30 Cdo 1690/2025-612

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně AEZZ a. s., IČO 27064611, se sídlem v Praze 6, U Vorlíků 367/3, zastoupené JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 2581/67, o zaplacení 2 586 193 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 15 C 90/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 62 Co 503/2024-579, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2025, č. j. 62 Co 503/2024-579, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně, obchodní společnost, jejímž předmětem podnikání je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb spojených s pronájmem, hostinská činnost, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (s oborem činnosti přípravné a dokončovací stavební práce, specializované stavební činnosti, velkoobchod a maloobchod, ubytovací služby, nákup, prodej, správa a údržba nemovitostí, reklamní činnost, marketing) a prodej kvasného lihu, konzumního lihu a lihovin, se domáhá náhrady škody ve výši 2 586 193 Kč s příslušenstvím (po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 11 847 Kč), která jí měla vzniknout v důsledku krizových opatření, konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 194, 199, 211, 214, 215, 238, 241, 279, 280, 395, 396, 453, 454, 485, 493 a mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 15190/2020-4/MIIN/KAN, č. j. MZDR 15190/2020-3/MIN/KAN, č. j. MZDR 13361/2020-3/MIN/KAN, č. j. MZDR 10666/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 12745/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 12746/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 12745/2020-4/MIN/KAN, č. j. MZDR 13361/2020-2/MIN/KAN, č. j. MZDR 15190/2020-5/MIN/KAN, č. j. MZDR 16193/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 16195/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 16484/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 20588/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 20581/2020-1/MIN/KAN, č. j. MZDR 20581/2020-2/MIN/KAN, jimiž bylo omezeno či zcela zakázáno poskytování služeb mj. v provozovně žalobkyně. Tvrzená škoda podle žalobkyně představuje její ušlý zisk za období od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020, který jí ušel v příčinné souvislosti s uzavřením provozovny Luční bouda v důsledku uvedených krizových a mimořádných opatření. Žalobkyně uvedla, že v důsledku krizových opatření přijatých v souvislosti s pandemií COVID-19 jí za uvedené období oproti předchozímu roku 2019 poklesly tržby o 62 %, tedy o částku 4 320 072 Kč. Od této částky žalobkyně odečetla přijatou dotaci z dotačního programu COVID-Ubytování ve výši 1 015 200 Kč a mzdové náklady za rozhodné období ve výši 706 832 Kč, které byly z části kryty dotačním programem ANTIVIRUS. Co do částky 11 847 Kč vzala žalobkyně svou žalobu zpět. Příslušenství ve formě úroku z prodlení z dlužné částky pak požadovala od 1. 3. 2021 do zaplacení, tedy od uplynutí šestiměsíční lhůty k dobrovolnému plnění ze strany orgánů státní správy.

2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 10. 2024, č. j. 15 C 90/2021-542, zamítl žalobu s tím, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 2 586 193 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 3. 2021 do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 847 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni na náhradu nákladů řízení zaplatit žalované částku 2 700 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 částku 4 356 Kč (výrok III).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobní nárok je co do základu důvodný (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že o jeho výši a o nákladech řízení účastníků a státu bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

4. Soudy tak rozhodly poté, co byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 3005/2023-184, předchozí rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku II a III) i rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně provozuje hotel, restauraci a pivovar v Peci pod Sněžkou, v budově č. p.

203. Usnesením vlády ČR ze dne 12. 3. 2020, č. 194, vláda v souladu s čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, vyhlásila pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru označovaném jako SARS CoV-2 na území České republiky nouzový stav od 14:00 hodin dne 12. 3. 2020 na dobu 30 dnů. Prodloužení nouzového stavu až do 17. 5. 2020 je publikováno pod č. 156/2020 Sb. a pod č. 219/2020 Sb. V návaznosti na výše uvedená usnesení vlády ČR o vyhlášení nouzového stavu rozhodla vláda ČR o přijetí následujících krizových opatření ve smyslu ustanovení § 5 písm. e) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Usnesením vlády ČR ze dne 12. 3. 2020, č. 199, byla s účinností ode dne 13. 3. 2020 od 20:00 hodin zakázána přítomnost veřejnosti v čase mezi 20:00 hodin a 6:00 hodin v provozovnách stravovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 14. 3. 2020, č. 211, byl s účinností ode dne 14. 3. 2020 od 6:00 hodin do dne 24. 3. 2020 do 6:00 hodin zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách a přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 23. 3. 2020, č. 280, byl prodloužen zákaz maloobchodního prodeje a prodeje dalších služeb do dne 1. 4. 2020 do 6:00 hodin (vláda vzala na vědomí mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ze dne 23. 3. 2020, č. j. MZDR 12746/2020-1). Usnesením vlády ČR ze dne 16. 3. 2020, č. 238, byly stanoveny výjimky ze zákazu maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách. Usnesením vlády ČR ze dne 15. 3. 2020, č. 214, byl zakázán s účinností ode dne 16. 3. 2020 od 6:00 hodin do dne 24. 3. 2020 prodej ubytovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 16. 3. 2020, č. 241, byla stanovena výjimka ze zákazu prodeje ubytovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 23. 4. 2020, č. 454, byl ode dne 24. 4. 2020 od 00:00 hodin do 27. 4. 2020 do 00:00 hodin zakázán maloobchodní prodej, zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, zakázán prodej ubytovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 30. 4. 2020, č. 493, byla s účinností ode dne 11. 5. 2020 od 00:00 hodin zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, zakázán prodej ubytovacích služeb. Usnesením vlády ČR ze dne 15. 3. 2020, č. 215, byl s účinností ode dne 16. 3. 2020 od 00:00 hodin do dne 24. 3. 2020 do 6:00 hodin zakázán volný pohyb osob na území České republiky. Za období, které je předmětem žaloby, bylo výše uvedenými usneseními vlády ČR zakázáno poskytovat ubytovací služby a jejich prodej, stravovací služby, provozovat posilovny, wellness služby, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla zakázána přítomnost veřejnosti ve vnitřních bazénech a saunách, byl zakázán maloobchodní prodej a prodej služeb v provozovnách, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách poskytovatelů služeb – vnitřních sportovišť včetně vnitřních bazénů, od 16. 3. 2020 do 24. 3. 2020 byl zakázán volný pohyb osob na území celé České republiky. Žalobkyně vyzvala žalovanou k náhradě škody, která však její nárok sdělením ze dne 18. 1. 2021 odmítla.

6. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně dále vyplývá, že výše škody žalobkyně dle znaleckého posudku za období března až května 2020 je 2 586 193 Kč, tato škoda představuje zmenšení výsledků hospodaření a je očištěna o dotaci. Z výslechu zástupců znalecké kanceláře soud prvního stupně dále zjistil, že nelze vyčíslit jaká část škody představuje ušlý zisk a jaká část marně vynaložené náklady. Z faktur vystavených žalobkyni dále zjistil výši nákladů za dané období především za energie, pohonné hmoty, za servis informačních technologií a údržbu databázových systémů, rekonstrukci pokojů, poradenství i nákup zboží. Nájemné činí 8 230 000 Kč za rok.

7. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc tak, že podmínky odpovědnosti státu dle § 36 krizového zákona – přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, vznik nahraditelné škody, absence liberačního důvodu i řádné uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě – jsou splněny. Z povahy krizových opatření přitom dle soudu prvního stupně plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden, tento okamžik je nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. Nahrazovanou škodou je pak dle soudu prvního stupně jak škoda skutečná, tak ušlý zisk. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že není dána příčinná souvislost mezi krizovými opatřeními a škodou. Žalobkyně měnila v průběhu řízení svá tvrzení ohledně škody a důvody, proč žalovanou částku po žalované požaduje, neprokázala přitom ušlý zisk nad rámec kompenzací, které od státu obdržela, ani které z nákladů byly účelně vynaloženými. Co se týče nájemného a služeb souvisejících s nájmem, jde o náklady, které by žalobkyně vynaložila tak jako tak, neboť nájemní smlouva neobsahuje žádné liberační ustanovení ohledně ceny nájmu. Mzdové náklady pak žalobkyně dle soudu prvního stupně v žalobě nepožadovala. Soud prvního stupně neshledal ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody.

8. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neprokázala škodu, odvolací soud nesdílel. Žalobkyně splnila svou povinnost tvrzení ohledně požadované částky 2 586 193 Kč, ze závěrů znaleckého posudku pak dle odvolacího soudu jasně vyplývá, že uvedená škoda představuje tuto částku. Odvolací soud v bodě 47 napadeného rozsudku uvádí, že prokázání výše škody může být v daném případě skutečně obtížné, zvláště za situace, kdy nejde o celé účetní období roku 2020, ale pouze o jeho část, nelze tak žalobkyni klást k tíži, že není schopna svůj nárok prokázat jinak, než jak učinila. Jde o procesní situaci, kdy výši nároku nelze prokázat buď vůbec, nebo jen s nepoměrnými obtížemi, kterou řeší § 136 o. s. ř. Dle odvolacího soudu by bylo odepřením spravedlnosti, aby za situace, kdy žalobkyně předložila rozsáhlý důkazní materiál, zejména znalecký posudek, byly závěry znalce odmítnuty. Postup dle § 136 o. s. ř. však soud prvního stupně ani nezvažoval. V případě postupu podle § 136 o. s. ř. nelze určit výši škody pouze volnou úvahou, ale musí jít vždy o kvalifikovaný odhad podpořený konkrétními zjištěními, která lze učinit z provedených důkazů. Dle odvolacího soudu dále z krizového zákona nelze dovodit, že by jako škodu nebylo možno požadovat ušlý zisk. Příčinná souvislost mezi vzniklou škodou a krizovými opatřeními je jednoznačně dána, výši škody pak žalobkyně dle odvolacího soudu řádně prokazuje a bude na soudu, aby ji určil s přihlédnutím k § 136 o. s. ř. Poškozený se nemůže vzdát svého zákonného nároku na náhradu škody podle § 36 krizového zákona.

9. S ohledem na skutečnost, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu podle § 36 krizového zákona byly dle závěru odvolacího soudu naplněny, přistoupil ke změně zamítavého rozsudku soudu prvního stupně a vydání mezitímního rozsudku, ve kterém rozhodl o základu nároku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, a to v rozsahu výroku I. V dovolání uplatnila následující dovolací důvody.

8. Žalovaná namítá, že se odvolací soud při vydání mezitímního rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v této souvislosti odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2180/2005, sp. zn. 25 Cdo 3829/2007, sp. zn. 25 Cdo 3287/2019), pokud dovodil prokázání příčinné souvislosti, ačkoli žalobkyně nepředložila dostatečné důkazy v souladu s judikaturou. Žalovaná v bodě 25 dovolání zdůrazňuje, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi krizovými opatřeními a vznikem tvrzené škody, nebo že by tyto náklady nemusela žalobkyně vynaložit i za běžných okolností. Odvolací soud dále dle žalované nesprávně aplikoval § 136 o. s. ř. k překlenutí nedostatků v důkazech o samotné existenci nároku, namísto jeho správného použití pouze k určení výše již prokázaného nároku.

9. Žalovaná v dovolání dále uvádí, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, a to zda se škodou podle § 36 krizového zákona rozumí také ušlý zisk, nebo pouze škoda na věci. Samotné znění ustanovení § 36 krizového zákona napovídá, že je v režimu tohoto zákona nahraditelná pouze věcná škoda, nikoli ušlý zisk. Vedle jazykového výkladu k tomuto závěru vedou dle žalované také legislativní historie (poskytování náhrady škody pouze ve výjimečných případech, kdy škoda byla způsobena při konkrétní aktivní činnosti orgánů provádějících krizová opatření), úmysl zákonodárce i systematický výklad pojmů napříč právními předpisy, kdy žalovaná k pojmu „věcné škody“ v krizovém zákoně přirovnává pojem „škoda na věci“ v občanském zákoníku, kterým se rozumí faktické zničení, poškození, znehodnocení nebo odcizení věci.

10. Dle žalované je navíc zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo upravit rozsah odpovědnosti za škodu podle krizového zákona úžeji od obecné úpravy, krizový zákon je k občanskému zákoníku i k zákonu č. 82/1998 Sb. lex specialis.

11. Žalovaná navrhuje zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

12. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe, neboť žalovaná pouze nesouhlasí s jeho závěrem o existenci příčinné souvislosti, podmínky pro vydání mezitímního rozsudku byly dle žalobkyně splněny, kdyby krizová opatření podnikatelskou činnost nezakázala, mohla by žalobkyně dále podnikat a nevznikla by jí újma na majetku. Žalobkyně odkazuje přitom na judikaturu dovolacího soudu řešící škodu a krizová opatření, na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 496/2023, a sp. zn. 30 Cdo 3005/2023.

13. Dle žalobkyně je celou podstatou sporu výše škody, která doposud nebyla řešena. K jejímu určení je nutné využít § 136 o. s. ř.

14. Co se týče dovolacího důvodu, zda pojem věcná škoda zahrnuje i ušlý zisk, žalobkyně uvádí, že pokud by zákonodárce zamýšlel omezit odpovědnost státu pouze na škodu věcnou, nepochybně by tento pojem použil konzistentně ve všech odstavcích § 36 krizového zákona, nikoli pouze v odstavci 2. V krizovém zákoně je použit obecně pojem škoda a takový je nutno dle žalobkyně chápat jako škodu obecnou dle § 2984 občanského zákoníku. Historický výklad použitý žalovanou vede dle žalobkyně k nepřijatelné restrikci jejího zákonného nároku.

15. Ve vyjádření k aktuální judikatuře ze dne 17. 12. 2025, konkrétně k rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, žalobkyně uvádí, že tento plně nedopadá na její procesní situaci. Žalobkyně zdůrazňuje, že dle § 35 krizového zákona se poskytuje náhrada za omezení užívacího práva, přičemž její právo na užívání nemovitosti v nájmu za účelem poskytování ubytovacích a stravovacích služeb bylo omezeno a vznikla jí škoda minimálně v podobě nutně vynaložených nákladů (zejména nájemného).

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

20. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěr odvolacího soudu o naplnění příčinné souvislosti tedy není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalovaná v dovolání proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

21. Otázka výkladu ustanovení § 136 o. s. ř. rovněž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá za situace, kdy odvolací soud předmětné ustanovení sám v napadeném rozsudku neaplikoval, ale pouze postup dle § 136 o. s. ř. uložil soudu prvního stupně k určení výše škody (viz bod 48 až 50 napadeného rozsudku). Na vyřešení otázky výkladu ustanovení § 136 o. s. ř. tak napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda ušlý zisk z podnikání v důsledku krizových opatření, kterým bylo omezeno či zakázáno poskytování ubytovacích a stravovacích služeb, je škodou nahraditelnou dle § 36 krizového zákona, neboť při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

23. Dovolání je důvodné.

24. Podle čl. 5 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky vláda může vyhlásit nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost (odst. 1). Je-li nebezpečí z prodlení, může vyhlásit nouzový stav předseda vlády. Jeho rozhodnutí vláda do 24 hodin od vyhlášení schválí nebo zruší (odst. 3). Vláda o vyhlášení nouzového stavu neprodleně informuje Poslaneckou sněmovnu, která může vyhlášení zrušit (odst. 4).

25. Podle čl. 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky se nouzový stav může vyhlásit jen s uvedením důvodů na určitou dobu a pro určité území. Současně s vyhlášením nouzového stavu musí vláda vymezit, která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají. Podrobnosti stanoví zákon (odst. 1). Nouzový stav se může vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů. Uvedená doba se může prodloužit jen po předchozím souhlasu Poslanecké sněmovny (odst. 2). Nouzový stav končí uplynutím doby, na kterou byl vyhlášen, pokud vláda nebo Poslanecká sněmovna nerozhodnou o jeho zrušení před uplynutím této doby (odst. 3).

26. Podle § 2 písm. b) až f) krizového zákona (ve znění účinném od 1. 7. 2017 do 29. 1. 2021, tj. v době vyhlášení nyní posuzovaných nouzových stavů a krizových opatření, jakož i době vzniku tvrzené škody) pro účely tohoto zákona se rozumí b) krizovou situací mimořádná událost podle zákona o integrovaném záchranném systému, narušení kritické infrastruktury nebo jiné nebezpečí, při nichž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav nebo stav ohrožení státu (dále jen „krizový stav“), c) krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob, d) pracovní povinností povinnost fyzické osoby vykonávat po nezbytně nutnou dobu určenou práci, která je nutná pro řešení krizové situace a kterou je tato osoba povinna konat v místě určeném orgánem krizového řízení, e) pracovní výpomocí povinnost fyzických osob vykonávat jednorázové a mimořádné úkoly nezbytné pro řešení krizové situace, které jsou povinny konat v místě určeném orgánem krizového řízení, f) věcným prostředkem movitá nebo nemovitá věc nebo poskytovaná služba, pokud tuto věc nebo službu lze využít při řešení krizové situace.

27. Podle § 5 písm. b) a e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit b) vlastnické a užívací právo právnických a fyzických osob k majetku (§ 29 a 31), pokud jde o nucené omezení práva vlastníka nebo uživatele z důvodu ochrany života, zdraví, majetku nebo životního prostředí, které jsou ohroženy krizovou situací, přičemž je za toto omezení poskytnuta přiměřená náhrada, e) právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.

28. Podle § 6 odst. 1 krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit a) evakuaci osob a majetku z vymezeného území, b) zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území, c) ukládání pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo povinnosti poskytnout věcné prostředky, d) bezodkladné provádění staveb, stavebních prací, terénních úprav nebo odstraňování staveb anebo porostů za účelem zmírnění nebo odvrácení ohrožení vyplývajícího z krizové situace.

29. Podle § 35 odst. 1 věty prvé a třetí krizového zákona za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcného prostředku, vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Peněžní náhradu lze poskytnout po vzájemné dohodě též za poskytnutí dobrovolné pomoci.

30. Podle § 36 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám (odst. 1). Náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody (odst. 2). Náhrada újmy na zdraví vzniklé při výkonu uložené pracovní povinnosti, pracovní výpomoci nebo dobrovolné pomoci vykonané v rámci organizované činnosti se poskytuje obdobně podle předpisů o odškodňování pracovních úrazů, pokud nárok na náhradu této škody nevznikl již z pracovněprávního vztahu (odst. 3). Peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma (odst. 4). Náhrada škody se neposkytuje právnickým a fyzickým osobám, které zavinily vznik škodné události (odst. 6).

31. Podle § 2952 občanského zákoníku se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

32. V rozsudku ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1101/2024, uveřejněném pod č. 56/2025 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mimořádná opatření vydaná Ministerstvem zdravotnictví dle § 69 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých zákonů, v době krizového stavu za účelem řešení krizové situace, případně odstranění jejích následků, představují krizová opatření vydaná dle § 9 odst. 4 písm. b) krizového zákona, a za škodu způsobenou jejich prováděním odpovídá stát dle § 36 odst. 1 krizového zákona.

33. Odvolací soud postavil své rozhodnutí o základu nároku žalobkyně na argumentu, že jsou naplněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle § 36 krizového zákona. Dle odvolacího soudu (bod 49 napadeného rozsudku) nelze z krizového zákona dovodit, že by jako škodu nebylo možno požadovat ušlý zisk.

34. Škodu je možné rozlišit na skutečnou škodu a na ušlý zisk (srov. § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který je ve vztahu ke krizovému zákonu subsidiárně použitelný s ohledem na okamžik vzniku škody žalobkyně v této věci).

35. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutno vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006). Ušlý zisk je oproti skutečné škodě definován jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019).

36. Samotné ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona pojem škoda nijak nevymezuje a ani neomezuje na jednu z jejích forem, a proto vycházeje čistě z jeho znění a jazykového významu pojmu škoda v něm uvedeného, je třeba přisvědčit odvolacímu soudu, že odpovědnost státu za škodu způsobenou ve formě ušlého zisku není vyloučena. Ze znění § 36 odst. 1 krizového zákona ve spojení s odst. 6 nevyplývá ani žádné další omezení nároku na náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovým opatřením s výjimkou osob, které si škodu způsobily samy nebo zavinily vznik škodní události.

37. V rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, se Nejvyšší soud otázkou výkladu pojmu škoda v § 36 odst. 1 krizového zákona podrobně zabýval. Dospěl k závěru, že byť striktně jazykový výklad by skutečně svědčil pro důvodnost nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku z podnikání v důsledku krizových opatření, při zohlednění výkladu systematického, historického a teleologického, včetně hlediska rozumně uvažujícího zákonodárce a vazby na právní úpravu obdobných nároků v rámci celého právního odvětví vymezeného primárně ústavním zákonem o bezpečnosti České republiky (i vláda při vyhlášení nouzového stavu odkázala na čl. 5 a 6 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky), ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona vymezuje odpovědnost státu za vzniklou škodu v bezprostřední vazbě na právní úpravu obsaženou v předchozím ustanovení § 35 krizového zákona, a to v případech, kdy je stát zásadně povinen poskytnout náhradu již na základě ústavních předpisů, příp. se k této náhradě výslovně (u dobrovolné pomoci) zavázal. Tomu pak odpovídá i úprava právního režimu jednotlivých nároků na náhradu újmy, které v souvislosti s pomocí poskytnutou při zvládání krizového stavu mohou dotčeným osobám vzniknout. Účelem tohoto ustanovení není rozšíření náhrad i na případy dalších omezení základních práv uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády podle § 6 krizového zákona, kde povinnost státu poskytovat náhradu z žádného zákonného ustanovení nevyplývá. Závěr Nejvyššího soudu přitom nevychází z toho, že by ustanovení § 36 krizového zákona neumožňovalo nahradit ušlý zisk, nýbrž z toho, že se podle zákona neposkytuje (vůbec) náhrada za omezení práva provozovat podnikatelskou činnost podle § 5 písm. e) krizového zákona. Na druhou stranu, dojde-li v souvislosti s omezením vlastnického či užívacího práva, poskytnutím věcných prostředků či pracovní činností podle § 6 odst. 1 písm. c) krizového zákona k poškození či zničení věci nebo k pracovnímu úrazu či smrti, nelze a priori s odkazem na § 36 krizového zákona vyloučit jakýkoliv nárok na náhradu škody, ušlý zisk nevyjímaje, bude-li tento v příčinné souvislosti s krizovým opatřením. Závěr Nejvyššího soudu totiž nespočívá v tom, že by ustanovením § 36 krizového zákona byl jakkoliv omezen rozsah náhrady škody v případech, kde poškozeným právo na náhradu (podle § 35) či náhradu škody (podle § 36) zákon přiznává, ale vychází z toho, že z ustanovení § 36 krizového zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za veškerou újmu na jmění, která v důsledku omezení práv či uložení povinností může jednotlivým fyzickým či právnickým osobám vzniknout, ačkoliv povinnost k její náhradě z žádného ustanovení zákona pro stát nevyplývá.

38. Nejvyšší soud dále v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2060/2024 uvedl, že v případě krizových situací se jako mnohem rozumnější (účelnější, účinnější a reálně proveditelnější) jeví takový legislativní model, kdy se vedle náhrad podle § 35 krizového zákona, které jsou jednak z ústavněprávního hlediska nezbytné, jednak do značné míry co do rozsahu předvídatelné, a dále pomoci fyzickým osobám (a obcím), které se při krizové situaci ocitly v mimořádně obtížných poměrech (srov. § 37 krizového zákona), a ostatním osobám (vč. těch podnikajících) poskytne pomoc na základě zvláštní právní úpravy, vycházející ze celospolečenského (nebo alespoň většinového politického) konsensu, z dopadů konkrétní krizové situace i přijatých krizových opatření (byť dopadů do jisté míry zobecněných) a postavené na objektivních kritériích, jak se i v případě pandemie COVID-19 stalo (srov. např. zákon č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, zákon č. 136/2020 Sb., o některých úpravách v oblasti pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a důchodového pojištění v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii v roce 2020, zákon č. 134/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 121/2021 Sb., o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě, zákon č. 438/2020 Sb., o úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii a o změně zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, či zákon č. 299/2020 Sb., kterým se mění některé daňové zákony v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 a zákon č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2, ve znění pozdějších předpisů).

39. V souvislosti se svým předchozím kasačním rozhodnutím vydaným v této věci, rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3005/2023, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v tomto rozhodnutí bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným pouze pro vyřešení „otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle § 36 odst. 1 krizového zákona, a to co do povahy krizového opatření i výkladu pojmu ‚provedení krizového opatření‘“. K otázce posouzení formy škody, která může být odškodněna podle krizového zákona, se Nejvyšší soud nevyjadřoval a ani nemohl, neboť to předtím neučinil ani odvolací soud (viz bod 19 tohoto rozsudku).

40. Z uvedeného je zřejmé, že v otázce, pro kterou bylo dovolání připuštěno, tedy pro otázku, zda ušlý zisk z podnikání v důsledku krizových opatření, kterými bylo omezeno či zakázáno poskytování ubytovacích a stravovacích služeb, je škodou nahraditelnou dle § 36 krizového zákona, dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jaké se následně prosadilo v judikatuře Nejvyššího soudu. Jeho právní posouzení věci je tudíž nesprávné.

41. K námitce žalobkyně uvedené ve vyjádření k dovolání v tom směru, že předmětnými krizovými opatřeními bylo zasaženo do jejího užívacího práva ve smyslu § 35 krizového zákona je třeba uvést jen tolik, že tento zásah není předmětem daného řízení, ve kterém uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu škody způsobenou zásahem do jejího práva podnikání, kdy označená krizová opatření se užívacího práva žalobkyně k nemovitosti nedotýkala.

42. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.

43. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušila věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

44. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání Poučení: