50 A 1/2017 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobce A.H., bytem X, zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph. D., advokátem se sídlem Klatovy, Zlatnická 78/I, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2016, čj. KUJCK 146626/2016/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 31. 12. 2016 se žalobce domáhá soudního přezkumu rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. 11. 2016, čj. KUJCK 146626/2016/ODSH (dále též „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v účinném znění (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Strakonice ze dne 25. 8. 2016, čj. MUST/040908/2016/OD/tic (dále též „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byly zamítnuty námitky žalobce a provedený záznam 12 bodů ke dni 18. 12. 2012 potvrzen. Žalobce předně namítá nicotnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje ve skutečnosti, že provedené záznamy bodů vycházejí z nezákonných rozhodnutí v jednotlivých přestupkových řízeních vyřízených blokovým způsobem. Žalobce udává, že již v průběhu správního řízení namítal nicotnost bloků a poukazoval na jejich manipulaci (přestupek ze dne 28. 6. 2012), o které nemohl vědět a s níž se seznámil až v rámci správního řízení. Žalobce nemůže akceptovat závěr správního orgánu, že tyto námitky měl uplatnit při jednotlivých blokových řízeních, neboť uvedené skutečnosti musely nastat až po samotném blokovém řízení. Žalobcem navržené důkazy správní orgán neprovedl, žalobce tedy nemohl svá tvrzení prokázat a byl zkrácen na svých právech, když nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch a mající vypovídací hodnotu. Žalobce dále napadá postup žalovaného, který konstatoval, že mu nepřísluší hodnotit oprávněnost jednotlivých přestupků, zároveň je ohodnotil jako řádné a správné pro zápis bodů v kartě řidiče. Žalobce nechápe, jak mohou být jednotlivé záznamy bodů hodnoceny jako oprávněné, když prvoinstančnímu orgánu takové hodnocení nepřísluší. Žalobce s poukazem na blíže neupřesněnou judikaturu Nejvyššího správního soudu uvádí, že správní orgán má při přezkumu správnosti záznamu bodů hodnotit všechny sporované přestupky a nikoli pouze konstatovat, že není k takovému přezkumu příslušný. Žalobce konal příslušné kroky až po sdělení o dosažení 12 bodů, tj. s více než ročním odstupem, nemohlo mu tedy být v rámci řízení u jednotlivých orgánů Policie ČR vyhověno. Žalobce se spoléhal na sdělení policistů, že jeho jednání není spojeno se zápisem bodů. K jednotlivým blokům žalobce uvádí, že se jedná o sporované přestupky ze dne 24. 8. 2011, 28. 6. 2012, 18. 12. 2012 a 21. 11. 2012, kdy měl porušit ustanovení o připoutání se za jízdy bezpečnostním pásem. Vytýkaného jednání se žalobce dopustit nemohl, neboť, jak uvádí, měl vystaveno lékařské potvrzení, které jej povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem zprošťovalo, a to ze zdravotních důvodů. Tento důkaz žalobce navrhoval provést, a to vyžádáním od Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, k níž bylo na žádost zasláno v rámci přezkumu některých přestupků. Žalobce má za to, že prokázal, že v době, kdy se měl dopustit výše uvedených přestupků, se těchto dopustit nemohl, neboť měl příslušné lékařské potvrzení. K prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje krom obligatorního spisového materiálu provedení výslechu žalobce. Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Popřel žalobcem tvrzenou nicotnost napadeného rozhodnutí a odmítl také, že by žalobce byl zkrácen na právech z důvodu neprovedení všech jím navržených důkazů. Poukázal na skutečnost, že žalobci uniká rozdíl mezi řízením o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů a řízením o přestupku, z uvedeného nepochopení plyne z kontextu vytržená námitka směřující do postupu správního orgánu při hodnocení oprávněnosti jednotlivých přestupků. Žalovaný následně podrobně objasňuje podstatu blokového řízení, zejména ve vztahu ke zpochybnění závěrů v něm učiněných. Současně odmítá, že by se žalobce dozvěděl o jednotlivých skutcích až ze sdělení o dosažení hodnoty 12 bodů, neboť případné nesrovnalosti či pochybnosti měl uplatnit na místě při blokovém řízení, což však o své vůli neučinil. Podpisem bloku naopak potvrdil, že údaje uvedené na všech částech bloku souhlasí. Policisté nemají právním předpisem stanovenu povinnost sdělovat přestupcům počet bodů za jednotlivá přestupková jednání, ani tento zápis bodů neprovádějí. Žalovaný taktéž odmítá námitky směřující k následné manipulaci s bloky. Podklady užité pro vydání napadeného rozhodnutí považuje žalobce za dostatečné k vyvození závěru, že se jednalo o podklady způsobilé pro zápis bodů do registru řidiče. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Písemností označenou jako „Oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení a výzva k odevzdání řidičského průkazu v důsledku pozbytí řidičského oprávnění“ ze dne 4. 1. 2013, doručenou žalobci dne 24. 1. 2013, byl tento prvostupňovým správním orgánem vyzván k odevzdání řidičského průkazu, a to z důvodu dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení řidiče. Dne 29. 1. 2013 bylo prvostupňovému správnímu orgánu doručeno podání žalobce označeného jako „Námitky proti provedení zápisu bodů do bodového hodnocení řidiče“ (dále též jako „námitky“), jímž žalobce napadl zápis bodů za přestupky spáchané dne 21. 11. 2012, 28. 6. 2012 a dne 24. 8. 2011. Současně požádal o přezkum oprávněnosti zápisu bodů do bodového hodnocení řidiče a navrhl výslech manželky, která měla být spáchání uvedených přestupků přítomna. Součástí správního spisu jsou jednak příslušná oznámení o uložení blokové pokuty, k žádosti prvostupňového správního orgánu byly dodány také kopie bloků ze dne 28. 6. 2012, 21. 11. 2012, 24. 8. 2011, 18. 12. 2012 a 28. 9. 2011. Písemností doručenou žalobci dne 12. 7. 2013 byl tento vyrozuměn o možnosti seznámit se v určené lhůtě a uvedených úředních hodinách se spisovým materiálem. K tomu se žalobce dostavil dne 15. 7. 2013 a do vyjádření uvedl, že nesouhlasí s přestupky týkajícími se užití bezpečnostního pásu, neboť je držitelem lékařského posudku, který jej této povinnosti zprošťuje. Současně avizoval podání žádosti o přezkum daných přestupků, sdělil, že dodá předmětný lékařský posudek také správnímu orgánu a požádal o přerušení lhůty na dobu tří měsíců. Kopie uvedeného posudku byla správnímu orgánu dodána dne 17. 7. 2013. Je datována dnem 12. 4. 2012 a sestává z jednoho odstavce, v němž MUDr. T.R. konstatuje posttraumatickou stresovou poruchu a vyjadřuje domněnku, že „…by bylo vhodnější, kdyby (žalobce) jezdil bez pásů…“. Podáním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 16. 10. 2013 žalobce požádal o prodloužení lhůty o další tři měsíce. Písemností ze dne 18. 2. 2014 byl žalobce vzhledem k uplynutí požadované lhůty prvostupňovým správním orgánem vyzván k zaslání výsledku jím avizovaného přezkumného řízení, neboť tak dosud neučinil, ani nepožádal o prodloužení lhůty. Dne 7. 3. 2013 žalobce doložil plnou moc k zastupování shora označeným právním zástupcem a současně požádal o přerušení řízení do doby pravomocného rozhodnutí o doložených návrzích na přezkumné řízení. Sdělení o výsledku přezkumného řízení byla správnímu orgánu doručena příslušnými odděleními Policie ČR, jsou součástí spisu a plyne z nich, že nebyla shledána nezákonnost předmětných blokových rozhodnutí. Žalobce byl dne 26. 9. 2014 vyrozuměn o možnosti seznámit se se spisovým materiálem, což učinil dne 3. 11. 2014. Podáním doručeným dne 14. 11. 2014 se žalobce vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí, když opětovně konstatoval svůj nesouhlas se zápisy jednotlivých bodů. Rozhodnutím ze dne 9. 12. 2014, čj. MUST/003878/2013/OD/jun, prvostupňový správní orgán námitky zamítl jako nedůvodné a provedený záznam 12 bodů ke dni 18. 12. 2012 potvrdil. Proti uvedenému rozhodnutí se žalobce podáním ze dne 23. 12. 2014 odvolal, načež žalovaný prvostupňové rozhodnutí rozhodnutím ze dne 1. 2. 2016, čj. KUJCK 18120/2016/ODSH, zrušil a věc vrátil k novému projednání, neboť zjistil nesoulad mezi blokem ze dne 21. 11. 2012 a příslušným oznámením o uložení pokuty v blokovém řízení (neshodující se SPZ a druh vozidla). Prvostupňový správní orgán žádostí ze dne 18. 2. 2016 požádal příslušný odbor Policie ČR o prozkoumání pokutového bloku ze dne 21. 11. 2012. Písemností ze dne 7. 3. 2016 bylo dožádaným prvostupňovému správnímu orgánu sděleno, že prozkoumáním pokutového bloku ze dne 21. 11. 2012 byl zjištěn nesprávný zápis registrační značky na bloku, kde pochybení spočívá pouze v záměně písmena „C“ za písmeno „P“. Veškeré číselné údaje byly zaznamenány správně (tj. ... bylo zaměněno za ...). Uvedené chybné označení již bylo vyřešeno v rámci podnětu k přezkumnému řízení v roce 2014, kdy bylo uzavřeno, že se jedná toliko o administrativní pochybení, které nemá vliv na zákonnost rozhodnutí. Dne 7. 3. 2016 byla provedena oprava veškerých údajů k vozidlu. Chybně uvedená registrační značka v oznámení o uložení pokuty v blokovém řízení ze dne 22. 11. 2012 byla vygenerována automaticky v důsledku převodu vozidla. Uvedený závadný stav vzniklý administrativním pochybením byl následně napraven. Písemností ze dne 21. 4. 2016 byl žalobce opětovně vyrozuměn o možnosti seznámit se se spisem, k čemuž mu byla určena lhůta 15 dnů. Podáním doručeným dne 16. 5. 2016 se žalobce vyjádřil k podkladům pro vydání rozhodnutí, přičemž opakovaně sporoval přestupky ze dne 24. 8. 2011, 28. 6. 2012, 18. 12. 2012 a 21. 11. 2012. Rozhodnutím ze dne 25. 8. 2016, čj. MUST/040908/2016/OD/tic, byly zamítnuty námitky žalobce a provedený záznam 12 bodů ke dni 18. 12. 2012 potvrzen. Z rozhodnutí vyplývá, že prvostupňový správní orgán posoudil skutkový stav, podrobně zhodnotil jednotlivé kopie předmětných pokutových bloků, jejichž kontrolou bylo zjištěno, že obsahují všechny náležitosti a jsou v souladu s příslušnými oznámeními o uložení pokuty v blokovém řízení. Po prověření správnosti zápisů pravomocných rozhodnutí ve smyslu § 123f odst. 3 zákona o silničním provozu shledal prvostupňový správní orgán námitky nedůvodnými. Odvoláním doručeným prvostupňovému správnímu orgánu dne 12. 9. 2016 žalobce namítl, že prvostupňové rozhodnutí trpí vadami, které je třeba napravit v rámci dalšího řízení, tyto vady specifikoval a navrhl zrušení prvostupňového rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím žalovaný toto odvolání dle § 90 odst. 5 správního řádu zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V rozsáhlém odůvodnění nejprve shrnul odvolací námitky i skutkový stav a zasadil jej do právního rámce. Následně zhodnotil jednotlivé bloky a shledal záznamy bodů za přestupky, které jsou předmětem přezkoumávaných námitek, v souladu se zákonem o silničním provozu. Žalovaný dále konstatoval, že správní orgán disponuje způsobilými podklady, zaznamenaný počet bodů v registru řidičů odpovídá konkrétnímu jednání, jímž byl žalobce pravomocně uznán vinným, přičemž toto je z bloků seznatelné a je obsaženo v příloze zákona o silničním provozu. Žalovaný neshledal v postupu prvostupňového správního orgánu pochybení, která by způsobovala nesoulad jím vydaného rozhodnutí s právními předpisy. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správních orgánů (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a shledal, že žaloba není důvodná. Žalobce předně namítá nicotnost napadeného rozhodnutí. Tuto námitku soud posoudil jako nedůvodnou. Soud nejprve poukazuje na rozdíl mezi nicotností a nezákonností. Ustanovení § 77 správního řádu považuje za nicotné takové „rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotnost z tohoto důvodu zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu. Nicotnost z těchto důvodů vyslovuje soud podle soudního řádu správního. Pokud se důvod nicotnosti týká jen některého výroku rozhodnutí nebo vedlejšího ustanovení výroku, je nicotná jen tato část, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu.“ O věcné příslušnosti žalovaného k vydání napadeného rozhodnutí není pochyb a ani žalobce ji nezpochybňuje. Soud dále neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vadami, které by je činily vnitřně rozporným či právně nebo fakticky neuskutečnitelným. Současně je postaveno najisto, že napadené rozhodnutí splňuje všechny zákonné obsahové i formální požadavky na rozhodnutí tohoto typu kladené. Žalobce výslovně spatřuje nicotnost ve skutečnosti, že provedené záznamy bodů vycházejí z nezákonných rozhodnutí v jednotlivých přestupkových řízeních. Žalobce udává, že již v průběhu správního řízení namítal nicotnost bloků a poukazoval na jejich manipulaci (přestupek ze dne 28. 6. 2012), o které nemohl vědět a s níž se seznámil až v rámci správního řízení. Uvedené námitky však nesměřují k nicotnosti tvrzené žalobcem, ale spíše k případné nezákonnosti. Ani tu však soud přezkumem napadeného rozhodnutí neshledal. Co se týče namítaných bloků, soud ze spisového materiálu naznal, že žalobce, ať již vědomě či nevědomě, soustavně ignoruje rozdíl mezi řízením o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů a řízením o přestupku, kdy je prokazován skutkový stav věci. Dle § 123f odst. 1 zákona o silničním provozu: „Nesouhlasí-li řidič s provedeným záznamem bodů v registru řidičů, může podat proti provedení záznamu písemně námitky obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému k provádění záznamu“. Příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností je při zaznamenávání bodů vázán přílohou k zákonu, která v tomto nepřipouští žádné správní uvážení. Zákon proto upravuje možnost, jak se může řidič proti zaznamenaným bodům ohradit, tj. písemnými námitkami, které jsou de facto žádostí ve smyslu správního řádu (§ 44 a 45 správního řádu) a úřad ji musí vždy náležitě posoudit podle jejího skutečného obsahu. Při posuzování důvodnosti námitek prvostupňovému správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat jakékoli z rozhodnutí podle § 123b odst. 1 zákona o silničním provozu. V rámci posouzení důvodnosti uplatněných námitek se může zabývat pouze tím, zda předmětné rozhodnutí, které bylo podkladem pro záznam bodů, skutečně je v právní moci a zda byly body zaznamenány správné osobě a ve správné výši, přičemž je i nadále vázán pravomocným rozhodnutím, na jehož základě k zaznamenání bodů došlo (viz § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Podle § 73 odst. 2 správního řádu zde totiž platí, že pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a pro všechny správní orgány. V průběhu řízení o námitkách se tedy zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, což dokládá i judikatura Nejvyššího správního soudu: „…příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností je v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů oprávněn zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam (tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu), zda záznam v registru řidičů byl proveden v souladu s tímto podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá bodovému hodnocení v souladu s přílohou k zákonu o silničním provozu. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44)“. Jak vyplývá z rozhodnutí prvostupňového správního orgánu i žalovaného, správní orgány si vyžádaly kopie rozhodnutí vydaných v blokovém řízení a tyto prvotní podklady byly porovnávány s oznámeními příslušných orgánů k záznamu v registru řidičů, přičemž nebyl zjištěn nesoulad ve všech jejich podstatných náležitostech. Správními orgány bylo konstatováno, že předmětné bloky vykazují všechny obsahové náležitosti výroku dle § 77 správního řádu. Správní orgány také shledaly existenci způsobilého podkladu pro záznam bodů, tj. pravomocných rozhodnutí ve smyslu § 123b odst. 1 a odst. 2 zákona o silničním provozu. Na základě uvedeného byly ve výrokové části rozhodnutí uplatněné námitky zamítnuty a provedený záznam bodů, vůči němuž námitky směřovaly, potvrzen. Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobce po žalovaném nemůže požadovat zjišťování skutkového stavu v jednotlivých a pravomocně ukončených věcech. Žalovanému ani prvostupňovému správnímu orgánu nepřísluší hodnotit postupy policie, je nutno vycházet výlučně z podkladů ve spisovém materiálu v návaznosti na zásadu presumpce správnosti aktů veřejné moci. K tomu též Nejvyšší správní soud: „…okamžik vydání rozhodnutí v blokovém řízení a s ním v jedno spadající okamžik nabytí právní moci tohoto rozhodnutí musí být závislý na jednoznačném časovém určení a musí být ve všech případech určován identickým způsobem. Takovým okamžikem je však podle Nejvyššího správního soudu okamžik podpisu pokutového bloku, resp. bloku na pokutu na místě nezaplacenou obviněným z přestupku. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy jednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v § 84 zákona o přestupcích“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 8 As 68/2010). Z uvedeného lze dovodit, že žalobce svým podpisem vyjádřil ve všech uvedených případech souhlas se samotným blokovým řízením a s výší pokuty a jejím zaplacením, ale také s tím, že přestupek je spolehlivě zjištěn. Právě tato skutečnost je napadeným rozhodnutím konstatována. Byl-li žalobce opačného názoru, tj. spatřoval-li ve skutkových zjištěních pochybení, mohl a měl je uplatnit na místě a nepřipustit vyřízení věcí v blokovém řízení. Tento postup však žalobce nezvolil, což nelze přičítat k tíži správních orgánů. Vzhledem k tomu, že „práva náležejí bdělým“, nezbývá než konstatovat, že žalobce se zvoleným postupem v blokových řízeních vzdal práva na zajištění dalších důkazních prostředků pro pozdější dokazování před správním orgánem a následného zjišťování skutkového a právního stavu věci v běžném správním řízení. Povaha blokového rozhodnutí jednoznačně vylučuje, aby žalobce dal souhlas s vyřízením přestupku v blokovém řízení a následně zpochybňoval závěry v něm učiněné. Co se týče tvrzené manipulace (blok z 28. 6. 2012), soud se se závěry žalobce neztotožnil. Z kopie bloku, který je součástí spisového materiálu, není zřejmé, že by blok byl dopisován odlišným písmem. Skutečnost, že údaje identifikační (jméno, bydliště) jsou uvedeny velkým písmem tiskacím (tzv. majuskulí) a popis přestupkového jednání malým písmem tiskacím (minuskulí), nesvědčí o žádné manipulaci. Uvedené je zřejmě důsledkem snahy policisty, který blok vyplňoval, o čitelnost bloku, resp. o úspornost, neboť minuskule je prostorově úspornější než majuskule, což je při možnostech pokutového bloku poměrně významnou skutečností. Nejedná se de facto ani o jiný druh písma, jak uvádí žalobce, neboť celý blok je vyplněn písmem tiskacím, v popisné části ve formě minuskule. Písmo tiskací ve formě majuskule je naopak lépe čitelné, k vyplňování se na formulářích běžně používá, není důvod se nadměrně pozastavovat nad jeho užitím při vyplňování osobních údajů žalobce (přestupce). Je sice nutné trvat na čitelnosti a srozumitelnosti údajů na bloku zapsaných, žádný právní předpis však osobě vyplňující blok neukládá, jakým typem písma blok vyplnit, resp. nestanovuje povinnost užít pouze jednoho typu, potažmo druhu písma. To znamená, že ani v případech, kdy by blok byl vyplněn z části písmem tiskacím a z části psacím, nelze jen na základě takové skutečnosti usuzovat bez dalšího na následnou manipulaci s blokem (srov. blok ze dne 21. 11. 2012). Dovedeno ad absurdum, dokonce ani užití jiné barvy psacího prostředku by bez dalšího neznamenalo, že blok byl manipulován. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy v průběhu zápisu údajů do bloku dojde k vypotřebování náplně psacího prostředku a je třeba ho nahradit jiným. Žalobce v průběhu správního řízení do spisu opakovaně nahlížel, jeho tvrzení o různé barvě psacího prostředku užitého na bloku však ze spisového materiálu nevyplývají. Ačkoli součástí spisu jsou též kopie jednotlivých bloků, rozdílnou barvu z nich dovodit nelze. Soud po jejich posouzení tedy došel k opačným závěrům než žalobce. Soudu také není zřejmé, jaké skutečnosti měly nastat až po samotném blokovém řízení. Měl-li žalobce na mysli tvrzené „dopisování“ bloku, soud se s tímto shora vypořádal. Žádné jiné později nastalé skutečnosti ze správního spisu, napadeného rozhodnutí ani tvrzení žalobce nevyplývají. Žalobce dále namítá, že jím navržené důkazy správní orgán neprovedl, v důsledku čehož on nemohl svá tvrzení prokázat. Tímto měl být zkrácen na svých právech, když nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch a mající vypovídací hodnotu. Tuto námitku soud odmítl pro nedůvodnost. Správním orgánům nelze vytýkat neprovedení důkazů týkajících se zjišťování skutkového stavu v jednotlivých a pravomocně ukončených věcech, neboť jak bylo správními orgány žalobci opakovaně vysvětleno, nepřísluší jim v řízení o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů hodnotit postupy Policie ČR v jí vedených řízeních. Neprovedení navržených důkazů bylo v rozhodnutích obou správních orgánů řádně vypořádáno, a to i s odkazem na sdělení příslušných odborů Policie ČR, že k podnětům žalobce přezkumné řízení zahájeno nebylo. Neprovedení žalobcem navržených důkazů v průběhu správního řízení a priori nezpůsobuje, že by byl zkrácen na právech, jak tvrdí. Jím navržené důkazy (výslech svědků přítomných spáchání přestupků, vyžádání lékařského potvrzení od Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje) měly osvědčit skutkový stav spáchaných přestupků. Tento však nepřísluší prvostupňovému správnímu orgánu ani žalovanému přezkoumávat a hodnotit, jak bylo uvedeno shora i v rozhodnutích obou správních orgánů. Nadto ve vztahu ke spáchaným přestupkům nezbylo než konstatovat, že prvostupňový správní orgán by ani nebyl věcně a místně příslušný posuzovat způsob projednání přestupků, které nebyly spáchány v jeho územním obvodu (§ 55 zákona o přestupcích). Již bylo shora konstatováno, že v rámci posouzení důvodnosti uplatněných námitek se správní orgány obou stupňů mohly zabývat pouze tím, zda předmětné rozhodnutí, které bylo podkladem pro záznam bodů, je skutečně v právní moci a zda byly body zaznamenány správné osobě a ve správné výši, přičemž byly i nadále vázány pravomocným rozhodnutím, na jehož základě k zaznamenání bodů došlo (viz § 123b odst. 2 zákona o silničním provozu). Podle § 73 odst. 2 správního řádu zde totiž platí, že pravomocné rozhodnutí je závazné pro účastníky řízení, v němž bylo toto rozhodnutí vydáno, a pro všechny správní orgány. V průběhu řízení o námitkách se tedy zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, což dokládá i judikatura Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 6. 8. 2009, č. j. 9 As 96/2008-44). Soud po posouzení obsahu napadeného rozhodnutí ve vztahu k odvolacím námitkám naznal, že žalovaný se řádně vypořádal se všemi předloženými důkazními prostředky. Pokud žalobce napadá postup žalovaného, který konstatoval, že mu nepřísluší hodnotit oprávněnost jednotlivých přestupků a zároveň je ohodnotil jako řádné pro zápis bodů v kartě řidiče, nelze než konstatovat, že žalobce opomíjí rozdíl mezi řízením o námitkách proti záznamu bodů v registru řidičů a řízení o přestupku, jak již bylo ozřejměno výše. Žalovaný mu toto sice v obsáhlém odůvodnění napadeného rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem vysvětlil, žalobce však přesto námitkou vytrženou z kontextu odmítá tyto skutečnosti vycházející z platné právní úpravy akceptovat. Ze spisového materiálu i napadeného rozhodnutí je přitom zřejmé, že správní orgány si vyžádaly kopie rozhodnutí vydaných v blokovém řízení a tyto prvotní podklady byly porovnávány s oznámeními příslušných orgánů k záznamu v registru řidičů, přičemž nebyl zjištěn nesoulad ve všech jejich podstatných náležitostech. Správními orgány bylo konstatováno, že předmětné bloky vykazují všechny obsahové náležitosti výroku dle § 77 správního řádu. Správní orgány také shledaly existenci způsobilého podkladu pro záznam bodů, tj. pravomocných rozhodnutí ve smyslu § 123b odst. 1 a odst. 2 zákona o silničním provozu. Pokud se žalobce dovolává judikatury Nejvyššího správního soudu, nezbývá než konstatovat, že tento odkaz je absolutně neurčitý. Soud je s judikaturou Nejvyššího správního soudu obeznámen a není si vědom žádného judikátu, který by povinnosti správních orgánů ve vztahu k přezkumu pokutových bloků definoval tak, jak je vnímá žalobce. Soud se tedy s uvedenou námitkou nemůže ztotožnit stejně jako s tvrzením, že žalobce se o zápisu bodů a o jednotlivých skutcích dozvěděl až z oznámení o dosažení 12 bodů v kartě řidiče a až poté mohl konat kroky ke zjednání nápravy. Ze spisového materiálu je zřejmé, že sporované pokutové bloky jsou řádně vyplněny a splňují všechny požadavky na ně kladené po stránce formální i obsahové. Vzhledem k tomu, že žalobce ve všech případech souhlasil s blokovým projednáním a bloky po vyplnění náležitých údajů sám podepsal, nelze pochybovat, že si měl a musel být vědom spáchání jednotlivých přestupků. Měl-li jakékoli pochybnosti, mohl žádat zasahující policisty o vysvětlení, případné nesrovnalosti měl uplatnit při seznámení se s blokem na místě a následně je uvést do vyjádření. Pokud by u něj pochybnosti přetrvávaly, nemusel souhlasit s projednáním přestupku na místě v blokovém řízení. Nic z toho však žalobce neučinil a bloky podepsal, čímž vyjádřil souhlas s projednáním přestupku v blokovém řízení a současně potvrdil správnost údajů v něm uvedených. Žalobce uvádí, že vycházel ze sdělení policistů, kteří ho měli ujistit, že jím spáchaný přestupek není spojen se zápisem bodů. Takové tvrzení soud nemůže akceptovat. Jednak platí, že policisté nemají právním předpisem stanovenu povinnost sdělovat počty bodů za přestupková jednání, přičemž body jsou zapisovány až příslušným obecním úřadem s rozšířenou působností, a to na základě oznámení nebo rozhodnutí k tomu příslušného orgánu. V neposlední řadě je třeba připomenout, že žalobce, jakožto držitel řidičského oprávnění, musí být znalý dopravních předpisů (zákon o silničním provozu), jejichž součástí je i příloha vybraných přestupkových jednání, za která jsou zapisovány body do registru řidičů. Jelikož žalobce namítaná přestupková jednání prokazatelně spáchal, mohl si snadno ověřit, kolik je za ten který přestupek započítáváno bodů. Skutečnost, že tak neučinil, nelze klást k tíži správních orgánů. K přestupkům ze dne 24. 8. 2011, 28. 6. 2012, 18. 12. 2012 a 21. 11. 2012, kdy měl porušit ustanovení o připoutání se za jízdy bezpečnostním pásem, žalobce namítá, že vytýkaného jednání se dopustit nemohl, neboť měl vystaveno lékařské potvrzení, které jej povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem zprošťovalo, a to ze zdravotních důvodů. Tento důkaz žalobce navrhoval provést, a to vyžádáním od Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, k níž bylo na žádost zasláno v rámci přezkumu některých přestupků. Žalobce má za to, že prokázal, že v době, kdy se měl dopustit výše uvedených přestupků, se těchto dopustit nemohl, neboť měl příslušné lékařské potvrzení. Ani tuto námitku soud nemůže akceptovat. V prvé řadě je třeba si uvědomit, že žalobce se zasahujícím policistům ani v jednom případě jakýmkoli lékařským osvědčením, vyvazujícím jej z povinnosti být za jízdy připoután pásy, neprokázal. Nejen, že takové potvrzení nedoložil, dokonce jej ani netvrdil při vyřizování přestupku v blokovém řízení a svým podpisem vyjádřil souhlas s obsahem bloků, které mu kladly za vinu spáchání přestupku spočívajícího právě v nepřipoutání se bezpečnostním pásem. Dle § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu: „Řidič motorového vozidla je kromě povinností uvedených v § 4 a 5 dále povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním pásem, pokud jím je sedadlo povinně vybaveno podle zvláštního právního předpisu“. Ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) téhož zákona k tomu dodává, že uvedené neplatí pro „řidiče, který nemůže užít bezpečnostní pás ze zdravotních důvodů“, odst. 6 téhož zákona pak konstatuje, že „zdravotní důvody musejí být doloženy lékařským potvrzením, kromě případů, kdy aktuální zdravotní stav zřejmě vypovídá o nenadálých zdravotních potížích…Toto potvrzení musí mít řidič nebo přepravované dítě nebo osoba doprovázející přepravované dítě za jízdy u sebe a na požádání policisty nebo strážníka obecní policie je musí předložit ke kontrole; v případech, kdy se nejedná o trvalý stav, musí být platnost lékařského potvrzení časově omezena nejdéle na dobu 1 roku. Prováděcí právní předpis stanoví náležitosti a vzor lékařského potvrzení“. Prováděcím právním předpisem je vyhláška č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, která v příloze č. 4 obsahuje uvedený formulář pod názvem lékařské potvrzení o nemožnosti připoutat se bezpečnostními pásy na sedadle motorového vozidla ze zdravotních důvodů. Z řečeného jednoznačně plyne, že žalobce by povinnosti být za jízdy připoután bezpečnostním pásem zprošťovalo pouze takové lékařské potvrzení, které by bylo vystaveno na příslušném formuláři, jenž je přílohou citované vyhlášky. Cítil-li potřebu řídit bez použití bezpečnostních pásů, uvedené potvrzení byl žalobce povinen mít u sebe a prokázat se jím na výzvu policisty. Žalovaný takovým potvrzením nejen nedisponoval, ale ani jeho existenci při projednávání přestupků nezmiňoval. Na listinu posuzující jeho zdravotní stav poukázal až během správního řízení. Tato však sestává z jednoho odstavce o šesti řádcích, nesplňuje náležitosti stanovené vyhláškou a dokonce ani jednoznačně nedeklaruje, že by žalobce nemohl bezpečnostní pásy použít, když lékař uzavírá své hodnocení slovy: „Z mého pohledu by bylo vhodnější, kdyby jezdil bez pásů…“. Ačkoli je žalobce přesvědčen o opaku, nelze než uzavřít, že v době spáchání přestupků příslušné lékařské potvrzení neměl. Návrhu na doplnění řízení výslechem žalobce soud nevyhověl, protože tento důkaz měl být veden k řízení o přestupcích vyřízených uložením blokové pokuty. Jak bylo uvedeno v předchozí pasáži rozsudku, toto řízení se odlišuje od řízení o přestupcích vyřízených v blokovém řízení, ty předmětem řízení nejsou, a proto je navržený důkaz nadbytečný. Důvody pro zpochybnění jednotlivých bloků nejsou, jak již bylo prve uvedeno. Uzavírá se, že soud neshledal nicotnost napadeného rozhodnutí, manipulaci s pokutovými bloky ani opomíjení důkazních prostředků navržených žalobcem, potažmo jejich hodnocení v žalobcův neprospěch. V projednávané věci není pochyb o způsobilosti přezkoumávaných bloků být podkladem pro zápis bodů do registru řidičů, neboť spáchané přestupky jsou dostatečně konkrétně vymezeny a vyhovují požadavkům na individualizaci přestupkového jednání. Současně je zřejmé komu, kdy, kde a za jaký přestupek byla ta která pokuta v blokovém řízení uložena. Postupem žalovaného ve věci nedošlo ke krácení práv žalobce, soud nemá pochybnosti o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí ve věci bez jednání podle § 51 s. ř. s., soud nařídil jednání na den 19. dubna 2017. Na základě shora uvedeného se shrnuje, že žalovaný v řízení postupoval v souladu s právními předpisy a napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou. Soud neshledal, že by byl žalobce postupem žalovaného zkrácen na svých právech. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že žaloba není důvodná a jako takovou ji dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.