5 C 176/2015- 92

Rubrum

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Anderové a přísedících Ing. Petra Mazury a Miroslavy Horáčkové ve věci žalobce [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci] proti žalovanému [údaje o účastníkovi] [údaje o zástupci], o náhradu škody na zdraví takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhá toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6.10.2014 do 20.10.2015 ve výši 74.548 Kč, úroky z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně z částky 5.800 Kč od 1.12.2014 do zaplacení, z částky 5.837 Kč od 1.1.2015 do zaplacení, z částky 5.597 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, z částky 5.805 Kč od 1.3.2015 do zaplacení, z částky 6.525 Kč od 1.4.2015 do zaplacení, z částky 5.805 Kč od 1.5.2015 do zaplacení, z částky 6.045 Kč od 1.6.2015 do zaplacení, z částky 5.805 Kč od 1.7.2015 do zaplacení, z částky 6.045 Kč od 1.8.2015 do zaplacení, z částky 5.805 Kč od 1.9.2015 do zaplacení, z částky 5.805 Kč od 1.10.2015 do zaplacení, z částky 6.045 Kč od 1.11.2015 do zaplacení a z částky 3.629 Kč od 1.12.2015 do zaplacení, na ztrátě na dietách za období od 6.10.2014 do 20.10.2015 částku 196.536 Kč, na úrocích z prodlení vždy ve výši 8,05 % ročně ze ztráty na dietách z částky 13.817 Kč od 1.12.2014 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.1.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.2.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.3.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.4.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.5.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.6.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.7.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.8.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.9.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.10.2015 do zaplacení, z částky 15.617 Kč od 1.11.2015 do zaplacení a z částky 10.932 Kč od 1.12.2015 do zaplacení, náhradu věcné škody ve výši 12.214,94 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1.6.2015 do zaplacení, náklady spojené s léčením ve výši 215.030 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 212.203 Kč od 12.8.2015 do zaplacení a z částky 2.827 Kč od 11.1.2016 do zaplacení, odstupné ve výši 156.444 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1.12.2015 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 13.019,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky v celkové výši 654.772 Kč s příslušenstvím. Návrh odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič v kamionové přepravě, přičemž dne 6.10.2014 byl vyslán na pracovní cestu do Německa. K odvozu nákladu z provozovny v [obec] u [obec] žalovaný přidělil žalobci tahač Volvo s návěsem. Při jízdě na dálnici A4 v Německu (německé označení BAB4) kolem 09:00 hodin v úseku asi 15 km od Eisenachu se žalobce dostal s vozidlem do kolony a nadále popojížděl. Kolona se střídavě rozjížděla a stála, to se opakovalo několikrát. V jedné fázi, kdy se kolona rozjela, vozidlo jedoucí před žalobcem náhle změnilo směr jízdy, vybočilo do odstavného pruhu a žalobce svým vozidlem narazil do zadní části nákladního vozidla, které jelo ještě před ním. K této nehodě došlo na úrovni odpočívadla Dresden Tor. Podrobnosti nehody si žalobce vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, který si přivodil v důsledku nehody, nepamatuje. Žalobce zůstal zaklíněn v kabině tahače po dobu asi 45 minut, poté byl převezen do nemocnice v Drážďanech s vážným poraněním hlavy a četnými zlomeninami. V Drážďanech byl dvakrát operován a teprve dne 23.10.2014 převezen k hospitalizaci do nemocnice v [obec]. Následně se podrobil dalším lékařským zákrokům a rehabilitacím. Rozhodnutím úřadu práce ze dne 8.4.2015 byl žalobce uznán za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, a to ve IV. stupni, tedy úplné závislosti. Současně mu byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označený ZTP/P. Žalobce má za to, že žalovaný jako zaměstnavatel odpovídá za jeho pracovní úraz, a proto se na něm domáhá náhrady podle příslušných ustanovení zákoníku práce. Předně se jedná o náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 6.10.2014 do 20.10.2015 ve výši 74.548 Kč. Náhrada je tvořena rozdílem mezi průměrným výdělkem žalobcem dosahovaným před vznikem pracovního úrazu a dávkami nemocenského pojištění. Dále žalobce žádá náhradu za ztrátu na tzv. dietách, tedy stravném při zahraničním pracovní cestě za stejné období ve výši 196.536 Kč, náhradu věcné škody ve výši 12.214 Kč za poškozený přenosný počítač a náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s léčením, zejména za zapůjčení kompenzačním pomůcek, léky, regulační poplatky, cestovné a lékařskou péči v celkové výši 215.030 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce ke dni 21.10.2015 ukončil pracovní poměr dohodou ze zdravotních důvodů, domáhá se na žalovaném rovněž odstupného ve výši 156.444 Kč. Příslušenství pak představuje úrok z prodlení. Žalovaný v rámci své procesní obrany navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Učinil nesporným to, že žalobce byl jeho zaměstnancem a v rámci plnění pracovních úkolů byl žalovaným dne 6.10.2014 vyslán na pracovní cestu do Německa, nicméně odmítá odpovědnost za vznik jeho pracovního úrazu. Žalobce podle žalovaného porušil předpisy vztahující se k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, když v rámci plnění pracovního úkolu porušil předpisy v silničním provozu. Zejména pak tím, že jako řidič vozidla směl jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na níž měl rozhled. [příjmení] žalobce za vznik dopravní nehody přitom byla potvrzena i vyšetřujícím orgánem německé dálniční policie. Pokud jde o jednotlivé nároky, žalobce je nepodložil důkazy, z nichž by bylo patrné správné určení jejich výše, popřípadě souvislost s dopravní nehodou. Soud v řízení provedl dokazování dále citovanými listinnými důkazy a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Ohledně vzniku samotné dopravní nehody má soud za prokázané, že dne 6.10.2014 přibližně v čase 09:03 hodin zaznamenala hlídka německé dálniční policie v jízdním pruhu dálnice BAB 4 ve směru Dresden – Eisenach zkolabování dopravy. Po příjezdu na místo se v pravém ze tří jízdních pruhů nacházela dvě nákladní vozidla ve vzájemné kolizi. V bezprostřední blízkosti se nacházela také další vozidla, jejichž řidiči byli zajištěni jako svědci. Řidič zadního vozidla ze dvou havarovaných (dále také jen jako„ ON 01“) byl zaklíněn v kabině, která byla v důsledku nárazu zcela zdeformována. Byl částečně při vědomí, ale neschopen ústně komunikovat. Řidič předního vozidla (dále také jen jako„ ON 02“) byl identifikován jako [jméno] [příjmení] a v době příjezdu hlídky se nacházel vedle vozidla ON 01 nezraněný. Dále bylo zjištěno, že mezi oběma vozidly podílejícími se na nehodě, jelo další nákladní vozidlo, které uhnulo do odstavného pruhu, aby nenarazilo do brzdícího vozidla ON 02 a tímto pruhem kolem něj projelo. Na místě nehody se ho však již nepodařilo zjistit. Asi v 09:50 hodin se záchranným složkám podařilo obě zaklíněná vozidla od sebe odtáhnout, přičemž záchrana řidiče vozidla ON 01 (žalobce) probíhala asi do 10:14 hodin a jeho zdravotní stav byl klasifikován jako život ohrožující. Alkohol v jeho krvi nebyl zjištěn. Za účasti znalce se následně uskutečnilo zjišťování příčin dopravní nehody včetně pořízení fotodokumentace (zpráva o místě nehody). Ze svědecké výpovědi [jméno] [příjmení] coby listinného důkazu založeného ve vyšetřovacím spise německé dálniční policie má soud za prokázané, že jel s vozidlem ON 02 v pravém jízdním pruhu. Nákladní vozidlo před ním začalo náhle brzdit a zapnulo výstražná světla. Proto rovněž zabrzdil a zapnul výstražná světla. Jednalo se o intenzivní brždění, odstup měl asi 50 metrů a zastavil přibližně 5 metrů před dalším brzdícím vozidlem. Místo nehody dobře zná, jezdí tu často a kvůli opravě vozovky se tu tvoří kolony. Přibližně na dvě vteřiny zastavil a znovu se rozjel, v tom okamžiku však do jeho vozidla zezadu narazilo další vozidlo. Při nehodě se nezranil, byl pouze otřesen. Po nehodě se od dalších svědků dozvěděl o dalším vozidle, které jelo přímo za ním, vybočilo a předjelo jej zprava, sám si ho však nevybavuje. Svědecká výpověď [jméno] [příjmení] odpovídá rovněž svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], který jel se svým nákladním vozidlem ještě před vozidlem ON 02 řízeným [jméno] [příjmení]. Shodně popisuje, že musel silným bržděním reagovat na zastavení vozidel před ním a zapnout výstražná světla. Ve zpětném zrcátku viděl vozidlo ON 02, které rovněž brzdilo. Jakmile se kolona dala znovu do pohybu, slyšel zezadu velkou ránu. Zastavil své vozidlo a v tom okamžiku v pravém zrcátku viděl, jak jej míjí nákladní vozidlo v odstavném pruhu. Za svědecké výpovědi [jméno] [příjmení], řidiče nákladního vozidla jedoucího za vozidlem ON 01 (vozidlem žalobce) má soud dále za prokázané, že dopravní situace byla v době před nehodou velmi rušná, všechny jízdní pruhy byly obsazeny. Sám jel v pravém pruhu rychlostí asi 80 km/h v přiměřené vzdálenosti za nákladním vozidlem ON 01. Na úrovni odpočívadla Dresden Tor uviděl, jak nějaké vozidlo ostře vybočilo vpravo do odstavného pruhu. Krátce nato vozidlo ON 01 na něco narazilo, nicméně nezaznamenal u něj žádnou reakci bržděním nebo vyhýbáním (zpráva o místě nehody). Z vyhodnocení tachografů obou havarovaných vozidel má soud za prokázané, že vozidlo ON 02 přibližně dvě minuty před nehodou ve vzdálenosti asi 2.300 metrů od konečné polohy jelo maximální rychlostí mezi 70 – 80 km/h, což poukazuje na silnou dopravu na dálnici BAB 4. Přibližně 180 metrů před nehodou začal řidič vozidla ON 02 lehce brzdit provozní brzdou. Přibližně 27 metrů před konečným zastavením dostává vozidlo při rychlosti asi 14 km/h zrychlení asi 3,1 m/s2. To zjevně zobrazuje náraz vozidla ON 01. U vozidla ON 01 pak byla zjištěna v zásadě stejná jízdní situace, kdy k brždění došlo asi 51 metrů před konečným zastavením z rychlosti 85 km/h brzdným zpožděním 2,5 m/s2. Ve vzdálenosti asi 21 metrů dochází ke zvýšení brzdného zpoždění na 17,8 m/s2, což svědčí o nárazu, neboť takové hodnoty nelze při běžném provozním brždění dosáhnout. Celkově byly záznamy vyhodnoceny tak, že vozidlo ON 02 pomalu brzdilo během 150 metrů, zatímco vozidlo ON 01 řízené žalobcem začalo brzdit přibližně 50 metrů před zastavením vozidla z rychlosti 85 km/h a jeho rychlost při nárazu do vozidla ON 02 činila více než 60 km/h. Ohledně průběhu nehodového děje byl rovněž soudním znalcem z oboru dopravních nehod [anonymizována dvě slova] zpracován znalecký posudek, z nějž coby listinného důkazu má soud za prokázané, že příčinou nehody byla malá odstupová vzdálenost vozidla žalobce od třetího nezjištěného vozidla, které se před nehodou pohybovalo mezi ním a vozidlem ON 02. Zřetelně pomaleji jedoucí vozidlo ON 02 bylo pro žalobce zprvu zakryté, a proto byl přinucen k zahájení obranné reakce až ve chvíli, kdy před ním jedoucí vozidlo náhle změnilo směr do odstavného pruhu, aby se samo vyhnulo kolizi. Žalobce na situaci reagoval asi 2,5 vteřiny před kolizí, plné zpomalování žalobce zahájil něco více, než 1 vteřinu před kolizí. To znalec označil jako nedostatečné. Z hlediska stanovení možných preventivních opatření pak konstatoval, že žalobce se mohl vyhnout kolizi zvolením delší odstupové vzdálenosti od třetího vozidla. K zabránění nehody však mohl přispět i řidič třetího vozidla, kdyby rovněž zvolil delší odstupovou vzdálenost od vozidla ON 02, včas přizpůsobil svou jízdu jeho brždění a tím dal žalobci signál k zahájení obranné reakce. Samozřejmě i tato situace by předpokládala včasnou a přiměřenou reakci žalobce. Soud má za to, že objektivně zjištěné údaje z tachografů havarovaných vozidel a analýza nehodového děje znalcem je v souladu s výpověďmi svědků, byť ti shodně uvádí, že těsně před kolizí kolona na krátký okamžik úplně zastavila a hned se zase rozjela. Tato okolnost však není z hlediska příčiny vzniku kolize rozhodující. Přestože svědci shodně poukazují na přítomnost třetího vozidla, jehož identitu se nepodařilo zjistit a jehož nenadálý manévr byl i znalcem označen za jednu z možných příčin vzniku dopravní nehody, rozhodující příčinou byla pozdní reakce žalobce na vzniklou situaci v dopravě, kterou navíc umocnil nedostatečnou odstupovou vzdáleností od před ním jedoucích vozidel. Údaje z tachografu vozidla ON 01 a znalecké zkoumání de facto potvrzují výpověď svědka [příjmení], který u žalobce nezaznamenal reakci na překážku úhybným manévrem nebo bržděním. Z objektivního hlediska reakce sice přišla, ale v čase výrazně nepřekračujícím 1 vteřinu před kolizí, což se [příjmení] mohlo subjektivně jevit tak, že reakce vůbec nenastala. Ve vztahu ke zraněním a následnému zdravotnímu stavu žalobce má soud za prokázané, že při převozu z místa nehody byl žalobce pro poruchy vědomí zaintubován. Při nehodě utrpěl kraniotrauma v podobě subdurálního hematomu a četné zlomeniny. Zranění si vyžádala okamžitou operaci v nemocnici v [anonymizováno] a následně znovu dne 14.10.2014. Žalobce byl napojen na umělou plicní ventilaci a jeho zdravotní stav teprve dne 23.10.2014 umožnil převoz na ARO nemocnice v [obec]. Žalobce se postupně zotavoval při hospitalizaci v nemocnici v [obec], rehabilitačním ústavu v [anonymizováno] – [anonymizováno], na ortopedickém oddělení nemocnice v [obec] a v rehabilitačním ústavu v [obec] (lékařská zprávy). S účinností od prosince 2014 byl žalobci přiznán příspěvek na péči v maximální možné výši 12.000 Kč z důvodu závislosti na pomoci jiné fyzické osoby ve IV. stupni, tedy úplné závislosti (rozhodnutí úřadu práce ze dne 8.4.2015). Současně mu byl přiznán nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením označený symbolem ZTP/P, a to ode dne 1.1.2015 do 31.12.2015. Takový průkaz je přiznáván osobám se zvlášť těžkým funkčním postižením pohyblivosti nebo úplným postižením pohyblivosti nebo orientace (rozhodnutí úřadu práce ze dne 8.4.2015). Od 21.10.2015 byl žalobci přiznán invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně ve výši 11.899 Kč měsíčně (rozhodnutí ČSSZ ze dne 29.10.2015). Na základě shora uvedených skutkových zjištění tedy soud ohledně vzniku pracovního úrazu a jeho následků učinil závěr o skutkovém stavu tak, že žalobce dne 6.10.2014 konal v souladu s pokyny žalovaného jako zaměstnavatele pracovní cestu a převážel kamionem náklad z České republiky do Německa, když v silné dopravě na německé dálnici projevující se tvořením kolon a opakovaným zpomalováním a zrychlováním vozidel žalobce nedodržel přiměřený odstup od před ním jedoucího vozidla a poté, co toto vozidlo odbočilo z jízdního pruhu, nebyl v důsledku toho schopen reagovat na dopravní situaci a zezadu narazil do jiného nákladního vozidla. Nárazem si přivodil zranění, která žalobce bezprostředně ohrožovala na životě, avšak díky včasné lékařské péči žalobce nehodu přežil, byť s následky, které z něj pravděpodobně již trvale učinily osobu se zvlášť těžkým zdravotním postižením. Žalobce je plně závislý na péči další osoby a požívá invalidního důchodu ve třetím stupni invalidity. Pro úplnost soud dodává, že v řízení byly provedeny další důkazy, a to ve vztahu k jednotlivým nárokům žalobce, zejména co do vyúčtování nákladů spojených s léčením, nicméně podrobný popis skutkových zjištění z nich učiněných soud v odůvodnění provádět nebude. Na základě provedeného dokazování totiž soud dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav nároky vznesené žalobcem vůči žalovanému nepodporuje co do jejich základu a není-li žaloba důvodná, je popis takových skutkových zjištění již nadbytečný. Vzhledem k tomu, že pracovní úraz vznikl dne 6.10.2014, je třeba odpovědnost žalovaného jako zaměstnavatele za jeho vznik posoudit podle právní úpravy platné a účinné ke dni vzniku úrazu, tedy podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31.12.2014, byť právní úprava platná a účinná ke dni rozhodnutí doznala změn (zejména co do systematického zařazení odpovědnosti v zákoně). Konstrukce odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech podle § 366 odst. 1 zák. práce ve znění do 31.12.2014 (nyní 269 odst. 1 zák. práce) je založena na předpokladu, že zaměstnanec utrpěl úraz při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (škodní událost), zaměstnanci nebo pozůstalým vznikla škoda, popřípadě nemajetková újma, a taková škoda nebo újma je v příčinné souvislosti s takovým úrazem. Zavinění zaměstnavatele zákon objektivně presumuje a je tedy povinen nahradit vzniklou škodu na zdraví i v případě, že neporušil žádnou povinnost a škodě nemohl zabránit. Odpovídá tedy i za náhodu (tzv. vis maior). Tvrdost zákona je přitom moderována stanovením liberačních důvodů, při jejichž existenci odpovědnost zaměstnavatele zcela nebo zčásti nenastává (k tomu srov. např. rozsudek NS ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3330/2006). Podle § 367 odst. 1 písm. a), b) zák. práce (nyní § 270 odst. 1 zák. práce) se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, pokud zaměstnanec zaviněně poruší právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo zaměstnanci vznikne škoda v důsledku jeho opilosti, popřípadě zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit. Pro úplně zproštění odpovědnosti přitom platí, že tyto okolnosti musí být jedinou příčinou škody. Podle § 367 odst. 2 písm. a), b) zák. práce se pak zaměstnavatel zprostí své odpovědnosti částečně, jestliže skutečnosti podle § 367 odst. 1 písm. a), b) zák. práce byly jen jednou z příčin vzniku škody, nebo jestliže si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Důkazní břemeno ohledně existence všech shora uvedených liberačních důvodů nese zaměstnavatel. Žalovaný v řízení poukazoval na dokumenty pořízené německou dálniční policií, zejména na znalecký posudek k příčinám vzniku dopravní nehody. Zjištění učiněná vyšetřovateli nehody podle něj prokazují vinu žalobce za její vznik, když nedodržel předpisy o silničním provozu. S tímto názorem se ztotožňuje i soud. Jak podle výpovědí zúčastněných svědků, tak podle objektivně zjištěných údajů z tachografů obou havarovaných vozidel byla doprava na německé dálnici v době krátce před nehodou velmi rušná, tvořily se kolony a vozidla střídavě zrychlovala a zpomalovala. To ostatně tvrdil i sám žalobce. Je zřejmé, že taková dopravní situace klade na pozornost řidičů zvýšené nároky, neboť při tvorbě kolon musí včas a řádně reagovat na okolní vozidla, především na ta jedoucí před nimi. Žalobce nepřipouští svůj podíl na vzniku dopravní nehody zejména s poukazem na nestandardní manévr vozidla jedoucího bezprostředně před ním, které náhle vybočilo ze svého jízdního pruhu a teprve tím odkrylo žalobci na nákladní vozidlo ON 02 řízené [jméno] [příjmení], jež v tu chvíli de facto stálo. Žalobce proto pozdě zahájil obrannou reakci a do vozidla zezadu narazil. Dlužno však podotknout – a takto podává i dálniční policií opatřený znalecký posudek – do této krizové situace se žalobce dostal vlastním přičiněním, když nedodržel přiměřenou vzdálenost právě od třetího neidentifikovaného vozidla tak, aby v případě jeho náhlého brždění mohl s úspěchem dokončit vlastní brzdný manévr, aniž by přitom způsobil dopravní kolizi. Jak bylo řečeno shora, situace v koloně od řidičů standardně vyžaduje, aby byli schopni okamžitě reagovat na dopravu před nimi, zejména včas a úspěšně zabrzdit vozidlo. Čím rychleji kolona vozidel jede, tím delší odstupovou vzdálenost od před ním jedoucího vozidla musí řidič zvolit, neboť vyšší rychlost zcela logicky předpokládá delší brzdnou dráhu. Ta je mimo jiné závislá také na hmotnosti řízeného vozidla. Není třeba zvláštních odborných znalostí k tomu, aby si řidič kamionu učinil úsudek o tom, že zastavení kamionu rozhodně vyžaduje vyšší energii, delší čas a delší dráhu, než například zastavení osobního vozidla. Žalobce se velmi krátce před nehodou pohyboval rychlostí 85 km/h, přičemž brzdit začal asi 51 metrů před konečnou polohou vozidla po nárazu do vozidla ON 02. Nutné je však připomenout, že tato vzdálenost byla v tu chvíli vyplněna ještě třetím vozidlem a odstupová vzdálenost žalobce od něj tak byla ještě výrazně nižší, než 51 metrů. Je samozřejmě věcí přírodních věd, aby podaly exaktní odpověď na to, jakou vzdálenost od jiného vozidla je třeba udržet při konkrétní rychlosti a konkrétní hmotnosti soupravy, aby řidič bezpečně zabrzdil, nicméně právě z důvodu nemožnosti stanovení jednotné vzdálenosti pro všechny myslitelné případy, když rychlost i velikost vozidel na pozemních komunikacích je proměnlivá, vystačí si právo s obecnými pojmy, že řidič musí s ohledem na dopravní situaci dodržovat vzdálenost přiměřenou, dostatečnou a podobně. Obecně jde o takovou vzdálenost, která mu umožní bezpečně zastavit vozidlo v horizontu, na který vidí, i když mu do cesty vstoupí neočekávaná překážka. Řidič totiž musí za všech okolností předvídat nenadálou situaci v dopravě. Jakkoliv je stanovení takových povinností všeobjímající, jejich nedodržení, byt v nedbalosti, činí z řidiče osobu jednající v rozporu s pravidly silničního provozu a podle okolností i viníka případné dopravní nehody. Ačkoliv ke vzniku dopravní nehody došlo v zahraničí a tudíž je třeba na provoz na pozemních komunikacích nezbytné aplikovat německé právní předpisy o silničním provozu, shora uvedené povinnosti jsou natolik obecné, že je lze nalézt v právní úpravě napříč právními řády. Pravidla silničního provozu jsou v českém právním řádu upravena zejména v zákoně č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů, který mimo jiné stanoví, že řidič musí přizpůsobit rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled (§ 18 odst. 1 zákona). Dále musí řidič vozidla jedoucí za jiným vozidlem ponechat za ním dostatečnou bezpečnostní vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo náhlého zastavení vozidla, které jede před ním (§ 19 odst. 1 zákona). V konkrétní věci provedené důkazy svědčí o tom, že žalobce jako řidič těmto povinnostem nedostál. Absenci adekvátní reakce na situaci v dopravě zaznamenal jak řidič [příjmení] jedoucí za ním, tak především je patrna z tachografu a znaleckého posudku, kdy je zřejmé, že žalobce stačil před nárazem snížit rychlost jen o něco více než 20 km/h. To svědčí o velmi pozdní reakci, což je dokladováno i tím, že intenzivní brždění zahájil až o něco více než 1 vteřinu před kolizí. Na závěru o vině žalobce za vznik dopravní nehody pak podle názoru soudu nemůže nic změnit ani úhybný manévr vozidla jedoucího bezprostředně před ním, neboť z provedených důkazů je patrné, že také tento řidič reagoval pozdě na situaci v dopravě a ve snaze vyhnout se kolizi raději vybočil. Pokud by však takový manévr neučinil, pravděpodobně by sám zezadu narazil do vozidla ON 02. Žalobce by vzhledem k velmi krátké odstupové vzdálenosti a relativně vysoké rychlosti kolidoval s vozidly hned vzápětí. Jeho povinností přitom bylo, aby i za vzniku této situace byl schopen bezpečně zastavit vozidlo, tedy aby i v případě náhlé kolize před ním jedoucích vozidel zastavil bez nárazu. Nebyl-li toho schopen, ať už v důsledku nevěnování se řízení nebo spoléhal-li se na to, že taková situace nenastane, porušil tím obecnou prevenční povinnost stanovenou řidičům motorových vozidel. Vzhledem k tomu, že tuto povinnost porušil v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je porušení předpisů o silničním provozu současně porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Zákoník práce v § 367 odst. 1 písm. a) rovněž vyžaduje, aby s těmito předpisy byli zaměstnanci řádně seznámeni a jejich znalost a dodržování byly soustavně zaměstnavatelem vyžadovány a kontrolovány, nicméně Nejvyšší soud se však již dříve v tomto směru vyslovil tak, že při zkoumání, zda se zaměstnavatel zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policií, kontrolu znalostí a dodržování těchto předpisů zaměstnavatelem není třeba zkoumat (k tomu srov. rozsudek NS ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1239/2000). S tímto právním názorem se soud v konkrétní věci ztotožňuje, a proto ani ve vztahu k naplnění této části právní normy nebylo prováděno dokazování. Závěrem tedy soud shrnuje, že žalovaný úspěšně prokázal existenci liberačního důvodu podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (nyní § 270 odst. 1 písm. a) zák. práce). Přestože v lidské rovině stojí celá událost na počátku velké osobní tragédie a soud v tomto ohledu v žádném případě nemíní vážný zdravotní stav žalobce svým rozhodnutím zpochybňovat, v rovině práva je nezbytné si uvědomit, že odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance nemůže být bezbřehá a podaří-li se zaměstnavateli s úspěchem prokázat existenci některého ze zákonem taxativně stanovených liberačních důvodů, nelze zaměstnanci nároky vyplývající z náhrady škody na zdraví přiznat, ať už jde v konkrétní věci o náhradu za ztrátu na výdělku včetně stravného nebo náklady spojené s léčením. Žalobce nemá nárok ani náhradu věcné škody, neboť je původcem škodní události. Stejně tak žalobci nenáleží ani odstupné při skončení pracovního poměru dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zák. práce, neboť právě existenci liberačních důvodů podle § 367 zák. práce zaměstnavatele povinnosti hradit zaměstnanci odstupné zbavuje. Proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 150 o.s.ř. tak, že procesně úspěšnému žalovanému přiznal vůči žalobci nárok na náhradu nákladů řízení, avšak toliko ve výši jedné čtvrtiny toho, co by žalovanému za jiných okolností v případě procesního úspěchu náleželo. Soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení se zřetelem k tomu, že žalobce je v důsledku pracovního úrazu plně invalidní osobou s vyloučením možnosti se do budoucna živit vlastní prací a tím s omezenými prostředky na živobytí. Ačkoliv to byl právě žalobce, kdo spor mezi účastníky vyvolal, nelze mu takovou skutečnost klást zásadně k tíži, když zákoník práce nabízí poměrně širokou škálu ustanovení na ochranu zaměstnanců, zejména jde-li o odpovědnost zaměstnavatele za vznik pracovních úrazů. V konkrétní věci se však žalovanému jako zaměstnavateli podařilo prokázat existenci liberačního důvodu a odpovědnosti za pracovní úraz žalobce se zprostit. Dlužno říci, že se tak stalo díky precizní práci německé dálniční policie, která na místě nehody opatřila důkazy spolehlivě prokazující vinu žalobce na vzniku dopravní kolize. Pokud jde o samotnou výši nákladů, sestávají z náhrady za zastoupení a náhrady za daň z přidané hodnoty. Náhrada zastoupení přísluší žalovanému podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 10.460 Kč (ve výši ) za 4 úkony právní služby (2 úkony z tarifní hodnoty 416.434 Kč (ve výši ) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky – převzetí a příprava věci, vyjádření ve věci samé ze dne 15.9.2015, 2 úkony z tarifní hodnoty 654.772 Kč (ve výši ) podle § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky – účast u jednání soudu dne 4.2.2016 a dne 6.4.2016) a dále ve výši 300 Kč (ve výši ) podle § 13 vyhlášky jako náhrada hotových výdajů. To vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši 2.259,60 Kč, celkem 13.019,60 Kč. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám zástupce žalovaného. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení