5 Co 642/2024 - 780

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl jako soud odvolací v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Kamily Drábkové a soudců JUDr. Petra Fořta, Ph.D. a Mgr. Jiřího Straky ve věci žalobkyně: [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupená advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o vyklizení nemovitostí a o vzájemné žalobě žalovaného na určení vlastnického práva, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 31.1.2024, č. j. 12 C 327/2022-734 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 8 756 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit pozemek parc. č. st. [číslo], jehož součástí je dům č.p. [číslo], pozemky parc. č. [číslo] [číslo] a [číslo] všechny v Katastrálním území [adresa], zapsané na LV č. [číslo] u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] a vyklizené je žalobkyni předat do 15 dnů od právní moci rozsudku (odstavec I. výroku), zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, kterou se proti žalobkyni domáhal určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu ve výši ideální jedné poloviny ke shora označeným nemovitostem (odstavec II. výroku) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 58 050 Kč (odstavec III. výroku). Předmětné nemovitosti zakoupili účastníci, kteří měli spolu osobní vztah a dvě děti v roce 2008 do podílového spoluvlastnictví (každý podíl ideální jedné poloviny vzhledem k celku) a následné rekonstrukce financovali z úvěrů, škody po povodních z daru od ADRY, Diecézní charity a pojistného plnění. Většinu rekonstrukčních prací realizoval žalovaný. Dne 7.2.2013 uzavřeli mezi sebou kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobkyni svůj spoluvlastnický podíl za částku 40 000 Kč. Smlouva byla do katastru nemovitostí vložena dne 22.2.2013, podpisy účastníků na ní byly úředně ověřeny. Důvodem tohoto ujednání bylo vyřešení vlastnictví nemovitostí do budoucna ve prospěch společných dětí účastníků. Žalobkyně vyzvala žalovaného k vyklizení nemovitostí dne 16.11.2022. Okresní soud dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva není absolutně ani relativně neplatná a právo žalovaného na odstoupení od ní je promlčeno. Soud nepřisvědčil námitce žalovaného, že kupní cena mu nebyla žalobkyní vůbec uhrazena, neboť ve smlouvě stvrdil, že částku 40 000 Kč, od žalobkyně obdržel před jejím podpisem. Pochopení obsahu takového ujednání nevyžaduje žádných odborných znalostí, pouze schopnost pochopení psaného textu, rozum průměrného člověka a schopnost užívat jej běžnou péči a opatrností. Obdobný závěr soud učinil k námitce, že kupní cena neodpovídá ceně obvyklé. Okolnost, že žalovaný žalobkyni důvěřoval, nemá na tento závěr žádný vliv. V otázce ujednání kupní ceny mají účastníci volnost, jsou limitováni pouze tím, že nesmí být sjednána v rozporu s právními předpisy (zákon o cenách č. 526/1990 Sb., v platném znění, zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, v platném znění a § 3 obč. zák. zakazující její sjednání v rozporu s dobrými mravy). Pokud by soud učinil závěr o nepřiměřenosti výše sjednané kupní ceny, nebylo by možno dovodit její rozpor s dobrými mravy vzhledem k tomu, že žalobkyně uhradila z meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření celkem částku 1 954 438,41 Kč na zakoupení a rekonstrukci těchto nemovitostí. Žalovaný nemohl prokázat tvrzené platby v hotovosti žalobkyni na úhradu těchto úvěrů, přestože zřejmě nějaké finanční prostředky v letech 2014-2018 vydělal takzvaně „na černo“. Od roku 2018 měl žalovaný založený účet, kam mu od zákazníků a zaměstnavatele chodily platby, nelze však prokázat, jak s nimi bylo naloženo, neboť dispoziční právo s účtem měla i žalobkyně, která také vypověděla, že peníze žalovanému chodily i na účet její společnosti [právnická osoba]. a tehdy je vybrala a předala v hotovosti žalovanému. Podle § 39 obč. zák. samotné ujednání o ceně nižší než obvyklé nezpůsobuje neplatnost kupní smlouvy. Rozpor právního úkonu s cenovými předpisy zakládá pouze relativní neplatnost ujednání. V § 580 o.z. je definována absolutní neplatnost jako rozpor s dobrými mrazy a rozpor se zákonem, nikoliv již pro obcházení zákona. Případný rozpor s dobrými mravy by měl být aplikován spíše výjimečně, při zjevně nepřiměřeném či nespravedlivém obsahu právního jednání. Méně závažný rozpor s dobrými mravy lze považovat za důvod relativní neplatnosti. Okresní soud nedovodil ani relativní neplatnost smlouvy podle § 40a obč. zák. (§ 589 obč. zák.) s ohledem na to, že žalovaný nemohl prokázat tvrzené platby v hotovosti na splátky úvěrů, přičemž současně potvrdil, že proti němu byly vedeny exekuce a lze tak mít pochybnosti o jeho solventnosti. Není možno dovodit omyl žalovaného podle § 49a obč. zák., neboť výše kupní ceny je ze smlouvy jednoznačně zřejmá, dovození relativní neplatnosti ujednání o kupní ceně by bylo v rozporu s dobrými mravy podle § 3 obč. zák. a § 3030 o.z. a § 678 o.z., neboť žalobkyně se téměř výhradně podílela na financování nákupu a rekonstrukce nemovitostí. Navíc se nikdo nemůže dovolávat neplatnosti, kterou sám způsobil, tedy pokud žalovaný přistoupil na kupní cenu 40 000 Kč, nemůže ji následně zpochybňovat. Soud v této souvislosti poukázal na judikát R 64/2000, podle něhož není důvodem neplatnosti, pokud se v rámci vypořádání společného jmění manželů účastníci dohodnou na menším podílu jednoho z nich. Nezaplacení kupní ceny by mohlo být důvodem pro odstoupení od smlouvy, avšak to žalovaný učinil až 12.12.2022, tedy cca 10 let po uzavření kupní smlouvy a až poté, co jej žalobkyně vyzvala k vyklizení nemovitosti. Takové jednání by nemohlo být shledáno v souladu s dobrými mravy dle § 3 obč. zák. nebo § 3030, § 678 o.z., když odstoupení podléhá promlčení. Soud však vyšel z prokázané skutečnosti, že žalobkyně žalovanému uhradila kupní cenu již před podpisem kupní smlouvy a nedostala se tak její úhradou do prodlení. Nepřiměřenost ujednané kupní ceny rovněž nemůže být důvodem pro odstoupení od smlouvy, když takový důvod nebyl sjednán a není ani § 49 obč. zák. předpokládán, pokud žalovaný souhlasil s výší kupní ceny i s vypracováním znaleckého posudku o ceně nemovitostí pro finanční úřad. Jelikož soud dospěl k závěru, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, uložil žalovanému povinnost k jejich vyklizení s odkazem na § 1040 o.z. a současně zamítl i vzájemnou žalobu žalovaného na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu. O nákladech řízení okresní soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. s ohledem na úspěch ve věci, který zaznamenala žalobkyně v obou žalobních petitech, náklady řízení zahrnují odměnu advokáta podle § 9 odst. 1, 4 písm. a) ve spojení s § 7 odst. 4 a 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění 1 500 Kč/úkon za 3 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis a podání žaloby a sepis výzvy) 3 500 Kč/úkon za 13 úkonů právní služby (sepis vyjádření ze dne 31.3.2023, 18.7.2023, 2.10.2023, 30.10.2023 a 27.1.2024, účast na jednání soudu dne 4.7.2023, 7.9.2023, 7.12.2023 a 31.1.2024), 16 režijních paušálů po 300 Kč/úkon, a 21 % DPH a soudní poplatek 5 000 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku se včas odvolal žalovaný. Namítal nesprávná skutková zjištění okresního soudu, když byla prokázána nepravdivost smluvního ustanovení o uhrazení kupní ceny žalovanému již téměř dva měsíce před jejím podpisem jak účastnickým výslechem žalovaného, který vypovídal, že od žalobkyně na kupní cenu ničeho neobdržel, tak i účastnickým výslechem žalobkyně, která tvrdila, že mu kupní cenu uhradila v hotovosti a finanční hotovost měl k dispozici „někde v kuchyni“, přičemž v [podezřelý výraz] řízení vůbec nezmiňovala o tom, že by mu měla dávat k dispozici hotovost. Její tvrzení jsou tak nevěrohodná. Právo žalovaného na odstoupení od smlouvy promlčeno nebylo, když účastníci byli osobami žijícími ve společné domácnosti, společně hospodařícími a pečujícími o dva nezletilé syny, společné soužití ukončili až 30.9.2022. Námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, jelikož vztah účastníků lze postavit naroveň vztahu manželskému, kdy promlčecí doba pro jejich vzájemné vztahy podle § 114 obč. zák. neběží. Žalobkyně svou smluvní povinnost porušila a rozpornost námitky promlčení s dobrými mravy v obdobných případech shledal opakovaně i Ústavní soud (nálezy sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04). Promlčecí doba navíc nemohla ani s ohledem na novou právní úpravu § 646 o.z. uplynout, když zde neběží ani mezi manžely, ani mezi osobami žijícími ve společné domácnosti. Soud pominul širší okolnosti věci, v řízení bylo prokázáno jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy, která využila situace, že se mezi společnými známými řešilo úmrtí kamarádů a následné dědické spory mezi potomky, přičemž v té souvislosti žalovaného svým lstivým a manipulativním jednáním, kdy jej ujišťovala o nutnosti převodu nemovitostí pro dobro společných synů a zároveň o tom, že převod nebude mít jakýkoliv vliv na další užívání nemovitosti žalovaným, docílila předmětného převodu. Žalovaný je slabší smluvní stranou, jakožto řemeslník - instalatér neměl v době uzavření kupní smlouvy žádné zkušenosti v oboru práva k nemovitostem a podlehl naléhání žalobkyně. Ta zneužila své profesní znalosti v oboru trhu z nemovitostmi, kdy několik let vykonávala finanční poradenství a od roku 1994 podnikala v různých oborech, mimo jiné i v pronájmu a správě vlastních nebo pronajatých nemovitostí a doposud je jednatelkou dvou obchodních společností a zneužila i postavení partnerky žalovaného a důvěry, kterou k ní tento měl. Musela si být vědoma, že kupní cena neodpovídá výši skutečné hodnoty předmětného spoluvlastnického podílu a i toho, že žádné věcné břemeno ve prospěch žalovaného smlouva neobsahuje. Připravovala všechny podklady pro převod a žalovaný je podepsal, aniž by je prostudoval, neboť své partnerce plně důvěřoval. Chybný je i závěr o tom, že úvěry hradila žalobkyně, jelikož z provedeného dokazování je možno dovodit pouze to, že finanční prostředky byly poukazovány na úvěrové účty z účtů vedených na jméno žalobkyně, která nejprve uváděla, že žalovaný nehradil nikdy nic, následně připustila, že nějaké finanční prostředky, ale nemnoho, jí dával a obdobně to bylo i s rekonstrukcí nemovitostí, o níz nejprve tvrdila, že se nijak nepodílel a posléze, že nějaké drobnosti udělal, až nakonec, že prováděl veškeré topenářské a instalatérské práce, přičemž nakonec připustila, že většinu rekonstrukcí prováděl žalovaný s výpomocí přátel. Bylo zjištěno, že žalovaný užíval účet vedený na jméno žalobkyně č. [č. účtu], z něhož si žalobkyně vybírala prostředky v hotovosti, anebo převodem na svůj další bankovní účet a užívala je pro platby úvěru, na výživné pro děti a další výdaje spojené s vedením domácnosti. Na účet obchodní společnosti [právnická osoba]. byly koncem roku 2022 poukázány finanční prostředky od obchodních partnerů žalovaného v částce 97 043 Kč, o nichž žalovaný žalobkyni opakovaně sděloval, nechť si je ponechá a použije na úhradu úvěru a výživného pro syny, avšak ta se na něm domáhala prokázání jejich původu a následně je plátcům vrátila zpět. Bylo také prokázáno, že žalovaný nebyl nikdy dlouhodobě nezaměstnaný, že rodina účastníků byla dostatečně finančně zajištěna. Naopak nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že by nemovitosti byly převáděny z obavy z možných exekucí žalovaného. Soud se nijak nezabýval výpisy z účtu společnosti [právnická osoba]. a z účtů vedených na jméno žalobkyně, nehodnotil nijak původ finančních prostředků na nich, ani prováděné transakce a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Žalobkyně v roce 2014 neměla žádný pravidelný příjem, pravidelné platby v částkách 5 000 Kč a 6 000 Kč přicházely na účet od března 2016 do června 2021, resp. od září 2015 do srpna 2022. Od února do září 2015 měla příjem pouze od společnosti [právnická osoba] 14 000 Kč měsíčně, v roce 2016 od ledna do října neměla žádný příjem z podnikání, její příjmy byly tedy nepravidelné a existovalo období, kdy nemohla prokazatelně hradit veškeré náklady společné domácnosti včetně úvěrů, nákladů na bydlení, potřeby dětí apod. Rovněž z výpisu z bankovního účtu číslo [č. účtu] založeného v srpnu 2018 je zřejmé, že žalovaný vydělával pravidelně nemalé finanční částky, s nimiž se žalobkyní společně hospodařili. Žalobkyně potvrdila, že jí žalovaný předával i peníze v hotovosti. Bylo tím prokázáno, že úvěry byly hrazeny nikoliv z výlučných prostředků žalobkyně, ale i z finančních prostředků žalovaného. Kupní smlouva je tak neplatná absolutně pro rozpor s dobrými mravy, ale i relativně a žalovaný od ní důvodně a oprávněně odstoupil. Navrhoval proto, aby žaloba na vyklizení nemovitostí byla zamítnuta a bylo určeno, že žalovaný je výlučným vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši ideální jedné poloviny k předmětným nemovitým věcem a uložena povinnost žalobkyně nahradit mu náklady řízení.

3. Žalobkyně považovala prvoinstanční rozhodnutí za věcně správné a odvolání za nedůvodné. Za podstatné považovala zjištění okresního soudu o tom, že mezi účastníky byly sjednány podmínky kupní smlouvy, kterou žalovaný prodal svůj spoluvlastnický podíl žalobkyni za cenu 40 000 Kč, kdy stěžejním důvodem pro její uzavření bylo zajištění společných dětí účastníků. Kupní cena byla žalovanému řádně uhrazena, přičemž faktický postup při jejím hrazení není relevantní, když její obdržení žalovaný ve smlouvě výslovně potvrdil. Správný je i závěr okresního soudu, že žalobkyně se převážně podílela na nákladech spojených se společnými úvěry účastníků na pořízení a rekonstrukci nemovitostí. Za chybějící označila skutkové zjištění, že žalovaný podle svého vlastního prohlášení má problémy s pamětí (špatnou paměť), což vyplynulo z protokolu v řízení ve věcech nezletilých dětí u Okresního soudu v Písku sp. zn. 1 P 17/2023 z jednání dne 14.11.2023, který prvoinstanční soud provedl jako důkaz, avšak neuvedl jej v odůvodnění rozsudku. Žalobkyně disponuje novým znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO], soudního znalce, který vznikl až po vyhlášení prvoinstančního rozsudku a který potvrzuje její věrohodnost. Navrhovala, aby tento důkaz provedl odvolací soud v rámci podmínek § 205a písm. f) o.s.ř. Ujednání o nižší ceně, než obvyklé nezpůsobuje neplatnost smlouvy. Žalobkyně namítla promlčení práva žalovaného na uplatnění námitky relativní neplatnosti smlouvy, která byla vznesena až téměř 10 let po jejím uzavření. Smlouva není v rozporu s dobrými mravy, žalovaný si byl dobře vědom, že kupní cena neodpovídá ceně obvyklé. Smlouvu je namístě posuzovat z velké části jako smlouvu darovací, což odpovídá obsahu ujednání smluvních stran a smyslu sledovanému účastníky, to je zajištění výhradního vlastnictví žalobkyně pro případ „že by se žalovanému něco stalo“ (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 645/2016). Potvrzení o úhradě kupní ceny bylo oběma účastníky zahrnuto do smlouvy, výpověď žalovaného, že kupní cenu neobdržel, není postačující pro prokázání opaku i s ohledem na jeho nevěrohodnost a špatnou paměť. Stavení promlčecí doby se podle § 114 obč. zák. vztahovalo jen na vztahy mezi manžely, takže promlčecí doba začala běžet dnem uzavření smlouvy a uplynula dnem 7.2.2016. Námitka promlčení ze strany žalobkyně je tak důvodná. Námitky žalovaného o lstivém a manipulativním jednání žalobkyně a o zneužití postavení její osobou jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Námitka, že si žalovaný smlouvu nepřečetl, je irelevantní, jedná se o neomluvitelný omyl a takto jednající osoba se nemůže účinně dovolat neplatnosti (viz. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1472/2006 nebo 30 Cdo 1251/2002). Žalovaný ostatně ani netvrdí omyl v kupní ceně, ale pouze omyl v ujednání o věcném břemeni. Dokazování a učiněná skutková zjištění okresním soudem k tvrzení žalovaného, že dával žalobkyni značné finanční částky, jsou dostatečná. Výpověď žalovaného je nevěrohodná. Žalovaný neumožnil ani provedení žádných jiných důkazů ke zjištění svých majetkových poměrů. Žalobkyně nezpochybňovala jeho podíl na rekonstrukci ani práci vyslechnutých svědků, pouze tvrdila, že finanční investice na rekonstrukci byly z naprosté většiny hrazeny z úvěrů, což bylo v řízení prokázáno.

4. Odvolací soud projednal věc v mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadený rozsudek podle § 212 a odst. 2, 3 a 5 a § 205 odst. 2 o.s.ř., přičemž přihlížel k vadám řízení, které mohli mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 212a odst. 6 o.s.ř.

5. Odvolací soud zopakoval důkaz provedený již soudem prvního stupně, a to protokolem z jednání v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 1 P 17/2023, kde žalovaný uváděl, že má problémy s pamětí. Dokazování dále doplnil o důkaz předložený žalobkyní a přípustný podle § 205a písm. f) o.s.ř., a to znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], ze dne 3.2.2024, soudního znalce z oboru psychologie, v němž je konstatováno, že na 19bodové škále jsou znaky podporující specifickou věrohodnost žalobkyně hodnoceny 15 body. Oba důkazy směřující k otázce věrohodnosti účastníků řízení mají charakter pouze podpůrný a pro níže uvedené závěry jsou bez zásadního významu.

6. Odvolání žalovaného není důvodné.

7. Soud prvního stupně se správně zaměřil na posouzení platnosti kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 7.2.2013, kterou žalovaný prodal žalobkyni spoluvlastnický podíl na shora označených nemovitostech za kupní cenu 40 000 Kč. Závěry skutkové i právní, které k otázkám její absolutní i relativní neplatnosti, jakož i k odstoupení od ní žalovaným učinil, jsou správné a v podrobnostech na ně lze převážně odkázat. V souladu s ust. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění, je pro právní posouzení rozhodující úprava zákona č. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále obč. zák.). Ani odvolací soud neshledává předmětnou smlouvu absolutně neplatnou ve smyslu § 39 obč. zák. a zcela sdílí závěr prvoinstanční o jednoduchosti obsahu ujednání a snadnosti pochopení jeho obsahu, nevyžadujícího žádných speciálních znalostí či složitých úvah. Žalovaný se nemohl mýlit ani v otázce ujednání o věcném břemeni či jiném právu zajišťujícím žalovanému užívání nemovitosti i po převodu spoluvlastnického podílu, jelikož je zcela zřejmé, že takové konkrétní ujednání v textu smlouvy obsaženo není a obsah smlouvy ani nezakládá pochybnosti či nedává možnost výkladu jeho existence. Tvrdí-li žalovaný, že kupní cena mu nebyla vůbec uhrazena a poukazuje-li ve svém odvolání v tomto směru na určité rozpory ve výpovědi žalobkyně v řízení občanskoprávním a v řízení trestním, zcela pomíjí, že zaplacení kupní ceny stvrdil svým podpisem smlouvy. Zpochybnění správnosti (pravdivosti) obsahu soukromé listiny je důkazním břemenem toho, kdo takové tvrzení uplatňuje a kdo z něj pro sebe vyvozuje příznivé důsledky, tj. žalovaného (podrobně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 22 Cdo 2670/98). Ten ovšem jako důkaz nabídl pouze svou účastnickou výpověď, navíc učiněnou více než 10 let po uzavření smlouvy, jež má jako důkaz význam toliko podpůrný a nemůže sama o sobě obstát. Ani poukazované rozpory mezi dvěma výpověďmi žalobkyně (ve výpovědi před soudem uváděla, že dala žalovanému hotovost, zatímco ve výpovědi před policejním orgánem nic takového nezmiňovala) nejsou způsobilé obsah písemné kupní smlouvy zpochybnit. Nadále tak lze vycházet z toho, že kupní cena mu byla zaplacena žalobkyní tak, jak je stvrzeno ve smlouvě. Skutečnost, že sjednaná kupní cena spoluvlastnického podílu byla nižší než cena obvyklá, rovněž absolutní neplatnost smlouvy nezpůsobuje. V tomto směru lze odkázat na správné závěry prvoinstančního soudu o tom, že takové cenové ujednání by mohlo představovat toliko důvod neplatnosti relativní dle § 40a obč. zák. Žalovaný nejednal v omylu o této otázce, jak se nyní snaží nastínit. Pokud si dle svého tvrzení žalovaný smlouvu vůbec nepřečetl, jedná se o okolnost jdoucí výlučně k jeho tíži (viz žalobkyní zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1472/2006, 30 Cdo 1251/2002).

8. Žalovaný obsáhle argumentuje ve svůj prospěch dobrými mravy, staví se do pozice naivního, nezkušeného člověka, bezmezně důvěřujícího své partnerce - podnikatelce, která zneužila svých znalostí a zkušeností, jakož i jeho důvěry a jednala manipulativně výlučně ve svém zájmu, člověka jednajícího v omylu. Pro posouzení všech rozhodných aspektů je však podstatný celkový kontext případu, jímž jako nosná linie prostupuje prokázaná skutečnost, že účastníci se na uzavření kupní smlouvy v tomto znění dohodli, vedeni snahou ochránit společně nabytý majetek ve prospěch svých společných dětí a vyloučit případné dědické nároky dalších potomků žalovaného z předchozích vztahů. Důvodem sjednání kupní ceny právě ve výši 40 000 Kč byla jejich snaha o minimalizaci daňové povinnosti, jak připustil sám žalovaný ve své účastnické výpovědi. O tom, že šlo o výsledek jejich vzájemně souladného a účelového jednání svědčí i skutečnost, že námitky žalovaného vůči předmětné kupní smlouvě se objevily po řadě let od jejího uzavření, až v okamžiku krachu osobního vztahu účastníků.

9. Z dokazování vyplynulo, že žalovaný přinejmenším podstatnou část trvání vztahu účastníků podnikal bez oprávnění, tzv. „na černo“, nedisponoval vlastním účtem a platby za odvedenou práci přijímal v hotovosti, případně i přes účty žalobkyně, své příjmy nedanil, neplatil ani povinné odvody, které na něm byly v minulosti vymáhány exekučně. Žalovaný byl tedy schopen vytvořit systém k zakrytí svých skutečných majetkových poměrů, jehož vytvoření a udržení si žádá rozhodně sofistikovanější úvahy a jednání než uzavření předmětné kupní smlouvy. V rámci své pracovní činnosti musel také jednat se zákazníky, přijímat zakázky a plnění za ně, vyřizovat případné další činnosti v souvislosti s tím, měl jistě dobrou orientaci v cenových hladinách apod. I v tomto kontextu je tedy nevěrohodná jeho argumentace, že smlouvu uzavřel pod vlivem žalobkyně, která na jeho úkor zneužila svého postavení podnikatelky orientující se v záležitostech kolem nemovitostí.

10. Otázky zdrojů financování a podílu toho kterého z účastníků na rekonstrukci nemovitosti nejsou pro posouzení platnosti kupní smlouvy relevantní.

11. Se zřetelem na výše uvedené jsou správné jsou i závěry okresního soudu o nenaplnění důvodu relativní neplatnosti smlouvy dle § 40a obč. zák., neboť předmětnou smlouvu se žalobkyní uzavřel z vlastní vůle, se znalostí jejího obsahu a s vědomím důvodů, proč tak činí. Je proto vyloučeno, aby se žalovaný nyní dovolával relativní neplatnosti svého jednání a vyvozoval z toho pro sebe příznivé právní důsledky.

12. Správně posoudil prvoinstanční soud i otázku odstoupení od smlouvy žalovaným podle § 48 odst. 1 obč. zák., včetně námitky promlčení vznesené žalobkyní, kdy pro odstoupení nejsou dány důvody v dohodě účastníků ani v zákonném ustanovení. Navíc právo odstoupení od smlouvy podléhá promlčení v běžné tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. S ohledem na datum uzavření kupní smlouvy 7.2.2013, resp. vzniku právních účinků vkladu vlastnického práva k nemovitostem v r. 2013 uplynula promlčecí doba v r. 2016 a odstoupení žalovaného v roce 2022 bylo učiněno až po jejím uplynutí. Žalobkyně řádně vznesla námitku promlčení, k níž soud ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák. správně přihlédl.

13. Ust. § 114 obč. zák. vylučuje počátek i běh promlčení pouze u práv mezi manžely a nelze podle něho analogicky posuzovat promlčení práv mezi druhem a družkou, kde se uplatní obecné pravidlo (konkrétně k promlčení mezi osobami ve vztahu druh a družka se vyjadřuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 64/2008). Ve vztahu účastníků by tak připadal v úvahu pouze rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Soudní judikatura takový náhled připouští obecně tam, kde je promlčení uplatněno vůči tomu, kdo je nezavinil a kdo v důsledku promlčení by byl na svých právech tvrdě postižen. O takový případ se zde nejedná, pokud celá transakce vycházela z dohody účastníků, jak je shora popsáno.

14. Obdobně platí i k námitce promlčení ve vztahu k relativní neplatnosti kupní smlouvy, kterou vznesla žalobkyně za nezměněných skutkových tvrzení a zjištění přípustně až v odvolacím řízení.

15. Jak plyne z výše uvedeného rozhodnutí soudu prvního stupně, je věcně správné a jako takové bylo podle § 219 o.s.ř. odvolacím soudem potvrzeno včetně výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá principu úspěchu ve věci vyjádřenému v § 142 odst. 1 o.s.ř.

16. Rovněž v odvolacím řízení byla úspěšná žalobkyně, které tak náleží právo na náhradu jeho nákladů vůči žalovanému v celkové částce 8 756 Kč. V odvolacím řízení vykonala 2 úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání (písemné podání dle § 11 odst. 1 písm. d/ zákona č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) a účast při jednání odvolacího soudu dle § 11 odst. 1 písmeno g). Za každý úkon ve spojené věci jí náleží odměna dle § 7 bod 5. a § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, kdy se vychází z tarifní hodnoty 60 000 Kč (50 000 Kč + 10 000 Kč), z níž odměna za jeden úkon právní služby činí 3 500 Kč, tj. 2 úkony 7 000 Kč, 2 režijní paušály po 300 Kč/úkon podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Do nákladů řízení je dále zahrnuto cestovné právní zástupkyně žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře k odvolacímu soudu a zpět, [adresa] – [adresa], ujeto 100 km, osobním automobilem tov. Zn. [značka], reg. zn. [SPZ], průměrná spotřeba 5,2 l/100 km, cena pohonné hmoty 39,60 Kč/l a sazba základní náhrady 5,50 Kč/km, tj. celkem 756 Kč a náhrada za ztrátu času stráveného na cestě 4 půlhodiny po 100 Kč/1 započatá půlhodina, tj. 400 Kč.

17. Lhůta k plnění byla žalovanému stanovena podle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení