5 Co 1104/2021- 455

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Ing. Martiny Lacinové ve věci žalobců: a) [jméno] [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována tři slova], [datum narození], státní občan [místo] [anonymizováno], toho času bytem [adresa], [země], [jméno] [jméno] [příjmení] [anonymizována tři slova] [anonymizováno], [datum narození], státní občan [anonymizována dvě slova], bytem [adresa], [země], c) [jméno] [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizována čtyři slova], [datum narození], státní občanka [anonymizována dvě slova], toho času bytem [adresa], [anonymizována dvě slova], [příjmení], [země] [příjmení] [jméno] [číslo] [anonymizováno] [země] d) [jméno] [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována tři slova], [datum narození], státní občan [místo] [anonymizováno], toho času bytem [adresa] e) [jméno] [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována tři slova], [datum narození], státní občan [místo] [anonymizováno], bytem [adresa], [místo] [anonymizováno] f) [jméno] - [jméno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] [jméno], [datum narození], státní příslušník [země], bytem [místo], [anonymizováno] [příjmení], [číslo] [místo], [země], všichni zastoupeni [jméno] [příjmení] [jméno] advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [státní instituce] - [státní instituce] [anonymizováno 6 slov], [IČO], sídlem [adresa] [státní instituce] [anonymizováno] [obec], [ulice] ul. [číslo], [PSČ] [obec], 2. [jméno společnosti] [země], [anonymizováno], [IČO] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec], zastoupený [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokátem se sídlem [adresa] o vyklizení, event. o zaplacení náhrady za nevydané nemovité věci, o zaplacení náhrady majetkové újmy [částka] a vydání plodů a užitků, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem a o náhradu podle zákona č. 329/1920 Sb. [částka] s přísl., o odvolání žalobců a odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 28.5.2021, č.j. 6 C 413/2018-387, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. a II. výroku potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci III. výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v plném rozsahu zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali uložení povinnosti žalovanému č. 2) k vyklizení pozemků v [katastrální uzemí], blíže specifikovaných v žalobě a následně i ve výroku rozsudku a jejich předání žalobcům, eventuálně zaplacení náhrady za nevydané pozemky a zaplacení částky [částka] jako náhrady škody, která jim vznikla špatným hospodařením žalovaného č. 2 na těchto nemovitých věcech, včetně vydání plodů a užitků a vůči oběma žalovaným určení, že žalobci jsou spoluvlastníky zmíněných pozemků dle podílů vymezených žalobou, a to žalobce a) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce b) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobkyně c) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce d) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo], žalobce e) spoluvlastnickým podílem o velikosti [číslo] a uložení povinnosti žalovaným společně a nerozdílně zaplatit jim náhradu ve výši [částka], stanovenou podle zák. č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ke dni vydání rozsudku a v odstavci III. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své pravomoci a příslušnosti k rozhodování ve věci, kterou dovodil z ust. § 6 odst. 1 zák. č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen ZMPS), které zakládá pravomoc českých soudů tam, kde je podle procesních předpisů pro řízení dána místní příslušnost soudů na území České republiky, nevyplývá-li z ustanovení tohoto zákona něco jiného. Pro řízení týkající se nemovité věci nacházející se na území České republiky je podle § 74 odst. 2 zákona dána pravomoc českých soudů výlučná, místní příslušnost je pak dovozena z ust. § 88b o.s.ř. soudu, v jehož obvodu se nemovitost nachází. Rozhodné právo je upraveno § 69 odst. 1 ZMPS a je jím právní řád místa, v němž se nemovitost nachází. K otázce vyklizení po provedeném dokazování a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 335/2010 a starší judikaturu (sp. zn. 22 Cdo 3499/2010, 20 Cdo 1897/98 a další) uzavřel, že žalobci jsou právními nástupci původní vlastnice předmětných nemovitostí ve spoluvlastnických podílech, jak jsou popsány výše, avšak k tomu, aby mohli nabýt k těmto nemovitým věcem vlastnické právo děděním, je nezbytné, aby tyto nemovitosti byly projednány v dědickém řízení po zůstavitelce [jméno] [příjmení] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [příjmení]. Vlastnické právo dědice z pozůstalosti nelze určit, pokud neproběhlo dědické řízení. Předmětné nemovitosti nebyly a ani nemohly být projednány rakouskými soudy s odkazem na zák. č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, podle jehož § 5 se věcná práva k nemovitostem řídí právem místa, kde věc je a podle § 45 odst. 1 písm. c) československý soud projedná dědictví po cizinci, které je v ČSSR vždy také, jde-li o nemovitost ležící na jejím území. Aktivní legitimaci by žalobci k této žalobě získali tedy po úspěšně proběhlém dědickém řízení. Ve věci nároku žalobců na určení, že jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí ve výroku jeho rozsudku specifikovaných spoluvlastnických podílech, event. povinnosti žalovaných společně a nerozdílně žalobcům zaplatit finanční náhradu [částka] za převzaté nemovitosti, se zprvu zaobíral otázkou naléhavého právního zájmu jako předpokladu věcného projednání určovací žaloby podle § 80 o.s.ř. V této souvislosti za nejpodstatnější označil skutečnost, že předmětné nemovitosti nebyly projednány v rámci dědického řízení po zůstavitelce, žalobcům nemohlo být potvrzeno nabytí dědictví. Odkázal zde na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3499/2010 a 22 Cdo 1826/2004, 22 Cdo 335/2010), podle nichž ani jediný dědic (tím spíše jeden z možných dědiců) se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle § 80c určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví. Navíc je ve věci nutno aplikovat též závěry nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 1.11.2005 sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, podle něhož tvrzení vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna funkce žaloby podle § 80c o.s.ř. a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Smyslem a účelem restitučního zákonodárství je snaha zmírnit alespoň některé majetkové křivdy, vzniklé v rozhodném období a nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před [datum] a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy takové majetkové újmy. Toto stanovisko je podle názoru prvoinstančního soudu aplikovatelné i pro období po [datum], jelikož zobecňuje aplikaci norem civilního práva ve vztahu ke zvláštním předpisům restitučního zákonodárství (mimo jiné zákon č. 87/1991 Sb., 229/1992 Sb., 403/1992 Sb. a další) s tím, že zakotvení restitučních předpisů bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z hlediska časového a věcného, přičemž jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového. Soud podrobně rozebral závěry tohoto nálezu Ústavního soudu, z něhož podstatné pasáže citoval a dovodil, že žalobci nemohou mít naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle § 80 o.s.ř. Co se týká peněžité náhrady – reparace za nemovitosti zabrané státem bez vyplacení náhrady, provedl dokazování listinami, které se týkaly odnětí jiného majetku [jméno] [příjmení] – [příjmení], z nichž bylo možno vyvodit obecný postup při tehdejším přebírání nemovitostí státem. Na listu vlastnictví, kde byly zapsány předmětné nemovitosti, není uveden titul převzetí tohoto vlastnického práva, je zaznamenáno až souhlasné prohlášení o vzniku práva ze zákona podle § 48 odst. 2 zák. č. 254/2001 Sb. Soud vyšel v tomto směru z nesporných tvrzení účastníků, že československý stát předmětné nemovitosti odňal v dubnu 1948 právní předchůdkyni žalobců na základě zák. č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy, bez vyplacení náhrady. Nárok na tuto náhradu plyne z ust. § 7 odst. 1 citovaného zákona, způsob stanovení této náhrady upravuje § 41 až § 52 zákona. Soud prvního stupně přihlédl k námitce promlčení vznesené žalovanou stranou a na základě tehdy platného občanského zákoníku zák. č. 946/1811 Sb., ve znění účinném do 30.4.1948, konkrétně jeho § 1451, § 1501 a § 1478, uzavřel, že se uplatní obecná promlčecí doba třicetiletá, která, jelikož nárok na vyplacení náhrady podle § 7 revizního zákona mohl být uplatněn nejpozději do 30 let a zákon běh této lhůty konkrétně neupravuje a také s přihlédnutím k převzetí nemovitostí státem v dubnu 1948, začala běžet dnem 1.5.1948 a uplynula dnem 30.4.1978. Z důvodu promlčení tak nemohl nárok přiznat, navíc též neshledal aktivní legitimaci žalobců k jeho uplatnění, neboť nemovitosti nebyly předmětem pozůstalostního řízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl za použití § 150 o.s.ř. a zvláštní důvody pro jeho užití shledal ve skutkové i právní složitosti věci, byť by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšným žalovaným.

2. Proti tomuto rozsudku v plném rozsahu se včas odvolali žalobci a včasným odvoláním napadli odstavec III. jeho výroku, o náhradě nákladů řízení mezi účastníky, také oba žalovaní.

3. Žalobci namítali, chybné posouzení jejich aktivní legitimace k podání žaloby o vyklizení i o eventuálním nároku s odůvodněním, že v řízení předložili listinné důkazy dokládající jejich vlastnickou a dědickou posloupnost po zůstavitelce, jejímiž jsou právoplatnými univerzálními právními nástupci a nositeli vlastnických práv, jakož i veškerých právních nároků, což s odvoláním na judikaturu Nejvyššího soudu, např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1586/99 nebo 22 Cdo 2501/98 či 33 Cdo 774/2009, zakládá jejich právo uplatnit vyklizovací nárok i bez projednání nemovitostí v dědickém řízení po zůstavitelce v České republice. Judikatura citovaná soudem je na projednávaný případ vyklizení nepřípadná (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 335/2010, pozn. odvolacího soudu) a týká se výlučně žalob na určení vlastnictví, není jasné, jak by se mohla vztahovat i na žalobu o vyklizení a rozsudek je v tomto směru nepřezkoumatelný. Je dána aktivní legitimace žalobců též k podání určovacího nároku, neboť celá pozůstalost po zůstavitelce včetně vlastnictví k předmětným nemovitostem a veškerý její další majetek či nároky k němu přešly na žalobce pořadem [název] [anonymizována dvě slova], což bylo potvrzeno v dědickém řízení u Okresního soudu v Deutschlandsb České soudy nemají pravomoc přezkoumávat statusové, resp. dědické otázky podle [název] [anonymizováno], dané rozhodnutí musí převzít a plně je akceptovat jako rozhodnutí cizího státu v souladu se ZMPS (§ 76 a násl.). Shledává-li soud nedostatek aktivní legitimace žalobců ve sporu o určení vlastnického práva v tom, že nejsou vlastníky určenými na základě dědického rozhodnutí českého soudu, potom by takový spor nikdy nikdo nemohl vést, jelikož vlastnictví je zásadní otázka, o niž je samotný spor veden. Podle protokolu o projednání pozůstalosti zůstavitelky případné dodatečné odškodnění připadne dědicům, přičemž forma odškodnění může mít formu finanční náhrady, případně formu restituce in rem. Zamítnutí určovacího nároku bylo pro žalobce překvapivé, soud jim tento směr úvah nijak nezprostředkoval, čímž porušil svou poučovací povinnost podle § 5 a § 118 o.s.ř. Aktivní legitimace žalobců u nároku na úhradu peněžité náhrady podle revizního zákona je též dána, neboť podle protokolu o projednání pozůstalosti zůstavitelky u Okresního soudu v Deutschlandsb případné dodatečné odškodnění připadne dědicům. Soudem blíže nevysvětlený názor o nedostatku jejich aktivní legitimace k uplatnění tohoto nároku je nemístný. Výsledky dědického řízení je soud vázán, navíc pak nárok na tuto náhradu je podle současné i dobové zákonné definice věcí movitou. Určovací nárok pouze doprovodným petitem, žalobci jím musí vyhovět katastrálnímu zákonu a praxi katastrálních úřadů, které odmítají zapisovat vlastnická práva na základě rozsudku o nároku na vyklizení. Z hlediska mezinárodního práva, zásady předvídatelnosti a práva přístupu k soudu není postup státu v souladu s právem na spravedlivý proces. Naléhavý právní zájem žalobců na zápis do katastru nemovitostí po projednání žaloby na vyklizení je dán jednak požadavky katastrálního zákona, neboť teprve po vyhovění vyklizovacímu nároku a vyklizení nemovitostí žalovanými lze učinit závěr, že faktický stav neodpovídá stavu v katastru nemovitostí, dále pak nemožností dodatečného projednání dědictví po zůstavitelce ze strany žalobců, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci neoprávněně a bez nabývacího titulu vedeni žalovaní. Dalším důvodem je zabránění mimořádnému vydržení ze strany žalovaných. Podle soudní praxe státu nevzniklo přijetím restitučních předpisů vlastnické právo k nemovitostem, které užívá bez právního důvodu, naopak se potvrzuje, že stát nemá žádná vlastnická práva k některým z jím užívaných nemovitostí. Soud se otázkou naléhavého zájmu žalobců na zabránění státu v získání vlastnických práv k nemovitostem cestou mimořádného vydržení vůbec nezaobíral, přestože v období tzv. první republiky byly rozhodovány spory, v nichž soudy připustily žalobu na určení v případech, kdy právo mohlo být znehodnoceno v důsledku promlčení, což lze argumentem a minori at maius vztáhnout i na stránku práva v důsledku vydržení v projednávané věci. Naléhavý právní zájem žalobců vychází též z legitimního očekávání, že stát, který po více než 70 letech nesplnil svou povinnost dle náhradového zákona ve formě veřejnoprávní pohledávky na poskytnutí finanční náhrady za převzaté nemovitosti, tyto nemovitosti žalobcům vydá a odčiní tím dlouhotrvající křivdu spočívající v jejich nezákonném užívání v rozporu s vnitrostátním i mezinárodním právem. Soud bez dalšího uvedl, že i v této věci je nutné aplikovat závěry stanoviska (Pl. ÚS-st. 21/05, pozn. odvolacího soudu). Jde o zjednodušující způsob, který není možný ani právně přípustný, nelze mít tímto rozhodnutím za vyřešenou jednou pro vždy otázku vlastnických práv lichtenštejnských občanů nezákonně omezených ve svých užívacích právech, aniž by byly zhodnoceny individuální okolnosti posuzovaného případu či otázky nově žalobci předložené. Soud opomněl zásadu hodnocení individuálních rozměrů každého případu, zmiňovanou v jiných nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 42/09). Odmítání věcného projednání případu s argumentem, že svá předchozí rozhodnutí může změnit pouze Ústavní soud, přestože ten přezkoumává pouze ústavnost postupu obecných soudů, nikoliv jejich závěry věcné či právní, je odepřením spravedlnosti. Ve stanovisku pléna ÚS sp. zn. Pl . ÚS 42/15 Ústavní soud připouští možnost a právní úprava to umožňuje, změny svého dřívějšího právního názoru, pokud by dříve přijaté stanovisko opomnělo důležitý argument, anebo by došlo k významné změně společenských poměrů. Aplikace stanoviska Pl. ÚS-st. 21/05, které uvádí, že pomocí určovací žaloby nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů, je nepřiléhavá. Stanovisko vychází z premisy, že došlo k zániku vlastnického práva osob. Soud považuje za dokonanou věc žalovanými tvrzený přechod vlastnického práva podle revizního zákona, ačkoliv zároveň uznává, že žalovaní neprokázali tento nabývací titul k nemovitostem a zánik vlastnického práva zůstavitelky neposuzoval. Odnětí nemovitostí žalobcům neznamená zánik vlastnického práva zůstavitelky, nýbrž omezení jejích užívacích práv. Stanovisko dopadá na spory, kdy k zániku vlastnického práva došlo před 25.2.1948, jiným právním titulem (dekretem prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb.), avšak v této věci soud nezkoumal ani, kdy případně k zániku vlastnického práva zůstavitelky došlo. Lichý je argument soudu ohledně vůle státu k odčinění pouze některých křivd v tzv. rozhodném období. Nezabývá se okolnostmi stanoviskem projednávaného případu, nevypořádává se ani se skutečností, že žaloba podle občanského práva byla v minulosti umožněna neoprávněným osobám z restitučních předpisů, které bez své viny pořadem těchto předpisů postupovat nemohly. Podle odůvodnění je cílem stanoviska chránit zájmy osob odlišných od státu, zapsaných v katastru nemovitostí jako vlastníci majetku získaného od státu, před nároky vlastníků, kteří o své vlastnické právo k témuž majetku přišli před únorem 1948. V projednávané věci je ovšem v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán stát, který nemovitosti v roce 1945 sám zabral při vědomí všech okolností a námitek ze strany žalobců a jejich právních předchůdců i [název] [anonymizováno] a vlastnické právo na žádnou další osobu nepřevedl. Není tedy důvod chránit stát před žalobami podle občanského práva, zbavovat jej odpovědnosti nebo mu vytvářet podmínky pro získání prospěchu plynoucího z jeho vlastního nezákonného jednání nebo opomenutí. Údajný přechod vlastnických práv nebyl zapsán ani do dobové pozemkové evidence a v takovém případě se judikatura soudů shoduje na tom, že nemovitosti přešly do socialistického užívání státu k [datum]. K přeměně tohoto užívání na vlastnické právo nedošlo dle restitučních předpisů ani dle jiných norem. Stát nemohl žádnou nemovitost vydržet až do 90. let 20. století a ani potom nemohl vydržet nemovitost, kterou užíval bez platného právního titulu. Nemohlo jít ani o tzv. putativní titul vydržení, jelikož jak žalobci prokázali, zástupci státu si byli zcela zřejmě vědomi nezákonnosti svého postupu a svého jednání ve zlé víře. Žalovaní tedy nemovitosti nadále pouze užívají bez právního důvodu. Vlastnické právo je nepromlčitelné, lze je odejmout pouze na základě zákona a za tam stanovených podmínek, nikoli na základě plynutí času. Vlastník tak může podat kdykoliv žalobu vindikační i žalobu negatorní, aniž by žalovaný mohl úspěšně uplatnit námitku promlčení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2649/2006). Stanovisko bylo přijato 12 let po vstupu restitučních zákonů v platnost, bez řádného legislativního procesu změnilo zcela jejich podstatu a smysl a fakticky odňalo původním vlastníkům právo domáhat se v občanském soudním řízení ochrany vlastnického práva, do něhož stát v minulosti zasáhl, pro údajný nedostatek pravomoci soudů vlastnické žaloby projednávat. Podle výkladu, který použil soud prvního stupně, by stanovisko od roku 2005 nově odnímalo českým soudům pravomoc projednávat a rozhodovat žaloby podané vlastníky, jejichž majetek stát v době vstupu restitučních zákonů v účinnost stále okupoval bez nabývacího titulu a žalobcům, kteří se domáhají ochrany svého vlastnického práva, by odpíralo přístup k soudům. Z obsahu stanoviska lze dovodit, že jím vlastně nově dochází k zániku možnosti uplatnit ochranu práv, byť nestanoví, že vlastnická práva vlastníků majetku okupovaného státem v důsledku restitučních zákonů zanikají, což je v rozporu s mezinárodním právem. Stanovisko poskytuje ochranu zájmům osob nacházejících se v pravomoci České republiky a jejich právům, avšak o takové osoby a práva zde nejde. Žalobci se zdrželi podání vlastnických žalob na jakékoliv osoby soukromého práva či subjekty od státu odlišné. I kdyby existoval veřejný zájem, nebylo by zbavení žalobců nemovitosti přiměřené z hlediska rovnováhy mezi tímto veřejným zájmem a zásahem do práv žalobců. K nároku na vyplacení zákonné náhrady žalobci uvedli, že není promlčen. Stát nikdy nedokončil záborový proces, protože nesplnil svou povinnost vyplatit zůstavitelce náhradu za převzaté nemovitosti podle § 7 revizního zákona, § 9 záborového zákona, § 41 a násl. náhradového zákona a postupem podle § 59 a násl. náhradového zákona. V okamžiku přechodu nemovitostí do socialistického užívání státu k [datum] (viz výše) již obecný občanský zákoník nebyl účinný. Povinnost státu vyplatit náhradu má veřejnoprávní povahu, jak plyne i z citace § 60 náhradového zákona, který žádnou promlčecí lhůtu neuvádí a žalobcům není známa žádná dobová právní úprava či judikatura, jež by v takovém případě připouštěla analogickou aplikaci soukromého práva. Soukromoprávní povaha pohledávky za vyvlastněný majetek je dovozena až novodobou judikaturou. Povahou veřejnoprávní pohledávka žalobců se tak nemohla nikdy promlčet. Podle pravidel mezinárodního práva, která již před rokem 1945 a též po 2. světové válce uznávalo i Československo, nelze odejmout majetek cizince bez náhrady. To je zřejmé z novelizace zákona z 8.4.1920, kterou byl upraven § 9 zák. č. 215/1919 Sb., o zabrání velkého majetku pozemkového, který určil podmínky pro náhradu za majetek zabraný státem během 1. pozemkové reformy i z oficiálních dokumentů ministerstev, kdy v letech 1946 až 1982 byla takto uzavřena řada mezinárodních smluv se státy, jejichž občané byli postiženi odebráním majetku bez náhrady. Lichtenštejnské knížectví je jediným státem, s nímž náhradová smlouva nebyla uzavřena. Za této situace je odmítnutí náhrady lichtenštejnským občanům protiprávní, diskriminační a porušující obecné povinnosti vyplývající z mezinárodního práva.

4. Žalovaný č. 1) považoval rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. a II. výroku za správný, respektující judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a plně odkázal na veškerá svá vyjádření učiněná v průběhu řízení. K námitce nezohlednění mezinárodněprávních aspektů případu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4705/2016 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2130/17, z nichž plyne, že tato okolnost není určující. Správná byla i aplikace pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st 21/05. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek v odstavci I. a II. výroku potvrdil a současně uložil povinnost žalobci nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení.

5. Žalovaný č. 2) poukázal na to, že ve věci sp. zn. [spisová značka] u [název soudu] soud předběžně avizoval svůj právní názor, že pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců není dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva a dále pak odkazoval na soudní řízení, v nichž již soudy pravomocně či nepravomocně zamítly nároky členů [název] [anonymizováno] [příjmení] (celkem [číslo] věcí u různých soudů v České republice).

6. Oba žalovaní ve svých odvoláních proti odstavci III. výroku rozsudku namítali nepřípadné použití ust. § 150 o.s.ř., na jehož základě jim nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 828/06, III. ÚS 3299/09, I. ÚS 191/06, II. ÚS 3161/08, II. ÚS 3539/19, II. ÚS 1605/15) namítali, že soud je předem neinformoval o zamýšleném postupu podle § 150 o.s.ř. a odňal jim možnost se k němu vyjádřit a že u žalobců nejsou dány důvody spočívající v majetkových či sociálních poměrech ani jiné důvody hodné zvláštního zřetele či jiné výjimečné okolnosti pro použití tohoto zákonného ustanovení. Soud nijak neobjasnil, v čem shledává skutkovou a právní složitost věci. Předmětem řízení je sice velké množství nemovitých věcí, avšak judikatura v otázce právního hodnocení věci je zcela konstantní a v případu tak nelze žádné složitosti skutkové ani právní spatřovat. Navrhovali proto, aby byl napadený výrok rozsudku odvolacím soudem změn a každému z nich přiznáno proti žalobcům právo na náhradu nákladů řízení dle jejich vyčíslení.

7. Žalovaný č. 1) uplatnil nárok na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka spočívající v 7 úkonech po [částka] podle vyhl. č. 254/2015 Sb. (vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], příprava k jednání dne [datum], účast na jednání téhož dne a účast na jednání [datum]) a jízdné veřejnou dopravou z [obec] do [obec] a zpět 1 cesta [částka], tj. za 4 cesty [částka] Celkem tak uplatnil nárok na náhradu částky [částka].

8. Žalovaný č. 2) navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení dle jejich vyčíslení ze dne [datum], tj. celková částka [částka] sestávající se z odměny právního zástupce za 9 úkonů právní služby (převzetí věci, podání žalovaného [číslo] ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a jednání soudu dne [datum]) v sazbě [částka] / 1 úkon právní služby bez DPH, 9 režijních paušálů po [částka] / úkon, náhradu za promeškaný čas 6 půlhodin po [částka], vše včetně 21 % DPH a dále cestovné k soudnímu jednání dne [datum] [částka] (osobním automobilem zn. Škoda Octavia, [registrační značka] 30 na trase [obec] – [obec] a zpět, celkem [číslo] km).

9. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř. a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212 odst. 6 o.s.ř.

10. Odvolání žalobců není důvodné.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí věci, provedené důkazy řádně popsal v odůvodnění svého rozhodnutí a vyvodil z nich správná skutková zjištění. V podstatné části právních závěrů se odvolací soud se soudem prvoinstančním shoduje.

12. Odvolací soud dokazování pouze zpřesnil zopakováním listinného důkazu, a to zápisu sepsaného dne [datum] v kanceláři [název] [anonymizována dvě slova] [obec], jehož předmětem je převzetí lesního hospodářství včetně pily a rybničního hospodářství [název] [obec] od vlastníka, resp. osob hospodařících podle zákona č. 142/47 Sb. a odevzdání do vlastnictví přídělci, Československému státu, podniku [název] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], z jehož odstavce I. bod 1 vyplývá odkaz na výměr Ministerstva zemědělství [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], jímž bylo rozhodnuto podle zákona č. 142/47 Sb., o opětovném znovuzabrání a vyvlastnění nemovitostí z výše uvedeného vlastnického souboru. V odstavci II. bod 2 této listiny je uvedeno, že k převzetí určené nemovitosti leží, mimo jiné, ve správním okrese [obec], k. ú. [název] a jedná se o nemovitosti zapsané, mimo jiné, v pozemko-deskových vložkách [číslo] s tím, že všechny nemovitosti, u nichž není dále výslovně uvedeno, jsou přejímány podnikem [název] ([jméno společnosti] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]) pouze do správy, se odevzdávají současně do vlastnictví přídělci ČSL státu - podniku SLS. Přílohou listiny je výkaz pozemků, v němž jsou mimo jiné výslovně uvedeny nemovitosti v [katastrální uzemí] zapsané v knihovní vložce [číslo] konkrétně parcely v číslech dle pozemkové knihy [číslo] [anonymizována dvě slova]. Uvedená listina byla jako důkaz z podstatné části provedena již v řízení před soudem prvního stupně, nebyla provedena pouze část výkazu pozemků obsahující, mimo jiné, některé z pozemků, o něž je veden tento spor. Jde o postup přípustný podle § 205a o.s.ř.

13. Soud prvního stupně správně dovodil svou mezinárodní pravomoc rozhodovat, jakož i místní příslušnost, kdy určujícím prvkem je poloha nemovitostí na území České republiky, jak podrobně odůvodnil v odstavci 8. odůvodnění svého rozsudku, na nějž odvolací soud plně odkazuje.

14. Prvoinstanční soud se také správně zabýval otázkou naléhavého právního zájmu jako předpokladu věcného projednání určovací žaloby podle § 80 o.s.ř. ve vztahu k odstavci II. výroku rozsudku. Došel též ke správnému závěru, že žalobci jsou dědici po zůstavitelce s příslušnými dědickými podíly, jak jsou vymezeny v petitu určovací žaloby, na základě dědických rozhodnutí orgánů [název] [anonymizována dvě slova], to vše ve spojení s postupními smlouvami, jak je podrobně popsáno v odstavci 11. odůvodnění prvostupňového rozsudku, na nějž lze v tomto rozsahu rovněž odkázat. Správný je též závěr okresního soudu, vycházející z nesporných tvrzení účastníků, že předmětný majetek byl odňat státem právní předchůdkyni žalobců postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen revizní zákon) v srpnu 1948. V tomto směru doplnění dokazování odvolacím soudem o úplný seznam přejímaných nemovitostí pouze koriguje věcně správný závěr prvoinstančního soudu pouze v tom, že tato listina zmiňuje i konkrétní nemovitosti, jež jsou předmětem touto žalobou uplatněného nároku. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že sporný majetek nebyl projednán v dědickém řízení po zůstavitelce orgány České republiky.

15. Žalobou bylo uplatněno současně několik nároků, žalobci se jednak domáhali vyklizení nemovitostí, eventuálně náhrady ve formě náhrady škody, která vznikla tím, že věci jim nelze vydat a vedle toho požadovali i částku [částka], jakožto náhradu škody, která jim vznikla v důsledku špatného hospodaření žalovaného č. 2 na sporných nemovitostech včetně vydání plodů a užitků. Žalobci sice prokazují velikost svých dědických podílů po původní vlastnici, tak jak plyne z citovaných dědických rozhodnutí a smluv o postoupení pohledávek, avšak předpokladem úspěšnosti žaloby na vydání (vyklizení) věci, která je jednou z vlastnických žalob, je existence vlastnického práva žalobce ke dni rozhodnutí soudu a dále skutečnost, že žalovaný k témuž dni věc drží neoprávněně. Peněžitá náhrada eventuálně náleží, nelze-li věc vydat a jejím účelem je kompenzovat porušení vlastnického práva ve formě reparace (v podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2194/11 a další, k této otázce již dlouhodobě ustálená judikatura). Aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení mají i dědici, pokud se týká věcí spadajících do dědictví, tedy věci, které byly prokazatelně ve vlastnictví zůstavitelky ke dni jejího úmrtí. V projednávané věci však žalobci neprokázali své vlastnické právo ke sporným nemovitostem, ani vlastnické právo své právní předchůdkyně ke dni jejího úmrtí. Nabytí dědictví jim nebylo potvrzeno v dědickém řízení v České republice, před jejímiž soudy by jedině mohlo být dědictví nemovitostí projednáno (viz odůvodnění prvoinstančního rozsudku, čl. 12, 14.), a tedy nutno dospět k závěru, že postrádají aktivní věcnou legitimaci v podání vyklizovací žaloby. Z toho důvodu nelze vyhovět ani primárnímu ani eventuálnímu petitu, jak správně uzavřel prvoinstanční soud.

16. Odvolací soud se ztotožňuje s prvostupňovými závěry též pokud jde o zamítnutí nároku na náhradu majetkové újmy - škody [částka] a ušlého užitku vzniklého v důsledku chybného hospodaření [číslo]), neboť ani zde žalobci nemají aktivní věcnou legitimaci, jelikož není naplněn jeden z obecných předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy vznik újmy na jejich majetku, když své vlastnické právo ani vlastnické právo své předchůdkyně neprokázali, viz odst. výše.

17. K nároku na určení vlastnického práva nebo zaplacení náhrady za odnětí majetku, lze uvést, že předpokladem věcného projednání určovací žaloby ve smyslu § 80 o.s.ř. je existence naléhavého právního zájmu. Ten je podle právní teorie i praxe dán všude tam, kde by bez určení bylo ohroženo právní postavení žalobce, případně by se jeho právní postavení stalo nejistým. Určovací žaloba je svých charakterem žalobou preventivní, jejímž cílem je dát pevný základ právním vztahům účastníků ve snaze zájmu předejití dalších sporů do budoucna. Žalobci naléhavý právní zájem na určovací žalobě shledávají v řadě okolností, mimo jiné také v potřebě dosažení změny zápisu o vlastnickém právu v katastru nemovitostí. Konstantní judikatura obecně v takových případech naléhavý právní zájem spatřuje, neboť pouze na základě určovacího výroku rozsudku katastrální úřad podle současné právní úpravy změnu dosavadního zápisu o vlastnickém právu na nový stav v katastru nemovitostí provede. V projednávané věci jsou však přítomny současně další významné okolnosti, a to že žalobci odůvodňují svůj nárok z dědického nástupnictví po zůstavitelce, aniž by však předmětný majetek byl projednán v dědickém řízení v České republice. Tato skutečnost však naléhavý právní zájem na určovací žalobě vylučuje, jak již bylo vysvětleno shora. Jak uvádí rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 3499/10 nebo 33 Cdo 774/09, musí být projednáno dědictví po každém zůstaviteli. Podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3368/10 (citovaného prvoinstančním soudem) nebo sp. zn. 22 Cdo 2288/19, pokud nebylo projednáno dědictví, i kdyby byl pouze jediný dědic, nemůže podat obecnou určovací žalobu, neboť by šlo o obcházení zákonné úpravy a bylo by tak legalizováno nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí soudu. Rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2418/11 pak uvádí, že pokud někdo tvrdí, že určitou věc nabyl děděním, nemůže žalovat přímo na určení svého vlastnického práva, ale určení, že zůstavitel byl ke dni smrti vlastníkem, a teprve při vyhovění žalobě se může domáhat (dodatečného) projednání pozůstalosti. Rozhodnutí, o něž opírají žalobci svůj právní názor, že mohou uplatnit své požadavky i mimo dědické řízení (sp. zn. 22 Cdo 1586/99, 22 Cdo 2501/98, 33 Cdo 774/2009) naopak tento jejich názor zcela vyvrací, neboť shodně předpokládají alespoň zahájení dědického řízení.

18. Na projednávanou věc ovšem zejména dopadají závěry stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. 21/05, jakož i na něj navazující judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2348/20, 24 Cdo 3859/19, 28 Cdo 401/19, 28 Cdo 1093/08 a řady dalších), z nichž především plyne, že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva mimo restituční předpisy, a to ani tehdy, když se chopil stát v rozhodném období věci bez právního důvodu, a i v těch případech, kdy šlo o pouhé převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (v tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3859/19). Zmiňované rozhodnutí pléna Ústavního soudu řeší sice skutkově odlišný případ, konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/ 1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, tedy odnětí majetku mimo rozhodné období podle restitučních předpisů (před 25.2.1948), navíc pak se týká majetku, který byl v době rozhodování soudů ve vlastnictví fyzické osoby. Závěry tohoto stanoviska však mají obecný dopad, jak potvrzuje množství toto stanovisko následujících rozhodnutí vyšších soudů, tím spíše pak se týkají úkonu, jimiž byl postižen majetek po započetí rozhodného období. Toto stanovisko shrnuje řadu nosných zásad celého systému restitucí a restitučního procesu, včetně zdůraznění úmyslu zákonodárce prostřednictvím restitučních předpisů odčinění nikoli všech, ale pouze některých majetkových křivd. Tento postulát obsahují ve svých preambulích vesměs všechny restituční právní normy. K uplatnění jakýchkoliv nároků týkajících se odňatého majetku vede v takových případech pouze cesta restitučních předpisů (odvolací soud odkazuje na odstavec 14. odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, kde soud podstatné pasáže z tohoto stanoviska cituje).

19. Judikatura vyšších soudů sice výjimečně připouští i cestu mimo restituční předpisy, ta se týká ovšem případů, kdy účastník, který jinak splňuje veškeré předpoklady restitučních předpisů, neměl k uplatnění restitučního nároku podle nich žádný důvod, jelikož jeho vlastnické právo nebylo zpochybňováno (viz podrobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1382/20, 28 Cdo 3361/16, 28 Cdo 1390/17, 28 Cdo 4182/17). Pro závěr, zda lze postupovat cestou určovací žaloby podle obecných předpisů je rozhodující, zda nemovitost v rozhodném období převzal fakticky stát, anebo zda právní předchůdci žalobců či žalobci sami nepřestali k nemovitostem vykonávat vlastnická oprávnění. Žaloba je přípustná tedy v těch případech, kdy vlastníci či jejich právní předchůdci svá vlastnická práva vykonávat nepřestali (viz např. již citované rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1382/20, 28 Cdo 401/19, 28 Cdo 1093/08). O takový případ se zde ovšem nejedná. Stát se prokazatelně chopil sporných nemovitostí v srpnu 1948, jak vyplývá z výkazu pozemků převzatých do majetku [název] [anonymizována čtyři slova], z [datum] a dlouhodobě je jeho vlastnické právo zapsáno v katastru nemovitostí (tyto okolnosti tvrdí i sami žalobci). Právní předchůdkyně žalobců ani žalobci s nemovitostmi od té doby nijak nedisponovali a jejich vlastnické právo v katastru nemovitostí nebylo a není zapsáno. Za této situace nelze jinak nežli uzavřít, že žalobci cestou obecné žaloby určovací postupovat nemohou, proto i zamítnutí žaloby soudem prvního stupně ohledně určení vlastnického práva je správné, neboť zde není dán naléhavý právní zájem na určení ze strany žalobců.

20. Zamítnutí žaloby o určení vlastnického práva nebylo pro žalobce překvapivým rozhodnutím, argument zákazu obcházení restitučních předpisů obecnou žalobou uplatnili v rámci své obrany oba žalovaní, žalobci tak s ním byli obeznámeni a měli na něj možnost reagovat. Důvodná není ani námitka žalobců nedostatku poučení ze strany prvoinstančního soudu. Poučovací povinnost podle § 5 o.s.ř., o procesních právech a povinnostech, má soud pouze vůči nezastoupeným účastníkům. Poučovací povinnost podle § 118 o.s.ř. se týká chybějících či nedostatečných skutkových tvzení a důkazů, případně potřeby doplnění tvrzení nebo důkazů vzešlé z odlišného právního názoru soudu, na daný případ tak nedopadá.

21. Zčásti odlišný právní názor zaujal odvolací soud na nárok uplatněný žalobci jako náhradu za odňaté pozemky podle zákona č. 142/1947 Sb. Jak zjistil prvoinstanční soud ze shodných tvrzení účastníků, podloženého i doplněným dokazováním, k odnětí majetku právní předchůdkyni žalobců podle tohoto zákona došlo, platí podle § 32 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), ve znění jeho novely č. 195/1993 Sb., že za okamžik přechodu vlastnického práva na stát v případech odnětí majetku podle zákona č. 142/1947 Sb. se považuje den faktického převzetí věcí státem, tj. v daném případě 2.8.1948. Nejedná se tedy o nepravou držbu ze strany státu dle příslušných ustanovení obecného občanského zákoníku z roku 1811, jak dovozují chybně žalobci s následnými právními závěry z toho plynoucími, že vlastnické právo z jejich právní předchůdkyně na stát nikdy nepřešlo. Nárok na náhradu za odňaté nemovitosti není nárokem veřejnoprávního charakteru, jedná se o nárok typicky soukromoprávní. Touto otázkou se již zaobírala soudní judikatura, např. rozhodnutí 5 As 88/2008, které podrobně rozebírá právní režim subjektů náhradového vztahu (osoby, v jejíž prospěch je vyvlastňováno a osoby vyvlastňované) jakožto subjektů majících rovné postavení a smysl a účel náhrady za vyvlastnění, jímž je znovuobnovení narušené rovnováhy mezi těmito subjekty, tzn. poskytnutí majetkové kompenzace osobě postižené vyvlastněním. Jde o prostředek nápravy typický pro soukromoprávní vztahy (obdobně též rozhodnutí sp. zn. 4 As 47/2003) na základě rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění, jež naopak představuje veřejnoprávní zásah do vlastnického práva. Veřejnoprávní povahu nároku na náhradu nezakládá ani z ust. § 60 zákona č. 329/1920 Sb., o převzetí a náhradě za zabraný majetek pozemkový, ze strany žalobců jde o jeho dezinterpretaci, neboť toto ustanovení navazuje na § 47 téhož předpisu o rozvrhovém usnesení a pouze stanoví pořadí pohledávek hrazených v rámci rozvrhu z přejímající ceny za odňaté nemovitosti. Závěry výše citované judikatury proto dopadají rovněž na náhradu za odňaté nemovitosti podle § 7 zákona č. 142/1947 Sb., který v této otázce odkazoval na zákon č. 329/1920 Sb. Uvedený zákon však byl zrušen zákonem č. 98/1950 Sb., o zrušení Národního pozemkového fondu při Ministerstvu zemědělství a fondů pozemkových forem a o sloučení jejích jmění, kdy dnem 1.1.1951 přešla působnost fondu, který, mimo jiné, rozhodoval o náhradách podle zákona o pozemkové reformě, na Ministerstvo zemědělství a národní výbory. Podle § 32 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 195/1993 Sb., dnem účinnosti zákona o půdě, tj. 24.6.1991, nelze již použít ustanovení zákona č. 142/1947 Sb. Od té doby tedy nelze nárokovat náhradu za odňaté pozemky podle zákona č. 329/1920 Sb. ve spojení se zákonem č. 142/1947 Sb. Z tvrzení žalobců vyplývá, že tehdejším pozemkovým úřadem žádné rozhodnutí o ceně za odňaté nemovitosti vydáno nebylo, neexistuje tedy žádná pohledávka, která by jim či jejich právní předchůdkyni byla přiznána a jelikož pozemkový úřad byl zrušen a v současné době není orgán, který by byl jeho právním nástupcem ve věci náhrad podle zákona č. 142/47 Sb., je dána pravomoc soudu v občanskoprávním řízení podle části třetí o.s.ř. ve věci rozhodnout. Náhradu však žalobcům přiznat nelze, když zákon č. 142/1947 Sb. se od 24.6.1991 nepoužije. Otázkou případného promlčení nároku se odvolací soud s ohledem na výše uvedené závěry již nezaobíral.

22. Zákon o půdě přesunul veškeré rozhodování o navrácení zemědělského majetku postiženého, mimo jiné, podle zákona č. 142/1947 Sb. do restitučního řízení, kde v určitých případech, za splnění konkrétně stanovených podmínek, může být oprávněné osobě přiznána i peněžitá náhrada za majetek, který nelze vydat. Restituční nároky však mohou být uplatněny pouze cestou stanovenou zákonem č. 229/1991 Sb., postupem a ve lhůtách tam uvedených (u povinné osoby, následně u příslušného správního orgánu a případně i žalobou, projednávanou věcně příslušným soudem v řízení podle části páté o.s.ř.)., avšak žalobci takto svůj nárok nevymezili tvrdíc, že na jejich případ restituční předpisy vůbec nedopadají.

23. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo proto v odst. I. i v odstavci II. výroku potvrzeno jako věcně správné podle § 219 o.s.ř.

24. Odvolací soud však shledal důvodnými odvolání obou žalovaných a zrušil prvoinstanční rozhodnutí v odstavci III. výroku týkajícím se otázky náhrady nákladů řízení mezi účastníky. Soud prvního stupně v rozporu s konstantní judikaturou neupozornil účastníky na to, že hodlá tohoto výjimečného ustanovení procesního předpisu použití a nedal jim možnost se k tomu vyjádřit, navíc pak jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť obecná úvaha o skutkové a právní složitosti věci zde nepostačí, když podle zákona se jedná o ustanovení, jehož použití je na místě ve zcela výjimečných a odůvodněných případech, zároveň pak za současného poměření a zvážení výhody, kterou takové rozhodnutí přiznává jednomu z účastníků a újmy, kterou představuje pro druhého z účastníků, přičemž odůvodnění musí být přezkoumatelné.

25. V této části odvolací soud proto postupoval podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude prvoinstanční soud o náhradě nákladů mezi účastníky znovu rozhodovat, a to včetně nákladů řízení odvolacího.

Poučení