straně žalované, když jeho závěry v tomto směru považoval za zcela předčasné. Soud prvního stupně po dalším dokazování dospěl k závěru, že právě sporná výše restitučního nároku představuje svévoli žalované bránící žalobci uspokojit svůj celý nárok. S tímto jeho závěrem odvolací soud souhlasí. V této souvislosti nelze pominout, že žalovaná na nesprávném ocenění odňatých pozemků setrvávala i v okamžiku, kdy žalobce podal žalobu na nahrazení projevu vůle, když liknavost a svévoli ze strany žalované zdůvodňoval právě chybným oceněním odňatých pozemků. Žalovaná na svém stanovisku (tj. chybném ocenění pozemků) setrvala v průběhu celého řízení, (i v průběhu řízení odvolacího), a to i za situace, kdy v případě sestry žalobce [jméno] [příjmení] Nejvyšší soud ČR shledal ocenění pozemků jako pozemků stavebních správným skutkovým závěrem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1190/2020). Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústního soudu – srov. zejm. nález ze dne [2004], sp. zn.

III. ÚS 495/02, publikovaný pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne

[2007], sp. zn.

III. ÚS 495/05, publikovaný pod [číslo] ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu či nález pléna Ústavního soudu ze dne

[2005], sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod [číslo] 2005 Sbírky – označené nálezy, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu [webová adresa]) je ustálená v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (jehož předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároků oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srov. především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soudní praxe je ustálena i v tom, že přinejmenším liknavým, ba až svévolným lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným oceněným nároků, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osoby odňatých a nevydaných pozemků, (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy pro to nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).

10. S ohledem na výše uvedené odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, hodnotí postup žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce za liknavý a svévolný, neboť právě chybným oceněním nároků žalobce za neodňaté pozemky znemožnil žalobci účast na veřejných nabídkách, neboť se žalobce v rámci těchto veřejných nabídek nemohl domáhat převodu pozemků v hodnotě odpovídající jeho restitučnímu nároku. Pokud žalovaná na svém tvrzení o správném ocenění nároků setrvala po celou dobu tohoto řízení, a to i poté, kdy znala závěry Nejvyššího soudu ohledně ocenění pozemků odňatých právnímu předchůdci žalobce (otci žalobce [celé jméno žalobce], sp. zn. 28 Cdo 1190/2020), nelze postup žalované hodnotit jinak než liknavý a svévolný. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí vyslovil závěr, že založil-li odvolací soud svůj závěr o tom, že odňaté pozemky, jež nebylo možné oprávněné osobě vydat (myšleno otci žalobce) pro zákonnou překážku a jež v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, je třeba ocenit jako stavební, na skutkovém zjištění, že tyto přešly na stát za účelem výstavby (pozemky byly v době přechodu na stát zařazeny do stavebních obvodů, účelem jejich odnětí státem byla výstavba a rozšíření závodního dostihového areálu [obec] – [část obce], jež byla následně též realizována, nijak se tím neodchýlil od judikatury, jež byla přijata v rozhodovací praxi dovolacího soudu a kterou je odůvodněn závěr, že cena náhradního pozemku má být ekvivalentní k ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán. V situaci, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě – v době prodeje existující územně-plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby a jí bezprostřední realizace, je však třeba je ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/14, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 294/2016 či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5487/2017).

11. Při vypracování znaleckého posudku a stanovení ceny nevydaných pozemků bylo zohledněno rozhodnutí Odboru pro výstavbu Krajského národního výboru v [obec] ze dne [1957], rozhodnutí Odboru výstavby ONV [okres] o odevzdání a vyvlastnění nemovitosti do držby za účelem provozování státního závodiště, a to ze dne [1956] a [1958] a právě na základě těchto podkladů bylo správně v souladu s výše uvedenou judikaturou stanoveno, že pozemky bylo třeba ocenit jako pozemky určené k zástavbě. Pozemky tak byly oceněny v souladu s důvodem jejich převodu jako pozemky stavební.

12. Žalovaná dále poukázala na rozdíly mezi nárokem žalobce a jeho sestrou [jméno] [příjmení] a namítala, že po celou dobu evidovala restituční nárok žalobce z žalobou uplatněných rozhodnutí ve výši 494 092,50 Kč, žalobce má za to, že jeho restituční nárok uplatněný v žalobě činí 815 094,80 Kč, takže žalovaná eviduje restituční nárok žalobce ve výši 61 % hodnoty tvrzené žalobcem. Naproti tomu restituční nárok jeho sestry evidovala ve výši 927 845 Kč, ta tvrdila, že její restituční nárok činí ve skutečnosti 23 232 750 Kč, takže žalovaná eviduje restituční nárok sestry žalobce ve výši necelých 4 % jí tvrzené hodnoty, proto se mohla přes veškerou snahu a aktivitu ve veřejných nabídkách uspokojit pouze ve zcela marginální části svého restitučního nároku. Ani tuto námitku žalované odvolací soud neshledal důvodnou a uvádí k ní, že pokud se žalobce nemohl s ohledem na chybné ocenění svého nároku uspokojit zhruba v jedné polovině svého nároku, nelze postup žalované, popřípadě jejího právní předchůdce, označit jinak než svévolný.

13. V této souvislosti nelze pominout ani skutečnost, že restituční nárok právního předchůdce žalobce na vydání náhradních pozemků byl deklarován rozhodnutím Ministerstva zemědělství již v roce 2005, avšak dosud nebyl uspokojen. Postoj žalované (a jejího právního předchůdce), která odmítá uznat celkovou hodnotu restitučního nároku žalobce, jej pak vyloučil z možnosti účasti na veřejných nabídkách v plném rozsahu svého nároku, neboť pokud by se žalobce hlásil do výběrových řízení a požadoval by uspokojení celého svého nároku, tj. ve výši 815 094,80 Kč, byl by z těchto nabídkových řízení vyřazen. Žalobce se proto nemohl do těchto nabídkových řízení řádně hlásit, neboť jeho nárok mohl být uspokojen pouze v částce uznávané žalovanou a je zřejmé, že touto cestou by se svého nároku v plném rozsahu nedomohl. Závěry soudu prvního stupně v tomto směru proto považuje odvolací soud za správné.

14. Citovaným zrušujícím usnesením soudu odvolacího bylo dále soudu prvního stupně uloženo zkoumat převoditelnost náhradního pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec], když žalovaná tvrdila, že se jedná o důležitou komunikaci a soud prvního stupně ve svém původním rozhodnutí odkázal pouze na zákonné překážky k poskytnutí náhradního pozemku. Ve vztahu k tomuto pozemku soud prvního stupně opětovně neshledal žádné nové okolnosti, než které hodnotil ve svém původním rozhodnutí, kdy se zabýval zákonnými důvody, pro které nelze pozemek vydat. Z ortofotomapy dovodil, že se jedná o nezpevněnou plochu, kterou je možné označit jako účelovou komunikaci, což ale nepovažoval za překážku k převedení pozemku jako pozemku náhradního do vlastnictví žalobce, tj. dovodil, že nic nebrání, pokud pozemek bude ve vlastnictví jiného vlastníka než státu. Pokud se účelová komunikace vytvoří na pozemcích různých vlastníků a svému účelu slouží, nikterak to nebrání tomu, aby se mohly takto účelově užívané pozemky vlastnicky převádět.

15. S tímto názorem se však odvolací soud neztotožňuje, naopak se ztotožňuje s žalovanou, že i v případě, kdy ve vztahu k určitému náhradnímu pozemku neexistuje zákonná překážka převodu, může být pozemek k převodu nevhodný, jak dovodila i judikatura. Za zásadní odvolací soud považuje posouzení, zda jako náhradní pozemek je požadován pozemek, který je vhodný pro zemědělské obhospodařování.

16. K možnému vydání pozemku se obec Mnichov vyjádřila v tom smyslu, že se jedná o ostatní plochu a cestu – přístup do obce Skláře. V k. ú. Skláře pak obec Mnichov vlastní pozemky, daný pozemek je veden jako komunikace a slouží k přístupům k jiným pozemkům, tedy ke správě jejího majetku. Kromě obce Mnichov tuto místní komunikaci využívají i další osoby, jež mají umístněné pozemky jako pozemky sousední pozemku [parcelní číslo] ([jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [právnická osoba], apod.).

17. Byť nebyla zjištěna žádná zákonná překážka převodu tohoto pozemku jako pozemku náhradního ve smyslu § 6 zákona [číslo] je nutno hodnotit, zda se jedná svým charakterem o pozemek k převodu vhodný a zemědělský obhospodařovatelný. Z důkazů provedených soudem prvního stupně je zřejmé, že se jedná o pozemek využívaný jako cesta, a tomu také odpovídá tvar tohoto pozemku, jak je patrné z ortofotomapy. I kdyby bylo možné pozemek po jeho úpravě (např. rozorání) začít zemědělsky skutečně obhospodařovat, s ohledem na jeho tvar se jedná o pozemek pro takové využití zjevně nevhodný, a navíc, pozemek slouží vlastníkům sousedních pozemků jako přístupová cesta. Argument žalobce, že nejde o„ nezvratný stav a vyšlapat cestičku lze i po kterémkoliv jiném pozemku“, dle názoru odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť„ vyšlapáním“ nové cesty či jiným jejím zřízením na pozemcích jiných vlastníků by docházelo k omezování jejich práv, navíc by k tomu došlo na pozemcích, které jsou zemědělsky obhospodařovány a jejich tvar je také pro tento účel vhodný.

18. S ohledem na výše uvedené skutečnosti proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I (v napadeném rozsudku označen jako výrok A) potvrdil dle § 219 o. s. ř. s výjimkou nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov, a ohledně uložení povinnosti ve vztahu k pozemku parcelní [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], obec Mnichov, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl (§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).

19. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. a žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení v části, v níž byl úspěšný, přičemž tarifní hodnota sporu činí 194 341 Kč (hodnota náhradních pozemků). Náklady řízení před soudem prvního stupně včetně nákladů předchozího odvolacího řízení (sp. zn. 61 Co 368/2019) tvoří odměna zástupce za 14 úkonů právní služby po 8 900 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), 14 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrada za ztrátu času ve výši 12 000 Kč dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, cestovné v celkové výši 10 668,98 Kč a 21 % DPH ve výši 4 210,92 Kč Náklady za řízení před soudem prvního stupně a náklady prvního odvolacího řízení činí tedy celkem 183 277,48 Kč.

20. Náklady současného odvolacího řízení tvoří především odměna zástupce žalobce za dva úkony právní služby po 8 900 Kč (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání). Žalobce sice požadoval přiznat odměnu celkem za 4 úkony právní služby, a to i za další písemná vyjádření, nicméně odvolací soud za účelně vynaložené náklady považuje náklady pouze za 1 písemné vyjádření, další písemná vyjádření předložená žalobcem nebyla odvolacím soudem vyžádána a případná další vyjádření mohl žalobce učinit při jednání odvolacího soudu. Žalobci byla dále přiznána náhrada hotových výdajů, a to 2 režijní paušály po 300 Kč, náhrada za ztrátu času (6 x půlhodina po 100 Kč) dle 14 odst. 3 advokátního tarifu, náhrada cestovného na trase [obec] [obec] a zpět ve výši 1 052 Kč a 21 % DPH ve výši 4 210,92 Kč. Náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem činí 24 262,92 Kč. Celkové náklady za řízení před soudy obou stupňů činí 207 540,40 Kč.

Poučení