5 C 198/2016-795

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Michalem Pomichálkem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa žalobce] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 2) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] 3) [celé jméno žalované], [datum narození] bytem [adresa žalované], Sweden zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 4 150 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení částky 4 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4 150 000 Kč od 20. 1. 2012 do zaplacení, se zamítá.

II. Ve vztahu žalobce a žalované 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ve vztahu žalobce a žalované 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3) náhradu nákladů řízení v částce 66 375 Kč k rukám zástupkyně žalované 3) Mgr. [jméno] [příjmení], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. O výši náhrady nákladů státu, kterou je žalobce povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kutné Hoře v rozsahu 30 %, bude rozhodnuto samostatným usnesením.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou po žalovaných domáhal zaplacení částky 4 150 000 Kč s výše specifikovaným příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce je společně s žalovanou 3) spoluvlastníkem mj. pozemku parc. č. st. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je průmyslový objekt [adresa], obou zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, pro obec a katastrální území Kutná Hora (dále též jen„ předmětné nemovitosti“), a to každý z nich podílem o výši . Žalobce jako spoluvlastník uvedených objektů tyto provozoval, když je používal k pronájmu jiným subjektům. Žalovaná 3) a [jméno] [příjmení] (žalovaná 1/ a žalovaná 2/ jsou jeho dědici) napadli žalobou v řízení vedeném u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 119/98 platnost dohody o vydání věci, na jejímž základě žalobce a žalovaná 3) do spoluvlastnictví nabyli předmětné nemovitosti. V rámci uvedeného řízení bylo dne 2. 6. 1998 vydáno předběžné opatření, kterým bylo žalobci zakázáno prodat, darovat či jinak zcizit a nakládat mj. s předmětnými nemovitostmi. Protistrana řízení vedené pod sp. zn. 4 C 119/98 účelově protahovala, ačkoliv již v průběhu řízení bylo patrno, že žaloba bude pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta, jak se i stalo. Žalovaní tak v důsledku vydání předběžného opatření a následných obstrukčních jednání znemožnili žalobci předmětné nemovitosti pronajímat a získávat výnosy, které by žalobce zpětně mohl do nemovitostí investovat. Žalobci tak vznikla škoda, která uplatněná od 1. 9. 2010 dosahuje výše žalované částky. Žalobci předně vznikla majetková škoda spočívající ve ztrátě na zisku za období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011, a to ve výši běžného nájemného činícího 250 000 Kč měsíčně, což za uvedenou dobu na žalobcově podílu činí ztrátu 2 000 000 Kč. Dále na předmětných nemovitostech nebylo možno v důsledku nařízeného předběžného opatření provádět pravidelnou údržbu, což vedlo k chátrání vybavení nemovitostí a hodnota takto vzniklých škod činí 700 000 Kč. K dalším škodám na nemovitostech docházelo v důsledku četných vloupání (např. zcizené elektrické rozvaděče, vytrhané a ukradené elektrické rozvody, vytrhané mříže a rozbitá okna, ukradené šatní skříňky a regály, přístroje, apod.), přičemž rozsah těchto škod činí minimálně 3 000 000 Kč. Z této reálné škody 3 700 000 Kč připadá na žalobce polovina, tj. 1 850 000 Kč. Žalobci dále vznikla škoda imateriální, kdy i kvůli vloupáním se do předmětných nemovitostí musel často jezdit do Kutné Hory na policii a nemohl se věnovat běžným činnostem, jíž ohodnotil částkou 60 000 Kč. Dále mu vznikla psychická újma ve výši 240 000 Kč tím, že jako osoba podnikatelského smýšlení nemohl realizovat své záměry a musel přihlížet devastaci rodinného majetku, kdy tato újma činí 15 000 Kč za každý měsíc shora uvedeného období. Imateriální újma tak celkově činí 300 000 Kč.

2. Žalované 1) a 3) se s podanou žalobou neztotožnili. Předně namítali nedostatek aktivní věcné legitimace na straně žalobce. V předběžném opatření dále nebylo žalobci výslovně zakázáno věc pronajmout. K tomu je třeba dodat, že žalobce i po dobu po vydání předběžného opatření činil a inkasoval nájemné z předmětných nemovitostí. Bylo věcí žalobce, aby prokázal protiprávní jednání žalovaných a konkretizoval rozsah vzniklé škody a příčinnou souvislost mezi předběžným opatřením a vznikem škody. Žalované svým jednáním nezavdaly příčinu ke vzniku škody.

3. Žalovaná 2) taktéž s žalobou nesouhlasila, když žádnou povinnost neporušila a žádná škoda v důsledku jejího jednání nevznikla. Pokud někdo porušil své povinnosti, byl to žalobce, který i přes vydané předběžné opatření s majetkem dále nakládal, když jej pronajímal. Samotná existence předběžného opatření pak ani žalobci nebránila v tom, aby svůj majetek zabezpečil a udržoval, aby tak předešel vzniku škod. Vznik psychické újmy žalobce je pak jeho ničím nepodloženým tvrzením.

4. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaná 3) je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá při aplikaci článku 66 bodu 1. nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), cizí prvek ve smyslu nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I). Mezinárodní příslušnost zdejšího soudu je dána dle ustanovení článku 5 bodu 3., jak již ostatně v této věci bylo stručně odůvodněno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, č.j. 25 Cdo 3273/2014-255.

5. Soud provedl důkazy listinami, které předložili účastníci k prokázání svých tvrzení (ustanovení § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o.s.ř.“.), z nichž zjistil následující skutečnosti:

6. Žalobce a žalovaná 3) byli ke dni 26. 1. 2012 v katastru nemovitostí zapsáni jako podíloví spoluvlastníci mj. pozemku parc. č. st. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, a pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je průmyslový objekt [adresa], obou zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kutná Hora, pro katastrální území Kutná Hora, a to každý podílem o výši ke společnému majetku (prokázáno výpisem z katastru nemovitostí ke dni 26. 1. 2012). V řízení vedeném u zdejšího soudu mezi žalovanou 3) a [jméno] [příjmení] na straně žalující a [státního podniku] [anonymizována čtyři slova] [obec] a žalobcem na straně žalované bylo žalobci usnesením ze dne 2. 6. 1998, č.j. 4 C 119/98-18, zakázáno do pravomocného rozhodnutí o platnosti dohody o vydání věci ze dne 15. 4. 1998 mj. shora uvedené nemovitosti„ prodat, darovat, či jinak zcizit a jakkoliv s nimi nakládat“ (prokázáno usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 2. 6. 1998, č.j. 4 C 119/98-18). V řízení vedeném zdejším soudem pod sp. zn. 4 C 119/98 byla později žaloba soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu (prokázáno rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 13. 4. 2012, č.j. 4 C 119/98-1177 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, č.j. 4 C 119/98-1235), přičemž Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí zdejšího soudu ve věci samé potvrdil (prokázáno rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č.j. 30 Co 561, 348/2012-1291). Dne 9. 4. 1991 žalovaná 3) udělila plnou moc svému bratrovi, tj. žalobci, k zastupování při jednáních a převzetí rodinného majetku navráceného podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, včetně právních úkonů podpisu smluv a převzetí nemovitého i movitého majetku (prokázáno plnou mocí ze dne 9. 4. 1991).

7. Soud zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a dále výpisem z obchodního rejstříku, návrhem nájemní smlouvy, nájemní smlouvou ze dne 15. 4. 1998, kupní smlouvou ze dne 30. 4. 1998, trestním oznámením, znaleckými posudky, listinami ze spisů PČR, dopisy ze dne 18. 5. 1998, smlouvou o nájmu výrobních kapacit ze dne 30. 9. 2005, oznámením ze dne 30. 6. 2004, usnesením zdejšího soudu ze dne 8. 7. 2004, č.j. Nc 28/2004-15, zplnomocněním ze dne 15. 1. 1993, výpovědí plných mocí ze dne 19. 2. 1993 a protokolem o jednání ze dne 3. 2. 1993 ve věci sp. zn. 4 C 126/1992 pro jejich nadbytečnost, neboť jejich provedení by nemělo vliv na právní posouzení věci soudem. Další označené důkazy, a to žalobu ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 119/98 a její upřesnění ze dne 14. 5. 1998, dohodu o vydání věci ze dne 15. 4. 1998, nájemní smlouvy ze dne 17. 4. 1998, 24. 9. 2007 a 28. 12. 1998 včetně dodatku a vypovězení ze dne 29. 4. 2002 a 27. 6. 2002, vypovězení plné moci ze dne 30. 7. 1998, přehled dosavadních soudních sporů, dražební vyhlášku ze dne 3. 12. 2021, uznání dluhu ze dne 17. 3. 2004, 11. 10. 2000, 9. 4. 2001, 7. 6. 2001, 13. 5. 2002, 6. 5. 2003 a 29. 1. 2004, výpis z katastru nemovitostí ze dne 20. 9. 2004, připojení se k návrhu na vyhlášení konkurzu ze dne 6. 9. 2004, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2011, č.j. 46 Cm 111/2009-75, dopis ze dne 15. 5. 1998 a 29. 12. 2003, zápis z jednání ze dne 18. 5. 1998, protokol ze dne 5. 8. 1998, trestní oznámení ze dne 20. 6. 2006 a vyjádření k němu ze dne 21. 11. 2006, upomínku dluhu ze dne 13. 6. 2002, výzvy k uhrazení pohledávek ze dne 17. 2. 2003 a 25. 2. 2003, odstoupení od smlouvy ze dne 6. 5. 2003 a 23. 12. 2003, oznámení o zadržení věcí ze dne 17. 6. 2004, žádost o soupis movitých věcí ze dne 9. 7. 2004, úřední záznam PČR ze dne 29. 8. 2006, návrh na povolení oddlužení ze dne 28. 5. 2018, ukončení nájemní smlouvy ze dne 15. 6. 2010, návrh nájemní smlouvy ze dne 16. 10. 2007 a 22. 10. 2007, protokol ze dne 22. 5. 2007, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, usnesení PČR ze dne 27. 7. 2011, poučení PČR ze dne 23. 7. 2011 a 28. 1. 2014, komunikaci mezi žalobcem a panem [příjmení] a fotodokumentaci továrního objektu, soud k důkazu neprovedl, neboť vyjmenované důkazy byly označeny až po koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř., a tudíž k nim soud nemohl ani přihlížet.

8. Soud věc posoudil dle příslušných ustanovení o.s.ř. a při aplikaci ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ s.o.z.“).

9. Podle § 77a odst. 1, 2 o.s.ř. zaniklo-li nebo bylo-li zrušeno nařízené předběžné opatření z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, je navrhovatel povinen nahradit škodu a jinou újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla. Této odpovědnosti se navrhovatel nemůže zprostit, ledaže by ke škodě nebo k jiné újmě došlo i jinak. Žalobu na náhradu škody nebo jiné újmy podle odstavce 1 je třeba podat nejpozději do 6 měsíců ode dne, kdy předběžné opatření zaniklo nebo kdy bylo pravomocně zrušeno, jinak právo zanikne. Zmeškání této lhůty nelze prominout.

10. Podle § 442 odst. 1 s.o.z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk).

11. Podle § 137 odst. 1 s.o.z. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

12. Podle § 139 odst. 2 s.o.z. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů. Při rovnosti hlasů nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud.

13. V projednávané věci se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení žalované částky s odůvodněním, že jde o majetkovou i nemajetkovou újmu, která mu vznikla v souvislosti s nařízením předběžného opatření ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 119/98. Ustanovení § 77a odst. 1 o.s.ř. pamatuje na případy, vznikne-li povinnému účastníku nebo třetí osobě, které byla předběžným opatřením uložena povinnost, následkem nařízení předběžného opatření majetková či nemajetková újma. Navrhovatel předběžného opatření je povinen takovou újmu nahradit, jestliže předběžné opatření zaniklo nebo bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. Ke vzniku nároku na náhradu újmy se nevyžaduje, aby navrhovatel předběžného opatření její vznik zavinil, neboť se jedná o odpovědnost za výsledek. Navrhovatel předběžného opatření se tak může své odpovědnosti zprostit jen tehdy, došlo-li by k újmě i jinak.

14. V projednávané věci bylo prokázáno, že ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 119/98 byl na návrh žalované 3) a právního předchůdce žalovaných 1) a 2), které později do řízení vstoupili namísto svého předchůdce, vydáno předběžné opatření, kterým bylo žalobci zakázáno do pravomocného rozhodnutí ve věci samé mj. předmětné nemovitosti„ prodat, darovat, či jinak zcizit a jakkoliv s nimi nakládat“. Žalobci tak bylo nařízením takového předběžného opatření znemožněno nakládat s předmětnými nemovitostmi. K námitce žalovaných 1) a 3) ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce jen soud uvádí, že ačkoliv je mezi žalobcem a žalovanou 3) sporné, zda stav uvedený v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu (což i bylo či stále je předmětem četných soudních řízení vedených mezi jmenovanými účastníky), soud shledal aktivní věcnou legitimaci žalobce, jenž byl jako osoba zapsaná v katastru nemovitostí omezen v možnostech nakládání se zapsaným majetkem a nemohl tak činit právní úkony vedoucí i k případným ziskům ze zapsaného majetku. Jakožto osobě zapsané v katastru nemovitostí mohla žalobci vzniknout jako osobě oprávněné s majetkem nakládat újma. Pasivní věcná legitimace žalovaných je dána již jejich samotným postavením navrhovatelů předběžného opatření, přičemž porušení právní povinnosti se vzhledem k odpovědnosti za výsledek nevyžaduje; podstatnou skutečností je ve vztahu k jejich odpovědnosti pouze to, jakým způsobem předběžné opatření zaniklo nebo bylo zrušeno. Řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 C 119/98 již bylo pravomocně skončeno zamítnutím žaloby, čímž došlo i k zániku předběžného opatření z jiného důvodu než v případech uvedených v § 77a odst. 1 o.s.ř. Žalobcem byla v této věci žaloba podána ve lhůtě stanovené § 77a odst. 2 o.s.ř. Pro případné přiznání žalobou uplatněných nároků však byly splněny pouze shora uvedené dílčí zákonné předpoklady, když na základě dalších skutečností je třeba žalobu považovat ze nedůvodnou.

15. Pokud jde totiž o nárok na náhradu skutečné škody na předmětných nemovitostech, shora uvedené závěry včetně závěrů o objektivní odpovědnosti navrhovatele předběžného opatření nijak nebourají zákonnou konstrukci požadavku příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a vznikem majetkové či nemajetkové újmy, aby bylo možno takové žalobě vyhovět. V projednávané věci příčinná souvislost mezi nařízením předběžného opatření a vznikem skutečné škody není dána. Pokud jde o škodu, která měla vzniknout neprováděním pravidelné údržby a chátráním nemovitostí, tak žalobci bylo předběžným opatřením mj. zakázáno jakkoliv nakládat s předmětnými nemovitostmi. Pojem„ nakládání s věcí“ v právním smyslu nemůže být vykládán tak, že vlastník věci by nemohl ve vztahu k takové věci činit alespoň minimální investice za účelem údržby a zachování takové věci. Předběžným opatřením bylo žalobci znemožněno převádět vlastnické právo k věci (resp. k jeho podílu) a zatěžovat věc věcnými právy třetích osob či právy vyplývajícími ze závazkových vztahů (např. věc pronajmout). To nevylučovalo, aby žalobce do majetku investoval náklady spojené s jeho údržbou a předcházením vzniku škod. Pokud tak žalobce nečinil a došlo tak ke škodě na předmětných nemovitostech, stalo se tak výlučně v důsledku nečinnosti žalobce a nikoliv v důsledku nařízení předběžného opatření. V rámci hospodaření s věcí měl žalobce nadále možnost společně s žalovanou 3) jako spoluvlastníkem zvážit, jaké investice na údržbu věci vynaložit a při její nečinnosti minimálně vynaložit nezbytné náklady v souvislosti s předcházením škod, přičemž by se mohl po žalované 3) následně domáhat zaplacení poměrné části vynaložených nákladů. K absenci příčinné souvislosti mezi nařízením předběžného opatření a vznikem škody pak soud dospěl i ve vztahu ke skutečné škodě, která měla vzniknout v důsledku četných vloupání. Z žaloby se podává, že tato škoda měla vzniknout protiprávním jednáním třetích osob, které na předmětné nemovitosti neoprávněně vstupovaly, ničily a kradly tamní zařízení. V tomto případě tedy škoda taktéž nevznikla v důsledku nařízení předběžného opatření, neboť samo předběžné opatření nebylo příčinou vzniku takové škody, její vznik je výlučně v příčinné souvislosti s uvedeným protiprávním jednáním třetích osob, které jsou za tyto škody taktéž odpovědné. Tuto odpovědnost nelze s ohledem na snazší vymáhání peněžité náhrady přesouvat na žalované jako navrhovatele předběžného opatření. Soud proto žalobu již na základě žalobních tvrzení z důvodů výše uvedených co do částky požadované z titulu skutečné škody vzniklé na majetku žalobce zamítl. Jen na okraj nutno uvést, že žalobce v žalobě takto vzniklou škodu nijak blíže nespecifikoval. Soud jej z nedůvodnosti uplatněného nároku výše popsané ani nepoučoval podle § 118a odst. 1 o.s.ř. k doplnění žalobních tvrzení ohledně specifikace a vyčíslení takových škod, nicméně v případě důvodnosti takového nároku by byl žalobce povinen specifikovat jednotlivé dílčí škody včetně jejich vyčíslení a žaloba tak, jak byla podána, by byla ve vztahu k rozhodujícím tvrzením stran vzniku a vyčíslení skutečné škody zcela nedostačující.

16. Jde-li o majetkovou újmu spočívající v ušlém zisku žalobce z pronájmu předmětných nemovitostí, žalobce tuto újmu vyčíslil k rozhodnému období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2011. V případě škody spočívající v ušlém zisku, tedy v hodnotě, o kterou se majetek poškozeného nerozrostl, se jedná o typický příklad škody vzniklé v důsledku nařízení předběžného opatření, kterým byl poškozený omezen v možnosti nakládat se svým majetkem. Za ušlý zisk je považována ta újma, jež poškozenému vznikla tím, že v důsledku škodné události (zde nařízením předběžného opatření) nedošlo k takovému rozmnožení majetkových hodnot, jež se dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost, zvýšení majetkového stavu v budoucnu, ale poškozeným musí být postaveno najisto, že nebýt škodní události, tak by se jeho majetek zvýšil (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 5171/2008). Ušlý zisk tak musí být vždy specifikován konkrétně, když jeho budoucí dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže se jednat o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Soud se tak právě nemohl spokojit pouze s žalobním tvrzením, že v rozhodném období, za které žalobce ušlý zisk požadoval, nemohl s předmětnými nemovitostmi nakládat. Žalobce byl s ohledem na uvedené judikaturní závěry povinen postavit najisto, že k rozmnožení jeho majetku formou inkasovaného nájemného by při absenci nařízeného předběžného opatření zcela nepochybně došlo. Soud dal proto v průběhu řízení žalobci poučení ve smyslu § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby tvrdil a prokázal skutečnosti svědčící o tom, že k takovému zisku by na straně žalobce došlo. Ačkoliv žalobce tvrdil a k učiněným tvrzením označil důkazy, že pro rozhodné období měl zájemce o pronájem předmětných nemovitostí ve výši měsíčního nájemného 250 000 Kč, soud tyto důkazy neprovedl, neboť k tomu, aby bylo postaveno najisto, že k rozmnožení žalobcova majetku by tímto způsobem došlo, bylo zapotřebí splnění ještě dalšího zákonného předpokladu.

17. Podle shora citovaného ustanovení § 139 odst. 2 s.o.z. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou. Pod pojem hospodaření se společnou věcí ve smyslu § 139 odst. 2 s.o.z. lze podřadit i rozhodnutí o tom, jak bude společná věc hospodářsky využita, např. tím komu a za jakých podmínek bude pronajata (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005). Měly-li být tedy předmětné nemovitosti v rozhodném období některému podnikatelskému subjektu pronajaty za uvedených podmínek (zejména za uváděnou výši nájemného, které žalobce jako ušlý zisk požaduje), bylo třeba, aby s takovým hospodařením s věcí souhlasila i žalovaná 3), bez jejíhož souhlasu nemohl být splněn požadavek většiny hlasů spoluvlastníků k rozhodnutí o pronájmu předmětných nemovitostí; k případné dříve uzavřené smlouvě tak žalobce potřeboval souhlasu žalované 3) s uzavřením takové smlouvy. Žalobce ohledně souhlasu žalované 3) vzhledem ke krokům týkajících se restituovaného majetku (kam náleží i předmětné nemovitosti) odkazoval na plnou moc udělenou mu žalovanou 3) dne 9. 4. 1991. Z této plné moci se však podává, že tato byla udělena pouze pro účely právního jednání ohledně nároků vyplývajících ze zákona č. 403/1990 Sb., nikoliv pro budoucí nakládání s majetkem poté, co již bude ve vlastnictví žalobce a žalované 3). Žalobce tak neměl žádný souhlas žalované 3) pro takové nakládání s předmětnými nemovitostmi, aby mohl prokázat, že dosažení zisku z pronájmu nemovitostí za rozhodné období bylo s ohledem ke všem okolnostem takřka nepochybné. Nutno podotknout, že smlouva o pronájmu předmětných nemovitostí by případně nevznikla ani tehdy, pokud by žalobce zákonem požadovanou většinou hlasů ke společné věci disponoval sám, nicméně by zkrátil žalovanou 3) se k zamýšlenému úkonu vyjádřit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 33 Odo 1694/2005). Soud tedy dospěl k závěru, že k očekávanému rozmnožení majetku žalobce, jak tvrdil v žalobě, by nedošlo, neboť žalobce neprokázal legitimní očekávání takového zisku, a proto soud žalobu i ohledně tohoto nároku zamítl. K tomu nutno dodat, že snažil-li se žalobce poukázat na to, že žalovaná 3) nemá o společný majetek zájem, nekomunikuje s ním, a tudíž nelze ohledně společného majetku součinnosti s žalovanou 3) dosáhnout, tak lze jen konstatovat, že na obdobné případy pamatuje ustanovení § 139 odst. 2 věty druhé s.o.z., které spoluvlastníku věci dává možnost nahradit souhlas dalšího spoluvlastníka rozhodnutím soudu, jak se rovněž podává i z rozhodovací praxe soudů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005).

18. K nemajetkové újmě lze jen stručně konstatovat, že ani tento nárok není po právu. Jde-li o újmu ve výši 60 000 Kč (ztráta času žalobce spojeného s cestami na Policii ČR do Kutné Hory), tento nárok nelze považovat za způsobenou nemajetkovou újmu, neboť poskytovat součinnost orgánům činným v trestním řízení je povinností a případnou„ ztrátu času“ za plnění této povinnosti nelze nikomu přičítat k tíži. Nelze pak ani přehlédnout, že tato součinnost byla žalobcem poskytována v důsledku četných vloupání do předmětných nemovitostí, což ani nesouvisí s nařízením předběžného opatření, jak soud vyložil již výše. Nemajetková újma ve výši 240 000 Kč též není po právu, když soud se i ztotožnil s vyjádřením žalované 2), že ze strany žalobce se jedná o pouhé ničím nepodložené tvrzení a tento nárok nebyl ze strany žalobce nijak blíže specifikován. Navíc za situace, kdy nebylo prokázáno, že žalobce měl legitimní očekávání, že předmětné nemovitosti bude pronajímat i v rozhodném období, soud na základě žalobních tvrzení shledal, že mu předběžným opatřením nevznikla újma spojená s nemožností pronájmu majetku. Případný vznik nemajetkové újmy by bylo možno dovozovat stejně jako nárok na ušlý zisk až tehdy, bylo-li by postaveno najisto, že předmětné nemovitosti v rozhodném období žalobcem pronajímány budou.

19. Soud tak s ohledem na vše dosud uvedené shledal podanou žalobu jako nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.

20. Výroky II. a III. tohoto rozsudku jsou odůvodněny tím, že žalované 1) a 2) byly ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 o.s.ř. osvobozeny od soudních poplatků v celém rozsahu, a proto jmenované nejsou povinny hradit svým zástupcům ani část odměny a náhrady hotových výdajů (srovnej § 138 odst. 3 o.s.ř.), když tyto náklady nese stát. Ačkoliv tak byly žalované 1) a 2) ve věci zcela úspěšné, za situace, kdy jim v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že ve vztahu žalobce a žalovaných 1) a 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Výrok IV. tohoto rozsudku je odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná 3) byla v řízení plně úspěšná a náleží ji plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení a náhrady za daň z přidané hodnoty, jelikož advokátka žalované je plátcem této daně. Konkrétně má žalovaná nárok na náhradu částky: -) Advokátka žalované učinila v řízení celkem devět úkonů právní služby týkajících se žalované 3): příprava a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), námitka místní nepříslušnosti ze dne 28. 2. 2013 (§ 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), žádost o osvobození od soudních poplatků (§ 11 odst. 2 písm. c/, odst. 3 adv. tarifu), nahlížení do spisu dne 28. 2. 2019 (§ 11 odst. 1 písm. f/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), vyjádření k žalobě ze dne 10. 9. 2020 (§ 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 28. 11. 2019 a 6. 10. 2021, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí (§ 11 odst. 2 písm. f/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), účast na jednání soudu dne 1. 12. 2021 a 28. 1. 2022 (§ 11 odst. 1 písm. g/ vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (vyjádření k žalobě, účast na jednání dne 6. 10. 2021 a 1. 12. 2021) činí 3 x 5 000 Kč (§ 7 bod 6. ve spojení s § 12a odst. 1,2 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, nahlížení do spisu, účast na jednání dne 28. 1. 2022) činí 3 x 24 900 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Mimosmluvní odměna za tři úkony právní služby ve výši jedné poloviny (námitka místní nepříslušnosti, žádost o osvobození od soudních poplatků, účast na jednání dne 28. 11. 2019) činí 3 x 12 450 Kč (§ 7 bod 6. vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), o) Paušální náhrada hotových výdajů advokáta činí 9 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu), -) 3 000 Kč - náhrada za promeškaný čas advokáta cestou do místa úkonu v rozsahu pěti cest (§ 14 odst. 1 písm. a/, odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., adv. tarifu). Celkem tak má žalovaná 3) nárok na náhradu poloviny shora vyčíslených nákladů řízení ve výši 132 750 Kč, neboť od soudních poplatků byla osvobozena v rozsahu 50 %, tzn., že má právo na náhradu 66 375 Kč, a to k rukám zástupce žalované ve standardní třídenní lhůtě k plnění s počátkem běhu od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o.s.ř.). Soud žalované 3) nepřiznal náhradu za odměnu doplnění žádosti o ustanovení zástupce ze dne 17. 1. 2020, neboť v tomto podání nebyly vylíčeny žádné skutečnosti svědčící o důvodnosti takové žádosti, k podání byly pouze přiloženy listinné důkazy, které navazovaly již na dřívější žádost o osvobození od soudních poplatků. Taktéž soud nepřiznal náhradu spočívající v cestovném, když zástupkyně žalované 3) soudu nedoložila kopii technického průkazu uvedeného vozidla. Soud pak i přiměřeně ponížil náhradu za promeškaný čas, který odpovídá vzdálenosti a času do místa úkonu. O zbylé odměně a náhradě hotových výdajů zástupkyně žalované 3) za zastupování uvedeného účastníka bude rozhodnuto samostatným usnesením po právní moci rozsudku.

22. O povinnosti žalobce zaplatit státu na nákladech řízení státu částku, která bude určena samostatným usnesením, soud rozhodl podle § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy stát má toto právo vůči v řízení plně neúspěšnému žalobci. Žalobce je přitom povinen tyto náklady nést v rozsahu, ve kterém nebyl osvobozen od soudních poplatků, tj. v rozsahu 30 %. Jelikož o základu (povinnost žalobce zaplatit) již soud mohl s ohledem na výsledek řízení rozhodnout, nýbrž o celkové odměně a náhradě hotových výdajů zástupců žalovaných bude rozhodnuto až po pravomocném skončení řízení, bude výše nákladů řízení státu v souladu s § 155 odst. 1 o.s.ř. určena samostatným usnesením.