23 Cdo 2670/2025-217

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Česká hlava s.r.o., se sídlem v Sojovicích, č. p. 201, identifikační číslo osoby 25705148, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Jíchou, advokátem se sídlem v Praze, Korunní 810/104, proti žalované ELTODO, a.s., se sídlem v Praze, Novodvorská 1010/14, identifikační číslo osoby 45274517, o zaplacení částky 2.762.657 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 78/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 58 Co 148/2025-175, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2025, č. j. 58 Co 148/2025-175, v části prvního výroku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.173.102 Kč s příslušenstvím, a ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 2. 2025, č. j. 19 C 78/2024-138, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 19 C 78/2024-168, ve výroku I co do částky 2.173.102 Kč s příslušenstvím a ve výroku II o nákladech řízení, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Soudy rozhodovaly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2.762.657 Kč s příslušenstvím jako škody (ušlého zisku), která měla vzniknout porušením smluvní povinnosti dle smlouvy o smlouvě budoucí na straně žalované.

2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 19 C 78/2024-138, ve spojení s opravným usnesením ze dne 29. 4. 2025, č. j. 19 C 78/2024-168, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.762.657 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II).

3. Soud prvního stupně přitom vyšel z toho, že: a) Účastníci mezi sebou uzavřeli dvě obdobné smlouvy o smlouvách budoucích, jejichž účelem byla spolupráce na projektech MAS a VALIDO za předpokladu, že žalovaná uspěje ve výběrovém řízení. Uzavření smluv předcházelo uveřejnění veřejné zakázky s názvem „Jednotný systém řízení dopravy za pomoci multiagentních a adaptivních systémů s prvky umělé inteligence (MAS)“, a to společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s. b) Smlouva o smlouvě budoucí k projektu MAS (dále též jen „Smlouva o smlouvě budoucí“) byla uzavřena dne 11. 7. 2022. V čl. I. odst. 3 se účastníci, žalovaná coby budoucí objednatel a žalobkyně jako budoucí poddodavatel, zavázali k uzavření budoucí smlouvy k projektu MAS. c) Dle čl. II. Smlouvy o smlouvě budoucí se žalobkyně zavázala k poskytnutí spolupráce a podkladů nezbytných k předložení nabídky budoucího objednatele (žalované). Konkrétně šlo o doplnění relevantních informací do technického popisu projektu zpracovaného žalovanou, a to před podáním předběžné nabídky, dále o odborné poradenství související s konzultacemi se zadavatelem o předběžné nabídce včetně účasti budoucího poddodavatele na těchto jednáních se zadavatelem, a to při jednání se zadavatelem o podané předběžné nabídce, a o spolupráci s budoucím poddodavatelem na finálním popisu technického řešení a cenové nabídky předkládaných budoucím poddodavatelem, a to ve fázi před podáním upravené nabídky. d) Dle čl. I. odst. 4 Smlouvy o smlouvě budoucí si účastníci sjednali, že budoucí smlouva MAS bude uzavřena smluvními stranami nejpozději do deseti dnů po obdržení výzvy k uzavření budoucí smlouvy učiněné budoucím objednatelem, tedy žalovanou, s tím, že přesný rozsah poddodavatelských prací bude uveden v budoucí smlouvě MAS. e) Nabídka žalované byla vybrána jako ekonomicky nejvýhodnější a se zadavatelem uzavřela dne 24. 2. 2023 smlouvu o dílo – provedení výzkumu a vývoje. f) Žalovaná žalobkyni k uzavření budoucí smlouvy MAS nevyzvala a dokončením díla pověřila subjekt odlišný od žalované. g) Mezi stranami bylo sjednáno dělení zisku z příslušného projektu tak, že polovina náleží žalované a polovina žalobkyni. Cena za první etapu projektu MAS činila 6.497.900 Kč, s tím, že částka 3.243.950 Kč byla určena pro žalobkyni.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil následovně:

5. K výkladu Smlouvy o smlouvě budoucí a porušení smluvní povinnosti vyzvat k uzavření budoucí smlouvy soud prvního stupně dovodil, že skutečnost, že žalobkyně neučinila výzvu, k níž nebyla ze smlouvy povinna, nemůže přivodit zánik povinnosti žalované uzavřít budoucí smlouvu. Úmysl stran podle soudu prvního stupně nepochybně směřoval ke vzniku povinnosti k výzvě na straně žalované dle § 556 odst. 1 věty prvé zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále také jako „o. z.“). Na právní posouzení porušení smluvní povinnosti žalovanou nemá vliv skutečnost, že žalobkyně nepodala návrh na nahrazení projevu vůle, jímž se měla snažit domoci učinění výzvy k uzavření smlouvy žalovanou, neboť tato žaloba není podmínkou k uzavření budoucí smlouvy.

6. Soud prvního stupně přijal závěr, že žalobkyně svým smluvním povinnostem dostála, když se neocitla v prodlení s plněním svých povinností se žalovanou spolupracovat. Vzhledem k tomu, že žalovaná uzavřela smlouvu o dílo se zadavatelem, je zjevné, že nejméně ve vztahu k první etapě díla, za níž se žalobkyně domáhá náhrady škody ve formě ušlého zisku, žalovaná plnit mohla, když byla vybrána jako ekonomicky nejvýhodnější a uzavřela se zadavatelem platnou a účinnou smlouvu o dílo.

7. Soud prvního stupně pak k důvodnosti nároku na náhradu ušlého zisku uvedl, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost ve smyslu § 2913 o. z. spočívající v tom, že nevyzvala a následně ani neuzavřela budoucí smlouvu se žalobkyní. Je zde dáno porušení smluvní povinnosti uzavřít budoucí smlouvu na straně žalované, vznik škody ve formě ušlého zisku žalobkyně a rovněž příčinná souvislost mezi tímto porušením a vznikem škody, když je zřejmé, že byla-li by smlouva budoucí uzavřena, žalobkyně by s vysokou mírou pravděpodobnosti rozšířila svůj majetek o plnění ze smlouvy, které odpovídá jí vyčíslené škodě. Tato byla vypočtena jako polovina ceny za první etapu projektu MAS dle smlouvy o dílo, ponížená o částku, kterou by žalobkyně byla vynaložila na získání této poloviny ceny díla, a to náklady na subdodavatele. S ohledem na to, že není možné škodu nahradit uvedením do předešlého stavu a žalobkyně to žádá, je nutno škodu nahradit v penězích, a to v podobě toho, co jí ze zisku ušlo dle § 2952 o. z.

8. K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2025, č. j. 58 Co 148/2025-175, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 589.555 Kč s příslušenstvím, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).

9. Odvolací soud ani po doplnění dokazování neshledal důvod odchýlit se od závěrů soudu prvního stupně ohledně naplnění předpokladů odpovědnosti žalované za škodu vzniklou žalobkyni (ušlý zisk). Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná porušila povinnost ze Smlouvy o smlouvě budoucí vyzvat žalobkyni k uzavření budoucí smlouvy a že tato povinnost dle ujednání účastníků svědčila výlučně žalované, když z textu smlouvy jednoznačně vyplývá, že budoucí smlouva měla být uzavřena na základě výzvy budoucího objednatele, tedy žalované. V příčinné souvislosti s tímto porušením povinnosti žalobkyni vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, tj. odměně, kterou by získala v případě uzavření budoucí smlouvy.

10. Odvolací soud shledal důvodnou pouze námitku žalované, že nebylo přihlédnuto k jí tvrzené skutečnosti, že dodatkem č. 1 došlo ke změně ceny díla, od níž se odvíjí výše ušlého zisku žalované, na částku 5.308.790 Kč. Žalobkyni totiž mohla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku pouze v tom rozsahu, v jakém by ho reálně získala. Žalobkyně coby subdodavatel žalované přitom nebyla schopna výši ceny díla ovlivnit, přičemž dohoda účastníků vyplývala z poměru 50:50 z ceny díla sjednané mezi společností Technická správa komunikací hl. m. Prahy, a. s., a žalovanou. Ta přitom byla dodatkem č. 1 snížena a je tak třeba vycházet z této ceny reálně získané. Žalobkyni tak vznikl nárok pouze ve výši 2.173.102 Kč (5.308.790/2 – 481.293). Pokud žalovaná namítala, že měla být odečtena částka 564.830 Kč, odpovídající jejím nákladům, odvolací soud tento požadavek důvodným neshledal. Vycházel z toho, že byla prokázána dohoda účastníků o dělení ceny díla 50:50 bez ohledu na jejich výdaje. Správně byly zohledněny pouze výdaje žalobkyně při určení výše ušlého zisku, když byly odečteny od poloviny ceny díla, na niž by žalobkyně měla nárok, kdyby k uzavření budoucí smlouvy došlo.

11. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu ve zbývajícím rozsahu 589.555 Kč (2.762.657 – 2.173.102) včetně příslušenství zamítl, jinak jej jako věcně správný potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) v rozsahu potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, případně při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

13. V konkrétnosti dovolatelka předkládá otázky: a) Zda mohla existovat povinnost jedné smluvní strany vyzvat druhou smluvní stranu k uzavření budoucí smlouvy, aniž by mezi nimi byla dohoda o obsahu budoucí smlouvy. Dovolatelka namítá, že rozložení kontraktační povinnosti ohledně výzvy k uzavření budoucí smlouvy mezi smluvními stranami nebylo ujednáno a každá strana byla ve vztahu k výzvě k uzavření budoucí smlouvy oprávněna i zavázána. Dovolatelka (v pozici oprávněné strany) se však také mohla rozhodnout, že své právo učinit výzvu k uzavření smlouvy ve stanovené lhůtě nevyužije, resp. že neuzavře budoucí smlouvu. Dle dovolatelky v posuzovaném případě závazek uzavřít budoucí smlouvu smluvně převzaly obě smluvní strany Smlouvy o smlouvě budoucí a obě tak získaly postavení oprávněné i zavázané strany současně. b) Zda se jedná v případě výzvy k uzavření budoucí (hlavní) smlouvy o výzvu k jednání o obsahu budoucí (hlavní) smlouvy. Dovolatelka namítá, že nebyla porušena smluvní povinnost žalované uzavřít budoucí smlouvu, protože mezi stranami sporu nebyly sjednány konkrétní smluvní podmínky budoucí smlouvy a tyto nebyly ani jiným způsobem stanoveny. Pokud neexistovala dohoda stran na podmínkách smlouvy a tyto nebyly určeny jiným způsobem (např. rozhodnutím soudu), pak nelze bez dalšího nárokovat její uzavření. Chybějící výzva, resp. konsenzus smluvních stran nad obsahem smlouvy byl překážkou jejímu uzavření. c) Pokud neexistovala dohoda smluvních stran o obsahu budoucí smlouvy, neměla žalobě na náhradu ušlého zisku předcházet žaloba na určení obsahu budoucí smlouvy? Lze, při absenci výzvy oprávněné strany, v řízení o náhradu škody (ušlého zisku) z neuzavřené budoucí smlouvy, přiznat nárok na náhradu ušlého zisku, aniž by soud nejdříve určil obsah budoucí smlouvy jako předběžnou otázku? Dovolatelka zde odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 27 Cdo 149/2019, s tím, že v posuzované věci nebyl splněn podstatný bod, tj. nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Ve světle posuzované Smlouvy o smlouvě budoucí by spíše platilo nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se mohl dostavit. Dovolatelka má za to, že odvolacím soudem přiřknutý nárok na kompenzaci ušlého zisku ve výši 50 % ceny díla je neoprávněný. Dovolatelka je toho názoru, že pokud mělo dojít k ušlému zisku žalobkyně, pak by tento měl být jasně a srozumitelně vypočten/určen mírou její participace na předmětném projektu. Žalobkyně žalovala na náhradu ušlého zisku ve výši 50% podílu na projektu MAS, který však nemohl objektivně vzniknout, protože neproběhl nezbytný mezikrok spočívající v určení obsahu smlouvy podle § 1787 o. z. d) Jakým způsobem měla být stanovena výše (rozsah) ušlého zisku, resp. co vše ušlý zisk zahrnuje a co nikoliv? Dovolatelka je toho názoru, že pokud by mělo dojít k ušlému zisku žalobkyně, pak by tento měl být jasně a srozumitelně vypočten z dohodnutého dílu participace žalobkyně na předmětném projektu MAS. Pro výši ušlého zisku má být určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání žalované jakožto škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by žalobkyně jakožto poškozená získala za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Pokud by nedošlo k tvrzené škodné události a byla by uzavřena budoucí smlouva, pak by žalobkyně jako smluvní poddodavatel žalované musela realizovat podle jejího tvrzení 50 % celého projektu MAS. V případě, kdy je ušlý zisk konstruován jako podíl na celkové ceně potenciální zakázky, tak mezi náklady, které byly potřebné k dosažení tohoto zisku, patří i náklady žalované, bez jejichž vynaložení by předmětná zakázka nebyla realizována.

14. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

15. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že není přípustné, a proto by mělo být odmítnuto.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

17. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

18. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

20. Přípustnost dovolání nezakládají dovolací námitky [shora vymezené pod písm. a) a b)], kterými dovolatelka sporuje výsledek výkladu Smlouvy o smlouvě budoucí, který učinily soudy nižších stupňů s tím, že žalobkyně dle Smlouvy o smlouvě budoucí neměla povinnost učinit výzvu k uzavření budoucí smlouvy a že povinnost výzvy k uzavření budoucí smlouvy svědčila naopak žalované.

21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, jenž je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, a ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024).

22. Dále Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021, ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, a ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022).

23. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť soudy nižších stupňů dostály požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vychází z jednoznačné formulace čl. I odst. 4 Smlouvy o smlouvě budoucí. Jiné okolnosti, které by podporovaly výklad prosazovaný dovolatelkou, tedy že podle Smlouvy o smlouvě budoucí není povinna učinit výzvu k uzavření budoucí smlouvy, se z provedeného dokazování nepodávají.

24. Dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky určení podmínek vzniku a rozsahu škody (ušlého zisku) [dovolací otázky shora označené písm. c) a d)], při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

25. Dovolání žalované je proto i důvodné.

26. Dle § 2894 odst. 1 o. z. zahrnuje povinnost nahradit jinému újmu vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody).

27. Dle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích.

28. Dle § 2952 o. z. se hradí skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.

29. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že ušlý zisk lze definovat jako ušlý majetkový prospěch spočívající v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nedošlo ke škodní události. Pro jeho výši je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce. Přitom je nutné vycházet z částky, kterou by poškozený získal za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům potřebným k dosažení tohoto zisku. Rozhodující je to, o jaký reálně dosažitelný (nikoli hypotetický) prospěch poškozený přišel. Přitom musí být dána taková skladba okolností (pravidelný běh věcí) svědčící o tom, že jednání vedoucí k zisku se již začalo nebo alespoň nepochybně mělo začít naplňovat a že – nebýt škodlivého zásahu – výsledek by se dostavil. Přitom nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno – a v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném – že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložený již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodní události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3494/2019, a judikaturu v něm citovanou, či obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2363/2021, a judikaturu v něm citovanou, či ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1621/2021, jež vyslovuje použitelnost těchto závěrů i po účinnosti občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb.).

30. K určení rozsahu (výše) ušlého zisku ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu zaujímá stanovisko, dle kterého se náhrada určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Závěry, jež dovodila judikatura především v podnikatelských vztazích, a to že při určení výše náhrady ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodné události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, platí však obecně pro určení výše ušlého zisku (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2858/2015, a judikaturu v něm citovanou).

31. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 463/2020, pak dovolací soud shrnuje, že nároky na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události a existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku, a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady. Při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy, či nikoliv. Jestliže však poškozený vynaložil určité náklady, jež by k dosažení příjmů z podnikání sice sloužit mohly, avšak v důsledku škodní události k tomu nesloužily a příjmem z podnikatelské činnosti nebyly uhrazeny, jde o skutečnou škodu, na jejíž náhradu má poškozený právo za podmínky, že vznik této újmy je v příčinné souvislosti se škodní událostí.

32. Dovolatelce nelze přisvědčit v její úvaze, že náhradě ušlého zisku z budoucí smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí nutně musí předcházet žaloba na určení obsahu budoucí smlouvy [část dovolací námitky shora označené pod písm. c)]. Dovolací soud již ve své rozhodovací praxi judikoval, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva, jež mělo být na účastníky převedeno budoucí kupní smlouvou, neboť jim mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006). Jinými slovy, i porušení smlouvy o smlouvě budoucí může zakládat právo na náhradu ušlého zisku, který by straně plynul z budoucí smlouvy.

33. Ze smlouvy o smlouvě budoucí totiž zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu (§ 1786 o. z.). Důsledkem porušení této povinnosti je neuzavření smlouvy, tj. takový stav, kdy by v případě jejího splnění k uzavření smlouvy došlo. Náhradou škody (ušlého zisku) z budoucí smlouvy je tak chráněn zájem věřitele na splnění budoucí smlouvy, přičemž náhradou škody má být navozen stav, ve kterém by se nacházel věřitel, pokud by smlouva byla splněna. Právě pro existenci závazku k uzavření budoucí smlouvy dle smlouvy o smlouvě budoucí jde o situaci jinou než v případě tzv. předsmluvní odpovědnosti ve smyslu § 1729 odst. 2 o. z. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3191/2022), a proto lze obecně uzavřít, že v případě porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí není náhrada ušlého zisku z budoucí smlouvy vyloučena.

34. Nicméně i v takovém případě musí být naplněny podmínky (předpoklady) pro přiznání ušlého zisku tak, jak je vymezuje rozhodovací praxe dovolacího soudu.

35. Ušlý zisk nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného výdělku, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že nebýt škodné události, k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).

36. Podle judikatury Nejvyššího soudu způsob zjišťování výše ušlého zisku závisí v každém jednotlivém případě na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních okolnostech, z nichž dovozuje, že by v zažalovaném období dosáhl při svém podnikání zisku, o který přišel. Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel, popř. (pokud předpokládané příjmy byly dosaženy i bez jeho osobního přičinění) o snížení zisku z podnikání o prostředky vynaložené na mzdu nebo na jiný příjem osoby, která v tomto období vykonávala za poškozeného činnost k dosažení zisku, zatímco předtím tyto prostředky nebyly vynakládány apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, či ze dne ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 25 Cdo 446/2022).

37. Tyto požadavky na dostatečnou konkretizaci okolností, z nichž měl žalobkyni plynout zisk, jehož zmaření se domáhá po žalované, však nebyly v řízení naplněny. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) se nepodává, z jaké konkrétní činnosti dle Smlouvy o smlouvě budoucí měl žalobkyni plynout zisk. Dovolatelce tak lze přisvědčit v její úvaze [obsažené v námitce shora označené pod písm. c)] do té míry, že určení ušlého zisku z budoucí smlouvy, k jejímuž uzavření se povinná strana ve smlouvě o smlouvě budoucí zavázala, vyžaduje prokázání obsahu tohoto (předpokládaného) závazku, jehož zmaření mělo ušlý zisk zakládat. Jestliže si strany ve smlouvě o smlouvě budoucí nesjednaly obsah budoucí smlouvy, resp. její obsah byl určen toliko obecně (srov. § 1785 o. z.), pak je pro vymezení nároku na náhradu ušlého zisku v těchto případech nezbytné vyložit obsah budoucí smlouvy, jejíž uzavření by za typických tržních podmínek vedlo k zisku poškozeného.

38. Za této situace (nebyl-li v řízení prokázán předpokládaný obsah závazku, který měl přinést zisk poškozené) pak logicky nemůže obstát ani závěr o určení rozsahu (výše) ušlého zisku [dovolací námitka shora označená pod písm. d)]. Odvolací soud k tomu uvádí, že žalobkyni vznikla škoda spočívající v ušlém zisku, tj. odměně, kterou by získala v případě uzavření budoucí smlouvy. Tato úvaha však pomíjí závěry rozhodovací praxe shora citované, dle které se náhrada určuje jako rozdíl mezi předpokládaným ziskem a náklady, které bylo třeba na jeho dosažení vynaložit. Soudy nižších stupňů sice správně předpokládaný zisk, který odpovídal jedné polovině ceny díla, ponížily o náklady na subdodavatele. Nebyl-li však v řízení zjištěn rozsah plnění, které dle budoucí smlouvy měla žalobkyně poskytnout a za něž měla náležet předpokládaná odměna, nelze s jistotou uzavřít, že tyto náklady subdodavatele jsou jedinými náklady, které bylo třeba vynaložit k dosažení zisku, neboť nelze určit, jaká část plnění měla být subdodavatelem poskytnuta.

39. Jakkoliv nelze vyloučit, že žalobkyně veškerou činnost dle budoucí smlouvy chtěla přenést na tohoto subdodavatele za uvedenou cenu, a šlo proto o jediný náklad nutný ke vzniku požadovaného zisku (byť v takovém případě by činila marže více než 80 % ceny, tj. přirážka přesahující 450 % nákupní ceny), nelze tuto úvahu učinit bez zjištění obsahu závazku z budoucí smlouvy, jejímž splněním měla žalobkyně dosáhnout ušlého zisku.

40. Dovolací soud nepřehlíží, že zejména soud prvního stupně akcentoval v odůvodnění svého rozsudku skutečnost, že na straně žalobkyně probíhala příprava za účelem realizace finálního projektu a že se s žalovanou podílela na přípravě podkladů technického řešení a účastnila se jednání o nabídkách. K tomu však je nutno dodat, že zmařené náklady této činnosti nemají povahu ušlého zisku, ale případně skutečné škody. Lze tak obecně odkázat na závěry rozhodovací praxe shora citované, že nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky. Pro úplnost lze ke vztahu nároků na náhradu škody spočívající v marně vynaložených nákladech na kontraktaci a škody spočívající v ušlém zisku z neuzavřené smlouvy odkázat též na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 25 Cdo 380/2024, který v poměrech věci tam vedené uzavírá, že nelze současně přiznat jak náhradu marně vynaložených nákladů na kontraktaci, tak náhradu ušlého zisku z neuzavřené smlouvy. Náhrada škody totiž má vyrovnat majetkovou ztrátu poškozeného, nesměřuje k jeho obohacení. Z dosavadních skutkových zjištění o obsahu závazkových vztahů mezi stranami vyplývá, že v daném případě pak lze vycházet z toho, že reálně by mohla nastat buďto situace, že dodavatel, pokud by dopředu věděl, že bude ze zadávacího řízení vyloučen, by do něj vůbec nevstoupil, a tudíž by marně nevynaložil náklady na toto řízení (negativní interese), avšak současně by ani nemohl z uzavřené smlouvy obdržet jakýkoliv zisk, anebo by do řízení vstoupil, smlouva s ním by byla uzavřena, obdržel by se smlouvou související zisk (pozitivní interese), avšak v tomto případě by náklady na kontraktaci nebyly vynaloženy marně. Situace, v níž by dovolatelka těžila z uzavřené smlouvy a současně nenesla náklady na kontraktaci, by však reálně nikdy nastat nemohla. Z toho důvodu nelze negativní i pozitivní interesi přiznat současně. Závěr 41. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

42. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu.

Poučení

II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu Závěr Poučení: