5 C 378/2018-123

Rubrum

Okresní soud v Hodoníně rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Múčkovou ve věci žalobců: a) [celé jméno žalobce], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] b) [celé jméno žalobkyně], [datum narození] bytem [adresa žalobce a žalobkyně] oba zastoupeni advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení vlastnictví k nemovitostem takto:

Výrok

I. Určuje se, že nemovitosti - pozemek p. [číslo] pozemek p. [číslo] v [katastrální uzemí], vymezené podle geometrického plánu [číslo] [rok] ze dne 7. 9. 2018, vyhotoveného [právnická osoba] a schváleného Katastrálním úřadem pro Jihomoravský kraj, [stát. instituce] pod č. [anonymizováno] [číslo], který je nedílnou součástí tohoto rozsudku, je vlastnictvím (ve společném jmění manželů) žalobců a) a b).

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení ve výši 48 161 Kč k rukám jejich zástupce, advokáta [anonymizováno] [jméno] [příjmení], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobci se podanou žalobou domáhali vydání rozhodnutí, kterým by soud určil jejich vlastnictví k nemovitostem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku. Žalobu odůvodnili tím, že jsou vlastníky, a to ve společném jmění manželů, pozemku p. č. st. [anonymizováno] a na něm se nacházející stavby [adresa] v k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracovitě [obec]. V severní části s jejich pozemkem sousedí pozemek p. [číslo] ostatní komunikace, který je ve vlastnictví žalované. Jde o úzký pruh pozemku, který byl v minulosti využíván jako pěší ulička. Na ni navazuje pozemek p. č. st. [anonymizováno], která je ve vlastnictví pana [jméno] [jméno]. Někdy v období od 10. 4. 2016 do 15. 4. 2016 přistoupil pan [příjmení] k tomu, že zboural plot žalobců, který se nacházel na hranici jejich pozemku p. č. st. [anonymizováno] a pozemku žalované [parcelní číslo]. Zboural jak dřevěný plot, tak kamenné, resp. betonové základy a na místě vystavil nový kamenný plot na jím určené„ hranici“ jeho pozemku, tedy přes část pozemku žalobců. S ohledem na toto jednání pana [jméno] došlo ke sporu ohledně hranic pozemků. Desítky let na místě panoval daný stav, kdy žalobci svůj pozemek vlastní od 10. 1. 1990, a až v roce 2016 se pan [příjmení] ozval s tím, že údajně mají být chybně zaměřeny hranice pozemků a trval na tom, že jeho pozemek má reálně hranici až na místě, kde zboural plot žalobců a postavil si svůj. Bez dalšího tak„ zabral“ část pozemku obce a také část pozemku žalobců. Po vyhodnocení situace geodetem bylo skutečně zjištěno, že hranice pozemků neodpovídá reálnému uspořádání. Tím, že pan [příjmení] formálně vystavěl nový plot na správné hranici mezi jeho pozemkem a pozemkem žalované, se žalobci dostali do situace, že část jejich dvora a dokonce domu se formálně nachází na pozemku žalované. Žalobci dále tvrdili, že byly splněny veškeré podmínky pro vydržení dotčených částí pozemku žalované, neboť oni tuto část využívají nejméně od 10. 1. 1990, kdy nemovitost zakoupili, a je zřejmé, že i desítky let před tím byl pozemek takto využíván i právními předchůdci žalobců. Část domu a dvora žalobců, které zasahují na parcelu žalované, je takto užívána již od stavby samotné chalupy od roku 1972. Oplocení a hranice pozemků byly od této doby využívány stále stejným způsobem, nedocházelo k jejich změně. S hranicí pozemku nikdy nebyl žádný problém, nikdo si v podstatě nebyl vědom toho, že hranice by měla být posunuta. Dobrá víra žalobců i jejich právních předchůdců je tak zachována. S ohledem na spořádaný stav trvající desítky let je dle žalobců jejich předmětná část pozemku vydržena. Naléhavý právní zájem na určení shledávají ve skutečnosti, že není možný jiný právní postup, jak se domoci svého vlastnického práva k daným nemovitostem.

2. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Podle žalované k vydržení sporné části nedošlo, neboť půdorysní tvar budovy z roku 1972 je jiný než ten, který je zde v současnosti a k dobudování křivé budovy došlo až za trvání vlastnictví žalobců. To by dobrou víru žalobců nezakládalo.

3. Soud ve věci provedl dokazování listinami – informacemi o pozemku p. č. st. [anonymizováno], p. č. st. [anonymizováno], a [parcelní číslo] v k. ú. [obec], dále geometrickým zaměřením sporných pozemků, geometrickým plánem [číslo] [rok], notářským zápisem ze dne 10. 1. 1990, sp. zn. [anonymizováno] [číslo], [spisová značka], předžalobní výzvou ze dne 30. 5. 2018, fotografiemi objektu, leteckými snímky daného území, výpisem z katastru nemovitostí pro obec a k. ú. [obec], [list vlastnictví], geometrickým zakreslením sporných pozemků, smlouvou o bezúročné návratné půjčce ze dne 8. 3. 1972 se základním rozpočtem prací a seznamem hlavních stavebních hmot a plánkem budovy s legendami místností. Dále provedl soud dokazování výslechem svědka [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] a výslech obou žalobců jako účastníků řízení. Na základě provedeného dokazování zjistil soud následující skutkový stav.

4. Z výpisu z katastru nemovitostí a internetových informací o pozemku bylo zjištěno, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek p. č. st. [anonymizováno] v k. ú. [obec]. Dle geometrického zakreslení sporných pozemků pak k pozemku ve vlastnictví žalobců přiléhá pozemek p. [číslo] jehož vlastníkem je obec Vřesovice a na tento pozemek pak navazuje pozemek p. č. st. [anonymizováno], jehož vlastníkem je [jméno] [příjmení]. Z notářského zápisu ze dne 10. 1. 1990 vyplynulo, že uvedeného dne byla před státní notářkou uzavřena kupní smlouva mezi prodávajícími [jméno] [příjmení] a [příjmení] [příjmení] a kupujícími, manžely [celé jméno žalobce] a [celé jméno žalobkyně]. Předmět kupní smlouvy byla parcela [číslo] stavební plocha o výměře 2,23 arů s domem [adresa] v k. ú. [obec]. Smlouva byla téhož dne registrována státním notářstvím a tímto dnem nabyla také účinnosti. Výzvou ze dne 30. 5. 2018 se obrátili žalobci na žalovanou ve věci řešení sporných hranic pozemku p. [číslo] p. č. st. [anonymizováno] a p. č. st. [anonymizováno] v k. ú. [obec]. Dle aktuálního výpisu z katastru nemovitostí má pozemek p. č. st. [anonymizováno] výměru 223 m2. Leteckými snímky území z roku 2004, 2006 a 29. 4. 2018 je dokladováno, kudy vedl plot mezi pozemkem p. č. st. [anonymizováno] a pozemkem ve vlastnictví obce. Ze smlouvy o bezúročné návratné půjčce na opravu rodinného domku ze dne 8. 3. 1972 spolu se základním rozpočtem prací a seznamem hlavních stavebních hmot vyplynulo, že tato byla uzavřena mezi organizací [příjmení] [příjmení], národní podnik [obec], závod [obec] a pracovníkem [jméno] [příjmení], bytem [obec] [číslo]. V článku IV. smlouvy je konstatováno, že k provedení všech opatření pracovník doložil doklad MNV [obec] - Rozhodnutí o přípustnosti provedení fasády, přístavby koupelny a schodů potvrzující skutečnost, že půjčka, se poskytuje na tento účel. Ze základního rozpočtu prací a seznamu hlavních stavebních hmot, jež byly přílohou uvedené smlouvy o půjčce, vyplynulo, že přístavba se týkala rodinného domku pana [jméno] [příjmení], [obec a číslo].

5. Z výslechu svědka [příjmení] [jméno] [celé jméno žalobce] bylo zjištěno, že žalobci koupili nemovitost ve [obec] v roce 1989. Na chalupu jezdili každý víkend a trávili tam celé léto. Žádná zásadní stavební úprava se na této nemovitosti od doby, kdy ji žalobci koupili, neprováděla, chalupa se nerozšiřovala, obvodové stěny byly stejné, na stejném místě tak, jak žalobci chalupu koupili. Vedle nemovitosti žalobců byla kdysi v minulosti ulička, která průchozí do doby, kdy ji cca před šesti lety zabral soused. Ze strany žalobců nedocházelo ani ke změně pozice plotu, který k této uličce přiléhal, plot se pouze rekonstruoval. Žádná změna v podobě toho, že by se plot posouval směrem do uličky, nikdy neproběhla. Rekonstrukce plotu proběhla v roce 1990 nebo 1991, kdy se dubové kůly v plotu nahradily kůly železnými a mezi ně se vsadila výplň z dřevěných desek. Následně docházelo již jen k renovaci a údržbě tohoto plotu. Při výměně starého plotu za nový nedošlo k posunu směrem do uličky ani směrem do dvora. Jde-li o rekonstrukci domu, tak se jednalo o rekonstrukci interiéru, měnila se střecha, ale ke změně půdorysu budovy nedošlo.

6. Žalobkyně, slyšena jako účastník řízení, uvedla, že nemovitost ve [obec] koupili přes inzerát v srpnu 1989 a začátkem roku 1990 ji oficiálně přepsali. Začali hned na chalupu jezdit. Půdorys budovy je ve stejném stavu tak, jak nemovitost koupili. Prováděli pouze vnitřní úpravy, fasádu a měnilo se jedno okno. K výměně plotu svědkyně uvedla, že tam byl původně starý drátěný plot, drátěné pletivo a dubové kůly. Tyto kůly se potom měnily za kovové, kdy se takto vytahoval jeden kůl za druhým a nahrazoval se sloupkem kovovým. Mezi tyto sloupky se udělala kamenná podezdívka a dřevěné desky jako plot. Plot umístili na stejné místo, jako stál plot původní. Ulička vedle jejich nemovitosti byla průchozí až do jara 2016, kdy zjistili, že uličku zabral soused, zboural jejich dřevěný plot a postavil si tam svou zeď. Žalobkyně dále uvedla, že s nikým z obce se nikdy nebavili v tom směru, že by byli obcí upozorněni, že by žalobci byli na obecním, spousta lidí ani nevěděla, že ulička je průchozí. Plot, resp. rekonstrukce plotu byla v roce 1990, dělali ji svépomocí.

7. Žalobce ve své výpovědi coby účastník řízení rovněž shodně jako žalobkyně uvedl, že chalupu koupili v srpnu 1989, v roce 1990 ji oficiálně přepsali. K rekonstrukci plotu se vyjádřil tak, že tato probíhala způsobem, že při výměně postupoval směrem od chalupy nahoru do svahu, vyměnil jeden sloupek za druhým, mezi tyto sloupky pak vybudoval kamennou podezdívku a jako finální úpravu dali mezi sloupky deskový plot. Jde-li o uličku, pak tato byla neprůchodná do doby, kdy ji zprůchodnili žalobci, vyvezli nepořádek, který tam nosili obyvatelé obce. Za celou dobu, co žalobci vlastní chalupu, nikdo z obce neřešil otázku, že by žalobci zasahovali do obecního majetku, nebo že by tento obecní majetek zabrali. Začalo se to řešit až v souvislosti s akcí pana [příjmení]. V době, kdy žalobci nemovitost koupili, byla vedlejší ulička zarostlá, tuto následně uklidili. Poté, co vysekali náletové rostliny, viděli starý plot. Prodávající, když tuto nemovitost prodávali žalobcům, řekli, že je to tak, jak je to ohraničené plotem, někde by měl být plot.

8. Provedené důkazy hodnotil soud podle § 132 o. s. ř. a dospěl k závěru, že podaná žaloba je důvodná. Nejdříve se soud zabýval otázkou, zda je na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. Naléhavý právní zájem na určení právního vztahu nebo práva je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. V případě návrhu na určení vlastnického práva ke spornému pozemku, které se zapisuje do katastru nemovitostí, je na požadovaném určení vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí. S ohledem na shora uvedené mají tedy žalobci na požadovaném určení vlastnického práva naléhavý právní zájem.

9. K otázce posouzení vydržení práva žalobců soud aplikoval občanský zákoník č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), a to s ohledem na skutečnost, že žalobci se chopili držby předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 10. 1. 1990, uzavřené formou notářského zápisu, a od tohoto data se také posuzovaly podmínky vydržení vlastnického práva.

10. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle § 130 odst. 1 obč. zák., je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

11. Z citovaných ustanovení vyplývá, že k nabytí vlastnictví vydržením dochází ze zákona, okamžikem splnění podmínek vydržení, kterými jsou ve smyslu § 134 obč. zák. oprávněná držba podle § 130 obč. zák. a uplynutí stanoveného času, po který má mít oprávněný držitel nemovitou věc v nepřetržité držbě. Účelem institutu vydržení není nucené zbavení vlastnického práva původního vlastníka, nýbrž uvedení dlouhodobého faktického stavu do souladu se stavem právním. Vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tedy ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Předpokladem pro existenci takové držby je faktický výkon panství nad věcí a vůle držitele nakládat s věcí jako s vlastní. Právní otázku, zda je držitel vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, či nikoliv, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska, tedy osobního přesvědčení samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné normální opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu pokaždé považovat, neměl, respektive nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra tak zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří. Judikatura Nejvyššího soudu také připouští, že oprávněným držitelem ve smyslu § 130 odst. 1 obč. zák. je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000). Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2065/2005, bude oprávněným držitelem i ten, kdo se při nabytí vlastnického práva k pozemku v důsledku omluvitelného omylu, způsobeného například tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval, chopí i držby části pozemku sousedního.

12. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009 pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že„ nabude-li někdo pozemek a přitom se v důsledku omluvitelného omylu (vyvolaného např. tím, že mu převodce předá pozemek v hranicích, jak jej sám užíval) uchopí i držby části sousední parcely, bude držitelem oprávněným a jeho držba může vyústit ve vydržení. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele v takovém případě je i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu, nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného výjimečně i více, například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem. Při zvažování otázky, zda osoba, která se spolu s koupeným pozemkem ujala držby části sousední parcely, byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části parcely (tedy pozemku vymezeného hranicí držby), je třeba přihlédnout i k tomu, že pozemky byly pod společným oplocením, že právní předchůdce je užíval ve stejném rozsahu a takto je také kupujícímu jako předmět kupní smlouvy předal. Je též třeba přihlédnout k postoji původního vlastníka části sousední parcely; pokud léta její užívání držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho parcely“. Při posuzování otázky, zda je omyl držitele omluvitelný či nikoliv, hraje význam i společné oplocení, rozsah užívání právním předchůdcem apod. Jestliže vlastník sousedního (drženého) pozemku si neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3079/2014). V rozhodnutí ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 90/2018 pak Nejvyšší soud vyslovil závěr, že„ lze vydržet vlastnické právo k části sousedního pozemku v situaci, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, v důsledku čehož se chopí i držby (části) sousedního pozemku, o němž se domnívá, že je součástí pozemku, který ve skutečnosti měl nabýt. Rozhodnými pro posouzení dobré víry držitele jsou v tomto případě okolnosti, které doprovázely nabytí vlastnického práva a s tím související držby části sousedního pozemku, kdy je třeba posoudit, zdali nabyvatel věděl či vzhledem k okolnostem vědět měl, kudy vede vlastnická hranice v terénu. Roli při posouzení dobré víry hraje zejména otázka znatelnosti vlastnické hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu či zdi, otázka rozsahu držby právními předchůdci, jejich případné utvrzení ve vedení vlastnické hranice, jakož i okolnost rodinných vazeb na právního předchůdce, existence listin, které byly v době chopení se držby k dispozici (zejména katastrální mapa, geometrický plán), okolnost, zda nabývaný pozemek je oddělován z původního pozemku, poměr výměry skutečně nabytého pozemku k části pozemku drženého, jakož i postoj vlastníka sousedního pozemku k držbě části jeho pozemku“.

13. Soud s odkazem na shora citovanou judikaturu, s níž se zcela ztotožňuje, má za to, že žalobci se chopili držby části sousedního pozemku (jež je vymezena geometrickým plánem [číslo] [rok] jako pozemky p. [číslo] v k. ú. [obec]) v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy ze dne 10. 1. 1990, na jejímž základě nabyli do svého vlastnictví pozemek p. č. st. [anonymizováno] o výměře 223 m2, na němž stojí stavba [adresa] v k. ú. [obec]. Takto je jejich vlastnické právo také zapsáno v katastru nemovitostí, z něhož je zřejmé, že výměra pozemku, který žalobci na základě kupní smlouvy nabyli, se zcela shoduje s výměrou pozemku, jež byla po celou dobu zapsána v katastru nemovitostí. Podle názoru soudu se žalobci chopili držby sporné části sousedního pozemku na základě omluvitelného omylu, neboť tato část byla pod společným oplocením s pozemkem p. č. st. [anonymizováno], byla v tomto rozsahu užívána právním předchůdcem žalobců a následně také žalobcům jako kupujícím předána, jak uvedl žalobce, slyšen jako účastník řízení. Nutno zdůraznit také to, že pokud judikatura Nejvyššího soudu připouští omluvitelný omyl, a tedy i oprávněnou držbu i v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, pak v projednávané věci výměra držené části sousedního pozemku odpovídá 8,9 % pozemku žalobců, který byl oplocením přičleněn k pozemku žalobců. Z žádného z provedených důkazů naopak nevyplynul závěr, že by se žalobci chopili držby této části sporného pozemku svévolnou okupací, neboť jak žalobci, tak svědek [příjmení] [celé jméno žalobce] vypověděli, že od doby, kdy se žalobci chopili držby nemovitostí, které nabyli kupní smlouvu, nedošlo ke změně půdorysu koupené budovy (budova byla opravována právním předchůdcem žalobců v roce 1972, jak bylo doloženo smlouvou o půjčce finančních prostředků za účelem opravy domku z roku 1972) a soud rovněž neměl žádného důvodu zpochybňovat věrohodnost výpovědí svědka a žalobců ohledně toho, že se chopili držby pozemku v hranicích tak, jak byl tento určen oplocením od původních vlastníků a žalobci toto oplocení v roce 1990 rekonstruovali, aniž by posouvali hranice tohoto oplocení směrem do pozemku žalované, přičemž způsob rekonstrukce plotu podrobně popsali ve svých výpovědích. Soud přihlédl rovněž k postoji žalované obce jako vlastníka sporné části sousedního pozemku, která léta trpěla, že tuto část užívají žalobci, aniž by žalovaná žalobce na toto užívání upozornila a zpochybnila by tak jejich dobrou víru. Jak také žalobci uvedli, obec se o uličku vůbec nestarala, žalobci zajišťovali její úklid, o uličce se také nikdy po dobu běhu vydržecí doby s nikým nebavili ani s nimi nikdo z obce neřešil, že by zasahovali do obecního majetku nebo že by jej zabrali. S přihlédnutím ve všem shora uvedeným skutečnostem a po individuálním zvážení celé věci dospěl soud k závěru, že byly splněny podmínky vydržení vlastnického práva ke sporné části pozemku definované v § 134 obč. zák. Žalobci tuto část pozemku, vymezenou v I. výroku tohoto rozsudku, drželi jako držitelé oprávnění, v dobré víře o tom, že jim věc nebo právo patří, a dnem 10. 1. 2000 uplynula desetiletá vydržecí doba, přičemž po celou její délku nebyla ničím ani nikým jejich dobrá víra zpochybněna. Okamžikem splnění podmínek vydržení žalobci nabyli vlastnické právo k této části sousedního pozemku ze zákona. Proto soud žalobě o určení vlastnictví ke sporným pozemkům vyhověl.

14. Soud nevyhověl návrhu žalované na provedení výslechů svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří měli potvrdit, že uličkou chodili k babičce v roce 1989, ani výslech svědků [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří měli potvrzovat, že uličkou chodili ke své babičce ještě v roce 1993. Jednak tuto skutečnost, že ulička byla v uvedených letech průchozí, žalobci nečinili sporným, navíc i výslechem svědka prokázali, že k zastavění uličky došlo až v roce 2016 aktivitou souseda [příjmení], což vyvolalo ve svém důsledku spor o průběh hranice mezi pozemky žalobců, žalované a tohoto souseda. Soud rovněž nevyhověl žalované, která na jednání požadovala, aby jí byla poskytnuta další lhůta pro vyjádření se ke skutečnostem, zda byla seznatelná hranice plotu v uličce nebo ne a v návaznosti na to by navrhla důkazy. V tomto směru soud vzal v úvahu, jaký postoj v celém řízení žalovaná v rámci své obrany proti žalobě zaujímala. Opakovaně byla vyzývána k vyjádření se k žalobě, přičemž ve svém prvním vyjádření uvedla pouze, že nárok žalobců neuznává, nereagovala poté ani na poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř., které se žalované dostalo na jednání soudu dne 26. 1. 2022. Žalovaná měla po celou dobu vedení tohoto řízení dostatečný časový prostor, aby mohla prezentovat své stanovisko k žalobě a navrhnout důkazy, čehož však nevyužila. Jestliže žalovaná započala vyvíjet zvýšenou aktivitu stran své obrany proti žalobě až v samotném závěru řízení, neshledává soud tento její procesní postup v souladu s principy ekonomie a rychlosti řízení. Ze stejného důvodu soud neprovedl žalovanou navržený důkaz výslechem starosty obce, který jako statutární orgán obce mohl být přítomen u každého z nařízených jednání a zde prezentovat svoje stanovisko, čehož nevyužil, a také výslech prodávajících z kupní smlouvy, kteří by se měli vyjádřit k otázce, zda bylo žalobcům známo, kudy vedl původní plot. Dle názoru soudu za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobci se hranicí plotu nemanipulovali, tuto žádným způsobem neposouvali a nemovitost užívali v hranicích tak, jak byla ze strany původních prodávajících označena, považuje soud i tento důkaz za nadbytečný.

15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal žalobcům, kteří byli ve sporu úspěšnou stranou, náhradu nákladů řízení, které představují soudní poplatek ve výši 5 000 Kč a náklady právního zastoupení, tj. odměna advokáta ve výši 29 760 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. b) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění za 6 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, písemné podání soudu – žaloba, předžalobní výzva k plnění, 3x účast u jednání soudu), náhrada hotových výdajů ve výši 1 800 Kč podle § 13 odst. 4 této vyhlášky. Při výpočtu odměny advokáta vyšel soud z tarifní hodnoty 50 000 Kč, základní odměna za jeden úkon činí 3 100 Kč, snížená odměna dle § 12 odst. 4 této vyhlášky 2 480 Kč, za dvě zastupované osoby tedy odměna za jeden úkon činí 4 960 Kč Náklady právního zastoupení dále sestávají z náhrady za promeškaný čas strávený cestou k jednání soudu ve výši 1 200 Kč podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) této vyhlášky za 12 půlhodin po 100 Kč a z náhrady cestovních nákladů podle § 13 odst. 5 této vyhlášky ve spojení s § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb. za tři cesty k jednáním soudu dne 26. 1. 2022, 16. 3. 2022 a 25. 4. 2022 na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem 150 km, při spotřebě nafty pro kombinovaný provoz podle norem Evropských společenství 4,9 litrů na 100 km. Cestovní náklady představují podle shora uvedených ustanovení ve spojení s vyhláškou č. 511/2021 Sb. při vyhláškové ceně nafty 36,10 Kč za 1 litr a sazbě základní náhrady 4,70 Kč za 1 km jízdy částku 3 x 970 Kč. Soud naopak nepřiznal žalobcům náhradu nákladů za mimosoudní odměnu advokáta za dvě účasti na jednání u mediátora, neboť tato nebyla žádným způsobem doložena. Stejně tak soud nepřiznal odměnu advokáta ani za písemné vyjádření ze dne 25. 4. 2022, neboť tímto podáním reagovali žalobci na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení, přičemž tato tvrzení měli žalobci uvést již v samotné žalobě. Dohromady tak přiznal soud žalobcům (včetně 21% DPH z odměny advokáta, náhrady hotových výdajů, promeškaného času a cestovních nákladů) náhradu nákladů řízení ve výši 48 161 Kč.

Poučení