9 C 88/2024 - 97

Rubrum

Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl samosoudcem Mgr. Františkem Strouhou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika - [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] bytem [Adresa žalované] o žalobě o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků takto:

Výrok

I. Nahrazuje se projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní tuto smlouvu o převodu pozemků: Česká republika – [Jméno žalované] , IČO: [IČO žalované] se sídlem [Adresa žalované] (dále jen „převodce“) a [Jméno žalobkyně], r.č. [RČ] bytem [adresa] (dále jen „nabyvatelka“) uzavírají podle § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), tuto Smlouvu o převodu pozemků:

I. Česká republika – [Jméno žalované] jako převodce spravuje mimo jiné nemovitosti (dále jen „pozemky“): - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], a to část o výměře 22.755 m2 oddělenou geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno]/2024, kdy tato část bude podle nového stavu vedena pod parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [hodnota], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa], - parc. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], zapsaný na LV č. [hodnota], vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], v k.ú. [adresa], obec [adresa].

II. Nabyvatelce vznikl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle § 11a zákona o půdě plynoucí z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkový úřad ze dne 17. 1. 2000, č.j. PÚ [Anonymizováno]/98.

III. Na uspokojení nároku nabyvatelky dle čl. II. této smlouvy převodce převádí do vlastnictví nabyvatelky pozemky uvedené v čl. I. této smlouvy, včetně součástí, a nabyvatelka je přijímá do svého výlučného vlastnictví.

II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 88 564,30 Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se podáním došlým soudu dne 26. 3. 2024 domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalované s obsahem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku. Návrh je odůvodněn tím, že žalobkyně je oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také „zákon o půdě“), a jako takové jí dle § 4 zákona o půdě náleží náhrada dle § 11 a § 11a tohoto zákona. Zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se žalovaný stal právním nástupcem zrušeného Pozemkového fondu ČR příslušným k výkonu jeho práv a povinností. Vzhledem k tomu je třeba všechny skutečnosti a obdobně též závěry judikatury vztahující se k Pozemkovému fondu ČR uplatnit i ve vztahu k žalovanému. Jelikož právní předchůdce žalovaného postupoval při uspokojování restitučního nároku žalobkyně svévolně a liknavě tak, že ani po cca 30 letech od uplatnění není její restituční nárok plně vypořádán, domáhá se žalobkyně v souladu se závěry judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu ČR jeho vypořádání soudní cestou, a to tak, že žádá vydání náhradních pozemků specifikovaných v petitu této žaloby.

2. Žalobkyně je držitelka restitučního nároku týkajícího se v minulosti odňatého pozemku, který nebyl vydán, o němž bylo v souladu se zákonem o půdě rozhodnuto pravomocným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkový úřad, č.j. PÚ [Anonymizováno]/98, ze dne 17. 1. 2000, které nabylo právní moci dne 25. 2. 2000 (dále jen „rozhodnutí PÚ“), a to tak, že žalobkyně není vlastníkem následující nemovitosti PK [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa], o celkové výměře 7.637 m2 (dle KN pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], části č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], dle KN část č. parc. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]). Rozhodnutím PÚ bylo dále stanoveno, že oprávněné osobě bude poskytnuta náhrada dle ustanovení § 11 odst. 2 a ustanovení § 17 zákona o půdě, popřípadě náhrada dle ustanovení § 16 zákona o půdě, tj. že má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční vyrovnání.

3. Mezi účastníky řízení je veden spor o výši restitučního nároku žalobkyně vyplývajícího z rozhodnutí PÚ, tj. mezi účastníky řízení je spor ohledně ocenění nevydaného pozemku PK [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]. Odňatý pozemek byl ze strany žalovaného oceněn na částku 71 024,10 Kč (tj. jako zemědělský pozemek). Žalobkyně je však přesvědčena, že výše restitučního nároku evidovaná žalovaným, dle které žalobkyni náleží restituční nárok pouze v zanedbatelné částce, je nesprávná a její restituční nárok by měl být žalovaným oceněn v mnohonásobně vyšší výši. K tomuto závěru žalobkyně dochází zejména proto, že žalovaný při stanovení výše restitučního nároku nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem, a to zejména k povaze nevydaného pozemku ke dni převodu na čs. stát, kdy u tohoto pozemku pominul, že měl jinou povahu než jakou dovozuje žalovaný. Nevydaný pozemek PK [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] byl v době odnětí (tj. k roku 1983) určen k výstavbě typu bydlení – vysoká (nad 8 podlaží), a výroba a sklady: průmysl, stavebnictví, výrobní služby, sklady. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že v případě, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době převodu existující územně plánovací dokumentace, vykoupení/vyvlastnění za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je nutno i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (K tomu žalobkyně odkázala například na rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015). Žalobkyně vyhledala podklady, které dokazují, že předmětný nevydaný pozemek byl v době přechodu na čs. stát (tj. ke dni 4. 8. 1983) zahrnut Směrným územním plánem z roku 1976 do funkční plochy určené zčásti k bydlení a zčásti k výrobě a skladování, a byl následně i fakticky zastavěn výstavbou sídliště [adresa] (tj. jednalo se o stavební pozemek). Tudíž aktuální ocenění restitučního nároku provedeného žalovaným neodpovídá skutečnosti. Žalobkyně také poukazuje na Kupní smlouvu ze dne 4. 8. 1983, uzavřenou mezi žalobkyní a Československým socialistickým státem – Výstavba hl. m. Prahy – Výstavba sídlišť [adresa], kterou byl pozemek v tísni a za nevýhodných podmínek na čs. stát převeden, když z ní vyplývá, že k převodu pozemku došlo za účelem výstavby sídliště [adresa]. Z uvedeného podle žalobkyně se podává jednoznačný závěr, že tento nevydaný pozemek byl v době přechodu na čs. stát stavebním. Jak známo, hodnota restitučního nároku za nevydané stavební pozemky několikanásobně přesahuje hodnotu restitučního nároku za nevydané pozemky, které měly charakter pole nebo louky. Z těchto důvodů má žalobkyně za to, že nelze brát v potaz vyčíslení jejího restitučního nároku, se kterým nyní operuje žalovaný, neboť s ohledem na výše uvedené by mělo dojít k přecenění restitučního nároku žalobkyně. V návaznosti na výše uvedené žalobkyně nechala vypracovat znalecký posudek č. [Anonymizováno]/15/2023 ze dne 5. 11. 2023, který oceňuje nevydaný pozemek dle jeho stavu ke dni přechodu na čs. stát (k roku 1983). Dle předmětného znaleckého posudku zpracovaného soudní znalkyní [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], byl nevydaný pozemek, a tedy i restituční nárok žalobkyně, oceněn na celkovou částku 1 909 250 Kč. Restituční nárok žalobkyně tedy činí mnohonásobně více, než jak byl oceněn žalovaným. Na základě zajištěných podkladů se žalobkyně obrátila na žalovaného se žádostí o provedení řádné revize ocenění jejího restitučního nároku ze dne 3. 10. 2023. Žalovaný však sdělením ze dne 4. 12. 2023 zn. SPU [č. účtu] odmítl žádost žalobkyně akceptovat. Po vypracování znaleckého posudku se oprávněná osoba obrátila na žalovaného opětovně se žádostí o přecenění jejího restitučního nároku ze dne 20. 2. 2024. Žalovaný se k této žádosti do dne podání žaloby jakkoli relevantně nevyjádřil a restituční nárok žalobkyně nepřecenil.

4. Pokud je ze strany žalovaného namítáno, že Návrh směrného územního plánu hlavního města Prahy schválený v roce 1976 nelze považovat za rozhodnou územně plánovací dokumentaci, je tato námitka zjevně nedůvodná. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je ustálena v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, či usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019). S ohledem na výše uvedené žalobkyně odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, dle kterého: „Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební.“ Na základě výše uvedeného žalobkyně dodává, že z přílohy č. 5 předloženého znaleckého posudku – Sdělení Institutu plánování a rozvoje hl m. [Anonymizováno] vyplývá, že Návrh směrného územního plánu hlavního města [Anonymizováno] schválený v roce 1976 byl ke dni odnětí nevydaného pozemku dobově platnou a účinnou územně plánovací dokumentací, dle které byl nevydaný pozemek určen k zastavění, a nutno jej tak ocenit jako stavební.

5. K otázce aplikace srážek při ocenění nevydaného pozemku, např. za územní nesrostlost, nepřipojení na inženýrské sítě, žalovaný ve svém vyjádření namítá, že ve znaleckém posudku předloženém žalobkyní se soudní znalkyně touto otázkou nezabývá, a proto posudek nemůže být správný. S tímto tvrzením však žalobkyně zásadně nesouhlasí. Žalobkyně předně uvádí, že soudní znalkyně ve znaleckém posudku výslovně hodnotila možnosti a rozsah aplikace srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále také jen „Oceňovací vyhláška“). V části 4.1. znaleckého posudku soudní znalkyně přímo uvádí, že neshledala důvody a podmínky pro jejich aplikaci. Nadto doplnila, že aplikace srážek by musela být postavena najisto a podložena relevantními podklady, jinak by šlo o pouhé spekulace.

6. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR dospěla k závěru, že byly-li nevydané pozemky odňaty za účelem výstavby sídliště včetně související infrastruktury, je v souladu s principem ekvivalence za odňatý majetek nutno korekci dle přílohy č. 7 Oceňovací vyhlášky vyloučit. K tomu odkazuje žalobkyně např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, dle kterého: „Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou označených rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, poněvadž v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k výstavbě sídlišť včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.“ s tím, že obdobně rozhodoval Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3195/2019.

7. Jak žalobkyně předestřela v čl. III. žaloby, nesouhlasí s oceněním původního pozemku v k.ú. [adresa], nevydaného rozhodnutím PÚ [Anonymizováno]/98, kdy po důkladném zhodnocení žalovaným provedeného ocenění restitučního nároku a četných konzultacích s osobami věnujícími se dané problematice, nabyla pochybnosti o správnosti provedeného ocenění, kdy dle názoru žalobkyně žalovaný nevzal při oceňování nároku v potaz veškeré rozhodné skutečnosti, zejména pak stavební charakter nevydaného pozemku, když tento byl v době odnětí určen k zastavění. Žalobkyni nebyl v řízení před pozemkovým úřadem navrácen pozemek o celkové rozloze 7.637 m2. Za tento nevydaný pozemek na území hlavního města [Anonymizováno] náleží žalobkyni v souladu se zákonem o půdě náhrada. Navzdory tomu, že žalovaný jakožto státní orgán disponoval a disponuje značným aparátem a prostředky ke zjištění skutečné výše restitučního nároku žalobkyně a k určení povahy odňatého pozemku ke dni jeho přechodu na stát, nikterak se na vyhledání podkladů nepodílel a svévolně tak přenesl svou zákonnou povinnost a břemeno spravedlivého vypořádání restitučního nároku na žalobkyni. Všechny tyto skutečnosti považuje žalobkyně za jednoznačný projev svévole žalovaného při vyřizování restitučních nároků oprávněných osob. V kontextu výše uvedeného žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009. Nejvyšší soud ČR opakovaně v rámci své rozhodovací praxe vyslovil právní názor, že za situace, kdy pozemky byly v době přechodu na stát sice vedeny v evidenci jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě, je třeba pozemky ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ust. § 14 odst. 1 vyhl. č. 182/1998 Sb., ve znění vyhl. č. 316/1990 Sb. Žalobkyně v této souvislosti dále zdůrazňuje požadavek Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu ČR, aby byl brán zřetel na účel restitučních předpisů, kterým je zmírnění křivd způsobených nedemokratickým režimem, a aby při určování povahy odňatých pozemků byl používán flexibilnější přístup. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, ze dne 1. 9. 2015, nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, ze dne 7. 10. 2010.

8. Žalovaný (a jeho právní předchůdce) postupoval při uspokojování nároku žalobkyně svévolně a liknavě tak, že ani po cca 30 letech není restituční nárok vypořádán. Tato doba je dle názoru žalobkyně zjevně nepřiměřeně dlouhá a zcela svědčí o liknavosti žalovaného bez dalšího. Jak vyplývá z rozhodnutí PÚ, žalobkyně v zákonem stanovených lhůtách řádně uplatnila u pozemkového úřadu restituční nárok a požádala o poskytnutí náhradních pozemků. Restituční nárok byl pravomocně přiznán výše uvedeným rozhodnutím PÚ [Anonymizováno]/98. Již tímto aktem byl žalovaný vyzván k poskytnutí náhrady tak, aby se žalobkyně domohla svých zákonných práv na vydání adekvátních náhradních pozemků. Ačkoliv byl restituční nárok uplatněn již před více než čtvrt stoletím, není do dnešního dne uspokojen. Toto dlouhodobé prodlení pak dle žalobkyně samo o sobě svědčí o liknavém přístupu žalovaného k řešení otázky restitučních náhrad. Dlouhodobé prodlení žalovaného s vypořádáním restitučního nároku žalobkyně je pak patrné též z přímého sdělení žalovaného (sdělení Odboru řízení restitucí sp. zn. SPU [Anonymizováno], [č. účtu] R ze dne 13. 11. 2014), v němž žalovaný výslovně uvedl, že průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobu dle zákona o půdě do úplného vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu dle zákona o půdě činí 120,14 měsíců, tedy 10,01 let Od uplatnění nároku žalobkyní uplynulo do dnešního dne – aniž by byl nárok plně vypořádán – cca 30 let. Již samotná tato skutečnost jednoznačně dokládá, že je žalovaný s vypořádáním restitučního nároku v dlouhodobém prodlení. Takovéto jednání žalovaného lze označit za liknavé a plně opodstatňuje nárok žalobkyně na vypořádání nároku prostřednictvím tohoto řízení. Žalovaný reprezentuje stát v právním vztahu, kde má stát postavení dlužníka, jenž je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek. Přestože zákon o půdě nestanoví lhůtu, ve které má stát svou povinnost splnit, je třeba konstatovat, že se tak má stát s ohledem na princip právní jistoty bez zbytečného odkladu. Notorická argumentace žalovaného ohledně případných absencí a povinností oprávněných osob v počtu účastí v tzv. veřejných nabídkách je z dnešního časového pohledu a judikatury zcela lichá, nemající oporu ve vyvinění se žalovaného ze svého nekonání a s tím spojené odpovědnosti. Soudy různých stupňů se již dostatečně vyjádřily k otázce, kdy tyto veřejné nabídky nesplňují své zákonné vlastnosti kvantity a kvality včetně toho, že žalovaný upřednostňoval tzv. úplatné veřejné nabídky a prezentoval je jako nabídky pro oprávněné osoby. Žalovaný musí přijmout plnou zodpovědnost za svoji nečinnost a konečně si musí uvědomit, že reprezentuje stát a musí konat a jednat tak, aby byl v demokratické společnosti a právním státu reprezentantem odpovědnosti za splnění svých zákonných povinností.

9. Po skončení řízení u pozemkového úřadu žalobkyně pravidelně sledovala nabídky pozemků vyhlašovaných žalovaným. Do těchto nabídek však nejsou a v naprosté většině případů nebyly zařazovány takové pozemky, jež by odpovídaly vlastnostem nevydaných pozemků tak, aby byl uspokojen zákonný nárok žalobkyně. Je tak nutno konstatovat, že veřejné nabídky v žádném případě nemají, jak předpokládá zákon, takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada poskytnuta v co možná nejkratší době a co nejširšímu okruhu oprávněných osob. Tato skutečnost vyplývá i z obsahu a počtu veřejných nabídek dle zákona o půdě vyhlašovaných žalovaným, kdy například za celý rok 2013 byly zveřejněny pouze 2 veřejné nabídky dle zákona o půdě. V letech 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018 se pak jednalo o 4 veřejné nabídky dle zákona o půdě ročně. V letech 2019 a 2020 byly zveřejněny pouze 3 veřejné nabídky náhradních pozemků dle zákona o půdě. Dosavadní postup žalovaného tak dle názoru žalobkyně vykazuje znaky svévole, a je tudíž porušením ústavních principů rovnosti a právního státu. K tomu žalobkyně odkazuje na nález Ústavní soud ČR ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16. Žalovaný žádosti žalobkyně o převody náhradních pozemků vždy prohlásil za neplatné. Podle žalovaného nebyl v případě účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách splněn předpoklad dostatečné výše restitučního nároku, a proto jejím žádostem jako neplatným nevyhověl. Žalovaný přitom vycházel z vlastního nesprávného ocenění restitučního nároku, které již bylo v době účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách vůči žalovanému žalobkyní písemně zpochybněno. Žalovaný však odmítl na základě uvedeného zpochybnění učinit jakékoli úkony stran případné revize. Tím de facto žalobkyni znemožňuje odpovídající účast ve veřejných nabídkách, a tedy i dosažení úplného vypořádání jejího restitučního nároku. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR, který opakovaně (např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 21. 6. 2016) uzavřel, že za situace, kdy žalovaný setrvale sporuje výši restitučního nároku oprávněných osob, vychází z jeho nesprávného ocenění a ignoruje relevantní judikaturu v oceňování nároků oprávněných osob, reálně tak ztěžuje, ba znemožňuje oprávněným osobám účastnit se veřejných nabídek a uspokojit touto cestou své nároky. Soudní praxe postupně dovodila, že oprávněná osoba má právo domáhat se vydání i pozemků, které nejsou žalovaným zařazeny do veřejné nabídky (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009; sp. zn. 28 Cdo 155/2016; sp. zn. 28 Cdo 5249/2016; sp. zn. 28 Cdo 4148/2019; sp. zn. 28 Cdo 3209/2020; sp. zn. 28 Cdo 4265/2007; sp. zn. 28 Cdo 1781/2003; sp. zn. 28 Cdo 2281/2012; sp. zn. 28 Cdo 155/2016; sp. zn. 28 Cdo 5249/2016 či rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3169/07; sp. zn. III. ÚS 495/05, rozsudek Nejvyšší soud ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009). Nejvyšší soud vydal ve složení velkého senátu dne 9. 12. 2009) rozhodnutí, kterým judikoval, že: „(…) důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010). Nejvyšší soud ČR při tom ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 výslovně uvedl, že: „(…) nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoli charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.“ Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že: „(…) za svévolné jednání je zajisté možno považovat i to, že žalovaný i přes několikaletou, ustálenou judikaturu nejvyšších soudních instancí stále upřednostňuje převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se navíc o tyto pozemky ucházejí cestou neveřejnou (byť na základě zákona). Osoby oprávněné k převodu náhradních pozemků jsou tak diskriminovány, neboť proti uvedeným praktikám žalovaného se nemají, jak bránit a zpravidla musí trpělivě vyčkávat, až žalovaný přikročí k plnění svých zákonných povinností. Nelze tolerovat takový postup žalovaného, jímž směřuje k převodu pozemků na jiné subjekty, a osoby oprávněné tak nutí k přijetí finančního plnění namísto vydání náhradních pozemků. Finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků.“ Přitom jediný způsob, jak se osoby oprávněné mohou domoci splnění svého nároku, je právě podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků. Technickou stránku žalobního návrhu, jakož i postupu obecných soudů při projednávání takové žaloby popsal detailně Ústavní soud ČR již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (bod VIII/d). Osoby oprávněné nicméně takto vynakládají značné úsilí spojené nejen s vedením náročného sporu, ale i s vyhledáváním adekvátních pozemků, které jsou způsobilé k převodu. Toho by při řádném jednání žalovaného (orgánu státu) byly ušetřeny. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ve kterém Ústavní soud ČR dovozuje, že: „Pozemkový fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Na tom nic nezměnilo ani doplnění právní úpravy o podrobnější (transparentnější) a v zákoně uvedený popis postupu při vypořádávání nároku (míněna novela zák. o půdě č. 131/2006 Sb., která zavedla veřejné nabídky).

10. Žalovaný navrhnul zamítnutí žaloby s tím, že nároky žalobcem uplatněné neuznává, a to ani z části. Žalobcem nebylo nijak prokázáno, že jím podaná žaloba je po právu, a to z důvodu nesplnění judikaturou nastavených podmínek - aktivní účast žalobce při uspokojování svého nároku formou účasti ve veřejných nabídkách a současně prokázaná liknavost a svévole na straně žalovaného. Dle názoru žalovaného zůstal žalobce pouze v rovině tvrzení, že jeho nárok byl nesprávně oceněn, aniž by dotvrdil, natož prokázal jeho skutečnou výši. Zákonodárce si byl vědom náročnosti procesu zkoumání jednotlivých podání/přihlášek o nároky dle zákona o půdě (zjevně i ze zkušenosti z obdobných restitučních nároků dle jiných zákonů), a proto tuto povinnost [právnická osoba] nikdy nestanovil. Stejně tak ji nestanovil žalovanému, jenž byl ustanoven zřizovacím zákonem č. 503/2012 Sb., o SPÚ, coby právní nástupce [právnická osoba], i když je organizační složkou státu na rozdíl od svého právního předchůdce. Bylo tak na oprávněných osobách, jaké listiny a důkazy v rámci správního řízení předloží. V tomto konkrétním případě žalobce nepředložil žádné důkazy až do současnosti, jež by prokazovaly jeho zcela nové tvrzení o výši jeho nároku, resp. o důvodnosti jeho žádosti o přecenění. Žalobce jím citované rozhodnutí PÚ [Anonymizováno]/98 ze dne 17. 1. 2000, jež nabylo právní moci dne 25. 2. 2000, nenapadl jakýmkoliv opravným prostředkem. Žalobce fakticky po dobu několika desítek let nijak nesporoval výši svého nároku a až teprve nyní přichází s tvrzením, že jeho nárok byl nesprávně oceněn a na základě tohoto pouhého tvrzení podává žalobu. Jak plyne z konstantní judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu ČR (např. III. ÚS 3370/19 ze dne 2. 6. 2020), pak takováto žaloba je nedůvodná, pakliže žalobce po dlouhou dobu nesporoval výši svého nároku a uznával jej v dosavadní výši. V době vydání předmětného správního rozhodnutí neexistovala žalobcem citovaná judikatura. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdce oceňoval všechny oprávněné nároky zákonným a jednotným způsobem. Pokud by se žalobce domáhal vydání stavebních pozemků, jak nyní tvrdí, že jemu nevydané pozemky byly pozemky stavebními, pak by se nemohl domáhat nároků dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. K těmto modifikovaným závěrům se začala vytvářet judikatura Nejvyššího soudu ČR kolem roku 2015, tedy po více než 15 letech od vydání správního rozhodnutí. Při oceňování nároku tak žalovaný postupoval plně de lege. Žalobce nejen 15 let od vydání předmětného správního rozhodnutí a ocenění nároku tuto výši ocenění nijak nerozporoval, tj. ani téměř 10 let poté, co se tato judikatura začala tvořit. Žalobce své tvrzení o stavebním charakteru nevydaných pozemků ve směru k žalovanému nijak nedoložil. Pouhý znalecký posudek zpracovaný dle zadání třetí osoby, tj. ani žalobce nebyl zadavatelem, neprokazuje důvodnost přecenění. Zcela evidentně předmětný znalecký posudek č. [Anonymizováno]/15/2023 ze dne 5. 11. 2023 není správný, pakliže nereflektuje judikaturu NS ČR uzavírající, že je třeba se při oceňování nároku/oceňování nevydaných pozemků zabývat aplikací jednotlivých srážek (rozsudek NS ČR sp. zn. 28 Cdo 3037/2021 ze dne 23. 11. 2021). Nadto žalovaný poukazuje na to, že pro naplnění judikatorních podmínek Nejvyššího soudu ČR přípustnosti tohoto zcela mimořádného způsobu uspokojení nároku oprávněné osoby je nezbytná jejich kumulace a nikoliv naplnění pouze jedné z nich. Liknavost a svévoli je třeba vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu restituentovi, jinak řečeno nelze jednání žalovaného/jeho právního předchůdce zobecňovat a dovozovat bez dalšího z odlišných případů nároku oprávněné osoby na vydání jí vybraného konkrétního pozemku. Historická liknavost právního předchůdce žalovaného nadále nepřetrvává (konstatoval opakovaně NS ČR), neboť v mezidobí byly nastaveny podmínky, za jejichž využití by žalobce byl sto dosíci satisfakce za způsobenou majetkovou újmu. Žalobce však neposkytl žalovanému při uspokojování svého nároku ani v jemu přiznané výši jakoukoliv součinnost, byl zcela neaktivní, tj. nezúčastňoval se pravidelně vyhlašovaných veřejných nabídek dle zákona č. 229/1991 Sb., či zákona č. 95/1999 Sb., resp. ani dle zákona č. 503/2013 Sb. Žalobce 23,5 let nekonal. A takové jednání žalobce nepovažuje judikatura Nejvyššího ani Ústavního soudu za důvod pro podání žaloby o nahrazení projevu vůle žalovaného, takové jednání není oprávněné. Žalobce tímto jednáním zvýhodňuje sám sebe a poškozuje žalovaného a přesto využívá tohoto svého nekonání proti žalovanému (neprokázané pouhé tvrzení liknavosti či svévole na straně žalovaného). Žalobcem citovaná rozhodnutí NS jsou z většiny překonaná, např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2018 sp. zn. 28 Cdo 5487/2017, kde je uvedeno – žalovaný cituje: „Jestliže se tedy odvolací soud se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu …“, je tedy zjevné, že citace dlouhé řady rozhodnutí ze strany žalobce je právně téměř irelevantní, neboť, aby byla použitelná pro případ tohoto žalobce, musely by být jednotlivé kauzy, z nichž žalobcem citovaná rozhodnutí vycházejí, zkoumány celé a především se zřetelem k individuálním okolnostem případu. Obecně tak lze mít zato, že: žaloba o nahrazení projevu vůle je zcela mimořádným způsobem uspokojení nároku oprávněné osoby, je nutné zkoumat individuální okolnosti případu, tj. zda je žaloba přípustná a žaloba je přípustná, jsou-li splněny obě podmínky dané konstantní judikaturou NS i ÚS ČR (od kumulativnosti podmínek se velmi často odkloňuje, soudům prvního stupně postačuje liknavost či svévole na straně žalovaného a dostatek aktivity žalobce nezkoumají). Žalobu samotnou považuje žalovaný ze všech výše uvedených důvodů za v rozporu s dobrými mravy. Žaloba je zjevně neurčitá, stejně tak jako žalobní petit. K určitosti žaloby je třeba, aby byla prokázána cena požadovaných náhradních pozemků, a nedošlo tak jejich vydáním k bezdůvodnému obohacení žalobce.

11. Soud má za prokázané, že žalobkyně je oprávněnou osobou na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města [Anonymizováno]-Pozemkový úřad č. j. PU [Anonymizováno]/78 ze dne 17. 1. 2000 které nabylo právní moci dne 25. 2. 2000 prokazuje, že jím bylo rozhodnuto tak, že žalobkyně není vlastníkem následující nemovitosti PK [Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa], o celkové výměře 7.637 m2 (dle KN pozemek č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] části č. parc. [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], dle KN část č. parc. [Anonymizováno], [Anonymizováno], [Anonymizováno] v k.ú. [adresa]). Rozhodnutím PÚ bylo dále stanoveno, že oprávněné osobě bude poskytnuta náhrada dle ustanovení § 11 odst. 2 a ustanovení § 17 zákona o půdě, popřípadě náhrada dle ustanovení § 16 zákona o půdě, tj. že má nárok na vydání náhradních pozemků, případně na finanční vyrovnání.

12. Výše restitučního nároku žalobkyně je prokázána znaleckým posudkem soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] č. [Anonymizováno]/15/2023 ze dne 5. 11. 2023, jímž byl nevydaný pozemek oceněn na celkovou částku 1 909 250 Kč. Soud po přezkoumání posudku dospívá k názoru, že jeho závěry jsou správné, neboť soud má shodně s žalobkyní za to, že nevydaný pozemek PK [Anonymizováno] v k.ú. [adresa] byl v době odnětí (tj. k roku 1983) určen k výstavbě typu bydlení – vysoká (nad 8 podlaží), a výroba a sklady: průmysl, stavebnictví, výrobní služby, sklady. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR platí, že v případě, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době převodu existující územně plánovací dokumentace, vykoupení/vyvlastnění za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), je nutno i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení § 14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (K tomu například rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015, které dopadajíc i na projednávanou věc). To, že byl nevydaný pozemek v době přechodu na čs. stát (tj. ke dni 4. 8. 1983) zahrnut do funkční plochy určené zčásti k bydlení a zčásti k výrobě a skladování, a byl následně i fakticky zastavěn výstavbou sídliště [adresa] (tj. jednalo se o stavební pozemek) prokazuje Směrný územním pláne z roku 1976. Tudíž aktuální ocenění restitučního nároku provedeného žalovaným neodpovídá skutečnosti. Kupní smlouva ze dne 4. 8. 1983, uzavřenou mezi žalobkyní a Československým socialistickým státem – Výstavba hl. m. Prahy – Výstavba sídlišť [adresa], kterou byl pozemek v tísni a za nevýhodných podmínek na čs. stát převeden prokazuje, že k převodu pozemku došlo za účelem výstavby sídliště [adresa]. Z uvedeného plyne jednoznačný závěr, že tento nevydaný pozemek byl v době přechodu na čs. stát stavebním. Znalkyně se rovněž věcně v posudku vyjádřila k otázce aplikace srážek při ocenění nevydaného pozemku, např. za územní nesrostlost, nepřipojení na inženýrské sítě, když ve znaleckém posudku výslovně hodnotila možnosti a rozsah aplikace srážek dle přílohy č. 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále také jen „Oceňovací vyhláška“). V části 4.1. znaleckého posudku soudní znalkyně přímo uvádí, že neshledala důvody a podmínky pro jejich aplikaci. Nadto doplnila, že aplikace srážek by musela být postavena najisto a podložena relevantními podklady, jinak by šlo o pouhé spekulace. S tímto závěrem soud souhlasí.

13. Návrh směrného územního plánu hlavního města Prahy schválený v roce 1976 lze považovat za rozhodnou územně plánovací dokumentaci, neboť rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR je ustálena v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4758/2016, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1816/2013, ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4047/2017, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1227/2015, či usnesení ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3818/2019). S ohledem na výše uvedené žalobkyně odkazuje i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 3808/2020, dle kterého: „Ustálena je pak judikatura dovolacího soudu rovněž v závěru, že za územně plánovací dokumentaci (§ 11a odst. 13 zákona o půdě) jest se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu možno považovat i schválený směrný územní plán obce (města) vydaný podle příslušného právního předpisu, pročež jest pozemky jím určené k zastavění v době jejich odnětí, jež nebyly oprávněné osobě pro existenci zákonné překážky vydány, nutno ocenit jako pozemky stavební.“ Na základě výše uvedeného žalobkyně dodává, že z přílohy č. 5 předloženého znaleckého posudku – Sdělení Institutu plánování a rozvoje hl m. Prahy vyplývá, že Návrh směrného územního plánu hlavního města Prahy schválený v roce 1976 byl ke dni odnětí nevydaného pozemku dobově platnou a účinnou územně plánovací dokumentací, dle které byl nevydaný pozemek určen k zastavění, a nutno jej tak ocenit jako stavební.

14. Soud vychází z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, která dospěla k závěru, že byly-li nevydané pozemky odňaty za účelem výstavby sídliště včetně související infrastruktury, je v souladu s principem ekvivalence za odňatý majetek nutno korekci dle přílohy č. 7 Oceňovací vyhlášky vyloučit. K tomu odkazuje žalobkyně např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 2555/2020, dle kterého: „Závěry odvolacího soudu se neodchylují ani od dovolatelkou označených rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2049/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013 dle nichž má být cena náhradního pozemku ekvivalentní ceně pozemku odňatého, poněvadž v nyní posuzované věci byl princip ekvivalence zachován, jestliže dané pozemky, již v době svého odnětí určené k výstavbě sídlišť včetně související infrastruktury, byly oceněny jako pozemky stavební, aniž by bylo jejich ocenění korigováno dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb.“ s tím, že obdobně rozhodoval Nejvyšší soud ČR v usnesení sp. zn. 28 Cdo 3195/2019.

15. Sdělení odboru řízení restitucí již ze dne 13. 11. 2014 pod sp. zn. SPU [Anonymizováno], [č. účtu] R prokazuje, že jím žalovaný zodpověděl otázky žalobkyně podle zákona o svobodném přístupu k informacím ohledně počtu oprávněných osob, jejich nároky byly přeceněny a délce období od uplatnění nároku do úplného vypořádáno.

16. Na základě zajištěných podkladů se žalobkyně obrátila na žalovaného se žádostí o provedení řádné revize ocenění jejího restitučního nároku, jak je prokázáno dopisem ze dne 3. 10. 2023 a sdělením ze dne 4. 12. 2023 zn. SPU [č. účtu] je prokázáno, že žalovaný odmítl žádost žalobkyně akceptovat. Dopis ze dne ze dne 20. 2. 2024 prokazuje, že po vypracování znaleckého posudku se oprávněná osoba obrátila na žalovaného opětovně se žádostí o přecenění jejího restitučního nároku. Žalovaný se k této žádosti do dne podání žaloby jakkoli relevantně nevyjádřil a restituční nárok žalobkyně nepřecenil.

17. K nedostatečné kvalitě veřejných nabídek a účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách byl proveden důkaz sdělením žalovaného k veřejné nabídce ze dne 16. 10. 2023 sp. zn. SPU [č. účtu]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno] a ze dne 20. 12. 2023 zn. SPU [č. účtu]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno].

18. K liknavosti a svévoli, která je tvrzena provedl soud důkaz výzvami z 13. 12. 2011 a 3. 2. 2012, ve kterých byly oprávněné osoby vyzývány k tomu, aby uplatnily nároky ve veřejných nabídkách. Nebylo však prokázáno, že by tyto výzvy byly doručeny právě žalobkyni a nelze z nich tedy dovodit, že nebyla žalobkyně dostatečně aktivní při uplatňování svého nároku, když na ně nereagovala.

19. Tabulku s přehledem nevypořádaných nároků za nevydanou půdu předložená žalovaným prokazuje pouze tu skutečnost, že osob s nárokem přesahující částku 1 000 000 Kč a více, mezi něž patří i žalobkyně je dosud nevypořádaných 33 osob. Pro rozhodnutí ve věci však tato skutečnost nemá význam.

20. Žaloba je důvodná. V projednávané věci má žalobkyně nárok na přímý převod pozemků, jež jsou předmětem žaloby, neboť soudní praxe postupně dovodila, že oprávněná osoba má právo domáhat se vydání i pozemků, které nejsou žalovaným zařazeny do veřejné nabídky (například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 3767/2009; sp. zn. 28 Cdo 155/2016; sp. zn. 28 Cdo 5249/2016; sp. zn. 28 Cdo 4148/2019; sp. zn. 28 Cdo 3209/2020; sp. zn. 28 Cdo 4265/2007; sp. zn. 28 Cdo 1781/2003; sp. zn. 28 Cdo 2281/2012; sp. zn. 28 Cdo 155/2016; sp. zn. 28 Cdo 5249/2016 či rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 3169/07; sp. zn. III. ÚS 495/05). Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 (který vydal ve složení velkého senátu dne 9. 12. 2009) judikoval, že: „(…) důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010). Nejvyšší soud ČR při tom ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 výslovně uvedl, že: „(…) nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoli charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.“ Přitom jediný způsob, jak se osoby oprávněné mohou domoci splnění svého nároku, je právě podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků. Technickou stránku žalobního návrhu, jakož i postupu obecných soudů při projednávání takové žaloby popsal detailně Ústavní soud ČR již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (bod VIII/d). K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07. Starší judikatura Nejvyššího soudu ČR se Ústavní soud ČR vyjádřil v tom směru, že: „(…) právní názor vyslovený Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 1478/2000, dle kterého nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo oprávněné osoby na výběr náhradních pozemků, vychází z předpokladu, že Fond plní řádně své zákonné povinnosti a omezuje nárok na domáhání se konkrétního náhradního pozemku jen proto, aby přidělování pozemků bylo spravedlivé. Nicméně takovýto právní názor Nejvyššího soudu ČR nemůže sloužit k legitimizování takového postupu při přidělování náhradních pozemků, který by (nahlíženo z objektivního pohledu) byl svévolný nebo diskriminující. Libovůle či liknavost při přidělování pozemků je protiprávní a protiprávnímu jednání nelze poskytnout soudní ochranu (…) z ústavního zákazu odepření spravedlnosti vyplývá povinnost obecných soudů vyplňovat mezery v zákonech tam, kde by opak vedl k faktické nevymahatelnosti nároku. Žaloba domáhající se vydání konkrétního pozemku (ačkoliv na vydání konkrétního pozemku nelze z právní úpravy přímo dovodit) může potom představovat možný prostředek obrany proti libovůli.“ 21. Pro projednávanou věc je pro odůvodnění uplatnění přímého nároku přiléhavý i závěr Nejvyššího soudu, který ve složení velkého senátu dne 9. 12. 2009 judikoval, že: „(…) důvodnost žaloby na uložení povinnosti Pozemkovému fondu České republiky uzavřít smlouvu o bezúplatném převodu konkrétních náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona o půdě není třeba - při liknavém postupu fondu - vázat na podmínku předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3613/2010). Nejvyšší soud ČR při tom ve svém rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 výslovně uvedl, že: „(…) nesnáze při vyřizování nároků vyplývajících z restitučních právních předpisů nesmí státní orgán přesouvat na osoby oprávněné a nemůže těmito těžkostmi – ať už jsou jakéhokoli charakteru – odůvodňovat nedostatky ve svém postupu.“ Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že: „(…) za svévolné jednání je zajisté možno považovat i to, že žalovaný i přes několikaletou, ustálenou judikaturu nejvyšších soudních instancí stále upřednostňuje převody vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu na jiné osoby, které se navíc o tyto pozemky ucházejí cestou neveřejnou (byť na základě zákona). Osoby oprávněné k převodu náhradních pozemků jsou tak diskriminovány, neboť proti uvedeným praktikám žalovaného se nemají, jak bránit a zpravidla musí trpělivě vyčkávat, až žalovaný přikročí k plnění svých zákonných povinností. Nelze tolerovat takový postup žalovaného, jímž směřuje k převodu pozemků na jiné subjekty, a osoby oprávněné tak nutí k přijetí finančního plnění namísto vydání náhradních pozemků. Finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků.“ Přitom jediný způsob, jak se osoby oprávněné mohou domoci splnění svého nároku, je právě podání žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s nimi smlouvu o převodu konkrétních pozemků. Technickou stránku žalobního návrhu, jakož i postupu obecných soudů při projednávání takové žaloby popsal detailně Ústavní soud ČR již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (bod VIII/d). Osoby oprávněné nicméně takto vynakládají značné úsilí spojené nejen s vedením náročného sporu, ale i s vyhledáváním adekvátních pozemků, které jsou způsobilé k převodu. Toho by při řádném jednání žalovaného (orgánu státu) byly ušetřeny. K obdobnému závěru dospěl Ústavní soud ČR v nálezu ze dne 13. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 3169/07, ve kterém Ústavní soud ČR dovozuje, že: „Pozemkový fond má zákonnou povinnost převádět náhradní pozemky, přičemž struktura jeho nabídky musí mít takové kvalitativní a kvantitativní parametry, aby byla náhrada (přiznaná namísto uvedení v předešlý stav) poskytnuta v co možná nejkratší době co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Na tom nic nezměnilo ani doplnění právní úpravy o podrobnější (transparentnější) a v zákoně uvedený popis postupu při vypořádávání nároku (míněna novela zák. o půdě č. 131/2006 Sb., která zavedla veřejné nabídky).

22. Žalovaný byl vůči žalobkyni liknavý a svévolný, pokud ani po cca 30 letech není restituční nárok vypořádán. Žalobkyně v zákonem stanovených lhůtách řádně uplatnila u pozemkového úřadu restituční nárok a požádala o poskytnutí náhradních pozemků. Restituční nárok byl pravomocně přiznán výše uvedeným rozhodnutím PÚ [Anonymizováno]/98. Již tímto aktem byl žalovaný vyzván k poskytnutí náhrady tak, aby se žalobkyně domohla svých zákonných práv na vydání adekvátních náhradních pozemků. Ačkoliv byl restituční nárok uplatněn již před více než čtvrt stoletím, není do dnešního dne uspokojen. Toto dlouhodobé prodlení pak dle žalobkyně samo o sobě svědčí o liknavém přístupu žalovaného k řešení otázky restitučních náhrad. Dlouhodobé prodlení žalovaného s vypořádáním restitučního nároku žalobkyně je pak patrné též z přímého sdělení žalovaného (sdělení Odboru řízení restitucí sp. zn. SPU [Anonymizováno], [č. účtu] R ze dne 13. 11. 2014), v němž žalovaný výslovně uvedl, že průměrná délka období od uplatnění restitučního nároku oprávněnou osobu dle zákona o půdě do úplného vypořádání nároku oprávněné osoby na náhradu dle zákona o půdě činí 120,14 měsíců, tedy 10,01 let Od uplatnění nároku žalobkyní uplynulo do dne podání žaloby – aniž by byl nárok plně vypořádán – cca 30 let. Již samotná tato skutečnost jednoznačně dokládá, že je žalovaný s vypořádáním restitučního nároku v dlouhodobém prodlení.

23. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR jako liknavý a svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalovaného (jeho právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžoval uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným oceněním oprávněné osobě odňatých (pro zákonnou překážku nevydaných) pozemků, jak to činí žalovaný (zde lze i na projednávanou věc použít např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.6.2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat účast v nabídkových řízeních (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3.8.2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015). V tomto směru žalobkyně přiléhavě odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR reprezentovanou např. usnesením ze dne 18. 11. 2020, č.j. 28 Cdo 3209/2020-219, dle kterého: „Judikatura dovolacího soudu je přitom ustálena i v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat (další) účast ve veřejných nabídkách (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020). (…) Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované při uspokojování restitučního nároku žalobce (akcentující zejména nesprávné ocenění restitučního nároku oprávněné osoby žalovanou) nejsou v souzené věci zjištěným okolnostem nikterak nepřiměřené.“ V souvislosti s výše uvedeným lze odkázat také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1666/2020, týkající se obdobného případu, dle kterého: „Závěr odvolacího soudu, že postup žalované vůči žalobcům při uspokojování jejich nároků na převod náhradního pozemku nebyl liknavý, je v posuzované věci nepřiměřený skutkovým okolnostem věci a neodpovídá výše citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Jestliže totiž žalobci uplatnili restituční nároky na vydání odňatých pozemků již v roce 1992, o nichž bylo rozhodnuto deseti rozhodnutími správních orgánů vydanými v letech 2014 až 2016, avšak žalovaná bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení jejich nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě), a to zejména v důsledku nesprávného ocenění restitučního nároku (ocenění odňatých pozemků v kat. území K. a L. jako zemědělských, přestože byly v době odnětí určeny k výstavbě, a měly tudíž být oceněny jako pozemky stavební.“ Tento nesprávný postup byl prokázán v projednávané věci i u žalovaného. Na totožné závěry bylo ze strany Nejvyššího soudu ČR odkazováno např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1361/2020, sp. zn. 28 Cdo 1607/2020, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019 či sp. zn. 28 Cdo 1944/2020.

24. Žalobkyně byla při uplatňování svého nároku dostatečně aktivní. Po skončení řízení u pozemkového úřadu žalobkyně pravidelně sledovala nabídky pozemků vyhlašovaných žalovaným. Do těchto nabídek však nejsou a v naprosté většině případů nebyly zařazovány takové pozemky, jež by odpovídaly vlastnostem nevydaných pozemků tak, aby byl uspokojen zákonný nárok žalobkyně. Žalovaný žádosti žalobkyně o převody náhradních pozemků vždy prohlásil za neplatné. Podle žalovaného nebyl v případě účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách splněn předpoklad dostatečné výše restitučního nároku, a proto jejím žádostem jako neplatným nevyhověl. Žalovaný přitom vycházel z vlastního nesprávného ocenění restitučního nároku, které již bylo v době účasti žalobkyně ve veřejných nabídkách vůči žalovanému žalobkyní písemně zpochybněno. Žalovaný však odmítl na základě uvedeného zpochybnění učinit jakékoli úkony stran případné revize. Tím žalobkyni znemožňuje odpovídající účast ve veřejných nabídkách, a tedy i dosažení úplného vypořádání jejího restitučního nároku. Zde lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016, ze dne 21. 6. 2016 ve kterém se mimo jiné konstatuje, že za situace, kdy žalovaný setrvale sporuje výši restitučního nároku oprávněných osob, vychází z jeho nesprávného ocenění a ignoruje relevantní judikaturu v oceňování nároků oprávněných osob, reálně tak ztěžuje, ba znemožňuje oprávněným osobám účastnit se veřejných nabídek a uspokojit touto cestou své nároky. Takto je žalovaným postupováno i v projednávané věci.

25. Pokud žalovaný odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 3370/19 ze dne 2. 6. 2020, pak toto rozhodnutí nelze na projednávanou věc použít, protože v judikované věci byl skutkový stav takový, že oprávněná osoba podala žalobu o nahrazení projevu vůle uzavřít s ní dohodu o vydání konkrétních pozemků poté, co pouze tvrdila, že její nárok je nesprávně oceněn, aniž by k tomu předložila důkazy. V projednávané věci však žalobkyně před podáním žaloby předložila žalovaného znalecký posudek soudní znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem] č. [Anonymizováno]/15/2023 ze dne 5. 11. 2023, jímž byl nevydaný pozemek správně oceněn na celkovou částku 1 909 250 Kč. Žalovaný však nesprávně setrval na původním ocenění.

26. Účastníci učinili nesporným, že pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení lze vydat, tedy že jejich vydání nebrání žádná zákonná překážka. Účastníci učinili nespornou rovněž cenu těchto nemovitostí tak, že Parcela č. [hodnota] v k.ú. [adresa] má cenu 11 538,55 Kč, parcela č. [hodnota] v k.ú. [adresa] má cenu 6 486,50 Kč, Parcela č. [hodnota] v k.ú. [adresa] má cenu 46 674,00 Kč, parcela č. 1015/5 v k.ú. [adresa] má cenu 49 951,09 Kč, parcela č 117 v k.ú. [adresa] má cenu 76 521,86 Kč, parcela č. [hodnota] v k.ú. [adresa] má cenu 36 594,98 Kč, parcela č. 1621/7 v k.ú. [adresa] má cenu 37 729,35 Kč, parcela č. 277/1 v k.ú. [adresa] má cenu 86 786,43 Kč a parcela č. 277/7 v k.ú. [adresa] má cenu 31 156,04 Kč, pozemky mají tedy celkem cenu 383 438,80 Kč.

27. Soud tedy shledal žalobu důvodnou, když bylo prokázáno, že žalobkyně oprávněnou osobou ve smyslu § 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a jako takové jí dle § 4 zákona o půdě náleží náhrada dle § 11 a § 11a tohoto zákona., má nárok na náhradu za nevydaný pozemek, žalovaný se k nim choval liknavě a svévolně, žalobci přitom při uplatňování svého nároku byli dostatečně aktivní a pozemky jsou k vydání vhodné. Ze shora uvedených důvodů nebyla žaloba shledána v rozporu s dobrými mravy. Žaloba byla soudem shledána dostatečně určitá, stejně tak její žalobní petit, když jsou řádně označeny účastníci dohody, jejíž souhlas je soudem nahrazen i pozemky, jichž se týká. Pokud žalovaný tvrdil, že k určitosti žaloby je třeba, aby byla prokázána cena požadovaných náhradních pozemků, a nedošlo tak jejich vydáním k bezdůvodnému obohacení žalobce, pak shora uvedené závěry soudu takové tvrzení vyvrací, neboť cena byla znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] [jméno FO] [tituly za jménem] jednoznačně prokázána a žaloba je tedy určitá.

28. Protože má žalobkyně ve věci plný úspěch, náleží jí podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (o.s.ř.) právo na náhradu nákladů řízení, které představuje odměna za právní zastoupení advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu ve výši 59 160 Kč za 6 úkonů právní služby po 9 860 Kč (vycházeje z tarifní hodnoty, kterou jsou vydávané pozemky v ceně 383 438,80 Kč podle § 7 bod 6 advokátního tarifu (příprava a převzetí věci, žalobní návrh, písemné vyjádření ze dne 30. 5. 2024, účast při jednání dne 15. 7. 2024 a 12. 9. 2024, písemné vyjádření ze dne 5. 9. 2024), odměna za předžalobní výzvu ve výši jedné poloviny podle § 11 odst. 2 advokátního tarifu ve výši 4 930 Kč, náhrada hotových výdajů podle § 13 advokátního tarifu ve výši 2 100 Kč za 7 úkonů právní služby po 300 Kč, náhrada za promeškaný čas v délce 20 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 a) a odst. 3 advokátního tarifu ve výši celkem 2 000 Kč, náhrada cestovních výdajů za cestu ke dvěma jednáním celkem ve výši 5 003,60 Kč (k jednomu jednání z Prahy do Českého Krumlova vozidlem se spotřebou 4 litry/100 Kč motorové nafty, při ceně 38,70 Kč a náhradě za jeden ujetý kilometr 5,60 Kč podle vyhlášky č. 398/2023 Sb. na vzdálenost celkem 350 km, tj. náhrada 2 501,80 Kč x 2 = 5 003,60 Kč), to vše navýšeno o DPH 21%, jehož je zástupce žalobce plátcem ve výši 15 370,70 Kč. Celkem je žalovaný povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 88 564,30 Kč.

Poučení