5 C 2/2019- 166

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Velce a soudkyň Mgr. Pavly Polednové a JUDr. Zuzany Sváčkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [PSČ] [obec a číslo] zastoupený advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] [anonymizováno 5 slov] sídlem [adresa] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. srpna 2020, č. j. 5 C 2/2019-106, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích o věci samé I. a IV. potvrzuje.

II. Ve výroku III. se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 31 161 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokáta.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 140 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce po žalované domáhal uložení povinnosti do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku se písemně žalobci omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem tohoto znění:„ Omluva [celé jméno žalobce], narozenému [datum]: [země] – [stát. instituce] se Vám omlouvá za porušení Vašich základních práv a svobod nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka], a to práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, zaručeným čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“ (výrok II.), konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] byla porušena základní práva a svobody žalobce, a to právo na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručené článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (výrok III.), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal konstatování, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] byla porušena základní práva a svobody žalobce, a to právo na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem zaručené článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, se žaloba zamítá (výrok IV.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 34 004,50 Kč, a to do 15-ti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok V.).

2. Soud prvního stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Požadoval poskytnutí omluvy za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, zaručených článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve výši 140 000 Kč s příslušenstvím, eventuálně konstatování porušení jeho práva na projednání v přiměřené lhůtě a práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem, zaručených článkem 6 odst. 1 a článkem 13 Úmluvy.

3. Žalovaná učinila nesporným, že v řízení vedeném u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Na základě předběžného projednání žalobcem uplatněných nároků pak po zahájení řízení konstatovala porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy a za porušení tohoto práva se rovněž žalobci omluvila. Ve zbývajícím rozsahu považovala žalovaná žalobcem uplatněné nároky na odškodnění za neopodstatněné a navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta.

4. Ještě před zahájením jednání ve věci samé vzal žalobce podáním doručeným soudu dne [datum] žalobu zpět v části, v níž se domáhal na žalované poskytnutí omluvy za porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy a konstatování porušení tohoto práva. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací], které nabylo právní moci dne [datum], bylo řízení zastaveno v části, v níž se žalobce domáhal poskytnutí omluvy za porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

5. Soud prvního stupně si prostřednictvím provedeného dokazování opatřil podrobná skutková zjištění k průběhu posuzovaného řízení, k časové posloupnosti a podstatném obsahu úkonů účastníků i ve věci rozhodujících soudů. V tomto směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Vyšel zejména ze zjištění, že celková délka posuzovaného řízení činila 7 let a 6 měsíců. Řízení bylo zahájeno u [název soudu] dne [datum] podáním žaloby, kterou se žalobce domáhal na žalované [země] – [stát. instituce] poskytnutí morální satisfakce v podobě konstatování porušení práva a omluvy za porušení jeho základních práv a svobod zaručených článkem 2 odst. 3 Ústavy České republiky, k němuž mělo dojít průběhem silniční kontroly, při níž byl vyzván k předložení občanského průkazu a k podrobení se orientační dechové zkoušce, zda není pod vlivem alkoholu. Dne [datum] bylo nařízeno ústní jednání na den [datum]. Ústní jednání konané dne [datum] bylo za účelem doplnění tvrzení a důkazních návrhů účastníků na den [datum]. Při ústním jednání dne [datum] bylo rozhodnuto ve věci rozsudkem č. j. [číslo jednací] tak, že žaloba byla zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce podal proti rozsudku odvolání. Spis byl dne [datum] předložen [název soudu] jako soudu odvolacímu. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl rozsudek prvostupňového soudu potvrzen. Dne [datum] podal žalobce proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dne [datum] byl spis předložen Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] bylo dovolání žalobce, směřující do rozsudku odvolacího soudu v části týkající se podrobení se žalobce dne [datum] dechové zkoušce, zamítnuto. V části týkající se předložení občanského průkazu byl rozsudek prvostupňového i odvolacího soudu zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu projednání. Po doplnění dokazování byla žaloba rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Dne [datum] podal žalobce proti tomuto rozsudku odvolání. Dne [datum] byla věc předložena odvolacímu soudu. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [číslo jednací] byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Pravomocně bylo řízení skončeno dne [datum]. Dne [datum] uplatnil žalobce své nároky z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] k předběžnému projednání u Ministerstva spravedlnosti.

6. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ zákon č. 89/1998 Sb.“). Na podkladě zjištěného skutkového stavu hodnotil celkovou délku posuzovaného řízení v trvání 7 let a 6 měsíců jako nepřiměřenou. Dospěl k závěru, že tímto nesprávným úředním postupem bylo porušeno právo žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vzal v úvahu, že posuzované řízení bylo řízením kompenzačním a dospěl k závěru, že jeho význam pro žalobce byl nepatrný. Na tomto základě pak uzavřel, že nesprávným úředním postupem nedošlo k takovému zásahu do osobnostní sféry žalobce, který by vyžadoval poskytnutí zadostiučinění v peněžité formě. Za odpovídající formu odškodnění pak považoval morální satisfakci ve formě konstatování porušení práva a omluvy za porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Současně shledal nedůvodným požadavek žalobce na konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy za porušení práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem dle článku 13 Úmluvy. Uzavřel, že žalobce porušení takového práva neprokázal, přičemž průběh posuzovaného řízení i řízení v této věci svědčí o tom, že na uvedeném právu nebyl zkrácen. Z uvedených důvodů tedy žalobě vyhověl ve vztahu k uplatněnému nároku na konstatování porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř. tak, že žalobci přiznal plnou náhradu nákladů řízení spočívajících v zaplaceném soudním poplatku a v nákladech právního zastoupení.

7. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaná odvolání.

8. Žalobce směřoval své odvolání do výroku o věci samé I., kterým soud prvního stupně zamítl jeho požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění 140 000 Kč s příslušenstvím. Vytýkal soudu prvního stupně vadné posouzení otázky vztahu omluvy a konstatování porušení práva. Namítal nesprávnost rozhodnutí soudu o formě přiznaného zadostiučinění. Vyjádřil názor, že soud prvního stupně se odchýlil od konstantní judikatury, z níž plyne, že relutární náhrada za nepřiměřenou délku řízení se neposkytuje jen výjimečně, jakož i to, že samotné konstatování porušení práva postačuje například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný. Na podporu své argumentace obsáhle citoval judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a poukazoval na to, že v rozhodovací praxi je zcela standardně přiznáváno finanční zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení v trvání 3 – 4 let. Upozorňoval na princip proporcionality a povinnost soudu hodnotit kritérium složitosti řízení ve vztahu k postupu rozhodujícího soudu. Z uvedených důvodů navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku změnil tak, že žalobě co do požadavku na peněžité plnění vyhoví a přizná mu náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná podala odvolání do vyhovujícího výroku o věci samé III., kterým bylo konstatováno porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, a do výroku o nákladech řízení V. Namítala, že o uvedeném nároku již věcně rozhodováno být nemělo, neboť již sama ve svém stanovisku ze dne [datum] porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení konstatovala, a tudíž soud prvního stupně přiznal žalobci znovu prostředek zadostiučinění, kterého se mu již dostalo. V tomto ohledu poukázala rovněž na to, že ve vztahu k uvedenému nároku vzal žalobce žalobu zpět, řízení však v rozsahu tohoto zpětvzetí dosud nebylo zastaveno. Za nesprávné považovala rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, když nebylo zohledněno, že žalobce nebyl v řízení úspěšný ohledně požadavku na kompenzaci porušení práva na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem dle článku 13 Úmluvy. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, případně aby rozsudek v napadeném výroku změnil tak, že se žaloba zamítá.

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované nesouhlasil s její odvolací argumentací v tom smyslu, že soud prvního stupně rozhodoval o něčem, co již nebylo předmětem řízení, když konstatování porušení práva může soud vyslovit i bez výslovného návrhu žalobce a vyšší forma zadostiučinění (peněžité zadostiučinění) v sobě konstatování práva„ konzumuje“. Za správný označil rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, když se svým nárokem v základu věci uspěl a forma a případná výše zadostiučinění závisí na úvaze soudu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil a o výroku III. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl v závislosti na tom, zda mu bude přiznáno peněžité odškodnění.

11. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v rozsahu výslovně napadeném odvoláním účastníků, jakož i ve vztahu k zamítavému výroku IV. o konstatování porušení práva vzhledem ke vzájemnému vztahu jednotlivých forem zadostiučinění a tomu, že způsob vypořádání poměrů mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Poté dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je důvodné, odvolání žalobce opodstatněným neshledal.

12. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatek skutkových zjištění a vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se stal pokladem také pro rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně nepochybil ani při hodnocení věci po právní stránce.

13. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny zákonné předpoklady odpovědnosti žalované za nemajetkovou újmu, jež byla žalobci způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Nepříznivý dopad na délku posuzovaného řízení měl především nesprávný postup nalézacích soudů při provádění dokazování ve vztahu k části předmětu řízení, což ve výsledku vedlo k částečnému zrušení rozhodnutí prvostupňového i odvolacího soudu dovolacím soudem. Uvedená pochybení jsou přičitatelná státu a vedla ke zjevnému prodloužení řízení, přičemž jeho celková doba se s ohledem na složitost a předmět tohoto řízení jeví jako nepřijatelná. Lze tedy uzavřít, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku žalobci vznikla presumovaná nemajetková újma, za kterou mu podle § 31a zákona č. 89/1998 Sb. náleží přiměřené zadostiučinění.

14. Při rozhodování o přiměřeném zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se judikatura ustálila v názoru, že dospěje-li soud k závěru o porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě a tím tedy k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., je na místě, aby s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. stanovil odpovídající odškodnění v penězích. Pouze ve výjimečných případech, kdy je újma způsobená poškozenému zanedbatelná, lze uvažovat o jejím nahrazení formou konstatování porušení daného práva. Pouhé konstatování porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené době postačí například tehdy, byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný, a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 26. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 4024/2019). Současně z konstantní judikatury plyne závěr, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou zadostiučinění, předpokládanou ustanovením § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., kterou není na místě žádným způsobem bagatelizovat. Právní úprava stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Soud tedy rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení § 31a odst. 2 zákona za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu z 27. 12. 2012 sp. zn. 30 Cdo 3076/2012).

15. Soud prvního stupně v projednávané věci považoval za odpovídající prostředek odškodnění nemajetkové újmy žalobce morální satisfakci ve formě konstatování porušení práva a omluvy za porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy Odvolací soud s uvedeným závěrem soudu prvního stupně souhlasí. V daném případě, je totiž dána výjimečná okolnost, s níž judikatura spojuje možnost uznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě za postačující. Tato okolnost je dána tím, že význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce je pouze nepatrný.

16. Účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb. je odškodnit stav nejistoty ohledně výsledku řízení, v němž byl poškozený po nepřiměřeně dlouhou dobu udržován. Pokud se týče významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ zákona č. 82/1998 Sb.), Nejvyšší soud dospěl ve své judikatuře k závěru, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, pokud se v řízení neprokáže něco jiného (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010).

17. V projednávané věci se nejedná o případ, u kterého by bylo možno dovozovat domněnku vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného. Žalobce se domáhá odškodnění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, v němž se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout zásahem Policie České republiky do jeho základních práv při silniční kontrole tím, že byl vyzván k předložení občanského průkazu a k podrobení se dechové zkoušce, zda není pod vlivem alkoholu. Při hodnocení významu posuzovaného řízení pro účely stanovení odpovídající formy odškodnění je třeba vzít v úvahu, co bylo pro žalobce v tomto řízení takzvaně„ v sázce“. Nelze tak přehlédnout, že předmětem řízení nebylo finanční zadostiučinění, nýbrž požadavek žalobce na poskytnutí morální satisfakce ve formě omluvy a konstatování porušení práva. Byť z hlediska úvah o významu předmětu řízení pro poškozeného a tedy i pro stanovení případného odškodnění není zásadně rozhodný samotný výsledek řízení, v němž mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 27. 5. 2020 sp. zn. 30 Cdo 1719/2018), není možné v dané věci odhlédnout od skutečnosti, že v případě žalobce žádný zásah do jeho základních práv nebyl prokázán, když Policie České republiky při předmětné silniční kontrole nijak nevybočila ze svých zákonem svěřených kompetencí. Pokud byl tedy žalobce udržován posuzovaným kompenzačním řízením v nejistotě ohledně toho, zda se mu za uvedené situace dostane požadovaného morálního odškodnění (omluvy a konstatování porušení práva), pak délka řízení zjevně nemohla nikterak významně zasáhnout jeho psychickou sféru a význam posuzovaného řízení nemůže být vyšší než nepatrný.

18. Lze tedy uzavřít, že zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva a omluvy za porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě dle článku 6 odst. 1 Úmluvy, které již žalovaná žalobci poskytla, je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu a zejména nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce přiměřenou a spravedlivou formu odškodnění jeho nemajetkové újmy, kompenzující účinně stav nejistoty, ve které byla nepřiměřeně dlouhým řízením udržován. Za této situace postupoval soud prvního stupně správně, pokud žalobu v části, v níž se domáhal poskytnutí peněžitého zadostiučinění, jako nedůvodnou zamítl. Nepochybil pak ani, pokud nevyhověl žalobnímu požadavku na konstatování porušení práva žalobce na účinný právní prostředek nápravy před vnitrostátním orgánem zaručeného článkem 13 Úmluvy, neboť k porušení takového práva žalobce v posuzovaném řízení nedošlo. Nadto je nutno uvést, že účinný právní prostředek nápravy před národním orgánem ve smyslu článku 13 Úmluvy je v českém právním řádu garantován právní úpravou obsaženou v zákoně č. 82/1998 Sb., ve znění novelizace provedené zákonem č. 160/2006 Sb., umožňující poškozenému domáhat se náhrady za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a zákona č. 82/1998 Sb.), čehož ostatně žalobce uplatňováním nároků v posuzovaném řízení také využil.

19. Nesprávným nicméně shledává odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku III., kterým konstatoval porušení práva žalobce na přiměřenou délku řízení zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto ohledu je totiž třeba vzít v úvahu, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení uvedeného práva bylo již žalobci poskytnuto žalovanou v rámci předběžného projednání nároku, pročež vzal žalobce v tomto rozsahu žalobu zpět. Nebyly tedy splněny podmínky pro to, aby bylo žalobci znovu přiznáno zadostiučinění, kterého se mu již dostalo. S ohledem na zpětvzetí žaloby pak bylo namístě řízení ve vztahu k tomuto nároku postupem dle § 96 odst. 1, 2, 4 o.s.ř. zastavit.

20. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé I. a IV. podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. Ve výroku III. pak rozsudek soudu prvního stupně podle § 219a odst. 1 písm. a) o.s.ř. zrušil a podle § 221 odst. 1 písm. c) o.s.ř. řízení v tomto rozsahu zastavil.

21. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a řízení zastavil, rozhodoval o nákladech řízení před soudy obou stupňů. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá o.s.ř. Předmětem řízení byl nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvíjející se pouze od jednoho odpovědnostního titulu – nepřiměřené délka řízení vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Ve vztahu k tomuto nároku byl žalobce plně úspěšný, neboť bylo porušeno jeho právo na přiměřenou délku řízení a vznikl mu nárok na poskytnutí morální satisfakce ve formě konstatování porušení práva a omluvy. V tomto ohledu byla tedy žaloba podána důvodně, přičemž ke zpětvzetí žaloby došlo pro chování žalované, která konstatovala porušení práva žalobce a poskytla mu omluvu po podání žaloby a zahájení řízení ve věci. Skutečnost, že žalobce v řízení požadoval různé formy zadostiučinění a by úspěšný jen ohledně některých z nich, není pro závěr o míře jeho úspěchu ve sporu rozhodná. Žalobci tedy vzniklo právo na plnou náhradu nákladů řízení ve výši 31 161 Kč, spočívající v zaplaceném soudním poplatku 2 000 Kč a v nákladech právního zastoupení ve výši 29 161 Kč Náklady právního zastoupení jsou vypočteny z tarifní hodnoty 50 000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“) a jsou tvořeny odměnou advokáta 21 700 Kč za 6 úkonů právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis žaloby, částečné zpětvzetí žaloby, účast při ústním jednání [datum], [datum] a [datum]) po 3 100 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. a), d) g) advokátního tarifu a za 2 úkony právní služby (odvolání do usnesení o částečném zastavení řízení, účast při vyhlášení rozsudku) po 1 550 Kč dle § 7 bod 5 a § 11 odst. 2 písm. c), f) advokátního tarifu, dále paušální náhradou hotových výdajů 2 400 Kč za 8 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou 21% daně z přidané hodnoty ve výši 5 061 Kč dle § 137 odst. 3 o.s.ř. Pro neúčelnost nebyly do náhrady zahrnuty náklady spojené s doplněním žaloby ze dne [datum] a s písemným závěrečným návrhem, když doplněním žaloby byla doplňována tvrzení, která měla být obsažena již v žalobě a závěrečný návrh bylo možno přednést ústně při jednání konaném dne [datum].

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. V odvolacím řízení byla procesně plně úspěšná žalovaná, proto jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů 900 Kč za 3 úkony (odvolání do rozsudku, příprava k jednání, účast při ústním jednání [datum]) po 300 Kč dle vyhl. č. 254/2015 Sb.

Poučení