5 CO 407/2022 - 372

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a soudců Mgr. Jiřího Straky a Mgr. Kamily Drábkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátkou [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 28 702 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 21. 1. 2022, č. j. 1 C 47/2021-313, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku co do částky 28 702 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 12. 3. 2021 do zaplacení a ve výroku III. potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 681 Kč k rukám právní zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 22 296,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od 12. 3. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak žalobu částečně zamítl, a to ohledně částky 47 070,20 Kč s týmž úrokem jako v odstavci I. výroku. V odstavci III. výroku pak uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 7 318 Kč k rukám právní zástupkyně žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala proti žalované, své bývalé klientce, kterou zastupovala, zaplacení částky 69 367 Kč s úrokem z prodlení, a to za nezaplacení odměny za zastupování včetně režijních paušálů a DPH. Žalovaná částka je součtem vyúčtování dluhu za zastoupení či právní službu v 5 případech po odečtení zaplacené zálohy 2 000 Kč. Takto se žalobkyně domáhala zaplacení částky 10 358 Kč coby odměny za právní zastoupení a s tím spojených výdajů včetně DPH proti pojišťovně [právnická osoba] ve věci nároku na náhradu škody na zdraví plynoucí z pracovního úrazu žalované u jejího bývalého zaměstnavatele [právnická osoba] Tento nárok soud prvního stupně žalobkyni nepřiznal, neboť mezi účastnicemi nebyla uzavřena smlouva o právním zastoupení k uplatnění nároku vůči [právnická osoba] Žalobkyně byla zmocněna pouze, aby vymáhala nárok vůči bývalému zaměstnavateli a výzvu, kterou adresovala [právnická osoba], nelze podřadit pod ujednání účastníků. Nejednalo by se ani o účelně provedený úkon. [právnická osoba], by nebyla ve věci nároku na náhradu škody na zdraví z titulu pracovního úrazu či nemoci z povolání pasivně legitimována jako účastník v případném soudním řízení.

3. Soud prvního stupně shledal žalobu částečně důvodnou ve věci nároku ve výši 22 296,80 Kč za zastoupení žalované proti jejímu bývalému zaměstnavateli [právnická osoba] Žalobkyně tento nárok specifikovala ve výši 25 241 Kč a od této částky soud prvního stupně odečetl právě zaplacenou zálohu 2 000 Kč, kterou žalobkyně dle svého tvrzení od žalované prokazatelně obdržela a též částku 944,20 Kč, která byla žalována nad rámec vyúčtování této právní služby.

4. Dále pak soud prvního stupně zamítl i žalobkyní uplatněný nárok ve výši 8 712 Kč, který žalobkyně vyúčtovala za zastoupení ve věci vyřízení splátkových kalendářů či odkladů splátek věřitelů žalované [právnická osoba] a [právnická osoba] Zamítnutí této částky odůvodnil okresní soud tím, že jde o nárok promlčený, když plná moc mezi účastnicemi byla uzavřena dne 10. 11. 2015. Jednalo se o smlouvu, která byla omezena na jednotlivé úkony. Žalobkyně pak prokázala, že činila úkony ve věcech těchto věřitelů v listopadu roku 2015 a nejdéle pak na počátku roku 2016. Další úkony již činěny nebyly. Promlčecí lhůta tak začala běžet ode dne, kdy žalobkyně provedla úkony směřující ke splátkovému kalendáři, případně k odkladu splátek ve věci uvedených věřitelů. Promlčecí lhůta trvá 3 roky (§ 629 o. z.), a protože od uvedených úkonů do vyúčtování ze strany žalobkyně uplynulo více než 3 roky (cca 5 let), žalovanou vznesenou námitku promlčení shledal jako důvodnou.

5. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 17 424 Kč za sepis smlouvy a návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, přičemž tuto právní službu žalobkyně poskytla dne 16. 1. 2016. Již následujícího dne mohla uplatnit právo na odměnu, neboť splatnost nebyla mezi účastnicemi sjednána (§ 1958 odst. 2 o. z.). Právo učinit výzvu k plnění podléhá promlčení v obecné tříleté promlčecí lhůtě, tedy počínaje dnem 17. 1. 2016. I tento nárok žalobkyně je tak promlčen, neboť promlčecí lhůta uplynula dne 17. 1. 2019.

6. Soud prvního stupně zamítl též žalobu pro částku 9 632 Kč, kterou žalobkyně požadovala za zastoupení žalované v insolvenčním řízení. Tato částka se skládala z částky 4 000 Kč za sepis insolvenčního návrhu, 1 500 Kč za sepis majetku a závazků dlužníka, 1 500 Kč za sepis vyjádření k insolvenčnímu soudu ohledně majetkových a finančních poměrů a tří režijních paušálů po 300 Kč. Veškeré úkony účtované v této věci žalobkyní, soud prvního stupně podřadil podle § 390a odst. 3 insolvenčního zákona za úkony, které zákon limituje maximální částkou 4 000 Kč bez DPH. Jiné plnění advokátovi v souvislosti s těmito úkony nenáleží, a to ani za situace, kdy odstraňuje vady návrhu. Tato odměna pak může být přiznána pouze v insolvenčním řízení, přičemž musí být uplatněna ve lhůtě stanovené v § 136 odst. 3 insolvenčního zákona, nejpozději ve lhůtě, která je stanovena věřitelům v rozhodnutí o úpadku pro přihlašování pohledávek. Pouze v insolvenčním řízení tak žalobkyně měla právo na odměnu a náklady přihlásit. Sepis majetku a závazků dlužníka (zde žalované) je přitom nezbytnou součástí insolvenčního návrhu a návrhu na povolení oddlužení. Tento sepis musí být úplný a podepsaný. Pokud žalobkyně předložila sepis majetku a závazků neúplný a byla soudem vyzvána k tomu, aby jej žalovaná jakožto dlužnice doplnila, tak splnění k výzvě soudu nelze považovat za další úkon, který by se výše citované právní úpravě vymykal. V závěru odůvodnění pak soud prvního stupně poukázal k námitce žalobkyně na smysl institutu promlčení nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěchu ve věci s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku, avšak jen proti části výroku v odstavci II., jímž byla žaloba zamítnuta pro částku 28 702 Kč s příslušenstvím, podala odvolání žalobkyně. Namítá v něm, že z plné moci z 11. 4. 2015 jednoznačně vyplývá, že byla zmocněna k tomu, aby žalovanou zastupovala ve věci nároku na náhradu škody na zdraví vůči bývalému zaměstnavateli [právnická osoba] a aby v této věci vykonávala veškeré úkony. V odvolání cituje znění textu plné moci, z čehož dovozuje, že byla zmocněna k veškerým úkonům, které souvisejí s vymáháním náhrady škody na zdraví způsobené bývalým zaměstnavatelem žalované. Vzhledem k tomu, že náhrada škody na zdraví způsobená nemocí z povolání se vždy řeší nejen vůči zaměstnavateli, nýbrž vůči jeho pojišťovně, u níž má sjednáno zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou pracovními úrazy a nemocemi z povolání, neboť ta rozhoduje o výši odškodnění, bylo uplatnění nároku na zaplacení náhrady škody na zdraví vůči této pojišťovně účelně vynaloženým nákladem právního zastoupení. S tím žalovaná souhlasila a nikdy proti tomuto vykonanému úkonu právní služby neprotestovala. Není nikde psáno, že pokud by pojišťovna odmítla vyplatit částku 71 922 Kč, že by žalobkyně podala žalobu vůči pojišťovně. V rámci mimosoudního jednání se běžně jedná o odškodnění náhrady škody na zdraví právě s příslušnou pojišťovnou, což bylo prokázáno řadou e-mailové korespondence mezi účastnicemi a pojišťovnou. Pokazuje na etický kodex advokacie, podle jehož čl. 10 odst. 8 se advokát vždy snaží o finančně nejefektivnější řešení sporu. Uplatnila tak nárok na náhradu škody na zdraví mimosoudní cestou vůči subjektu, který rozhoduje o výši odškodnění a taktéž jej pak vyplácí z titulu pojištění odpovědnosti za škodu. Proto má nárok na zaplacení nákladů právního zastoupení ve výši 10 358 Kč. Tento nárok není promlčen.

8. V odvolání žalobkyně dále vyjadřuje nesouhlas s tím, že ohledně částky v bodu 3 žaloby by byla zmocněna pouze za účelem vyřízení splátkových kalendářů nebo odkladů splátek. Poukazuje na písemnou smlouvu o právním zastoupení ze dne 10. 11. 2015 a plné moci z téhož dne. Zdůrazňuje, že byla zmocněna ve věci dluhu u věřitele [právnická osoba], [právnická osoba] a [právnická osoba] a zdůrazňuje, že se to stalo zejména k vyřízení splátkového kalendáře či odkladu splátek. Nebyla tak zmocněna jen k jednotlivým úkonům, jak mylně uvádí soud, nýbrž k veškerým úkonům v těchto právních věcech, které zahrnují v praxi zastupování v mimosoudní fázi vymáhání dlužných částek a následně v soudní fázi vymáhání dlužných částek. Pokud tedy po mimosoudní fázi vymáhání dlužných částek došlo k zesplatnění úvěru a soudnímu vymáhání dlužných částek, tak žalobkyně čekala na to, zda ji žalovaná požádá o sepis opravných prostředků či o účast u soudních stání. O to však žalovaná nepožádala a pouze odvolala veškeré plné moci. Právní zastoupení při jednání s věřiteli žalované skončilo až doručením dopisu dne 18. 3. 2018 žalobkyni. Nárok tak nemůže být promlčen a měl být přiznán. Ohledně bodu 5 žaloby označuje žalobkyně úvahy soudu prvního stupně jako naprosto nesmyslné, pokud podle nich měla uplatnit svůj nárok pouze v rámci insolvenčního řízení. Soud se nezamyslel nad skutečností, že insolvenční řízení žalované skončilo usnesením o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu ze strany žalované. Logickým a jedině možným způsobem, jak se domoci zaplacení nákladů právního zastoupení tak bylo obrátit se na soud, což žalobkyně řádně a včas učinila. Rovněž vyjadřuje nesouhlas s tím, že pokud předložila sepis majetku a závazků neúplný a byla soudem vyzvána k tomu, aby jej žalovaná coby dlužnice doplnila, tak nelze tento postup považovat za další úkon. Seznam majetku a závazků, který žalobkyně sepsala, se odvíjel zcela podle pokynů žalované. Jedině ta rozhodovala o tom, jaký majetek sdělí žalobkyni za účelem jeho soupisu do seznamu majetku a závazků. V situaci, kdy insolvenční správce objevil další majetek žalované, vyvstala potřeba sepsat vyjádření žalované k soudu a k žádosti žalované toto vyjádření žalobkyně sepsala. Jednalo se tak o další úkon právní služby a náleží za něj odměna za právní zastoupení, režijní paušál a DPH. Právní zastoupení žalované se vztahovalo na celé insolvenční řízení. Žalovaná částka 9 632 Kč s příslušenství tak není promlčena. Žalobkyně tak navrhla, aby byl odstavec II. výroku změněn tak, že jí bude přiznána částka 28 702 Kč s požadovaným úrokem z prodlení a ve zbytku žalované částky ve výši 18 368,20 Kč též s úrokem z prodlení bude rozsudek soudu prvního stupně ponechán.

9. K podanému odvolání se vyjádřila žalovaná. Ve vyjádření poukazuje na věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně a ztotožňuje se s názorem nalézacího soudu. Podle ní soud prvního stupně objasnil skutkový stav v míře naprosto dostačující pro rozhodnutí ve věci. Poukazuje na to, že žalobkyně ve svém odvolání v podstatě argumentuje stejnými důvody jako před soudem prvního stupně a vůbec se nezaobírá otázkou námitky promlčení, kterou žalovaná uplatnila. Navrhla potvrzení napadené části rozsudku jako věcně správného.

10. Při odvolacím jednání pak žalobkyně poukázala na jiné rozhodnutí odvolacího soudu, sp. zn. 19 Co 1021/2015 a rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 299/18, která dle jejího tvrzení jí dávají za pravdu v tom, co v odvolání tvrdí ohledně zastoupení proti [právnická osoba]

11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání, které zákon nevylučuje, bylo podáno v zákonné 15denní lhůtě účastníkem řízení (§ 201, § 202, § 204 odst. 1 o. s. ř.), věc projednal podle § 212 o. s. ř. a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden, přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Podle ust. § 1 odst. 2 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, poskytováním právních služeb se rozumí zastupování v řízeních před soudy a jinými orgány, obhajoba v trestních věcech, udělování právních porad, sepisování listin, zpracování právních rozborů a další formy právní pomoci, jsou-li vykonávány soustavně a za úplatu.

13. Podle ust. § 2430 o. z. příkazní smlouvou se příkazník zavazuje obstarat záležitost příkazce.

14. Podle ust. § 2436 o. z. příkazce složí na žádost příkazníkovi zálohu k úhradě hotových výdajů a nahradí mu náklady účelně vynaložené při provádění příkazu, byť se výsledek nedostavil.

15. Podle ust. § 2438 odst. 1 o. z. příkazce poskytne příkazníkovi odměnu, byla-li ujednána nebo je-li obvyklá zejména vzhledem k příkazcovu podnikání. Podle odst. 2 citovaného ustanovení příkazce poskytne odměnu, i když výsledek nenastal, ledaže byl nezdar způsoben tím, že příkazník porušil své povinnosti. To platí i v případě, že splnění příkazu zmařila náhoda, ke které příkazník nedal podmět.

16. Odvolací soud vychází při svém rozhodnutí ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně tak, jak plyne z důkazů provedených právě v řízení před soudem prvého stupně a ztotožňuje se i s právním hodnocením věci tak, jak jej okresní soud uvádí v napadeném rozsudku. S ohledem na odvolací námitky pak odvolací soud pouze dodává: Soud prvního stupně věc správně posoudil podle výše citovaných ustanovení, když dospěl k závěru, že mezi účastnicemi byly uzavřeny příkazní smlouvy, na jejichž základě žalobkyně coby advokátka vykonávala pro žalovanou obstarání různých záležitostí. V případě sepisu darovací smlouvy a jejího vložení do katastru nemovitostí to učinily účastnice nesporným a v ostatních žalobou projednávaných nárocích lze k takovému závěru dospět z konkrétních činností, které žalobkyně ve věcech konala a též z obsahu textu plných mocí, jež jsou důkazem o zastoupení žalované žalobkyní ve vztahu k třetím osobám.

17. Ohledně rozsahu napadení rozsudku soudu prvního stupně odvoláním uvádí odvolací soud následující: Soud prvního stupně přiznal žalobkyni část žalovaného nároku ve věci zastoupení žalované proti jejímu bývalému zaměstnavateli [právnická osoba] (bod 2 žaloby), a to v částce 22 296,80 Kč, přičemž žalobou byla uplatněna částka 25 241 Kč. Od této částky soud prvního stupně odečetl zaplacenou zálohu 2 000 Kč a podle specifikace v odůvodnění napadeného rozsudku nepřiznal žalobkyni též částku 944,20 Kč. Jak plyne z podaného odvolání, žalobkyně v této části zamítnutí žaloby pro 944,20 Kč rozhodnutí soudu prvního stupně akceptovala stejně jako zamítnutí žaloby pro částku 17 424 Kč (bod 4 žaloby) ve věci sepisu darovací smlouvy a podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí. Z podaného odvolání tak plyne, že pro částku 18 368,20 Kč odvolání podáno není a je podáno pouze ve zbytku zamítavého výroku, tj. pro částku 10 358 Kč (bod 1 žaloby), pro částku 8 712 Kč (bod 3 žaloby) a pro částku 9 632 Kč (bod 5 žaloby), ve s příslušenstvím. Pouze v tomto rozsahu tak odvoláním částečně napadený rozsudek v odstavci II. výroku odvolací soud přezkoumal (pro částku 28 702 Kč s příslušenstvím).

18. Soudu prvního stupně nelze ničeho vytknout ve vztahu k jeho úvahám směřujícím k odůvodnění toho, proč zamítl částku 10 358 Kč uplatněnou v bodě 1 žaloby, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení 2 úkonů právní služby za převzetí a přípravu zastoupení a sepis kvalifikované výzvy k plnění včetně 2 paušálních náhrad, hotových výdajů a DPH ve vztahu ke [právnická osoba] Též odvolací soud zastává názor, že v situaci, kdy žalobkyně nezastupovala žalovanou ve sporu proti této pojišťovně, těžko může účtovat úkon právní služby dle § 11 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. převzetí a přípravu zastoupení. Skutečností zůstává, že žalobkyně měla žalovanou zastupovat ve sporu s jejím bývalým zaměstnavatelem a úvahy, které v odvolání rozvíjí, že to je de facto pojišťovna, která rozhoduje o plnění a nikoliv tento zaměstnavatel, jsou spekulativní a hypotetické, neodůvodňující účtování žalované částky za právní pomoc a náklady s ní spojené. Skutečností naopak zůstává, že protistranou ve sporu o náhradu újmy z nemoci z povolání pro žalovanou byl její bývalý zaměstnavatel a nikoliv pojišťovna, byť by tento zaměstnavatel měl u této pojišťovny sjednáno pojištění. Nelze tak ze strany žalobkyně požadovat zaplacení úkonů právní pomoci učiněných ve vztahu ke [právnická osoba], neboť vůči tomuto subjektu prostě zastoupení žalované žalobkyní sjednáno nebylo. Pro žalovanou pak bylo relevantní pouze rozhodnutí jejího bývalého zaměstnavatele (ohledně náhrady újmy) a zda k takovému rozhodnutí dospěl sám či s vědomím stanoviska jeho pojišťovny nebylo pro žalovanou rozhodující. Odvolacímu soudu je zřejmé, že v advokátní praxi mohou být voleny různé postupy, pokud advokát dospěje k závěru, že by při prosazování stanoviska jeho klienta mohly být úspěšné (typicky například zaslání stejnopisu výzvy k plnění vedle bývalého zaměstnavatele žalované též pojišťovně), to však na výše uvedených úvahách nemůže ničeho změnit. Pokud žalobkyně poukazovala na rozhodnutí odvolacího soudu v jiné své věci (rozsudek ze dne 20. 1. 2022, č. j. 19 Co 1021/2015-592 a nález Ústavního soudu z této její projednávané věci z 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18), tak odvolací soud je nucen konstatovat, že z těchto rozhodnutí nevyplývají žádné použitelné rozhodné skutečnosti, jež by měly význam pro tuto nyní souzenou věc, neboť otázka účtování právních úkonů ve vztahu k pojišťovně protistrany klienta advokáta v nich přímo řešena nebyla.

19. Odvolací soud se zcela ztotožňuje i s úvahami, které vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby pro částku 8 712 Kč (bod 3 žaloby), tj. zastoupení žalované žalobkyní ve věci vyřízení splátkových kalendářů či odkladů splátek u jejích věřitelů [právnická osoba] či [právnická osoba] Podrobná příkazní smlouva mezi účastnicemi v písemné podobě uzavřena nebyla a na obsah právního zastoupení lze tak usuzovat toliko z textu plné moci ze dne 10. 11. 2015 podepsané žalovanou, podpůrně pak z e-mailové komunikace mezi účastnicemi a konečně pak z faktické činnosti žalobkyně, kterou v této věci vykonala. Též odvolací soud zastává názor, že z provedeného dokazování vyplývá, že se jednalo o smlouvu, jež byla omezena na jednotlivé úkony, které žalobkyně prováděla v listopadu roku 2015 nejdéle do počátku roku 2016. S ohledem na ust. § 629 o. z., podle něhož promlčecí lhůta trvá 3 roky, a tato lhůta do řádného uplatnění nároku žalobkyní rozhodně uplynula. Soud prvního stupně tak správně shledal námitku promlčení vznesenou žalovanou jako důvodnou. Obrana žalobkyně spočívající v tom, že zastoupení fakticky skončilo až výpovědí plných mocí žalovanou, tj. doručením dopisu ze dne 18. 3. 2018, není správná. Z provedeného dokazování nevyplývá, co dalšího by v rámci tohoto zastoupení měla žalobkyně od přelomu let 2015 a 2016 až do března 2018 konat, jaké konkrétní úkony právní služby od ní žalovaná vyžadovala či očekávala. Obrana žalobkyně tak pouze směřuje ke snaze posunout počátek běhu promlčecí lhůty do března 2018 Odvolací soud částečně chápe žalobkyni v tom, že má pocit určité křivdy, když za práci, kterou pro žalovanou vykonala, nedostala zaplaceno, avšak nelze přehlédnout, že žalobkyně je v oblasti práva profesionálkou a skutečnost, že nárok, není-li uplatněn v promlčecí lhůtě (při vznesení námitky promlčení), se stává toliko naturální obligací a nelze se ho domoci, jí nutně musí být známa. Pokud pak tento svůj nárok neuplatní včas, musí počítat s rozhodnutím, jež pro ni není příznivé. Institut promlčení nároku je ostatně v českém právním řádu zakotven odnepaměti a právní teorie nepochybuje o jeho smyslu, coby ochraně určitých právních jistot. Jak z právní praxe plyne, námitku promlčení lze toliko považovat za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy, jsou-li však pro to tvrzeny a prokázány podmínky. V dané věci tomu tak však nebylo, a proto soud prvního stupně nemohl ohledně této žalované částky rozhodnout jinak.

20. Konečně pak soud prvního stupně nemohl rozhodnout jinak ani ohledně částky 9 632 Kč (bod 5 žaloby) uplatněné žalobkyní za zastoupení žalované v insolvenčním řízení. V této souvislosti je nutno především poukázat na ust. § 390a odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb., podle něhož maximální výše odměny pro osobu, která sepsala a za dlužníka podala návrh na povolení oddlužení či insolvenční návrh, činí 4 000 Kč bez daně z přidané hodnoty. Jak vyplývá z odborné literatury (např. komentář Wolters Kluwer k citovanému ustanovení), je toto pravidlo určitou formou cenové regulace. Za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení, ať už je podáván samostatně nebo spolu s dlužnickým insolvenčním návrhem a služby v oblasti oddlužení s tím související, si nemůže ani advokát nárokovat odměnu převyšující částku 4 000 Kč navýšenou případně o příslušnou daň z přidané hodnoty. Je tak výslovně vyloučen nárok na jakékoliv jiné související plnění, a to i za činnosti související se sepisem a podáním návrhu na povolení oddlužení, popřípadě též insolvenčního návrhu jako je zejména převzetí věci, porada či další porady s klientem, obstarání některých dalších podkladů, komunikace se soudem či věřiteli, právní rozbor dlužníkovy situace či odstranění vad podaného návrhu, apod. Tato odměna navíc v sobě zahrnuje jak odměnu za práci, tak náhradu hotových výdajů. Žalobkyně se v odvolání mýlí, pokud napadenému rozsudku vytýká, že soud se nezamyslel nad skutečností, že insolvenční řízení žalované skončilo usnesením o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí insolvenčního návrhu. Z uvedeného dovozuje, že logickým a jediným možným způsobem, jak se domoci zaplacení nákladů právního zastoupení, bylo obrátit se se svým nárokem na soud. Nelze totiž přehlédnout, že v právní praxi není sporu o tom (jak ostatně plyne z výše citovaného komentáře), že kvalifikovaný subjekt, kterým je v dané věci žalobkyně coby advokátka, který sepsal a v zastoupení dlužníka podal návrh na povolení oddlužení či insolvenční návrh, nesmí odměnu podle citovaného § 390a odst. 3 zák. č. 182/2006 Sb. po dlužníkovi vymáhat jinak, než jejím uplatněním v insolvenčním řízením vedeném proti dlužníkovi. Tuto pohledávku, která má ex lege povahu pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (respektive považuje se za ni), mohla žalobkyně coby advokátka uplatnit v insolvenčním řízení jako každý jiný věřitel jen ve lhůtě pro přihlášení pohledávek. Pokud pak dojde ke zpětvzetí návrhu na povolení oddlužení nebo nemůže-li dojít k jejímu vypořádání v insolvenčním řízení klasickou cestou, tj. uspokojením z majetkové podstaty proto, že je insolvenční řízení zastaveno, insolvenční soud pak zároveň s rozhodnutím podle § 394 odst. 2 citovaného zákona, respektive s rozhodnutím o zastavení insolvenčního řízení uloží dlužníkovi povinnost k úhradě takové pohledávky. Takto uloženou povinnost je pak možno vymáhat cestou vykonávacího či exekučního řízení, neboť takové rozhodnutí insolvenčního soudu, kterým se povinnost k úhradě odměny stanoví, poslouží kvalifikované osobě (sepisovateli) jako exekuční titul. Je-li tak vyloučeno uplatnění odměny žalobkyně za sepis insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení včetně odstranění jeho vad pro žalovanou v tomto řízení, byla-li žalobkyní za uvedené činnosti uplatněna vyšší částka než 4 000 Kč bez případné daně z přidané hodnoty, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak, než zamítnutím žaloby v této části.

21. S ohledem na výše uvedené pak byl věcně správný rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním dotčeném potvrzen podle § 219 o. s. ř., a to včetně výroku o náhradě nákladů řízení, v němž odvolací soud též pochybení neshledal a žalobkyně proti výši těchto nákladů ani ničeho nenamítala.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když plně úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů i odvolacího řízení. Ty jsou tvořeny paušální odměnou advokáta za 2 úkony právní služby po 4 520 Kč (vyjádření k odvolání a účast při odvolacím jednání dne 19. 8. 2022). Vedle této odměny jsou náklady odvolacího řízení tvořeny paušální náhradou hotových výdajů advokáta za 2 úkony právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), náhradou za ztrátu času za cestu z místa sídla advokáta do místa jednání soudu a zpět za 4 půlhodiny po 100 Kč (§ 14 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu) a též náhradou cestovních výdajů za cestu k odvolacímu jednání ze [obec] do [obec] a zpět osobním automobilem [registrační značka] při ujeté vzdálenosti 120 km a průměrné spotřebě 4,67 l /100 km motorové nafty ve výši 828 Kč. Součástí náhrady nákladů řízení je pak 21% DPH z uvedených částek. Závěrem pak odvolací soud uvádí, že se neztotožňuje s názorem žalobkyně o neúčelnosti vyjádření k odvolání stranou žalovanou, neboť takové vyjádření je právem účastníka řízení a vzhledem k obsahu tohoto vyjádření nelze dospět k závěru o neúčelnosti takového úkonu.

Poučení