27 Cdo 149/2019

Rubrum

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce I. G., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, se sídlem v Praze 6, Půlkruhová 813/34, PSČ 160 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 10, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení 167.955.700 Kč s příslušenstvím, 1.071.000 Kč s příslušenstvím, 1.785.000 Kč s příslušenstvím a 2.380.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 319/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, takto:

Výrok

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232, se – s výjimkou té části prvního výroku, kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149 – ruší a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobce se žalobou došlou Městskému soudu v Praze 18. 12. 2006 domáhá (poté, kdy Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2008, č. j. 15 Cm 319/2006-122, připustil změnu žaloby), aby soud uložil žalované (jako právní nástupkyni Střediska cenných papírů, identifikační číslo osoby 48112089) zaplatit žalobci celkem 173.191.700 Kč s příslušenstvím, a sice: 1) 167.955.700 Kč s příslušenstvím jako zisk, který by žalobce podle svých tvrzení získal, pokud by 10. 12. 2007 prodal 140.000 kusů akcií společnosti ČEZ, a. s. (dále jen „akcie“), které Středisko cenných papírů v období od 19. 5. 2004 do 15. 9. 2004 převedlo z účtu žalobce, aniž by k tomu dal žalobce příkaz (dále jen „neoprávněný převod akcií“), 2) 1.071.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2004 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií, 3) 1.785.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2005 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií, a 4) 2.380.000 Kč s příslušenstvím jako dividendu, která by připadala na akcie za rok 2006 a kterou by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 12. 2017, č. j. 15 Cm 319/2006-1149: 1) uložil žalované zaplatit žalobci 102.332.100 Kč s úrokem z prodlení ve výši i. 9,75 % ročně od 11. 12. 2007 do 31. 12. 2007, ii. 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, iii. 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, iv. 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, v. 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, vi. 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, vii. 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, viii. 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, ix. 7,05 ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a x. 8,05 ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok I.), 2) uložil žalované zaplatit žalobci 1.071.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši i. 8,75 % ročně od 2. 8. 2005 do 31. 12. 2005, ii. 9 % ročně od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006, iii. 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, iv. 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, v. 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, vi. 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, vii. 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, viii. 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, ix. 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, x. 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, xi. 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, xii. 7,05 ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a xiii. 8,05 ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok II.), 3) uložil žalované zaplatit žalobci 1.785.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši i. 9 % ročně od 3. 8. 2006 do 31. 12. 2006, ii. 9,5 % ročně od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, iii. 9,75 % ročně od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, iv. 10,5 % ročně od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, v. 10,75 % ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, vi. 9,25 % ročně od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, vii. 8,5 % ročně od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009, viii. 8 % ročně od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2010, ix. 7,75 % ročně od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2012, x. 7,5 % ročně od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012, xi. 7,05 ročně od 1. 1. 2013 do 30. 6. 2013 a xii. 8,05 ročně od 1. 7. 2013 do zaplacení (výrok III.), 4) zamítl žalobu o zaplacení 65.623.600 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), 5) zamítl žalobu o zaplacení 2.380.000 Kč s příslušenstvím (výrok V.), 6) uložil žalobci zaplatit České republice náklady řízení ve výši 17.510,41 Kč (výrok VI.), 7) uložil žalované zaplatit České republice náklady řízení ve výši 27.388,09 Kč (výrok VII.) a 8) uložil žalované „nahradit“ žalobci náklady řízení ve výši 1.303.057 Kč (výrok VIII.).

3. Vyšel přitom z toho, že: 1) Žalobce vlastnil 140.000 kusů akcií. 2) Dne 19. 5. 2004 bylo neoprávněně převedeno 20.000 akcií žalobce; cena za akcii dosahovala 173,65 Kč. 3) Dne 23. 6. 2004 bylo neoprávněně převedeno 6.000 akcií žalobce; cena za akcii dosahovala 183,45 Kč. 4) Dne 10. 9. 2004 bylo neoprávněně převedeno 50.000 akcií žalobce; cena za akcii dosahovala 228,50 Kč. 5) Dne 14. 9. 2004 bylo neoprávněně převedeno 10.000 akcií žalobce; cena za akcii dosahovala 233,80 Kč. 6) Dne 15. 9. 2004 bylo neoprávněně převedeno 54.000 akcií žalobce; cena za akcii dosahovala 239,40 Kč. 7) Dne 4. 12. 2006 dosahovala cena za akcii 954,26 Kč. 8) Dne 10. 12. 2007 dosahovala cena za akcii 1.423 Kč. 9) Ze znaleckého posudku doc. Ing. Richarda Dreslera, CSc., č. 01102012, bylo zjištěno, že den 10. 12. 2007 nebyl z hlediska ceny, za kterou byly obchodovány akcie společnosti ČEZ, a. s., pro dané období nijak výjimečný a význam získal „až ex-post, kdy již vyšších uzavíracích cen nebylo dosaženo.“ 10) Valná hromada společnosti ČEZ, a. s., která se konala 20. 6. 2005, rozhodla o rozdělení zisku společnosti ČEZ, a. s. za rok 2004, a to ve výši 9 Kč na akcii před zdaněním (tato dividenda byla splatná 20. 6. 2005). 11) Valná hromada společnosti ČEZ, a. s., která se konala 23. 6. 2006, rozhodla o rozdělení zisku společnosti ČEZ, a. s. za rok 2005, a to ve výši 15 Kč na akcii před zdaněním (tato dividenda byla splatná 1. 8. 2006). 12) Městský soud v Praze rozhodl (mezitímním) rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 15 Cm 319/2006-867, který nabyl právní moci 11. 1. 2016, že žaloba je vůči žalované co do základu důvodná (dále jen „mezitímní rozsudek“). 13) K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 225/2015-964, potvrdil mezitímní rozsudek s tím, že „výše škody zatím určena není (…) je však obecně známo, že ČEZ, a. s., vyplácel dividendu prakticky rok co rok (…) i kdyby si žalobce sporné akcie jen ponechal bez dalšího, získal by nejméně dividendu, což je případ ušlého zisku zcela nepochybně,“ a tak „je dostatečně pravděpodobné, že žalobci nějaký zisk ušel.“

4. Soud prvního stupně nejprve zopakoval, že je mu „z jeho rozhodovací činnosti známo,“ že žalované byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2016, č. j. 23 Cm 77/2005-621, uloženo zaplatit žalobci 30.904.300 Kč s příslušenstvím (náklady řízení) jako (skutečnou) škodu, která žalobci vznikla tím, že došlo k neoprávněnému převodu akcií. V projednávané věci je předmětem řízení ušlý zisk, kterého by žalobce dosáhl, kdyby k neoprávněnému prodeji akcií nedošlo a kdyby dal žalobce pokyn k prodeji akcií až 10. 12. 2007.

5. Poté soud konstatoval, že v projednávané věci byl vydán mezitímní rozsudek, který Vrchní soud v Praze (jako věcně správný) potvrdil, a proto bylo v této fázi řízení na místě „posoudit, zda a v jaké výši vznikl žalobci nárok na zaplacení jím tvrzeného ušlého zisku.“

6. Nato soud prvního stupně uvedl, že je v projednávané věci obtížné „stanovit ‚pravidelný běh událostí‘, neboť se, v případě žalobce, nejednalo o opakování nějakého ‚pravidelného‘ či ‚obvyklého‘ obchodu.“ V žalobě požadoval žalobce (původně) ušlý zisk za neoprávněný prodej akcií, který vyčíslil tak, že jde o rozdíl mezi cenou, kterou měly akcie v době neoprávněného převodu, a částkou, kterou by získal, kdyby k prodeji akcií došlo 4. 12. 2006. Teprve poté (podáním datovaným 25. 7. 2008) svoji žalobu „rozšířil“ s tím, že požaduje ušlý zisk k 10. 12. 2007. Z toho je podle soudu zřejmé, že žalobce „ještě v roce 2006 žádný plán na prodej akcií k 10. 12. 2007 neměl a toto datum určil až zpětně v době, kdy bylo zřejmé, že kurz akcií (…) ze svého absolutního maxima poklesl.“

7. Protože žalobce zvolil v původním znění žaloby vyčíslení ušlého zisku k 4. 12. 2006, dospěl soud prvního stupně k názoru, že tímto dnem žalobce „určil, že by k tomu datu dal pokyn k prodeji akcií;“ k tomu soud dodal, že „jiné úvahy soudu by byly toliko hypotetické, stejně jako tvrzení žalobce, že by pokyn k prodeji svých akcií dal právě dne 10. 12. 2007.“

8. Ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na dividendy, které připadaly na akcie za léta 2004 až 2006 a které by žalobce získal, kdyby nedošlo k neoprávněnému převodu akcií, soud opětovně vyšel z toho, že by své akcie žalobce prodal 4. 12. 2006. Žalobě tedy vyhověl v rozsahu požadovaného nároku na dividendy, které připadaly na akcie za roky 2004 a 2005. V rozsahu nároku na dividendu, která připadala na akcie za rok 2006, soud žalobu zamítl.

9. K výpočtu příslušenství soud – mimo jiné (ohledně částek, jež má žalovaná podle výroku I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně zaplati žalobci) – uvedl, že výše úroků z prodlení od 1. 7. 2013 odpovídá „podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v platném znění (sedm procentních bodů), a podle repo sazby stanovené Českou národní bankou (…) ročně výši repo sazby (0,05 %) zvýšené o osm procentních bodů, tj. 8,05 %.“

10. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2018, č. j. 5 Cmo 169/2018-1232: 1) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a 2) uložil žalované „nahradit“ žalobci náklady odvolacího řízení ve výši 592.552,50 Kč (druhý výrok).

11. Odvolací soud odmítl argumentaci žalované, podle které sice mohla předvídat, že v důsledku neoprávněného převodu akcií vznikne škoda, avšak nemohla předvídat její výši (zejména co do ušlého zisku). Soud měl za samozřejmé, že se ceny cenných papírů vyznačují „mnohem větší těkavostí“ než jiné „komodity“ a že jsou běžné jak poměrně rychlé vzestupy cen, tak i jejich rychlé pády. Vzhledem k tomu, že jde o jev, který je pro akciové trhy typický, musí – podle soudu – zúčastněné osoby předvídat i to, že „oproti rozhodné době může cena konkrétního investičního nástroje značně vzrůst, stejně jako se může radikálně snížit.“

12. Poté odvolací soud uvedl, že „investoři sice nakupují akcie nebo jiné instrumenty za účelem dalšího prodeje, ale v naprosté většině případů vůbec nemají představu, kdy je prodají, neboť hodlají využít situace, kdy se jim poměry na trhu budou jevit jako optimální pro prodej, jenž byl od počátku zamýšlen.“ Proto podle soudu „nelze ani v posuzovaném případě exaktně uvést, jaký obchod by se svými akciemi žalobce uskutečnil, kdyby nedošlo k jejich krádeži,“ na druhou stranu se však nelze ani „postavit na stanovisko, že pro tuto obtížnost, na kterou žalovaná samozřejmě zcela případně poukazuje, je možnost náhrady ušlého zisku na kapitálovém trhu vyloučena.“ Odvolací soud proto (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že „tím, jak žalobce v žalobě označil za rozhodný okamžik den 4. 12. 2006, dal najevo, že k tomuto dni by akcie prodal.“

13. Argumentaci, podle které by žalobce akcie prodal teprve 10. 12. 2007, odvolací soud neuvěřil, konstatuje: „aby bylo možné připustit, že žalobce je tak mimořádně schopný, že je i jen schopen exaktně předvídat vývoj poměrů na kapitálovém trhu, musely by být skutečnosti, jež uvedl ve své výpovědi, již obsahem žalobních tvrzení a reálný vývoj by je musel potvrdit.“

14. Na základě těchto úvah odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně „uvážlivě vyšel jako z rozhodného data, jakkoliv je určení takového okamžiku velmi obtížné, z data 4. 12. 2006,“ a tak od tohoto data „odvodil zcela případně výši ušlého zisku, který spočívá ve ztracených dividendách, a rovněž ušlého zisku, jenž má původ v cenovém rozdílu.“ Soud prvního stupně žalobci podle odvolacího soudu také správně nepřiznal nárok na ušlý zisk v podobě dividendy, která připadala na akcie za rok 2006.

II. Dovolání a vyjádření k němu

15. Proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu v rozsahu „potvrzených výroků soudu prvního stupně stanovujících povinnost plnění pro žalovanou“ podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice otázek (posuzováno podle obsahu), zda: 1) podání žaloby je důkazem, že by k datu, které je označeno v žalobě, došlo ke skutečnosti, jež má zakládat jeho nárok na náhradu ušlého zisku (zda by žalobce k tomuto datu akcie, nebýt jejich neoprávněného převodu, prodal), 2) je v případě porušení povinnosti při převodu cenných papírů předvídatelná škoda ve formě ušlého zisku neomezená z důvodu „kolísavosti hodnoty akcií“, 3) výše úroků z prodlení, jejichž splatnost nastala před 1. 7. 2013, se stanoví podle nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky (dále jen „nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“), ve znění od 1. 7. 2013.

16. Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žaloba bude „v plném rozsahu zamítnuta“, resp. aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

17. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká závěr, podle kterého by žalobce prodal akcie 4. 12. 2006, neboť toto datum označil v původním znění své žaloby. Podle jejího názoru musí být ušlý zisk vždy specifikován konkrétně, jeho eventuální budoucí dosažení musí být v podstatě nepochybné a nemůže jít jen o hypotetickou zamýšlenou možnost dosažení nějakého zisku (k tomu dovolatelka odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008, a ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012); přitom je na poškozeném, aby prokázal, že by se jeho majetkový stav (nebýt protiprávního jednání škůdce) zvýšil. Vyšel-li tedy odvolací soud z toho, že pokud žalobce v původním znění žaloby „označil za rozhodný okamžik 4. 12. 2006, dal najevo, že k tomuto dni by akcie prodal,“ je podle mínění dovolatelky právní posouzení této otázky nesprávné, neboť tato skutečnost nebyla předmětem dokazování.

18. V této souvislosti dovolatelka odkazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 12. 2015, č. j. 5 Cmo 225/2015-964, který (jako věcně správný) potvrdil mezitímní rozsudek a v němž odvolací soud uvedl, že „za ušlý zisk nelze považovat jen zvyšování hodnoty sdružených aktiv (…), o ušlém zisku z cenových rozdílů lze uvažovat jen za předpokladu, že bude spolehlivě prokázáno, že by žalobce akcie prodal, kdy a za jakých podmínek a co by při tom získal navíc.“ To v řízení podle mínění dovolatelky prokázáno nebylo. Přitom „v důsledku chybného rozhodnutí o nároku na náhradu ušlého zisku z prodeje akcií odvolací soud rozhodl chybně i o nároku na náhradu ušlého zisku z dividend,“ neboť nárok na náhradu ušlého zisku v podobě dividend „vzhledem k okolnostem“ (které dovolatelka blíže nespecifikuje) je „nutné limitovat datem, kdy žalobce krádež akcií zjistil.“

19. Dovolatelka dále namítá, že v době, kdy došlo k neoprávněnému převodu akcií, nemohla „znát a ani v nejmenším předvídat“, jakým způsobem se vyvine kurz akcií společnosti ČEZ, a. s. Dovolatelka uvádí, že neměla na tvorbu tržních cen žádný vliv a ona (ani její právní předchůdce) neměli za úkol kurz akcií predikovat. Podle mínění dovolatelky nešlo předvídat ani, jak se bude vyvíjet hospodářský výsledek společnosti ČEZ, a. s., a tedy ani to, zda (popřípadě v jaké výši) bude vyplácena dividenda.

20. Dovolatelka brojí konečně i proti způsobu, jakým byla určena výše příslušenství za období od 1. 7. 2013 do zaplacení. Poukazuje na § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., a s odkazem na čl. II bod 1 nařízení vlády č. 180/2013 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., uvádí, že pro určení výše úroku z prodlení neměla být rozhodující dikce § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném od 1. 7. 2013. Výše repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, tak neměla být zvýšena o osm (nýbrž jen o sedm) procentních bodů.

21. Dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu. Tento návrh Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 5. 2019, č. j. 27 Cdo 149/2019-1286, zamítl.

22. Žalobce ve vyjádření k dovolání upozorňuje na „naprostou ekonomickou neobratnost“ dovolatelky, neboť „jsou ignorovány základní principy obchodování s cennými papíry.“ Dovolatelka vytváří náhled na burzovní obchody jako na něco naprosto chaotického, nelogického a nepředvídatelného, což je podle žalobce nesprávné.

23. K otázce předvídatelnosti žalobce uvádí, že „bylo zcela zřejmé, že akcie ČEZ byla nejdříve podhodnocena a následně uměle zvednuta.“ Samozřejmě, když „tato ‚bublina‘ splaskla, klesly akcie cca na 800 Kč/1 Ks,“ a proto se žalobce obrátil na soud s tím, že po 10. 12. 2007 by již akcie v žádném případě nedržel.

24. Žalobce navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání a) Obecně

25. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

26. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

27. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.

28. Podle § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. b) Vázanost dovolacího soudu důvody dovolání

29. Nejvyšší soud je v rámci dovolacího přezkumu vázán rozsahem, ve kterém byl napaden výrok přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 242 odst. 1 o. s. ř.). Rozsah dovolacího přezkumu je určen dovolatelem, a tak se (jako každý jiný procesní úkon účastníka řízení) posuzuje podle svého obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).

30. Dovolatelka (posuzováno podle obsahu dovolání) nenapadá část prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou odvolací soud potvrdil výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně (kterými byla žaloba v příslušných částech zamítnuta). Proto se Nejvyšší soud ve vztahu k této části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu nezabýval přípustností dovolání. c) Objektivní přípustnost dovolání

31. Při posuzování přípustnosti dovolání proti zbývajícím částem prvního výroku rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval nejprve v pořadí druhou z dovolatelkou formulovaných otázek.

32. Namítá-li dovolatelka, že „neexistuje žádná obvyklá výše ceny akcií, ani obvyklá výše dividendy“ a že tedy „nelze dovodit, že by žalované měl být znám kurz akcií či budoucí výše dividendy (…) neboť žádná předvídatelná výše neexistuje,“ přehlíží, že při hodnocení, zda jde o případ nepředvídatelné škody, je třeba vzít v úvahu znalost, kterou škůdce měl vzhledem ke své situaci a okolnostem vztahujícím se jen k němu, ale dále, pokud nelze dojít k závěru, že vzhledem k nim možnost vzniku škody předvídal, je třeba vyjít z úvahy, co v dané situaci mohl předvídat obchodu dbalý podnikatel; nejde přitom o uvažování pravděpodobné možnosti, ale o to, zda jako možnost vznik uplatněné škody přicházel v úvahu, a to vzhledem k okolnostem daného případu v době vzniku závazku a skutečnostem, o kterých pečlivý podnikatel měl vědět (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3202/2013, uveřejněný pod číslem 48/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

33. V tomto směru je úvaha odvolacího soudu, podle které musí osoby zúčastněné na obchodování s cennými papíry na evropském regulovaném trhu předvídat, že „oproti rozhodné době může cena konkrétního investičního nástroje značně růst stejně, jako se může radikálně snížit,“ plně v souladu s právě citovanou judikaturou dovolacího soudu. V pořadí druhá z dovolatelkou formulovaných otázek proto dovolání přípustným nečiní.

34. Pro řešení v pořadí první a třetí z dovolatelkou formulovaných otázek dovolání ovšem přípustné je (podle § 237 o. s. ř.), neboť při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené (níže uvedené) rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a) K určení výše ušlého zisku

35. Podle § 373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), kdo poruší svou povinnost ze závazkového vztahu, je povinen nahradit škodu tím způsobenou druhé straně, ledaže prokáže, že porušení povinností bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost.

36. Podle § 379 obch. zák. nestanoví-li tento zákon jinak, nahrazuje se skutečná škoda a ušlý zisk. Nenahrazuje se škoda, jež převyšuje škodu, kterou v době vzniku závazkového vztahu povinná strana jako možný důsledek porušení své povinnosti předvídala nebo kterou bylo možno předvídat s přihlédnutím ke skutečnostem, jež v uvedené době povinná strana znala nebo měla znát při obvyklé péči.

37. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Ušlý zisk je definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. 2) Škoda v podobě ušlého zisku musí být vymezena nejen výší, nýbrž (v případech, kdy nejde o jednorázově ušlý zisk) i obdobím, za které vznikla. 3) Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. 4) Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. 5) Přitom musí být dán taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat, a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. 6) Nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. 7) Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo. 8) Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by získal určitý prospěch, tíží žalobce, který je povinen nepochybně prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu; neunesl-li břemeno v tomto směru, nemůže být ve sporu úspěšný.

38. Srov. například stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, Cpj 87/70 (uveřejněné pod číslem 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 371/2007, ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1273/2009, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 32 Odo 271/2005, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn 25 Cdo 818/2005, či ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2912/2012.

39. Škoda v podobě ušlého zisku může spočívat v rozličných okolnostech; záleží proto na žalobci, jak tuto škodu skutkově vymezí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4013/2015) a zda tvrzené skutečnosti prokáže.

40. Současně platí, že při určení výše skutečné škody na věci se vychází z ceny v době poškození.

41. Vznikne-li někomu škoda v důsledku neoprávněného převodu jím vlastněných zaknihovaných kótovaných akcií na třetí osobu (jako tomu bylo v projednávané věci), může poškozený tvrdit a prokazovat, že by dotčené akcie držel i poté, kdy mu byly „odcizeny“, a že by je prodal k určitému datu. Prokáže-li tato svá tvrzení, může se domoci jak náhrady skutečné škody (ve výši odvozené od kursu akcií ke dni, kdy mu byly „odcizeny“), tak i náhrady ušlého zisku, a to jak „v podobě dividend“ za období, po něž by akcie držel, tak i „v podobě kurzového rozdílu“ ke dni, k němuž by je prodal.

42. Ušlý zisk ve formě nevyplacených dividend by poškozený mohl požadovat také tehdy, pokud by se domáhal skutečné škody uvedením v předešlý stav, tedy vydání „odcizených“ akcií (jejich připsání na majetkový účet zaknihovaných cenných papírů). V takovém případě by mohl požadovat ušlé dividendy za období mezi „odcizením“ akcií a jejich opětovných připsáním na majetkový účet.

43. Požaduje-li poškozený náhradu skutečné škody v penězích, jejíž výši odvozuje od kursu akcií na regulovaném trhu ke dni, kdy mu byly tyto akcie „odcizeny“ z majetkového účtu zaknihovaných cenných papírů, a domáhá-li se současně i úroku z prodlení s plněním této peněžité povinnosti (počítaném od „odcizení“ akcií), vymezuje skutkově škodu tak, jako by akcie prodal ke dni, kdy mu byly „odcizeny“ z účtu, a jako by od tohoto dne místo akcií držel jejich peněžitou hodnotu. Za takto vymezeného skutkového stavu je však třeba vycházet z toho, že po tomto datu by poškozený akcie již nedržel, a tudíž by mu nemohl ujít zisk v podobě dividend či kursového rozdílu. Funkci ušlého zisku v tomto případě plní úroky z prodlení s placením peněžité náhrady skutečné škody, které představují časovou hodnotu peněz.

44. Žalobce v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 77/2005 (viz odst. [4] tohoto rozhodnutí) vymezil skutkově skutečnou škodu tak, jak je popsáno v předchozím odstavci; v rozsahu původně požadovaných úroků z prodlení však nárok vzal zpět a v této části soud řízení zastavil.

45. V poměrech projednávané věci jsou soudy, včetně Nejvyššího soudu, i účastníci vázáni závěry mezitímního rozsudku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 3490/2017, kterým bylo odmítnuto dovolání dovolatelky ve věci vedené Městským soudem v Praze pod sp. zn. 23 Cm 77/2005). Řešení otázky důvodnosti základu uplatněného nároku tedy již po právní moci mezitímního rozsudku nemůže být znovu přezkoumáváno. Odvolací soud se mohl zabývat pouze výší nároku. Potud je právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu správné.

46. Přitakat již ovšem nelze dalším závěrům, k nimž odvolací soud dospěl při řešení otázky výše ušlého zisku, který by žalobce získal prodejem akcií, kdyby nedošlo k jejich „odcizení“, resp. který by získal z dividend.

47. Obecně platí (a potud lze souhlasit s argumentací dovolatelky), že má-li být žalobce s nárokem na náhradu ušlého zisku úspěšný, musí soud na základě tvrzení žalobce (resp. provedeného dokazování a všeho, co vyšlo za řízení najevo) nabýt „vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě“ (srov. Macur, J. Postmodernismus a zjišťování skutkového stavu v civilním soudním řízení. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2001, s. 171), že nebýt protiprávního jednání škůdce, žalobce by s ohledem na pravidelný běh věcí získal majetkový prospěch (ušlý zisk).

48. V projednávané věci skutková tvrzení žalobce (srov. zejména rozpory v jeho tvrzeních o tom, kdy akcie hodlal prodat), natož pak provedené důkazy neumožňují přijmout závěr, že by – nebýt protiprávního jednání dovolatele – žalobce dosáhl jím tvrzeného majetkového prospěchu v podobě výnosu z kursového rozdílu. Jinak řečeno, nelze hovořit o tom, že by odvolací soud ohledně termínu prodeje akcií (a tedy i stran výše ušlého zisku) nabyl vnitřního přesvědčení odpovídajícího praktické jistotě, a proto nelze přijmout právní posouzení věci vystavěné tak, jako by odvolací soud rozhodoval na základě plně zjištěného skutkového stavu.

49. Tato neúplnost ve zjištěném skutkovém stavu se přitom nepromítá jen do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk, který by žalobce získal prodejem svých akcií (kdyby k „odcizení“ akcií nedošlo), ale i do závěru o důvodnosti nároku na ušlý zisk v podobě dividend připadajících na akcie za léta 2004 a 2005, neboť není zřejmé, zda by v rozhodné době žalobce akcie (stále) držel.

50. Nebylo-li možné rozhodnout na základě plně zjištěného skutkového stavu, měl o tom odvolací soud žalobce poučit (§ 213b ve spojení s § 118a o. s. ř.) a případně též doplnit dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3212/2013). Pokud by odvolací soud ani poté nenabyl vnitřní přesvědčení odpovídající praktické jistotě ohledně určení okamžiku, ve kterém by své akcie žalobce prodal (nebýt jejich „odcizení“), nezbývalo by než rozhodnout na základě obecných pravidel o rozložení důkazního břemene (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3108/2010, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011, uveřejněný pod číslem 46/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); přitom ovšem nelze pominout, že je odvolací soud vázán závěry mezitímního rozsudku (viz odst. [45] tohoto rozhodnutí).

51. Závěr o důvodnosti obou částí žalobcem uplatněného nároku je tedy přinejmenším předčasný. Pro účely dalšího postupu v řízení Nejvyšší soud dodává, že – s ohledem na závěry mezitímního rozsudku – nebude-li prokázáno, že by žalobce akcie prodal dříve, nelze než vycházet z presumpce, podle níž by žalobce akcie v letech 2004 a 2005 držel. b) K určení výše úroků z prodlení

52. Podle § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

53. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb, ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb., (účinném od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010), odpovídá výše úroků z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů; v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

54. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb. (účinném od 1. 7. 2010 do 30. 6. 2013), odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů.

55. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb., (účinném od 1. 7. 2013), odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů.

56. Podle čl. II nařízení vlády č. 33/2010 Sb., se výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí dosavadními právními předpisy.

57. Podle čl. II bodu 1 nařízení vlády č. 180/2013 Sb., se výše úroku z prodlení, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto nařízení, řídí dosavadními právními předpisy.

58. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává: 1) Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517 odst. 2 obč. zák. nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. 2) S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). 3) Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády, které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka.

59. Srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1292/2016 (uveřejněný pod číslem 42/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1322/2017.

60. Vyšel-li tedy odvolací soud v projednávané věci z toho, že k prodlení dovolatelky s placením částek, které jí byly uloženy zaplatit podle výroku I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně, došlo v letech 2005 a 2006, a potvrdil-li odvolací soud závěry soudu prvního stupně, který dovolatelce uložil, aby žalobci uhradila za období od 1. 7. 2013 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 8,05 % z dlužných částek, bylo jeho posouzení této právní otázky nesprávné.

61. Pro výši úroku z prodlení je totiž v projednávané věci rozhodující znění nařízení vlády č. 142/1994 Sb., účinné od 28. 4. 2005 do 30. 6. 2010. Podle § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., v tomto znění přitom platilo, že výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů (s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí). c) Shrnutí

62. Jelikož právní posouzení věci není správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – zrušil rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byly potvrzeny výroky IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně; viz odst. [30] tohoto rozhodnutí) a věc (v tomto rozsahu) vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).

63. Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

64. V novém rozhodnutí odvolací soud rozhodne znovu i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

65. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z části první, článku II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení