50 A 17/2016 - 48

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové v právní věci navrhovatele: F. K., bytem X, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem Vinohradská 2828/151, Praha 3, proti odpůrci: obec L., se sídlem x, zastoupenému JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy ze dne 14. 10. 2013, č. 1/2013/OOP - územní plán L., takto:

Výrok

I. Návrh se zamítá.

II. Navrhovatel je povinen zaplatit odpůrci na náhradě nákladů řízení částku 10.200 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám JUDr. Jakuba Sýkory, advokáta.

Odůvodnění

Navrhovatel se návrhem podaným u zdejšího soudu domáhá zrušení shora označeného opatření obecné povahy (územní plán L.) vydaného usnesením zastupitelstva odpůrce ze dne 14. 10. 2013, č. 20/2013. Předeslal, že je výlučným vlastníkem pozemků parc. č. x (vše zapsáno na LV č. x pro k. ú. a obec L.), přičemž tyto pozemky tvoří plochy Z4, Z5 a Z6, jejichž funkční využití bylo napadeným územním plánem ze zastavitelných změněno na nezastavitelné, čímž došlo ke zkrácení práv navrhovatele a zejména nepřiměřenému zásahu do jeho vlastnického práva. Definitivně tak byly zmařeny veškeré snahy navrhovatele o zamýšlené využití pozemků, které navíc značně ztratily na hodnotě. Přestože vlastnické právo není neomezitelné, mělo by do něj být zasahováno s opatrností, pouze za účelem ústavně legitimních cílů a především v souladu s principem subsidiarity a minimalizace přijatých opatření, k čemuž navrhovatel poukázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 482/02. Podle navrhovatele odůvodnění napadeného územního plánu není dostatečným podkladem pro razantní omezení jeho vlastnického práva. Upozornil dále na to, že do současné chvíle účinný regulační plán schválený zastupitelstvem odpůrce v roce 2006, ve znění změny č. 1 (z roku 2010), vymezil pro dané území 6 zastavitelných ploch označených jako Z1-Z6 s tím, že reflektoval potřebu ochrany současného stavu životního prostředí a stanovil pro vlastníky daných pozemků podmínky, jejichž dodržováním byl negativní vliv na okolní prostředí vyloučen. V napadeném územním plánu však odpůrce vyřadil 3 z uvedených ploch a zástavbu vně obce hodlá realizovat pouze v plochách Z1 - Z3. Odůvodnění napadeného územní plánu je v této části zmatečné, neboť na jedné straně redukuje počet zastavitelných ploch, na druhé straně však uvádí, že v území není dostatek volných pozemků, aby pokryly potřebu lokální výstavby. Odůvodnění v této souvislosti odkazuje na ochranu systému Natura 2000, jak se ovšem dále uvádí, na daném území nebyly žádné prvky soustavy Natura 2000 ani ptačí oblast. Navrhovateli tedy není zřejmé, na základě jakých podkladů došel odpůrce k tomu, že na daných pozemcích je zakázáno stavět. Pokud by v souladu regulačním plánem chtěl na těchto pozemcích umístit jakoukoliv stavbu, jeho záměr by byl posuzován v územním i stavebním řízení, přičemž všechny dotčené orgány by v takovém případě vyjádřily svá stanoviska a připomínky. Zdůraznil dále, že jeho osobní život je od nepaměti spjat s daným památním místem, přičemž nemá žádný zájem narušovat charakter obce či zhoršovat životní prostředí, lze však přijmout méně razantní opatření, které jsou takovým následkům jistě schopná předcházet. Sporné pozemky se navíc nachází na samém okraji obce, kde se již jen přes silnici, která před pozemky vede, nachází území značně se rozvíjející sousední obce. Podle navrhovatele by tedy využití pozemků v souladu s platným regulačním plánem nenarušovalo charakter národní kulturní památky, na tyto pozemky není z centra vidět a ráz pietního místa by nijak nerušily. Odpůrce se tedy místo mírnějších řešení uchýlil k extrémnímu zásahu do práv vlastníků daných pozemků, které při absenci jakéhokoliv bližšího odůvodnění vymezil jako nezastavitelné. Navrhovatel též namítl, že v průběhu pořizování územního plánu bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces. Vznesl totiž námitky jak již proti konceptu územního plánu, tak i při jeho veřejném projednání, zastupitelstvo odpůrce však námitkám nevyhovělo. Vypořádání námitek nebylo řádně odůvodněno, neboť odpůrce pouze odkázal na stanovisko dotčeného orgánu, nijak se však nezbýval konkrétními tvrzeními navrhovatele. Navrhovatel v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu s tím, že odůvodnění je v posuzovaném případě zcela nedostačující. Zastupitelstvo neprojevilo žádnou snahu o řešení celé záležitosti, námitkami se úmyslně blíže nikterak nezabývalo a svůj zamítavý postoj pouze odůvodnilo co do formálních požadavků. K výše uvedenému navrhovatel ještě dodal, že většina pozemků tvořících dle napadeného územního plánu zastavitelné plochy je ve vlastnictví odpůrce a některé z těchto pozemků by mohly být stejně jako v minulosti předmětem developerského projektu. Poukázal současně na to, že s ohledem na výše zmíněný regulační plán se snažil jeden ze svých pozemků oplotit a využít ho k podnikatelským účelům. I přes dlouhodobou snahu však jeho žádostem v územním a stavebním řízení nebylo vyhověno. Upozornil v této souvislosti na přílišnou formalizaci a zaujatost stavebního úřadu, přičemž mu nebylo umožněno pozemek oplotit, natož postavit tam drobnou stavbu. Při svých aktivitách týkajících se úmyslu pozemek v souladu s regulačním plánem zastavět se setkal pouze s obstrukcemi ze strany příslušných orgánů, přičemž napadený územní plán navrhovateli znemožňuje na daných pozemcích jakýkoliv záměr realizovat. Odpůrce navrhl zamítnutí návrhu. Uvedl, že napadený územní plán nabyl účinnosti dne 31. 10. 2013 a pokud byl návrh podán dne 1. l1. 2016, stalo se tak po uplynutí zákonné lhůty. Odpůrci není zřejmý důvod, pro který navrhovatel s návrhem čekal až na konec této lhůty. Uvedl dále, že pořízení územního plánu bylo schváleno dne 17. 5. 2010 za platnosti regulačního plánu pořízeného dle tehdy účinného stavebního zákona. Do zadání územního plánu byla pojata zastavitelná území z regulačního plánu a mimo jiné se jednalo i o plochy Z4, Z5 (s využitím jako plochy smíšené obytné) a Z6 (s využitím jako plocha výroby a skladování). Odpůrce dále podrobně shrnul průběh pořizování územního plánu a především zdůraznil, že na základě vyhodnocení výsledků projednání jeho konceptu byly vyhotoveny pokyny pro zpracování návrhu, jež zastupitelstvo schválilo dne 18. 2. 2013. Pokynem č. PZ*3 byla vypuštěna zastavitelná plocha Z6, a to pro nesouhlas orgánu státní památkové péče, orgánu ochrany přírody a orgánu posuzování vlivů na životní prostředí. Pokynem PZ*10 byly vypuštěny zastavitelné plochy Z4 a Z5 z důvodu významného negativního vlivu na předmět ochrany přírody Natura 2000. Na základě pokynů pro zpracování byl pak zpracován návrh územního plánu, kde již uvedené plochy jako zastavitelné nefigurovaly, protože byly po projednání konceptu vypuštěny, a to nikoliv z vůle odpůrce, ale na základě závazných stanovisek dotčených orgánů. Návrh územního plánu byl vystaven od 11. 5. do 18. 6. 2013 a veřejné projednání se konalo dne 11. 6. 2013. Navrhovatel uplatnil proti návrhu námitku, kterou pořizovatel vyhodnotil a učinil k ní závěr s odůvodněním. Odpůrce má za to, že popsaný postup vedoucí k vydání územního plánu byl zákonný. Územní plán důsledně naplňuje hlavní cíle územního plánování stanovené v § 18 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Byly respektovány i ostatní ustanovení stavebního zákona a zejména stanoviska dotčených orgánů. K argumentaci navrhovatele týkající se zkrácení na jeho vlastnickém právu odpůrce odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 1 Ao 1/2009-120, a dodal, že zastavitelné plochy Z4 a Z5 byly z územního plánu vypuštěny z důvodu významně negativního vlivu na předmět ochrany přírody Natura 2000, a to na základě požadavku Krajského úřadu Středočeského kraje jako orgánu příslušného k posuzování vlivů na životní prostředí (SEA) a příslušného orgánu ochrany přírody k posuzování vlivů na předmět ochrany přírody Natura 2000, i v souladu se závěry vyhodnocení vlivů konceptu územního plánu na evropsky významné lokality nebo ptačí oblasti zpracované autorizovanou osobou. Odpůrce je přesvědčen, že vydáním napadeného územního plánu nedošlo k nepřiměřené regulaci, nadto u pozemků navrhovatele nedošlo k zásadní změně, protože (jak sám připustil), možnost stavět na těchto pozemcích ani předtím nenastala. Při jednání u soudu účastníci setrvali na svých písemných podáních. Navrhovatel uvedl, že navrhuje zrušit napadený územní plán, případně alespoň jeho část, pokud jde o plochy Z4, Z5 a Z6. V minulosti regulační plán i koncept územního plánu počítal se zastavitelností daných ploch a stanovil pro zastavitelnost podmínky. Napadeným územním plánem však bylo významně dotčeno vlastnické právo navrhovatele, a to jen na základě stanoviska Natura 2000, přičemž ani z tohoto stanoviska neplyne dostatečné zdůvodnění toho, proč odpůrce zvolil tak razantní řešení. Navrhovatel připomněl též nedostatečné vypořádání námitek svých i ostatních účastníků ve vztahu k návrhu k územnímu plánu, kdy tohoto vypořádání obsahuje pouze odkaz na dané stanovisko. Odpůrce při jednání pouze připomněl, že postup při přijímání územního plánu byl zcela v souladu se zákonem a byly respektovány principy subsidiarity a minimalizace zásahů do vlastnického práva. Zvolené řešení bylo v podstatě odpůrci „nakázáno“ nadřízenými správními orgány. S námitkami účastníků včetně navrhovatele se odpůrce vypořádal dostatečně a z hlediska doby, kdy se tak stalo, se jednalo o způsob vypořádání zcela standardní. Krajský soud v Praze se nejprve zabýval otázkou, zda jsou splněny podmínky řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy [§ 101a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 9 Ao 1/2008-34], kterými jsou existence opatření obecné povahy, aktivní legitimace navrhovatele a formulace závěrečného návrhu, resp. obecně splnění všech formálních náležitostí návrhu (§ 101b odst. 2 s. ř. s.). Další podmínkou pak je včasnost návrhu (§ 101b odst. 1 s. ř. s.). Územní plán se vydává na základě § 43 odst. 4 stavebního zákona formou opatření obecné povahy. V dané věci byl územní plán skutečně vydán formou opatření obecné povahy (opatření obecné povahy ze dne 14. 10. 2013, č. 1/2013/OOP). Toto opatření obecné povahy bylo v souladu s § 173 odst. 1 správního řádu oznámeno veřejnou vyhláškou, která byla vyvěšena na úřední desku odpůrce dne 16. 10. 2013 a sejmuta dne 1. 11. 2013. Veřejná vyhláška tak byla vyvěšena na úřední desce po předepsanou patnáctidenní lhůtu, přičemž územní plán nabyl účinnosti dne 31. 10. 2013. Napadený akt je tedy opatřením obecné povahy, které bylo řádně vydáno a je účinné. Tato podmínka řízení tak je splněna. Aktivně legitimovaným k podání návrhu na zrušení části opatření obecné povahy je ve smyslu § 101a odst. 1 s. ř. s. ten, kdo tvrdí, že byl zkrácen na svých právech vydaným opatřením obecné povahy. Aktivní legitimace navrhovatele se tak zakládá pouhým tvrzením dotčení na jeho právech. Navrhovatel je, jak v projednávané věci vyplývá z katastru nemovitostí a grafické části napadeného opatření obecné povahy, vlastníkem pozemků dotčených územním plánem (pozemky parc. č. x v k. ú. L.). Navrhovatel současně tvrdí, že napadeným územním plánem a změnou využití uvedených pozemků oproti předchozímu stavu (regulačnímu plánu) byl zkrácen na svých právech. Dotčení navrhovatele napadeným územním plánem ostatně odpůrce nezpochybňuje, a navrhovatel tedy je v projednávané věci k podání návrhu aktivně procesně legitimován. Splněna je též podmínka formulace závěrečného návrhu, neboť navrhovatel ve svém návrhu jednoznačně vymezuje, čeho se domáhá. Návrh kromě petitu obsahuje i další náležitosti požadované § 101b odst. 2 s. ř. s. a je včasný, neboť byl podán ve lhůtě podle § 101b odst. 1 s. ř. s. (napadený územní plán nabyl účinnosti dne 31. 10. 2013 a návrh byl podán k poštovní přepravě dne 31. 10. 2016). Při rozhodování o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části je soud vázán rozsahem a důvody návrhu (§ 101d odst. 1 s. ř. s.). Toto pravidlo soudního přezkumu opatření obecné povahy bylo zavedeno s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 303/2011 Sb. Podle dřívější úpravy soud nebyl vázán právními důvody návrhu; mohl tak napadené opatření obecné povahy nebo jeho část zrušit i z jiných důvodů než z těch, které navrhovatel vytkl. Aplikoval vždy kompletní algoritmus (test) přezkumu, který byl pro tyto účely vymezen judikaturou Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek čj. 1 Ao 1/2005-98). Těmito kroky algoritmu jsou: 1) přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy; 2) přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti; 3) přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným procesním postupem; 4) přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu se zákonem, v tomto kroku ve smyslu souladu s hmotným právem; 5) přezkum obsahu napadeného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality, tedy konkrétně, zda napadené opatření obecné povahy vůbec umožňuje dosáhnout sledovaný cíl, zda opatření obecné povahy a sledovaný cíl spolu logicky souvisí a zda cíle nelze lépe dosáhnout jiným prostředkem, jakož i zda opatření obecné povahy omezuje své adresáty co nejméně; v neposlední řadě soud také zkoumá, zda je následek napadeného opatření obecné povahy úměrný sledovanému cíli. Nově formulovaným §101d odst. 1 s. ř. s. však dochází k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Soud tedy při přezkumu opatření obecné povahy bude algoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu aplikovat pouze za předpokladu, že navrhovatel všechny jeho kroky zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s., viz k tomu např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 As 195/2014-47, bod 15). Při věcném posouzení návrhu soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání opatření obecné povahy (§ 101b odst. 3 s. ř. s.). Jak plyne z výše reprodukovaného návrhu, navrhovatelem uplatněné návrhové body, vyjma jeho pochyb týkajících se odůvodnění opatření obecné povahy jako takového, spočívají jednak v námitce nedostatečného odůvodnění rozhodnutí o jeho námitkách vznesených proti návrhu napadeného územním plánu (třetí krok výše popsaného algoritmu přezkumu), a jednak v namítané nepřiměřenosti zvolené úpravy funkčního využití daných pozemků (pátý krok citovaného algoritmu). S ohledem na výše již zmíněnou vázanost návrhovými body není soud oprávněn hodnotit zákonnost napadeného územního plánu z jiných než navrhovatelem uplatněných hledisek, k čemuž soud dodává, že míra podoba a precizace žalobních (návrhových) bodů do značné míry předurčuje, jaké právní ochrany se žalobci (navrhovateli) u soudu dostane. Čím je žalobní (návrhový) bod obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není na místě, aby soud za žalobce (navrhovatele) spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci advokáta navrhovatele (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 4 As 3/2008- 78). Krajský soud v Praze ze správního spisu v dané věci především ověřil, že v konceptu územního plánu odpůrce jsou plochy označené jako Z4 a Z5 zařazeny jako plochy SV (plochy smíšení obytné – venkovské) a plocha Z 6 jako plocha VL (plocha výrobní a skladování – lehká výroba). Ke konceptu územního plánu v této podobě bylo mimo jiní zpracováno vyhodnocení jeho vlivů na udržitelný rozvoj území a na životní prostředí (ze srpna 2012 odpovědným řešitelem Mgr. V.), v němž je ve vztahu k ploše Z6 mimo jiné uvedeno „z hlediska zákonem definovaných hodnot lze vidět vymezení návrhové plochy … problematické především s ohledem na kulturně-historické dominanty v území, harmonické měřítko, popř. i harmonické vztahy v území … plocha se nachází cca 300 metrů od L. památníku… Obecně lze konstatovat (i s ohledem na historický odkaz), že na území obce L. budování plošně rozlehlých průmyslových (skladových či výrobních) areálů není žádoucí.“ Ve vztahu k plochám Z4 a Z5 pak uvádí, že „i přes značnou vizuální exponovanost předmětných ploch rozšíření souvislé zástavby nových domů při dodržení architektonických zvyklostí nezpůsobí takový zásah do krajinného rázu území, který by představoval zásadně nepříznivý vliv na charakter území a jeho hodnoty. S ohledem na historický vývoj sídel … však takový rozvoj zástavby nemá zřetelnější analogii. Žádoucí je proto zvážit rozšíření obytné zástavby pouze v rozsahu ploch Z1 a Z3“. Pokud jde o hodnocení konceptu ve vztahu k evropsky významným lokalitám (dál jen „EVL“), shledalo citované vyhodnocení v případě EVL Z. potok významně negativní vliv ploch Z4 i Z5 s odůvodněním, že stávající ČOV nezaručuje požadované čištění odpadních vod. Plochu Z6 je pak nutno podle citovaného vyhodnocení dále posuzovat v rámci vyhodnocení kumulativních vlivů. Závěrem pak s ohledem na výše uvedené v případě plochy Z6 dané vyhodnocení doporučuje vyřadit ji definitivně ze zamýšleného využití, u ploch Z4 a Z5 připouští, že by se výhledově mohly začlenit do územního plánu v případě, že „obecní ČOV bude intenzifikována na dostatečnou kapacitu (změna ÚP by musela proběhnout až po intenzifikaci).“ Jak ze správního spisu dále plyne, v rámci návrhu územního plánu (zpracovaného v dubnu 2013) se dotčené pozemky navrhovatele (č. x), jež byly součástí shora uvedených ploch Z4-Z6, již nacházejí v rámci ploch NZ (plochy zemědělské). Odůvodnění návrhu odkazuje v této souvislosti na pokyny pro zpracování, přičemž předmětem pokynu PZ*3 bylo ve vztahu k ploše Z6 „vypustit pro nesouhlas orgánu státní památkové péče, orgánu ochrany přírody a orgánu posuzování vlivů na životní prostředí“, předmětem pokynu PZ*10 pak bylo „zastavitelné plochy Z4 a Z5 vypustit z důvodu významného negativního vlivu na předmět ochrany přírody Natura 2000“. Součástí správního spisu je v této souvislosti stanovisko k vyhodnocení vlivů územně plánovací dokumentace na životní prostředí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 5. 12. 2012, čj. 173207/2012/KUSK, které pro fázi vydaní a uplatňování územního plánu stanovuje podmínky, mezi nimiž je mimo jiné podmínka „vyřadit z územního plánu lokality Z4, Z5 a Z6“. Toto stanovisko v dané souvislosti odkazuje na výše již zmíněné vyhodnocení a předpoklad navýšení produkce odpadních vod v obci a jejich vliv na předmět ochrany EVL Z. potok, k čemuž byl vyhodnocen významný negativní vliv ploch Z4 a Z5 a z důvodu významné kumulace s dalšími negativními vlivy a aktuálnímu stavu populace předmětu ochrany byly vyhodnoceny významné negativní vlivy u ploch Z4, Z5 a Z6. Umísťování nových ploch pro výrobu představuje dle stanoviska významnou zátěž ekosystému uvedené lokality. Koordinované stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 19. 10. 2012, čj. 129552/2012/KUSK, pak obsahuje nesouhlasné stanovisko odboru kultury a památkové péče, které se týká i plochy Z6, k níž mimo jiné výslovně uvádí, že „vznik dominanty v blízkosti NKP znehodnocující celkové pohledy na pietní území a jeho okolí je z hlediska ochrany památkových hodnot nepřípustný.“ K veřejnému projednání návrhu územního plánu konaného dne 11. 6. 2013 pak vznesl navrhovatel námitky (společně s M. J.). Nejprve v obecné rovině zpochybnil zásadní redukci zastavitelných ploch a poukázal na to, že v dohodnutém rozdělení napojení na novou ČOV je pro obec počítáno s 800 EO (ekvivalentní obyvatel, pozn. soudu), zatím je jich však využito pouze 500. Dále zdůraznil, že pokyny památkářů paradoxně necitlivě zasahují potomky při lidické tragédii nejvíce postižených obyvatel. U plochy Z6 poukázal na to, že případný negativní vliv na životní prostředí může být dostatečně ošetřen (ne)přípustným využitím území a s takovou zónou počítal i poválečný projekt obnovy obce, přičemž památkáři a ochránci životního prostředí by měli „přehodnotit svoje názory poplatné totalitním vyhláškám, vládním usnesením apod. Tvrdit, že … plocha je pohledově provázána a areálem NKP je účelový nesmysl“. Ve vztahu k plochám Z4 a Z5 též navrhl zachovat zastavitelnost a „stavební činnost povolit do vyčerpání volné kapacity ČOV. Urychleně zahájit práce na realizaci zvýšení kapacity této ČOV.“ Těmto námitkám nebylo vyhověno, přičemž návrh rozhodnutí o námitkách předložil odpůrce dotčeným orgánů, kdy především z koordinovaného stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 13. 9. 2013, čj. 122879/2013/KUSK, vyplývá, že krajský úřad nevznesl k návrhu rozhodnutí o námitkách žádné připomínky. V rámci argumentace vznesené navrhovatelem lze nejprve vysledovat zpochybnění samotného odůvodnění napadeného územního plánu jako takového, kdy navrhovatel výslovně zmiňuje jeho „zmatečnost“ a „neporozumění“ jeho částem týkajícím se sporných pozemků. Vzhledem k tomu, že přezkoumatelnost odůvodnění je základním předpokladem pro další přezkum opatření obecné povahy, zabýval se soud nejprve touto otázkou. K tomu je nutno předeslat, že především nelze zaměňovat nepřezkoumatelnost odůvodnění opatření obecné povahy na straně jedné s nezákonností či nesprávností zvoleného věcného řešení na straně druhé. Stejně tak je třeba zdůraznit, že není možno důvodně požadovat po pořizovateli územního plánu, resp. odpůrci, aby odůvodnění napadeného opatření obecné povahy obsahovalo zcela detailní argumentaci týkající se využití jednotlivých pozemků. V projednávané věci je soud toho názoru, že pochybnostem navrhovatele týkajícím se odůvodnění napadeného územního plánu nelze přisvědčit. Otázkou vypuštění zastavitelných ploch Z4-Z6 se (byť stručně) zabývá již samotná textová část odůvodnění napadeného územního plánu (viz jeho str. 5), k čemuž lze poznamenat, že odůvodnění opatření obecné povahy je nutno vnímat v celém jeho kontextu a nikoliv izolovaně posuzovat nepřezkoumatelnost jeho jednotlivých částí. Otázkou změny týkající se výše zmíněných ploch se opatření obecné povahy zabývá i v rámci vypořádání námitek jednotlivých dotčených subjektů včetně navrhovatele (tohoto se ostatně týká i samostatný návrhový bod, kterému se bude soud věnovat později) a souvisí s ní též stanoviska dotčených orgánů a další podklady, z nichž některé již byly zmíněny v rámci výše učiněné reprodukce podstatných součástí správního spisu zmíněny. Nelze tedy souhlasit s navrhovatelem v tom, že není zřejmé, na základě jakých podkladů dospěl odpůrce k závěru, že na daných pozemcích je bezpodmínečně zakázáno stavět a proč redukuje počet zastavitelných ploch. Úvahy dotčených orgánů vedoucí ke zmíněným závěrům jsou pak z výše citovaných stanovisek jasně seznatelné. Pokud pak jde o navrhovatelem zmiňovaný rozpor odůvodnění územního plánu týkající se EVL a prvků soustavy Natura 2000, upozorňuje soud na to, že je nutno rozlišovat mezi tím, zda se takový prvek na území obce nachází (odůvodnění územního plánu uvádí, že na území obce L. se EVL nenachází) a mezi tím, zda způsob využití některých ploch na území obce může mít negativní vliv na EVL nacházející se mimo území (v sousedství) této obce (k čemuž odpůrce v dané věci dospěl). Na takové situaci soud neshledává nic neobvyklého či dokonce zmatečného. Další námitka vznesená navrhovatelem se pak týká vypořádání jím uplatněných námitek proti návrhu územního plánu (v nyní projednávaném návrhu se navrhovatel zmiňuje též o námitkách vznesených proti konceptu územního plánu, ovšem vzhledem k zásadní změně vymezení dotčených ploch pro účely návrhu územního plánu je zřejmé, že návrhový bod dopadá pouze na námitky k návrhu). Relevantní právní úpravu ve vztahu k možnosti vznášet proti návrhu územního plánu námitky či připomínky představuje § 52 stavebního zákona, podle něhož „upravený a posouzený návrh územního plánu, vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území, pokud se zpracovává, a oznámení o konání veřejného projednání pořizovatel doručí veřejnou vyhláškou. Veřejné projednání návrhu a vyhodnocení se koná nejdříve 15 dnů ode dne doručení. K veřejnému projednání pořizovatel přizve jednotlivě obec, pro kterou je územní plán pořizován, dotčené orgány, krajský úřad a sousední obce, a to nejméně 30 dnů předem“ (odst. 1). „Námitky proti návrhu územního plánu mohou podat pouze vlastníci pozemků a staveb dotčených návrhem řešení, oprávněný investor a zástupce veřejnosti“ (odst. 2). „Nejpozději do 7 dnů ode dne veřejného projednání může každý uplatnit své připomínky a dotčené osoby podle odstavce 2 námitky, ve kterých musí uvést odůvodnění, údaje podle katastru nemovitostí dokladující dotčená práva a vymezit území dotčené námitkou. Dotčené orgány a krajský úřad jako nadřízený orgán uplatní ve stejné lhůtě stanoviska k částem řešení, které byly od společného jednání (§ 50) změněny. K později uplatněným stanoviskům, připomínkám a námitkám se nepřihlíží. Dotčené osoby oprávněné k podání námitek musí být na tuto skutečnost upozorněny“ (odst. 3). Ve vztahu k této námitce navrhovatele je třeba předeslat, že striktní požadavky judikatury správních soudů na podobu odůvodnění rozhodnutí o námitkách proti návrhu opatření obecné povahy do určité míry korigoval Ústavní soud, který v nálezu sp. zn. III. ÚS 1669/11 uvedl, že „požadavky vznášené správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami vlastníka pozemku, uplatněnými proti územnímu plánu, nesmí být přemrštěné. Přehnané požadavky jsou totiž výrazem přepjatého formalismu, který ohrožuje funkčnost územního plánování a přispívá k narušení stability systému územního plánování a právních jistot občanů; lze je hodnotit jako nepřípustný zásah do práva na samosprávu. Proto nelze požadavky na rozsah odůvodnění rozhodnutí o námitce nelze absolutizovat a postačuje, jsou-li odpůrkyní určité důvody jejího rozhodnutí uvedeny, a to i když jejich písemné vyjádření není obšírné a detailní a třebaže v určitých pasážích jsou důvody vyjádřeny pouze nepřímo a nepříliš přesvědčivě“. V projednávané věci odpůrce reagoval na výše již citované námitky navrhovatele ve vztahu k využití ploch Z4 – Z6 v odůvodnění napadeného opatření obecné povahy způsobem, který podle názoru zdejší soudu z hlediska zákonnosti obstojí. Ve vztahu k plochám Z4 a Z5 odpůrce nejenže odkázal na pokyny zastupitelstva pro zpracování návrhu územního plánu a výše již zmíněná stanoviska krajského úřadu ze dne 19. 10. 2012 a 5. 12. 2012, ale především konkrétně vymezil, jaký je jejich závěr (negativní vliv na EVL Z. potok). Dodal, že volná kapacita ČOV (a případné její zvýšení) není předmětem územního plánu. Nad rámec tohoto pak v případě plochy Z6 a vypořádání související námitky poukázal na závěry výše uvedeného stanoviska, pokud jde o nepřijatelný zásah do ochranného pásma areálu NKP Památník L. S ohledem na výše uvedené pak nelze v projednávané věci aplikovat ani závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu (na kterou ostatně poukazuje i sám navrhovatel) spočívající v tom, že pokud jsou důvodem nevyhovění námitkám stanoviska dotčených orgánů, musí být jejich podstatný obsah v důvodech rozhodnutí uveden (rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ao 2/2008-62). Ve věci posuzované Nejvyšším správním soudem totiž z rozhodnutí o námitce vůbec neplynulo, „na základě stanovisek, kterých dotčených orgánů bylo rozhodnuto, ani jak tato stanoviska zní, resp. z jakých důvodů dotčené orgány nesouhlasí se zařazením pozemku navrhovatelů mezi pozemky zastavitelné a zda vůbec a jak se postavily tyto orgány k uvedené námitce po té, kdy byla vznesena. Pouhý odkaz na to, že byl rozsah nezastavitelných ploch dohodnut s dotčenými orgány, je zcela nedostatečný“. V projednávané věci je z odůvodnění zcela zřejmé, o jaká stanoviska (jakých orgánů) se rozhodnutí o námitkách opírá a jaký je podstatný závěr těchto stanovisek. Závěry daných stanovisek v projednávané věci ostatně nebyly s ohledem na předchozí průběh pořizování územního plánu (změna zařazení dotčených ploch oproti konceptu) pro navrhovatele zcela překvapivé, přičemž k návrhu odůvodnění navrhovatelem vznesených námitek se dotčené orgány vyjádřily s tím, že nemají připomínky (srov. shora již zmíněné koordinované stanovisko krajského úřadu ze dne 13. 9. 2013). V návaznosti na výše uvedené je sice nutno připustit, že odůvodnění rozhodnutí o námitkách detailně nereaguje na veškeré argumenty navrhovatele, podle názoru zdejšího soudu nicméně není nezákonným postupem odpůrce, pokud výslovně nereaguje na argumentaci spočívající toliko v označení závěrů krajského úřadu za „účelový nesmysl“ či „názor poplatný totalitním vyhláškám“. S ohledem na shora vymezený rozsah přezkumu napadeného opatření obecné povahy je ostatně třeba zdůraznit, že sám navrhovatel v rámci projednávaného návrhu poukazuje na nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí o jeho námitkách jen obecně, aniž by sám uvedl, v jaké části považuje vznesené námitky za nedostatečně vypořádané a jaký takové pochybení odpůrce může mít vliv na zákonnost napadeného opatření obecné povahy. Stejně tak pouze v obecné rovině zůstala zmínka navrhovatele týkající se vypořádán námitek dalších dotčených subjektů, takže se soud ani nemohl zabývat tím, zda by navrhovatel takovým případných pochybením odpůrce mohl být dotčen či nikoliv. Ani tento návrhový bod tedy nemohl zdejší soud shledat důvodným. Namítá-li dále navrhovatel, že napadený územní plán zasáhl do jeho vlastnických práv, a to neproporcionálním způsobem, je k tomu zdejší soud především nucen připomenout, že judikatura správních soudů již vymezila míru, v níž je soud oprávněn zasahovat do procesu územního plánování. Jak v tomto ohledu plyne především z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ao 2/2007-73, v procesu územního plánování „jde o vyvážení zájmů vlastníků dotčených pozemků s ohledem na veřejný zájem, kterým je v nejširším slova smyslu zájem na harmonickém využití území. Tato harmonie může mít nesčíslně podob a ve své podstatě nebude volba konkrétní podoby využití určitého území výsledkem ničeho jiného než určité politické procedury v podobě schvalování územního plánu, v níž je vůle politické jednotky, která o něm rozhoduje, tedy ve své podstatě obce rozhodující svými orgány, omezena, a to nikoli nevýznamně, požadavkem nevybočení z určitých věcných (…) mantinelů daných zákonnými pravidly územního plánování. Uvnitř těchto mantinelů však zůstává vcelku široký prostor pro autonomní rozhodování příslušné politické jednotky. Jinak řečeno – není úkolem soudu stanovovat, jakým způsobem má být určité území využito; jeho úkolem je sledovat, zda příslušná politická jednotka (obec) se při tvorbě územního plánu pohybovala ve shora popsaných mantinelech. Bylo-li tomu tak, je každá varianta využití území, která se takto „vejde“ do mantinelů územního plánování, akceptovatelná a soud není oprávněn politické jednotce vnucovat variantu jinou. Soud brání jednotlivce (a tím zprostředkovaně i celé politické společenství) před excesy v územním plánování a nedodržením zákonných mantinelů, avšak není jeho úkolem sám územní plány dotvářet“. Úkolem soudu tak není určovat, jakým způsobem má být určité území využito a aktivně tak dotvářet územní plánování, ale pouze korigovat extrémy. V procesu územního plánování dochází k vážení řady zájmů soukromých i veřejných a výsledkem pak musí být rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými při zachování právem předvídané proporcionality a ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy. Obecné rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území při zachování výše zmíněných zásad je politickou diskrecí konkrétního zastupitelského orgánu územní samosprávy a vyjadřuje realizaci práva na samosprávu konkrétního územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 6 Ao 6/2010-103). Ze zásady zdrženlivosti tak plyne, že ke zrušení opatření obecné povahy v oblasti územního plánování by měl soud přistoupit, pouze pokud došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku. Ve vztahu k otázce přezkumu proporcionality napadeného opatření obecné povahy je pak třeba připomenout ještě související klíčová východiska konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu plynoucí předně z usnesení jeho rozšířeného senátu čj. 1 Ao 1/2009-120 (jež ostatně zmínil i odpůrce), který v bodě 47 tohoto usnesení dovodil, že „územní plán reguluje možné způsoby využití určitého území. V tomto smyslu představuje významný, byť ve své podstatě spíše nepřímý zásah do vlastnického práva těch, jejichž nemovitosti tomuto nástroji právní regulace podléhají, neboť dotyční vlastníci mohou své vlastnické právo vykonávat pouze v mezích přípustných podle územního plánu. Znamená to především, že jsou omezeni v tom, co se svým pozemkem či stavbou do budoucna mohou činit, na přípustné varianty využití jejich nemovitostí, jež vyplývají z územního plánu. V tomto smyslu může územní plán představovat zásadní omezení ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, jež je jedním ze základních pilířů, na nichž již po staletí stojí západní civilizace a její svobodný rozvoj. Zásahy do vlastnického práva proto musí mít zásadně výjimečnou povahu, musí být prováděny z ústavně legitimních důvodů a jen v nezbytně nutné míře a nejšetrnějším ze způsobů vedoucích ještě rozumně k zamýšlenému cíli, nediskriminačním způsobem a s vyloučením libovůle a být činěny na základě zákona.“ Jak tedy lze z citované judikatury dovodit, hodnocení proporcionality napadeného opatření obecné povahy představuje nedílnou součást jeho soudního přezkumu, kdy v případě územního plánování především není možné připustit zásahy do vlastnického práva vykazující znaky diskriminace, „nerozumnosti“ či libovůle. Jak již bylo výše uvedeno, s ohledem na specifickou podobu procesu územního plánování, jeho význam pro další rozvoj příslušného území i ústavně garantované právo územních samosprávných celků na výkon samosprávy (srov. čl. 99 a násl. Ústavy), však soudní přezkum proporcionality územně plánovací dokumentace nepochybně musí mít své limity. Tyto limity, které lze dovodit z relevantní právní úpravy (viz zejm. § 43 a násl. stavebního zákona) i ze soudní judikatury, spočívají především jak v nezbytném omezení možností zásahů soudu do samotného procesu pořizování územně plánovací dokumentace, tak i v legitimních požadavcích kladených na aktivitu a postup subjektů dotčených územně plánovací dokumentací v průběhu přijímání této dokumentace. V projednávané věci soud v návaznosti na výše uvedené konstatuje, a to s přihlédnutím k podobě sporných částí územního plánu, odůvodnění napadeného opatření obecné povahy a koneckonců i ke zcela unikátnímu prostředí obce Lidice, že zvolené řešení nelze považovat za natolik excesivní či extrémní, že by to odůvodňovalo zásah soudu a vyhovění návrhu. Je zcela zjevné, že odpůrce přihlédl k jednoznačným a odpovídajícím způsobem odůvodněným závěrům dotčených orgánů (reprezentujících veřejný zájem) vyjádřených ve výše označených stanoviscích a zohlednil jejich požadavky směřující zcela zjevně k tomu, aby sporné plochy byly vyjmuty z ploch zastavitelných. Výsledné řešení územního plánu pokud jde o vymezení nově zastavitelných a nezastavitelných ploch se jeví jako logické a především nevykazuje žádné zjevné znaky diskriminace či libovůle odpůrce. Navrhovatel sice v obecné rovině zmiňuje možnost řešení situace prostřednictvím omezení využitelnosti ploch při zachování jejich zastavitelnosti, k tomu je však třeba dodat, že toto své tvrzení blíže neupřesňuje, a to ani co do konkrétních pozemků (plochy Z4 – Z6 jsou značně rozsáhlé a téměř obepínají většinu obce L.), ani co do jím zamýšleného omezení přípustné zastavitelnosti. V tomto ohledu soud nemůže nahrazovat činnost odborných orgánů územního plánování či dokonce procesní aktivitu navrhovatele (nelze ostatně přehlédnout, že písemný návrh v dané věci směřoval ke zrušení napadeného územního plánu jako celku a nikoliv jen některé z jeho částí, což jako možnost navrhovatel označil až při jednání u soudu). Ani obecný poukaz navrhovatele na rozvoj sousední obce pak v tomto ohledu nemůže být relevantní. Jde-li pak o navrhovatelem obecně zmíněné ztráty na tržní hodnotě daných pozemků, poukazuje soud nad rámec výše uvedeného odůvodnění na existenci institutu tzv. náhrady za změnu území (viz zejm. § 102 odst. 2 stavebního zákona, podle něhož za splnění dalších podmínek „vlastníkovi pozemku, kterému vznikla prokazatelná majetková újma v důsledku zrušení určení pozemku k zastavění na základě změny územního plánu nebo vydáním nového územního plánu, náleží náhrada vynaložených nákladů na přípravu výstavby v obvyklé výši, zejména na koupi pozemku, na projektovou přípravu výstavby nebo v souvislosti se snížením hodnoty pozemku, který slouží k zajištění závazku. Tato náhrada náleží též vlastníkovi pozemku nebo osobě, která byla před změnou nebo zrušením regulačního plánu anebo před změnou nebo zrušením územního rozhodnutí, územního souhlasu nebo veřejnoprávní smlouvy nahrazující územní rozhodnutí podle § 94 odst. 3 oprávněna vykonávat práva z nich vyplývající, pokud uvedenou změnou nebo zrušením bylo zrušeno určení k zastavění a vznikla mu prokazatelná majetková újma“). Vzhledem k tomu, že soud žádný z návrhových bodů neshledal důvodným, návrh zamítl (§101d odst. 2 věta druhá s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s., podle něhož má právo na náhradu nákladů řízení před soudem ten účastník, který měl ve věci plný úspěch. Navrhovatel právo na náhradu nákladů řízení nemá, neboť ve věci nebyl úspěšný. Úspěšnému odpůrci přiznal soud náhradu nákladů řízení, která je představována odměnou jeho zástupce, jež se skládá ze tří úkonů právní služby po 3.100 Kč [převzetí zastoupení, sepsání vyjádření k návrhu, účast u jednání podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu], k čemuž je třeba připočítat třikrát režijní paušál po 300 Kč za náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem tedy 10.200 Kč.

Poučení