5 Co 7/2021-253

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jakuba Černoška a soudců JUDr. Ing. Michala Hocka, Ph.D. a JUDr. Zdeňky Šindelářové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] sídlem [adresa] zastoupený advokátem [osobní údaje advokáta] [jméno] [jméno], [anonymizováno]. sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774 sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 za něhož v řízení jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem Rašínovo nábř. 390/42, 128 00 Praha 2 adresa pro doručování: [adresa], [PSČ] [obec] o žalobě dle části páté o. s. ř. o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2022 č. j. 23 C 132/2019-201 takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit dalšímu účastníku řízení náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 556 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit dalšímu účastníku řízení na nákladech řízení částku 3 247 Kč (výrok II).

2. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze shodných tvrzení účastníků, dále převzal skutková zjištění správního orgánu a učinil zjištění z jednotlivých listinných důkazů, přičemž všechna tato zjištění jsou zachycena v odstavcích 5 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje. Soud prvního stupně současně zdůvodnil, že neprováděl dokazování dotazem na Státní pozemkový úřad ve [obec] ohledně případných náhradních pozemků v odpovídající výměře a jakosti, neboť s ohledem na právní posouzení věci by reakce na takový dotaz neměla žádný význam.

3. Skutkově tak soud prvního stupně dospěl k následujícím závěrům: -) Žalobce je právnickou osobu zřízenou [církev] [anonymizováno], přičemž je totožnou osobou se subjektem [anonymizována dvě slova] [příjmení] a nástupcem subjektu [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] ve [obec] - [obec], který byl ke dni [datum] součástí jeho majetkové podstaty. -) Žalobce dne 17. 12. 2013 vyzval Českou republiku - Státní pozemkový úřad k vydání zemědělských nemovitostí, a to mimo jiné nemovitostí označených ve stavu dle PK jako parcely č. PK [číslo], [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec], a jelikož nedošlo k uzavření dohody, podal dne 8. 7. 2014 návrh na zahájení správního řízení o jejich vydání. Následně Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj rozhodnutím ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] návrh žalobce na vydání nemovitostí zamítl, přičemž odvolací orgán - Státní pozemkový úřad, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí rozhodnutím ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí zamítl. -) Pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] byly zapsány ve vložce [číslo] moravských zemských desek s vlastníkem [anonymizována dvě slova] [příjmení]. Původně byly tyto pozemky součástí pozemku PK [číslo], přičemž v této podobě byly v roce 1922 zabrány státem, avšak rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 29. 12. 1937, [číslo jednací] byly propuštěny ze záboru a vráceny žalobci. Následně byly z pozemku parc. č. PK [číslo] vyděleny pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo], přičemž poté majetková stopa pozemků se komplikuje. -) Pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] byly následně překatastrovány do k. ú. [obec] pod označením parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok], přičemž v tomto katastrálním územím byly pojaty do scelovacího řízení. Uvedenou skutečnost však nelze prokázat s jistotou, neboť v rejstříku držeb a náhrad pro k. ú. [obec] tyto pozemky uvedeny nebyly. Za tyto pozemky však údajně byla poskytnuta náhrada při vyrovnání katastrální hranice mezi k. ú. [obec] a k. ú. [obec], avšak ani tuto skutečnost nelze s jistotou prokázat, když žádné parcelní číslo poskytnutých pozemků není uvedeno. -) Ke změně katastrální hranice došlo v období druhé světové války, přičemž se současně jednalo o změnu mezi odstoupeným územím a územím Protektorátu Čechy a Morava. Dokumentace týkající se této změny je však značně neúplná. -) Pozemky parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok] nebyly zaknihovány do pozemkových knih a v pozemnostním archu [číslo] pro vlastníka [anonymizována tři slova] [obec] byly vedeny zřejmě do roku 1946. Na konci uvedeného roku je již pozemnostní arch vykázán bez těchto pozemků, pozemky byly v listině přeškrtnuty, přičemž u tohoto přeškrtnutí je špatně čitelný údaj obsahující zřejmě rok 1946. V tomto bodě se evidence pozemků pod označením parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok] vytrácí. -) Přes výše uvedené bylo i nadále„ právně“ jednáno i s pozemky pod původním označením parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], přičemž na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948 (nečitelné č. j.) bylo rozhodnuto dle ust. § 4 zákona č. 142/1947 Sb., o zrušení rozhodnutí o propuštění pozemků ze záboru a současně též o vyvlastnění těchto pozemků, neboli tyto pozemky byly převzaty státem bez náhrady. -) V roce 1959 byly pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] odepsány z vložky [číslo] moravských zemských desek a zapsány do pozemkové knihy do knihovní vložky [číslo] pro k. ú. [obec] s vlastnickým právem ve prospěch státu. Vlastnická stopa i takto označených pozemků se však následně ztrácí, přičemž původní parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] byly v rámci scelovacího řízení překryty jinými pozemky a nyní se nacházejí v k. ú. [obec] ve vlastnictví fyzických osob, právnických osob, [územní celek], případně i ve spoluvlastnictví státu.

4. V rámci právního hodnocení se soud prvního stupně nejprve zabýval vlastnictvím nárokovaných pozemků v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1991. Vyšel zejména ze zjištění, že pozemek označený jako PK [číslo], z něhož byly následně odděleny pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], byl zapsán ve vlastnictví žalobce, tehdy pod označením [anonymizována dvě slova] [příjmení], přičemž v roce 1937 byl propuštěn ze záboru a vrácen zpět do užívání žalobci. Jelikož je následná evidence a majetková stopa těchto pozemků přinejmenším neprůkazná, soud prvního stupně zdůraznil, že převedení těchto parcel do k. ú. [obec], údajné poskytnutí náhrady v rámci scelovacího řízení a vyškrtnutí pozemků z pozemnostního archu [číslo] probíhalo v atmosféře druhé světové války a v době zásadních majetkových změn v podobě odstoupení pohraničí, zřízení Protektorátu Čechy a Morava, následné změny státní hranice v roce 1942 a obnově hranic po skončení této války. Je proto zcela pochopitelné, že docházelo k omylům a chybným či nepřesným zápisům, navíc část dokumentace se nedochovala a již není k dispozici. Tento nedostatek přitom nelze klást za vinu žalobci.

5. Za podstatnou považoval soud prvního stupně skutečnost, že stát 7. 4. 1948 rozhodoval podle zákona č. 142/1947 Sb., o vyvlastnění pozemků parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec]. Zrušením rozhodnutí o propuštění ze záboru dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 142/1947 Sb. a vyvlastněním těchto pozemků dal stát najevo, že uvedené pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] existují a stát má v úmyslu s nimi nakládat. Z uvedeného tak dovodil, že v době rozhodování podle zákona č. 142/1947 Sb. byl vlastníkem pozemků parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] žalobce, který byl jednak zapsán jako vlastník ve vložce [číslo] moravských zemských desek a současně rozhodnutí o vyvlastnění bylo adresováno [anonymizována tři slova] - [obec], které bylo součástí majetkové podstaty žalobce. Pokud stát v dubnu 1948 považoval žalobce za vlastníka pozemků a směřoval vůči němu kroky k vyvlastnění, dospěl soud prvního stupně v souladu se zásadou ex favore restitutionis k závěru, že i přes nejasnosti týkající se převedení pozemků do k. ú. [obec] a údajné poskytnutí náhradních pozemků v rámci scelovacího řízení, byl žalobce alespoň po část rozhodného období vlastníkem pozemků evidovaných jako parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec], a jedná se tak o jeho původní majetek dle ust. § 2 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen ZMV či zákon o majetkovém vyrovnání).

6. V návaznosti na to uzavřel, že odnětím uvedených pozemků bez náhrady postupem dle zákona č. 142/1947 Sb. došlo k naplnění skutečnosti vedoucí k majetkové křivdě dle ust. § 5 písm. a) ZMV, když rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno dne 7. 4. 1948.

7. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobce je oprávněnou osobou dle ust. § 3 písm. b) ZMV, neboť se jedná o právnickou osobu zřízenou jako součást registrované církve ([anonymizována dvě slova]), a současně žalobce utrpěl v rozhodném období majetkovou křivdu v důsledku skutečností uvedených v ust. § 5 ZMV.

8. Z hlediska postavení povinné osoby měl za to, že ust. § 11 ZMV neřeší projednávanou situaci, tj. že není možné určit samotnou nemovitou věc, ale pouze jejího vlastníka. Vyšel proto analogicky z ust. § 11 odst. 7 ZMV ve spojení s nepřímou novelizací tohoto zákona provedenou § 22 odst. 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu. Česká republika - Státní pozemkový úřad vystupující namísto Pozemkového fondu ČR nevrátil výzvu k vydání nemovitostí zpět žalobci, tedy sám sebe považoval za povinnou osobu. Obdobně s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem jako s povinnou osobou jednaly po celou dobu správní orgány a žádný z účastníků proti takovému postupu nenamítal. Pokud navíc zákon o majetkovém vyrovnání předpokládá, že v případě neuvedení žádného vlastníka v katastru nemovitosti je možné, aby se oprávněná osoba domáhala vydání zemědělské nemovitosti u soudu proti České republice - Státním pozemkovém úřadu, pak je logické, že ve správním řízení o vydání zemědělské nemovitosti bude v tomto případě jako povinná osoba vystupovat analogicky právě Česká republika - Státní pozemkový úřad.

9. Soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že žalobce uplatnil své nároky včas, když výzvu k vydání nemovitostí doručil povinné osobě ve lhůtě dle ust. § 9 odst. 1 ZMV, a jelikož nedošlo k uzavření dohody ve lhůtě šesti měsíců od doručení výzvy, podal žalobce ve lhůtě dle ust. § 9 odst. 6 ZMV návrh na zahájení správního řízení.

10. Přes výše uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] nelze žalobci vydat. Poukázal na situaci, že reálně existující pozemky byly zřejmě evidovány pod dvojím označením v různých katastrálních územích, přičemž v obou případech jejich vlastnická stopa mizí. Pod evidencí pozemků parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] bylo rozhodnuto o jejich vyvlastnění, avšak jejich další osud je neznámý, neboť fyzická poloha těchto pozemků byla evidenčně překryta jinými parcelami z jiného katastrální území a v současné době jsou tyto pozemky ve vlastnictví zcela jiných osob. Pod novou evidencí parc. č. PK 2024, PK 2023 a PK 2022 v k. ú. [obec] měly být pozemky pojaty do scelovacího řízení, avšak nepodařilo se dohledat, jaké pozemky byly ve scelovacím řízení poskytnuty žalobci jako náhrada. Pokud nelze určit, jaké pozemky dle evidence v katastru nemovitostí odpovídají původnímu majetku žalobce, pak neexistují pozemky, o kterých by bylo možné v režimu zákona o majetkovém vyrovnání rozhodnout.

11. Ve vztahu k eventuálnímu nároku na vydání pozemků v odpovídající výměře a jakosti soud prvního stupně poukázal na odlišný charakter řízení o vydání nemovitostí dle ust. § 9 odst. 6 ZMV ve srovnání s řízením o stanovení pozemků, na které může mít nárok účastník scelovacího řízení, který neobdržel náhradu za pozemky pojaté do scelování. Byť v obou řízeních rozhoduje Státní pozemkový úřad, každé řízení se řídí vlastní právní úpravou, přičemž správní orgán je vázán návrhem, který žalobce učinil. Pokud se žalobce domáhal vydání konkrétních nemovitostí podle zákona o majetkovém vyrovnání, vymezil tím mantinely správního řízení, ve kterých mohl správní orgán jeho žádost posuzovat. V rámci soudního řízení byla navíc věc předložena kompetenčnímu senátu, který při závěru o příslušnosti civilních soudů vycházel z předpokladu, že uplatněnými nároky jsou nároky na vydání nemovitostí dle ZMV. Eventuální nárok žalobce proto zamítl. Nejedná se přitom ani o postup dle ust. § 9 odst. 1 ve spojení s § 18 odst. 5 ZMV, které míří na odlišnou situaci, že je možné určit, jaké nemovitosti odpovídají původnímu majetku oprávněné osoby, a oprávněná osoba touto informací pouze nedisponuje.

12. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., přičemž co do jejich konkrétní struktury odvolací soud odkazuje na odstavec 60 odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Proti tomuto rozsudku, a to všem jeho výrokům, podal žalobce včasné odvolání, kterým se domáhal jeho změny tak, že žalobě bude v celém rozsahu vyhověno, a to v primárním či eventuálním petitu. Namítal, že soud prvního stupně nepřihlédl k jím tvrzeným skutečnostem, že dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a zejména že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, při současném odchýlení se od ustálené judikatury a výkladu zákona. Soud prvního stupně se navíc neřídil závaznými pokyny odvolacího soudu, jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatečné odůvodnění, vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Jediným důvodem, proč soud prvního stupně žalobci pozemky nevydal, je přitom nynější nemožnost přesné identifikace historicky odňatých pozemků. Řízení před soudem prvního stupně je navíc postiženo vadou, neboť žalovaný správní orgán měl být vyzván k označení pozemků, což se nestalo. V té souvislosti poukázal na ust. § 9 odst. 1 ZMV, že k určení zemědělské nemovitosti postačí, je-li označena podle stavu v době, kdy se stala předmětem majetkové křivdy, což učinil. Odůvodnění správního orgánu, že pozemky byly„ ztraceny“, však není důvodem pro nevydání. V případě katastrálního území s nedokončeným scelovacím řízením se nejedná o„ pozemky ztracené“, když zákon stanoví proces, jak pozemky vydat. Předmětné pozemky nemohly z povahy věci přestat existovat, ani nemohlo dojít k jejich ztrátě. Nynější nemožnost identifikace pozemků je způsobena evidenční nedůsledností státu, respektive dřívějšího režimu a scelovacím řízením, což jsou skutečnosti, které nelze klást k tíži žalobce.

14. Nevydání pozemků je dále ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Žalobci jako oprávněné osobě byly původcem majetkové křivdy - státem pozemky ukradeny, načež bylo správním orgánem tvrzeno, že vrácení není možné, protože původce majetkové křivdy - stát neví, kde pozemky jsou. Přitom původci křivdy - státu budou všechny pozemky, které protiprávně odňal, ponechány. 15. [katastrální uzemí] [anonymizováno] [obec] jsou územími s nedokončeným scelovacím řízením (dosud nezapsané v pozemkové knize), přičemž nárokované pozemky byly po překatastrování do k. ú. [obec] pojaty do scelení. Scelovací řízení tam probíhalo ve 30. a 40. letech dvacátého století, avšak nepodařilo se zjistit, jakým způsobem a s jakými výsledky ke scelování došlo. V té souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, dle kterého pokud scelovací řízení nebylo dokončeno, je třeba aplikovat aktuálně účinné předpisy regulující pozemkové úpravy, tj. zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, zejména ust. § 14. K tomuto poukázal i na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1998 „č. 152/98 Sb.“.

16. Žalobce rovněž zdůraznil potřebu aplikace zásady ex favore restitutionis v této věci, a to s odkazem na množství rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. S ohledem na mimořádné okolnosti tohoto případu je nutno přistoupit k teleologickému výkladu právních norem. Existuje jasný, ze strany soudu opakovaně judikovaný, účel právní úpravy, kterým je zmírnění majetkové újmy církevním subjektům nezákonným komunistickým režimem. Pokud bylo zjištěno, že majetková křivda žalobci ze strany státu vznikla, v jakém období a v jakém rozsahu, a zároveň nebyla prokázána (ani tvrzena) existence výlukových důvodů, je nutno tuto újmu odčinit. Neschopnost zjistit přesnou polohu pozemků, které byly předmětem majetkové křivdy, není důvodem pro odepření restituce, přičemž výlukové důvody nelze nad rámec výslovně uvedených výkladem rozšiřovat. Soud by tak měl vyzvat stát, aby prostřednictvím Státního pozemkového úřadu, pobočky [obec] označil pozemky shodné výměry a kvality v souladu se zákonem o pozemkových úpravách a tyto jako původní vlastnictví žalobce tomuto vydat, případně mu vydat pozemky v PK stavu a umožnit žalobci domáhat se tohoto označení a vydání po Státním pozemkovém úřadu přímo.

17. Další účastník řízení navrhl potvrzení napadené rozhodnutí jako věcně správného, když uvedl, že rozhodnutí správního orgánu je plně v souladu se zákonem, když se přes veškeré úsilí správního orgánu nepodařilo dohledat, jaké pozemky v KN stavu odpovídají původním pozemkům v PK stavu. Přes opakované dotazy nebylo možno zjistit, jaké pozemky odpovídají nárokovaným pozemkům po scelovacím řízení, přičemž situaci zkomplikovalo i překatastrování do k. ú. [obec]. Řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání je odlišné od řízení o pozemkových úpravách podle zák. č. 139/2002 Sb., a tato řízení tak nelze směšovat. Pokud nebylo možné identifikovat majetek, takový majetek není možno vydat. Zákonodárce při tvorbě restitučního předpisu vyčlenil určitou část původního majetku restituenta, kterou nelze vydat, přičemž i dle preambule zákona o majetkovém vyrovnání se hovoří o nápravě pouze některých majetkových křivd. V daném případě se tak jedná o majetek, který nelze vydat a za který se poskytuje finanční náhrada. V k. ú. [obec] proběhlo scelovací řízení, avšak jeho přesná datace není známa s tím, že probíhalo mezi 30. a 40. rokem 20. století. Scelovací řízení řádně proběhlo, pouze nedošlo k zápisu v pozemkové knize. Jaké pozemky vlastník obdržel v rámci scelovacího řízení náhradou, se zjistit nepodařilo.

18. Odvolací soud poté, co dovodil, že odvolání je přípustné, podané včas, oprávněnou osobou, obsahuje náležitosti stanovené v ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. a odvolací důvody dle ust. § 205 odst. 2 o. s. ř., přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 206, § 212, § 212a o. s. ř.), a to při nařízeném odvolacím jednání dle ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.

19. Odvolací soud předně uvádí, že vady řízení, k nimž odvolací soud musí přihlédnout z úřední činnosti (§ 212a odst. 5 o. s. ř.) nejsou odvolatelem namítány a vady uvedené v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. z obsahu spisu ani nevyplývají. Ani jiné vady řízení, k nimž odvolací soud, pokud by je zjistil, musí přihlédnout, jen když by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212a odst. 5 věta druhá o. s. ř.), rovněž z obsahu spisu nevyplývají.

20. Z obsahu spisu ve vztahu k podanému odvolání a napadenému rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 27. 9. 2018 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací], a rovněž zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018, [číslo jednací]) a vrácení věci k dalšímu řízení, a dále zrušení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Sekce majetku státu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací], včetně zrušení rozhodnutí správního orgánu nižšího stupně (rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 5. 2018 [číslo jednací]) a vrácení věci k dalšímu řízení. Dále se žalobce domáhal, aby soud vyslovil v odůvodnění závazný právní názor, že má být dožádán příslušný správní orgán vykonávající působnost na úseku pozemkových úprav (Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, pobočka [obec]) k tomu, aby v souladu s ust. § 14 odst. 5 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách, a v souladu s ust. § 18 odst. 4 ZMV označil pozemky o požadované výměře a jakosti, na něž se bude hledět jako na původní historický majetek žalobce s blokací dle ust. § 13 ZMV. Jelikož se na dané katastrální území, ve kterém nebylo dokončeno scelovací řízení, hledí ex lege jako na katastrální území, kde stále probíhají pozemkové úpravy, je zde povinnost označit takovéto pozemky o podobné výměře a jakosti jako původní historický majetek žalobce, o kterém má být teprve následně rozhodováno v restitučním řízení. Žalobce případně požadoval, aby správní orgán příslušný rozhodovat o pozemkových úpravách přímo v rámci pozemkových úprav označil dané pozemky jako majetek žalobce, který jím nikdy nepřestal být dle ust. § 18 odst. 2 ZMV. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že je církevní právnickou osobou evidovanou v rejstříku právnických osob pod č. ev. [anonymizována dvě slova] [číslo]. Zároveň je oprávněnou osobou dle zákona o majetkovém vyrovnání. Zrušení výše uvedených rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí se žalobce domáhal ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť se domníval, že s ohledem na zásady a zákonná ustanovení správního řádu spolu s ustanoveními zákona o majetkovém vyrovnání a také podle zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách jsou napadená rozhodnutí nezákonná a řízení před správním orgánem trpí vadami, případně je na místě vyslovení nicotnosti napadených rozhodnutí. Ve správním řízení bylo prokázáno, že předmětné PK pozemky, ať již v k. ú. [obec] či [obec], jsou historickým majetkem žalobce dle ust. § 2 písm. a) ZMV, i to, že mu byly odebrány v rozhodném období způsobem, který zákon uvádí jako majetkovou křivdu. Žalobce se domáhal postupu dle ust. § 13 o. z., přičemž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004 sp. zn. 22 Cdo 548/2003, jenž odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1580/2000, které se týkaly postupu soudu v řízení o restitučním nároku v případě, že došlo ke ztrátě potřebných dokladů. Poukázal dále na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1998 č. 152/1998 Sb., které řeší otázku náhrady při scelování za pozemky pojaté do scelování. Stran scelovacího řízení žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1390/2002, a to zejména ve vztahu k otázce ukončení scelovacího řízení. [katastrální uzemí] a [obec] jsou přitom územím s nedokončeným scelovacím řízením. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2003 sp. zn. 22 Cdo 1390/2002 platí, že nebylo-li scelovací řízení ukončeno, dopadá na něj zákon č. 284/1991 Sb. Dle ust. § 9b tohoto zákona jsou předmětem pozemkových úprav v katastrálních územích s nedokončeným scelovacím řízením všechny pozemky nacházející se v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelovací řízení, bez ohledu na dosavadní způsob jejich využití a existující vlastnické a užívací vztahy k nim. Podle ust. § 9c tohoto zákona pokud některý účastník scelování neobdržel náhradu za své pozemky pojaté do scelování, může okresní pozemkový úřad po projednání s katastrálním úřadem tomuto účastníkovi, popřípadě jeho dědici stanovit nárok na pozemky ve výměře odpovídající neposkytnuté náhradě, je-li potřebná výměra pozemků v obvodu pozemkových úprav k dispozici. Přitom dle ust. § 14 odst. 1 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách platí, že předmětem pozemkových úprav v katastrálních územích s nedokončeným scelovacím řízením jsou všechny pozemky nacházející se v katastrálním území, ve kterém nebylo dokončeno scelovací řízení. Na toto ustanovení navazuje ust. § 14 odst. 5 uvedeného zákona. Jelikož v k. ú. [obec] u [obec] i k. ú. [obec] je dostatek zemědělské půdy ve vlastnictví státu, měl správní orgán dožádat Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, pobočku [obec] k označení pozemků odpovídajících výměrou a kvalitou neposkytnuté náhradě ve scelovacím řízení. O těchto by pak rozhodoval v následném restitučním řízení, nebyly-li by přímo označeny jako majetek žalobce. I když si byl žalobce vědom velké snahy správního orgánu vypátrat pozemky dle současného stavu, byl názoru, že v případě zamítnutí návrhu na vydání došlo k postupu v rozporu se zákonem č. 139/2002 Sb., ale i ZMV, a tedy že rozhodnutí správního orgánu je nezákonné. Pozemky dle současného stavu nelze v katastrálním území, kde stále probíhá scelovací řízení, tedy ex lege také pozemkové úpravy, určit a tyto označuje příslušný správní orgán, což je zde Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, pobočka [obec]. Kromě postupu dle ust. § 9 ZMV se navíc uplatní i postup dle ust. § 18 odst. 2 ZMV, dle kterého, pokud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona nedošlo na základě aktů orgánů veřejné moci z rozhodného období ke zrušení evidence vlastnického práva v katastru nemovitostí svědčící právnické osobě uvedené v § 3, platí, že tato právnická osoba je ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona vlastníkem nemovité věci evidované v jejím vlastnictví, přičemž to platí za podmínky, že se jedná o věc uvedenou v § 2 písm. a) uvedeného zákona, neboť tím, že nebylo scelovací řízení dokončeno, je zde stále povinnost státu vypořádat pozemkové úpravy. Žalobce dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. IV. ÚS 176/03, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k zásadě ex favore restitutionis, a rovněž na množství dalších rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, obdobně jako v podaném odvolání.

21. Na základě návrhu senátu Krajského soudu v Brně 29 rozhodl zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. Conf 16/2019 - 9 tak, že příslušný vydat rozhodnutí ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 29 A 168/2018 ve věci žaloby proti rozhodnutím Státního pozemkového úřadu ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] a ze dne 22. 8. 2018, [číslo jednací] a rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] a ze dne 22. 5. 2018 [číslo jednací] je soud v občanském soudním řízení. Zvláštní senát přitom dovodil, že rozhodnutími v projednávané věci, jimiž správní orgán zamítl návrhy na vydání zemědělských nemovitostí podle ust. § 51 odst. 3 správního řádu, byla řízení ve věci meritorně skončena, ač jimi nedošlo k založení, změně ani zrušení práva nebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo prohlášení, že taková osoba práva a povinnosti má, anebo nemá. Podmínka ust. § 244 odst. 1 o. s. ř. pro založení pravomoci soudu rozhodujícího v občanském soudním řízení podle části páté o. s. ř. tedy byla splněna. Jestliže navíc ust. § 9 odst. 10 zákona o majetkovém vyrovnání svěřuje civilnímu soudu pravomoc věc projednat podle části páté o. s. ř. poté, co byla projednána pozemkovým úřadem, který rozhodl o návrhu na vydání zemědělské nemovitosti, je třeba za takové rozhodnutí o návrhu na vydání zemědělské nemovitosti považovat i rozhodnutí, kterým byla žádost zamítnuta postupem podle ust. § 51 odst. 3 správního řádu. I takové rozhodnutí je totiž rozhodnutím o návrhu podle § 9 odst. 6 ZMV.

22. Usnesením ze dne 4. 2. 2020 č. j. 23 C 132/2019 - 66 soud prvního stupně vyzval žalobce k úpravě žaloby, a to konkrétně k označení rozhodnutí správního orgánu, které žalobou napadá, k označení účastníků řízení a k formulaci žalobního petitu. V reakci na toto usnesení žalobce doplnil, že žaloba směřuje proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací], které bylo potvrzeno rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací], a dále proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací], které bylo potvrzeno rozhodnutím Státního pozemkového úřadu, Odděleně restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací]. Jinak žalobce odkázal na dosavadní tvrzení v původní žalobě. Na základě uvedených tvrzení žalobce požadoval nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] tak, že se mu jako oprávněné osobě vydávají pozemky parcelní číslo PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], in eventum se žalobci jako oprávněné osobě vydávají pozemky ve výměře odpovídající uvedeným pozemkům, které jsou označeny Státním pozemkovým úřadem, a to konkrétní pozemky v k. ú. [obec] vedené na listu vlastnictví [číslo]. Dále se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018 [číslo jednací] a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] tak, že se mu jako oprávněné osobě vydává pozemek parc. č. PK [číslo] v k. ú. [obec] u [obec], in eventum se mu jako oprávněné osobě vydávají pozemky ve výměře odpovídající uvedenému pozemku, které jsou označeny Státním pozemkovým úřadem, a to konkrétní pozemky v k. ú. [obec] vedené na listu vlastnictví [číslo].

23. Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj se k žalobě vyjádřil podáním doručeným soudu prvního stupně dne 16. 4. 2020, jak je zachyceno v odstavci 4 odůvodnění napadeného rozsudku. Usnesením ze dne 23. 7. 2020 č. j. 23 C 132/2019 - 89 soud prvního stupně žalobu v části, která směřuje proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 22. 5. 2018 [číslo jednací] a proti rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018 [číslo jednací] vyloučil k samostatnému řízení.

24. Účastník řízení navrhl zamítnutí žaloby, přičemž z hlediska důvodů odkázal na vyjádření Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj k podané žalobě. Vyjádřil se tak obdobně, jako v replice k odvolání.

25. Soud prvního stupně ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 23. 2. 2021 č. j. 23 C 132/2019-139 tak, že žalobu zamítl. Na základě odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 12. 5. 2021 č. j. 5 Co 7/2021 – 158 uvedený rozsudek pro nepřezkoumatelnost zrušil, přičemž uložil soudu prvního stupně vyzvat žalobce k doplnění dosud chybějících tvrzení stran postavení žalobce jako oprávněné osoby, majetkové křivdy, průběhu scelovacího řízení, včetně označení důkazů.

26. V následujícím řízení soud prvního stupně v uvedeném rozsahu vyzval žalobce na doplnění tvrzení, což žalobce učinil v podání ze dne 9. 7. 2021. Následně rozhodl odvoláním napadeným rozsudkem.

27. Pro úplnost odvolací soud dodává, že dalším účastníkem řízení byla i [příspěvková organizace] [anonymizována tři slova], [IČO], [anonymizováno] [adresa], se kterou soud prvního stupně jako s účastníkem přestal jednat poté, co jí doručil výše uvedené kasační rozhodnutí odvolacího soudu. Formálně následně přípisem ze dne 4. 7. 2022 sdělil [příspěvkové organizaci] [anonymizována tři slova], že tato není účastníkem řízení, a proto s ní již nejedná. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj ze dne 21. 5. 2018, [číslo jednací], že správní orgán rozhodl o zamítnutí návrhu žalobce na vydání zemědělských nemovitostí z původního k. ú. [obec] (u [obec]) – parcel č. PK [číslo], [číslo] a [číslo], odpovídající po změně katastrální hranice mezi uvedenými katastrálními územími parcelám č. PK [čísla parcel], [rok] [anonymizováno] [rok]. Dle odůvodnění žalobce dopisem ze dne 16. 12. 2013 vyzval Českou republiku - Státní pozemkový úřad k vydání nemovitostí podle zákona o majetkovém vyrovnání, a to konkrétně mj. pozemků parc. č. PK [číslo], [číslo] a [číslo]. Výzva byla přitom správnímu orgánu doručena [datum]. Jelikož takto vyzvaný subjekt neuzavřel se žalobcem dohodu o vydání předmětného majetku, obdržel Státní pozemkový úřad dne 8. 7. 2014 ze strany žalobce návrh na zahájení řízení o vydání zemědělských nemovitostí podle ust. § 9 odst. 6 ZMV, mj. výše označených parcel. Po obsáhlém dokazování správní orgán dospěl k závěru, že restitučně nárokované pozemky parc. č. PK [číslo], [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec] (u [obec]) byly původním majetkem [anonymizováno 6 slov], tehdy jako knihovního vlastníka s označením [anonymizována dvě slova] [příjmení], a to majetkem zapsaným ve vložce [číslo] moravských zemských desek. Všechny tři uvedené pozemky ležely při katastrální hranici s [katastrální uzemí] a při změně (vyrovnání) této hranice v první polovině 40. let 20. století, když se jednalo současně o změnu hranice mezi protektorátním územím a územím tzv. Sudet, byly tyto pozemky překatastrovány do k. ú. [obec]. Zde byly označeny novými parcelními čísly, a to místo PK [číslo] č. PK 2024, místo PK [číslo] č. PK [rok] a místo PK [číslo] č. PK [rok], vše v k. ú. [obec]. Dle pozemnostního archu [číslo] pro k. ú. [obec] byl vlastníkem těchto nově označených pozemků [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [obec], avšak v k. ú. [obec] tyto pozemky pod novými parcelními čísly zaknihovány nebyly. Současně byly ovšem pozemky vedeny pod původními parcelními čísly PK také v k. ú. [obec], vložce [číslo] moravských zemských desek a pod nimi také probíhalo jejich převzetí státem. V k. ú. [obec] proběhlo scelovací řízení, jehož přesná datace není známa, avšak z dohledaných listin lze dovodit, že probíhalo v 30. a 40. letech 20. století. Jednalo se o scelovací řízení nedokončené, nezapsané v pozemkové knize, a dle sdělení katastrálního úřadu byly všechny tři předmětné pozemky do tohoto scelení pojaty, když v citovaném pozemnostním archu jsou škrtnuty, resp. zrušeny. Jaké pozemky za ně vlastník obdržel v rámci scelovacího řízení náhradou, se přes veškerou snahu správního orgánu nepodařilo prokázat. Výsledky v tomto směru nepřineslo ani šetření ve fondech několikrát dotazovaného katastrálního úřadu a ani v ostatních fondech archivů. Za této situace správní orgán dospěl k závěru, že nelze předmětné restitučně nárokované pozemky PK z původního k. ú. [obec] (u [obec]) porovnat (po jejich překatastrování do [obec] a následném scelovacím řízení) na dnešní stav v katastru nemovitostí, tedy určit, kterým pozemkům KN či jejich částem nyní tyto pozemky odpovídají. Důvodem jsou neexistující či nedochované podklady z období změny příslušné katastrální hranice a scelovacího řízení, když lokality s nedokončeným scelovacím řízením jsou po důkazní stránce obtížné, neboť celý proces scelení, které je platné v tom smyslu, že založilo nové vlastnické poměry a na nich stojí vlastnictví v místě dodnes, nebyl finalizován zápisem v pozemkových knihách a ostatní listiny se nepodařilo dohledat. Ve správním řízení byla tedy zjištěna skutečnost, tj. nemožnost identifikovat původní církevní majetek na dnešní stav, která znemožňuje žádosti vyhovět, a proto správní orgán dle ust. § 51 odst. 3 zák. č. 500/2004 Sb. žádost zamítl. Pro úplnost správní orgán dodal, že porovnání parcel, které provedl katastrální úřad, je v podstatě sdělením, které pozemky KN se dnes nacházejí na místě původních pozemků parc. č. PK [číslo] v k. ú. [obec] (u [obec]). Ze stavu PK a původní polohy pozemků PK ovšem nelze v situaci, že v místě proběhlo scelení, do nějž byly předmětné pozemky pojaty, vycházet, neboť následně byla lokalita dle scelovací mapy překryta pozemky nových vlastníků ([příjmení] a další), nyní se jedná o pozemky převážně fyzických osob, obchodních společností a obce. Z rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Oddělení restitucí ze dne 22. 8. 2018, [číslo jednací], že jím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výše uvedenému správnímu rozhodnutí, a uvedené správní rozhodnutí tak bylo potvrzeno.

29. Odvolací soud nečiní zjištění z Oznámení o dokončení obnovy katastrálního operátu a jeho vyložení k veřejnému nahlédnutí ze dne 22. 9. 2022, neboť budoucí obnova katastrálního operátu v k. ú. [obec] nemá vliv na toto rozhodnutí.

30. Podle ust. § 3 oprávněnou osobou je a) registrovaná církev a náboženská společnost, b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, c) právnická osoba zřízená nebo založená za účelem podpory činnosti registrované církve a náboženské společnosti k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům, d) Náboženská matice, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

31. Podle ust. § 4 ZMV povinnou osobou je a) Pozemkový fond České republiky, b) Lesy České republiky, s. p., c) stát, za který jedná příslušná organizační složka státu, d) státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik a jiná státní organizace, za podmínky, že tato osoba je oprávněna hospodařit s majetkem státu nebo vykonávat správu majetku státu, který se stal v rozhodném období předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

32. Podle ust. § 5 písm. a) ZMV skutečností, v jejímž důsledku došlo v rozhodném období k majetkovým křivdám, je odnětí věci bez náhrady postupem podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, nebo podle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě)

33. Podle ust. § 6 ZMV povinná osoba podle § 4 písm. a) a b) vydá oprávněné osobě nemovitou věc ve vlastnictví státu, která náležela do původního majetku registrovaných církví a náboženských společností a stala se předmětem majetkové křivdy, kterou utrpěla oprávněná osoba nebo její právní předchůdce v rozhodném období v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5.

34. Odvolací soud v části přejímá jako správná jednotlivá skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou obsažena v odstavcích 5 až 11 a 14 až 17 odůvodnění napadeného rozsudku, a na tato pro stručnost odkazuje (k možnosti takového postupu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011 sp. zn. 29 Cdo 3450/2011).

35. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně však zásadním způsobem doplnil a zpřesnil, jak je uvedeno v odstavci 28 tohoto odůvodnění. V té souvislosti odvolací soud vytýká soudu prvního stupně laxní a nedostatečný přístup ke zjišťování skutkového stavu, a to jak formou vedení účastníků, zejména žalobce, k plnění břemene tvrzení či břemene důkazního, tak i cestou ust. § 120 odst. 2 o. s. ř., tedy doplnění dokazování z úřední činnosti, jak to učinil odvolací soud. V tomto typu řízení by soudy obecně měly být iniciativnější při zjišťování skutkového stavu a měly by být benevolentnější stran unesení břemene tvrzení a břemene důkazního, a to jednak s ohledem na účel zákona o majetkovém vyrovnání, a dále s ohledem na značný časový odstup od posuzovaných událostí a obecně obtížnému dokazování. Soud prvního stupně zejména zjevně nedostatečně zjistil skutkový stav ohledně pozemků nacházejících se na místě či v okolí původních pozemků žalobce, jejich vlastnictví, polohy a označení.

36. Odvolací soud dále napravuje zjevně chybný skutkový závěr soudu prvního stupně o údajném„ překatastrování“ pozemků parc. č. PK [číslo], [číslo] a [číslo] z k. ú. [obec] (u [obec]) do k. ú. [obec], neboť tato skutečnost byla bez pochybností prokázána nejen výše zmíněným parcelním protokolem, ale i pouhým porovnáním map pozemkového katastru a katastrálních map.

37. Na základě takto ustaveného skutkového stavu tak lze, mimo jiné, dospět k následujícím závěrům.

38. Pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] byly ještě v roce 1940 evidovány v k. ú. [obec] (u [obec]), přičemž současně (duplicitně) byly v mapě pozemkového katastru označeny pod parc. č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok]. Uvedené pozemky se tehdy nacházely na území Protektorátu Čechy a Morava. V roce 1942 došlo k změně katastrální hranice mezi k. ú. [obec] (u [obec]) a k. ú. [obec], přičemž z map pozemkového katastru je evidentní, že tato změna (ve smyslu narovnání) byla dlouhodobě připravována (již samotným oddělením parcel č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] od parcely č. PK [číslo]).

39. Pokud i nadále dle pozemkového katastru byly parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] evidovány v k. ú. [obec] (u [obec]), což již neměly být, neboť takové parcely neexistovaly, neodpovídaly jim (nemohly odpovídat) žádné pozemky, tj. část zemského povrchu oddělená od sousedních částí příslušnou hranicí (stran definice pozemku srovnej ust. § 4 odst. 1 zákona č. 177/1927 Sb., katastrálního zákona či nynější definici v ust. § 2 písm. a) zákona č. 256/2013 Sb., katastrálního zákona), neboť pozemky ve vlastnictví žalobce se od roku 1942 (nejpozději 1943) nacházely v jiném katastrálním území – k. ú. [obec].

40. Z tohoto pohledu nelze než dospět k závěru, že pozemky původně vlastněné žalobcem nebyly (nemohly být) postiženy křivdou dle ust. § 5 písm. a) ZMV, jenž měla spočívat v odejmutí parcel č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] (u [obec]) bez náhrady rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 7. 4. 1948. Tímto rozhodnutím totiž žádné pozemky žalobci odejmuty nebyly. S ohledem na uvedené závěry proto ani nelze žalobce považovat za oprávněnou osobu dle ust. § 3 ZMV, neboť nesplňuje podmínku majetkové křivdy.

41. Již jen z tohoto důvodu je třeba rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit dle ust. § 219 o. s. ř. Pouze pro úplnost k uvedenému odvolací soud dodává, že s vysokou mírou pravděpodobnosti žalobce za parcely č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] (u [obec]) obdržel náhradu, patrně v jiných pozemcích, a to právě při uvedené změně (narovnání) katastrální hranice mezi k. ú. [obec] (u [obec]) a k. ú. [obec].

42. Přesto, i kdyby bylo možné dovodit (což nelze), že původní majetek žalobce představovaný před rokem 1943 pozemky parc. č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo] v k. ú. [obec] (u [obec]) byl postižen křivdou dle ust. § 5 ZMV, nebylo by možné žalobci vydat jakékoliv pozemky, neboť nelze zjistit, jaké konkrétní pozemky podle současného stavu v katastru nemovitostí (s dále uvedenou výjimkou) odpovídají uvedeným původním pozemkům žalobce, navíc veškeré v úvahu přicházející pozemky v daném místě vlastní osoby nikoli povinné dle ust. § 4 ZMV.

43. V řízení bylo prokázáno, že pozemky žalobce pod označením jako parcely č. PK [rok], PK [rok] a PK [rok] v k. ú. [obec] po jejich„ překatastrování“ do uvedeného katastrálního území vystoupily do scelovacího řízení, které probíhalo ve 30. a 40. letech minulého století. Uvedené pozemky tehdy nebyly zaknihovány, patrně právě z důvodu vstupu do scelovacího řízení. Byť toto scelovací řízení nebylo knihovně dokončeno, ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že různým fyzickým osobám byly v rámci tohoto scelovacího řízení vydány jako náhradní pozemky mimo jiné i parcely [číslo] v k. ú. [obec], které z části polohově překrývaly původní pozemky žalobce. Tyto parcely ve zjednodušené evidenci následně procházely různými převody a přechody, jak je podrobně zachyceno v odstavci 28 tohoto odůvodnění, a to až do současnosti. [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.] [Anonymizovaný odstavec.]

48. S ohledem na uvedený stav není možné dospět k závěru, které současné pozemky odpovídají původním pozemkům žalobce, neboť uvedené pozemky ve zjednodušené evidenci nejsou graficky a polohově určeny. Takový závěr platí s výjimkou pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] avšak tyto, byť jsou zakresleny v katastrální mapě a byť z části jsou na místě původních pozemků žalobce (ve stavu před rokem 1943), jsou nyní ve vlastnictví osob nikoli povinných dle ust. § 4 ZMV (vlastnictví fyzických osob a [územní celek]).

49. Pokud bychom vyšli z toho, že na místě původních pozemků žalobce jsou nyní parcely [číslo] a [číslo] v k. ú. [obec], ani v takovém případě by nebylo možno žalobci cokoli vydat, neboť jelikož tyto parcely nemají v katastru nemovitostí zapsaného vlastníka, zde chybí povinná osoba dle ust. § 4 ZMV.

50. Pokud bychom vyšli ze závěru, že na místě původních pozemků žalobce jsou nyní pozemky ve zjednodušené evidenci parc. [číslo] v k. ú. [obec], které sice mají v katastru nemovitostí zapsané vlastníky, avšak nejsou graficky a polohově určeny, ani v takovém případě by nebylo možno žalobci cokoli vydat, neboť by opět chyběla povinná osoba dle ust. § 4 ZMV, když uvedené fyzické či právnické osoby takovou osobou nejsou. Pro úplnost odvolací soud dodává, že spoluvlastníkem parcely [číslo] je sice Česká republika s právem hospodaření pro Státní pozemkový úřad, avšak podíl na uvedeném pozemku stát nabyl nikoli v důsledku jeho odejmutí (křivdy), ale jako odúmrť.

51. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že žalobci nelze vydat jakékoliv pozemky, a proto soud prvního stupně správně žalobu zamítl. Žalobě přitom nelze vyhovět ani ve smyslu vydání pozemků označených jako parcely historického pozemkového katastru, neboť vydávané pozemky s ohledem na vykonatelnost rozhodnutí a zápis v katastru nemovitostí lze označit pouze údaji katastru nemovitostí.

52. Ve vztahu k eventuálnímu požadavku žalobce na vydání pozemků odpovídajících kvalitou a výměrou původním pozemkům odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost na ně odkazuje. K uvedenému pouze nad rámec dodává, že dle ust. § 250b odst. 3 o. s. ř. je soud vázán návrhem, o němž rozhodl správní orgán. Přezkoumávanými rozhodnutími přitom správní orgán zamítl návrh žalobce na vydání zemědělských nemovitostí z původního k. ú. [obec] (u [obec]) – parcel č. PK [číslo], PK [číslo] a PK [číslo]. Navíc v tomto rozsahu, tj. co do rozhodnutí o návrhu na vydání zemědělské nemovitosti dle ust. § 9 odst. 6 ZMV, byla věc svěřena k rozhodnutí soudu prvního stupně kompetenčním senátem.

53. Ze všech uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného výroku II o nákladech řízení.

54. Další účastník byl v odvolacím řízení zcela úspěšný, a proto odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. uložil žalobci povinnost nahradit mu všechny účelně vynaložené náklady této fáze řízení ve výši 2 556 Kč Tyto sestávají z paušální náhrady za 4 úkony (vyjádření k odvolání, příprava na jednání, účast u odvolacího jednání a účast na vyhlášení rozhodnutí) dle ust. § 1 odst. 3 písm. b), c) a f) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, tj. částky 1 200 Kč, a náhrady cestovních výdajů za cesty k odvolacímu jednání a k vyhlášení rozhodnutí dle ust. § 137 odst. 1 o. s. ř. ve výši 2 x 678 Kč (osobním automobilem, z [obec] do Olomouce a zpět, [anonymizováno] km).

Poučení