5 Co 1601/2025 - 261

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [datum narození] bytem [adresa] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [datum narození] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [tituly před jménem]. [jméno advokáta] sídlem [adresa] o žalobě na ochranu osobnosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 7. 7. 2025, č. j. 7 C 334/2024-222, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 18 216,82 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právního zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně zamítl všechny tři nároky, jichž se žalobkyně domáhala z titulu ochrany své osobnosti, a to žalobu na uložení povinnosti žalovanému zdržet se toho, aby třetím osobám, nebude-li k tomu mít zákonný důvod, sděloval osobní údaje žalobkyně, které získal při výkonu svého povolání policisty a které spočívají v tom, že žalobkyně stále volá na policii a dále, že vyžaduje věci či záznamy, na které nemá nárok, což musí sama dobře vědět a dále, aby v souvislosti se shora uvedenými získanými osobními údaji žalobkyně se zdržel vůči třetím osobám sdělování hodnotícího soudu, že v něm žalobkyně budí špatný dojem a že sama kolem sebe vytváří prostředí, které není dobré, že snižuje svoji profesionalitu právničky, pokud k takovému sdělení nebude mít řádný zákonný důvod (odstavec I. výroku), žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaslání omluvy ve znění: Já, [tituly před jménem] [Jméno žalovaného], narozený [datum], bytem [Adresa žalovaného], se omlouvám [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], bytem [adresa], za to, že jsem zneužil její osobní údaje, které jsem získal při výkonu funkce zástupce ředitele [orgán státní správy], přičemž ke zneužití jejích osobních údajů došlo tak, že jsem své matce, paní [tituly před jménem] [jméno FO], ve dnech 21. a 22. 10. 2021 sdělil, že [Jméno žalobkyně] stále volá na policii a vyžaduje věci či záznamy, na které nemá nárok, což musí sama dobře vědět, přičemž jsem měl na mysli záznamy např. kamerových záznamů nebo telefonních hovorů či přítomnosti policistů na pracovišti v souvislosti s její přítomností v budově [orgán státní správy], což jsem doplnil vůči paní [jméno FO] o sdělení hodnotícího soudu, že ve mně žalobkyně budí špatný dojem a že sama kolem sebe vytváří prostředí, které není dobré, že snižuje svoji profesionalitu právničky. Omlouvám se za tento zásah do práva na ochranu osobnosti [Jméno žalobkyně] (odstavec II. výroku), jakož i žalobu, kterou se na žalovaném domáhala zadostiučinění v částce 50 000 Kč (odstavec III. výroku). Soud také uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 61 772,10 Kč (odstavec IV. výroku). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný je zástupcem ředitele [orgán státní správy] který někdy v měsíci říjnu 2021 řekl své matce ([tituly před jménem] [jméno FO] – poznámka odvolacího soudu), že žalobkyně často volá na policii a chce údaje ze spisů o výsleších, i když sama dobře ví, že na to nemá právo a „něco o rouškách“. Tvrzení o dalším obsahu rozhovoru tak, jak jej žalobkyně popsala v žalobě (následný rozhovor matky žalovaného s rodiči žalobkyně, pozn. odvolacího soudu), tzn. že má problémy s bývalým manželem, žádá informace, odposlechy, že žalovaný to nechá být, jestli nepřestane, tak bude mít „velký průser“ a problémy a že jí to mají vyřídit a rovněž, že je jim měla přitom sdělit, že žalovaný je zástupcem velitele [orgán státní správy], nebylo prokázáno. Obsah rozhovoru matky žalovaného s rodiči žalobkyně vyplývá jednoznačně z přepisu audiozáznamu pořízeného žalobkyní dne 1. 11. 2021 při předání syna, který vyhotovila Policie ČR, zachycujícího reakci žalobkyně, z něhož nevyplývá žádná její obava, pláč či potíže s dýcháním. Podle přepisu odpověděla „hmm, no dobrý, todleto nemělo se vůbec dostat pryč a todleto je důvod proč má bejt David projednávanej úplně někde jinde, no děje se, já to vím, no, to je od začátku, celej průser je, já ti to říkám od začátku, [jméno FO] je ta žába na prameni, hele no nic, mami, já to jdu vyřešit dál, prosím… čau… já to musím řešit todle, já to musím řešit okamžitě todleto, mami, čau, čau“. Tato reakce neprokazuje tvrzení žalobkyně o jejích psychických a zdravotních obtížích, obsah tohoto rozhovoru je prokázán také přepisem audiozáznamu rozhovoru v přítomnosti svědkyně [jméno FO] s matkou žalovaného dne 3.11.2021, který si žalobkyně bez souhlasu druhé strany nahrála a tam jako první zmínila „nějaké problémy s klukem“. Matce žalovaného pokládala sugestivní otázky, její odpovědi však nepotvrdily tvrzení žalobkyně a navíc uvedla, že žalovaný se záležitostí nemá nic společného, je to jenom její akce a ona sama ví, že (žalobkyně) problémy má. Závěr soudu o skutečném obsahu tohoto rozhovoru potvrzuje i samotná žalobkyně, neboť v záznamu neuvádí žádné další údaje či informace ve smyslu tvrzení žaloby, které měly být předány žalovaným matce, jako například o potížích s bývalým manželem, výhružkách apod. Tento rozhovor se odehrál v přítomnosti matky žalobkyně slyšené v řízení jako svědkyně, která přestože měla možnost v průběhu nahrávky reagovat a doplnit ji o další informace, neučinila tak, neboť nic dalšího při něm nezaznělo. Z lékařských zpráv soud zjistil, že jen v roce 2021 byla žalobkyně léčena minimálně v pěti případech se stejnými zdravotními obtížemi jako v roce 2022, tj. před i po 1. 11. 2021. Podle lékařské zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] k psychickému zhroucení žalobkyně sice došlo, ale 14 dnů před předmětným rozhovorem, někdy v polovině října 2021, takže zmíněný rozhovor nemohl být spouštěcím mechanismem jejích tvrzených zdravotních obtíží. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný, případně jeho matka, takto získané informace předali sestře žalovaného, bylo shledáno nedůvodným. Soud konstatoval, že žalobkyně ve spolupráci se svými rodiči „vystavila“ celou konstrukci o obsahu rozhovoru z 1. 11. 2021 až v průběhu následující doby, když základem pro to se stal zápis o výslechu žalovaného ze dne 15. 12. 2021, z něhož žalobkyně dovodila informace, které měl své matce sdělit. Pokud se žalobkyně obávala, kde všude mohl žalovaný či jeho matka získané informace uvést, pak soud poukázal na to, že sama vypověděla, že „jako pološílená jezdila po republice a snažila se to rozeslat všude“, o čemž mimo jiné svědčí i podaná obžaloba a zrušený trestní příkaz. Že zdrojem informací o údajném obsahu rozhovoru matky žalovaného s jejími rodiči je právě zápis z 15. 12. 2021 potvrzuje i sama žalobkyně, která problémy s manželem prvně zmínila až v podání ze dne 4. 1. 2022. Podmínky § 81 o. z., který zakotvuje ochranu osobnosti člověka včetně všech jeho přirozených práv, nebyly naplněny. Zákaz jednání žalovaného nemůže být úspěšně uplatněn, pokud škodlivý stav již netrvá a ostatně netrval ani v době podání žaloby. Tzv. odstraňovací nárok předpokládá existenci protiprávního stavu, byť samotné závadné jednání již případně pominulo. K tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobkyně nedošlo a není proto možno obnovovat právní stav, který před údajným zásahem existoval. Náhrada nemajetkové újmy žalobkyni přiznána nebyla, neboť jí žádná újma nevznikla. Náklady řízení vyčíslil soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na jejich náhradu přiznal žalovanému, který byl úspěšný. Tarifní hodnotou byla částka 110 000 Kč zahrnující tři nároky, a to zápůrčí a odstraňovací nárok po 30 000 Kč a nárok na zadostiučinění 50 000 Kč při 7 úkonech advokáta (příprava a převzetí dne 3. 1. 2025, další porada s klientem 12. 3. 2025, 3 jednání soudu ve dnech 12. 3. 2025, 14.5.2025, za něž jsou počítány 2 úkony, neboť trvalo 3 hodiny 10 minut a 27. 6. 2025) po 5 500 Kč/úkon, 6 režijních paušálů po 450 Kč, jízdné 8 051,33 Kč za 3 jízdy z [adresa] a zpět po 342 km osobním automobilem [značka vozidla], reg. zn. [SPZ], průměrná spotřeba 5,9 l nafty/100 km – norma ES 630/2012 v ceně 34,70 Kč/l, paušální náhradě 5,80 Kč/km a ujetí 1 026 km, náhrada za ztrátu času za jízdu ze sídla advokáta k jednání soudu a zpět ve výši 1 800 Kč (12x 150 Kč), to vše zvýšené o 21% DPH.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolala žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně neprovedl všechny navržené důkazy, čímž znemožnil řádné zjištění skutkového stavu. Nevyžádal si kompletní stížnostní spis, který by poskytl úplný kontext vyřizování stížnosti na žalovaného. Nebyl vyslechnut svědek [jméno FO], pracovník odboru vnitřní kontroly [orgán státní správy], jehož výpověď je stěžejní ve vztahu k tomu, jakým způsobem žalovaný získal informace, zda se tak stalo v souvislosti s výkonem jeho služby. Soud také dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním ohledně časové osy a motivace žalobkyně, když chybně interpretoval její rozhovor s matkou, který se odehrál ve skutečnosti s časovým odstupem asi 2 hodin od návštěvy matky žalovaného. Podle obsahu lékařských zpráv kontaktování psychiatra nebylo samoúčelné ani předchozí, ale došlo k němu až následně po hovoru se žalovaným a jeho matkou, což vyvrací možné dovozování soudu, že žalobkyně již předtím trpěla psychickými problémy, které by mohly ovlivnit její jednání vůči policii. Soud nesprávně posoudil věrohodnost svědkyně [jméno FO], která svou výpověď upravovala a v průběhu času měnila tak, že omezuje obsah toho, co jí syn měl sdělit, a to i oproti tomu, co on sám ve své výpovědi uvádí. Soud nesprávně posoudil právní rámec povinnosti mlčenlivosti a ochrany osobnosti, kdy dospěl k závěru, že informace sdělené žalovaným matce nebyly citlivé a nešlo o porušení mlčenlivosti. Povinnost mlčenlivosti policisty podle zákona o Policii ČR se vztahuje na všechny skutečnost, se kterými se seznámil při plnění úkolů [orgán státní správy] nebo v souvislosti s nimi, které v zájmu jiných osob vyžadují utajení. Tyto informace, které jsou osobními údaji a informacemi ze služební činnosti [orgán státní správy], a které navíc doplnil o hodnotící soud na žalobkyni, jsou informacemi týkajícími se třetí osoby i v případě, že nešlo o informace z konkrétního trestního spisu, čímž došlo ze strany žalovaného ke zneužití služebního postavení a porušení povinnosti mlčenlivosti. Soud zcela opomněl posoudit objektivní dopad sdělení informací na žalobkyni a její rodinu, když sdělení žalovaného vedlo k tomu, že jeho matka navštívila rodiče žalobkyně, kde jim s odkazem na jeho osobu a funkci sdělila zmíněný rozhovor. Objektivně šlo o jednání, které mělo jak u žalobkyně, tak u jejích rodičů vyvolat pocit strachu a ohrožení funkcí policisty. Toto jednání je závažným zásahem do práva na ochranu osobnosti a rodinného života žalobkyně a mělo prokazatelně negativní dopady v podobě zdravotních problémů matky, narušení rodinných vztahů a ztráty důvěry v policii. Hodnocení profesního a osobního jednání žalobkyně žalovaným před jeho matkou je v přímém rozporu s ochranou cti a dobrého jména. Ochrana osobnosti se vztahuje na listovní tajemství a rovněž na obsah telefonních rozhovorů, takže porušení jejích osobnostních práv spočívá i v tom, že bez jejího svolení se informace o jejím konání dostaly třetím osobám. Doposud nebylo zamezeno žalovanému sdělovat informace o žalobkyni, například, že volá stále na policii. I matka žalovaného uvedla, že má informace o pomoci žalovaného žalobkyni v souvislosti s jejím jednáním na policii s přístřeškem. Tyto informace od žalobkyně neměla. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení, případně aby jej změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná jí právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaný s rozsudkem soudu prvního stupně souhlasil. Považoval jej za věcně správný a navrhoval jeho potvrzení s tím, že mu soud přizná vůči žalobkyni právo na náhradu řízení před soudem prvního stupně ve výši, tak jak je tento vyčíslil.

4. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o. s. ř.) a přezkoumal napadený rozsudek postupem podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o. s. ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o. s. ř.

5. Odvolání žalobkyně není důvodné.

6. Odvolací soud se primárně zaobíral otázkou pasivní věcné legitimace, kterou má ten, kdo je nositelem povinnosti, o niž v řízení jde. Podle skutkového vymezení nároku v žalobě a formulace žalobního petitu se žalobkyně domáhá ochrany před jednáním, jehož se žalovaný měl dopustit jako policista tím, že vyzradil informace týkající se její osoby, které nabyl v rámci výkonu své pracovní činnosti u [orgán státní správy].

7. Ust. § 81 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále o. z.) stanoví, že chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

8. Podle § 81 odst. 2 ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a práva žít v příznivém zdravotním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

9. Podle § 82 odst. 1 člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

10. Podle § 2951 odst. 2 nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

11. Podle § 2 zákona č. 273/2008, o Policii České republiky, policie slouží veřejnosti. Jejím úkolem je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek, předcházet trestné činnosti, plnit úkoly podle trestního řádu a další úkoly na úseku vnitřního pořádku a bezpečnosti svěřené jí zákony, přímo použitelnými předpisy Evropské unie nebo mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“).

12. Podle § 60 odst. 1 policie zpracovává v souladu s tímto zákonem a jiným právním předpisem informace včetně osobních údajů v rozsahu nezbytném pro plnění svých úkolů.

13. Podle § 60 odst. 2 zpracovávané informace musí policie zabezpečit před neoprávněným přístupem, změnou, zničením, ztrátou nebo odcizením, zneužitím nebo jiným neoprávněným zpracováním. Policie dále učiní nezbytná opatření pro zajištění bezpečnosti a spolehlivosti provozovaného informačního systému. Tímto nejsou dotčeny povinnosti podle jiného právního předpisu.

14. Podle § 95 odst. 1 je stát povinen nahradit škodu způsobenou policií v souvislosti s plněním úkolů; to neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala. Podle § 95 odst. 6 náhradu škody poskytuje ministerstvo.

15. Podle § 45 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2003 Sb., o služebním poměrů příslušníků bezpečnostních sborů, má příslušník povinnost zdržet se zneužití informací nabytých v souvislosti s výkonem služby a podle písm. c) téhož ustanovení má rovněž povinnost zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby.

16. Podle § 95 odst. 1 příslušník odpovídá bezpečnostnímu sboru za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při výkonu služby nebo v přímé souvislosti s ním.

17. Nakládání se získanými informacemi a jejich ochrana je ve smyslu výše citovaných zákonných ustanovení je plněním úkolů Policie ČR. Ta má povinnost zabezpečit a chránit zpracovávané informace, mimo jiné, před jejich zneužitím. Tato povinnost je absolutní, vztahuje se na všechny zpracovávané informace a na celou dobu, kdy je má policie k dispozici.

18. Příslušník policie je nositelem zákonné povinnosti zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděl při výkonu služby, pokud této povinnosti nebyl zproštěn nebo není zvláštním předpisem stanoveno jinak.

19. Uložením této povinnosti je chráněn zájem státu, který vzhledem ke znění čl. 2 odst. 3 Ústavy stanovujícího, že státní moc slouží všem občanům, je třeba vykládat široce, tzn. podřadit pod něj i ochranu soukromých práv osob a ochranu zákonnosti vůbec. Mlčenlivost se podle tohoto zákona vztahuje na veškeré poznatky, které příslušník v souvislosti s výkonem služby získal, bez ohledu na to, zda jsou zaznamenány nebo nikoliv (podrobně viz Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Praktický komentář. Wolters Kluwer. Praha. 2019 Chrobák J., Blahut A., Kulhánek J., Vodička S.).

20. Za zneužití informací je nutno považovat jejich zveřejnění či zpřístupnění třetím osobám, které nemají právo se s předmětnými informacemi seznamovat. Povinnost mlčenlivosti a zákaz zneužití informací, které příslušník policie získá při výkonu své pracovní činnosti – služby, jej váže jak ve službě, tak i mimo službu, není tedy rozhodné místo a doba, kde a kdy předmětné informace nepovolané osobě sdělí.

21. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 705/2019, vyplývá, že i v poměrech založených zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, musí být nárok na náhradu tvrzené nemajetkové újmy, jež měla být způsobena výkonem veřejné moci, uplatněn proti státu, nikoliv proti osobě, která vyvolala nepříznivý zásah do osobnostní sféry poškozeného v rámci činnosti sledující plnění služebních či pracovních úkolů při výkonu pravomoci orgánu státu. Rozhodnutí řeší případ nesprávného úředního postupu Policie ČR, posuzovaného podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci.

22. V rozhodnutích sp. zn. 30 Cdo 4066/2018, 30 Cdo 2249/2020 vysvětlil Nejvyšší soud ČR vztah odpovědnosti podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci a podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR. Odpovědnost státu za újmu způsobenou činností policejního orgánu coby orgánu činného v trestním řízení se řídí ustanovením § 95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, jen tehdy, je-li újma způsobena osobě, která není zamýšleným adresátem výkonu veřejné moci, ani se jinak trestního řízení neúčastní v postavení jeho subjektu; v ostatních případech se odpovědnost státu posuzuje podle zákona č. 82/1998 Sb.

23. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010, které se jinak zabývá otázkou excesu, definuje pojem rámce činnosti právnické (fyzické) osoby tak, že sem spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby. Totéž platí o plnění služebních povinností osobou ve služebním poměru.

24. Připouští-li soudní praxe možnost způsobení újmy na osobnostních právech výkonem veřejné moci v rámci konkrétního trestního řízení, není žádný důvod se domnívat, že stejný následek nemůže vyvolat i jednání policejního orgánu v rámci jeho činnosti vůči osobě, jež účastníkem trestního řízení není. Jelikož zákon č. 273/2008 Sb., nemá ustanovení o náhradě nemajetkové újmy (na rozdíl od § 31a zákona č. 82/1998 Sb.) a je ve vztahu k občanskému zákoníku předpisem speciálním, majícím aplikační přednost, uplatní se v otázkách jím neupravených úprava občanskoprávní.

25. Z uvedeného plyne, že nárok žalobkyně v projednávané věci se řídí zákonem o Policii ČR, neboť žalobkyně tvrdí, že vytýkaného jednání se žalovaný dopustil jako příslušník [orgán státní správy] a klade je do souvislosti s jeho služebním poměrem, nikoli však s konkrétním trestním řízením, jehož by byla účastna, kdy předmětné informace měl získat právě při výkonu služby či v souvislosti s ním.

26. V takovém případě však žalovaný ve věci není pasivně legitimován, neboť odpovědnost za újmu na osobnostních právech, kterou by popsaným jednáním utrpěla třetí osoba (zde žalobkyně) by bylo nutno přičíst [orgán státní správy], potažmo státu. Nedostatek pasivní věcné legitimace nutně musí vést k zamítnutí žaloby, neboť jednání žalovaného, jímž tento nesledoval vlastní zájmy či prospěch, by nemohlo být posouzeno jako exces, který by případ z režimu zákona o policii vylučoval a zakládal jeho osobní odpovědnost podle předpisu občanskoprávního (k excesu podrobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 28 Cdo 2699/2010).

27. Dalším důvodem pro zamítnutí všech nároků žalobkyně je též jejich věcná nedůvodnost. Tuto otázku posoudil soud prvního stupně zcela správně.

28. Pro klasifikaci zásahu jako porušení osobnostních práv, musí být splněny určité podmínky. Podle komentáře k občanskému zákoníku (Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017) je významné celkové vyznění informace. Neoprávněný zásah je dán tehdy, je-li mezi zásahem a porušením osobnostní sféry příčinná souvislost a přesáhl-li zásah intenzitu měrou, která v demokratické společnosti nemůže být tolerována. Neoprávněnost zásahu je nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétní situaci objektivně, tzv. testem „běžného člověka“. Není tedy rozhodující subjektivní pocit jednotlivce, ale to, zda následek (objektivně předpokládatelný) je tím, co lze spravedlivě požadovat, aby snášel „běžný člověk“.

29. Odvolací soud sdílí skutkový závěr soudu prvního stupně o tom, že v řízení nebyl prokázán obsah rozhovoru tak, jak byl tvrzen žalobkyní v žalobě. Z dokazování vyplynulo pouze tolik, že žalovaný někdy v měsíci říjnu 2021 sdělil své matce, [tituly před jménem] [jméno FO], že žalobkyně často volá na policii, požaduje údaje ze spisů o výsleších, ačkoliv sama dobře ví, že na to nemá právo a ještě něco o rouškách, a dále z obsahu dokazování vyplynulo, že matka žalovaného tyto informace sdělila následně rodičům žalobkyně, jimž řekla, že se tato „řítí do průseru, že má na to nos, že pořád volá nějaké samé telefonáty na policii, něco o rouškách, a jako advokátka by mohla vědět, že se nemůže ptát na informace nebo na odposlechy nebo na věci, které jí nemohou sdělit“.

30. Rozsah a obsah informací sdělených žalovaným nesplňují výše naznačené parametry porušení osobnostních práv žalobkyně v té intenzitě, která by odůvodňovala poskytnutí jejich ochrany cestou soudní žaloby. Žalobkyně vytýká žalovanému jediný případ sdělení informací o její osobě, a to sdělení jeho matce během jejich důvěrného rozhovoru, který se odehrál bez účasti dalších osob. Její domněnky, že žalovaný tyto informace mohl šířit i dál a obeznámit s nimi i další osoby dokazování nepotvrdilo. Zejména však nešlo o žádné konkrétní informace, jež by se kupř. týkaly určitého trestního řízení, jako např. citace z obsahu podání účastníka či detaily o úkonu provedeném policejním orgánem apod., ale o zcela obecná a nekonkrétní sdělení, bez uvedení jakýchkoli bližších podrobností. Žalobkyně ostatně přičítá žalovanému i následné jednání jeho matky, která, přestože předmětné sdělení bylo určeno pouze jí a aniž by žalovaným k tomu byla jakkoli nabádána, informace nabyté z rozhovoru se synem z vlastní iniciativy reprodukovala rodičům žalobkyně, od nichž se pak dostaly k žalobkyni. Vnímá-li tedy žalobkyně sdělení [tituly před jménem] [jméno FO] jejím rodičům jako záměr zastrašení autoritou policejního příslušníka, pak je může vytýkat a následky tím vzniklé přičítat pouze matce žalovaného, nikoli žalovanému samotnému. Podstatné je, že nedošlo ke zpřístupnění předmětných informací širšímu okolí či dokonce veřejnosti, nýbrž putovaly pouze v uzavřeném okruhu pěti osob, které se navzájem dlouhodobě znaly a z nichž některé jsou spojeny i příbuzenskými vazbami. I kdyby se tato sdělení dostala k další osobě z rodinného okruhu, sestře žalovaného (což nebylo prokázáno), nijak by to intenzitu zásahu nezvětšilo. Potřebná míra dotčení žalobkyně těmito informacemi, narušení jejího soukromí a narušení jejích rodinných vazeb, jak je tvrzena v žalobě, tedy prokázána nebyla. Žádnou újmu nemohla žalobkyně utrpět tím, že s uvedenými skutečnostmi byli obeznámeni její rodiče, kteří jako blízké osoby svou dceru velmi dobře znají a jejichž názor na ni by pod vlivem takovýchto neurčitých informací, jichž se jim navíc dostalo jen zprostředkovaně, nemohl doznat a zjevně nedoznal žádné změny. Oba mají i nadále ke své dceři dobrý vztah, stojí za ní a podporují ji, jak je zřejmé z jejich svědeckých výpovědí v soudním řízení i výpovědí před Policií ČR. Přerušení kontaktů mezi žalobkyní, jejími rodiči a rodiči žalovaného nelze klást do přímé příčinné souvislosti s jednáním žalovaného spočívajícím pouze ve sdělení jeho matce. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobkyně utrpěla psychické zhroucení v příčinné souvislosti se sdělením předmětných informací, neboť s psychickými obtížemi se léčila i v předchozím období a o tomto tvrzeném dopadu na žalobkyni nesvědčí ani žádné další důkazy, zejména pak záznam jejího telefonického rozhovoru s matkou, z něhož je naopak zřejmé, že toto sdělení v ní probudilo aktivitu a snahu věc okamžitě řešit „někde jinde“, jak přesně vystihl okresní soud. Není významné, zda se jejich rozhovor odehrál bezprostředně po návštěvě matky žalovaného u rodičů žalobkyně, anebo až ve večerních hodinách, podstatný je jeho obsah. Žádné rozpory neshledává odvolací soud ve výpovědích svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO] před Policií ČR a v soudním řízení a tyto důkazy považuje za věrohodné. Pokud si svědkyně určité detaily při svém výslechu před soudem nevybavila, lze to vysvětlit plynutím času, vypovídala po více než třech letech od předmětného rozhovoru. O svých údajných zdravotních obtížích, které měly u ní nastat v důsledku předmětného jednání žalovaného nevypovídala ani matka žalobkyně. V ostatním odvolací soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, které považuje za správné a vyčerpávající.

31. Odvolací soud rovněž sdílí a pro stručnost plně odkazuje na prvoinstanční závěry, pokud jde o zamítnutí negatorní žaloby v odst. I. výroku rozsudku, která by mohla být důvodná pouze tehdy, pokud by zásah do osobnostních práv nadále trval, pokračoval či reálně hrozila možnost jeho opakování do budoucna, jakož i zamítnutí obou satisfakčních nároků v odst. II. a odst. III. výroku rozsudku, když nebylo shledáno, že by k zásahu do osobnostních práv žalobkyně vůbec došlo.

32. Okresní soud také zcela správně zamítl důkazní návrhy žalobkyně, které popsal v odstavci 24. odůvodnění svého rozsudku. K tomu přistoupilo i zamítnutí důkazních návrhů žalobkyně odvolacím soudem, kdy se jedná o žalobkyní pořízené nahrávky z recepce GIBS, jakož i složka listinných důkazů, kterou předložila při jednání odvolacího soudu (e-mailovou korespondenci s advokátkou [tituly před jménem] [jméno FO], úřední záznamy Policie ČR týkající se zastupování klientky žalobkyní jako advokátkou a protokolu z hlavního líčení ve věci 7 T 143/2024 obžalované (zde žalobkyně) u Okresního soudu v Českých Budějovicích, vedeného pro přečin pomluvy podle § 184 odst. 1 a odst. 2 trestního zákoníku. Všechny tyto důkazy jsou pro rozhodnutí nadbytečné za situace, kdy žalovaný není ve věci pasivně legitimován.

33. Jako věcně správné proto odvolací soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil podle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V principu rozhodl okresní soud zcela správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., který zakládá právo na náhradu nákladů řízení tomu z účastníků, jenž byl v řízení úspěšný, v daném případě tedy žalovanému. Je skutečností, že žalovaný vyúčtoval původně náklady řízení v částce 42 049,12 Kč, jak je uvedeno v původním vyúčtování založeném ve spisu na č. l.

218. Okresní soud v souladu se zásadou, že o nákladech řízení se rozhoduje z úřední povinnosti, mu přiznal právo na náhradu nákladů v řízení v celkové částce 61 772,10 Kč, neboť vycházel z jiných tarifních hodnot, když řízení bylo vedeno společně o třech nárocích. Odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil i přesto, že správná částka nákladů řízení by byla ještě o něco vyšší s ohledem na zvýšení tarifních hodnot po novele vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to proto, že žalovaný při jednání odvolacího soudu výslovně prohlásil, že požaduje náhradu nákladů pouze v té výši, jak o ní rozhodl okresní soud.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kdy ani zde žalobkyně úspěšná nebyla, a proto je povinna nahradit tyto náklady úspěšnému žalovanému. Náklady řízení činí 18 216,82 Kč a zahrnují odměnu právního zástupce podle § 9 odst. 3 písm. d) a § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, za dva úkony právní služby (účast při jednání soudu dne 21.1.2026 v délce trvání přesahující dvě hodiny) v účtované částce 5 500 Kč/úkon, paušální náhradu hotových výdajů právního zástupce v částce 450 Kč podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času stráveného na cestě ze sídla advokátní kanceláře k soudu a zpět osm půlhodin v sazbě 150 Kč/půlhodina podle § 14 odst. 1, 3 advokátního tarifu, za cestu ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu a zpět [adresa], ujeto 304 km, spotřeba pohonné hmoty při kombinované spotřebě 5,9 l/100 km, cena pohonné hmoty (nafta) 34,10 Kč/l, náhrada za použití vozidla 1793,60 Kč při sazbě 5,90 Kč/km (cena pohonné hmoty a sazba náhrady podle vyhl. č. 573/2025 Sb.), vše zvýšeno o 21% DPH 3 161,60 Kč podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Právnímu zástupci žalovaného bylo přiznáno právo na náhradu hotových výdajů pouze za jeden úkon právní služby, když předmětná částka je určena k pokrytí účelně vynaložených výdajů, které běžně vznikají v souvislosti s poskytnutím advokátní služby (např. poštovné, telekomunikační poplatky, pořízení fotokopií, opisů listin apod.) a které však nevzniknou duplicitně jen proto, že soudní jednání svou délkou přesáhlo limit dvou hodin a je za ně přiznána odměna za dva úkony právní služby.

35. Lhůta k plnění byla žalobkyni stanovena podle § 160 odst. 1 o. s. ř.