5 C 176/2015- 451

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dany Anderové a přísedících Mgr. Drahuše Rejentové a Hynka Brýdla ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalované a žalobce] zastoupený advokátkou [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] sídlem [adresa žalované] zastoupený advokátem [anonymizováno] [jméno] [jméno] sídlem [adresa] o náhradě škody z ublížení na zdraví takto:

Výrok

I.

1. Žaloba, kterou se žalobce domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci ošetřovné za období od [datum] do [datum] ve výši 523.900 Kč, se zamítá.

2. Řízení o ošetřovném za období od 16.12.2014 do 31.12.2020 ve výši 1.264.000 Kč se zastavuje.

3. Žaloba, kterou se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky 10.800 Kč jdoucí od 12.08.2015 do zaplacení, 8,05 % z částky 50.400 Kč jdoucí od 12.08.2015 do zaplacení, 9,00 % z částky 31.200 Kč jdoucí od 04.12.2018 do zaplacení, 9,00 % z částky 77.200 Kč jdoucí od 04.12.2018 do zaplacení, 9,00 % z částky 56.700 Kč jdoucí od 04.12.2018 do zaplacení, 9,00 % z částky 32.300 Kč jdoucí od 04.12.2018 do zaplacení, 9,00 % z částky 42.000 Kč jdoucí od 04.12.2020 do zaplacení, 10,00 % z částky 41.100 Kč jdoucí od 11.11.2019 do zaplacení, 10,00 % z částky 42.000 Kč jdoucí od 11.11.2019 do zaplacení, 8,25 % z částky 26.600 Kč jdoucí od 26.08.2020 do zaplacení, 8,25 % z částky 35.120 Kč jdoucí od 26.08.2020 do zaplacení, 8,25 % z částky 26.520 Kč jdoucí od 04.01.2021 do zaplacení, 8,25 % z částky 51.960 Kč jdoucí od 07.06.2021 do zaplacení, se zamítá.

4. Ve zbývající části, kterou se žalobce domáhá vůči žalovanému zaplacení úroků z prodlení na ošetřovném, se řízení zastavuje. II.

1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 6.107,47 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. V tom rozsahu, ve kterém se žalobce domáhá dalších 6.107,47 Kč a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 12.214,94 Kč od [datum] do zaplacení, se žaloba zamítá.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci odstupné ve výši 156.444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV.

1. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 334.750 Kč od 23.7.2017 do 29.5.2020, b) úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 690.000 Kč od 23.7.2017 do 29.5.2020, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Řízení se ohledně částky 669.500 Kč (bolestné) a 1.380.000 Kč (ztížení společenského uplatnění) a úroků z prodlení z částky 334.750 Kč a z částky 690.000 Kč od 23.7.2017 do zaplacení, zastavuje. V.

1. Řízení se v té části, ve které se žalobce domáhal zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 53.930 Kč, zastavuje.

2. Žaloba se v té části, ve které se žalobce domáhá zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 51.103 Kč od 12.8.2015 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.827 Kč od 11.1.2016 do zaplacení, zamítá.

VI. Řízení se v té části, ve které se žalobce domáhá náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 21.10.2015 do budoucna, zastavuje.

VII. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

VIII. Žalovaný je povinen nahradit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí náklady řízení ve výši 15.582,22 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IX. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí soudní poplatek ve výši 8.127,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 12.8.2015 se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci škodu vzniklou pracovním úrazem, a to jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6.10.2014 do 30.6.2015 ve výši 53.264 Kč, ztrátu na dietách za období od 6.10.2014 do 30.6.2015 ve výši 138.753 Kč, náhradu věcné škody ve výši 12.214 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením v celkové výši 212.203 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič v kamionové dopravě, přičemž dne 6.10.2014 byl vyslán na pracovní cestu do Německa. K odvozu nákladu z provozovny v [obec] u [obec] žalovaný přidělil žalobci tahač Volvo s návěsem. Při jízdě na dálnici A4 v Německu kolem 9. hodiny v úseku asi 15 km od Eisenachu se žalobce dostal s vozidlem do kolony a nadále popojížděl. Kolona se střídavě rozjížděla a stála. To se opakovalo několikrát. V jedné fázi, kdy se kolona rozjela, vozidlo jedoucí před žalobcem náhle změnilo směr jízdy, vybočilo do odstavného pruhu a žalobce svým vozidlem narazil do zadní části nákladního vozidla, které jelo ještě před ním. Podrobnosti nehody si žalobce vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, který si přivodil v důsledku nehody, nepamatuje. Žalobce zůstal zaklíněn v kabině tahače po dobu asi 45 minut, poté byl převezen do nemocnice v Drážďanech s vážným poraněním hlavy a četnými zlomeninami. V Drážďanech byl dvakrát operován a teprve dne 23.10.2014 převezen k hospitalizaci do nemocnice v [obec]. Následně se podrobil dalším lékařským zákrokům a rehabilitacím. Rozhodnutím úřadu ze dne 8.4.2015 byl žalobce uznán za osobu závislou na pomoci jiné osoby, a to ve IV. stupni, tedy úplné závislosti. Současně mu byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označeným ZTP/P. Žalobu v průběhu řízení žalobce žalobu rozšiřoval o další nároky a ohledně některých nároků bral žalobu v průběhu řízení zpět. Takto byla žaloba rozšířena o náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.7.2015 do 20.10.2015, dále o odstupné ve výši 156.444 Kč s přísl., o náklady na zapůjčení kompenzačních pomůcek, dále o bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 21.10.2015 a dále o ošetřovné za období od 8.4.2015 až do 30.6.2021. Jednotlivé nároky i jejich výše, příp. zpětvzetí žaloby, budou pojednány níže samostatně.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 6.4.2016 č.j. 5 C 176/2015-92 žalobu zcela zamítl, když dospěl k závěru, že na straně žalobce vznikl pracovní úraz dne 6.10.2014, ovšem žalovaný úspěšně prokázal existenci liberačního důvodu podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (nyní § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Žalobce dle právního názoru soudu vysloveného v tomto rozsudku nemá nárok ani na náhradu věcné škody, neboť je původce škodní události a nenáleží mu ani odstupné při skončení pracovního poměru dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zákoníku práce, neboť existence liberačních důvodů podle § 367 zákoníku práce zaměstnavatele povinnosti hradit zaměstnanci odstupné zbavuje. Zmíněný rozsudek okresního soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12.1.2017 č.j. 22 Co 232/2016-132, s výjimkou části, ve které byla žaloba zamítnuta ohledně nároku na ztrátě na dietách včetně úroků z prodlení, zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

3. Podle krajského soudu podmínky úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem jsou v ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce stanoveny v podstatě shodně jako v dřívějším § 191 zák. č. 65/1965 Sb., proto je i nadále použitelná judikatura k posléze uvedenému zákonnému ustanovení. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1265/96,„ v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání má žalovaný zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody. Tato povinnost nemůže v průběhu řízení přejít na žalobce. To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že toto porušení nebylo jedinou příčinou škody, byť by bylo prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil“ (v podstatě shodně též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3330/2006). Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci jako zaměstnanci postačí ve sporu o náhradu škody způsobené pracovním úrazem konkrétním způsobem tvrdit, že zde byla i jiná, byť třeba minoritní až nepatrná příčina škody, než porušení příslušné povinnosti zaměstnancem, a v takovém případě leží na zaměstnavateli důkazní břemeno k vyvrácení takového tvrzení, a to v takovém rozsahu, aby o tomto aspektu nebyly důvodné pochybnosti. Okresní soud na jednu stranu učinil z provedených listinných důkazů, zejména znaleckého posudku [anonymizována dvě slova], skutkové zjištění, že„ k zabránění nehody však mohl přispět i řidič před ním jedoucího vozidla, kdyby rovněž zvolil delší odstupovou vzdálenost od pomalu jedoucího kamionu, včas přizpůsobil svou jízdu jeho brždění a tím dal žalobci signál k zahájení obranné reakce.“ Dále okresní soud po skutkové stránce uzavřel, že„ rozhodující příčinou nehody byla pozdní reakce žalobce na vzniklou situaci v dopravě, kterou navíc umocnil nedostatečnou odstupovou vzdáleností od před ním jedoucích vozidel.“ Na druhou stranu okresní soud jako svůj právní závěr uvedl, že„ jedinou příčinou předmětné dopravní nehody bylo porušení právního předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalovaným.“ Mezi těmito skutkovými závěry na straně jedné a právním závěrem na straně druhé je podle názoru krajského soudu zjevný rozpor, patrně do značné míry způsobený nedostatečným rozlišením mezi„ rozhodující“ a„ jedinou“ příčinou škody. Mohl-li mít podle znalce [příjmení]. Tschirschwitze na průběh nehody vliv způsob jízdy jiného vozidla než žalobce, byť třeba jen za určitých okolností, pak nelze mít za prokázané bez důvodných pochybností, že porušení povinností žalobcem bylo jedinou příčinou škody (což ovšem nevylučuje, že takové porušení povinností žalobcem bylo rozhodující, resp. převážnou příčinou škody). Úvahy okresního soudu o tom, že nenastaly okolnosti, za nichž by způsob jízdy jiného vozidla měly vliv na nehodový děj (viz strany 7 a 8 rozsudku okresního soudu), pak jsou pouhými spekulacemi bez opory v provedeném dokazování. Obdobně dovozoval-li žalovaný, že„ porušení povinnosti žalobcem (nedodržení bezpečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla) bylo jedinou příčinou škody (…) bez ohledu na způsob jízdy vozidla jedoucího před vozidlem žalobce, neboť kdyby toto nevybočilo do odstavného pruhu a začalo intenzivně brzdit tak, aby předešlo střetu s před ním jedoucím vozidlem, došlo by k ještě intenzivnějšímu nárazu vozidla žalobce, neboť vzdálenost mezi těmito vozidly byla menší, než vzdálenost vozidel ON 01 a ON 02 a žalobce by tak měl na brzdění ještě méně času“, pak tato jeho úvaha opět nemá oporu v provedeném dokazování. Takto formulovaný popis děje se na základě dosud provedeného dokazování jeví jako možný (nikoli však bez důvodných pochybností prokázaný), nicméně v takovém případě by zjevně nesprávný způsob jízdy vozidla, jež jelo před vozidlem žalobce, měl nepochybně vliv na průběh nehodového děje, a porušení povinností žalobcem by opět nemohlo být považováno za jedinou příčinu škody. Kromě možnosti uvedené v předchozím odstavci se totiž stejně možným (na základě dosud provedeného dokazování) jeví i to, že kdyby vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce jelo takovým způsobem, že by bylo schopno zastavit, aniž by narazilo do vozidla ON 02, pak by žalobce měl podstatně více času na to, aby zahájil intenzivní brzdění – viděl by totiž, že vozidlo před ním brzdí. Pokud však vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce pokračovalo v jízdě relativně vysokou rychlostí (bez náznaku brzdění) až do bodu, kdy již bylo zřejmé, že se bez vybočení nedokáže vyhnout srážce s vozidlem ON 02, aniž měl žalobce možnost sledovat způsob jízdy vozidla ON 02 (výhled na něj měl žalobce patrně do posledního okamžiku zakrytý), pak tím zjevně zkrátilo čas, který měl žalobce na adekvátní reakci. Situace totiž po žalobci náhle vyžadovala, aby reagoval nikoli na před ním jedoucí vozidlo zpomalující (byť velmi intenzivně) z přibližně stejné rychlosti, jakou mělo vozidlo žalobce, nýbrž aby reagoval na před ním náhle se zjevivší takřka stojící vozidlo ON 02. Je přitom zřejmé, že při jízdě dvou stejně rychle jedoucích vozidel postačí v souladu s § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, menší odstupová vzdálenost (odpovídající přibližně vzdálenosti, kterou dané vozidlo urazí za dvě vteřiny, což lze považovat za obecně známou skutečnost), než je vzdálenost, na kterou je řidič vozidla schopen z dané rychlosti zcela zastavit (na kterou má rozhled ve smyslu § 18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Reaguje-li řidič na intenzivně brzdící vozidlo před ním, pak reaguje na překážku pohybující se po určitou dobu stejným směrem jako on, nikoli na překážku nehybnou, takže pohyb předního vozidla prodlužuje prostor, který má řidič pro bezpečné zastavení. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že chce-li se žalovaný zcela zprostit své odpovědnosti za škodu, pak musí prokázat, že by k dané dopravní nehodě s takto těžkými následky došlo i tehdy, pokud by řidič vozidla jedoucího před vozidlem žalobce jel takovým způsobem, že by sám byl schopen zastavit, aniž by narazil do vozidla ON 02. Jen v takovém případě totiž bude možno uzavřít, že způsob jízdy vozidla jedoucího před vozidlem žalobce neměl vliv na nehodový děj a jedinou příčinou škody bylo porušení povinnosti žalobcem. Tato otázka je přitom otázkou odbornou, a okresnímu soudu nezbude, než provést žalovaným navrhovaný znalecký posudek z příslušného oboru.

4. Následně ve věci rozhodl Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 21.3.2019 č.j. 5 C 176/2015-242, kterým byla žaloba opět zamítnuta. Okresní soud v dalším řízení v souladu s výše uvedeným právním názorem krajského soudu ustanovil znalce z oboru dopravy [celé jméno znalce]. Z jím podaného posudku a výpovědi okresní soud zjistil, že ve Spolkové republice Německo platí, že podélná vzdálenost mezi osobními vozidly musí být poloviční s vazbou na rychlost, kterou se vozidla pohybují, tedy např. při rychlosti 80 km/h musí být vzdálenost mezi osobními vozidly 40 m. U nákladních vozidel je to jiné – musí být delší vzhledem k náběhu brzdového účinku. V této věci bylo zjištěno, že žalobce jel za vozidlem Scania ve vzdálenosti 30-40 m rychlostí 80 km/h. Kdyby byl dodržen bezpečný odstup za tímto vozidlem a třetí vozidlo Scania nevybočilo, potom by vozidlo Scania zpomalovalo, což by bylo registrováno žalobcem a nedošlo by ke střetu. Kdyby byl žalobcem dodržen bezpečný odstup, což je v tomto případě asi 50 m, pak i za rychlosti 80 km/h za situace, že by vozidlo Scania vybočilo, ke střetu vozidla žalobce s prvním vozidlem MAN by nedošlo. MAN postupně zpomaloval z rychlosti 76 km/h na 20 km/h a vozidlu Scania byla tato situace dána na vědomí brzdovými světly. Scania měla možnost reagovat a manévr, který zvolila, byl riskantní a nemusel vyjít. Žalobce mohl být vybočením Scanie překvapen. Z žádných podkladů pak není zřejmé, jestli Scania před vybočením brzdila. Kdyby žalobce volil větší odstup, měl by možnost reagovat na delší dráze. V době, kdy žalobce zahájil intenzivní brzdění, byla mezi vozidlem MAN a Volvem vzdálenost 24 m. Pokud žalobce následně předložil znalecký posudek znalce [příjmení] [jméno] [příjmení], který dospěl k jiným závěrům, než znalec [příjmení] [celé jméno znalce] a předtím německý znalec [příjmení]. [anonymizováno], pak tento posudek okresní soud hodnotil jako vnitřně rozporný a nepřesvědčivý. Na jednu stranu znalec [příjmení] [příjmení] uvedl, že bezpečná vzdálenost vozidla Volvo od vozidla Scania byla za daných okolností 23,6 m a že tuto vzdálenost žalobce dodržel, na druhou stranu uvedl, že při rychlosti 85 km/h, kterou jel žalobce, bylo pro zastavení zapotřebí vzdálenosti 67,1 m, z čehož podle okresního soudu vyplývá, že žalobce bezpečnou vzdálenost nedodržel. V rozporu se závěrem znalce [příjmení] [příjmení] o dodržení bezpečné vzdálenosti žalobcem je i jeho závěr o tom, že řidič vozidla Scania bezpečnou vzdálenost nedodržel, ač znalec [příjmení] [příjmení] uvedl, že i řidič vozidla Scania byl cca 24 m za vozidlem MAN. Okresní soud proto ve svých závěrech o skutkovém stavu vyšel pro otázku průběhu nehodového děje a příčiny střetu vozidla žalobce s vozidlem [příjmení] ze závěrů znalců [příjmení] [celé jméno znalce] a [anonymizována dvě slova] Tyto posudky jsou v souladu s ostatními provedenými důkazy, vycházejí ze skutečností již soudem zjištěných a odpovídají i tvrzení žalobce obsaženým v jeho žalobě. Znalec [příjmení] [celé jméno znalce] pracoval s údaji německých znalců, se záznamem o nehodě, s fotodokumentací a s vyjádřením ostatních osob přítomných u nehodového děje, a výsledky svého znaleckého zkoumání okresnímu soudu věrohodně osvědčil. Ve své výpovědi uvedl, že vyhodnotil průběh pohybu vozidel a příčinou dopravní nehody jsou předpokládané odstupy, které byly zjištěny s vazbou na tachografy. Kdyby žalobce dodržel bezpečný odstup, což v tomto případě bylo 50 m, pak i v případě, že by vozidlo Scania vybočilo, potom by ke střetu vozidla žalobce s vozidlem MAN nedošlo. Okresní soud naopak při svém rozhodování nevycházel ze znaleckého posudku znalce [příjmení] [příjmení], neboť závěry tohoto znalce odporují posudku německého znalce a znalce [celé jméno znalce] a navíc je tento posudek vnitřně rozporuplný. Po doplněném dokazování okresní soud dospěl tak jako v prvním rozsudku ke skutkovému závěru, že žalobce jako řidič dne 6.10.2014 konal v souladu s pokyny žalovaného jako zaměstnavatele pracovní cestu a převážel kamionem náklad z České republiky do Německa, když v silné dopravě na německé dálnici projevující se tvořením kolon a opakovaným zpomalováním a zrychlováním vozidel žalobce nedodržel přiměřený odstup od před ním jedoucího vozidla a poté, co před ním jedoucí vozidlo odbočilo z jízdního pruhu, nebyl schopen reagovat na dopravní situaci a zezadu narazil do jiného nákladního vozidla, čímž si přivodil zranění, v důsledku kterého je plně závislý na péči jiné osoby a požívá invalidní důchod ve III. stupni invalidity. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle právní úpravy platné a účinné ke dni vzniku úrazu, tedy podle ustanovení § 366 odst. 1 a § 367 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce ve znění platném a účinném do 31.12.2014 Okresní soud tedy po právní stránce dospěl k závěru, že porušení povinností žalobce stanovených v zákoně č. 261/2000 Sb., o silničním provozu, který mj. stanoví, že řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy zejm. svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§ 18 odst. 1 zákona), dále musí řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním (§ 19 odst. 1 zákona), bylo jedinou příčinou škody. Podle okresního soudu již z žaloby plyne, že k nehodě došlo na dálnici, přičemž žalobce vnímal, že je provoz omezen, tvoří se kolony. Žalobce jako řidič měl na situaci adekvátně reagovat. Na tuto dopravní situaci neměl vliv způsob jízdy vozidla Scania, které ji (ať už z jakéhokoliv důvodu) vyřešilo vybočením do odstavného pruhu. Podle okresního soudu není předmětem tohoto sporu, zda jednání řidiče vozidla Scania bylo riskantní, technicky zvládnuté, standardní či pro žalobce překvapivé. Důležitá je celková dopravní situace, ve které se žalobce pohyboval, znal ji, věděl, že jede v koloně, která chvíli stojí, pak se rozjede a situace se stále opakuje a tomu měl přizpůsobit styl jízdy, zejména odstupovou vzdálenost. Bylo jeho povinností přizpůsobit jízdu byť nahodilé, ale předvídatelné situaci. Rozhodně není po žalobci požadováno, aby očekával, že vozidlo před ním jedoucí se na místě zastaví o překážku, kterou on sám nevidí, tak, jak je předestíráno znaleckým posudkem Ing. [anonymizováno]. Situace v tomto případě byla taková, že vozidlo jedoucí před žalobcem odbočilo. Takové situace přináší provoz na silnici běžně. Toto vozidlo se nestalo součástí nehodového děje, nelze ani spekulovat o tom, zda porušilo nějaká zákonná ustanovení. Pokud by žalobce dodržel potřebnou míru opatrnosti, kterou jako řidič měl v konkrétním případě vynaložit, nedošlo by k dopravní nehodě. Způsob jízdy žalobce je takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo. V této věci je prvotní a jedinou příčinou vzniku škody nesprávný způsob jízdy žalobce, v jehož důsledku došlo k nárazu do vpředu jedoucího vozidla, čímž došlo ke zranění žalobce. Okresní soud žalobu v plném rozsahu zamítl. Neúspěšnému žalobci pak okresní soud podle § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 o.s.ř. uložil povinnost nahradit náklady řízení žalovaného i státu.

5. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu bylo podáno odvolání, na základě kterého byl rozsudek okresního soudu usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12.9.2019 č.j. 22 Co 166/2019-316 zrušen, řízení o ztrátě na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 74.548 Kč s úrokem z prodlení bylo zastaveno a ve zbývající části byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Krajský soud, vzhledem k odvolacím námitkám žalobce, zopakoval důkaz výslechem znalce [příjmení] [celé jméno znalce] a doplnil dokazování o výslech znalce [příjmení] [příjmení]. Z jejich výslechů vyplynulo, že ač měli navzájem výhrady k metodám, které použil ten druhý ze znalců např. pro zjištění způsobu jízdy vozidla Scania, a ač se lišili v celkovém závěru o příčinách nehody (k tomu viz níže), přesto jejich závěry o čistě odborných otázkách týkajících se pohybu vozidel Man, Volvo a Scania, jejich vzdálenostech, rychlostech a brzdných drahách, byly v podstatě shodné. Oba znalci uvedli, že v případě, že [anonymizováno] žalobce jel za vozidlem Scania ve vzdálenosti cca 24 m (což je nejpravděpodobnější vzdálenost vyplývající z údajů tachografů vozidel žalobce a vozidla [příjmení]), a vozidlo Scania by namísto úhybného manévru, který ve skutečnosti provedlo, zahájilo ve stejném čase intenzivní brzdění, pak došlo ke střetu vozidla Scania s vozidlem Man a následnému střetu vozidla žalobce s vozidlem Scania, přičemž žalobce by měl patrně ještě méně času na brzdění, než měl ve skutečnosti. Pokud by vozidlo Scania zareagovalo na pomalu jedoucí vozidlo Man včas tak, že by intenzivním brzděním odvrátilo srážku, pak by žalobce jedoucí ve vzdálenosti 24 m od vozidla Scania patrně stihl zabrzdit tak, aby ke srážce nedošlo, nebo by ke srážce došlo v podstatě nižší rychlosti s podstatně menšími následky. Naopak pokud by žalobce jel se svým vozidlem za vozidlem Scania ve vzdálenosti cca 50 m, pak by v podstatě na způsobu jízdy vozidla Scania, resp. na řidičem tohoto vozidla zvoleném řešení krizové situace, příliš nezáleželo, a žalobce by dokázal intenzivním brzděním srážku odvrátit (podle znalce [příjmení] [příjmení] za určité situace podmíněně, pokud by žalobce byl z psychologického hlediska překvapen manévrem Scanie – vybočením do odstavného pruhu). Oba znalci se pak lišili v celkovém závěru o tom, zda byl způsob jízdy žalobce jedinou příčinou nehody, v podstatě zejména proto, že znalec [příjmení] [celé jméno znalce] nepovažoval vzdálenost 24 m, ve které jel žalobce za vozidlem Scania, za bezpečnou vzdálenost, zatímco znalec [příjmení] [příjmení] vycházel z toho, že to z„ technického hlediska“ bezpečná vzdálenost byla. Znalec [příjmení] [příjmení] argumentoval tím, že podle příručky analýzy silničních nehod nelze po řidiči požadovat, aby kdykoli očekával, že vozidlo jedoucí před ním se na místě zastaví o překážku, kterou sám nevidí. To se podle znalce [příjmení] [příjmení] velmi blíží situaci, v níž se ocitl žalobce poté, kdy v důsledku vybočení vozidla Scania zahlédl pomalu jedoucí vozidlo Man. Po žalobci nebylo možno podle znalce [příjmení] [příjmení] požadovat, aby dodržoval nějakou vzdálenost od vozidla Man, které neviděl. Jak plyne z výše naznačených úvah krajského soudu, nelze v tomto již v podstatě právním závěru o míře zavinění žalobce ve vztahu ke způsobené škodě dát za pravdu žádnému ze znalců. Podle krajského soudu je nepochybné, že žalobce svým způsobem jízdy porušil právní povinnost uloženou mu ustanovením § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a že toto porušení bylo jednou z příčin vzniklé škody. Pokud by žalobce zachoval při jízdě vzdálenost od vozidla Scania ve smyslu výše uvedených úvah, tj. cca 50 m, ke škodě by s největší pravděpodobností nedošlo. Na druhou stranu byl jednou z příčin škody i způsob jízdy vozidla Scania. Pokud by řidič tohoto vozidla dodržel všechny povinnosti a počínal si tak, aby byl za dané situace schopen zastavit za pomalu jedoucím vozidlem Man, pak by ke škodě patrně také nedošlo. Pokud však pokračoval stálou rychlostí cca 80 – 85 km/h směrem k vozidlu Man až do okamžiku, kdy již nebyl schopen ani intenzivním brzděním zabránit srážce, a namísto toho zvolil úhybný manévr do odstavného pruhu, takže vystavil za ním jedoucího žalobce (vzhledem k nedostatečné odstupové vzdálenosti žalobce) již v podstatě neřešitelné situaci, pak i tento jeho nesprávný způsob jízdy je okolností, bez níž by k nehodě nedošlo, tj. je jednou z příčin škody. Podle názoru krajského soudu je za těchto okolností míra zavinění žalobce na vzniklé škodě přibližně stejná, jako míra zavinění řidiče vozidla Scania, a proto má krajský soud za to, že žalovaný se zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci daným pracovním úrazem v rozsahu 50%.

7. Na základě shora uvedeného lze dospět k závěru, že žalobce byl zaměstnancem žalovaného na pozici řidiče mezinárodní kamionové dopravy, dne 6.10.2014 konal v souladu s pokyny žalovaného pracovní cestu, při které utrpěl vážná zranění, úraz zanechal na zdraví žalobce trvalé následky, pro něž mu byl přiznán invalidní důchod a příspěvek na péči. Míra zavinění žalobce na vzniklé škodě je přibližně stejná jako míra zavinění řidiče vozidla Scania. Žalovaný se zprostil své odpovědnosti za škodu způsobenou žalobci pracovním úrazem v rozsahu 50 %.

8. Žalobou doručenou soudu dne 12.8.2015 se žalobce domáhal mj. náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením. Takto se domáhá nákladů vynaložených na zapůjčení kompenzačních pomůcek ve výši 8.550 Kč, doplatku za léky ve výši 1.119 Kč, regulačních poplatků ve výši 210 Kč, nákladů na cestovné do zdravotnických zařízení ve výši 41.224 Kč a náhrady nákladů vynaložených na péči žalobce poskytovanou rodinnými příslušníky ve výši 161.100 Kč, tedy celkem nákladů ve výši 212.203 Kč. Podáním doručeným soudu dne 12.1.2016 rozšířil žalobce žalobu o náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 2.827 Kč. Podáním doručeným soudu dne 6.1.2021 vzal žalobce žalobu ohledně účelně vynaložených nákladů spojených s léčením v rozsahu částky 53.930 Kč zpět s tím, že trvá na úhradě úroků z prodlení z částky 51.103 Kč od podání žaloby do 29.5.2020 a z částky 1.413 Kč od 12.8.2015 do 23.10.2020. Součástí žaloby je přehled nákladů vynaložených na léčení, a to nákladů na zapůjčení pomůcek, které jsou téměř všechny doloženy potvrzeními o zapůjčení zdravotních pomůcek, dále přehledem doplatků na léky, které však všechny doloženy nejsou, přehledem regulačních poplatků a přehledem cestovného do zdravotnických zařízení. Protože žalovaný dne 29.5.2020 zaplatil žalobci částku 51.103 Kč a dne 23.10.2020 i zbývající částku 2.827 Kč do výše 50 %, tedy 1.413 Kč, soud podle ustanovení § 96 o.s.ř. řízení v tomto rozsahu zastavil. Ohledně úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta jednak proto, že bylo plněno nad rámec zákonného nároku, pokud byla zaplacena celá částka 51.103 Kč, jednak proto, že žalobce své nároky v řízení před soudem řádně nedoložil, řádně nevyzval žalovaného k plnění a ani jemu nedoložil své požadavky.

9. Ohledně nákladů vynaložených na péči žalobce žalobce v žalobě a v příloze č. 4e) uvádí, že se žalobce domáhá úhrady nákladů vzniklých zajišťováním jeho každodenních potřeb za situace, kdy v důsledku škody na jeho zdraví způsobené autonehodou dne 6.10.2014 se o sebe a svoji domácnost nemůže postarat sám. Podle rozhodnutí Úřadu práce ČR, Kontaktní pracoviště [obec], ze dne 8.4.2015 od prosince 2014 pobírá žalobce příspěvek na péči ve výši 12.000 Kč. U žalobce se jedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni IV. – úplná závislost. Manželka žalobce dne 31.1.2015 ukončila pracovní poměr u svého zaměstnavatele dohodou z důvodu péče o manžela a ode dne 1.2.2015 o něj pečuje celodenně. Žalobce tvrdí, že se jednalo o péči v období 1. - 2.12.2014, 16.12 – 29.12.2014, tj. v prosinci 2014 (16 dní po 15 hodinách = 240 hodin), dále v roce 2015 od 19. - 31.1.2015 (13 dní po 15 hodinách), dále dne 1. – 6.2.2015 a 16.2 – 28.2.2015 (19 dní po 24 hodinách = 456 hodin), dne 1.3. – 11.3.2015 a 20.3 – 31.3.2015 (23 dní po 24 hodinách = 552 hodin), dne 1.4. – 7.4.2015 (7 dní po 24 hodinách = 168 hodin). Součástí tvrzení žalobce je odkaz na podrobný přehled o dobách poskytované péče za roky 2014 2015, který však soudu předložen nebyl. Žalobce považuje za přiměřenou částku 100 Kč/hodina, když tato částka odpovídá i ceně stanovené podle vyhlášky č. 505/2006 Sb., v platném znění, která v ustanovení § 6 za pečovatelskou službu stanovuje max. cenu 120 Kč/hodina. Za 1.611 hodin poskytnuté péče za období od 1.12.2014 do 7.4.2015 žalobce tedy požaduje částku 161.100 Kč spolu s úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení.

10. Podáním doručeným soudu dne 4.12.2018 se ohledně ošetřovného žalobce domáhá náhrady za ošetřovné a za pomoc v domácnosti za období od 8.4.2015 do 31.12.2018, když takto navíc požaduje částku 1.020.600 Kč s úrokem z prodlení od 4.12.2018 do zaplacení. Žalovanému bylo rozšíření žaloby doručeno dne 14.12.2018. K rozšíření žaloby žalobce tvrdí, že je i nadále invalidní, je odkázán na invalidní vozík a na pomoc jiné osoby se všemi potřebami. Soudu byl předložen posudek o invaliditě, ze kterého soud zjistil, že se u žalobce v důsledku pracovního úrazu dne 6.10.2014 jedná o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav a jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %. Žalobce tvrdí, že když se zdravotní stav žalobce ustálil, dne 1.1.2018 manželka žalobce opět nastoupila do zaměstnání u firmy [právnická osoba], [obec a číslo] O žalobce však i nadále pečuje. Ošetřovné je následně požadováno od 8.4. do 31.12.2015 v rozsahu 12 hodin denně (303 dní po 12 hodinách = 3.636 hodin), dne 1.1. až 31.12.2016 v rozsahu 8 hodin denně (365 dní x 8 hodin = 2.920 hodin), od 1.1. do 31.12.2017 v rozsahu 6 hodin denně (365 dní po 6 hodinách = 2.190 hodin) a od 1.1. do 31.12.2018 v rozsahu 4 hodin denně (365 dní po 4 hodinách = 1.460 hodin). Celkem za toto období od 8.4.2015 do 31.12.2018 je požadováno za 1.447 dní, za 10.206 hodin, finanční vyjádření 1.020.600 Kč.

11. Podáním doručeným soudu dne 11.11.2019 žalobce rozšířil žalobu na ošetřovné za období od 1.1.2019 do 31.12.2019 v rozsahu 4 hodin denně (tj. 365 dní, 1.460 hodin po 100 Kč) o částku 146.000 Kč spolu s úrokem z prodlení od 11.11.2019 do zaplacení. Celkem je na ošetřovném požadováno 1.327.700 Kč. Při rozšíření žaloby žalobce tvrdí, že jeho zdravotní stav se nezlepšil, je i nadále invalidní, manželka mu pomáhá s osobní hygienou, při oblékání, zajištění a podávání stravy, přivolání lékaře, podávání a obstarání léků, doprovod k lékaři, zajišťuje komunikaci se zdravotnickým personálem, pomáhá při rehabilitaci.

12. Podáním doručeným soudu dne 30.9.2020 žalobce žalobu rozšířil ohledně ošetřovného za období od 1.1.2020 do 30.9.2020 (za 1.446 hodin po 100 Kč = 144.600 Kč) s 10 % úrokem z prodlení od podání o rozšíření žaloby do zaplacení. Rozšíření žaloby bylo žalovanému doručeno dne 6.10.2020.

13. Podáním doručeným soudu dne 6.1.2021 žalobce žalobu rozšířil o ošetřovné (rozšíření žaloby je obsaženo v příloze č. 2 k podání ze dne 6.1.2021) za období od 1.10.2020 až 31.12.2020. Žalobce požaduje od 1.10.2020 do 31.10.2020 ošetřovné za 31 dní po 6 hodinách (186 hodin po 120 Kč = 22.320 Kč) po odpočtu příspěvků na péči za říjen 4.400 Kč, k úhradě zbývá 17.920 Kč, z toho 8.960 Kč. Stejně tak požaduje ošetřovné za období měsíce listopadu 2020 (30 dní po 6 hodinách) a za prosinec 2020 (31 dní po 6 hodinách), vždy 120 Kč/hodina po odečtení částky 4.400 Kč příspěvku na péči a z toho . K tomu žalobce požaduje zákonný úrok z prodlení od 4.1.2021. Zároveň tímto podáním žalobce sděluje, že dne 23.10.2020 žalovaný zaplatil žalobci na ošetřovném 409.500 Kč s tím, že se jedná o ošetřovné za období od 16.12.2014 do 30.9.2020. Žalobce vyslovuje„ ochotu“ vzít pro tuto částku žalobu zpět, ovšem tímto podáním tak nečiní. Žalobce vyčísluje nárok na ošetřovné za období od 6.10.2014 do 31.12.2020 částkou 471.940 Kč, a to s přihlédnutím k závěrům odvolacího soudu a k vyplacenému příspěvku na péči od státu. Ve zbývající částce„ do výše 1.327.700 Kč s úrokem z prodlení bere žalobce žalobu zpět“. Žalobce nově upravil petit žaloby tak, že požaduje za období od 14.12.2014 do 31.12.2020 na ošetřovném částku 473.140 Kč spolu s úroky z prodlení, které jednotlivě rozepisuje. Zároveň žalobce upravuje výpočty pro ošetřovné zejm. počet hodin potřebných pro péči o žalobce, byť v původním žádání za prosinec 2014 požadoval ošetřovné za 15 hodin, v novém návrhu požaduje prosinec 2014 ošetřovné za 24 hodin. Ošetřovné za rok 2015, byť od 19.1 do 31.1.2015 bylo požadováno ošetřovné za 15 hodin denně, požaduje opět 24 hodin. Nově zohledňuje žalobce dobu péče ve zdravotnických zařízeních. Až od 1.10.2015 do 31.12.2015 je požadováno ošetřovné za 12 hodin denně. Ošetřovné za rok 2016 je požadováno za 8 hodin denně při zohlednění péče ve zdravotnických zařízeních po odpočtu příspěvku na péči snížené o 50 %. V roce 2017 je podle tohoto podání požadováno ošetřovné za 6 hodin péče za den po odpočtu příspěvku na péči, stejně tak v roce 2018 a 2019. V roce 2020 požaduje rovněž ošetřovné za 6 hodin péče po odpočtu příspěvku na péči, které však ode dne 1.6.2020 navyšuje na částku 120 Kč/hodina s odkazem na ceny za služby u Oblastní charity v [obec] Celkem je takto požadována částka 473.140 Kč od 16.12.2014 do 31.12.2020. Z vyrozumívacího dopisu žalovaného ze dne 22.10.2020 soud zjistil, že žalobci bylo poskytnuto plnění z pojistné události na náklady spojené se zajištěním pomoci za období od 16.12.2014 do 30.9.2020 v celkové výši 819.000 Kč a náklady vynaložené za pronájem kompenzačních pomůcek ve výši 2.827 Kč, plnění je kráceno o 50 %, vyplaceno bude 410.914 Kč. Z ceníku úhrad Charitní pečovatelské služby [obec] soud zjistil, že za jednu hodinu pečovatelské služby je účtováno zpravidla 120 Kč. Při některých úkonech je účtováno méně, např. 90 Kč/hodina za poskytnutí podmínek pro osobní hygienu, 25 Kč za dovoz nebo donášku jídla, 110 Kč za velký nákup, 70 Kč za 1 kg při praní a žehlení ložního nebo osobního prádla.

14. Podáním doručeným soudu dne 21.2.2021 žalobce setrval na žalobě ohledně ošetřovného v rozsahu částky 63.640 Kč s tím, že ve zbývající části co do jistiny bere žalobu zpět (ohledně částky 1.264.060 Kč) a setrval také na úrocích z prodlení zde uvedených. Podáním doručeným soudu dne 7.6.2021 rozšířil žalobce žalobu ohledně ošetřovného za období od 1.1.2021 do 30.6.2021 o částku 51.960 Kč, a dále uplatňuje ošetřovné za období od 14.12.2014 do 30.6.2021 částkou 523.900 Kč spolu s úroky z prodlení. Ze soudu předložených lékařských zpráv soud zjistil, že žalobce stále není schopen vykonávat dosavadní profesi řidiče z povolání a z diagnostického souhrnu za rok 2021 bylo zjištěno, že zdravotní stav žalobce je beze změn.

15. Žalovaný k uplatněnému nároku na ošetřovné uvedl, že spor ohledně něj je zbytečný, neboť veškerá plnění jsou pojišťovnou plněna dobrovolně, s výjimkou náhrady věcného plnění – poškozeného notebooku a odstupného. K plnění ošetřovného za rok 2021 nedošlo, neboť požadavek obdržel žalovaný v poslední době před jednáním soudu a byl předán pojišťovně. Navíc žalobce nesplnil podmínku týkající se uplatnění tohoto nároku, když pojišťovně nedoložil požadované doklady, tj. zprávu ošetřujícího lékaře o nezbytnosti péče ze strany další osoby a potvrzení o vyloučení dob hospitalizace žalobce ve zdravotnickém zařízen v tomto období. Nárok tedy není možné pojistitelem přešetřit. Po doložení chybějících podkladů bude uhrazen. K úrokům z prodlení žalovaný uvedl, že dle jeho názoru není možné žalobě vyhovět, neboť v okamžiku podání žaloby byly nároky uplatněné žalobcem ze strany pojišťovny hrazeny do výše 70 % a žalobce své nároky řádně u žalovaného neuplatňoval. K přerušení vyplácení některých nároků došlo výhradně zaviněním žalobce v důsledku podání jeho žaloby, když bylo třeba vyčkat na vyslovení závazného právního názoru odvolacího soudu.

16. Ze zprávy Úřadu práce ČR, Kontaktního pracoviště [obec], soud zjistil, že žalobci byl přiznán od prosince 2014 příspěvek na péči do současné doby. Od prosince 2014 do února 2016 (stupeň závislosti IV.) mu byl přiznán příspěvek na péči ve výši 12.000 Kč, od března 2016 do července 2016 8.000 Kč, od srpna 2016 do dubna 2018 (stupeň závislosti III.) činila měsíční výše příspěvku 8.800 Kč, od května 2018 4.400 Kč při stupni závislosti II. Platnost posledního lékařského posudku je od 1.1.2019 trvale.

17. Soud při posouzení věci skutkový stav posoudil podle ustanovení § 365 a násl. zákoníku práce ve znění platném a účinném ke dni 6.10.2014. Soud vychází z toho, že žalobce jako zaměstnanec žalovaného utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů a v příčinné souvislosti s tím mu vznikla škoda na zdraví a věcná škoda. Žalovaný se zprostil své odpovědnosti za škodu podle ustanovení § 367 odst. 1 a 2 citovaného zákoníku práce, a to v rozsahu 50 % (závazný právní názor vyslovený Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v usnesení ze dne 12.9.2019 č.j. 22 Co 166/2019-316, které nabyl právní moci dne 7.11.2019). Podle ustanovení § 369 odst. 1 písm. c) zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením. Tyto náklady mohou představovat i náklady spojené s přibráním ošetřovatele nebo i jiné náklady vynaložené v souvislosti s úkony, které přispívají ke zlepšení nebo úpravě následků pracovního úrazu. Podmínkou vzniku práva na jejich náhradu je, že byly vynaloženy účelně. Soud přezkoumal v tomto rozsahu žalobu ohledně nákladů na ošetřovné na straně žalobce. Ztotožnil se s původním žalobním žádáním, že v prosinci 2014 až do dubna 2015 bylo zapotřebí pečovat o žalobce i 15 hodin denně, jelikož to zdravotní stav žalobce vyžadoval. Byť žalobce požadoval ošetřovné i za 24 hodin denně, soud takové ošetřovné nepřiznal, neboť není v silách jedné osoby (manželky) péči v tomto rozsahu fakticky poskytovat. V prosinci 2014 doba péče trvala od 16.12 do 29.12.2014, tedy dobu 14 dnů a při 15 hodinách denně náleží žalobci za 210 hodin péče po 100 Kč ošetřovné ve výši 21.000 Kč. Za leden 2015 náleží žalobci ošetřovné za 13 dní, v únoru 2015 za 19 dní (1.2. – 6.2. a 16.2 – 28.2, a to po 15 hodinách), v březnu 2015 (od 1.3. – 11.3 a 20.3 – 31.3) a v dubnu 2015 (do 7.4.2015), když ve zbývajícím období byl v péči zdravotnických zařízeních, což je doloženo lékařskými zprávami. Takto žalobci náleží za leden 2015 ošetřovné za 195 hodin ve výši 19.500 Kč, za únor 2015 za 285 hodin ve výši 28.500 Kč, v březnu 2015 ošetřovné za 23 dní po 15 hodinách – 345 hodin ve výši 34.500 Kč a v dubnu 2015 za 7 dní za 105 hodin ve výši 10.500 Kč. V období následujícím, i vzhledem k obsahu lékařských zpráv a k rozhodnutí úřadu práce o snížen stupňů závislosti na péči jiné osoby, bylo přiznáno ošetřovné ode dne 1.10.2015 do 31.12.2015 v rozsahu péče 12 hodin denně, v období od 1.1.2016 do 31.12.2016 v rozsahu 8 hodin denně, v roce 2017 v rozsahu 6 hodin denně a od 1.1.2018 do konce žalovaného období v rozsahu 4 hodin denně (je třeba přihlédnout k tomu, že i manželka žalobce od 1.1.2018 nastoupila opět do zaměstnání). Soud při svém rozhodování zohledňoval doby hospitalizací a jiné zdravotní péče v těchto obdobích, a proto nebylo přiznáno ošetřovné v období od 8.4. až 29.4.2015 (hospitalizace na ortopedickém oddělení [příjmení] nemocnice), 29.4 až 17.6.2015 (hospitalizace v Rehabilitačním ústavu v [obec]), 17.6 až 16.7.2015, 16.7 až 21.7.2015 (hospitalizace na ortopedickém oddělení [příjmení] nemocnice), když ode dne 1.5. do 30.9.2015 bylo pozastaveno vyplácení příspěvku na péči a k obnovení došlo od [datum] (doloženo potvrzením úřadu práce). Proto bylo přiznáno ošetřovné pouze v období od 1.10.2015 do 31.12.2015, tj. za 92 dní po 12 hodinách (1.104 hodin x 100 = 110.400 Kč), 1.1.2016 až 18.4.2016, tj. za 109 dní po 8 hodinách (872 hodin x 100 = 87.200 Kč), dne 25.5.2016 až 14.6.2016, tj. za 21 dní po 8 hodinách (168 hodin x 100 = 16.800 Kč) a 22.6.2016 až 31.12.2016, tj. 193 dní po 8 hodinách (1.544 hodin x 100 = 154.400 Kč). V období od 19.4.2016 do 25.5.2016 a 15.6 až 22.6.2016 byl žalobce hospitalizován a ošetřovné mu nenáleží. Za roky 2017 2019 náleží žalobci ošetřovné vždy za 365 dní - v roce 2017 za 6 hodin denně (ošetřovné 219.000 Kč), v roce 2018 za 4 hodiny denně (ošetřovné 146.000 Kč) a v roce 2019 rovněž 4 hodiny denně (ošetřovné 146.000 Kč). V roce 2020 byl žalobce v období od 2.1.2020 do 4.2.2020 hospitalizován, a proto mu náleží ošetřovné za 333 dnů po 4 hodinách, tj. 133.200 Kč. Pokud byl uplatněn nárok na ošetřovné do 30.6.2021, náleží žalobci ošetřovné za 181 dní, 724 hodin ve výši 72.400 Kč.

18. Soud při stanovení výše nároku žalobce na ošetřovné přihlédl k tomu, že žalobci byl vyplácen příspěvek na péči. Přitom soud postupoval dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.1.2015 sp. zn. 21 Cdo 1451/2013, podle kterého je-li poškozenému z pracovního úrazu v systému sociálního zabezpečení (služeb) vyplácen příspěvek z důvodu potřeby pomoci jiné fyzické osoby při péči o jeho vlastní osobu a při zajištění soběstačnosti, je třeba k této skutečnosti přihlédnout při rozhodování o náhradě věcné škody nebo účelně vynaložených nákladů spojených s léčením vzniklých v důsledku pracovního úrazu. Toto rozhodnutí vychází z toho, že příspěvkem na péči se stát podílí na zajištění sociálních služeb nebo jiných forem pomoci podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách při zvládání základních životních potřeb osob, které v důsledku svého dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jsou odkázány na soustavnou nebo částečnou pomoc jiných osob. Tato dávka tak přispívá k zajištění péče o fyzickou osobu, která toho sama není schopna, ze strany třetí osoby. V případě, že by na stejný účel byla fyzické osobě – poškozenému žalobci poskytována náhrada vynaložených nákladů jak ze státních prostředků, tak od osoby povinné k náhradě podle zákoníku práce, šlo by o vyplácení dvojité (duplicitní). Soud proto přihlédl k vypláceným příspěvkům na péči dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR a odečetl vyplacené příspěvky od shora vypočtených částek ošetřovného. Takto odečetl v prosinci 2014 od vypočtené částky 21.000 Kč částku příspěvku na péči ve výši 12.000 Kč (zůstává částka 9.000 Kč), v období od ledna 2015 do 7.4.2015 od částky 93.000 Kč odečetl částku 48.000 Kč (4x 12.000 Kč) a zůstává ošetřovné ve výši 45.000 Kč, za období od 1.10.2015 do 31.12.2015 z částky 110.400 Kč odečetl 3x 12.000 Kč příspěvku na péči a zůstává částka 74.400 Kč, za období roku 2016 z částky 258.400 Kč odečetl 2x 12.000 Kč, 5x 8.000 Kč a 5x 8.800 Kč příspěvku na péči a zůstává 150.400 Kč, v roce 2017 z částky 219.000 Kč bylo odečteno 12x 8.800 Kč příspěvku na péči (105.600 Kč) a zůstává 113.400 Kč, v roce 2018 z částky 146.000 Kč bylo odečteno 4x 8.800 Kč a 8x 4.400 Kč a zůstává 75.600 Kč, v roce 2019 z částky 146.000 Kč bylo odečteno 12x 4.400 Kč a zůstává 93.200 Kč a v roce 2020 z částky 133.200 Kč bylo odečteno 12x 4.400 Kč a zůstává 80.400 Kč a v roce 2021 do 30.6.2021 z částky 72.400 Kč bylo odečteno 26.400 Kč (6x 4.400 Kč) a zůstává 46.000 Kč. Takto vypočtené ošetřovné za období od 1.12.2014 do 30.6.2021 činí celkem 687.400 Kč. Soud ve všech výpočtech vycházel u ceny za pečovatelství z částky 100 Kč tak, jak ji považuje za přiměřenou sám žalobce, když již v době podání žaloby dle vyhlášky č. 505/2006 Sb. byla stanovena cena za pečovatelskou službu max. 120 Kč/hodina a i v době následující je zřejmé, že maximální cena je stanovena touto částkou, když některé pečovatelské úkony jsou levnější. Péči o žalobce zajišťovala manželka žalobce a soud se ztotožňuje s názorem žalobce, že částka 100 Kč je cenou přiměřenou až do konce požadovaného období, byť žalobce nakonec požadoval i částku vyšší. Protože žalovaný se zprostil své odpovědnosti za škodu, vzniklou žalobci pracovním úrazem v rozsahu 50 %, náleží žalobci polovina shora uvedené částky, tj. částka 343.700 Kč. Jestliže tedy dne 23.10.2020 bylo na tento nárok zaplaceno 409.500 Kč, je nárok žalobce plně uspokojen. Proto byla žaloba, kterou se žalobce domáhá nároku na ošetřovné za období od 1.12.2014 do 30.6.2021 zcela zamítnuta. V rozsahu zpětvzetí učiněných žalobcem v průběhu řízení týkajících se ošetřovného a požadovaných úroků z prodlení, na které se vztahuje zpětvzetí žaloby, soud postupoval podle § 96 o.s.ř. a řízení zastavil. V rozsahu dalších požadovaných úroků z prodlení byla žaloba zamítnuta, a to jednak z toho důvodu, že žalovaným bylo zaplaceno na ošetřovném více než bylo požadováno, a dále z toho důvodu, že nelze dospět k závěru, že by žalovaný byl v prodlení, a to z toho důvodu, že žalobce se dostával do prodlením s dokládáním listin prokazujících jeho nárok (nebyl doložen jím avizovaný kalendář péče, podklady o hospitalizacích – doloženy až dne 1.10.2020). Kromě toho sám žalobce měnil průběžně nároky na ošetřovné za jednotlivá období, nároky aktualizoval, měnil počet hodin ošetřovatelské péče, původně nepočítal s dobami hospitalizací nebo s vyplacenými příspěvky na péči, následně navyšoval hodiny ošetřovatelské péče, žalobu průběžně aktualizoval, bral částečně zpět a poté navyšoval. Nelze také přehlédnout, že rozsudky shora uvedenými okresního soudu byla původně žaloba zamítnuta a až na základě rozhodnutí odvolacího soudu byl stanoven závazný právní názor ohledně rozsahu zproštění se žalovaného i jeho odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem v rozsahu 50 %. Ze všech těchto důvodů soud dovozuje, že žalovaný se nemohl dostat do prodlení se splněním svého závazku, a proto žaloba i v tom rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal zaplacení úroků z prodlení u ošetřovného, byla zamítnuta.

19. Dalším nárokem, který byl žalobou žalobce uplatněn, je nárok na náhradu věcné škody ve výši 12.214,94 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.6.2015. Tento nárok žalobce odůvodňuje tím, že v době autonehody dne 6.10.2014 měl u sebe movité věci, které byly potřebné k výkonu jeho profese, a to notebook zn. ASUS X 552 CL-SX 139 H/VIN 9 zakoupený dne 26.8.2014 za částku 12.214,94 Kč. Žalobce nárok doložil fakturou [číslo] prokazující, že žalobce zakoupil dne 26.8.2014 předmětný notebook. Po poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. daném zástupkyni žalobce dne 23.6.2021 žalobce doložil, že notebook byl po autonehodě totálně zničený, byl zavřený, zlomený napůl a jeho oprava nebyla možná. Tuto skutečnost doložil odborným vyjádřením ze dne 3.3.2015 učiněným [jméno] [příjmení], [obec], [ulice a číslo], Servis, instalace a poradenství v informačních technologiích, který potvrdil, že předložený notebook zakoupený dne 26.8.2014 je poškozený (display, plastový obal, klávesnice) po autohavárii, je neopravitelný nebo by jeho oprava přesáhla pořizovací cenu. Soud ve smyslu ustanovení § 366 odst. 1 zákoníku práce dovodil, že tato škoda vznikla pracovním úrazem, neboť vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ní. Ve smyslu ustanovení § 369 odst. 1 písm. d) zákoníku práce zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, povinen poskytnout náhradu za věcnou škodu. Z odborného vyjádření je zřejmé, že na straně žalobce vznikla nehodovým dějem věcná škoda ve výši hodnoty zakoupeného notebooku, neboť oprava poškozeného notebooku by přesáhla cenu pořizovací. Vzhledem k tomu, že žalovaný se zčásti zprostil odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení § 367 odst. 2 zákoníku práce, a to v rozsahu 50 %, byla žalobci přiznána pouze polovina uplatněného nároku, tedy částka 6.107,47 Kč. Ve zbývající jedné polovině, tedy v rozsahu částky dalších 6.107,47 Kč, byla žaloba zamítnuta a soud zároveň zamítl uplatněný nárok na zákonné úroky z prodlení počínaje dnem 1.6.2015 do zaplacení, neboť žalobce doložil výši nároku až po poučení dle ustanovení § 118a odst. 3 o.s.ř. dne 23.6.2021, tedy až podáním doručeným soudu dne 7.7.2021, které se však nedostalo do sféry žalovaného, neboť se jednání dne 25.8.2021 žalovaný ani jeho zástupce neúčastnili (při tomto jednání byl proveden důkaz odborným vyjádřením), a proto se žalovaný nemohl dostat do prodlení se zaplacením této věcné škody. V tomto rozsahu byla tedy žaloba zamítnuta.

20. Dalším nárokem, který byl žalobou uplatněn, je odstupné dle ustanovení § 67 zákoníku práce. Žalobce se domáhal zaplacení částky 156.444 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1.12.2015. Tvrdí, že žalobce ukončil dne 21.10.2015 u žalovaného pracovní poměr dohodou ze zdravotních důvodů. Dopisem datovaným dne 9.11.2015 žalovaného požádal o odstupné ve výši 12tinásobku průměrného výdělku. K prokázání nároku na odstupné žalobce předložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, ze kterého soud zjistil, že žalobce byl práce neschopen do 20.10.2015. Z dohody o skončení pracovního poměru ze dne 20.10.2015 soud zjistil, že tímto dnem končí pracovní poměr žalobce u žalovaného, když důvod skončení pracovního poměru v dohodě o skončení pracovního poměru uveden nebyl. Z potvrzení lékaře o trvání pracovní neschopnosti v příčinné souvislosti s pracovním úrazem ze dne 20.10.2015 soud zjistil, že [právnická osoba], všeobecné praktické lékařství [obec] potvrzuje, že žalobce byl v pracovní neschopnosti ode dne 6.10.2014 do 20.10.2015 pro následky pracovního úrazu ze dne 6.10.2014. Z rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29.10.2015 soud zjistil, že ode dne 21.10.2015 se žalobci přiznává invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení Ústí nad Orlicí, ze dne 21.9.2015 byl účastník řízení – žalobce uznán ode dne 21.9.2015 invalidním pro invaliditu III. stupně, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu jeho pracovní schopnost poklesla o 70 %. Z dopisu adresovaného žalovanému dne 9.11.2015 soud zjistil, že žalobce žalovanému dne 26.10.2015 doručil rozhodnutí o ukončení pracovní neschopnosti ke dni 20.10.2015 a současně požádal o ukončení pracovního poměru dohodou, k čemuž došlo dohodou ke dni 20.10.2015. Žalovanému je zasílán posudek o invaliditě žalobce vyhotovený Okresní správou sociálního zabezpečení v [obec] ze dne 21.9.2015 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29.10.2015, kterým byl ode dne 21.10.2015 žalobci přiznán invalidní důchod pro invaliditu III. stupně. Žalobce žádá o vyplacení odstupného v nejbližším výplatním termínu, nejpozději do 30.11.2015, neboť došlo k rozvázání pracovního poměru dohodou z důvodu uvedených v § 52 písm. d) zákoníku práce, a proto žalobci při skončení pracovního poměru náleží odstupné ve výši nejméně 12tinásobku průměrného výdělku, když se průměrným výdělkem rozumí průměrný měsíční výdělek. Žalovaný se k nároku na odstupné vyjádřil tak, že s jeho úhradou nesouhlasí. Pracovní poměr žalobce nebyl rozvázán výpovědí danou žalovaným z důvodu uvedených v ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce nebo dohodou z týchž důvodů, nýbrž na základě dohody obou účastníků bez uvedení důvodů. Žalobce existenci uvedeného nároku neprokázal. Navíc nárok na zaplacení odstupného není kryt zákonným pojištěním odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu. Předmětný nárok by žalovaný musel uhradit ze svých výhradních prostředků. Soud posoudil nárok žalobce na odstupné v souladu s ustanovením § 67 odst. 2 věta prvá a odst. 3 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení zaměstnanci, u něhož dochází k rozvázání pracovního poměru výpovědí danou zaměstnavatelem z důvodu uvedených v § 52 písm. d) nebo dohodou z týchž důvodů, přísluší od zaměstnavatele při skončení pracovního poměru odstupné ve výši nejméně 12tinásobku průměrného výdělku. Pro účely odstupného se průměrný výdělek se rozumí průměrný měsíční výdělek. Podle odst. 4 citovaného ustanovení odstupné je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit po skončení pracovního poměru v nejbližším výplatním termínu určeném u zaměstnavatele pro výplatu mzdy nebo platu, pokud se písemně dohodne se zaměstnancem na výplatě odstupného v den skončení pracovního poměru nebo na pozdějším termínu výplaty. Podle ustanovení § 52 písm. d) zákoníku práce může zaměstnavatel dát výpověď jen z těchto důvodů, tedy mj. nesmí-li zaměstnanec podle lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovně- lékařských služeb nebo rozhodnutím příslušného správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává, dále konat dosavadní práci pro pracovní úraz, onemocnění, nemocí z povolání nebo ohrožení touto nemocí, anebo dosáhl-li na pracovišti určeném rozhodnutím příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví nejvyšší přípustné expozice. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 395/2021 je-li prokázáno, že ke dni uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru zaměstnanec objektivně nemohl z důvodu pozbytí zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu vykonávat práci sjednanou jakožto druh práce v pracovní smlouvě, zaměstnavatel měl takové informace, z nichž je nutno dovodit jeho pochybnost o zdravotním stavu zaměstnance (zdravotní způsobilosti zaměstnance k výkonu sjednané práce), zaměstnavatel objektivně nemohl, popř. nechtěl (nebyl ochoten) zaměstnance přeřadit na jinou práci v rámci sjednaného druhu práce v pracovní smlouvě (§ 41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce) a zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání pracovního poměru neměl objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru (výpovědí, okamžitým zrušením), vzniká zaměstnanci nárok na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce bez ohledu na to, co v době uzavření dohody účastníci o této skutečnosti věděli, či zda o ní vůbec věděli, a jaká byla motivace (pohnutka) k uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru. Dle názoru soudu lze dovodit, že žalovanému jako zaměstnavateli byl znám zdravotní stav žalobce, bylo mu zřejmé, že nemůže vykonávat práci sjednanou jako druh práce v pracovní smlouvě a vzhledem k jeho zdravotnímu stavu že není schopen vykonávat příp. ani jinou práci, na kterou by ho mohl žalovaný přeřadit. Žalobce jako zaměstnanec ani žalovaný jako zaměstnavatel ke dni dohody o rozvázání pracovního poměru neměli objektivně jiný důvod k rozvázání pracovního poměru než pozbytí způsobilosti žalobce v důsledku pracovního úrazu. Proto dle názoru soudu žalobci vznikl nárok na odstupné podle ustanovení § 67 odst. 2 zákoníku práce. Pro účely odstupného musel být zjištěn průměrný měsíční výdělek. Při jeho zjišťování soud vycházel z ustanovení § 351 a násl. zákoníku práce účinného ke dni vzniku nároku na odstupné, tedy ke dni 30.11.2015. Podle ustanovení § 352 průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle ustanovení § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně stanoveno jinak, je rozhodným období předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle ustanovení § 355 odst. 1 a 2 jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek. Pravděpodobný výdělek zaměstnavatel zjistí z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popř. z hrubé mzdy nebo platu, kterého by zřejmě dosáhl. Přitom se přihlédne zejm. k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty. Předně je třeba uvést, že soud při zjišťování pravděpodobného výdělku vycházel z rozhodného období stanoveného § 354 odst. 1 zákoníku práce, tedy z předchozího kalendářního čtvrtletí. Zdůrazňuje se, že se jedná o zjištění průměrného výdělku pro účely výpočtu výše nároku na odstupné. Podle ustanovení § 271m odst. 1 při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější. Toto ustanovení se však uplatní pouze pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání, nikoliv pro účely výpočtu odstupného. Protože žalobce neodpracoval v rozhodném období měsíců července až září 2015 alespoň 21 dnů, soud zjišťoval pravděpodobný výdělek. Z pracovních smluv [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [celé jméno žalobce] soud zjistil, že jsou zaměstnáni, resp. v rozhodném období byli zaměstnáni, u žalovaného jako řidiči. [jméno] [příjmení] odpracoval v rozhodném období 472 hodin, za což mu byla vyplacena mzda 37.610,56 Kč. [jméno] [celé jméno žalobce] odpracoval 472 hodin, za což mu bylo vyplaceno 38.571,96 Kč a [jméno] [příjmení] za 472 hodin obdržel 37.607,28 Kč Celkem za 1.416 odpracovaných hodin byla vyplacena mzda 113.789,80 Kč, z čehož byla zjištěna průměrná hodinová mzda ve výši 80,36 Kč (113.789: 1.416). Postupem stanoveným v § 356 odst. 2 zákoníku práce soud stanovil průměrný měsíční výdělek tak, že průměrný hodinový výdělek vynásobil týdenní pracovní dobou (x 40) a koeficientem 4.448, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce. Takto byl vypočten průměrný měsíční výdělek částkou 13.976,20 Kč 12tinásobek této částky odpovídající § 67 odst. 1 a 2 zákoníku práce potom představuje částku 167.714,40 Kč. Protože soud je vázán a také omezen žalobním návrhem, bylo žalobci vyhověno v rozsahu částky 156.444 Kč, a to včetně uplatněného zákonného úroku z prodlení, neboť se žalovaný dostal do prodlení se zaplacením odstupného, a to počínaje dnem 1.12.2015.

21. Dalším nárokem uplatněným žalobou, resp. rozšířením žaloby, doručeným soudu dne 28.3.2017 byl nárok na bolestné ve výši 669.500 Kč a ztížení společenského uplatnění ve výši 1.380.000 Kč. Žalobce v souvislosti s uplatněním tohoto nároku soudu předložil znalecký posudek MUDr. [jméno] [příjmení], znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, který bolestné ohodnotil částkou 669.500 Kč a ztížení společenského uplatnění částkou 1.380.000 Kč. Rozšíření žaloby ve shora uvedeném směru o bolestné a ztížení společenského uplatnění bylo doručeno žalovanému dne 14.6.2017. Bolestné a ztížení společenského uplatnění v rozsahu 50 % žalovaného nároku bylo žalobci uhrazeno pojišťovnou dne 29.5.2020. Žalobce vzal proto žalobu zpět ohledně zaplacených částek bolestného a ztížení společenského uplatnění s tím, že nadále trvá pouze na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % z částky bolestného a ztížení společenského uplatnění ode dne 23.7.2017 do 29.5.2020, tedy do zaplacení. Soud postupoval podle ustanovení § 96 o.s.ř. a řízení ohledně částky 669.500 Kč jako bolestného a 1.380.000 Kč jako ztížení společenského uplatnění a dále úroku z prodlení z těchto částek zastavil, ovšem přiznal žalobci nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení z 50 % uplatněného nároku, ohledně kterého se žalovaný dostal do prodlení, a to v období od 23.7.2017 do 29.5.2020. Soud dospěl k závěru, že byť žalovaný dobrovolně plnil, byl v prodlení se zaplacením těchto nároků žalobce. Soud přihlédl k tomu, že žaloba v tomto směru byla doručena žalovanému dne 14.6.2017 a nárok žalobce byl řádně doložen znaleckým posudkem.

22. V průběhu řízení se žalobce domáhal také náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 21.10.2015 do budoucna, byť tento nárok řádně nevyčíslil. V průběhu řízení žalobce vzal žalobu v tomto rozsahu zpět, a proto soud řízení v tomto rozsahu v souladu s ustanovením § 96 o.s.ř. zastavil.

23. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř., když vycházel zejm. ze závazného právního názoru vysloveného Krajským soudem v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, že se žalovaný zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci daným pracovním úrazem v rozsahu 50 %. Žalobce měl tedy ve věci úspěch jen částečný, a proto soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o.s.ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo.

24. Výrok o náhradě nákladů státu soud učinil dle ustanovení § 148 odst. 1 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Na straně žalobce soud vzhledem k jeho zdravotnímu stavu a zjištěným příjmovým poměrům dospěl k závěru, že u něj jsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, proto soud vychází z toho, že vzhledem k výsledkům řízení má stát proti žalovanému, u kterého nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, právo na náhradu vzniklých nákladů řízení. Náklady řízení jsou tvořeny vyplaceným znalečným za znalecký posudek [celé jméno znalce] ve výši 24.410 Kč, vyplacenou odměnou za výpověď u jednání Krajského soudu znalce [celé jméno znalce] dne 23.7.2019 ve výši 2.274,44 Kč a vyplacenou odměnou za výpověď u jednání Krajského soudu ze dne 23.7.2019 znalce [příjmení] [jméno] [příjmení] ve výši 4.480 Kč. Polovina z nákladů státu představuje částku 15.582,22 Kč a tu je žalovaný povinen nahradit České republice stanovené ve lhůtě dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

25. Protože žalobce je ve věci osvobozen od placení soudních poplatků a soud jeho žalobě vyhověl zčásti, a to v rozsahu částky 6.107,47 Kč (věcná škoda) a 156.444 Kč (odstupné), tedy v rozsahu částky 162.551,47 Kč, zaplatí podle výsledku řízení poplatek nebo jeho odpovídající část žalovaný, nemá-li proti navrhovateli právo na náhradu nákladů řízení nebo není-li též od poplatku osvobozen (ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.) Soudní poplatek, který je povinen zaplatit žalovaný, soud vyměřil podle položky 1 bod 1 písm. b) Sazebníku soudních poplatků (5 % z částky 162.560 Kč). Vyměřený soudní poplatek ve výši 8.127,60 Kč je žalovaný povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Orlicí ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení