5 Co 2082/2024 - 141

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované] IČO [IČO žalované] bytem [Adresa žalované] o žalobě na uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18.9.2024, č. j. 9 C 88/2024-97 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 29 003,90 Kč, a to do tří dnů od jeho právní moci, k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu pozemků blíže specifikovaných ve výroku rozsudku, nacházejících se v katastrálních územích [adresa] a uložil žalované současně povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 88 564,30 Kč. Rozhodnutí odůvodnil tak, že žalobkyně je oprávněnou osobou na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – pozemkový úřad č. j. [číslo] ze dne [datum] které nabylo právní moci dne [datum] jímž bylo rozhodnuto, že žalobkyně není vlastníkem nemovitosti, parcely PK [číslo] v k. ú. [adresa], obec [adresa] o celkové výměře 7637 m (KN parc. č. [číslo] části parc. č. [čísla] v k. ú. [adresa], část parc. č. [čísla] v k. ú. [adresa]), oprávněné osobě bude poskytnuta náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17 zákona o půdě, případně dle ustanovení § 16 zákona o půdě, tedy má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční vyrovnání. Výše restitučního nároku žalobkyně je prokázána znaleckým posudkem soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] č. [číslo] ze dne [datum], jímž byl nevydaný pozemek oceněn celkovou částkou 1 909 250 Kč jako pozemek stavební, jelikož v době odnětí (r. 1983) byl určen k výstavbě typu bydlení – vysoká (nad 8 podlaží) a výroba a sklady; průmysl, stavebnictví, výrobní služby, sklady. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR, pokud pozemek v době přechodu na stát byl evidován jako zemědělský, byl však určen k výstavbě a v době převodu existovala územně plánovací dokumentace, vykoupení či vyvlastnění za účelem výstavby nebo bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, je jej třeba oceňovat jako pozemek určený pro stavbu ve smyslu § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (viz rozsudky Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, 28 Cdo 444/2014, 28 Cdo 4678/2014, usnesení sp. zn. 28 Cdo 3971/2014 či 28 Cdo 1025/2015). Pozemek byl v době přechodu na čs. stát zahrnut do funkční plochy určené zčásti k bydlení a zčásti k výrobě a skladování, následně byl i fakticky zastavěn výstavbou sídliště [adresa], což je prokázáno směrným územním plánem z roku 1976. Kupní smlouva ze dne [datum], uzavřená mezi žalobkyní a Československým socialistickým státem – výstavbou [adresa] – výstavbou sídlišť [adresa] prokazuje, že k převodu pozemku došlo za účelem výstavby sídliště [adresa]. Znalkyně v posudku výslovně uvedla, že neshledala důvody a podmínky pro aplikaci srážek ve smyslu přílohy č. [číslo] oceňovací vyhlášky, neboť jejich podmínky by musely být postaveny na jisto a podloženy relevantními podklady. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze návrh Směrného územního plánu hlavního města [adresa], schválený v roce 1976, považovat za rozhodnou územně plánovací dokumentaci (viz usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, 28 Cdo 1816/2013, 28 Cdo 4047/2017, 28 Cdo 1227/2015 či usnesení 28 Cdo 3808/2020). Byly-li nevydané pozemky odňaty za účelem výstavby sídliště, včetně související infrastruktury, je nutno, v souladu s principem ekvivalence, za odňatý majetek korekci dle přílohy č. [číslo] oceňovací vyhlášky vyloučit (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2555/2020 či 28 Cdo 3195/2019). Žalobkyně se domáhala u žalované provedení revize ocenění jejího restitučního nároku dopisem ze dne 3.10.2023 a následně ze dne 20.2.2024. Žalovaná to odmítla, respektive na druhou žádost se relevantně nevyjádřila. V souladu s konstantní judikaturou (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, 28 Cdo 155/2016, 28 Cdo 5249/2016, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3169/07, III. ÚS 495/05) dovodil soud, že žalobkyně má nárok na přímý převod pozemků, které jsou předmětem žaloby, neboť oprávněná osoba má právo domáhat se i vydání takových pozemků, které nejsou žalovaným zařazeny do veřejné nabídky, je-li postup Pozemkového fondu při vypořádávání restitučních nároků shledán liknavým, neboť tehdy podání žaloby na nahrazení projevu vůle představuje jediný způsob, jímž se oprávněné osoby mohou domoci splnění svého nároku. Liknavost a svévole žalované v dané věci byla shledána v tom, že ani přibližně po 30 letech není restituční nárok vypořádán, ačkoliv jej žalobkyně v zákonem stanovených lhůtách řádně uplatnila u příslušného správního orgánu a požádala o poskytnutí náhradních pozemků. Žalovaná byla vyzvána k poskytnutí náhrady již pravomocným přiznáním nároku správním rozhodnutím. Dlouhodobé prodlení žalované s vypořádáním restitučního nároku žalobkyně spatřuje soud rovněž v přímém sdělení žalované (odboru řízení restitucí sp. zn. [číslo jednací] ze dne [datum]), v němž žalovaná výslovně uvádí, že průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobou do jeho úplného vypořádání představuje 120,14 měsíců. U žalobkyně však jde o dobu 30 let, aniž by byl nárok plně vypořádán. Rovněž nesprávné ohodnocení nároku je podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu možno definovat jako liknavý a svévolný postup, jímž je bez ospravedlnitelného důvodu ztěžováno uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, prostřednictvím veřejné nabídky pozemků (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věcech sp. zn. 28 Cdo 155/2016, 28 Cdo 837/2017, 28 Cdo 1117/2015 či žalobkyní zmiňované 28 Cdo 3209/2020-219). I v dané věci došlo k nesprávnému ocenění restitučního nároku, kdy odňaté pozemky byly oceňovány jako zemědělské, přestože v době odnětí byly určeny k výstavbě a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební. Postup žalobkyně při uplatňování restitučního nároku soud označil za dostatečně aktivní, když pravidelně sledovala nabídky pozemků vyhlašovaných žalovanou, do nichž však nejsou a nebyly zařazovány pozemky odpovídající vlastnostem nevydaných pozemků. Žádosti žalobkyně o převody náhradních pozemků žalovaná vždy prohlásila za neplatné pro nedostatečnou výši restitučního nároku, přičemž však vycházela z vlastního nesprávného ocenění restitučního nároku. Současně žalovaná odmítala učinit jakékoliv úkony stran případné revize, přestože ocenění nároku bylo žalobkyní v té době již písemně zpochybňováno. Argument žalované rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3370/19, ze dne 2.6.2020, soud odmítl jako nepoužitelný pro projednávanou věc z důvodu odlišných skutkových okolností, kdy v tamní věci podaná žaloba o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání konkrétních pozemků byla podložena pouze tvrzením žalobkyně o nesprávném ocenění jejího nároku, aniž by k tomu byly předloženy důkazy. V dané věci je však důkazem znalecký posudek soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Nesporné mezi účastnicemi bylo, že vydání požadovaných pozemků nebrání žádná zákonná překážka a také jejich ocenění celkovou částkou 383 438,80 Kč. Žaloba tak byla shledána důvodnou ve smyslu § 4 ve spojení s § 11 a § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (zákon o půdě) a jsoucí nikoliv v rozporu s dobrými mravy. Jelikož cena pozemků byla určena výše citovaným znaleckým posudkem, je žaloba určitá. O nákladech řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žalobkyni přiznal právo na jejich náhradu v plné výši z důvodu jejího plného úspěchu ve věci, kdy zahrnovaly odměnu advokáta podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu ve výši 59 160 Kč za 6 úkonů právní služby po 9 860 Kč (tarifní hodnotou je cena vydávaných pozemků 383 438,80 Kč), odměnu za předžalobní výzvu ve výši jedné poloviny, náhradu hotových výdajů podle § 13 po 300 Kč/úkon, náhradu za promeškaný čas, náhradu cestovních výdajů a DPH tak, jak jsou tyto náklady podrobně rozepsány v odst. 28. odůvodnění prvoinstančního rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalovaná, která namítala neúplně zjištěný skutkový stav, jelikož soud neprovedl důkaz revizním znaleckým posudkem k ocenění nároku, tudíž pak i nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní hodnocení věci. Žalobkyně po dobu 23,5 let ocenění svého nároku nijak nerozporovala, ani se nebránila proti rozhodnutí správního orgánu, ačkoliv v tomto směru ji tížila důkazní povinnost. První krok v tomto směru učinila až v r. 2023, aniž by doložila listiny jej odůvodňující. Ani její další žádost ze dne 20.2.2024, doložená znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] neprokázala důvodnost požadavku, neboť znalkyně pracovala s nerelevantní dokumentací, která nebyla platnou územně plánovací dokumentací z hlediska stavebně právních předpisů. Ke dni přechodu pozemku na stát definovala stavební pozemek vyhláška č. 85/1976 Sb., prováděcí vyhláška ke stavebnímu zákonu č. 50/1976 Sb. v § 6 jako část území určenou územním plánem zóny nebo územním projektem zóny, územním plánem sídelního útvaru zpracovaným v uvedeném měřítku nebo územním rozhodnutím, seznamem pozemků pro výstavbu rodinných domků. Tento charakter nesplňoval nikdy směrný územní plán [adresa] z roku 1976. Podle rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 392/17, ze dne 10.5.2017, stavební určení pozemku bylo možno definovat až podrobnějšími územními plány, jinak pozemky nelze považovat za určené pro výstavbu a oceněny musí být jako zemědělské. V době odnětí šlo u žalobkyně o pozemky zemědělské. Soud prvního stupně převzal nekriticky pouze judikaturu Nejvyššího soudu týkající se směrných územních plánů, aniž by se jakkoliv vypořádal s rozdílností právních názorů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. K přecenění nároku žalobkyně nepředložila doposud žádné důkazy. Žalovaná nesouhlasila s přeceněním nároku a s řádným zdůvodněním to sdělila dopisem právnímu zástupci žalobkyně ze dne 27.3.2024. V době vydání správního rozhodnutí neexistovala soudní judikatura, o niž se žalobkyně opírá, žalovaná i její právní předchůdce oceňovali všechny oprávněné nároky zákonným a jednotným způsobem, jestliže by se žalobkyně domáhala vydání stavebních pozemků na základě zákona o půdě, nebyl by takový postup možný. Soud se nijak nevypořádal s rozhodnutím sp. zn. III. ÚS 3370/19, na něž žalovaná odkazovala. Neřešil ani rozpor skutkového stavu věci, kdy na části nevydaného pozemku, parc. PK č. [číslo], se nachází část komunikace [adresa]. Žalobkyni byla vydána část tohoto původního pozemku, tvořící zelené zatravněné území kolem komunikace [adresa] a menší část mezi nimi tvoří cyklostezku. Komunikace [adresa] (předmětná část) nesouvisí s bytovou zástavbou sídliště [adresa], oproti tvrzení žalobkyně netvoří funkční celek s bytovou zástavbou, ale vede po jejím obvodu. Ještě v roce 1988, v době svého dokončení, se stanice metra [adresa] (tehdy [adresa]), nacházející se v části [adresa], kde byl i původní PK pozemek, nacházela v polích, parcela PK č. [číslo] nebyla ještě řadu let po nabytí státem ničím zastavěna a byla tak zemědělským pozemkem, když bytová výstavba v daném Znalkyně navíc ani neaplikovala při ocenění nároku, přestože byly zcela důvodné. Nevydanou část pozemku ocenila bezdůvodně jako celek částkou 250 Kč/m2. Dodnes se jedná o z převážné části zatravněné pozemky, zčásti se nacházejí pod komunikací [adresa], bez přiléhajících chodníků. Soud shledal jejich stavební charakter, ačkoli takový postup neodpovídá ani stanovisku Ministerstva financí ČR z roku 2017, ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23.11.2021, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021. S otázkou správnosti znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] se soud rovněž nijak nevypořádal. Soud převzal tvrzení žalobkyně, že podle Nejvyššího soudu je povinností žalovaného zjišťovat správnou výši nároku u jednotlivých oprávněných osob, což pozměňuje obecně závazné restituční předpisy a nerespektuje závěry Ústavního soudu. Nebyl předložen žádný důkaz o tom, že žalobkyně požádala o poskytnutí náhradních pozemků, soud nijak nezmiňuje aktivitu žalobkyně při uspokojování jejího nároku a pokud uvádí, že přitom byla dostatečně aktivní, pouze převzal její tvrzení. Soud nezachoval rovný přístup k účastníkům řízení. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně považovala odvolání žalované za nedůvodné. Odmítla její tvrzení o nerovném přístupu soudu k účastnicím, žalované poskytnutá 28denní lhůta k podání bezvadného odvolání je dostatečná a argumentace žalované nedostatkem personálu je irelevantní. K ocenění restitučního nároku poukázala na v rozsudku zmiňovanou judikaturu dovolacího soudu, podle níž se má povaha pozemků posuzovat flexibilně a podle individuálních okolností každého jednotlivého případu. Žalobkyni nebyl vydán pozemek, který byl Československým státem odňat za účelem výstavby sídliště, takže jeho stavební charakter je nepochybný a takto by měl být i oceněn. Poukázala na rozhodnutí zdejšího krajského soudu ze dne 31.7.2024, č. j. 5 Co 495/2024-973, kde se soud touto otázkou zaobíral se zřetelem na aspekt odčinění křivdy způsobené státem právním předchůdcům žalobkyně odnětím jejích pozemků, které, pokud by nebylo překážky k jejich vydání z důvodu jejich zástavby, by pro žalobkyni představovaly vlastnictví stavebních pozemků na území hlavního města [adresa]. Žalovaná v současnosti spravuje pozemky zemědělského charakteru zařazené v zemědělském půdním fondu, z nichž některé jsou podle platné územně plánovací dokumentace určeny k zastavění a jako pozemky náhradní tyto poskytuje, dále pak je i prodává a směňuje, vždy v cenách stavebních pozemků. Žalovaná účelově zaměňuje situaci, kdy nevydané pozemky byly již v době jejich odnětí fakticky zastavěny stavbami (továrnami, rodinnými domy apod.), což vylučuje užití předpisů o zemědělských restitucích, se situací žalobkyně, jejíž zemědělské pozemky byly odňaty za účelem budoucího zastavění, kdy aplikace předpisů o zemědělských restitucích je přípustná i předpokládaná. Žalovaná návrh na provedení důkazu revizním znaleckým posudkem v řízení před soudem prvního stupně neučinila. K výši restitučního nároku a k prokázání správnosti svého tvrzení žalobkyně předložila již spolu se žalobou znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], obsahující doložku dle § 127a odst. 1 o.s.ř. Žalovaná v řízení před soudem prvního stupně ani přes poučení o koncentraci na tento důkaz nijak adekvátně procesně nereagovala a její pochybení nelze zhojit v odvolacím řízení. K povaze nevydaného pozemku soud vedle znaleckého posudku vycházel též z kupní smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobkyní a Československým socialistickým státem – výstavbou [adresa] - výstavbou sídlišť [adresa], podle níž k převodu pozemku došlo za účelem výstavby sídliště [adresa] a v kontextu s tímto důkazem dospěl k závěru, že znalecký posudek předložen žalobkyní spočívá na správném základu. Pozemky, které sice v době přechodu na stát byly evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době převodu existující územně plánovací dokumentace) je nutno v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). K tomu ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu okresní soud respektoval (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, 28 Cdo 444/2014, 28 Cdo 4678/2014, 28 Cdo 3971/2014, 28 Cdo 1025/2015). Za územně plánovací dokumentaci ve smyslu § 11a odst. 13 zákona o půdě je podle individuálních okolností případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu a pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí nutno při rozhodování ocenit jako pozemky stavební (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, 28 Cdo 1816/2013, 28 Cdo 4047/2017, 28 Cdo 1227/2015 či usnesení 28 Cdo 3818/2019, obdobně i sp. zn. 28 Cdo 3808/2020). Jak vyplývá z přílohy č. [číslo][číslo]znaleckého posudku, byl ke dni odnětí nevydaného pozemku schválený v roce 1976 návrh Směrného územního plánu hlavního města [adresa] dobově platnou a účinnou územně plánovací dokumentací. V usnesení sp. zn. III. ÚS 392/17 se Ústavní soud otázkou použitelnosti směrného územního plánu meritorně nezabýval, jemu předcházející řízení před obecnými soudy řešilo odlišnou skutkovou situaci, a to povahu odňatého pozemku vyvlastněného podle zákona č. 87/1958 Sb. bez splnění tehdejších zákonných podmínek (existence územního plánu) jako důvod pochybností o stavebním charakteru odňatého pozemku v době odnětí. Právní závaznost a judikaturní přesah usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti je minimální. Jako stavební bylo nutno hodnotit i tu část nevydaného pozemku, která byla později zastavěna stavbou pozemní komunikace. Pozemky zastavěné v rámci komplexu sídliště tvoří funkční celek a je namístě je ocenit jako stavební v celé jeho výměře, což učinila i soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] Je nepřípustné navrhovat v odvolacím řízení nové důkazy (Wikipedie.cz), navíc jde o neurčitost a nespolehlivost zdroje, z něhož ani tvrzení žalované nevyplývají. I kdyby byla komunikace vedena po obvodu sídlištní zástavby, její funkční souvislost se zástavbou tím není vyloučena, neboť obyvatelé sídliště se museli ke stavebním objektům dopravit. Nepravdivé je tvrzení žalované, že se soudní znalkyně ve svém posudku nezabývala otázkou srážek, otázka je řešena v části 4.1 znaleckého posudku se závěrem, že znalkyně neshledala důvody a podmínky pro jejich aplikaci, když aplikace srážek by musela být postavena najisto a podložena relevantními podklady, jinak by šlo pouze o spekulace. Žalovaná před soudem prvního stupně netvrdila ani neprokázala potřebu aplikace srážek. Podle judikatury (nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 485/98, I. ÚS 581/14, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 945/2016, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13) je při aplikaci srážek dle přílohy č. [číslo] oceňovací vyhlášky třeba postupovat zdrženlivě, ve prospěch restituentů a srážky lze aplikovat pouze za prokázání splnění podmínek. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též platí, že byly-li nevydané pozemky odňaty za účelem výstavby sídliště, včetně související infrastruktury, je v souladu s principem ekvivalence za odňatý majetek nutno korekci podle přílohy [číslo] oceňovací vyhlášky vyloučit (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2555/2020 nebo 28 Cdo 3195/2019). Žalobkyni je známo, že co se týká srážky za stavební nesrostlost žalovaná od jejího použití na území hlavního města Prahy již v minulosti ustoupila. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 není ve věci aplikovatelné, v té věci byly srážky aplikovány přímo znaleckým posudkem (jak zmiňuje k němu rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 536/2022), což není případ žalobkyně. Žádné skutečnosti pro aplikaci srážek v případě žalobkyně prokázány nebyly. K otázce aktivity žalobkyně ve věci vypořádání restitučního nároku nelze aplikovat rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3370/19, které dopadá na skutkově odlišný případ, kdy oprávněná osoba nedoložila jakékoliv podklady, jimiž by své tvrzení a svou žádost o správné ocenění (přecenění) restitučního nároku podpořila. Žalobkyně však na vlastní náklad a vlastním úsilím zajistila nezbytné podklady a následné zpracování znaleckého posudku pro přecenění restitučního nároku. V průběhu let shromažďovala podklady, konzultovala věc s odborníky, takže není pravdou, že by nebyla aktivní a současně bylo a je povinností žalovaného, aby restituční nárok ve správné výši vyčíslil. Také podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 nesmí státní orgán přesouvat nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi, ať už jsou jakéhokoliv charakteru, odůvodňovat nedostatky ve svém postupu. Žalovaná by měla svým aktivním přístupem přispívat ke stanovení správné výše restitučního nároku oprávněné osoby, v tomto případě však nárok ocenila nesprávně a na ocenění dlouhodobě trvala i když jí již musely být známy judikaturní závěry o oceňování jako stavebních pozemků určených k zastavění bezprostředně po jejich převodu na stát. Povinnost správně ocenit restituční nárok ukládá žalované i rozhodnutí 28 Cdo 1905/2024 s tím, že nemůže při jejím plnění přehlížet dlouhodobě ustálenou judikaturu dovolacího soudu a vyčkávat, zda se jí jednotlivá osoba sama dovolá nebo nikoliv. Nález Ústavního soudu ze dne 22.5.2024 sp. zn. I. ÚS 2763/2023 aprobuje jako prostředek k uspokojení restitučního nároku žalobu na nahrazení projevu vůle. Zaměňuje-li soud v odůvodnění rozsudku žalobkyni za žalobce je chybou v psaní, nikoli záměnou kauz. Soud prvního stupně postupoval v průběhu řízení předvídatelně, stranám sděloval své úvahy o dalším postupu a předběžných názorech, na což mohla žalovaná strana adekvátně reagovat. Navrhovala proto, aby odvolací soud prvoinstanční rozhodnutí potvrdil a jí přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlídl k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

5. K návrhu žalované odvolací soud doplnil dokazování o protokol o výslechu soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], před Okresním soudem ve Svitavách dne 23.1.2025 (přípustnost provedení tohoto důkazu v odvolacím řízení je dovozena z ustanovení § 205a písm. f/ o.s.ř., neboť vznikl až po rozhodnutí soudu prvního stupně) z něhož bylo zjištěno, že znalkyně setrvala na závěrech svého znaleckého posudku č. [číslo]. Uvedla, že v posudku vycházela ze stavu z roku 1983 podle jeho zadání, přičemž přímo z tohoto roku žádné fotografie k dispozici na serveru institutu plánování nejsou, k dispozici jsou však fotografie z let 1975, 1988 a 1989. Již ze snímku z roku 1975 je zřejmé, že část obce, kde se pozemek nacházel, byla stavebně srostlá a zcela evidentní již na dvou pozdějších snímcích je, že pozemek je součástí zastavěné obce. Ocenění provedla v souladu s judikátem z roku 2013, podle něhož pozemky, které se tak i dříve neoceňovaly, mají být oceňovány jako pozemky tzv. [adresa], to znamená ocenění pozemku stavebního i jako součásti tzv. [adresa]. Pozemky, jichž se jí zpracované ocenění týká, jsou uvedeny v příloze č. [číslo] posudku pod číselným označením parcel PK dle rozhodnutí pozemkového úřadu, konkrétně šlo o parcelu PK část č. [číslo], role, o výměře 7637 m a současně jsou uvedena čísla parcel či jejich části dle současného označení KN. Je-li v příloze [číslo] označena nevydaná část parcely č. [číslo], mohlo by jít o písařskou chybu s tím, že se mělo jednat o parcelu [číslo]. Pokud bylo namítáno, že opatření útvaru hlavního architekta je z doby až 6 let po uzavření smlouvy o převodu pozemku (20.7.1989), vycházela z opatření spíše jako z podpůrného argumentu, neboť základním důkazem byly ortofoto snímky, z nichž byla srostlost patrná. Na dotaz, z jakého konkrétního důkazu dovodila, že jde o část obce srostlou s obcí a že tam byly všechny přípojky, které tam v té době měly být, uvedla, že takový důkaz neměla. Vycházela ze směrného územního plánu hlavního města [adresa] z roku 1976, který byl v menším měřítku, než má být dle vyhlášky, avšak pro její posouzení dostatečném. Předpokládala, že v místě tehdy bylo možno vést vodovod, když v bezprostřední blízkosti byla průmyslová budova, avšak podklady od vodovodů a kanalizací neměla. Síť komunikací v roce 1983 tam podle její domněnky byla, což je zřejmé již od ortofotomapy z roku 1975, kde je komunikace zřejmá.

6. Odvolací soud se i po shora popsaném doplnění dokazování zcela ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které učinil na základě dostatečných a řádně vyhodnocených důkazů a souhlasí i se zcela správnými závěry právními, při nichž okresní soud respektoval ustálenou judikaturu vyšších soudů k otázkám vypořádání restitučních nároků dle zákona o půdě, přičemž na její bohatou citaci v prvoinstančním rozhodnutí je zde pro stručnost možno plně odkázat. Ve svých rozhodnutích především tedy vyšší soudy dospěly k závěru o přípustnosti žaloby oprávněné osoby na nahrazení projevu vůle žalované spočívajícího v uzavření smlouvy o převodu konkrétních, oprávněnou osobou vybraných pozemků, jako výjimečného prostředku, jímž se domáhá uspokojení svého restitučního nároku, jehož uspokojení nemůže docílit přes svůj aktivní přístup zákonem předvídaným způsobem, tj. účastí ve veřejné nabídce pozemků (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2597/2015, 28 Cdo 1877/2015 či 28 Cdo 1867/2015). Opakovaně bylo též judikováno, že liknavým a svévolným postupem žalované v restitučních věcech je též situace, kdy žalovaná ocení restituční nárok oprávněné osoby v nesprávné výši, takto jej eviduje a odmítá jeho přecenění, ačkoli je to její povinností, čímž též znemožňuje jeho řádné uplatnění (shodné závěry přijal tento senát odvolacího soudu ve věci sp. zn. 5 Co 495/2024, přičemž Nejvyšší soud pod sp. zn. 28 Cdo 3368/2024 odmítl dovolání žalované proti tomuto rozhodnutí). Aktivita ve směru správného ocenění restitučního nároku tudíž spočívá na žalované, proto argument, že oprávněná osoba se proti výši ocenění včas nebránila, je irelevantní, navíc žalobkyně doložila, že příslušné kroky např. v podobě zpracování znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] [tituly za jménem], činila. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 není případný, neboť rozhodnutí řeší ve vztahu ke svévoli a možnosti podání žaloby na nahrazení projevu vůle zcela odlišnou skutkovou situaci, žádost o přecenění restitučního nároku, podanou po dlouhodobé nečinnosti a bez opory v příslušných podkladech.

7. Soud prvního stupně zcela správně a v souladu s další jím citovanou ustálenou judikaturou vyřešil i otázku ocenění odňatého pozemku, který byl sice v době převodu na stát pozemkem zemědělským, avšak tehdy platnou územně plánovací dokumentací určeným pro budoucí výstavbu sídliště, když pro tento závěr nalezl oporu nejen ve Směrném územním plánu hlavního města Prahy, ale i v kupní smlouvě uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a státem, podle níž pozemek byl vykoupen pro účely budoucí výstavby. Žalovaná i zde opět nepříhodně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 392/17, jež se zabývá zcela odlišnou problematikou a řeší charakter pozemků vyvlastněných podle zákona č. 87/1958 Sb. na základě podkladu, jímž byl směrný územní plán a jak uvádí Ústavní soud, „jde v něm o otázku výkladu tzv. podústavního práva a jeho aplikaci na tento konkrétní případ, nadto bez přesahu do ústavní roviny“. Pozemek je tedy nutno ocenit jako stavební, bez ohledu na to, že k samotné výstavbě došlo až s odstupem několika let po jeho odnětí tehdejšímu vlastníkovi. Námitka žalované, že příslušná judikatura, z níž je tento závěr dovozen, vznikla až v období po rozhodnutí pozemkového úřadu, není případná, jak plyne z výše zmíněného, bylo její povinností na tyto, dnes již letité, judikaturní závěry včas reagovat, a tedy restituční nárok správně ocenit, což se však nestalo ani do současné doby. Předpoklady pro ocenění odňatého pozemku jako stavebního jsou splněny i v těch jeho částech, které byly následně zastavěny komunikací, kdy sídliště nutno chápat jako funkční celek, zahrnující nejen stavby obytné, ale i další infrastrukturu, jako mj. stavby komunikací, i zde je možno odkázat na ustálenou judikaturu (viz např. žalobkyní citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 999/2021 a sp. zn. 28 Cdo 1969/2020). Správně je vyřešena i s tím související otázka srážek podle přílohy č. [číslo] oceňovací vyhlášky, kdy okresní soud vyšel ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], která se touto otázkou výslovně zaobírá a pro jejich aplikaci neshledává podmínky s tím, že podmínky pro srážky by musely být najisto postaveny a podloženy podklady, což není splněno a tyto závěry rozvinula ve své výpovědi u Okresního soudu ve Svitavách, kdy objasnila, z jakých podkladů a jakými úvahami dovodila srostlost s obcí. Shodně řeší otázku srážek i judikatura Nejvyššího soudu, např. žalobkyní odkazovaná rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, 28 Cdo 3195/2019 a další. Odvolací soud stejně jako soud prvoinstanční neshledal důvody pro vypracování revizního znaleckého posudku ani pro doplňující výslech stávající soudní znalkyně za situace, kdy žalovaná výslovně uvedla, že nad rámec otázek již znalkyni položených další otázky nemá. Pro rozpor s ust. § 205a o.s.ř. nebyl proveden ani důkazní návrh žalované informací z Wikipedie.

8. Za situace, kdy mezi stranami nebylo sporu o tom, že vydání sporných pozemků nebrání žádná překážka a shodují se i v ocenění náhradních pozemků (viz odst. 26. odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí), která v souhrnu nepřesahuje výši restitučního nároku žalobkyně dle znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] a bylo prokázáno, že žalobkyně řádně uplatnila svůj restituční nárok, je oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, a proto jí náleží náhrada za nevydaný pozemek ve smyslu § 11 tohoto zákona, přičemž je současně prokázána liknavost a svévole ze strany žalované při uspokojování jejího restitučního nároku, je přípustná a současně i důvodná její žaloba o nahrazení projevu vůle žalované spočívající v uzavření smlouvy o převodu konkrétních pozemků specifikovaných ve výroku prvoinstančního rozsudku. Žaloba, jak byla žalobkyní formulována, je dostatečně určitá, jak popsal okresní soud v odst. 27. odůvodnění svého rozsudku, na nějž odvolací soud odkazuje.

9. Prvoinstanční rozhodnutí bylo jako věcně správné proto potvrzeno podle § 219 o.s.ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastnicemi, který odpovídá ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznává právo na plnou náhradu nákladů plně úspěšné žalobkyni.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. I zde náleží právo na náhradu plně úspěšné žalobkyni, přičemž náklady byly vyčísleny částkou 29 003,90 Kč, zahrnující odměnu právního zástupce za dva úkony právní služby po 9 860 Kč/úkon podle § 7 bod 6. ve spojení s § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (písemné podání – vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu), paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce žalobkyně 300 a 450 Kč/úkon podle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu, cestovné osobním automobilem ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu [adresa] a zpět, ujeto 320 km, průměrná spotřeba motorové nafty 4 l/100 km, cena pohonné hmoty 34,70 Kč/l, paušální náhrada 5,80 Kč/km, náhrada za ztrátu času 800 Kč (8 půlhodin po 100 Kč/půlhodina), vše podle § 13 odst. 1, odst. 5 a § 14 odst. 1, odst. 3 ve spojení s vyhl. Ministerstva práce a sociálních věcí č. 475/2024 Sb., zvýšeno o 21% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř.

Poučení