5 Cmo 1/2022 - 217

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl jako soud odvolací v senátu složeném z předsedy JUDr. Ladislava Derky a soudců JUDr. Ivy Horákové a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce] sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného], IČO [IČO žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o námitkách žalovaného proti směnečným platebním rozkazům ukládajícím zaplacení směnečných penízů 348 428 Kč s příslušenstvím, 120 351 Kč s příslušenstvím, 237 154 Kč s příslušenstvím, 306 167 Kč s příslušenstvím a 244 663 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 26. února 2021, č. j. 54 Cm 394/2019-107 takto:

Výrok

Rozsudek se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočce v Pardubicích, k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobami, podanými u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích (dále jen „soud “nebo „soud prvního stupně“), domáhal proti žalovanému vydání směnečných platebních rozkazů ukládajících zaplacení směnečných penízů 348 428 Kč s příslušenstvím, 120 351 Kč s příslušenstvím, 237 154 Kč s příslušenstvím, 306 167 Kč s příslušenstvím a 244 663 Kč s příslušenstvím. Žaloby odůvodnil tím, že žalovaný vystavil směnky vlastní, ve kterých se zavázal zaplatit uvedené částky směnečného peníze. K jednotlivým žalobám byly připojeny originály směnek vlastních.

2. Ve věci sp. zn. 54 Cm 394/2019 se jednalo o směnku vlastní vystavenou dne 18. 4. 2017 v [adresa] žalovaným na řad žalobce se směnečným penízem 348 428 Kč a splatné dne 15. 10. 2019 v [adresa]. V levém horním rohu byla směnka označena údajem „Smlouva č. [Anonymizováno]“.

3. Ve věci sp. zn. 54 Cm 395/2019 se jednalo o směnku vlastní vystavenou dne 11. 4. 2016 v [adresa] žalovaným na řad žalobce se směnečným penízem 120 351 Kč a splatné dne 15. 10. 2019 v [adresa]. V levém horním rohu byla směnka označena údajem „Smlouva č. [Anonymizováno]“.

4. Ve věci sp. zn. 54 Cm 396/2019 se jednalo o směnku vlastní vystavenou dne 16. 9. 2016 v Praze žalovaným na řad žalobce se směnečným penízem 237 154 Kč a splatné dne 15. 10. 2019 v [adresa]. V levém horním rohu byla směnka označena údajem „Smlouva č. [Anonymizováno]“.

5. Ve věci sp. zn. 54 Cm 410/2019 se jednalo o směnku vlastní vystavenou dne 16. 10. 2017 v Praze žalovaným na řad žalobce se směnečným penízem 306 167 Kč a splatné dne 19. 10. 2019 v [adresa]. V levém horním rohu byla směnka označena údajem „Smlouva č. [Anonymizováno]“.

6. Ve věci sp. zn. 54 Cm 411/2019 se jednalo o směnku vlastní vystavenou dne 26. 7. 2018 v Praze žalovaným na řad žalobce se směnečným penízem 244 663 Kč a splatné dne 19. 10. 2019 v [adresa]. V levém horním rohu byla směnka označena údajem „Smlouva č. [Anonymizováno]“.

7. Soud vydal v řízení směnečné platební rozkazy (dále též SPR) č. j. 54 Cm 394/2011-11 z 16. 12. 2019, č. j. 54 Cm 395/2019-11 z 16. 12. 2019, č. j. 54 Cm 396/2019-11 z 16. 12. 2019, č. j. 54 Cm 410/2019-12 z 22. 1. 2020 a č. j. 54 Cm 411/2019-12 z 22. 1. 2020, proti kterým podal žalovaný včas námitky. Proti SPR č. j. 54 Cm 394/2011-11 podal žalovaný tyto námitky: 1) Směnka ve formě blankosměnky zajišťovala splnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 18. 4. 2017. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr 110 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu s úrokem ve výši 197 800 Kč. Celkovou částku 307 800 Kč se zavázal vrátit v 60 měsíčních splátkách po 5 130 Kč. 2) Je zavádějící tvrzení, že uvedená smlouva byla uzavřena pro podnikatelský účel. Ve smlouvě bylo vedle rodného čísla žalovaného uvedeno též jeho IČO, a proto nebylo zřejmé, zda smlouva byla uzavřena s žalovaným jako spotřebitelem nebo jako s podnikatelem. Prohlášení uvedené v čl. 1.8. obchodních podmínek o podnikatelském účelu zápůjčky bylo účelové. V případě jedné zápůjčky došlo obratem k úhradě předchozí zápůjčky ve prospěch žalobce, který tak musel vědět, že zápůjčky nesouvisí s podnikáním žalovaného. 3) Ve skutečnosti se jednalo o spotřebitelský úvěr, proto je smlouva o zápůjčce neplatná, a to pro porušení zákona o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (ZSÚ). Nebyla zkoumána úvěruschopnost žalovaného (viz § 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 ZSÚ. Uzavřená smlouva byla rozporná s dobrými mravy a zajištění blankosměnkou bylo nepřiměřené. Podle § 112 ZSÚ je vyloučeno použití směnky ke splacení nebo zajištění spotřebitelského úvěru. 4) Žalovaný ke smlouvě č. [Anonymizováno] uhradil celkem 128 250 Kč, přičemž mu bylo poskytnuto 110 000 Kč. Částka 18 250 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalobce. Žalovaný uzavřel 6 úvěrových smluv, u nichž uhradil celkem 836 113 Kč, přičemž jistiny v celkové výši činily 620 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ve výši 216 113 Kč je bezdůvodným obohacením žalovaného. 5) Smluvní pokuty jsou neplatné pro rozpor s dobrými mravy a s ustanoveními na ochranu spotřebitele. Úvěrová smlouva obsahuje tyto disproporcionální ujednání ve prospěch žalobce: - Podle čl. 4 úvěrové smlouvy závazky ze smlouvy budou zajištěny vlastní směnkou dlužníka. - V čl. 5.4 dlužník prodloužil v souladu s § 630 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb., dále jen o. z.) promlčecí lhůtu práv zapůjčitele na 15 let. - V čl. 5.7 písm. c) je sjednán poplatek za předčasné splacení úvěru ve výši 19 % z předčasně uhrazené jistiny zápůjčky. - V čl. 8 je sjednáno automatické zesplatnění zápůjčky pro neuhrazení dvou splátek nebo v případě prodlení s úhradou i části splátky déle než 30 dnů je zapůjčitel oprávněn zesplatnit celý úvěr. Neuhradí-li dlužník ve lhůtě 5 dnů od automatického zesplatnění (o kterém se nemusí ani dozvědět) zesplatněnou zápůjčku, je podle čl. 8.5 povinen uhradit další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 50 % z celkové výše úvěru. V ostatních čtyřech sporech podal žalovaný identické námitky, přičemž ve věci sp. zn. 54 Cm 395/2019 byla první námitka (popis kauzy) uvedena tak, že směnka ve formě blankosměnky zajišťovala splnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy o č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 11. 4. 2016. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr 75 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu s úrokem ve výši 115 032 Kč. Celkovou částku 190 032 Kč se zavázal vrátit v 48 měsíčních splátkách po 3 959 Kč. Ve věci sp. zn. 54 Cm 396/2019 byla první námitka (popis kauzy) uvedena tak, že směnka ve formě blankosměnky zajišťovala splnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy o č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 16. 9. 2016. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr 110 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu s úrokem ve výši 168 736 Kč. Celkovou částku 278 736 Kč se zavázal vrátit v 48 měsíčních splátkách po 5 807 Kč. Ve věci sp. zn. 54 Cm 410/2019 byla první námitka (popis kauzy) uvedena tak, že směnka ve formě blankosměnky zajišťovala splnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy o č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 16. 10. 2017. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr 105 000 Kč a žalovaný z této jistiny doplatil jiný úvěr, který nesouvisel s podnikáním. Dále se od výše uvedené páté námitky lišila tím, že žalovaný namítl, že podle čl. 8.5 byl povinen uhradit další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z výše dlužné nové jistiny. Dále podle čl. 8.7 nebude-li následující den po zesplatnění zaplacena nová jistina zápůjčky, zaplatí dlužník zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení. Ve věci sp. zn. 54 Cm 411/2019 byla první námitka (popis kauzy) uvedena tak, že směnka ve formě blankosměnky zajišťovala splnění závazků žalovaného z úvěrové smlouvy o č. [Anonymizováno] uzavřené mezi účastníky dne 18. 4. 2017. Žalobce se zavázal poskytnout žalovanému úvěr 70 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit tuto jistinu s úrokem ve výši 125 900 Kč. Celkovou částku 195 900 Kč se zavázal vrátit v 60 měsíčních splátkách po 3 265 Kč. Dále se od výše uvedené páté námitky lišila tím, že žalovaný namítl, že podle čl. 8.5 byl povinen uhradit další jednorázovou smluvní pokutu ve výši 25 % z výše dlužné nové jistiny. Dále podle čl. 8.7 nebude-li následující den po zesplatnění zaplacena nová jistina zápůjčky, zaplatí dlužník zapůjčiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z nové jistiny zápůjčky za každý den prodlení.

8. Žalobce v reakci na námitky žalovaného ve všech pěti sporech uvedl, že uzavřené smlouvy (dále též „Smlouvy“) nebyly smlouvami spotřebitelskými. Jednalo se o smlouvy o zápůjčce, nikoli o smlouvy o úvěru. Žalobce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1129/2008 z 20. 9. 2010, podle kterého uvedením identifikačního čísla ve smlouvě dal účastník smlouvy najevo, že se smlouva týkala jeho podnikání. Účel zápůjček byl proto podnikatelský. V souladu s péčí řádného hospodáře posoudil žalobce schopnost žalovaného zápůjčky splácet. Zajištění zápůjček odráželo jejich výši.

9. Usnesením č. j. 54 Cm 394/2019-53 z 25. 5. 2020 soud spojil ke společnému projednání výše uvedená řízení s tím, že společné řízení je vedeno pod sp. zn. 54 Cm 394/2019.

10. Soud v řízení o námitkách žalovaného proti směnečným platebním rozkazům rozhodl v bodu I. výroku rozsudku z 26. 2. 2021, že se ponechávají v platnosti směnečné platební rozkazy č. j. 54 Cm 394/2019-11, č. j. 54 Cm 395/2019-11 a č. j. 54 Cm 396/2019-11 ze dnů 16. 12. 2019 a č. j. 54 Cm 410/2019-12 a č. j. 54 Cm 411/2019-12 ze dne 22. 1. 2020. V bodu II. výroku uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů námitkového řízení ve výši 138 380,16 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

11. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalovaný vystavil ve prospěch žalobce směnky: 1) v [adresa] dne 11. 4. 2016 na směnečnou sumu 120 351 Kč, 2) v [Anonymizováno] dne 16. 9. 2016 na směnečnou sumu 237 154 Kč, 3) v [adresa] dne 18. 4. 2017 na směnečnou sumu 348 428 Kč, 4) v [Anonymizováno] dne 16. 10. 2017 na směnečnou sumu 306 167 Kč, 5) v [Anonymizováno] dne 26. 7. 2018 na směnečnou sumu 244 663 Kč.

12. Vystavené směnky zajišťovaly nároky ze smluv o revolvingových zápůjčkách uzavřených mezi žalobcem a žalovaným dne 11. 4. 2016 č. [Anonymizováno] (zápůjčka 75 000, smluvní úrok 115 032 Kč), 16. 9. 2016 č. [Anonymizováno] (zápůjčka 110 000 Kč, smluvní úrok 168 736 Kč), 18. 4. 2017 č. [Anonymizováno] (zápůjčka 110 000, smluvní úrok 197 800 Kč), 16. 10. 2017 č. [Anonymizováno] (zápůjčka 105 000 Kč, smluvní úrok 188 820 Kč) a 26. 7. 2018 č. [Anonymizováno] (zápůjčka 70 000 Kč, smluvní úrok 125 900 Kč), dále též „smlouvy“. Podle čl. 1.8. smluvních ujednání byly zápůjčky poskytovány pro podnikatelské účely.

13. Z výpovědi žalovaného soud zjistil, že žalovaný podniká v oboru instalatérství a topenářství. Návrh smlouvy žalovaný viděl až před podpisem smlouvy a při podpisu smlouvy neměl zájem na smlouvě cokoli měnit s tím, že obecně typy smluv nezná. Žalobce žalovanému nesdělil, že se jednalo o podnikatelský úvěr. Žalovaný nečetl Smlouvy ani následně, když je měl k dispozici. Žalovaný tvrdil, že nevěděl, že v případě dvou z uzavřených smluv bylo v jejich názvu napsáno, že se jedná o revolvingové podnikatelské půjčky.

14. Soud měl na základě provedených důkazů za prokázané, že Smlouvy mezi žalobcem a žalovaným nebyly uzavřeny jako spotřebitelské. Žalobce označením žalovaného identifikačním číslem, čl. 1.8. smluvních ujednání i názvem v případě dvou ze smluv prokázal, že zápůjčka byla poskytnuta za účelem podnikání. S ohledem na počet smluv uzavřených mezi žalobcem a žalovaným soud neměl za věrohodné tvrzení žalovaného, že nevěděl, že se jednalo o podnikatelské smlouvy, nikoli o smlouvy spotřebitelské.

15. Soud měl za nedůvodné tvrzení žalovaného o rozporu uzavřených (adhezních) Smluv s dobrými mravy, když po uzavření první ze Smluv měl žalovaný text smlouvy k dispozici, a přesto opakovaně stejný typ smlouvy s žalobcem uzavíral. Z výpovědi žalovaného vyplynulo, že mu byly známy výše měsíčních splátek, proto soud neměl pochybnosti o tom, že žalovaný byl seznámen s výší úroků. Soud odkázal na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 803/2018-58 z 13. 12. 2018 jakož i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.

16. Soud dospěl k závěru, že ujednání o úroku nebylo v rozporu s dobrými mravy, a to bez ohledu na to, že žalovaný není profesionálem v oblasti financování. Žalovaný se při uzavření smluv zajímal o výši úroků, proto měl soud za účelové tvrzení žalovaného o ujednání o výši úroků v rozporu s dobrými mravy.

17. Soud se nezabýval možností moderace smluvních pokut s ohledem na to, že takovýto návrh nebyl učiněn žalovaným v námitkách ani ve vyjádření po poučení při jednání dne 10. 12. 2020.

18. S ohledem na nedůvodnost podaných námitek soud ponechal směnečné platební rozkazy v platnosti a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšného žalobce.

19. Žalovaný podal proti rozsudku včas odvolání a navrhl napadené rozhodnutí změnit a platební rozkazy zrušit. Odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně nerozlišil profesionální obor činnosti žalobce a žalovaného, když žalovaný není profesionálem v oboru finančních služeb. Poskytnuté finanční prostředky žalovaný použil pro své osobní potřeby, nikoli za účelem svého podnikání. Žalobce započetl část úvěru na předchozí závazky žalovaného a fakticky žalovanému poskytl jen část úvěru. I pokud by žalovaný nevystupoval jako spotřebitel, byl v pozici slabší smluvní strany jako živnostník, oproti tomu žalobce je akciovou společností zaměřenou na poskytování finančních prostředků. Žalobce neposkytl žalovanému návrhy smluv v dostatečném předstihu a žalovaný neměl možnost si návrhy smluv prostudovat, když smlouvy byly uzavírány mimo obchodní prostory žalobce, např. na vlakovém nádraží. Žalobce od počátku jednal se žalovaným jako se spotřebitelem a neměl údaje o jeho podnikání. Žalovaný od začátku považoval výši smluvních pokut za nepřiměřenou a navrhoval jejich moderaci a odkázal na vyjádření z 6. 11. 2020, 11. 1., 24. až 26. 2. 2021. Smluvní pokuty měl za rozporné s dobrými mravy. Soud prvního stupně nesprávně presumoval správnost postupu žalobce jako osoby poskytující finanční služby a nesprávně vyloučil jako účelovou snahu žalovaného obejít pravidla stanovená zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaný se nezajímal o výši úroků, jak uvádí soud, nýbrž jen o výši měsíčních splátek. Výše úroků (65,51 %, 65,52 %, 73,42 %, 73,43 %) jsou v rozporu s dobrými mravy, přičemž dobré mravy lze zohlednit i ve vztahu mezi podnikateli.

20. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedl, že žalovaný nevystupoval při uzavření smluv v postavení spotřebitele. Skutečnost, že žalovaný podnikal v oboru odlišném od oboru finančních služeb, neznamenala, že by žalovaný byl v pozici spotřebitele. I kdyby žalovaný použil poskytnuté finanční prostředky k jinému účelu než k podnikání, tak povinnosti žalobce jako zapůjčitele skončily vyplacením finančních prostředků a zapůjčitel nemá možnost kontrolovat, jak byly peníze použity. Tvrzení žalovaného o jeho postavení jako slabší smluvní strany je uplatněno opožděně v rozporu s § 175 odst. 4 o. s. ř. Mezi žalobcem a žalovaným byl dlouhodobý smluvní vztah, smlouvy o poskytnutí finančních prostředků byly mezi žalobcem a žalovaným uzavírány opakovaně, žalovaný proto obsahy smluv musel znát. Žalovaný předložil žalobci daňové přiznání a žalobce měl údaje o žalovaném z veřejně přístupného živnostenského rejstříku, proto žalobce věděl, že žalovaný je podnikatelem. Z toho důvodu s žalovaným uzavřel smlouvy o zápůjčkách, nikoli smlouvy o spotřebitelském úvěru. Moderaci smluvních pokut žalovaný v námitkách nenavrhl. Z účastnické výpovědi žalovaného vyplynulo, že se o podmínky poskytnutí zápůjček zajímal. Výše úroků byla ve smlouvách uvedena pevnou sazbou a neodpovídala údajům uvedeným žalovaným.

21. Žalovaný doplnil své odvolání obsáhlým vyjádřením dne 27. 3. 2023, ve kterém zejména uvedl, že okolnost, že žalovaný má podnikatelské oprávnění, je irelevantní pro posouzení jeho postavení ve smluvním vztahu se žalobcem (viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie sp. zn. C-110/14 ze dne 3. 9. 2015 ve věci [Anonymizováno]). V posuzovaných případech byl předmětem smluv úvěr pro osobní potřeby žalovaného. Viz též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2441/2016 z 30. 6. 2016, ze kterého plyne, že byť smluvní strana nebyla označena identifikačním číslem jako podnikatel, přesto z okolností bylo zřejmé, že jedná v rámci své podnikatelské činnosti. Pojem slabší strany je širší než pojem spotřebitel. Žalobce neunesl své důkazní břemeno, že smlouvy byly uzavřeny v rámci konkrétní podnikatelské činnosti žalovaného. Ve smyslu novelizovaného § 87 odst. 1 ZSÚ jsou soudy povinny k neplatnosti spotřebitelské smlouvy o úvěru přihlédnout i bez návrhu. Žalobce mj. neuvedl ve smlouvách RPSN, což podle § 110 ZSÚ vede k tomu, že spotřebitelský úvěr je od počátku úročený úrokem ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy a jsou neplatná další ujednání o platbách.

22. Žalovaný dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, jakož i nižších soudů k ochraně spotřebitelů a právní závěry v ní obsažené. Ve smyslu § 1812 o. z. musí být dána přednost výkladu, že se jedná o spotřebitelskou smlouvu, pokud je v konkrétní věci sporné, zda se jedná o spotřebitelskou či podnikatelskou smlouvu. I kdyby se v daných věcech jednalo o podnikatelské smlouvy, ujednání ve smlouvách jsou rozporná se zásadou poctivého obchodního styku.

23. Žalovaný odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1319/2016 ze 14. 3. 2018, ve kterém Nejvyšší soud vychází z toho, že vedle uvedení identifikačního čísla ve smlouvě má pro posouzení dané smlouvy jako nespotřebitelské význam to, že daný právní vztah se týká podnikatelské činnosti stran a tato skutečnost je zřejmá navenek s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku posouzeného vztahu. Dále v usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21 z 8. 6. 2021 Ústavní soud mj. uvedl, že souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uvedeno IČO, sídlo podnikatele a smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních označení „podnikatelské účely“. V rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1428/2018 z 26. 3. 2020 Nejvyšší soud poukázal na to, že nejde o simulovaný úkon tam, kde bylo úmyslem smluvních stran dosáhnout výsledku, který odporuje zákonu nebo jej obchází; takový právní úkon je neplatný. V usnesení sp. zn. 12 Cmo 114/2022 z 13. 9. 2022 Vrchní soud v Praze vyslovil i s ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 z 16. 3. 2021, že rozpor výše úroků a smluvních pokut s dobrými mravy má význam i v podnikatelských vztazích; i podnikateli může jako slabší straně přináležet ochrana podle § 433 o. z. Žalovaný v této souvislosti předkládá protokoly o jednání ve věcech se žalobcem, podle kterých zástupci žalobce uvádějí, že má-li žadatel o úvěr podnikatelské oprávnění, pak ani není možné poskytnout žadateli spotřebitelský úvěr bez ohledu na použití poskytnutých finančních prostředků.

24. Žalovaný dále odkázal na závěry obsažené v rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 27 Co 169/2020 z 27. 8. 2020, se kterými se ztotožnil Ústavní soud v již výše uvedeném usnesení sp. zn. II. ÚS 1176/21 ze dne 8. 6. 2021.

25. V podání ze dne 31. 3. 2023 žalovaný oznámil, že vznesl námitku započtení v datové zprávě ze dne 27. 3. 2023 adresované žalobci. Žalovaný uvedl, že u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 25. 7. 2013 obdržel 150 000 Kč a zaplatil žalobci 277 801 Kč, u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 15. 4. 2016 obdržel 75 000 Kč a zaplatil žalobci 146 483 Kč, u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 29. 9. 2016 obdržel 110 000 Kč a zaplatil žalobci 174 210 Kč, u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 20. 4. 2017 obdržel 110 000 Kč a zaplatil žalobci 128 250 Kč, u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 30. 7. 2017 obdržel 70 000 Kč a zaplatil žalobci 26 120 Kč a u smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno] z 18. 10. 2017 obdržel 105 000 Kč a zaplatil žalobci 83 249 Kč. Žalovaný dále ve svém podání rekapituloval důvody, proč považuje 5 smluv, jichž se týkají vydané SPR (tedy smlouvy č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]), za spotřebitelské, přičemž ze stejných důvodů je spotřebitelskou též smlouva č. [Anonymizováno] z 25. 7. 2013. Na výše uvedené první čtyři smlouvy (tedy na smlouvy č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno]) uhradil žalovaný celkem 726 744 Kč, byť měl žalobci jako bezdůvodné obohacení zaplatit jen 445 000 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami ve výši 281 744 Kč je bezdůvodným obohacením na straně žalobce, neboť žalovaný hradil na základě neplatných smluv nebo přinejmenším neplatných ujednání o doplňkových službách a neplatných ujednání o smluvních pokutách. Z částky 281 744 Kč je u smlouvy č. [Anonymizováno] bezdůvodným obohacením suma 71 483 Kč. Na druhé straně má žalobce vůči žalovanému pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení u smlouvy č. [Anonymizováno] ve výši 43 880 Kč a u smlouvy č. [Anonymizováno] ve výši 21 751 Kč, celkem 65 631 Kč. Žalovaný oznámením z 27. 3. 2023 provedl vůči žalobci zápočet uvedených částek 43 880 Kč a 21 751 Kč proti pohledávce žalovaného 71 483 Kč z neplatné smlouvy č. [Anonymizováno], tudíž žalovanému po provedeném zápočtu zůstává u uvedené smlouvy č. [Anonymizováno] neuhrazená pohledávka 5 852 Kč z titulu bezdůvodného obohacení.

26. Žalovaný dále v podání ze dne 31. 3. 2023 uvedl, že započtení provedl z opatrnosti, i když tak nemusel učinit, viz závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007 a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2007, sp. zn. 1 Cmo 238/2006.

27. Dodatečně v podání ze dne 10. 5. 2023 žalovaný poukázal na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2023, č. j. 12 Co 163/2022-351, ve kterém soud učinil závěr, že i když byla v úvěrové smlouvě dlužnice označena identifikačním číslem podnikatele a ve smlouvě je výslovně uvedeno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tak bylo prokázáno, že ve skutečnosti se jednalo o smlouvu spotřebitelské povahy, neboť oběma smluvním stranám bylo známo, že dlužnice fakticky nevykonává podnikatelskou činnost.

28. V dalším podání ze dne 11. 7. 2023 žalovaný předložil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, ve kterém soud učinil závěr, že žalobce (jedná se o stejného žalobce jako v předmětné odvolací věci) u každého klienta žádajícího o úvěr předně zjišťoval na internetu, zda se jedná o podnikatele, a pokud ano, automaticky předkládal podnikatelskou smlouvu, aby vyloučil velmi přísné podmínky poskytování spotřebitelských úvěrů podle ZSÚ. Podle okresního soudu nemůže formulářově vyplněný účel smlouvy převládnout nad skutečným stavem věci.

29. Odvolací soud podle § 212 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že rozsudek je nutno zrušit, neboť jej nelze potvrdit ani změnit.

30. Ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř se dané odvolací řízení řídí principem neúplné apelace, tj. účastníci nemohou uvádět, s výjimkami v tomto ustanovení uvedenými, nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. Navíc s ohledem na zásadu koncentrace námitkového řízení vyjádřenou v § 175 odst. 4 o. s. ř., která platí ve smyslu § 211 o. s. ř. i pro odvolací řízení, se odvolací soud může zabývat výlučně námitkami žalovaného včas vznesenými proti směnečným platebním rozkazům.

31. V dané věci se žalobce domáhá zaplacení pěti směnek vlastních popsaných blíže v odstavcích 2. až 6. uvedených výše. V daném sporu je pro výsledek věci podstatné, zda uvedené smlouvy č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] jsou smlouvami spotřebitelskými či nikoliv. Soud prvního stupně učinil závěr, že se jedná o smlouvy nespotřebitelské (tedy smlouvy, na které se nevztahuje ochrana pro žalovaného dle ZSÚ účinného od 1. 12. 2016 a předcházejícího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb. účinného do 30. 11. 2016) a tento závěr učinil na základě toho, že ve Smlouvách byl žalovaný označen též svým identifikačním číslem, dále v bodu 1.8 všech Smluv bylo uvedeno, že zápůjčka je poskytována pro podnikatelské účely žalovaného a ve dvou Smlouvách (konkrétně č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno]) bylo v záhlaví výslovně označeno, že se jedná o smlouvu o revolvingové podnikatelské zápůjčce. Tento závěr odvolací soud považuje za nedostatečný z níže uvedených důvodů.

32. Jak správně poukázal žalovaný na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v některých případech přímo ke smlouvám uzavíraným žalobcem v této věci jako zapůjčitelem, pro závěr, že se nejedná o spotřebitelskou smlouvu, není významné formální označení uvedené ve smlouvě ( v dané věci bod 1.8 ve Smlouvách a ve dvou Smlouvách výslovné označení v záhlaví jako smluv podnikatelských), nýbrž skutečný stav, tj. zda zápůjčky byly poskytnuty žalovanému na jeho podnikatelskou činnost či nikoliv (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1176/21 ze dne 8. 6. 2021 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1319/2016 ze 14. 3. 2018). Z uvedených důvodů není správný skutkový závěr soudu prvního stupně, který považoval za zjištěné, že žalovaný si vzal uvedené zápůjčky pro své podnikatelské účely.

33. V nalézacím řízení o zaplacení zápůjčky obecně platí, že zapůjčitel má důkazní břemeno k prokázání skutečnosti, že smlouva o zápůjčce nebyla spotřebitelskou smlouvou. V dané věci se jedná o zaplacení zajišťovacích směnek a žalovaný má povinnost prokázat své kauzální námitky vznesené proti směnečným platebním rozkazům, tedy i námitku, že se v případě Smluv jednalo o smlouvy spotřebitelské. Pokud toto své břemeno unese, bude právně významným, zda žalobce u smluv č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] prověřoval úvěruschopnost žalovaného dle § 9 zákona č. 145/2010 Sb. a u smluv č. [Anonymizováno], č. [Anonymizováno] a č. [Anonymizováno] podle § 86 ZSÚ (pokud nikoliv, Smlouvy by byly neplatné). Pro tento případ by mělo právní význam i započtení provedené žalovaným jeho oznámením ze dne 27. 3. 2023. Žalovaný sice zastává názor, že toto započtení nebylo nutné s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3008/2007, avšak odvolací soud nepovažuje tento odkaz za případný. V uvedeném usnesení Nejvyšší soud řešil situaci jedné neplatné smlouvy, na kterou dopadalo ustanovení § 457 předešlého občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2013, dále jen obč. zák.), podle kterého si strany neplatné (zrušené) smlouvy byly povinny vrátit vše, co podle smlouvy dostaly. V takovém případě soudy činily vzájemné zúčtování obou bezdůvodných obohacení, a to i bez provedeného započtení (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4032/2016). Text současného § 2993 o. z. je odlišný (viz druhá věta uvedeného ustanovení Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno.). Kromě toho by se v dané odvolací věci nejednalo o jednu neplatnou smlouvu, nýbrž o pět neplatných smluv a bez započtení by soudy nemohly učinit vzájemné zúčtování ani za účinnosti § 457 obč. zák.

34. Odvolací soud dále zdůrazňuje, že i kdyby ve skutečnosti byly Smlouvy (případně i jen některá z nich) uzavřeny žalovaným v postavení podnikatele, tj. nejednalo by se o spotřebitelské smlouvy, mohly by se uplatnit závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 56/2019 z 16. 3. 2021. Žalovaný se bránil i poukazem na výši smluvených úroků a smluvních pokut. Uvedený rozsudek byl publikován pod č. 80/2021 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek s právní větou: Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů má za následek absolutní neplatnost právního jednání. Případný závěr soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s korektivem dobrých mravů je však zásahem výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu. Korektiv dobrých mravů přitom nevylučuje posouzení, zdali na právní poměry stran nedopadají jiná ustanovení občanského zákoníku poskytující právní ochranu jedné ze stran před zneužívajícím jednáním druhé strany (například právní úprava ochrany slabší strany). Spotřebitelem může být každý člověk, tedy i fyzická osoba podnikatel, který mimo rámec své podnikatelské činnosti uzavírá smlouvu s jiným podnikatelem. Uzavřel-li podnikatel fyzická osoba smlouvu s jiným podnikatelem v rámci své podnikatelské činnosti, nelze vyloučit, že mu bude přináležet zákonná ochrana jako tzv. slabší straně za podmínek § 433 o. z. Práva dovolávat se ochrany prostřednictvím právní úpravy poskytující ochranu před zneužívajícím jednáním jiného podnikatele podle § 433 o. z. nezbavuje podnikatele, je-li v závazku slabší stranou, ani ustanovení § 1797 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, dopadá působnost právní úpravy o adhezní kontraktaci i na vztahy mezi podnikateli (nevyloučí-li si ji strany za splnění zákonných předpokladů podle § 1801 o. z.). Pouhá nepřiměřenost úplaty, tedy i úroku, však předmětem přezkumu právní úpravou adhezních smluv (prostřednictvím § 1800 odst. 2 o. z.) být nemůže. Samotná výše úroků nebude ve vztazích mezi podnikateli zpravidla bez dalších okolností představovat naplnění zákonných předpokladů rozporu s dobrými mravy podle § 588 o. z. Je-li jeden z podnikatelů slabší stranou, nepůjde v otázce samotné výše úroku bez naplnění dalších zákonných předpokladů § 433 o. z. o důvodnou aplikaci tohoto ustanovení.

35. Soud prvního stupně s ohledem na svůj předčasný závěr, že se bez dalšího jedná o Smlouvy nespotřebitelské, neumožnil žalovanému prokázat spotřebitelskou povahu uvedených Smluv. Odvolací soud nemohl tuto otázku sám posoudit, neboť takovým postupem by zcela nahradil soud prvního stupně. Tím by porušil ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř., které neumožňuje odvolacímu soudu doplnit dokazování, pokud by se jednalo o rozsáhlé doplnění dokazování (míněno kvalitativně, nikoli kvantitativně) a jestliže ke skutečnosti, jež má být prokázána, nebylo dosud provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování. O takovou procesní situaci se jedná v dané odvolací věci. Odvolací soud proto dle § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek včetně souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

36. S ohledem na Čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů, Čl. 6 bod 1. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož má být záležitost každého projednána soudem v přiměřené lhůtě, jakož i ustanovení § 6 o. s. ř., které ukládá soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla mj. rychlá, se odvolací soud snažil neprodlužovat odvolací řízení a zbytečně zvyšovat náklady a ztráty času účastníků. Z toho důvodu rozhodl bez odvolacího jednání, byť nebylo rozhodnutí zrušeno dle § 219a odst. 1 o. s. ř. (viz § 214 odst. 1 a odst. 2 písm. d) o. s. ř.). Nařízené jednání by pouze zbytečně prodlužovalo řízení, když s ohledem na § 213 odst. 4 o. s. ř. by nemohl odvolací soud ani po ústním projednání ve věci meritorně rozhodnout.

37. Podle § 224 odst. 3 o. s. ř. bude v novém rozhodnutí soudu rozhodnuto též o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Poučení