5 C 254/2017-227

Rubrum

Okresní soud v Břeclavi rozhodl samosoudkyní JUDr. Hanou Krákora ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce, svědka, žalobkyně a svědka] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce, svědka, žalobkyně a svědka] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnického práva vydržením takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud určil, že žalobci a) a b) mají ve svém společném jmění manželů pozemky v obci [obec] evidované v katastru nemovitostí v [katastrální uzemí], a to pozemek parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře [výměra], pozemek parc. [číslo] orná půda, o výměře [výměra], pozemek parc. [číslo] vinice, o výměře [výměra], pozemek parc. [číslo] orná půda, o výměře [výměra], pozemek parc. [číslo] orná půda, o výměře [výměra] a pozemek parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře [výměra], se zamítá.

II. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 49.561,60 Kč k rukám [anonymizováno] [jméno] [příjmení], advokáta v [obec], do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci a), b), (dále také„ žalobci“), se žalobou ze dne 25. 10. 2017, doručenou zdejšímu soudu téhož dne, domáhali určení vlastnického práva k nemovitostem specifikovaných ve výroku I. tohoto rozsudku. Uvedli, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. 7. 1990 (dále„ kupní smlouva“) nabyli od prodávající [jméno] [celé jméno žalobkyně] (matky žalobce a) a žalované) a žalované vlastnictví k 5/6 nemovitostí v obci a k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví], přičemž předmětem smlouvy měly být také nemovitosti zapsané na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] (dále„ vydržené nemovitosti“ a také„ předmětné nemovitosti“). Kupní cena byla stanovena znaleckým posudkem [jméno] [příjmení] ze dne 1. 6. 1990 ve výši 397.336,36 Kč, který však v rozporu s požadavkem prodávající [jméno] [celé jméno žalobkyně] neocenil vydržené nemovitosti, čehož si nikdo ze smluvních stran nevšiml. Skutečnost, že předmětem kupní ceny měly být i vydržené nemovitosti vyplývá z toho, že znalecký posudek obsahuje ocenění věcí, které přitom nejsou předmětem kupní smlouvy, např. ocenění plotu, zahrady nebo trvalých porostů na ploše zahrady, konkrétně 250 ks vinné révy a 200 ks angreštu. Uzavřením kupní smlouvy měl být dokončen úmysl rodičů žalobce a) a žalované převést nemovitý majetek rodičů (později jen matky) na žalobce a žalovanou, odkazovali na nepsanou dohodu v rodině, na základě které měla žalovaná bezplatně obdržet nemovitosti po babičce a žalobce a) měl získat nemovitosti po rodičích. Strany kupní smlouvy jejím uzavřením považovaly za nesporné, že se na jejím základě žalobci stanou vlastníky nejen nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě, ale také vlastníky vydržených nemovitostí. Je to potvrzováno skutečností, že ani žalobce a) ani žalovaná v rámci dědického řízení po [jméno] [celé jméno žalobkyně], zemřelé dne [datum], nesdělili, že ke dni své smrti vlastnila vydržené nemovitosti. Je nesporné, že žalovaná nevěděla, že vydržené nemovitosti nebyly kupní smlouvou na žalobce převedeny. Od uzavření kupní smlouvy až do roku 2014 (tedy po dobu 24 let) považovaly smluvní strany této smlouvy, že vydržené nemovitosti vlastní na základě této smlouvy žalobci. Teprve ve chvíli, kdy měl syn žalobců v úmyslu na části vydržených nemovitostí postavit dům, vyšla najevo skutečnost, že tyto nemovitosti jsou v katastru nemovitostí evidovány stále na zesnulou [jméno] [celé jméno žalobkyně]. Následně bylo zahájeno dědické řízení a na základě rozhodnutí v tomto řízení nabyli žalobce a) a žalovaná vydržené nemovitosti rovným dílem, každý k . Žalobce a) jako právní laik v té době nevěděl, že může podat žalobu na určení vlastnického práva k vydrženým nemovitostem. Žalobci mají za to, že se ke dni 12. 7. 2000, tedy uplynutím desetileté vydržecí doby od uzavření kupní smlouvy, na jejímž základě vydržené nemovitosti užívali v dobré víře, stali vlastníky těchto nemovitostí.

2. Doplnili, že bezprostředně po uzavření kupní smlouvy se chopili držby všech pozemků a začali je užívat, jako by byli jejich vlastníky. Zahradu zvelebovali, pečovali o vysazenou zeleň, udržovali trávník a hospodářské budovy, které užívali ke skladování a jiným hospodářským účelům. Asi před 15 lety vybudovali další hospodářská stavení nezapisovaná do katastru nemovitostí. Hospodařili na všech dalších parcelách od domu na sever, kde podle potřeby sekali trávu, pečovali o vinohrad a jiné ovocné keře, z nichž brali plody, udržovali dosavadní oplocení pozemků, na části pozemku chovají slepice, pro které vybudovali kurníky. V roce 1996 na základě kolaudačního rozhodnutí vybudovali na pozemku tvořícím předmět sporu i na jiném pozemku prodejnu smíšeného zboží a pohostinství se sociálním zázemím a příslušenstvím, které provozovali asi do roku 2004. Následně tyto prostory užívali jako kancelář autodopravy, neboť žalobkyně b) od roku 1999 provozuje silniční motorovou dopravu a nemovitosti byly užívány k parkování nákladních automobilů. Asi před 20 – 25 lety provedli úpravu užitkové zahrady, kdy vysadili meruňkový sad a po provedené výsadbě následně oplotili veškeré pozemky tvořící předmět sporu.

3. Naléhavým právním zájmem na podání určovací žaloby je skutečnost, že žalobci, kteří o sobě tvrdí, že jsou vlastníky předmětných nemovitostí, nejsou v katastru nemovitostí zapsáni jako jejich vlastníci, ač by zapsáni být měli.

4. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Uvedla, že žalobci nikdy nebyli v dobré víře ohledně toho, zda měli být oprávněnými vlastníky předmětných pozemků. Vůlí matky žalobce a) a žalované nebylo převést předmětné pozemky na žalobce. Je jí známo, že žalobci se snažili matku k prodeji předmětných pozemků přemluvit, nicméně ta převod výslovně odmítla a právě proto nebyly tyto pozemky v kupní smlouvě obsaženy. Namítla, že by se dobrá víra musela vztahovat také ke způsobilosti kupní smlouvy vyvolat zamýšlené právní účinky, není-li jakákoli věc ve smlouvě uvedena, nemůže smlouva vyvolat převod vlastnického práva k takové absentující věci. Proto ve vztahu k předmětným pozemkům neexistuje ani domnělý právní titul, ohledně nějž by žalobci mohli být v dobré víře ve svou údajnou oprávněnou držbu. Skutečnost, že žalobci nikdy nenabyli vlastnické právo k předmětným pozemkům je zřejmá i ze zápisu v katastru nemovitostí. Žalobci nebyli v dobré víře ani v roce 2014, když se v dědickém řízení neobjevila jejich nyní vytvořená konstrukce. Neexistuje žádný právní titul, ohledně kterého by žalobci mohli být v dobré víře, že jím nabyli vlastnické právo k pozemkům, neboť právní důvod, z něhož se pokoušejí odvozovat své domnělé vlastnické právo, byl ve vztahu k předmětným pozemkům nicotný a nelze z něj vyvozovat jakékoliv právní účinky. Takový typ vady nelze dodatečně odstranit ani omluvit a nemůže proto vyvolat tzv. omluvitelný omyl. Daň z nemovitosti mohli žalobci fakticky platit i za matku žalobce a), avšak z příslušných rozhodnutí mohlo být zřejmé, že plátcem daně je matka žalobce a) a žalované, nikoliv žalobci. I kdyby byli žalobci v dobré víře ve vlastnictví předmětných nemovitostí, museli ji ztratit v letech 1994 – 1996 v souvislosti se stavebními úpravami, obsaženými ve spisech Stavebního úřadu v [obec], v nichž se objevila informace, že nejsou vlastníky předmětných pozemků. Nachází se zde výpis z listu vlastnictví žalobců ze dne 10. 1. 1994, v němž nejsou předmětné nemovitosti obsaženy. Tento výpis žalobce a) pořídil ještě před skončením původního dědického řízení po matce žalobce a) a žalované, ve kterém uvedl, že neexistuje jiný dědic, než on, a že zůstavitelka po sobě nezanechala žádný majetek. Úmyslně zamlčel rozhodné skutečnosti, aby nevyšlo najevo, že jeho matka je nadále spoluvlastnice předmětných nemovitostí a aby se s žalovanou nemusel dělit a mohl je fakticky užívat, proto je držba žalobců od počátku nepravá a nepoctivá.

5. Doplnila, že v roce 1990 její matka na dotaz notáře výslovně uvedla, že předmětem prodeje nemají být pozemky za domem. Žalobci nikdy nezaplatili kupní cenu v plné výši, neboť kupní smlouva byla pouze zastřeným právním úkonem z daňových důvodů a znalecký posudek pro ohodnocení pozemku nebyl pro převod nijak relevantní. I po uzavření smlouvy matka žalobce a) a žalované předmětné pozemky i nadále užívala a obhospodařovala je až do své smrti. Po její smrti se žalovaná dotazovala žalobce a) na termín dědického řízení, ten jí však sdělil, že řízení již proběhlo, je pravomocné, všechen majetek patří jemu, proto až do roku 2015 žila v domnění, že matka před smrtí převedla své pozemky za domem žalobci a). Nečinila žádné právní kroky k vypořádání předmětných pozemků, protože nevěděla, že předmětné pozemky byly ve výlučném vlastnictví její matky i ke dni jejího úmrtí. Účastníkem dědického řízení nebyla a až z dodatečně obstaraného meritorního usnesení zjistila, že její matka žádný majetek neměla. V roce 2015 došlo k obnovení dědického řízení po matce žalobce a) a žalované, avšak příčinou toho byla digitalizace katastru nemovitostí, kdy rozhodnutím byly nemovitosti dány do spoluvlastnictví žalobce a) a žalované. Držby pozemků se následně ujal žalobce a) a žalovanou z jejich užívání protiprávně vyloučil, neboť pozemky byly oploceny.

6. Určení, zda tu právní poměr nebo právo je, či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem (§ 80 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“).

7. Nezbytnou podmínkou přípustnosti žaloby na určení podle citovaného ustanovení § 80 o. s. ř. a předpokladem úspěšnosti takové žaloby, je existence naléhavého právního zájmu a skutečnost, že účastníci mají věcnou legitimaci. Žalobce má právní zájem na požadovaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Určovací žaloba je prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bude porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. Určovací žaloba proto není opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly porušeny, a kde je třeba domáhat se ochrany žalobou na plnění, neboť prevence již ztratila smysl.

8. Navrhuje-li žalobce určení svého vlastnického práva k nemovitosti nebo jiného práva, které se zapisuje do Katastru nemovitostí České republiky, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do Katastru nemovitostí České republiky a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v Katastru nemovitostí České republiky.

9. V tomto případě žalobci navrhují určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, přičemž soudní rozhodnutí ohledně tohoto práva má být podkladem pro zápis do katastru nemovitostí, proto žalobci mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

10. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění:

11. Z kupní smlouvy ze dne 11. 7. 1990 soud zjistil, že byla uzavřena mezi [jméno] [celé jméno žalobkyně] (matkou žalobce a) a žalované) a žalovanou, jako převodci, a žalobci a), b) jako nabyvateli. Předmětem převodu je spoluvlastnický podíl 5/6 nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] v k. ú. [obec], a to [anonymizována čtyři slova] [částka s příslušenstvím], tvořeným zejména ploty, vedlejšími stavbami, venkovními úpravami, studnou a garáží uvedené na témže [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], pozemku parc. č. [anonymizována dvě slova] evidovaného na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec] o výměře [výměra] zastavěné plochy, přičemž spoluvlastnice [jméno] [celé jméno žalobkyně] převádí podíl ve výši 4/6 a žalovaná jako spoluvlastnice převádí podíl ve výši 1/6 nemovitostí. Nabyvatel [celé jméno žalobce] je již spoluvlastníkem ideální 1/6 nemovitostí. Nemovitosti jsou převáděny do bezpodílového spoluvlastnictví nabyvatelů za cenu stanovenou soudním znalcem [jméno] [příjmení], která činí 397.336,36 Kč za celou nemovitost a 331.113,67 Kč za podíl 5/6, které jsou předmětem prodeje. Cena spoluvlastnického podílu [jméno] [celé jméno žalobkyně] ve výši 264.890,90 Kč byla uhrazena před podpisem smlouvy a část ceny ve výši 16.222,72 Kč za spoluvlastnický podíl žalované byla rovněž uhrazena před podpisem smlouvy, zbylá část ve výši 50.000 Kč bude žalované uhrazena do jednoho roku od podpisu smlouvy. Kupní smlouva obsahuje vlastnoruční podpisy převodců a nabyvatelů a byla registrována státním notářstvím v [obec] dne 21. 11. 1990 pod č. RI [číslo].

12. Z listiny – znaleckého nálezu a posudku [číslo] s datem 1. 6. 1990, o ceně nemovitosti zapsané na [list vlastnictví], soud z všeobecných údajů zjistil, že vlastníky nemovitosti jsou [jméno] [celé jméno žalobkyně] k 4/6, [celé jméno žalované] k 1/6 a [celé jméno žalobce] k 1/6, posudek byl objednán dne 12. 5. 1990 a jeho účelem je zjistit cenu nemovitosti pro řízení převodu mezi rodiči a dětmi. Předmětem ocenění v části II. nálezu je rodinný dům, garáž, ploty vjezdu provedené z vápenco-pískových cihel a ploty zahrady, vedlejší stavba, venkovní úpravy, studna, pozemky dle výpisu z evidence nemovitostí na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], a to parc. č. [anonymizována dvě slova], [adresa] zastavěná plocha o výměře [výměra] a trvalé porosty na ploše zahrady, kde se nachází 250 ks vinné révy ve stáří 17 let a dva stromky angreštu. Celková zjištěná cena ke dni 19. 5. 1990 byla určena částkou ve výši 397.336,36 Kč. Listina neobsahuje znaleckou doložku.

13. Z výpisu z katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne 8. 11. 2017, prokazující stav evidovaný k témuž datu, soud zjistil, že na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres], jsou žalobce a) a žalovaná zapsáni jako podíloví spoluvlastníci nemovitostí, které jsou předmětem této žaloby, a to pozemku parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha a nádvoří o výměře [výměra], na němž stojí [anonymizováno 7 slov] ([list vlastnictví]), parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra], parc. [číslo] vinice o výměře [výměra], parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra], parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra] a parc. [číslo] ostatní plocha o výměře [výměra]. Jako nabývací titul je zapsáno usnesení soudu o dědictví 41 D 1279/2014-32 ze dne 18. 11. 2015, právní moc ke dni 15. 12. 2015 s právními účinky zápisu ke dni 5. 1. 2016.

14. Z výpisu z katastru nemovitostí [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne 10. 1. 1994, [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres], soud zjistil, že je zde zapsáno vlastnické právo k parcele [číslo] o výměře [výměra], zastavěná plocha, objekt bydlení [číslo] v podílovém vlastnictví k podílu ve výši 5/6 pro [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce a svědka] (BSM) a ve výši 1/6 pro žalobce a).

15. Z výpisu z katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne 8. 11. 2017, prokazující stav evidovaný k témuž datu, soud zjistil, že na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres], mají žalobci v SJM zapsány nemovitosti, a to pozemek parc. č. [anonymizována dvě slova], zastavěná plocha a nádvoří o výměře [výměra], jehož součástí je stavba: [obec], [adresa], bydlení, parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha a nádvoří o výměře [výměra], na němž stojí [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [anonymizováno]. [anonymizováno], [anonymizováno]. [anonymizováno], [list vlastnictví]. Jako nabývací titul je pro žalobce a) zapsáno rozhodnutí Státního notářství v [obec] o dědictví D 1328/1985 ze dne 31. 1. 1986, právní moc dne 10. 3. 1986, a pro oba žalobce smlouva o převodu nemovitosti RI [číslo] [rok], kupní smlouva ze dne 11. 7. 1990, registrovaná dne 21. 11. 1990.

16. Ze spisu státního notářství sp. zn. D 1328/85 soud zjistil, že se jedná o projednání dědictví po [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum], poslední bydliště [obec a číslo]. Součástí spisu je výpis evidence nemovitostí ze dne 16. 2. 1981, [list vlastnictví] pro [územní celek], okres [okres], na kterém jsou [celé jméno žalobce], [datum narození], a [jméno] [celé jméno žalobkyně], [datum narození], zapsáni jako vlastníci nemovitostí v k. ú. [adresa] [anonymizováno], stavební plocha o výměře [výměra], č. parcely [číslo] role o výměře [výměra], č. parcely [číslo] vinice o výměře [výměra], č. parcely [číslo] role o výměře [výměra], a č. parcely [číslo] role o výměře [výměra]; v oddíle E je zapsána kupní smlouva RI [číslo] (výpis je i samostatně součástí spisu ve věci). Součástí dědického spisu je znalecký posudek ze dne 22. 1. 1986 obsahující znaleckou doložku, vypracovaný znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení], o ceně nemovitostí v [adresa], jehož vlastníky jsou [jméno] [jméno] [celé jméno žalobce a svědka], bytem [obec a číslo]. Celková nemovitost pozůstává z rodinného domu, vedlejší stavby, garáže, oplocení – za a) vjezdu, b) dvora, c) zahrady, studny, venkovních úprav – a) zpevnění dvora, b) jímky, c) domácí vodárny, trvalých porostů, pozemků a pozemků v užívání socialistické organizace. Zjištěná hodnota nemovitosti ke dni 1. 9. 1985 činila 395.280 Kč. Z rozhodnutí ze dne 31. 1. 1986, č. j. D 1328-85-22, které nabylo právní moci dne 10. 3. 1986, soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto v řízení o projednání dědictví po [celé jméno žalobce] tak, že byla schválena dohoda o vypořádání dědictví, na základě které nabyla pozůstalá manželka [jméno] [celé jméno žalobkyně] 1/6 domu [adresa] se stavební plochou [anonymizováno] v ceně podílu 61.815 Kč, pozemku [parcelní číslo] role, [číslo] vinice, [číslo] role, [číslo] role v ceně podílu 8.389 Kč, vše na [list vlastnictví] v k. ú. [obec] a pohledávku za sebe samu ve výši 5.000 Kč s tím, že odpovídá za dluhy dědictví, pozůstalá dcera [celé jméno žalované] nabyla 1/6 domu [adresa] se [anonymizována dvě slova] a pozůstalý syn [celé jméno žalobce] nabyl 1/6 domu [adresa] se [anonymizována dvě slova].

17. Ze spisu Okresního soudu v Břeclavi, sp. zn. 41 D 1279/2014 soud zjistil, že bylo zahájeno řízení o dědictví po [jméno] [celé jméno žalobkyně], rozené [příjmení], zemřelé dne [datum], posledně bytem [obec], [ulice a číslo] a provedením úkonu v dědickém řízení byla pověřena notářka [anonymizováno] [jméno] [příjmení] jako soudní komisařku. Dne 11. 11. 1993 byl v [obec] sepsán protokol o předběžném šetření, jako vyslýchaná osoba ve vztahu k zemřelé je v něm označen pozůstalý syn [celé jméno žalobce], jako děti zemřelé jsou uvedeni žalobce a) a žalovaná. V protokolu je uvedeno, že zemřelá nevlastnila nemovitosti, neměla hotovost, zařízení bytu je staré bez ceny, šatstvo, prádlo a obuv jsou obnošené, neměla vklady u ústavu, neměla pohledávky, ani jiný majetek, pouze podíl v SD Jednota. Pohřeb zemřelé hradil syn, který předložil fakturu [číslo] na částku 5.091 Kč. Z rozhodnutí ze dne 18. 2. 1994, č. j. D 1585/93-8, ND [číslo], které nabylo právní moci dne 9. 3. 1994, soud zjistil, že dědické řízení po zemřelé [jméno] [celé jméno žalobkyně] bylo zastaveno podle § 175h odst. 2 zákona č. 263/92 Sb., a zůstavitelčin majetek nepatrné hodnoty byl vydán pozůstalému synovi [celé jméno žalobce], a to majetkový podíl u SD [obec], ve výši 968 Kč; u rozhodnutí je připojena doručenka pro [anonymizováno] [jméno] [příjmení] a doručenka pro [celé jméno žalobce], ze které vyplývá, že rozhodnutí převzal dne 9. 3. 1994. Součástí spisu je na č. l. 11 spisu žádost žalované, doručená soudu dne 25. 4. 1994, o zaslání zápisu o dědickém rozhodnutí s odůvodněním, že jako dcera zemřelé nebyla přizvána k dědickému řízení zemřelé matky [jméno] [celé jméno žalobkyně]; z doručenky soud zjistil, že požadované rozhodnutí bylo žalované zasláno do vlastních rukou dne 17. 5. 1994. Následně je ve spise na č. l. 13 zažurnalizována žádost Českého úřadu zeměměřického a katastrálního datovaná dne 9. 7. 2014, ve které tento úřad zdejšímu soudu oznamuje, že provedl zjištění, že v katastru nemovitostí jsou zapsány na některých LV jako vlastníci nemovitostí osoby, které podle údajů v základním registru obyvatel již nežijí a tento stav přináší řadu problémů. V příloze dopisu je uveden seznam osob zemřelých před 31. 12. 2012, které jsou stále v katastru nemovitostí evidovány jako vlastníci a jsou označení rodným číslem, adresou a datem úmrtí; pozemky, u kterých nebylo doposud předloženo katastrálnímu úřadu rozhodnutí o dědictví, jsou označeny parc. č., katastrálním územím a listem vlastnictví. Předseda Českého úřadu zeměměřického a katastrálního upozornil předsedy všech krajských soudů na tuto akci dopisem ze dne 10. 6. 2014 a požádal o vstřícnost při její realizaci. Touto žádosti byl zdejší soud požádán o projednání dědictví a o zaslání rozhodnutí příslušenému katastrální úřadu. V příloze žádosti je uvedeno jméno: [jméno] [celé jméno žalobkyně], [rodné číslo], bytem [adresa žalobce, svědka, žalobkyně a svědka], datum úmrtí [datum]. Jako nemovitosti evidované v katastru nemovitostí jsou uvedeny nemovitosti v k. ú. [obec], [list vlastnictví], parcely katastru nemovitostí [číslo] stavební [číslo] dále parcely vedené ve zjednodušené evidenci, a to nemovitost PK [číslo]. Z usnesení soudu ze dne 18. 9. 2014, č. j. 41 D 1279/2014-16, soud zjistil, že zdejší soud zahájil řízení o dodatečném projednání pozůstalosti podle § 192 z. ř. s. zůstavitelky [jméno] [celé jméno žalobkyně], zemřelé dne [datum]. Součástí spisu je výpis z katastru nemovitostí [stát. instituce], [stát. instituce], ze dne 7. 10. 2014, prokazující stav evidovaný k tomuto datu, [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres], na kterém je pro [jméno] [celé jméno žalobkyně] zapsáno vlastnické právo k pozemkům parc. č. [anonymizováno] [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo] a k pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ pozemkový katastr (PK) parcela [číslo] o výměře [výměra]. Součástí spisu je kupní smlouva ze dne 23. 9. 1969, rozhodnutí Státního notářství v [obec] o projednání dědictví po [celé jméno žalobce], zemřelém dne [datum], kolaudační rozhodnutí [stát. instituce], odbor výstavby, ze dne 23. 1. 1996, pro žalobce a), b), kterým bylo povoleno užívání pohostinství a obchodu smíšeného zboží na pozemku parc. č. [anonymizováno] [číslo], [číslo], geometrický plán pro vyznačení stavby vyhotovený [jméno] [jméno], č. plánu [číslo], opatřený souhlasem Katastrálního úřadu v [obec] ze dne 24. 2. 1999, [číslo] geometrický plán na zaměření novostavby domu na parcele [číslo], č. plánu [číslo] vyhotovený dne 16. 12. 1975, potvrzený Geodézií, n. p. [obec], dne 16. 2. 1981. Na č. l. 26 spisu je ručně psaný úřední záznam datovaný dnem 29. 10. 2015 o tom, že tohoto dne telefonicky požádala manželka pozůstalého syna [celé jméno žalobce], aby ve věci bylo nařízeno jednání a sdělila současnou doručovací adresu pozůstalé dcery [celé jméno žalované], a to: [obec a číslo], okres [obec]. Součástí spisu je protokol sepsaný [anonymizováno] [jméno] [příjmení] dne 12. 11. 2015 ve věci dodatečného projednání dědictví po zemřelé [jméno] [celé jméno žalobkyně] za přítomnosti žalobce a) a žalované, kterým byly přečteny listiny na č. l. 1 – 30 a přítomní prohlásili, že nemají, čím by údaje uvedené ve spise doplnili. Zůstavitelka závěť nezanechala a její zákonní dědicové prohlásili, že jsou způsobilí a dědictví neodmítají. Souhlasili s tím, aby cena nemovitostí zapsaných na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], byla pro účely dědického řízení stanovena ke dni úmrtí zůstavitelky částku 11.545 Kč. Při jednání nebyla mezi dědici uzavřena dohoda, žalobce a) navrhl dohodu, na základě které nabude veškerý nově objevený majetek s tím, že žalované vyplatí částku 5.000 Kč, s čímž žalovaná nesouhlasila a navrhla dohodu, podle které obdrží pozemek parc. [číslo] orná půda, k. ú. [obec] a žalobce a) obdrží zbývající pozemky zapsané na [list vlastnictví] pro k. ú. [obec], s čímž nesouhlasil žalobce a). Ve věci bylo rozhodnuto usnesením zdejšího soudu ze dne 18. 11. 2015, č. j. 41 D 1279/2014-32, Nd 369/2014, které nabylo právní moci dne 15. 12. 2015, kterým byla určena čistá hodnota nově objeveného dědictví po zemřelé [jméno] [celé jméno žalobkyně], zemřelé dne 25. 9. 1993, částku 11.545 Kč s tím, že nově objevený majetek, a to nemovitosti uvedené v článku II. tohoto usnesení, nabyli pozůstalí, a to žalobce a) a žalovaná, rovným dílem, tj. každý k jedné polovině (1/2).

18. Z grafického znázornění předmětných nemovitostí na č. l. 107 spisu a fotomapy na č. l. 108 spisu soud zjistil, že předmětné nemovitosti v k. ú. [obec], parc. [číslo] a [číslo] jsou pravidelného, buď čtvercového, nebo obdélníkového tvaru, navazují na pozemek parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha a nádvoří a nejdále od tohoto se nachází parcela [číslo].

19. Usnesením zdejšího soudu se dne 25. 9. 2008, č. j. 41 D 997/2008-22, Nd 244/2008 soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto v dědické věci po [jméno] [příjmení] (babičce žalobce a) a žalované), zemřelé dne [datum] tak, že byla schválena dědická dohoda, na základě které nabyl žalobce a) (jako vnuk) pozemek parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra] v k. ú. [obec], okres [okres], zapsaný na [list vlastnictví] se všemi součástmi a příslušenstvím v ceně 8.068,20 Kč a žalovaná (jako vnučka) nabyla pohledávku zůstavitelky za společnosti [anonymizováno] [právnická osoba] z titulu přeplatku za odběr elektrické energie ve výši 1.184 Kč.

20. Ze spisu [stát. instituce] – odbor výstavby, nazvaného: [celé jméno žalobce], [jméno], [obec a číslo], soud zjistil, že jeho součástí je kolaudační rozhodnutí ze dne 23. 1. 1996, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 19. 2. 1996, a kterým bylo povoleno užívaní pohostinství a obchodu smíšeného zboží na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] a bylo vydáno pro [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce a svědka]. Součástí spisu je geometrický plán pro zaměření provozovny na parcele [číslo] [anonymizována dvě slova], č. plánu [číslo], ve kterém je jako vyhotovitel označen [jméno] [jméno], zaměřovací práce, [obec a číslo], a je potvrzen Katastrálním úřadem v [obec] dne 10. 1. 1996, stavební povolení [stát. instituce] – odbor výstavby, ze dne 5. 10. 1995, [číslo jednací], které nabylo právní moci dne 2. 11. 1995, žádost o udělení stavebního povolení v roce 1995 stavebníků [jméno] a [jméno] [příjmení], doručené [stát. instituce] dne 19. 9. 1995 a také výpis z katastru nemovitostí ze dne 10. 1. 1994 – viz výše.

21. Z žádosti o zápis novostavby do katastru nemovitostí soud zjistil, že je datována dnem 1. 3. 1999, žalobci jako vlastníci stavby ohlásili zápis provozovny na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec] do katastru nemovitostí; jako příloha je doložen geometrický plán pro dokončení stavby, zakázka [číslo] od firmy: [jméno] [jméno], [obec], kolaudační rozhodnutí č. 4751/95 Stavebního úřadu v [obec]; žádost obsahuje podací razítko Katastrálního úřadu v [obec] ze dne 1. 3. 1999. Přílohou je geometrický plán pro vyznačení stavby, č. plánu [číslo], ze kterého soud zjistil, že ho zhotovil: [jméno] [jméno], zeměměřické práce, [obec a číslo], dne 19. 2. 1999 byl ověřen [anonymizováno] [jméno] [příjmení], úředně oprávněným zeměměřickým inženýrem a byl mu udělen souhlas Katastrálního úřadu v [obec] dne 24. 2. 1999 pod [číslo]; ve výkazu dosavadního stavu je zapsána parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra] a parc. č. [anonymizována dvě slova], zastavěná plocha o výměře [výměra], ve výkazu nového stavu je zapsána parc. [číslo] orná půda o výměře [výměra], parc. č. [anonymizována dvě slova], zastavěná plocha a nádvoří ([adresa]) o výměře [výměra] a dále parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha (občan. vyp.) o výměře [výměra] a parc. č. [anonymizováno] [číslo], zastavěná plocha (obč. vyb.) o výměře [výměra], kdy výměra dle výkazu dosavadního a nového stavu souhlasí a je 800 m2.

22. Z kolaudačního rozhodnutí [stát. instituce] – odbor výstavby, ze dne 23. 1. 1996, [číslo jednací], soud zjistil, že žalobcům bylo povoleno užívání pohostinství a obchodu smíšeného zboží na pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], přičemž toto parc. č. je přeškrtnuto a ručně je dopsán následující text:„ [ulice a číslo], [číslo]“, přičemž je u tohoto u zápisu poznámka:„ opravila“, nečitelný podpis a razítko [stát. instituce], stavební úřad; právní moc tohoto kolaudačního rozhodnutí je 12. 2. 1996.

23. Z vyjádření [stát. instituce] – stavební úřad ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. výst [číslo], soud zjistil, že na žádost žalované, kterou obdržel 3. 1. 2017 ke stavbě sociálního zařízení na pozemku parc. č. [anonymizováno] [číslo] v k. ú. [obec] se tento úřad vyjádřil tak, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno v lednu 1996, souhlas vlastníka pozemku nebyl doložen.

24. K mapám na č. l. 129 a 130 spisu žalovaná uvedla, že hospodářské budovy nestály na předmětných pozemcích již v roce 1990, ale byly přistavovány postupně a podle žalované si žalobci museli být vědomi toho, že předmětné pozemky, na které stavby umisťují, nejsou v jejich vlastnictví.

25. K mapě na č. l. 146 spisu žalobci uvedli, že je doložena k prokázání skutečnosti, že na předmětných nemovitostech přebudovali bazén, který má na této mapě již oválný tvar, původně byl kulatý.

26. Mailovou korespondencí účastníků za období od 5. 6. 2017 do 7. 6. 2017 a dopisem žalobců ze dne 19. 5. 2017, kterým žalobci odmítli návrh žalované na vypořádání podílového spoluvlastnictví tak, že každý z nich by se stal výlučným vlastníkem zde označených pozemků, má soud za prokázané, že mezi účastníky probíhala jednání ohledně vypořádání podílového spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem.

27. Z žaloby o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ze dne 30. 6. 2017 soud zjistil, že ji ke zdejšímu soudu podala žalovaná vůči žalobci a), týká se předmětných nemovitostí, kdy žalovaná žádá přikázat do výlučného vlastnictví každého z účastníků zde označené nemovitosti. Usnesením zdejšího soudu ze dne 29. 11. 2017, č. j. 6 C 155/2017-29, které nabylo právní moci dne 2. 3. 2021, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení tohoto řízení.

28. Z výpisu veřejné části živnostenského rejstříku platného k 18. 8. 2021 soud zjistil, že pro žalobkyni b) [celé jméno žalobkyně] je v něm zapsáno živnostenské oprávnění [číslo] s předmětem podnikání – silniční, motorová doprava, se vznikem oprávnění k datu 24. 4. 1999, živnostenské oprávnění [číslo] pro předmět podnikání: hostinská činnost se vznikem oprávnění ke dni 24. 1. 1996 na dobu neurčitou a živnostenské oprávnění [číslo] na předmět podnikání: výroba, obchod a služby uvedené na přílohách 1 – 3 živnostenského zákona se vznikem oprávnění k datu 1. 1. 1993 na dobu neurčitou.

29. Ze sdělení [anonymizována tři slova] [územní celek], ú. p. v [obec], ze dne 23. 10. 2017, soud zjistil, že tento úřad potvrdil, že žalobce a) zaplatil jako ustanovený společný zástupce daň z nemovitostí za pozemky uvedené na [list vlastnictví] v k. ú. [obec] od roku 1993 – 2015.

30. Podáním ze dne 24. 1. 2022 sdělil [anonymizována tři slova] [územní celek], [anonymizována dvě slova] v [obec], údaje o daňovém přiznání a placení daně z předmětných nemovitých věcí počínaje rokem 1993 (období 1990 [číslo] není v evidenci tohoto úřadu) až do roku 2021, přičemž z tohoto vyplývá, že až do roku 2015 předmětné nemovitosti zdaňoval žalobce a), od roku 2016 zdaňoval žalobce a) pozemek parc. č. [anonymizováno] [číslo], zbývající pozemky zdaňoval žalobce a) ve výši spoluvlastnického podílu a žalovaná rovněž ve výši spoluvlastnického podílu. Daň z nemovitých věcí se stanoví na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň stanovována.

31. Žalobce a) jako účastník řízení uvedl, že v jejich rodině byla dohoda o tom, jak konkrétně budou nemovitosti vypořádány, že žalovaná dostane nemovitosti se zahradou po babičce, o tuto se postará a nebude mít nárok na nemovitost na ulici [obec], které měly být podle přání rodičů v jeho výlučném vlastnictví. Nemá vědomost o tom, z jakého důvodu nebyly předmětné nemovitosti uvedeny v kupní smlouvě ze dne 11. 7. 1990, její sepis domlouvala matka, nepamatuje si, zda si kupní smlouvu před podpisem přečetl. Předmětné nemovitosti užívali s manželkou po sepisu kupní smlouvy jako jejich vlastní. V rámci stavebního řízení v roce 1996, kdy vybudovali prodejnu smíšeného zboží a pohostinství se sociálním zařízením, nezjistili, že stavba není prováděna na jejich pozemku. Vše jim vyřizovala firma„ na klíč“, osobně nic nevyřizoval a do ničeho nenahlížel. To, že nemovitosti nejsou zapsány ve vlastnictví žalobců, bylo zjištěno až poté, co se syn žalobců [celé jméno svědka] někdy v roce 2015 – 2016 rozhodl stavět. Žalovaná chtěla nemovitosti získat, on jí upozornil, že již byla vyplacena a nemá na ně nárok, poté se přestali bavit. V rámci dědického řízení před notářem o tom už nemluvil, se sestrou se nedohodli a věc skončila rozhodnutím, kterým nabyli každý polovinu předmětných nemovitostí. Teprve potom předal celou věc právníkovi, neboť nechtěl být spoluvlastníkem s žalovanou. Nakonec byla podána žaloba na určení vlastnického práva. Ohledně prvního dědického řízení po zemřelé matce [jméno] [celé jméno žalobkyně] přišla výzva od notáře, u dědického řízení byl sám, notář mu sdělil, že nebyl zjištěn žádný majetek, on oznámil podíl v SD Jednota, to bylo vše. Když se dotazoval, proč není přítomna sestra, bylo mu notářem řečeno, že byl pozvaný jako majitel domu, ve kterém zemřelá bydlela a jako vypravitel pohřbu. Žalované sám nic o výsledku dědického řízení neoznamoval, v té době se s ní nebavil. Po celou dobu z předmětných nemovitostí platil daň. Pozemek je oplocený, je tam však brána, která je stále otevřená, nezamyká se, takže žalovaná mohla mít na pozemky přístup.

32. Žalobkyně b) jako účastníce řízení uvedla, že v roce 1990 byli s žalobcem a) manželé. Kupní smlouva byla uzavřena proto, že věděli, že žalovaná bude chtít vyplatit z 1/6 nemovitosti, kterou měla jako dědictví po otci. Před podpisem kupní smlouvy žalovaná obdržela 25.000 Kč a po jejím podpisu 50.000 Kč Smlouvu sepisoval pan [příjmení], před podpisem si ji žalobkyně b) přečetla a zkontrolovala. Nevšimla si, že v ní nejsou uvedeny předmětné nemovitosti, nenapadlo ji, že existuje i druhý list vlastnictví. O dohodě v rodině manžela o vypořádání majetku rodičů ví pouze z doslechu, žalovaná měla dostat nemovitost po babičce a žalobce a) dům [číslo] s pozemky. Nezná důvod, proč byla kvůli vypořádání žalované uzavřena konkrétně kupní smlouva. Potvrdila, že předmětné nemovitosti od roku 1990 s manželem užívali, a to až asi do roku 2014, 2015, kdy jim jejich syn [jméno] oznámil, že předmětné nemovitosti jsou stále vedeny na matku žalobce a). Následně byla kontaktována žalovaná, která to také nevěděla. Věc řešili, ale žalobce a) a žalovaná se nedohodli, proto zažádala na notářství, aby se to projednalo. Dědického řízení ani žádných jednání mezi manželem a žalovanou se neúčastnila. Následně zjistili, že na ně žalovaná podala žalobu, proto se obrátila na právního zástupce, aby to řešil a ten časem zjistil, že by se mohla podat žaloba na vydržení. Za celé předchozí období se na ně žalovaná s ničím neobrátila, ničeho se nedožadovala a nechtěla ohledně předmětných nemovitostí nic řešit. V rámci stavebního řízení nenastala žádná skutečnost, na základě které by zjistili, že předmětnou stavbu zamýšlejí postavit na pozemku, který není v jejich vlastnictví. Co se týká daňového přiznání, tak do roku 1996 to bylo psáno na matku manžela a od roku 1993 to automaticky přepsali na manžela. Při vyřizování na úřadě s sebou neměli podklady, řekli nemovitost, nějaké pozemky, tak, jak se to platilo doposud, jak to platila tchýně.

33. Žalovaná jako účastnice řízení uvedla, že tenkrát bylo výhodnější uzavřít kupní smlouvu, než smlouvu darovací. Od své babičky kupovala nemovitost v roce 1982 za cenu cca 32.000 Kč, jednalo se o dům včetně pozemku za ním. Dům byl starý asi osmdesát až sto let, bez sociálního zařízení, vodovodu, plynu a odpadu, nebyl obyvatelný pro mladou rodinu. Hodnota nebyla adekvátní tomu, co tvrdí žalobce a), že měl dostat po rodičích. Nemovitost po babičce kupovali s manželem, protože původně chtěli bydlet v [obec] s tím, že ho zrekonstruují. Nepohodli se však s jejím otcem, zedníkem, který jim do všeho začal mluvit, její manžel tam odmítl bydlet a nakonec od rekonstrukce odstoupili. Babička v domě žila až do své smrti, starala se o ni, pravidelně za ní jezdila, starala se i o pozemky za domem. Po smrti otce zdědila na základě dohody s matkou a žalobcem a) jednu šestinu domu, ve kterém bydlí žalobci, pozemky si nechala matka pro sebe. Matka s žalobcem a) ji při návštěvě požádali, aby žalobci a) prodala 1/6 domu, že i matka mu prodá svou část, vždy se bavili jen o domu, nikoliv o pozemcích. Následně došlo k sepsání smlouvy o prodeji, kupní cena jí byla zaplacena. Po smrti matky se ptala bratra, kdy bude pozůstalostní řízení, odpověděl jí, že už je vše pravomocně ukončeno. Vyžádala si proto sama rozhodnutí o pozůstalostním řízení, které jí bylo zasláno. Po žalobci a) požadovala vydání některých matčiných věcí, což odmítl, proto se přestali bavit a vztahy obnovili až v roce 2008. V roce 2015 byla vyzvána Státním notářstvím v [obec], aby se dostavila k dodatečnému pozůstalostnímu řízení po své matce. Navštívili ji žalobci s dotazem, zda jim nemovitosti přenechá, prodá nebo si je ponechá. Žalobkyní b) jí bylo oznámeno, že v rámci kolaudačního rozhodnutí řešili pozemky ohledně stavby sociálního zařízení, kdy pozemky byly napsány na matku žalobce a) a žalované. S žalobcem a) se následně domluvila na tom, že si nechá spodní část domu, on horní, ale u notáře jí žalobce a) oznámil, že si to rozmyslel, takže se stali podílovými spoluvlastníky, každý z nich k jedné polovině. Vůči žalobci a) požadovala placení nájmu, což odmítl, nabídl jí odkup předmětných pozemků za částku, kterou neakceptovala, proto následně podala žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Poté, co proběhlo dědické řízení po smrti matky, kterého se neúčastnila, věřila bratrovi, co jí řekl. Měla za to, že pozemky matka bratrovi v mezidobí nějakým způsobem převedla. Při dodatečném projednání dědictví po zemřelé matce, jim notář oznámil, že řízení se otevírá proto, že v obci [obec] byla provedena digitalizace nemovitostí a bylo zjištěno, že předmětné nemovitosti jsou stále vedeny ve vlastnictví jejich zemřelé matky. Až do roku 2008 se s bratrem nestýkali, neměla žádný důvod za ním jezdit. Poté, co se jejich vztahy obnovili, za bratrem jezdili. Pamatuje si, že brána k nemovitostem byla vždy zamčená.

34. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil, že je strýcem žalobce a) a žalované. Jejich otec s ním jednal o majetku jejich babičky, matky svědka. Dohodlo se, že žalovaná bude mít dům po babičce, který by otec žalobce a) a žalované jako zedník opravil, žalovaná v něm zůstane bydlet a žalobce a) dostane dům po rodičích. To vše s podmínkou, že svědek se veškerého nároku na dům své matky vzdá bez náhrady, s čímž souhlasil. Tato dohoda se nerealizovala, dům po jeho matce zůstal ve stavu, v jakém byl, zatékalo střechou, nebyla v něm zavedena voda, byl vlhký. Jeho matka však byla zvyklá v domě bydlet a zůstala tam až do své smrti v roce 2008. Dokud ještě žila jeho sestra (matka žalobce a) a žalované), která bydlela s žalobci, chodil za ní na návštěvu. Po její smrti v roce 1993 žalobce navštívil jednou nebo dvakrát. O předmětné nemovitosti se starali žalobci, užívali je od té doby, co se tam nastěhovali. Za domem byl vinohrad a pole, na kterém se pěstovaly brambory, žalobci vysázeli meruňky. Žalovaná nemovitosti neužívala, s ní nemá žádné vztahy, nestýkají se.

35. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka] soud zjistil, že neví nic o rodinné dohodě, která by se měla týkat předmětných nemovitostí, ani o tom, jak tyto nemovitosti žalobci získali. Byl zaměstnancem žalobkyně b), od roku 2004 pracoval jako řidič kamionu a pracovní poměr ukončil v roce 2020. Na předmětných pozemcích parkoval s kamionem, se kterým jezdil. Za domem žalobců bylo zřízeno parkoviště, pozemek byl zpevněn štěrkem. O pozemky za domem se starali žalobci, byla tam zahrada, sad a parkoviště. Žalobci na zahradě pěstovali zeleninu a starali se o zvířata, měli tam králíky, občas žalobcům s pracemi na zahradě pomáhal. Kolem pozemků se budovalo oplocení a dala se tam nová brána, nebyl na ní zámek, nedala se zamknout, zajišťovala se řetězem. V sousedství žalobců bydlí od roku 1993. Ví o tom, že žalobci vybudovali bazén, který je nyní oválného tvaru.

36. Z výpovědi [celé jméno svědka], syna žalobců, soud zjistil, že od rodičů z doslechu ví o tom, že dům a pozemky za ním měly připadnout jeho otci, neví však nic bližšího. Jeho rodiče předmětné nemovitosti užívají jako pozůstalost po rodičích otce. Žalovaná byla vyplacena, nic konkrétního o tom neví. V předmětném domě s rodiči bydlí asi od jednoho či dvou let. V domě s nimi bydlela jeho babička, matka jeho otce, a to až do své smrti. Celou dobu měli za to, že jsou nemovitosti napsány na otce. Chtěl tam stavět, díval se do katastru na výměru a zjistil, že zahrada je stále napsaná na babičku. Řekl o tom žalované, která byla překvapená. Celou záležitost řešili rodiče, on se toho neúčastnil, neví, jak to dopadlo, ani jaké nemovitosti jsou dnes zapsané na katastru, neboť již nemá zájem stavět na předmětných pozemcích. Zdůraznil, že po celou dobu měli všichni za to, že nemovitosti jsou zapsány na jeho otce. Poté, co bylo zjištěno, že jsou napsány na babičku, žalovaná požadovala nějaké peníze. O nemovitosti se starali jeho rodiče, jeho otec na pozemcích vytvořil sad, o který se stará. Bylo tam zřízeno parkoviště, kde byly parkovány kamiony. Na pozemcích mají jeho rodiče drůbež, o kterou se starají. Nacházejí se tam nějaké přístřešky bez základů, které slouží k uložení sena, nářadí a pneumatik na kamiony. Za domem se nachází přístavba sloužící jako kancelář. Rodiče na pozemku přibližně v roce 2014, 2015 vybudovali bazén, který se celý rekonstruoval. Původní chlévy a garáž rodiče v roce 1994 – 1996 předělali na restauraci a v roce 1990 – 2002 z toho vznikla kancelář a zázemí pro řidiče. V roce 1993 – 1995 se na pozemcích budovalo oplocení, a to v zadní části zahrady okolo sadu. Na pozemcích se nachází vjezdová brána pro kamiony, která se zavírá, není zamykatelná. Na pozemcích za domem parkují zhruba od roku 2004 - 2006 nákladní vozy.

37. Z výpovědi svědka [celé jméno žalobce], syna žalobců, soud zjistil, že ohledně předmětných pozemků se zjistilo, že jsou napsány na babičku asi před pěti lety, když tam chtěl začít stavět bratr. Neví konkrétně, o který pozemek se mělo jednat. Předmětné pozemky užíval jeho otec v celé výměře, část užíval jako zahradu, v části bylo parkování pro nákladní automobily v souvislosti s podnikáním jeho matky. Rodiče okolo pozemků vybudovali oplocení a asi před deseti lety bazén. Na pozemcích mají slepice, zahradu udržují běžným způsobem, sekají trávu, sklízejí meruňky, probíhá orba. V místě kde parkují nákladní automobily, je brána, která se zavírá, ale nezamyká.

38. Z výpovědi svědka [celé jméno svědka], manžela žalované, soud zjistil, že nebyl přítomen podpisu kupní smlouvy ze dne 11. 7. 1990, žalovaná mu řekla, že tchýně si chce nechat zahradu. Kupní cena za podíl byla žalované zaplacena. Žalobci nejprve bydleli v [obec], pokud začali bydlet v předmětném domě, nemovitost užívali všichni, tedy jak matka žalobce a) a žalované, tak žalobci. Za matkou žalované jezdili pouze na víkendy, a pokud tam byli na návštěvě, nikdo žádné práce nedělal. Do doby před rokem 1990, po kterou byl žalobce a) na vojně, tchýni pomáhali s meruňkovým sadem. Po smrti matky žalované byl v březnu 1994 přítomen osobnímu setkání žalobce a) a žalované, která ho požádala o něco z pozůstalosti matky, odpověděl jí, že zemřelá nic neměla a nic nedostane. Byla tam špatná atmosféra, proto odešli a následně přestali komunikovat na dobu dalších patnácti let až do roku 2008, kdy zemřela babička žalované, potom se vztahy mezi nimi obnovily. V dědickém řízení po babičce žalovaná přenechala žalobci a) pole, ona i její strýc se pozemku zřekli ve prospěch žalobce a). Co se týká předmětných pozemků, žalovaná nic netušila od roku 1994, kdy se nepohodla s žalobcem a). Měli za to, že matka žalované opravdu nic neměla a že k převodu pozemků došlo někdy mezi lety 1990 – 1994 O tom, že předmětné pozemky jsou stále zapsány na matku žalované, se dověděli na základě výzvy od notáře někdy v roce 2015. Co se týká domu po babičce žalované, ten koupili oba dva. Původně tam chtěli postavit nový dům, žalovaná se však se svým otcem, který byl zedník a prohlašoval, že jim dům postaví, nepohodla, protože chtěl, aby vše bylo po jeho a na dobu asi roku a půl tam přestali jezdit. S předmětným domem se nic nedělo. Ohledně domu byla uzavřena kupní smlouva, neboť to tenkrát bylo výhodnější než darování, má za to, že peníze se fyzicky nepředávali.

39. Držitelem je ten, kdo vykonává právo pro sebe (§ 987 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014, dále „o. z.“.).

40. Držet lze právo, které lze právním jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon (§ 988 o. z.).

41. Držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu (§ 991 věta první o. z.).

42. Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel (§ 992 odst. 1).

43. Drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví (§ 1089 o. z.).

44. K vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by stačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou (§ 1090 odst. 1 o. z.).

45. K vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřeba nepřerušená držba trvající deset let (§ 1091 odst. 2 o. z.).

46. Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba řádné a poctivé držby jeho předchůdce (§ 1092 o. z.).

47. Tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (§ 3028 odst. 1. 2 o. z.).

48. Vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem. Nabývá-li se vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí (§ 132 odst. 1, 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).

49. Převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštního předpisu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Převádí-li se na základě smlouvy nemovitá věc, která není předmětem evidence v katastru nemovitostí, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy (§ 133 odst. 2, 3 obč. zák.).

50. Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu 10 let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.).

51. Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.).

52. Držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní, nebo kdo vykonává právo pro sebe (§ 129 odst. 1 obč. zák.).

53. Je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná (§ 130 odst. 1 obč. zák.).

54. Za užití výše citovaných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům:

55. Žalobci se domáhali určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, které nebyly předmětem převodu kupní smlouvy ze dne 11. 7. 1990 a které měli nabýt vydržením. Tvrdili, že strany kupní smlouvy jejím uzavřením považovali za nesporné, že na jejím základě se žalobci stávají vlastníky nejen nemovitostí ve smlouvě specifikovaných, ale také vlastníky předmětných nemovitostí. Od uzavření kupní smlouvy až do roku 2014, tedy po dobu dvaceti čtyř let, měli smluvní strany kupní smlouvy za to, že předmětné nemovitosti vlastní na základě smlouvy žalobci. To, že tuto skutečnost nesdělili po zahájení dodatečného dědického řízení po zesnulé matce žalobce a) a žalované, omlouvali tím, že žalobce a) jako právní laik v té době nevěděl, že může podat žalobu na určení vlastnického práva k vydrženým nemovitostem a na základě rozhodnutí v tomto řízení pak žalobce a) a žalovaná nabyli předmětné nemovitosti rovným dílem, každý k jedné polovině. Žalobci tvrdili, že uplynutím 10 leté vydržecí doby od uzavření kupní smlouvy, kdy předmětné nemovitosti užívali v dobré víře, pečovali o ně a zvelebovali je, se ke dni 12. 7. 2000 stali vlastníky předmětných nemovitostí.

56. Poukázali na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to na rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 731/2007, kdy v dané věci kupní smlouva nemusela obsahovat ujednání o převodu vydržených pozemků, ale postačovala dobrá víra žalobců posouzená se zřetelem ke všem okolnostem, která by spočívala na omluvitelném omylu, že touto smlouvou vydržené pozemky nabyli. Pouze ze skutečnosti, že se nepřesvědčili, že jsou vlastníky vydržených pozemků, nelze usuzovat na to, že nebyli v dobré víře, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena. Nepřekročili obvyklou míru opatrnosti, když si nevšimli, že kupní smlouva neobsahuje vydržené pozemky, ač je podle vůle smluvních stran obsahovat měla. Pozemky žalobců a), b), které byly na žalobce převedeny kupní smlouvou, tvoří s vydrženými pozemky logický celek, takže důvodně předpokládali, že vydržené pozemky byly předmětem kupní smlouvy a jsou v jejich vlastnictví. Dále poukázali na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 1261/2007, ke kterému uvedli, že se držby chopili v roce 1990 v rozsahu, než jaký nabyli kupní smlouvou. V jejich prospěch svědčí, že jejich právní předchůdci byli blízké osoby (matka a zároveň tchýně, sestra a zároveň švagrová), u nichž neměli důvod k větší opatrnosti ohledně rozsahu nabytého majetku, zejména když nemovitosti tvořily ucelený funkční celek takto užívaný řadu desetiletí. Oprávněnou držbu nevylučuje ani skutečnost, že výměra vydržených pozemků je větší než výměra pozemků převedených kupní smlouvou, neboť byli do omylu uvedeni soudním znalcem, který chybně zpracoval znalecký posudek, sloužící jako podklad k vypracování kupní smlouvy a i přímo prodávajícími, které deklarovaly žalobcům zcela jasně svůj úmysl vydržené nemovitosti převést. Odvolali se na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 analogicky s tím, že svou dobrou víru opírají o faktické mnohaleté užívání vydržených nemovitostí v hranicích, ve kterých je užívali jejich právní předchůdci, kteří je při prodeji ujistili, že vydržené nemovitosti jsou předmětem kupní smlouvy a žalobci dobrou víru odvozovali od nabývacího titulu, kterým je kupní smlouva. Zdůraznili, že k uzavření kupní smlouvy došlo v rámci rodiny, jednalo se o historický majetek rodiny užívaný v tomto rozsahu od roku 1969, přičemž v tomto rozsahu vydržené nemovitosti užívali právní předchůdci žalobců i žalobci, kteří neměli důvod pochybovat o rozsahu svého vlastnictví. Konstatovali, že dlouhodobá držba, zejména pokud trvá více jak dvacet čtyři let, nasvědčuje dobré víře držitele; při obvyklé péči o majetek by totiž žalovaná nepochybně přistoupila k řešení věci, pokud by sama měla již dříve za to, že žalobci užívají její pozemek. S poukazem na rozhodnutí NS ČR sp. zn. 22 Cdo 3425/2012 konstatovali, že také žalovaná byla až do roku 2014 přesvědčena, že vydržené nemovitosti byly na žalobce řádně převedeny kupní smlouvou, jinak by již v minulosti přistoupila k řešení věci. Žalobce a) jako domnělý spoluvlastník vydržených nemovitostí platil řádně od roku 1993 do roku 2015 za vydržené nemovitosti daň z nemovitostí, žalovaná tuto daň nikdy do roku 2015 neplatila. Tvrdili, že na žalovanou převedla v první polovině 80. let minulého století babička žalobce a) a žalované rodinný dům s příslušenstvím v obci [obec], a to na základě nepsané dohody v rodině, na základě které měla žalovaná bezplatně obdržet nemovitosti po babičce a žalobce a) měl získat nemovitosti po rodičích.

57. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, odmítla tvrzení žalobců, že bylo vůlí matky žalobce a) a žalované kupní smlouvou ze dne 11. 7. 1990 převést i předmětné pozemky a zpochybnila dobrou víru žalobců k držení předmětných nemovitostí, k nimž žalobci neměli ani domnělý právní titul. Zdůraznila, že žalobci nebyli v dobré víře ani v roce 2014, když se v dědickém řízení po zemřelé matce žalobce a) a žalované neobjevila jejich nyní vytvořená konstrukce. I pokud by žalobci byli v dobré víře ve vlastnictví předmětných nemovitostí, museli by jí ztratit v letech 1994 – 1996 v souvislosti se stavebními úpravami, odkázala na spis Stavebního úřadu v [obec], jehož součástí je výpis z listu vlastnictví žalobců ze dne 10. 1. 1994, v němž nejsou předmětné nemovitosti obsaženy.

58. Pokud žalobci poukazovali na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, potom žalovaná použité případy považuje za nepřiléhavé. K rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 731/2007 uvedla, že v této věci představoval sporný pozemek toliko 12,8 % z pozemků, které tam uvedení žalobci užívali, jedná se o skutkově rozdílnou situaci, neboť plocha předmětných pozemků v projednávané věci představuje celkem 82,6 % z užívaných pozemků. Ve věci sp. zn. Cdo 1848 soud jako kritérium omluvitelnosti omylu držitele definoval poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Zdůraznila, že NS ČR v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1261/2007 uvedl, že posouzení, je-li držitel v dobré víře se zřetelem ke všem okolnostem či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a věnoval se i možnosti laika rozpoznat z vizuálního hlediska, že fakticky užívaný pozemek je podstatně větší než pozemek skutečně nabytý, to bylo v případě určité místní nepřehlednosti, kdežto v předmětné věci jsou pozemky pravidelného obdélníkového tvaru v rovinatém a přehledném terénu, není tedy možné, aby si žalobci neuvědomili výrazný nepoměr pozemků. K rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2520/2011 uvedla, že i v této věci jsou skutkové okolnosti odlišné - žalovaná jako výlučný vlastník sporného pozemku tento po desetiletí neužívala, oproti tomu žalovaná se v této věci o svém právu dozvěděla až z dodatečného dědického řízení a svá práva řešila takřka okamžitě; i zde soud potvrdil jako významné kritérium poměr výměr sporných pozemků a celkově užívaných pozemků. K věci sp. zn. 22 Cdo 3425/2012 uvedla, i tato je skutkově odlišná, tam uvedená žalobkyně byla zapsána po celou dobu v katastru nemovitostí jakožto vlastník sporných pozemků, převodce po převodu přestal sporné pozemky užívat, v projednávané věci však matka žalobce a) a žalované žila v domě i po uzavření předmětné kupní smlouvy, a aktivně užívala a obhospodařovala sad na předmětných pozemcích.

59. K citované judikatuře žalovaná zdůraznila, že žalobci tvrdí, že měli koupit osm pozemků místo skutečných dvou pozemků, o celkové výměře 2.740 m2 namísto skutečných 476 m2, to vše v rovinatém a přehledném terénu pravidelného obdélníkového tvaru, přičemž si této disproporce neměli všimnout, ani toho, že předmětné pozemky nejsou v kupní smlouvě vůbec obsaženy, proto tvrzení o dobré víře a omluvitelném omylu nemůže obstát. Navíc projev vůle k převodu činili jak žalovaná, tak její matka jakožto spoluvlastnice skutečně převáděných nemovitostí. Je zjevné, že kdyby měly být předmětem převodu jakékoli další nemovité věci, musela by další projev vůle činit matka žalované a žalobce a) samostatně, nikoliv společně s žalovanou. Předmětné pozemky neměly být nikdy předmětem převodu a ze strany žalobců se jedná pouze o účelovou konstrukci.

60. S výše citovanými námitkami žalované se soud zcela ztotožňuje a odkazuje na ně. Rozhodnutí citovaná žalobci nejsou přiléhavá a nelze je na tento případ aplikovat. Soud ve věci při hodnocení dobré víry žalobců poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu ČR týkající se problematiky dobré víry, např. na rozsudek ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého se dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoliv pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. V dalším rozhodnutí, a to v rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, soud konstatoval, že žalobkyně od počátku znala výměru pozemků a proto nemohla být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí patří i sporná část pozemku. Pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takové případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. V rozsudku ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, soud uvedl, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přáli, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel ke zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, jelikož není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Přitom platí, že otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a že při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (viz také rozsudek ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 a ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000).

61. Ústavní soud ČR v usnesení ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, dospěl k závěru, že dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Při posuzování otázky, zda byl držitel„ se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří“, je třeba vycházet z toho, zda při zachování náležité (běžné) opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl, resp. mohl mít, během vydržecí doby důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (vychází se z toho, jak by věc posoudil průměrný člověk při zachování obvyklé opatrnosti). Dobrá víra je psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Držitel není„ vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě, že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou víru je třeba hodnotit objektivně nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv; to se týká i právních předchůdců. Omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci věcného práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou dobu vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Omyl držitele může být skutkový nebo právní. Oprávněná držba z pravidla spočívá na skutkovém omylu; držitel je v omylu ohledně skutkových okolností, které mají za následek vznik věcného práva (např. se domnívá, že byl učiněn určitý projev vůle, ač tomu tak nebylo). Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Dobrá víra, která je dána„ se zřetelem ke všem okolnostem“ zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i existencí platné smlouvy o převodu nemovitosti.

62. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou projednací, účastníci jsou povinni tvrdit skutečnosti, z nichž vyvozují pro sebe příznivé právní důsledky a k těmto tvrzením jsou povinni nabídnout soudu důkazy. Při hodnocení důkazů v této věci soud pečlivě přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a s odkazem na citovanou judikaturu dospěl k závěru, že žalobci nemohli být ohledně předmětných pozemků v dobré víře. Nejprve je třeba zdůraznit, že vydržené nemovitosti nebyly uvedeny v předmětné kupní smlouvě ze dne 11. 7. 1990, která musela mít písemnou formu, a ze které žalobci své právo dovozují. Jak je konstatováno v rozsudku NS ČR ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, ze strany žalobců není omluvitelné, že se při podpisu smlouvy nepřesvědčili, zda se převádějí všechny nemovitosti. Žalobkyně b) potvrdila, že si smlouvu před podpisem přečetla a zkontrolovala, ale žádnou nesrovnalost nezjistila. Žalobci tvrdí, že byli přesvědčení, že předmětem převodu byly i vydržené nemovitosti, soud však je povinen hodnotit otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli objektivně, ne pouze ze subjektivního hlediska, tedy z osobního přesvědčení. I v tomto případě, přestože se žalobci dovolávají toho, že kupní smlouva byla uzavřena s osobami blízkými, bylo jejich povinností se přesvědčit, zda předmětem převodu jsou veškeré nemovitosti. V průběhu řízení bylo několikrát zmíněno, že v tehdejší době bylo z daňového hlediska výhodnější uzavřít kupní smlouvu namísto smlouvy darovací a pravděpodobně tomu tak bylo i v tomto případě. Bráno v kontextu s tím, co uvedla žalobkyně b), že kupní smlouva byla uzavřena proto, že žalobci věděli, že žalovaná bude chtít vyplatit z 1/6 nemovitosti, kterou měla jako dědictví po otci a její část kupní ceny jí vyplatili, o to víc měli být žalobci obezřetní. Tvrzený omluvitelný omyl soud hodnotil i v souvislosti s tvrzením žalobců o tom, že strany kupní smlouvy jejím uzavřením považovaly za nesporné, že se na jejím základě žalobci stanou vlastníky nejen nemovitostí specifikovaných v kupní smlouvě, ale také vlastníky vydržených nemovitostí, které se podle názoru soudu neprokázalo, neboť žalovaná od počátku tvrdila, že předmětem převodu vydržené nemovitosti být neměly a matka žalobce a) a žalované si je chtěla ponechat, tvrzení žalobců zcela odmítla, a vůle převést i vydržené pozemky prokázána nebyla. Tvrzení žalobců se soudu jeví jako nelogické, neboť převodkyní ohledně těchto nemovitostí by mohla být pouze matka žalobce a) a žalované, která byla jejich výlučnou vlastnicí, nikoliv žalovaná, která předmětné nemovitosti nevlastnila, a nemohla proto na žalobce převést víc práv, než měla sama. Tvrzení, že předmětem kupní ceny měly být i vydržené nemovitosti, neboť znalecký posudek pro ohodnocení pozemků obsahuje ocenění věcí, které přitom nejsou předmětem kupní smlouvy, např. ocenění plotu, zahrady nebo trvalých porostů na ploše zahrady, je irelevantní a tento posudek (který navíc neobsahuje doložku znalce) nemohl být titulem pro vznik vlastnického práva žalobců. Ve věci nebylo prokázáno ani tvrzení žalobců o nepsané dohodě v rodině žalobce a) a žalované o vypořádání nemovitostí rodiny, na základě které měla žalovaná bezplatně obdržet nemovitosti po babičce a žalobce a) měl získat nemovitosti po rodičích, což nebylo prokázáno ani výslechem svědka [celé jméno svědka], který sice uvedl, že se s otcem žalobce a) a žalované dohodl ohledně majetku matky svědka tak, že žalovaná bude mít dům po babičce (matce svědka), který otec jako zedník opraví, žalovaná v něm zůstane bydlet a žalobce a) dostane dům po rodičích, vše s podmínkou, že svědek se vzdá bez náhrady veškerého nároku na dům své matky, s čímž souhlasil. Tato dohoda se však nikdy nerealizovala, dům po jeho matce zůstal ve stavu, v jakém byl, zatékalo střechou, nebyla v něm zavedena voda, dům byl vlhký. Dům po své babičce žalovaná koupila i se svým manželem v tomto stavu, a pokud by měly být porovnány hodnoty nemovitostí v rodině žalobce a) a žalované, které měly podle tvrzené dohody připadnout žalobci a) a žalované, jednalo by se o podstatný nepoměr, rozdíl těchto hodnot by byl zcela nepřiměřený. Navíc žalovaná se měla o babičku, která v předmětném domě bydlela až do své smrti, starat, žalobci žádnou péči o ni netvrdili, ani neprokazovali. Pokud pak žalobce a) tvrdil, že mu mna základě dohody v rodině měly připadnout nemovitosti po rodičích, není logické, proč předmětnou kupní smlouvu jako kupující uzavírala i žalobkyně b), nikoliv pouze žalobce a), neboť se mělo jednat právě o vypořádání rodinného majetku, a to mezi žalobce a) a žalovanou jako sourozence, ti měli být pravděpodobně vypořádání stejným dílem. Je třeba zohlednit i další skutečnost, a to, že žalovaná vyšla žalobci a) vstříc i ohledně dědictví po babičce, kdy se v jeho prospěch vzdala pozemku a hodnota toho, co získala v tomto řízení, byla vůči ní v nepoměru. Ohledně omluvitelného omylu je s ohledem na citovanou judikaturu podstatná rovněž skutečnost, že žalobci měli předmětnou kupní smlouvou koupit celkem osm pozemků místo skutečných dvou, o celkové výměře 2.740 m2 namísto výměry 476 m2, to vše v rovinatém a přehledném terénu a jednalo se o pozemky pravidelného obdélníkového tvaru. Této disproporce si žalobci měli všimnout, proto tvrzení o dobré víře a omluvitelném omylu v tomto případě nemůže obstát. Ani námitka, že také žalovaná byla až do roku 2014 přesvědčena, že vydržené nemovitosti byly na žalobce řádně převedeny kupní smlouvou, jinak by již v minulosti přistoupila k řešení věci, neobstojí, neboť ve věci bylo prokázáno, že žalovaná se o tom, že v katastru nemovitostí je vlastnické právo k předmětným nemovitostem zapsáno stále na matku, dověděla až na základě dodatečného projednání dědictví po zemřelé matce. Věrohodnost výpovědi žalované o průběhu celé věci je soudu potvrzována i skutečnostmi zjištěnými ohledně dodatečného pozůstalostního řízení po matce žalobce a) a žalované, kdy bylo potvrzeno, že bylo zahájeno na základě žádosti Českého úřadu zeměměřického a katastrálního, ze dne 9. 7. 2014, ve které tento úřad zdejšímu soudu oznámil, že zjistil, že v katastru nemovitostí jsou na některých LV jako vlastníci nemovitostí zapsány osoby, které podle údajů v základním registru obyvatel již nežijí a v příloze žádosti je uvedeno jméno matky žalobce a) a žalované s označením nemovitostí, nikoliv na základě žádosti žalobkyně b), která nedala podnět k zahájení dodatečného řízení, ale poté co se žalobce a) a žalovaná nedohodli, požádala o nařízení jednání ve věci. V rámci dodatečného projednání dědictví žalobce a) vlastnické právo zemřelé matky k předmětným nemovitostem nerozporoval a neuvedl nic o svém domnělém vlastnickém právu či právu obou žalobců. Vysvětlení, že není právně vzdělán a je v tomto směru laik, se soudu jeví jako nevěrohodné. Rozhodnutí soudu v dodatečném projednání pozůstalosti, kdy nově objevený majetek žalobce a) a žalovaná nabyli rovným dílem, tj. každý k jedné polovině, nabylo právní moci dne 15. 12. 2015. Následně právě žalovaná podala vůči žalobci a) dne 30. 6. 2017 ke zdejšímu soudu žalobu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, a teprve dne 25. 10. 2017 podali žalobci u zdejšího soudu předmětnou určovací žalobu. Z výpovědi žalobkyně b) soud zjistil, že poté co na ně žalovaná podala žalobu, obrátila se na právního zástupce, aby věc řešil a ten teprve časem zjistil, že by se mohla podat žaloba na vydržení. Ve všech uvedených souvislostech s odkazem na výše uvedené, se proto žaloba žalobců jeví soudu jako účelová. Co se týká tvrzení žalobců ohledně placení daně z předmětných nemovitostí, tuto žalobce a) platil až od roku 1993, tedy až po smrti matky žalobce a) a žalované, nikoliv ihned po uzavření předmětné kupní smlouvy, která měla být nabývacím titulem k těmto nemovitostem. I kdyby soud připustil, že by žalobci mohli být v dobré víře k předmětným nemovitostem, muselo by k její ztrátě dojít v letech 1994 – 1996 v průběhu stavebního řízení, kdy žalobci prováděli přístavbu za domem na předmětných nemovitostech, neboť součástí spisového materiálu je i sdělení [stát. instituce] – stavebního úřadu ze dne 24. 1. 2017, o tom, že na žádost žalované, bylo kolaudační rozhodnutí vydáno v lednu 1996, souhlas vlastníka pozemku nebyl doložen a také výpis z katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v [obec] ze dne 10. 1. 1994, [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec], okres [okres], ze kterého mohli a měli žalobci zjistit, že nejsou zapsáni jako vlastníci předmětných pozemků.

63. Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že žalobci nemohli být k předmětným nemovitostem v dobré víře a v omluvitelném omylu, proto soud žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu zamítl.

64. Z dalších provedených důkazů soud nevzal ve věci nic podstatného ani významného pro rozhodnutí soudu jako důkazu nadbytečných, které by ve věci nepřinesly nic nového. Soud má za to, že ve věci rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

65. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná měla ve věci plný úspěch a náleží jí náhrada nákladů řízení. Náklady žalované potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva stanovil soud dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ a.t.“), dle níž činí odměna za deset úkonů právní pomoci po 3.100 Kč za úkon, vypočtené z tarifní hodnoty 50.000 Kč dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 9 odst. 3 písm. a). a.t., a deset paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. za úkony dle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a. t. – převzetí a příprava zastoupení, podání ze dne 20. 2. 2018, 31. 7. 2018, a 30. 7. 2021), účast na jednání před soudem dne 1. 7. 2021, 14. 10. 2021 (odměna byla přiznána za tři úkony právní pomoci, neboť tohoto dne jednání u soudu překročilo čtyři hodiny), dále dne 27. 1. 2022, a 8. 3. 2022); tedy za odměnu a paušální náhrady advokáta částka 34.000 Kč, zvýšená o částku 7.140 Kč, která představuje 21 % DPH, neboť právní zástupce žalované je plátcem této daně, celkem tedy částka 41.140 Kč včetně DPH. Dále náklady sestávají z náhrady ve výši 400 Kč za promeškaný čas v délce 4 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 3 a. t. stráveného cestou za účelem prostudování spisu dne 25. 5. 2020 z [obec] (sídlo advokáta) do [obec] a zpět, a z náhrady cestovného za uvedenou cestu vozidlem [anonymizována dvě slova] ve výši požadovaných 719 Kč, (ujetých 118 km při průměrné spotřebě benzinu 5,9 l /100 km při ceně benzinu 32 Kč, a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 4,20 Kč dle vyhlášky č. 358/2019 Sb.), dále z náhrady ve výši 800 Kč za promeškaný čas v délce 8 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 3 a. t. stráveného cestou za účelem účasti na jednání dne 1. 7. 2021 a 14. 10. 2021 z [obec] (sídlo advokáta) do [obec] a zpět, a z náhrady cestovného za uvedenou cestu vozidlem [anonymizována dvě slova] ve výši požadovaných 1.402 Kč, (ujetých 236 km při průměrné spotřebě benzinu 5,9 l /100 km při ceně benzinu 27,8 Kč, a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 4,40 Kč dle vyhlášky č. 589/2020 Sb.), a dále z náhrady ve výši 1.200 Kč za promeškaný čas v délce 12 započatých půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 14 odst. 3 a. t. stráveného cestou za účelem účasti na jednání dne 27. 1. 2022 a 8. 3. 2022 a za účelem prostudování spisu dne 14. 1. 2022, z [obec] (sídlo advokáta) do [obec] a zpět, a z náhrady cestovného za uvedenou cestu vozidlem [anonymizována dvě slova] ve výši požadovaných 2.439 Kč (ujetých 354 km při průměrné spotřebě benzinu 5,9 l /100 km při ceně benzinu 37,1 Kč, a při sazbě základní náhrady na 1 km jízdy 4,70 Kč dle vyhlášky č. 511/2021 Sb.), to vše navýšené o 21 % DPH ve výši 21% z částky 6.960 Kč, což je 1.461,6 Kč, což celkem činí částku 8.421,6 Kč včetně DPH za cestovné.

66. Soud právnímu zástupci žalované nepřiznal vyúčtovanou odměnu za dva úkony za prostudování spisu, respektive nahlížení do spisu dne 25. 5. 2020 a dne 14. 1. 2022 učiněné v délce 8 a 14 minut, neboť tyto úkony nespadají pod mimosmluvní odměnu dle § 11 a. t., přičemž smluvní odměna doložena nebyla, a dále mu soud nepřiznal vyúčtovanou odměnu za půl úkon spočívající ve vyjádření na výzvu soudu ze dne 29. 11. 2021, kterou se pouze jednou větou vyjádřil ke sdělení finančního úřadu.

67. Celková částka nákladů řízení vynaložená žalovanou tak činí částku 49.561,6 Kč, kterou jsou jí žalobci a) a b) povinni nahradit společně a nerozdílně k rukám právního zástupce žalované, ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (§ 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení