5 Cmo 169/2018 - 1352

Rubrum

Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivy Horákové a soudců JUDr. Jitky Malé a JUDr. Radima Novotného ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Jméno žalované A], 118 10 Praha 1, [Jméno žalované B] o zaplacení 173 191 500 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I., VI., VII. a VIII. mění tak, že se zamítá žaloba v rozsahu částky 102 332 100 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 9,75 % ročně od 11. 12. 2007 do 31. 12. 2007 a 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a dále ve výši dle zákonných předpisů do zaplacení.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 071 000 Kč, potvrzuje. V rozsahu úroku z prodlení se výrok II. rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku roční úrok z prodlení z částky 1 071 000 Kč ve výši 9,5 % od 25. 4. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % od 1. 1. 2013 do 8. 12. 2017 a od 9. 12. 2017 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 785 000 Kč, potvrzuje. V rozsahu úroku z prodlení se výrok III. rozsudku soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku roční úrok z prodlení z částky 1 785 000 Kč ve výši 9,5 % od 25. 4. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % od 1. 1. 2013 do 8. 12. 2017 a od 9. 12. 2017 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení žalované, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 44 157,68 Kč.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Městskému soudu v Praze do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 740,82 Kč.

VI. Žalobce je povinen zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím ve výši 594 299,90 Kč.

Odůvodnění

1. Žalobou došlou soudu prvního stupně dne 18. 12. 2006, ve znění její změny ze dne 13. 5. 2008, se žalobce domáhal proti [právnická osoba] (dále jen „SCP“) zaplacení částek 16 99 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 11. 12. 2007 do zaplacení, 1 071 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 8. 2005 do zaplacení, 1 785 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 8. 2006 do zaplacení a 2 380 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 8. 2007 do zaplacení. Jak žalobce uvedl, na účtu majitele cenných papírů, který vedlo SCP, měl jako vlastník evidováno ke dni 24. 2. 2004 celkem 140 000 kusů akcií společnosti [právnická osoba]., ISIN CZ [Anonymizováno] (dále jen „akcie [právnická osoba].“). Třebaže k prodeji těchto zaknihovaných akcií nedal žádný pokyn, dozvěděl se ze stavového výpisu ze svého účtu, že ke dni 12. 1. 2005 na něm žádné akcie nemá evidovány. Žalobce dále uvedl, že měl uzavřenou komisionářskou smlouvu s obchodníkem s cennými papíry společností [právnická osoba]. Tato smlouva však měla jen rámcový charakter a obchodníkovi neumožňovala, aby bez příkazu majitele cenných papírů s nimi činil jakékoli úkony. Přesto uvedený obchodník zadal SCP bez vědomí žalobce pokyny k převodu předmětných akcií a SCP tyto příkazy provedlo, aniž by ověřilo, zda obchodník s nimi může disponovat. Tím SCP porušilo své povinnosti ze zákona o cenných papírech v tehdy platném znění. SCP nadto nezaslalo žalobci změnový výpis z jeho účtu, což znemožnilo urychlený pokus o nápravu. I tím SCP porušilo své povinnosti. Porušilo též povinnost utajit informace o stavu účtu žalobce. Žalobou uplatněné nároky představují ušlý zisk spočívající v rostoucím kurzu zcizených akcií a ušlý zisk ze ztracených dividend. Pokud jde o skutečnou škodu spočívající ve ztrátě akcií, tato byla uplatněna v jiném řízení.

2. SCP proti žalobou uplatněnému nároku namítlo, že pokyny dal obchodník s cennými papíry, přičemž právě on byl povinen prokázat své oprávnění k podání příslušných příkazů. Měl přitom prokázat svou totožnost, oprávnění obchodovat s cennými papíry a pověření osoby, pro kterou obchody realizuje. Toto pověření se podává z komisionářské smlouvy, která je opatřena ověřovací doložkou, podle níž obchodník ověřil totožnost klienta. Obchodní transakce byly prováděny elektronickým předáváním dat. Tento speciální způsob komunikace mezi SCP a subjekty kapitálového trhu nese sebou omezení v tom, že je přístupný třetím osobám jen na základě smlouvy. Taková smlouva byla uzavřena i mezi SCP a společností [právnická osoba]. Podle smlouvy odpovídá obchodník za prověření totožnosti klienta ve stejném rozsahu, jako k tomu bylo povinno SCP. Obchodník odpovídal také za škody způsobené porušením smlouvy. Podle SCP může za škodu odpovídat jen obchodník s cennými papíry, kterému měly být podle komisionářské smlouvy též zasílány změnové výpisy. V dané věci nadto chybí i příčinná souvislost.

3. Usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. 15 Cm 319/2006-558, rozhodl soud prvního stupně postupem podle ustanovení § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. o pokračování v řízení na straně žalované s [Anonymizováno], IČO [IČO].

4. Rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 15 Cm 319/2006-867, soud prvního stupně rozhodl tak, že žaloba je co do základu důvodná s tím, že o výši žalobou uplatněného nároku bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Rozsudek, který byl vydán jako mezitímní, byl k odvolání žalované potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 225/2015-964.

5. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 102 332 100 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 11. 12. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok I.), částku 1 071 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,75 % ročně od 2. 8. 2005 do 31. 12. 2005, 9 % ročně od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok II.) a částku 1 785 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 3. 8. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, 7,05 % ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a 8,05 % ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok III.). Soud prvního stupně dále rozhodl o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 65 623 600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.) a částky 2 380 000 Kč s příslušenstvím (výrok V.). Rozhodl zároveň o povinnosti žalobce zaplatit České republice náklady řízení ve výši 17 510,41 Kč (výrok VI.), o povinnosti žalované zaplatit České republice náklady řízení ve výši 27 388,09 Kč (výrok VII.) a dále o povinnosti žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 1 303 057 Kč (výrok VIII.).

6. Jak z odůvodnění rozsudku vyplývá, soud prvního stupně vyšel ze zjištění, která učinil již v souvislosti se shora zmíněným mezitímním rozsudkem. Zjistil závěrečné kurzy akcií společnosti [Anonymizováno] od 5. 1. 2004 do 14. 3. 2013 a dále dividendy téže společnosti vyplácené za roky 2004 a 2005. Ze znaleckého posudku [Anonymizováno] zjistil, že dne 10. 12. 2007 kurz akcií [Anonymizováno] uzavíral na 1 423 Kč za akcii, když uvedeného dne bylo zobchodováno 1 614 143 957 kusů těchto akcií za ceny kolísající od 1 418 Kč do 1 436 Kč za akcii. Znalec uvedl, že v tento den se s ohledem na výsledky obchodování předchozího období nejevil tento kurz jako mimořádný a že na významu získal až následně, když v budoucnu již nebylo takového uzavíracího kurzu dosaženo. K problému okamžiku, kdy by žalobce akcie prodal a za kolik, byl proveden důkaz účastnickou výpovědí žalobce, který uvedl, že akciový trh začal sledovat již od roku 1996, že nejprve prováděl pouze virtuální obchody, a když jejich výsledky potvrzovaly jeho předpoklady a když získal dostatečné prostředky z obchodů s jinými akciovými tituly, začal od roku 2002 do roku 2004 postupně nakupovat předmětné akcie. Tyto získal za průměrnou cenu 102,73 Kč za kus. Žalobce dále vypověděl, že tím, že akcie zakoupil z vlastních prostředků, nebyl nucen je prodávat předčasně. S ohledem na průběžně sledované poměry na kapitálovém trhu a na informace o hospodaření [Anonymizováno] usoudil, že lze dosáhnout v budoucnu až 100 % zhodnocení. Jen z důvodu, aby nedošlo k promlčení, podal dne 14. 12. 2006 žalobu založenou na tehdejším kurzu těchto akcií. K datu 10. 12. 2007 pak podal návrh na změnu žalobního návrhu, neboť k tomuto datu by s ohledem na poměry na trhu předmětné akcie určitě prodal. Soud prvního stupně vyšel též ze zjištění, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2016, č. j. 23 Cm 77/2005-621, který byl potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, č. j. 5 Cmo 382/2016-662, byla žalobci přiznána náhrada skutečné škody vzniklé ztrátou předmětných akcií. Jak soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval, s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu a s ohledem na závěry odvolacího soudu v rozsudku, jímž byl potvrzen ve věci vydaný mezitímní rozsudek, ušlý zisk musí představovat částku, o kterou poškozený reálně přišel, nikoli jen plánovaný nebo jinak hypotetický stav. Na základě těchto tezí soud prvního stupně vyšel v zásadě z toho, že žalobce, když původní žalobou uplatnil právo na náhradu ušlého zisku s ohledem na kurz daných akcií ke dni 4. 12. 2006, určil tím, že k tomuto datu by akcie prodal. Jen tak by se mohlo jednat o částku skutečně ušlou a nikoli jen o částku hypotetickou. Neuvěřil tedy, že by žalobce vyčkával s prodejem akcií až do prosince 2007, a návrh na změnu žalobního petitu ve smyslu jeho rozšíření považoval jen za účelové využití okolnosti, že následně kurz akcií [Anonymizováno] ještě dále vzrostl. Z toho důvodu soud prvního stupně přiznal náhradu ušlého zisku v návaznosti na kurz akcií ke dni 4. 12. 2006 a náhradu za ušlé dividendy za roky 2004 a 2005. Nárok zamítl v rozsahu, nakolik byl rozšířen, co se rozdílu cen týká, a ohledně dividendy za rok 2006, o jejíž výplatě bylo rozhodnuto až v roce 2007 a pro jejíž výplatu bylo rozhodné vlastnictví akcií až v roce 2007, kdy byly také tyto dividendy splatné, to znamená až po dni 4. 12. 2006.

7. Proti rozsudku se žalobce i žalovaná v zákonem stanovené lhůtě odvolali.

8. Žalobce v podaném odvolání setrval na tom, že za obvyklých podmínek by dal příkaz k prodeji akcií dne 10. 12. 2007. Uvedl, že uplatněná škoda spočívající v ušlém zisku přesně odpovídá jak výpočtu k datu podání žaloby dne 4. 12. 2006, tak i k datu 10. 12. 2007 a že jeho žalobní tvrzení odpovídají závěrům rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1069/2008. Namítl, že zaviněním SCP (nyní žalované) nemohl v letech 2005 až 2018 se svým majetkem disponovat a že mu byla znemožněna činnost na burze cenných papírů. Podle odhadů žalobce jen na obchodech s akciemi Erstebank v letech 2009 až 2015 mu byla způsobena škoda v rozsahu jedné až dvou miliard korun. Žalobce poukázal na to, že si v žalobě ponechal prostor pro případnou změnu žaloby s předpokladem dalšího růstu hodnoty akcií [Anonymizováno] To plyne z toho, že neuplatnil nárok na úrok z prodlení. Pro tvrzení o rozhodném datu prodeje považoval za zásadní informaci o odkupu vlastních akcií emitentem, který byl realizován ve dnech 30. 4. 2007 a 2. 5. 2008. Popřel, že by, jak to uvádí soud prvního stupně v napadeném rozsudku, své požadavky případně dále navyšoval do nekonečna. K ničemu takovému nedošlo. Také kolísání cen akcií, jak o něm soud prvního stupně hovoří, je pro akciový trh běžné. Co se týká náhrady nákladů řízení, vyjádřil žalobce nesouhlas se způsobem, jak soud prvního stupně zohlednil úspěch ve věci. Z těchto důvodů navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že žalobě bude vyhověno v celém rozsahu.

9. Žalovaná v odvolání navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta. V odvolání a jeho doplnění vyjádřila souhlas se soudem prvního stupně, když ten neuvěřil žalobci, že by předmětné akcie prodal až dne 10. 12. 2007. Podle žalované však není opora ani pro prodej akcií ke dni 4. 12. 2006, když ani ohledně tohoto data nepřinesl žalobce žádná tvrzení a žádné důkazy. Původní žalobní návrh se opírá toliko o kurzový rozdíl bez toho, aby bylo tvrzeno, jaký konkrétní obchod by se byl uskutečnil. Žalovaná soudu prvního stupně vytkla procesní pochybení v souvislosti se znaleckým posudkem, a to zejména v tom směru, že jí nebylo umožněno, aby kladla při výslechu znalci otázky, a dále, že otázky písemně formulované na výzvu soudu prvního stupně nebyly znalci vůbec předány. Ušlý zisk z obchodování tak neměl být vůbec přiznán. Žalovaná vyjádřila nesouhlas i s částečným přiznáním práva na dividendy, když za rozhodující považuje datum, kdy v lednu 2005 žalobce krádež akcií zjistil. Nebylo přitom prokázáno, že by je držel i po tomto datu. Jak žalovaná dále uvedla, její právní předchůdce mohl předvídat vznik škody pouze co do základu, nikoli však co do její výše. V té souvislosti poukázala na nepředvídatelnost vývoje cen na kapitálovém trhu. Nadto není jasné, z jakého období soud při výpočtu vycházel.

10. Žalovaná se zároveň vyjádřila k odvolání žalobce s odůvodněním souladným s jejím odvoláním. Poukázala na to, že žalobce popírá, že by rozhodným dnem mohl být den 4. 12. 2006, a uvedla, že v tom se se žalobcem ztotožňuje. Protože jím nemůže být ani den 10. 12. 2007, přichází v úvahu přiznat nejvýše náhradu na dividendu.

11. K odvolání žalované se vyjádřil žalobce a považuje ho nedůvodné. Trvá na závěru, že škoda na ušlém zisku přesně odpovídá výpočtu škody k datu podání žaloby dne 4. 12. 2006 a také k datu 10. 12. 2007, jak žalobcem bylo uvedeno v návrhu za změnu žalobního návrhu. Ušlý zisk žalobce bylo přitom možno transparentně odvodit a vypočítat. Žalobce ve vyjádření k odvolání opětovně argumentoval ušlými obchody na burze na příkladu akcií Erstebank a opětovně poukázal na okolnost, že v původní žalobě neuplatnil nárok na úroky z prodlení. Vyjádřil nesouhlas s tím, že o vlastnická práva k akciím [Anonymizováno] přišel již jejich krádeží. Nepřišel o ně a přijít o ně nemohl. Pouze na jeho rozhodnutí pak bylo stanovit objektivní datum pro jejich vypořádání a následně i pro stanovení výše škody na ušlém zisku. Za významné žalobce považuje, že soud prvního stupně změnu žalobního návrhu akceptoval.

12. O odvoláních žalobce a žalovaného rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1231, jímž rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že v části VI. a v části VII. výroku rozsudku se slova „usnesení“ nahrazují slovy „rozsudku“. Rozhodnuto bylo dále o nákladech odvolacího řízení tak, že k zaplacení jejich náhrady ve výši 592 552,50 Kč byla zavázána žalovaná. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tím, jak žalobce v žalobě označil za rozhodný okamžik den 4. 12. 2006, dal najevo, že k tomu dni by akcie prodal. Zcela důvodně a v souladu s poměry dané věci se tedy soud prvního stupně o tento den opřel a od tohoto okamžiku odvodil zcela případně výši ušlého zisku, který spočívá ve ztracených dividendách, a rovněž ušlého zisku, jenž má původ v cenovém rozdílu. Správně také nepřiznal náhradu za dividendy za rok 2006 ani nároky uplatněné v rozšíření nároku. Odvolací soud dále upozornil na to, že ušlý zisk není ničím fiktivním, ale že uplatnit lze jen částky, které by již v době podání žaloby poškozený velmi pravděpodobně držel, kdyby nedošlo ke škodné události. Uvedl dále, že nakolik žalobce v odvolání poukázal na případné obchody s jinými investičními nástroji, jež mohl by uskutečnit, kdyby mu předmětné akcie nebyly odcizeny a kdyby je prodal, pak se jedná právě o ony hypotetické ušlé zisky, o kterých hovoří účastníky prezentovaná judikatura Nejvyššího soudu. Tyto konstrukce v dané věci žádným způsobem v úvahu brát nelze. K výroku o nákladech řízení odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně vzal správně v úvahu, v jakém rozsahu byl úspěšný žalobce, ale také, že ani žalovaný nebyl zcela neúspěšný, tedy že v určitém rozsahu v řízení uspěl. Zdůraznil, že v dané věci nejde o případ, kdy výše náhrady škody je závislá jen na úvaze soudu. Rozsudek soudu prvního stupně byl proto potvrzen, přičemž zároveň byly odstraněny zjevné písařské chyby rozsudku. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanovením § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. s tím, že po vzájemném zápočtu úspěchu a neúspěchu žalobce mu bylo přiznáno právo na jejich náhradu v rozsahu 22 %, čemuž odpovídá částka 592 552,50 Kč.

13. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 27 Cdo 149/2019-1291, byl rozsudek odvolacího soudu k dovolání žalované zrušen s výjimkou části výroku I., kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k ušlému zisku, připomněl, že v poměrech projednávané věci jsou soudy i účastníci vázáni závěry mezitímního rozsudku ve věci vydaného, poukázal na rozpory v tvrzeních žalobce o tom, kdy akcie hodlal prodat, a závěr odvolacího soudu o důvodnosti obou částí žalobcem uplatněného nároku označil za přinejmenším předčasný. Pro účely dalšího postupu v řízení dodal, že v případě, že nebude prokázáno, že by žalobce prodal akcie dříve, nelze - s ohledem na závěry mezitímního rozsudku – než vycházet z presumpce, podle které by akcie v letech 2004 a 2005 držel. Odvolacímu soudu bylo dále vytčeno přiznání úroku z prodlení v nesprávné výši, pokud jde o období od 1. 7. 2013 do zaplacení. K tomu dovolací soud uvedl, že pro výši úroku z prodlení je v projednávané věci rozhodující znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., účinné od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010.

14. Rozsudek soudu prvního stupně byl poté opětovně přezkoumán odvolacím soudem podle ustanovení § 212 a násl. o. s. ř., a to v jeho výrocích I., II. a III. o věci samé a v závislých výrocích VI., VII. a VIII. o nákladech řízení, když předchozí rozsudek odvolacího soudu, nakolik jím bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti výrokům IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně, nebyl rozsudkem dovolacího soudu dotčen. V dalším řízení před odvolacím soudem tak bylo rozhodováno pouze o odvolání žalované.

15. Odvolací soud předně uvádí, že s ohledem na vázanost závěry mezitímního rozsudku již nemohlo být v dalším řízení jakkoli přezkoumáváno řešení otázky důvodnosti základu uplatněného nároku. Nadále tak bylo možno se zabývat pouze výší nároku, jak žalobcem byl v řízení proti žalované uplatněn.

16. Uvést je dále třeba, že ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř. je odvolací soud vázán právními závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, č. j. 27 Cdo 149/2019-1291, v němž odvolacímu soudu bylo vytčeno zejména to, že skutková tvrzení žalobce, natož pak provedené důkazy neumožňují přijmout závěr, že by žalobce – nebýt protiprávního jednání žalované – dosáhl jím tvrzeného majetkového prospěchu v podobě výnosu z kurzového rozdílu. Podle dovolacího soudu tak nelze hovořit o tom, že by odvolací soud ohledně termínu prodeje akcií (a tedy i stran výše ušlého zisku) nabyl vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, v důsledku čehož nelze přijmout právní posouzení věci vystavěné tak, jako by odvolací soud rozhodoval na základě plně zjištěného skutkového stavu. Jak dovolací soud dále uvedl, tato neúplnost ve zjištěném skutkovém stavu se promítá nejen do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk, který by žalobce získal prodejem svých akcií, pokud by nedošlo k jejich „odcizení“, nýbrž i do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk v podobě dividend připadajících na akcie za roky 2004 a 2005, neboť není zřejmé, zda by v rozhodné době žalobce akcie stále držel. Pakliže nebylo možné rozhodnout na základě plně zjištěného skutkového stavu, měl být žalobce poučen (§ 213b ve spojení s § 118a o. s. ř.) a případně mělo být doplněno dokazování.

17. Při jednání konaném u odvolacího soudu dne 23. 9. 2021 byl proto žalobce vyzván podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. k označení důkazů k prokázání jeho tvrzení, že k prodeji 140 000 kusů akcií [Anonymizováno]. by došlo dne 10. 12. 2007, pokud by mu tyto nebyly „odcizeny“. Žalobce byl zároveň poučen o následcích nesplnění výzvy, tedy o neunesení důkazního břemene ve vztahu k určení okamžiku, ke kterému by akcie prodal, nebýt jejich „odcizení“. Po takto poskytnutém poučení žalobce odkázal na svou účastnickou výpověď před soudem prvního stupně a na listiny prokazující skutečnosti, o kterých vypovídal. Dokazování navrhl doplnit o listiny týkající se nákupu 5 000 kusů akcií [Anonymizováno] poté, kdy zjistil, že mu 140 000 kusů akcií této společnosti bylo odcizeno. Jak žalobce uvedl, jde o rozhodující důkaz k prokázání toho, že se zcela vážně zabýval myšlenkou prodeje akcií k datu 10. 12. 2007, jak jím bylo tvrzeno. Dalším důkazem, který žalobce navrhl, byl jeho doplňující účastnický výslech.

18. Odvolací soud ze žalobcem navržených důkazů shledal relevantními listiny týkající se nákupu 5 000 kusů akcií [Anonymizováno] žalobcem dne 13. 1. 2005. Dokazování tak doplnil postupem podle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. a zjistil následující: - z výpisu z účtu majitele cenných papírů ze dne 13. 1. 2005, že na účtu žalobce vedeném SCP bylo k tomuto dni zapsáno 5 000 kusů akcií [Anonymizováno]., ISIN [IBAN], - z pokynu z 12. 9. 2006, že žalobce dal uvedeného dne pokyn k převodu 5 000 kusů akcií [Anonymizováno], ISIN [IBAN], na souhrnný účet společnosti ecetra [Anonymizováno], - z výpisu z účtu majitele cenných papírů ze dne 13. 9. 2006, že uvedeného dne bylo 5 000 kusů akcií [Anonymizováno] ISIN [IBAN], z účtu žalobce vedeného SCP odepsáno, - ze zprávy [Anonymizováno] ze dne 21. 11. 2016 – přehled obchodů od 13 9. 2006, že 5 000 kusů akcií [Anonymizováno] žalobce prodal dne 24. 8. 2009.

19. Podle ustanovení § 373 obch. z., kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže se prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

20. Podle ustanovení § 379 obch. z., nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

21. Jak v řízení bylo zjištěno, ke dni 24. 2. 2004 měl žalobce na svém účtu č. 100016044215 vedeném SCP evidováno 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] Tyto akcie byly z jeho účtu neoprávněně převedeny s tím, že dne 19. 5. 2004 se jednalo o převod 20 000 kusů akcií, dne 23. 6. 2004 o převod 6 000 kusů akcií, dne 10. 9. 2004 o převod 50 000 kusů akcií, dne 14. 9. 2004 o převod 10 000 kusů akcií a dne 15. 9. 2004 o převod 54 000 kusů akcií. Žalobce přitom až z výpisu SCP ze dne 12. 1. 2005 zjistil, že na svém účtu nemá evidovánu žádnou akcii [Anonymizováno] Vzhledem k tomu, že z ničeho, co v řízení vyšlo najevo, nelze dovodit, že by žalobce již před datem 12. 1. 2005 činil jakýkoli úkon směřující k prodeji akcií shora uvedených či že by měl alespoň záměr je ještě před tímto datem prodat, lze učinit spolehlivý závěr o tom, že k datu 12. 1. 2005 by všech 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] zcela jistě držel. Za tohoto stavu věci považuje odvolací soud za nepochybný nárok žalobce na ušlý zisk v podobě dividendy za rok 2004, neboť tato by mu byla vyplacena, pokud by akcie z jeho účtu nebyly neoprávněně převedeny. O částku 1 071 000 Kč, která odpovídá dividendě připadající na 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] za rok 2004 se tedy majetkový prospěch žalobce v důsledku protiprávního jednání SCP zmenšil, v důsledku čehož je žaloba v rozsahu takto uplatněného nároku důvodná.

22. Žaloba je důvodná rovněž v rozsahu částky 1 785 000 Kč coby ušlého zisku v podobě dividendy, která by žalobci byla bývala vyplacena za rok 2005, pokud by k neoprávněnému převodu akcií [Anonymizováno]. z jeho účtu vedeného SCP nedošlo. Z důkazů, jimiž bylo doplněno dokazování v odvolacím řízení, totiž vyplývá vůle žalobce držet akcie [Anonymizováno]. i po datu, kdy zjistil, že tyto v důsledku protiprávního jednání SCP pozbyl, neboť již dne 13. 1. 2005 nakoupil 5 000 kusů akcií téže společnosti, přičemž je držel až do roku 2009 a pobíral z nich dividendy. Žalobce nadto opakovaně vyzýval příslušné orgány (naposledy dopisem ze dne 24. 1. 2007) k nápravě stavu, který vedl k tomu, že všech 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] pozbyl, přičemž usiloval o uvedení svého účtu vedeného SCP do původního stavu, tedy o navrácení akcií zpět na tento účet. I částku 1 785 000 Kč jako částku rovnající se dividendě za rok 2005 je proto třeba považovat za zisk, který žalobci v důsledku škodné události ušel.

23. Z vyložených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. v jeho výroku II., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 071 000 Kč, a dále ve výroku III., nakolik jím byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1 785 000 Kč.

24. Pokud jde o úrok z prodlení z částek shora uvedených, soud prvního stupně ho přiznal od dat splatnosti dividend, tedy v případě částky 1 071 000 Kč ode dne 2. 8. 2005 a v případě částky 1 785 000 Kč ode dne 3. 8. 2006. S tím se odvolací soud neztotožňuje, neboť žalovaný se nedostal do prodlení s placením dividend za roky 2004 a 2005, nýbrž s placením ušlého zisku v podobě dividend za tyto roky.

25. Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1523/2004, v případě závazku z náhrady škody není doba splatnosti stanovena právním předpisem a, nebyla-li ani dohodnuta, je dobou splatnosti náhrady škody první den po tom, kdy byl škůdce poškozeným o splnění požádán. Nejvyšší soud dále uvedl, že škůdce se dostává do prodlení zásadně tehdy, jestliže dluh nesplní v den následující po dni, kdy byl poškozeným o splnění požádán, a od toho dne může poškozený požadovat úroky z prodlení.

26. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu lze v poměrech projednávané věci považovat za kvalifikovanou výzvu k plnění doručenou žalobu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1999/2005, či rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010). Vzhledem k tomu, že žaloba ze dne 18. 12. 2006 byla SCP jako původně žalovanému doručena dne 24. 4. 2007, nastalo prodlení žalované s placením částek 1 071 000 Kč a 1 785 000 Kč až dnem následujícím po tomto dni, tedy dnem 25. 4. 2007.

27. Pro výši úroku z prodlení je pak v dané věci rozhodující znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., účinného od 28. 4. 2005 do 30. 6 2010, podle jehož ustanovení § 1 výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

28. Vzhledem k tomu, že úrok z prodlení z částky 1 071 000 Kč byl žalobci přiznán již od data 2. 8. 2005, byť z důvodů shora uvedených měl být přiznán až ode dne 25. 4. 2007, a že v případě prodlení za dobu 1. 7. 2013 do zaplacení byl nesprávně přiznán ve výši 8,05 %, změnil odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu úroku z prodlení tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci roční úrok z prodlení z částky 1 071 000 Kč ve výši a za období, jak uvedeno ve výroku II., druhá věta rozsudku odvolacího soudu.

29. Stejnou vadou trpí i výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o úrok z prodlení z částky 1 785 000 Kč, když i v tomto případě měl být žalobci přiznán nikoli ode dne 3. 6. 2006, nýbrž až ode dne 25. 4. 2007 a když za období od 1. 7. 2013 do zaplacení byl nesprávně přiznán ve výši 8,05 %. Výrok III. rozsudku soudu prvního stupně byl proto v rozsahu úroku z prodlení změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci roční úrok z prodlení z částky 1 785 000 Kč ve výši a za období, jak uvedeno ve výroku III., druhá věta rozsudku odvolacího soudu.

30. Další složkou žalobcem uplatněného nároku je nárok na zaplacení ušlého zisku v podobě kurzového rozdílu ke dni 10. 12. 2007, který je dnem, k němuž by žalobce podle svých tvrzení 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] prodal nebýt jejich neoprávněného převodu. Ve vztahu k takto uplatněnému nároku odvolací soud uvádí, že právní teorie i soudní praxe definuje ušlý zisk jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodné události (srov. např. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR, Cpj 87/70, uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném - že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005 či ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009). Zásadně je tak rozhodující, jakému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, tedy konkrétně o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012).

31. Se zřetelem k judikatorním závěrům shora uvedeným odvolací soud konstatuje, že v dané věci by muselo být prokázáno, že již v době, kdy žalobce ještě neměl povědomost o „odcizení“ akcií, činil kroky či projevoval vůli směrem k jejich prodeji v budoucnu, tedy že již v této době byl započat děj směřující k budoucímu prodeji předmětných akcií, jehož výsledkem by byl uvažovaný výnos z takového prodeje. Ničeho takového však v řízení najevo nevyšlo, když žalobce v tomto směru ani žalobní tvrzení neformuloval. Ze samotného spisu je naopak zřejmé a nepochybné, že datum 10. 12. 2007 jako rozhodný den určil žalobce až v květnu 2008, kdy navrhl změnu žaloby tak, aby výše ušlého zisku byla stanovena právě ke dni 10. 12. 2007.

32. V poměrech projednávané věci tak nelze uvažovat o tom, že by v případě žalobce byl již před datem zjištění „odcizení“ akcií započat jakýkoli děj, který by mohl vést k budoucímu zisku z prodeje akcií, do jehož průběhu škodná událost zasáhla. Tomu ostatně nasvědčuje i postup žalobce v řízení, který žalobu podal již dne 18. 12. 2006 a ušlý zisk vyčíslil k datu 14. 12. 2006, čímž ve své podstatě deklaroval, že k uvedenému datu by byl býval všech 140 000 kusů akcií[Anonymizováno][Anonymizováno] prodal. Tím by však byl děj směřující ke zvětšení majetkových hodnot žalobce v podobě zisku z prodeje akcií ukončen, neboť poté by již nebylo možno uvažovat o jejich prodeji k jinému datu. V daném případě přitom nejde o jakýsi pokračující děj, nýbrž o děj, který se momentem určení data zpeněžení akcií zastaví, a tedy výše ušlého zisku se již nemůže navyšovat, nýbrž musí zůstat konstantní. Žalobce však dne 13. 5. 2008, tedy zhruba rok a půl poté, kdy zahájil řízení o zaplacení částky 105 188 100 Kč s příslušenstvím, podal návrh na změnu žaloby, přičemž kurz akcie pro účely určení výše ušlého zisku stanovil k datu 10. 12. 2007, kdy tento dosáhl svého maxima. Na uvedené rozpory v tvrzeních žalobce ostatně poukazuje i dovolací soud pod bodem 48. odůvodnění rozsudku, jímž byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zčásti zrušen.

33. Ohledně termínu prodeje 140 000 kusů akcií [Anonymizováno], pokud by z účtu žalobce nebyly neoprávněně převedeny, tak zůstalo nejasno, neboť žalobce neprokázal, že je hodlal prodat právě k datu 10. 12. 2007. Dovodit pak nelze ani žádné jiné datum, které by případně bylo možno považovat za datum rozhodné pro určení toho, zda žalobci ušel zisk z nerealizovaného prodeje a v jaké výši. V rovině hypotetické se ocitá i tvrzení žalobce, resp. jeho konstrukce, že v jím uváděný den by byl býval prodal všech 140 000 kusů akcií. Výše již bylo konstatováno, že žalobce ihned po zjištění odcizení těchto akcií nakoupil 5 000 kusů akcií [Anonymizováno], přičemž tyto prodal až v roce 2009, což naopak nasvědčuje jeho vůli akcie uvedené společnosti držet a z těchto pobírat přírůstky v podobě dividend, když on sám v průběhu řízení opakovaně uvedl, že bezmezně věřil v jejich potenciál.

34. Pokud jde o návrh žalobce na doplnění dokazování jeho doplňujícím výslechem, k jeho provedení odvolací soud v zájmu hospodárnosti řízení nepřistoupil, neboť konstrukce žalobce, že všech 140 000 kusů akcií [Anonymizováno] by prodal právě dne 17. 12. 2007, nemůže, jak výše bylo vysvětleno, obstát bez toho, že takto tvrzený prodej by byl býval vyústěním děje započatého v době, kdy žalobci ničeho nebylo známo o neoprávněném převodu akcií. Na takové skutkové verzi však argumentace žalobce vybudována není a nebyla, v důsledku čehož by jeho doplňující účastnická výpověď ničeho zásadního pro rozhodnutí odvolacího soudu přinést nemohla.

35. S odkazem na závěry shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I. změnil podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tak, že žalobu v rozsahu částky 102 332 100 Kč s úrokem z prodlení z této částky jako nedůvodnou zamítl.

36. Výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím je odůvodněn ustanovením § 224 odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., podle kterých bylo žalované přiznáno právo na plnou náhradu nákladů, jak jí v řízení byly účelně vynaloženy, neboť její neúspěch ve věci (1,65 %) lze považovat za poměrně nepatrný.

37. Jak ze spisu vyplývá, řízení bylo v dané věci zahájeno dne 18. 12. 2006 (§ 82 odst. 1 o. s. ř.), tedy za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb. Uvedená vyhláška byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. 5. 2013, kdy tento byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013.

38. Odvolací soud konstatuje, že Nejvyšší soud sice dovodil v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, však zdůraznil, že při úvaze o aplikaci advokátního tarifu je třeba respektovat právní názor vyslovený Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15. V něm Ústavní soud dovodil, že při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích § 136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu. Přitom je namístě vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení plynoucí z § 142 odst. 1 o. s. ř., přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tím účelem lze vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky.

39. Pokud jde o náklady právního zastoupení spočívající v odměně za zastupování žalované, resp. SCP advokátem v řízení před soudem prvního stupně, je v dané věci postup nastíněný v odůvodnění nálezu shora uvedeného plně odůvodněn, neboť náklady tohoto zastoupení, které žalobce mohl v době podání žaloby pro případ svého neúspěchu předpokládat, činily podle ustanovení § 3 odst. 1 bod 9. vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 482 090 Kč bez daně z přidané hodnoty, zatímco náklady právního zastoupení spočívající v odměně za 17 úkonů právní služby po 113 580 Kč podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., které lze považovat za účelně vynaložené, by činily 1 930 860 Kč bez daně z přidané hodnoty. Uložení povinnosti k náhradě nákladů více než čtyřnásobně převyšujících výši nákladů řízení, riziko, jejichž náhrady žalobce podáním žaloby podstoupil, by podle odvolacího soudu bylo zjevně v rozporu s principem ochrany legitimního očekávání.

40. Odvolací soud proto určil výši nákladů řízení žalované za řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně jejího zástupce volnou úvahou (§ 136 o. s. ř.), přičemž za přiměřenou okolnostem případu považuje částku 482 090 Kč, která odpovídá odměně podle přísudkové vyhlášky. Žalované dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za 17 úkonů právní služby po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (vyjádření k žalobě z 3. 5. 2007, vyjádření ke změně žaloby z 5. 9. 2008, podání z 5. 9. 2008, z 5. 3. 2009 a z 31. 3. 2011, účast při jednáních konaných dne 19. 2. 2009, 21. 5. 2009, 8. 12. 2009, 17. 6. 2010, 30. 11. 2010, 15. 3. 2011, 10. 5. 2011, 28. 6. 2011, 3. 11. 2011, 7. 2. 2013 a 10. 12. 2013 a dále účast při vyhlášení mezitímního rozsudku dne 23. 10. 2014) a náhrada za daň z přidané hodnoty z takto přiznané odměny a paušálních náhrad (102 309,90 Kč Kč).

41. Za další úkony žalované v řízení před soudem prvního stupně v době, kdy byla zastoupena advokátem, náhrada hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznána nebyla, neboť dle odvolacího soudu se nejedná o samostatné úkony právní služby ve smyslu ustanovení § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V případě podání žalované ze dne 18. 12. 2009, 17. 11. 2011, 19. 12. 2012, 22. 2. 2013 a 10. 6. 2013 je třeba konstatovat, že tato se týkají nikoli věci samé, nýbrž otázek souvisejících s dokazováním. Za vyjádření ve věci samé nelze považovat ani podání žalované ze dne 4. 6. 2010, když jeho obsahem je vyjádření k listinám z policejního spisu. Pokud jde o jednání dne 4. 5. 2010, tohoto se žalovaná ani její zástupce nezúčastnili a tedy úkon právní služby vůbec vykonán nebyl. Ohledně jednání dne 5. 10. 2010 a dne 11. 9. 2014 odvolací soud konstatuje, že podle obsahu protokolů z nich byla obě jednání odročena bez toho, že by bylo přistoupeno k projednání věci. K písemným vyjádřením ze dne 29. 11. 2010, 5. 12. 2013 a 21. 1. 2014 je pak třeba uvést, že jejich obsahem je shrnutí toho, co žalovanou již v řízení bylo uvedeno, v důsledku čehož se nejedná o účelně vynaložený náklad.

42. Vzhledem k tomu, že od data 13. 11. 2014 již žalovaná nebyla zastoupena advokátem, náleží jí za úkony, které v řízení vykonala po datu 6. 10. 2015, kdy nabyla účinnosti vyhláška č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, paušální náhrada nákladů řízení ve výši 16 x 300 Kč, když za úkony žalovanou učiněné před soudem prvního stupně po uvedeném datu, v řízení o odvolání žalované proti mezitímnímu rozsudku, v řízení o odvolání žalobce a žalované proti konečnému rozsudku a v řízení dovolacím je třeba ve smyslu uvedené vyhlášky považovat odvolání proti rozsudku ze dne 23. 10. 2014, č. j. 15 Cm 319/2006-867, vyjádření ze dne 24. 3. 2016, odvolání žalované proti rozsudku ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149, vyjádření žalované k odvolání žalobce, dovolání, vyjádření ze dne 16. 9. 2021 a ze dne 29. 11. 2017 a dále účast žalované při jednáních konaných před soudem prvního stupně dne 19. 7. 2016, 18. 10. 2016, 20. 12. 2016, 20. 6. 2017, 7. 11. 2017 a 8. 12. 2017 a před soudem odvolacím dne 1. 2. 2015, 16. 10. 2018 a dne 23. 9. 2021.

43. Za další úkony, které žalovaná vykonala v soudním řízení v době, kdy nebyla zastoupena advokátem, jí paušální náhrada nákladů řízení přiznána nebyla z důvodu, že se jedná o úkony, které nelze podřadit pod ustanovení § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Vyjádření žalované ze dne 30. 11. 2016 není podáním ve věci samé, neboť žalovaná se v něm pouze vyjadřuje k důkaznímu návrhu žalobce na zpracování revizního znaleckého posudku. Obdobné platí ohledně podání ze dne 6. 2. 2012, jehož obsahem je rovněž vyjádření žalované v tomto směru. V podání ze dne 30. 1. 2017 žalovaná formulovala otázky, které by měly být položeny znalci a v podání ze dne 20. 7. 2017 se vyjadřuje k důkazní situaci v řízení. Ani tato podání tak nelze považovat za úkony ve věci samé. Pokud jde o doplnění odvolání proti konečnému rozsudku soudu prvního stupně, toto nelze považovat za samostatný úkon, nýbrž jde o součást úkonu odvolání ve smyslu § 1 odst. 3, písm. f/ vyhlášky č. 254/2015 Sb.

44. Žalované tak byla proti žalobci přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů a před soudem dovolacím v celkové výši 594 299,90 Kč, která odpovídá součtu odměny za zastupování žalované, resp. SCP advokátem ve výši 482 090 Kč, paušálních náhrad hotových výdajů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (17 x 300 Kč), náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 102 309,90 Kč a dále paušálních náhrad nákladů řízení podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (16 x 300 Kč).

45. Odvolací soud dále rozhodl postupem podle ustanovení § 224 odst. 2 ve spojení s § 148 odst. 1 o. s. ř. o nákladech řízení, které vznikly státu ve výši 44 898,50 Kč, jež odpovídá znalečnému vyplacenému znalci doc. Ing. Richardu Dreslerovi, CSc. z rozpočtových prostředků státu. Neúspěch žalobce činí v daném případě 98,35 %, neúspěch žalované pak 1,65 %. Žalobce byl proto zavázán podle výsledku řízení k zaplacení náhrady nákladů řízení státu ve výši 44 157,68 Kč, která odpovídá 98,35 % z částky 44 898,50 Kč. K zaplacení částky 740,82 Kč, jež odpovídá 1,65 % z částky 44 898,50 Kč, byla podle výsledku řízení zavázána žalovaná, jejíž neúspěch v řízení činí uvedených 1,65 %.

Poučení