5 To 5/2021-4472

Rubrum

Podmínkou schválení dohody o vině a trestu dle § 314r odst. 4 tr.ř. ve skupinové trestní věci za situace, kdy tato se týká jen některého spoluobviněného (některých spoluobviněných), kterému (kterým) je kladeno za vinu spáchání jednoho nebo více společně s dalšími spoluobviněnými spáchaných skutků, je, aby z popisu tohoto skutku či skutků ve sjednané dohodě jasně vyplývalo, že další spoluobvinění, jichž se dohoda netýká, jsou nadále v trestním řízení stíháni a že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal v neveřejném zasedání, konaném dne 24. února 2021, stížnosti státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovaných [jméno] [příjmení], narozeného [datum], [jméno] [příjmení], narozené [datum], [jméno] [příjmení], narozené [datum], a [jméno] [příjmení], narozené [datum], proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.1.2021, č. j. 54 T 10/2016-4430, a rozhodl takto:

Odůvodnění

Podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. se napadené usnesení zrušuje v celém rozsahu a ve věci se nově rozhoduje tak, že podle § 206b odst. 3 tr. ř. za použití § 314r odst. 2 tr. ř. se neschvaluje: I. dohoda o vině a trestu sjednaná dne 20. října 2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovaným [jméno] [příjmení], II. dohoda o vině a trestu sjednaná dne 20. října 2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovanou [jméno] [příjmení], III. dohoda o vině a trestu sjednaná dne 22. října 2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a spolupracující obžalovanou [jméno] [příjmení], IV. dohoda o vině a trestu sjednaná dne 22. října 2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovanou [jméno] [příjmení].

Poučení

1. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.1.2021, č. j. 54 T 10/2016-4430, bylo rozhodnuto tak, že dle § 206b odst. 3 tr. ř. věta poslední za použití § 314o odst. 1 písm. b) tr. ř. a § 314r odst. 2 tr. ř. se odmítá návrh na schválení dohody o vině a trestu sjednané mezi státním zástupcem a obžalovanými [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], datovaný dne 26.10.2020, sp. zn. 4 KZV 39/2015, z důvodu nesprávnosti z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem.

2. Proti uvedenému usnesení podali stížnost jak obžalovaní [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], tak i státní zástupce.

3. Státní zástupce v písemně zpracované stížnosti datované dne 6.1.2021 pouze konstatoval, že podává stížnost ve prospěch obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a následně v podání datovaném 20.1.2021 tuto stížnost odůvodnil. Nejprve namítl, že považuje výrok napadeného usnesení za nezákonný, neboť ustanovení § 314r odst. 2 pojednává o neschválení dohody o vině a trestu, nikoliv o odmítnutí návrhu na její schválení. V další části své stížnosti pak poukázal na právní úpravu pojednávající o možnosti sjednání dohody o vině a trestu a následně pak rozebral důvody, pro které považuje ustanovení § 314o odst. 1 tr. ř. za neaplikovatelné na projednávanou věc, neboť tato trestní věc je již řadu let v řízení před soudem po podání obžaloby a soud tak musí postupovat v souladu s ustanovením § 206b tr. ř., které v odst. 3 větě čtvrté odkazuje na ustanovení § 314q odst. 3 - 5 a § 314r tr. ř., přičemž tento výčet ustanovení je taxativní. V další části pak státní zástupce namítl, že dle ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. je možno neschválit dohodu o vině a trestu, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem. Dle stěžovatele se však tento nesoulad skutkového stavu, přiměřenost či nepřiměřenost či podmínky sjednávání týkají jen a pouze toho obviněného, který je signatářem té konkrétní dohody a zásadně se nemohou týkat osob jiných, na jejichž právní postavení nemůže mít dohoda o vině a trestu nejmenšího vlivu. Že jsou v popisu skutku v rámci dohody zmiňováni i další obvinění, rozhodně není porušením presumpce jejich neviny, nýbrž je to důsledkem podrobného popisu skutku, jehož se signatář dohody jako spolupachatel účastnil a k němuž se dohodou doznává. Navíc všem obžalovaným je vytýkáno, že skutek spáchali„ nejméně se dvěma osobami“, v duchu ustanovení § 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a vyvstává tedy otázka, jak by měl být skutek popsán, aniž by byli tito spolupachatelé identifikováni a zároveň udržena zcela řádně a zákonně zvolená právní kvalifikace. Právě to, že všichni čtyři obvinění, se kterými byla sjednána dohoda, byli řízeni obviněnými [příjmení] a [příjmení] a těmito jim byly ukládány pokyny a těmito byli odměňováni i zásobováni padělanými cigaretami, je zásadní okolností nejen skutkovou, ale také mající vliv na vyhodnocení postavení těchto obviněných ve skupině a na základě tohoto postavení dovození závěrů o vině a volbu přiměřeného trestu nesrovnatelně nižšího, než jaký státní zástupce očekává např. u [jméno] [příjmení]. V této souvislosti státní zástupce poukázal na dosavadní praxi, kdy běžně bylo v rozsudcích soudů všech stupňů uváděno, že skutek spáchaný obžalovaným byl spáchán„ společně se samostatně trestně stíhaným X.Y.“, či„ společně s dříve zesnulým X.Y.“,„ s uprchlým X.Y.“ apod., přičemž z takového postupu nikdy nebylo vyvozováno porušení presumpce neviny. V další části své stížnosti státní zástupce poukázal na motivaci obviněných ke sjednání dohody o vině a trestu, náklady trestního řízení, které souvisí právě se schválením dohody o vině a trestu, skutečnost, že státní zástupce nebyl dotázán na své stanovisko k prohlášení obviněných, které učinili po poučení o možnosti učinit prohlášení viny po nabytí účinnosti poslední novely trestního řádu. Namítl rovněž, že tvrzení soudu prvního stupně o jakési neaplikovatelnosti dohody o vině a trestu na případy tzv. skupinových trestných činů (stěžovatel má zřejmě na mysli trestné činy spáchané více osobami), naprosto nemá oporu v trestním právu. V daném případě soud nevytkl nesoulad jediného skutkového tvrzení se zjištěným skutkovým stavem a jím interpretovaná presumpce neviny by jednoznačně vedla k faktické nemožnosti uzavřít dohodu o vině a trestu v případech, kdy byl trestný čin spáchán více než jedním pachatelem, přičemž dohodu by nikdy nemohl uzavřít např. spolupracující obviněný, člen organizované skupiny či prostý spolupachatel. Rovněž tak státní zástupce namítl, že popis skutku nevytvořil použitím kláves„ Ctrl c“ a„ Ctrl v “, jak bylo soudem uvedeno u jednání, a naopak signatáři dohod plně zohlednili důkazy provedené po podání obžaloby, omezili dobu páchání činu a přepočetli způsobené škody. Dle názoru stěžovatele nemůže být subjektem návrhu nikdo jiný než účastník dohody o vině a trestu a soud prvního stupně ani v nejmenším nekonstatoval jakoukoliv nesprávnost z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem ve vztahu k těm obžalovaným, kteří dohodu o vině a trestu uzavřeli. Jedinou výtkou soudu prvního stupně je požadavek„ anonymizace“ spolupachatelů, přičemž tato výtka není dle názoru státního zástupce subsumovatelná pod ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř., neboť není konstatováním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem. V závěru své stížnosti pak státní zástupce poukázal na to, že soud prvního stupně dle jeho názoru mohl rozhodovat jen a pouze podle § 206b odst. 3, odst. 4 a § 314 odst. 2 tr. ř., a proto, pokud dohodu o vině a trestu neschválil, měl automaticky pokračovat v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. Protože postupem dle ustanovení § 314r odst. 2 věta druhá tr. ř. nevrátil věc usnesením do přípravného řízení, nebyla namístě ani aplikace ustanovení § 314r odst. 2 věta třetí tr. ř. a je tak vůbec pochybné, zda bylo přípustné podat proti napadenému usnesení stížnost, která má odkladný účinek. Stěžovatel je tedy smířen s tím, že jeho stížnost bude jako nepřípustná podle § 148 odst. 1 písm. a) tr. ř. zamítnuta, nicméně poukázal na to, že takový postup by byl na újmu všech čtyř obžalovaných. V závěru pak navrhl, aby stížnostní soud, pokud shledá podanou stížnost přípustnou, zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě z 5.1.2021, sp. zn. 54 T 10/2016, a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, a to jednak proto, že soudem bylo rozhodováno o odmítnutí namísto neschválení dohody a jednak bylo rozhodováno o návrhu, nikoliv o dohodách, jak ukládá zákon, a rovněž proto, že stranám nebyly vytknuty jakékoliv nesprávnosti z hlediska souladu se skutkovým stavem.

4. Obžalovaný [jméno] [příjmení] odůvodnil svou písemnou stížnost následně podáním ze dne 20.1.2021, v němž namítl, že soud prvního stupně nesprávně postupoval podle ustanovení § 314o odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť na toto zákonné ustanovení § 206b odst. 3 věta poslední tr. ř. vůbec nesměřuje. Pokud chtěl soud prvního stupně postupovat podle § 314r odst. 2 tr. ř., měl výrok takového usnesení spočívat v tom, že neschválí konkrétní uzavřenou dohodu o vině a trestu. Proti takovému usnesení je dle stěžovatele přípustná stížnost s odkladným účinkem ve smyslu § 314r odst. 2 tr. ř. věta poslední a nikoliv dle ustanovení § 314o odst. 2 tr. ř., jak bylo uváděno po vyhlášení napadeného usnesení. Dále stěžovatel namítl, že pokud měl soud prvního stupně výhrady k formulaci dohod o vině a trestu a stanovil lhůtu k předložení nového znění do 1.1.2021, pak měl hlavní líčení odročit a dát prostor stranám, aby vyhodnotily formulované výhrady ze strany soudu a jednaly o případném novém znění dohody o vině a trestu. Až pokud by ve stanovené lhůtě nebylo soudu předloženo upravené znění dohody o vině a trestu, a pokud by soud trval na svých výhradách, měl by soud teoreticky možnost postupovat podle § 314r odst. 2 tr. ř., a dohodu o vině a trestu případně neschválit. Takto ovšem soud prvního stupně nepostupoval a namísto toho došlo již u hlavního líčení k vyjádření poměrně zásadových a vzájemně rozporných stanovisek mezi předsedou senátu a státním zástupcem a bez jakéhokoliv vyjádření obžalovaných či obhajoby soud hlavní líčení přerušil a následně vyhlásil napadené usnesení. Obžalovaným tedy nebyl dán prostor jednat se státním zástupcem, zda je možné představy soudu prvního stupně o formálním znění dohody naplnit. Je navíc pravděpodobné, že u hlavního líčení mohlo dojít k nedorozumění mezi předsedou senátu a státním zástupcem stran požadavků na úpravu předložených dohod o vině a trestu a tyto nejasnosti mohly být v případné stanovené lhůtě vysvětleny. V další části stěžovatel uvedl, že požadavkům soudu prvního stupně nelze sice upřít jistou dávku logiky, je však otázkou, zda v případě označení spolupachatelů formulacemi typu další obžalovaný nebo další samostatně trestně stíhaná osoba by byla vůbec zachována smysluplnost textu, zvláště v případě, kdy těchto třetích osob bude více a jejich účast se bude v popisu skutku různě prolínat. Stěžovatel má za to, že zaujatá formální stanoviska soudu a státního zástupce, pokud by se v aplikační praxi prosadila, by vedla nejspíše k tomu, že dohody o vině a trestu by ve složitějších skupinových trestních věcech nebyly vůbec raději uzavírány, snad s výjimkou těch případů, kdy by je současně či společně uzavřeli se státním zástupcem všichni obžalovaní. Takový přístup je však principiálně nesprávný a v případě stěžovatele vede k tomu, že pro něj přijatelný závěr celého trestního řízení je nejistý a přinejmenším časově odložený. V závěru stížnosti tedy navrhl, aby Vrchní soud v Olomouci napadené usnesení zrušil a krajskému soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

5. Obžalovaná [jméno] [příjmení] pak v odůvodněnísvé stížnosti zpracované rovněž svým obhájcem konstatovala, že se zcela a bez výhrad ztotožňuje se stížnostními důvody, které uvedl v rámci své stížnosti již státní zástupce a že nesouhlasí s postupem krajského soudu, pokud odmítl návrh na schválení dohody o vině a trestu, ani důvody, které jej k tomu vedly. Má za to, že skutkové pojetí dohody obsahuje popis skutku v souladu s její výpovědí, kdy uvedla, že ona sama jednání páchala společně s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále s [jméno] [příjmení], nicméně z tohoto konstatování, jež je přijato z její výpovědi, rozhodně nelze usuzovat jakýkoliv závěr o tom, že by i tyto osoby byly vinnými spácháním uvedeného skutku, jak se snaží dovodit krajský soud. Nelze proto dovodit, že by ve vztahu k těmto osobám snad došlo k porušení presumpce neviny, pokud by soud předloženou dohodu schválil. V závěru pak navrhla, aby v případě, že Vrchní soud v Olomouci shledá podanou stížnost přípustnou, rozhodl tak, že napadené usnesení v plném rozsahu zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

6. Obžalovaná [jméno] [příjmení] pak ve své stížnosti zpracované obhájkyní uvedla, že má za to, že dohoda o vině a trestu byla uzavřena plně v souladu s trestněprávními předpisy a naopak nepovažuje za správný postup soudu prvního stupně, když má za to, že uzavřená dohoda o vině a trestu neodporuje zásadě presumpce neviny. Poukázala na to, že rozsudek, kterým by soud schválil dohodu o vině a trestu, kterou uzavřela se státním zástupcem, by se týkal výlučně její osoby a dohoda o vině a trestu odráží pouze to, co vypověděla policejnímu orgánu, popř. soudu. Má za to, že neprodleně poté, co byla mezi jednotlivými obžalovanými a státním zástupcem uzavřena dohoda o vině a trestu, mělo pro ně trestní řízení skončit, v další části pak poukázala na to, že pokud by došlo k pravomocnému odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu, věc by se vrátila do přípravného řízení a v té souvislosti poukázala na délku tohoto trestního řízení a na jeho průběh. Zmínila rovněž osobní komplikace, které jí další vedení trestního řízení způsobuje v zaměstnání a zmínila rovněž navyšující se náklady tohoto trestního řízení, které pro ni v konečném důsledku jsou téměř likvidační. V závěru pak navrhla, aby napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě bylo zrušeno.

7. Obžalovaná [jméno] [příjmení] pak ve své stížnosti rovněž zpracované obhájkyní konstatovala, že souhlasí s argumentací státního zástupce obsaženou v podané stížnosti a naopak nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně. Dle jejího názoru uvedení jmen konkrétních osob, které dosud nebyly pravomocně odsouzeny, neznamená porušení principu presumpce neviny, v závěru své stížnosti pak navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že dohoda o vině a trestu se schvaluje a přijímá.

8. Vrchní soud v Olomouci po předložení spisového materiálu z podnětu všech podaných stížností přezkoumal ve smyslu ustanovení § 147 tr. ř. jak správnost výroků napadeného usnesení, tak i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podané stížnosti jsou důvodné, byť z části z jiných důvodů, než o které stěžovatelé své stížnosti opřeli.

9. Především je třeba uvést, že Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že stížnosti byly podány osobami oprávněnými a proti rozhodnutí, proti kterému zákon podání takového opravného prostředku připouští. V tomto směru se neztotožnil s právním názorem státního zástupce prezentovaným v jeho stížnosti v tom směru, že proti napadenému usnesení není stížnost přípustná, když podání stížnosti dle § 314r odst. 2 věta druhá tr. ř. nepřichází v úvahu s ohledem na to, že podání stížnosti v tomto případě je vázáno na vrácení věci do přípravného řízení. Vrchní soud v Olomouci je však toho názoru, že v daném případě bylo postupováno ve smyslu § 206b odst. 3 tr. ř., které výslovně odkazuje na přiměřené použití ustanovení § 314r tr. ř., tedy mimo jiné i na použití ustanovení odst. 2 tohoto zákonného ustanovení, dle kterého v případě, že soud dohodu o vině a trestu neschválí, vrátí věc usnesením do přípravného řízení a proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Skutečnost, že vrácení věci do přípravného řízení nepřichází v úvahu s ohledem na speciální úpravu obsaženou v ustanovení § 206b odst. 4 tr. ř. (dle které se v případě neschválení dohody o vině a trestu pokračuje v hlavním líčení), neznamená nemožnost napadnout předmětné usnesení o neschválení dohody o vině a trestu stížností, neboť v takovém případě by nelogicky byl uvedené situaci stanoven jiný režim, než v případě neschválení dohody o vině a trestu mimo hlavní líčení, tedy v podstatě ze stejných důvodů, pouze v předcházející fázi trestního řízení. Jde přitom o rozhodnutí významnějšího charakteru, se kterým zákonodárce ve všech ostatních případech vždy připouští opravný prostředek formou stížnosti. S ohledem na toliko„ přiměřené“ použití ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. tedy nutno dovodit, že proti rozhodnutí soudu o neschválení dohody o vině a trestu v průběhu hlavního líčení je stížnost přípustná, a to bez ohledu na odlišný následný dopad takového rozhodnutí, když věc není vrácena do přípravného řízení ale vzhledem k ustanovení § 206b odst. 4 věta první tr. ř. se pokračuje v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. Lze tedy uzavřít, že vrchní soud považuje podání stížnosti proti usnesení, kterým soud v hlavním líčení rozhodl dle § 206b odst. 3 tr. ř. přiměřeně dle ustanovení § 314r odst. 2 tr. ř. o neschválení dohody o vině a trestu, za přípustné, a proto z podnětu všech podaných stížností mohl napadené usnesení přezkoumat.

10. Pokud jde o včasnost podaných stížností, má Vrchní soud v Olomouci za to, že s ohledem na povahu rozhodnutí soudu o schválení či neschválení dohody o vině a trestu a závažnost takového rozhodnutí je nutno vyjít z aktuální judikatury zejména Ústavního soudu vztahující se k ustanovení § 137 tr. ř. a běh lhůty k podání opravného prostředku (v daném případě stížnosti) proti takovému rozhodnutí odvíjet až od doručení písemného vyhotovení předmětného usnesení a nikoliv pouze od jeho oznámení formou vyhlášení v průběhu hlavního líčení. Z uvedeného důvodu pak Vrchní soud v Olomouci považoval všechny podané stížnosti za stížnosti řádné a podané v zákonem stanovené lhůtě ve smyslu § 142 a § 143 tr. ř.

11. Po přezkoumání věci pak Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že soud prvního stupně se již ve výroku napadeného usnesení dopustil určité nepřesnosti, pokud odmítl návrh na schválení dohody o vině a trestu sjednané mezi státním zástupcem a obžalovanými [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], ač v daném případě byly se všemi jmenovanými sjednány samostatné dohody a množné číslo se tedy mělo projevit i ve formulaci předmětného výroku (nešlo tedy o schválení dohody, ale o schválení dohod mezi uvedenými obžalovanými).

12. Dále stížnostní soud přisvědčil podaným stížnostem v tom směru, že v daném případě soud prvního stupně nesprávně postupoval za použití § 314o odst. 1 písm. b) tr. ř. a v důsledku toho nesprávně odmítl návrh na schválení dohody o vině a trestu, ač měl rozhodovat výlučně ve smyslu § 206b odst. 3 tr. ř., který odkaz na ustanovení § 314o odst. 1 písm. c) tr. ř. neobsahuje a výlučně odkazuje toliko na ustanovení § 314q odst. 3 - odst. 5 a § 314r tr. ř. Zmíněné ustanovení tedy nepředpokládá, že by ve věci rozhodoval toliko předseda senátu (jehož postup upravuje zmíněné ustanovení § 314o tr. ř.). Již z tohoto důvodu tedy napadené usnesení nemohlo obstát a muselo být stížnostním soudem zrušeno. V daném případě je totiž třeba přisvědčit zejména tomu, že pokud soud rozhoduje o předložené dohodě o vině a trestu v průběhu hlavního líčení, pak již aplikace ustanovení § 314o odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřichází do úvahy a soud prvního stupně musí přiměřeně postupovat pouze podle ustanovení § 314q příp. 314r tr. ř.

13. Vrchní soud v Olomouci rovněž nesdílí názor soudu prvního stupně v tom směru, že překážkou pro uzavření dohody o vině a trestu s jedním z více obžalovaných, vůči nimž se vede společné řízení, je významnou komplikací důkazního řízení, které brání případnému schválení takové dohody. Byť lze připustit, že takové komplikace v řízení nastat mohou, pak nelze přehlédnout, že tyto komplikace nejsou součástí důvodů, v nichž příslušná ustanovení trestního řádu spatřují důvody pro nemožnost schválení dohody o vině a trestu. Sama o sobě tedy tato procesní situace nemůže vést k odmítnutí či neschválení dohody o vině a trestu v uvedené situaci.

14. Pokud však jde o vlastní podstatu důvodů, pro které soud prvního stupně považoval za nemožné předložené dohody o vině a trestu schválit, pak mu stížnostní soud v plném rozsahu přisvědčil. Podstatou celého problému je totiž to, zda dohoda o vině a trestu, obsahující popis skutku, může obsahovat popis jednání třetí osoby, která není účastníkem dohody o vině a trestu, a pokud tomu tak je, zda je to překážkou pro schválení takové dohody. Soud prvního stupně poměrně přesně vysvětlil a odkázal na jednotlivé části popisu skutku obsažené v předložených dohodách o vině a trestu, ve kterých je nejen odkaz na skutečnost, že účastníci dohody o vině a trestu spáchali předmětné skutky společně s dalšími konkrétními osobami, ale je zde i přímý popis samotného jednání těchto třetích osob, a to bez jakéhokoliv doprovodného popisu v tom směru, že by šlo o osoby neúčastnící se předmětné dohody apod. Nelze pak v této souvislosti přehlédnout, že ve smyslu § 314r odst. 4 tr. ř. soud dohodu o vině a trestu schvaluje odsuzujícím rozsudkem, který mimo jiné obsahuje právě popis skutku. V daném případě pak je třeba zdůraznit, že pokud by zmíněný skutek obsahoval vlastní popis jednání třetích osob bez jakéhokoliv vysvětlujícího dodatku o tom, že tato osoba je osobou mimo účastníky dohody o vině a trestu, pak by takovým odsuzujícím rozsudkem bylo nepochybně rozhodnuto rovněž o vině těchto zmíněných osob, což by nepochybně vedlo jednak k porušení zásady presumpce neviny u těchto osob, ale zejména by to vedlo k situaci, která by ve vztahu k jejich trestnímu stíhání vytvořila překážku věci rozhodnuté ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. Soud prvního stupně tedy správně postihl tuto zásadní skutečnost, pro kterou nelze předložené dohody o vině a trestu schválit, byť tedy na ni reagoval nesprávným způsobem, kdy návrh na schválení dohody o vině a trestu odmítl, ač tyto dohody o vině a trestu měl neschválit ve smyslu § 206b odst. 3 za použití § 314r odst. 2 tr. ř.

15. Státní zástupce ve své stížnosti poukázal v této souvislosti na dosavadní praxi, kdy zcela běžně jsou do výroku o vině a popisů skutků uváděny údaje o tom, že skutek byl obžalovaným„ spáchán společně se samostatně trestně stíhaným X.Y.“ apod., takže si je nepochybně vědom toho, že je třeba, aby v rámci popisu skutku byly osoby, které se měly skutku dopustit s obžalovaným, označovány takovým způsobem, aby nedošlo k porušení zásady presumpce neviny, a zejména aby nedošlo k tomu, že by předmětným rozhodnutím bylo rozhodnuto i o vině těchto osob. Toto však nepromítl do způsobu, jakým byly formulovány a uzavřeny s obžalovanými dohody o vině a trestu, když popis jednání těchto třetích osob, zejména [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] (ale i [jméno] [příjmení]) obdobným způsobem neoznačil, ač mu v tom nepochybně nic nebránilo. Je přitom zcela zřejmé, že kromě úvodních návětí a drobných změn je popis skutku skutečně přebrán z textu obžaloby (což je logické, neboť je třeba zachovat rovněž totožnost skutku obsaženého v obžalobě a ve vlastní dohodě o vině a trestu) a jeho korekce se týkají výlučně doby spáchání, případně výše způsobené škody. Z toho je zřejmé, že státnímu zástupci nic nebránilo v tom smyslu, aby výslovně v rámci popisu skutku uvedl, že další osoby, jejichž jednání je nutně v rámci popisu skutku zmíněno, účastníky této dohody o vině a trestu nejsou a účinky této dohody se na ně nevztahují. Lze přitom přisvědčit názoru státního zástupce v tom směru, že není žádného důvodu tyto osoby z popisu skutku vyjmout či sice jejich popis uvést, ale anonymizovat je do té míry, že by nebyla zřejmá jejich identita, neboť žádný takový požadavek není v ustanovení trestních předpisů vysloven, nicméně s ohledem na výše zmíněné musí být popis jednání těchto třetích osob, který je nezbytný jednak pro pochopení návaznosti samotného skutku, ale rovněž, jak správně státní zástupce uvádí, i pro vytvoření souladu mezi popisem skutku a užitou právní kvalifikací, v rámci popisu skutku obsažen, nicméně popis skutku nelze formulovat takovým způsobem, aby odsuzujícím rozsudkem byla vytvořena překážka pro další stíhání těchto třetích osob, či porušena ve vztahu k nim zásada presumpce neviny. Nakonec obdobné zásady platí i v případě, že je odsuzován pachatel, který spáchal trestnou činnost s další osobou, která nicméně byla v rámci rozsudku, jímž byl původní pachatel uznán vinným, zproštěna obžaloby a kdy nelze připustit, aby zmíněný rozsudek obsahoval jednak zprošťující výrok vztahující se k této třetí osobě a jednak aby role této osoby byla obsažena v popisu skutku v rámci odsuzujícího výroku.

16. Přestože z postupu státního zástupce je zřejmé, že zmíněný důvod bránící schválení předložených dohod o vině a trestu považuje za nepodložený a nerozhodný, stížnostní soud stejně jako soud prvního stupně je odlišného názoru, neboť takovou situaci považuje za naprosto zásadní a odpovídající nejen současné tuzemské soudní praxi, ale zejména také judikatuře Soudního dvora Evropské unie (kterou je vázán nejen soud ale i státní zástupce při svém postupu při plnění svých pravomocí v rámci trestního řízení). V tomto směru považuje za potřebné poukázat na čl. 4 odst. 1 Směrnice 2016/343, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a práva být přítomen při trestním řízení před soudem (dále jen„ Směrnice“) a na rozsudek druhého senátu Soudního dvora EU z 5.9.2019 ve věci C -377/18 (trestní řízení proti A.H., P.B., C.X., K.M., P.H. a M.H.). V uvedené věci byla totiž v obdobné situaci, jako je projednávaná trestní věc obžalovaných [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], položena Soudnímu dvoru EU předběžná otázka směřující k řešení uvedené situace, a to: Odporuje právo na presumpci neviny v rámci dohody o unání viny a trestu, uzavřené mezi orgánem činným v trestním řízení a osobou obviněnou ze spáchání trestného činu ve spolčení, vnitrostátnímu pravidlu, které vyžaduje, aby uvedená dohoda zmiňovala, že trestného činu se účastnily další osoby a aby takové osoby identifikovala? Soudní dvůr EU nejprve připomenul že ačkoliv čl. 4 odst. 1 Směrnice ponechává členským státům určitý prostor pro uvážení při přijímání opatření nezbytných pro účely tohoto ustanovení, nicméně to nemění nic na tom, že úroveň ochrany poskytovaná členskými státy nesmí být nikdy nižší, než poskytují normy stanovené Listinou základních práv EU a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a zejména normy týkající se presumpce neviny. Vzhledem k tomu, že Směrnice a judikatura týkající se čl. 48 Listiny EU neobsahuje konkrétní vodítka k tomu, jak určit, zda je daná osoba v soudním rozhodnutí označena za vinnou, je třeba vycházet z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se čl. 6 odst. 2 Úmluvy. V této souvislosti poukázal Soudní dvůr EU na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva z 27.2.2014, Karaman v. Německo a z 23.2.2016, Navalnyj a Oficerov v. Rusko. V závěru svého rozsudku pak rozhodl tak, že čl. 4 odst. 1 Směrnice musí být vykládán tak, že nebrání tomu, aby dohoda, v níž obviněný doznává svou vinu výměnou za snížení trestu, a která musí být schválena vnitrostátním soudem, výslovně označila jako spolupachatele dotčeného trestného činu nejen tuto osobu, ale i další obviněné, kteří svou vinu nedoznali, a je proti nim vedeno trestní řízení. Podmínkou ale je, že jejich uvedení v této dohodě je nezbytné ke kvalifikaci právní odpovědnosti osoby, která uvedenou dohodu uzavřela a dále že tato dohoda jasným způsobem uvádí, že tyto osoby jsou stíhány nadále v samostatném trestním řízení a že jejich vina nebyla dosud zákonným způsobem prokázána. Z uvedeného rozhodnutí Soudního dvora EU tedy dle stížnostního soudu jasně vyplývá, že v případě společného trestního řízení, je třeba v dohodě o vině a trestu uzavřené s jedním obviněným zcela jasně uvést, že obviněný, jež není účastníkem uzavřené dohody, je (či bude) stíhán i nadále v rámci samostatného řízení následujícího po uzavření dohody a že jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána. Pokud tato podmínka je splněna, pak nic nebrání uvést jednání takového spoluobviněného v rámci popisu skutku obsaženého v dohodě o vině a trestu, a to za předpokladu, že je to nutné (jako tomu je i v tomto projednávaném případě) pro odpovídající právní kvalifikaci skutku.

17. Vrchní soud tedy uzavírá, že ač v plné míře nepřisvědčil argumentaci soudu prvního stupně o míře anonymizace účasti a popisu třetích osob v rámci popisu skutku obsaženého v dohodě o vině a trestu obžalovaných, když jeho přístup považuje za přepjatě formalistický, pak současně mu přisvědčil právě v té základní argumentaci v tom smyslu, že pokud je v rámci dohody o vině a trestu popsána účast osoby neúčastnící se této dohody, pak musí být výslovně označeno postavení této osoby v tom směru, aby bylo zřejmé, že odsuzujícím rozsudkem, kterým je uvedená dohoda schvalována, není rozhodnuto o vině této osoby. Je tedy třeba formulovat znění popisu skutku obsaženého v dohodě o vině a trestu tak, aby se vztahoval na aktivní jednání obviněného, který je účastníkem této dohody, a role spoluobviněného, neúčastnícího se této dohody, byla popsána pouze do té míry, aby umožňovala právně kvalifikovat odpovídajícím způsobem jednání obviněného účastníka dohody a zejména pak je nutno takového obviněného, jež dohodu o vině a trestu neuzavřel, označit shora požadovaným způsobem, aby nedošlo k porušení zásady presumpce neviny ve vztahu k němu. Dohody uzavřené státním zástupce v této trestní věci s obžalovanými [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] zcela jednoznačně uvedenou podmínku nesplňují.

18. Dále je třeba zmínit, že soud prvního stupně správně uzavřel, že sám není nijak oprávněn a legitimován k zásahu do popisu skutku obsaženého v jednotlivých dohodách o vině a trestu, které s jmenovanými obžalovanými státní zástupce uzavřel. Tato role mu s ohledem na zákonnou úpravu nepřísluší. Z uvedeného důvodu proto ani nebyl oprávněn sám zásahem do obsahu uzavřených dohod a úpravou popisu skutku v nich obsažených uvedenou vadu napravit.

19. Pokud pak někteří stěžovatelé namítali, že soud měl postupovat tak, že své výhrady měl oznámit státnímu zástupci a obžalovaným a odročit hlavní líčení, aby jim dal prostor k navržení nového znění dohody o vině a trestu, pak stěžovatelé mají formálně pravdu v tom, že takový postup je obsažen v ustanovení § 314r odst. 3 tr. ř. a za normálních okolností by bylo nutno v tomto smyslu i postupovat. Soud prvního stupně, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení, tak také postupoval, ovšem bezvýsledně. Nelze totiž přehlédnout, že státní zástupce poté, co byly výhrady soudu ve vztahu k obsahu znění předložených dohod o vině a trestu sděleny v průběhu hlavního líčení, zcela jednoznačně a kategoricky vyjádřil své stanovisko v tom směru, že nehodlá znění dohod nijak upravovat a zcela zásadně se vyjádřil v tom směru, že předložené znění dohod je jediné, které je ochoten akceptovat. Za této situace je třeba uvést, že z postupu státního zástupce v průběhu hlavního líčení bylo naprosto jednoznačně zřejmé, že nového znění dohody o vině a trestu nebylo možno dosáhnout ani ihned, tedy v průběhu hlavního líčení, ale ani následně, a proto postup soudu prvního stupně, který o předložených dohodách rozhodl okamžitě a hlavní líčení za tímto účelem neodročoval, nelze považovat za zásadně vadný. Nelze přisvědčit námitce, že zřejmě došlo k nepochopení vzájemných stanovisek, neboť obsah protokolu o hlavním líčení je zcela jednoznačný a jasně z něj vyplývají jak konkrétní (a dle stížnostního soudu oprávněné) výhrady vztahující se k popisu skutků obsažených v jednotlivých předložených dohodách, tak i kategorické stanovisko státního zástupce. Odročení hlavního líčení za této situace ve smyslu § 314r odst. 3 tr. ř. by tedy zcela evidentně bylo neúčelné, neboť zmíněné ustanovení slouží k tomu, aby státní zástupce a obviněný mohli navrhnout nové znění dohody o vině a trestu, což však v projednávané věci s ohledem na prezentované stanovisko státního zástupce nepřicházelo v úvahu. Nakonec i argumentace státního zástupce obsažená v jím podané stížnosti vychází z přesvědčení, že požadavek soudu prvního stupně je neoprávněný a trvá na tom, aby uzavřené dohody byly schváleny v původním znění.

20. Vrchní soud v Olomouci tedy uzavírá, že uzavření dohody o vině a trestu s jedním z více obžalovaných, vůči nimž se vede společné trestní řízení, není možné učinit pouhým převzetím skutkových tvrzení z popisu skutku obsaženého v podané obžalobě, ale popis skutku v rámci takto navržené dohody o vině a trestu je nutno velmi důsledně formulovat tak, aby na jednu stranu byly zřejmé návaznosti jednání jednotlivých osob, které se na žalovaném skutku podílely, zvláště pak v případě, pokud účast více osob je naplněním zákonných znaků kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, a na straně druhé pak je nutno velmi přesně vyjádřit podíl tzv. třetích osob, tedy spoluobžalovaných, kteří nejsou účastníky dohody o vině a trestu, včetně výslovného uvedení, že jejich trestní stíhání pokračuje dále a že jejich vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázána, neboť pouze tak je možno zabránit vytvoření překážky způsobující nepřípustnost dalšího trestního stíhání těchto osob a rovněž zabránit ve vztahu k nim porušení zásady presumpce neviny. V daném případě těmto požadavkům dohody o vině a trestu uzavřené státním zástupcem s obžalovanými [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] nesplňují, a proto je nebylo možné v tomto řízení schválit, a to zvláště za situace, kdy státní zástupce zcela kategoricky vyloučil jakoukoliv jejich úpravu.

21. Vrchnímu soudu v Olomouci tedy nezbylo, než z výše uvedených důvodů předmětné usnesení ve smyslu § 149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit v celém rozsahu a ve věci znovu rozhodnout tak, že podle § 206b odst. 3 tr. ř., za použití § 314r odst. 2 tr. ř. se neschvalují dohody o vině a trestu sjednané dne 20.10.2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovanými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], a dne 22.10.2020 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obžalovanými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. Takovému postupu nebránilo ani ustanovení § 150 odst. 1 tr. ř., když rozhodnutí nově učiněné stížnostním soudem není změnou v neprospěch obžalovaných, kteří stížnost podali a v jejichž prospěch byla podána stížnost státním zástupcem, neboť nijak nezhoršuje postavení jmenovaných obžalovaných oproti napadenému usnesení soudu prvního stupně.

22. Nad rámec výše uvedeného považuje Vrchní soud v Olomouci za potřebné ještě doplnit, že i přes rozhodnutí tohoto soudu o neschválení dohod o vině a trestu, jak jsou specifikovány výše, není vyloučeno, aby státní zástupce s obžalovanými uzavřel dohody nové, v nichž však musí být respektován výše popsaný požadavek na popis skutku v dohodě obsažený. V případě odstranění zmíněných vad pak stejně jako soud prvního stupně ani stížnostní soud neshledává žádnou jinou překážku bránící tomu, aby nově uzavřené dohody o vině a trestu mohly být soudem prvního stupně schváleny.

23. Pro úplnost pak je třeba poukázat ještě na to, že pokud stěžovatelé namítali další průtahy v řízení, případně zvýšení nákladů jak tohoto řízení, tak jejich osob, či komplikace v osobním nebo pracovním životě, související s neschválením uzavřených dohod o vině a trestu, pak jde o skutečnosti, které jsou ve vztahu k podmínkám nutným pro schválení dohody o vině a trestu zcela irelevantní a stížnostní soud k nim nemohl v rámci svého rozhodnutí přihlížet. Pokud jde o námitku stěžovatelky obžalované [jméno] [příjmení] v tom směru, že je nepřijatelné, aby se v současné době věc vrátila do přípravného řízení, pak rovněž tato námitka je zjevně odrazem nepochopení ustanovení § 206b, které ve svém odst. 3 odkazuje na užití § 314r tr. ř. toliko přiměřeně a které naopak zcela jednoznačně stanoví speciální úpravu v tom smyslu, že pokud soud dohodu o vině a trestu neschválí, pokračuje se v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby (§ 206b odst. 4 tr. ř.).

Rubrum