50 A 2/2014 - 37

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozhodl samosoudcem Alešem Korejtkem ve věci žalobce M.J., nar. „X“, bytem M. 641, Č. T., proti žalovanému Krajskému úřadu Pardubického kraje, Komenského náměstí 125, 532 11 Pardubice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.11.2013, č. j. KrÚ 78891/2013, sp. zn. SpKrÚ 65707/2013 OOPKŽÚ OVV, takto:

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 11. 2013, č. j. KrÚ 78891/2013, sp. zn. SpKrÚ 65707/2013 OOPKŽÚ OVV, se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Krajského úřadu Pardubického kraje(dále též „žalovaný“ či „odvolací správní orgán“) ze dne 14. 11. 2013, č. j. KrÚ 78891/2013, sp. zn. SpKrÚ 65707/2013 OOPKŽÚ OVV (dále též „žalované rozhodnutí“), bylo potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Česká Třebová (dále též „správní orgán prvého stupně“) ze dne 15. 8. 2013, č. j. 1909/2013/PRA/SUL/PRE/33-16, sp. zn. 1909/2013/PRA/SUL/PRE/33-1 (dále též „rozhodnutí správního orgánu prvého stupně“), jímž byl žalobce uznán vinným tím, že na ulici Pražského v České Třebové u domu č. p. 641 na pozemkové parcele č. 66/2 v období min. od 21.1.2013 do 8.3.2013 znečistil veřejné prostranství použitými obaly od pyrotechniky a na ulici Pražského v České Třebové u domu č. p. 641 na pozemkové parcele č. 66/2 od blíže nezjištěné doby v minulosti do 8. 3. 2013 neoprávněně zabral veřejné prostranství o rozloze cca 20m2 stavebním materiálem. Popsaným jednáním měl žalobce naplnit znaky skutkových podstat přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) a h) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o přestupcích“), za což mu byla uložena sankce ve formě pokuty (4.000,-- Kč) a povinnost nahradit náklady řízení spojené s projednáváním přestupků ve výši 1.000,-- Kč. Proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. 11. 2013, č. j. KrÚ 78891/2013, sp. zn. SpKrÚ 65707/2013 OOPKŽÚ OVV, podal žalobce žalobu, v níž namítal, že žalované rozhodnutí je vadné, neboť skutkové závěry správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování a správní orgány postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu s pravidly formální logiky (žalobní body sub 1 a 2). Připomněl, že ve správním spise není založen jediný přímý důkaz, z něhož by bylo možno dovodit, že to byl právě on, kdo na veřejném prostranství „zanechal obaly od pyrotechniky“. Dle žalobce závěr o tom, že znečistil výše zmíněné veřejné prostranství použitými obaly od pyrotechniky, je založen „na nepodložených domněnkách“ a v právním státě „nemůže být nikdo odsouzen“ na základě „indicií“. Přestože se obaly od pyrotechniky nacházely u domu a pozemku ve vlastnictví žalobce, resp. společnosti, jejímž je žalobce vlastníkem a jediným jednatelem, a přestože se jednalo o obaly od pyrotechnických předmětů III. třídy, které mohou být prodány pouze držiteli příslušného oprávnění - průkazu odpalovače - a žalobce je držitelem tohoto průkazu, nelze vyloučit, že si předmětnou pyrotechniku mohl někdo pořídit ilegálně na tržišti a následně u domu žalobce odhodit. Obdobně dle žalobce neexistuje „jediný důkaz“ o tom, že žalobce zabral veřejné prostranství zmíněným stavebním materiálem. Nikdo žalobce neviděl, že by „materiál na místo dovezl, vyložil či jinak umístil“. Není též zřejmé, na základě čeho správní orgány dospěly k závěru, že „kameny složené na městském pozemku vedle nemovitosti žalobce jsou totožné s kameny zabudovanými v této nemovitosti“, když ve věci nebylo zpracováno žádné odborné vyjádření či znalecký posudek. V této souvislosti žalobce upozornil na to, že vlastníkem zmíněných nemovitostí (tedy i „zdi“) je společnost JOHAN- CZECH, spol. s r. o., jejímž je jediným společníkem a jednatelem, nikoliv žalobce. Dále zdůraznil, že jeho vinu nelze dovozovat ani ze skutečnosti, že později „učinil vstřícné gesto a rozhodl se materiál na svůj náklad odstranit“. Dále žalobce vytkl žalovanému (žalobní bod sub 3), že skutky, jichž se měl dopustit, nejsou ve výrokové části rozhodnutí „dostatečně určitě vymezeny“, resp. jsou vymezeny v rozporu s § 77 zákona o přestupcích. Dle žalobce z popisu skutku např. není zřejmé, o jaké konkrétní obaly a od jaké pyrotechniky se mělo jednat, kolik těchto obalů na místě bylo, z jakého materiálu byly obaly vyrobeny, jakých byly rozměrů apod. Žalobci též není zřejmé, jakým jednáním se měl dopustit „záboru“ veřejného prostranství, zda tím, že na veřejné prostranství „materiál“ umístil, nebo tím, že z tohoto prostranství „materiál“ neodstranil. Žalobci proto není jasné, zda jeho „jednání mělo spočívat v konání“, nebo „v opomenutí nějaké povinnosti“. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že ve výroku mělo být též specifikováno množství, druh stavebního materiálu apod. Absence zmíněných údajů zakládá dle žalobce nepřezkoumatelnost výroku žalovaného rozhodnutí. Ze všech výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby soud žalované rozhodnutí a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Vyjádření žalovaného Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odkázal na odůvodnění žalovaného rozhodnutí. K námitce, že skutkový stav, který vzal správní orgán za prokázaný, neměl oporu v provedeném dokazování, neboť na podkladě provedených důkazů nebylo možno dovodit, že by to byl právě žalobce, kdo se dopustil předmětných přestupků, žalovaný uvedl následující: Pokud jde o přestupek podle § 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích (kterého se dopustí ten, kdo poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení), bylo jeho spáchání žalobci prokázáno zejména svědeckými výpověďmi svědků H. a S. a fotodokumentací z místa spáchání přestupku. Jak žalovaný podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, z výpovědí obou těchto svědků jasně vyplynulo, že ani jeden z nich nemá pochybnosti o tom, komu patří předmětný stavební materiál (vlastníkem je žalobce). Svědek S. dokonce uvedl, že mu sám žalobce sdělil, že kameny jsou jeho vlastnictvím. Proti tvrzení žalobce tak stálo tvrzení dvou svědků (řádně poučených o povinnostech svědka, jakož i o přestupku podle § 21 odst. 1 písm. g/ zákona o přestupcích, kterého by se dopustili v případě podání nepravdivé či neúplné svědecké výpovědi), jejichž výpovědi se v podstatě věci shodovaly. Dalším důkazem, který podle žalovaného prokazoval vlastnické právo žalobce k předmětnému stavebnímu materiálu, pak bylo samotné jednání žalobce, který později stavební materiál z veřejného prostranství dobrovolně odstranil, jakož i zaplacení poplatku za zábor veřejného prostranství totožným stavebním materiálem v předchozích letech (k tomu viz i doložený doklad o zaplacení a výpověď svědků). Jde-li o důkazy, kterými měl žalovaný prokázáno, že se žalobce dopustil přestupku podle § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, byť šlo, stejně tak jako v prvním případě, o důkazy nepřímé, tyto spolu souvisely, byly ve vzájemné shodě a tvořily ucelený řetězec, který nevedl k jinému závěru než k tomu, že se předmětného přestupku dopustil žalobce. Těmito důkazy byla fotodokumentace z místa samého, tiskové výstupy z internetu, jakož i o výpověď žalobce, v níž potvrdil, že je jediným držitelem průkazu odpalovače v České Třebové. Pokud se žalobce pozastavoval nad tím, že žalovaný mohl rozhodnout na základě „indicií“, pak k tomu žalovaný uvedl, že dle právní teorie se tento pojem používá běžně jako označení pro nepřímý důkaz. A na základě nepřímých důkazů lze uznat obviněného vinným, pokud jsou dodržena pravidla popsaná výše – žalovaný má za to, že tato pravidla dodržel. Žalovaný zdůraznil, že při hodnocení důkazů postupoval v souladu se zákonem, pečlivě zdůvodnil, proč k tomu kterému důkazu přihlédl a k jinému nikoliv, jaké skutečnosti, dle jeho přesvědčení, konkrétní důkaz prokazoval či naopak vyvracel a jakou přisoudil tomu kterému důkazu hodnotu. Žalovaný vše náležitě popsal v odůvodnění rozhodnutí, na které odkázal. Své rozhodnutí tak žalovaný považuje vzhledem k uvedenému za přesvědčivé a přezkoumatelné. K námitce, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neboť ve výrokové části rozhodnutí není skutek vymezen dostatečně určitým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným a výrok je tak nepřezkoumatelný, žalovaný uvedl, že s tímto názorem žalobce se neztotožňuje, když správní orgán I. stupně vymezil oba skutky v souladu s § 77 zákona o přestupcích, jakož i s § 68 odst. 2 správního řádu tak, aby je nebylo možné zaměnit s žádnými jinými skutky. Žalovaný uzavřel, že provedenými důkazy bylo nade vší pochybnost prokázáno, že se žalobce dopustil jednání, které naplnilo znaky přestupků proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) a h) zákona o přestupcích, a proto navrhl, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. III. Posouzení věci krajským soudem Předně krajský soud připomíná, že podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (dispoziční zásada), které je třeba výslovně formulovat v žalobě (§ 71 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 – 54, z poslední doby např. rozsudek téhož soudu ze dne 18. 7. 2013, č. j. 9 Afs 35/2012 – 42, oba dostupné na www.nssoud.cz). Jestliže žalobce v žalobě vytkne napadenému správnímu rozhodnutí vady jen v obecné rovině, aniž by poukázal na zcela konkrétní skutečnosti, v nichž spatřuje pochybení, je zcela dostatečné, pokud se k takto obecným námitkám vyjádří krajský soud jen v obecné rovině. Není totiž úkolem soudů ve správním soudnictví, aby nahrazovaly činnost žalobce při formulaci žalobních námitek a samy je dotvářely. Tímto postupem by byla ostatně popřena rovnost stran v řízení před soudem a žalovanému správnímu orgánu by byla odňata možnost efektivně hájit své rozhodnutí. Přezkoumá-li soud žalobou napadené rozhodnutí nad rámec žalobních bodů, překročí rámec přezkumné činnosti vymezený v § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud již v minulosti vyslovil, že „jinou vadou řízení před soudem“ s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé je, pokud krajský soud přezkoumá a poté zruší žalobou napadené správní rozhodnutí z důvodu, který nebyl žalobcem uplatněn jako žalobní bod. Takový postup krajského soudu je nejen popřením dispoziční zásady, kterou je ovládáno správní soudnictví, ale znamená i zásah do principu rovnosti účastníků řízení, neboť jim odnímá právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám, které vzal soud za určující pro své zrušující rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2008, č. j. 7 Afs 216/2006-63, dostupný na www.nssoud.cz). Určitý průlom do dispoziční zásady ovládající správní soudnictví představuje povinnost soudu vyslovit rozsudkem nicotnost přezkoumávaného správního rozhodnutí bez návrhu (§ 76 odst. 2 s. ř. s.) a povinnost soudu zrušit napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, přičemž tato povinnost připadá v úvahu jen v případě, kdy tato vada brání přezkoumání žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 12. 2003, č. j. 2 Ads 33/2003-78, a zejména usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 8. 3.2011, č. j. 7 Azs 79/2009-84, obě rozhodnutí dostupná na www.nssoud.cz). Další případy týkající se možnosti tohoto průlomu vymezila judikatura (např. povinnost ex officio přihlédnout k prekluzi v daňovém řízení, k zániku odpovědnosti za přestupek apod.). Nelze též zapomínat, že soud není povinen vyhledávat ve správním spise argumenty svědčící uplatněným žalobním bodům (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2006, č. j. 7 Afs 127/2005-62, dostupný www.nssoud.cz). Dále platí, že samu okolnost, že soud nepřisvědčil argumentaci účastníka řízení, nelze bez dalšího považovat za porušení jeho práv. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že jde o právo jednotlivce na vyhovění jeho návrhu či na rozhodnutí v jeho prospěch (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2773/11, dostupné /stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu/ na http://nalus.usoud.cz). Vzhledem ke skutečnosti, že se část žalobních námitek shoduje již s námitkami uplatněnými v řízení před správními orgány, zdůrazňuje též soud, že není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně opakovat již jednou vyřčené, a proto bude soud v případech shody mezi názorem soudu a odůvodněním žalobou napadeného rozhodnutí odkazovat na toto odůvodnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 – 130 publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS, či rozsudky téhož soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006-86, a ze dne 29. 5. 2013, č. j. 2 Afs 37/2012 – 47, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Závěrem soud dodává, že ačkoliv je povinností orgánů veřejné moci svá rozhodnutí řádně odůvodnit, nelze tuto povinnost interpretovat jako požadavek odpovědi na každou námitku, resp. argument (srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry (proto zpravidla postačuje, jsou –li vypořádány alespoň základní námitky účastníka řízení /srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, č. j. 9Afs 70/2008 – 13, dostupný na www.nssoud.cz/), případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní (což připouští i Ústavní soud – srov. např. usnesení ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. II. ÚS 2774/09 /odstavec 4 odůvodnění/, usnesení ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 609/10 /odstavec 5 odůvodnění/, usnesení ze dne 7. 5. 2009, II. ÚS 515/09 /odstavec 6 odůvodnění/, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2011, č. j. 4 Ads 58/2011 – 72, dostupný na www.nssoud.cz atd.) - tzn., že na určitou námitku lze reagovat i (např.) tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí orgán veřejné moci prezentuje od názoru žalobce odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní tak, že toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval: „[n]ení porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“(srov. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68; srov. obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2013, č. j. 8 Afs 41/2012 - 50, bod 21, nebo ze dne 6. 6. 2013, č. j. 1 Afs 44/2013 - 30, bod 41, popř. ze dne 3. 7. 2013, č. j. 1 As 17/2013 – 50, bod 17). Ostatně i Ústavní soud v případě, že námitky stěžovatelů nejsou způsobilé změnit výrok rozhodnutí, tyto nevypořádává (srov. např. bod 24. nálezu 28. 5. 2009, sp. zn. II.ÚS 2029/08; Ústavní soud zde uvedl: „Ústavní soud se nezabýval dalšími námitkami stěžovatelky, protože by rozhodnutí o nich nebylo způsobilé změnit výrok.“), neboť si je plně vědom toho, že požadavky kladené na orgány veřejné moci - pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání se s námitkami adresátů jejich aktů - nesmí být přemrštěné. Takové přehnané požadavky by byly výrazem přepjatého formalismu, který by ohrožoval funkčnost těchto orgánů, především pak jejich schopnost efektivně (zejména v přiměřené době a v odpovídajícím rozsahu) plnit zákonem jim uložené úkoly. Nyní k jednotlivým žalobním námitkám. Soud se nejprve zabýval námitkou, že skutky, jichž se měl žalobce dopustit, nejsou ve výrokové části žalovaného rozhodnutí „dostatečně určitě vymezeny“. Podle § 77 zákona o přestupcích výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o nároku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1). Výše uvedené zákonné náležitosti žalované rozhodnutí (které tvoří společně s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně jeden celek) obsahuje. Ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvého stupně je jednoznačně uvedeno, kdo (žalobce), kde (na ul. Pražského v České Třebové u domu čp. 641 na pozemkové parcele č. 66/2), kdy (od 21. 1. 2013 min. do 8. 3. 2013 v případě prvého skutku, od blíže nezjištěné doby v minulosti do 8. 3. 2013 v případě druhého skutku) a co učinil (znečistil veřejné prostranství použitými obaly od pyrotechniky v prvém případě a neoprávněně zabral veřejné prostranství o rozloze cca 20m2 stavebním materiálem v druhém případě). V obou případech se prima facie jednalo o komisivní delikty. Skutky, které byly předmětem přestupkového řízení, byly dostatečně určitě identifikovány tak, aby nebylo možno je zaměnit s jinými skutky žalobce či jiné osoby. Skutky byly popsány mateřským jazykem žalobce, jehož znalost (včetně znalosti významů jednotlivých slov) se předpokládá, nebylo proto nezbytné vysvětlovat žalobci význam slov jako „zábor“ apod. Z žaloby a z listin založených ve správním spise (např. z odvolání) je navíc zřejmé, že žalobce neměl a nemá pochybnosti o tom, co bylo předmětem řízení před správními orgány, a postup správních orgánů ho nezbavil možnosti účinně se bránit proti jejich rozhodnutím žalobou ve správním soudnictví a zpochybnit splnění podmínek pro uložení pokuty za výše uvedené přestupky. Výroková část rozhodnutí správního orgánu prvého stupně tedy sama o sobě obstojí. Podrobnější informace pak lze nalézt v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvého stupně a žalovaného rozhodnutí. V této souvislosti je možno připomenout rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2005, č. j. 3 Ads 21/2004-551 (dostupné na www.nssoud.cz), v jehož odůvodnění třetí senát tohoto soudu dospěl k závěru, že pokud rozhodnutí jako celek umožňuje jeho adresátovi seznat, jaké konkrétní jednání je mu vyčítáno, a právní kvalifikaci takového jednání, nelze je považovat za nepřezkoumatelné. In concreto soud v citovaném případě konstatoval, že v „předmětném případě nezpůsobuje neuvedení skutkového vymezení správního deliktu ve výroku nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nesrozumitelnost.(...) Pochybení správního orgánu prvého i druhého stupně spočívající v neuvedení skutkového vymezení jednání, v němž je spatřován správní delikt, ve výrokové části rozhodnutí, je vadou, resp. podstatným porušením ustanovení o řízení před správním orgánem, u něhož je třeba zkoumat, zda tato vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí“. V citovaném případě však takový „vliv soudem ověřeného porušení ustanovení o řízení před správním orgánem zjištěn nebyl“, neboť „v odůvodněních správních rozhodnutí byl skutek, pro nějž byla uložena pokuta, řádně popsán věcně i časově“, nadto „žalobce v důsledku takového řešení nebyl zbaven možnosti účinně se bránit proti rozhodnutí stěžovatele žalobou ve správním soudnictví a zpochybnit splnění podmínek pro uložení pokuty za správní delikt, zejména naplnění skutkové podstaty takového deliktu, čehož také v plném rozsahu využil.“ Žalobci lze přisvědčit, že by jistě mohl (avšak nemusel) být popis skutků ve výrokové části rozhodnutí správního orgánu prvého stupně i podrobnější. Nicméně je si třeba uvědomit, že nelze klást stejné požadavky na řízení a z něho vzešlý rozsudek trestního soudu odsuzující pachatele trestného činu vraždy k dlouholetému trestu odnětí svobody a na řízení a z něho vzešlé rozhodnutí správního orgánu, kterým se pachateli přestupku proti veřejnému pořádku ukládá sankce ve formě pokuty v zanedbatelné výši.1 Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí konstatoval, že kvalita procesu (a výstupů z tohoto procesu, tj. rozhodnutí) musí odpovídat právům a povinnostem, o kterých se jedná, tedy tomu, co je v daném případě „ve hře“. Přehnané (přemrštěné) požadavky na činnost správních orgánů jsou výrazem přepjatého formalismu a ohrožují funkčnost veřejné správy (srov. – mutatis mutandis – nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11).Tato námitka proto není důvodná. Důvodné však nejsou ani námitky, že žalované rozhodnutí je vadné, neboť skutkové závěry správních orgánů nemají oporu v provedeném dokazování a správní orgány postupovaly při hodnocení důkazů v rozporu s pravidly formální logiky (žalobní body sub 1 a 2). Předně je vhodné připomenout, že neplatí žalobcem předložená teze, že v právním státě „nemůže být nikdo odsouzen“ na základě „indicií“. Indicie, jak by žalobce zjistil např. nahlédnutím do akademického slovníku cizích slov, je (práv.) nepřímý důkaz. Dle ustálené judikatury lze dovozovat odpovědnost za přestupek i z nepřímých důkazů, pokud tvoří 1Nadto nelze klást rovnítko mezi trestní řízení a řízení o přestupcích. Jakkoli existuje podobnost mezi trestním a přestupkovým řízení, není možno zásadní rozdíly mezi nimi přehlížet (srov. např. předposlední odstavec usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 1845/08, či plenární nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09). ucelený, logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. V daném případě dospěl žalovaný k následujícím skutkovým a právním závěrům (citace kurzivou): „Pokud jde o věcnou stránku případu, krajský úřad se zcela ztotožňuje se závěrem správního orgánu, že skutky, které naplňují znaky skutkové podstaty přestupků podle § 47 odst. 1 písm. d) a h) zákona o přestupcích, se staly a podle shromážděných důkazů, zejména výpovědí svědků, je nepochybné, že jej spáchal obviněný a že byl naplněn jak formální, tak i materiální znak předmětného přestupku. Přestupku podle § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích se dopustí ten, kdo znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství. Přestupku podle § 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích se pak dopustí ten, kdo poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení. Pokud se týká pojmu veřejného prostranství, jde stejně tak jako u pojmu „veřejný pořádek“ o právně neurčitý pojem, což znamená, že tento pojem není legálně definován (k pojmu „veřejný pořádek“ viz pouze příkladný výčet v § 34 zákona o obcích). Obecně lze ovšem říci, že pod ním lze rozumět místa, která slouží k veřejnému užívání, a to, ať už jsou v soukromém vlastnictví či vlastnictví obce (př.: ulice, parky…). Veřejným pořádkem, jakožto zájmem, který je touto skupinou přestupků chráněn, lze pak rozumět souhrn pravidel chování na veřejnosti, vymezených tou kterou společností – v ní vytvořených a zažitých, které si společnost sama vytvořila a které jsou obsaženy ať už v právních normách či pouze v nepsaných pravidlech chování. Jejich dodržování je pak dle názoru této společnosti vnímáno jako podmínka pro klidné vzájemné soužití, a je tedy i v zájmu celé společnosti. Pro naplnění skutkové podstaty obou výše uvedených přestupků pak postačí zavinění ve formě nedbalosti. Podle názoru krajského úřadu bylo protiprávní jednání obviněného, které správní orgán kvalifikoval jako přestupek proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích, prokázáno, a to zejména svědeckými výpověďmi svědků H. a S. a fotodokumentací z místa. Svědek H. vypověděl na ústním jednání, že na neoprávněný zábor ho upozornila společnost Eko-Bi, na základě čehož byla na místě provedena fotodokumentace a svědek taktéž kontaktoval obviněného za účelem zjednání nápravy. Obviněný nejdřív tvrdil, že se materiál nachází na jeho pozemku, když po upozornění, že část se ho nachází i na obecním pozemku, slíbil, že to napraví, že si to přerovná. Policie provedla na žádost svědka po 14 dnech kontrolu na místě, když zjistila, že tento materiál byl částečně přerovnán, ale stále se částečně nacházel na městském pozemku, a proto věc byla předána k projednání pro podezření ze spáchání přestupku. K dotazu správního orgánu pak svědek uvedl, že obviněný výslovně neříkal, že by byl materiál jeho, ale z rozhovoru to vyplynulo, mluvili ale jen o kamenech. Dále dodal, že se nejedná o první případ, kdy dříve řešili s obviněným skládku sypkého materiálu, přičemž k nápravě došlo až za delší dobu. Dále uvedl, že i dříve si obviněný uskladnil stavební materiál, který částečně zasahoval do místní komunikace, když na upozornění si požádal o zábor, ale docházelo k překročení lhůty povolení – vždy buď požádal či prodloužil zábor nebo materiál odstranil. I v minulosti tam byly skladovány kameny – jednalo se o stejný druh kamení, který je na fotodokumentaci ze dne 4. 3. 2013, ale bylo jich méně, protože se to tam v té době nevešlo. K dotazu, zda-li v telefonu naznačil obviněný, že materiál není jeho, svědek uvedl, že nenaznačil; on navrhl termín a obviněný přislíbil nápravu. Ze všech okolností tedy bylo zřejmé, že je materiál jeho. K dotazu obviněného, zda-li viděl, jak tam ty kameny, lešení či suť skládal, svědek uvedl, že ne, byl na prohlídce jen jednou, ale na místě prováděl kontrolu jeho kolega a většinou firma Eko-Bi. Svědek S. vypověděl, že může potvrdit, že obviněný měl na veřejném prostranství složený nejen kámen, ale i písek, který byl přímo na komunikaci – je to tak minimálně rok – ten písek odklidil, ale kámen tam zůstal. Stoprocentně to byl jeho kámen – ze samého zdil, bylo i vidět, že to je úplně stejný kámen; nedodělal to. Když tam na podzim 2012 stavěli silnici, aby bylo možné dát tam obrubníky, bylo třeba, aby si odrovnal kameny – několikrát ho upozorňoval osobně on i pan V. z odboru investic. On ty kameny neuklidil, uklidil je až pozdě, kdy byla dokončena rekonstrukce a z toho důvodu upravení a osetí zeleného pásu muselo být provedeno jejich firmou Eko-Bi. Opakovaně při rozhoru s ním mu obviněný řekl, že kameny jsou jeho vlastnictvím. Dále svědek dodal, že kameny jsou na městském pozemku hodně dlouho, min. 5 let – po celou dobu ho upozorňoval, že je tam mít nemůže a upozorňovala ho i městská policie. Z uvedených výpovědí je tedy zřejmé, že ani jeden svědek, který ohledně složení materiálu na městském pozemku s odvolatelem jednal, nemá pochybnosti o tom, komu patří předmětný stavební materiál. Ve svých výpovědích navíc dodávají, že z hovoru vždy vyplynulo, že vlastníkem je odvolatel – svědek S. dokonce uvedl, že mu sám obviněný výslovně řekl, že kameny jsou jeho vlastnictvím. Proti tvrzení odvolatele, který vlastnictví ke stavebnímu materiálu popírá, tak stojí tvrzení obou svědků. Jejich výpovědi se navíc v základu věci shodují (oba potvrzují dlouhodobý zábor pozemku ze strany odvolatele stavebním materiálem a oba se shodují na tom, že není pochyb o vlastnictví tohoto materiálu) a je nutné i dodat, že zároveň oba byli poučeni o povinnosti svědka - vypovídat pravdivě a rovněž o přestupku podle § 21 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, kterého by se dopustili v případě podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi. Navíc tvrzení odvolatele, že materiál není jeho a nechal ho odklidit jen pro „klid duše“ jistě proti tomuto svědectví neobstojí. Pokud by nebyl materiál jeho, jistě by ho sám neodklízel či, jak uvádí, by s ním nenechal disponovat někoho jiného – tím by se vystavoval dalšímu případnému řízení o protiprávním jednání, když nikdo nemůže nakládat s tím, co není v jeho vlastnictví (aniž by mu vlastník dal souhlas). Navíc, pokud jde o totožný materiál, pro nějž v předchozích letech odvolatel žádal o povolení záboru či za tento zábor zaplatil poplatek, jde o další důkaz o tom, že právě odvolatel je vlastníkem tohoto materiálu. Těžko by opět platil za zábor něčeho, co není jeho. Skutečnost, že jde alespoň v případě kamenů o totožný materiál, pro který odvolatel žádal o povolení k záboru, potvrdil i svědek S., který uvádí, že tyto kameny zde leží již 5 let a svědek H., který uvedl, že poplatek byl naposledy placen v roce 2010 – což je méně než 5 let. Krajský úřad nadto konstatuje, že z předložené fotodokumentace ze dne 4. 3. 2013 je zřejmé, že kameny složené na městském pozemku vedle nemovitosti odvolatele jsou totožné s kameny zabudovanými v této nemovitosti. Jde tedy o další důkaz toho, že tyto kameny patří majiteli domu, a tedy odvolateli (podle náhledu do katastru nemovitostí je majitelem nemovitosti společnost JOHAN-CZECH, spol. s r.o., jejímž jednatelem je odvolatel, který je tak osobou oprávněnou ve věcech společnosti samostatně jednat). Pokud se týká přestupku proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, tento byl podle názoru odvolacího orgánu odvolateli prokázán zejména fotodokumentací z místa a informací o pyrotechnice, kterou správní orgán opatřil z internetu a řádně provedl na ústním jednání jako důkaz a kterou konfrontoval s výpovědí obviněného k tomuto skutku. Podle fotodokumentace pořízené dne 4. 3. 2013 správním orgánem je zjevné, že se na předmětném místě nacházely celkem dva použité obaly od pyrotechniky „24 shots colour peony“ od obchodní společnosti TARRA, které se podle spisové dokumentace měly na místě nacházet i dne 8. 3. 2013, kdy správní orgán provedl na místě následné šetření. Byť odvolatel popírá, že by tyto obaly použil on, a tedy je i na předmětném místě zanechal, je nutné konstatovat, že byť se jedná o nepřímé důkazy – fotodokumentací a informací o předmětné pyrotechnice pořízené správním orgánem z internetové adresy www.tarra.cz, lze, jak konstatoval i správní orgán, na základě nich dospět k závěru, že tento přestupek spáchal obviněný. Podle informace založené správním orgánem do spisu se v případě této pyrotechniky jedná a pyrotechniku III. třídy, k jejímuž zakoupení je nutné mít oprávnění – průkaz odpalovače (je zde výslovně uvedeno „Upozornění: zboží bude zasláno pouze na základě doložení průkazu odpalovače“). Tuto licenci, jak sám potvrdil, odvolatel vlastní (podle výpisu z živnostenského rejstříku má odvolatel i jako další předmět podnikání provádění trhacích a ohňostrojových akcí), když navíc sám uvedl, že nikdo jiný z České Třebové tuto licenci nevlastní. Uvedl, že používá i pyrotechniku zn. Tarra. Pokud tedy nikdo jiný než ten, kdo licenci vlastní, tuto pyrotechniku pořídit a obsluhovat nemůže, vede tato indicie k odvolateli. Další indicií, která ukazuje taktéž na odvolatele, je právě ona fotodokumentace, která potvrzuje, že obaly od pyrotechniky se nacházely ihned u domu a pozemku odvolatele, a jak uvedl i správní orgán – ihned vedle automobilu, který zde odvolatel pravidelně parkuje (to je zjevné i z doložené fotografie). Byť tedy v řízení neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že odvolatel tyto obaly použil a hlavně, že je zde odhodil a tím se dopustil předmětného přestupku, tyto výše uvedené nepřímé důkazy tvoří ucelený řetězec, který vede k závěru o vině odvolatele a nikoli o dalším jiném, jak také zkonstatoval správní orgán. Navíc zejména informace o pyrotechnice vyvrátila i obhajobu odvolatele založenou na tom, že se tato pyrotechnika prodává běžně v nákupních centrech, a tedy si ji mohl koupit a zanechat na městském pozemku kdokoliv. Z uvedeného je tak zřejmé, že výpověď odvolatele není minimálně v této části věrohodná a s ohledem na to k ní tak správní i odvolací orgán v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů přistupuje a poměřuje ve vztahu k ostatním důkazům ve věci.“ Z výše citovaného je patrno, že žalovaný pečlivě odůvodnil, jaká konkrétní skutková zjištění učinil z tohoto kterého důkazu (důkazního prostředku), přičemž jeho závěrům nelze nic vytknout. Soud se proto neztotožňuje s žalobcem, že skutková zjištění učiněná žalovaným nemají oporu v provedeném dokazování. Žalovaný důkazy hodnotil v souladu se zákonem a respektoval přitom pravidla formální logiky. Jestliže se na veřejném prostranstvím na ulici Pražského mezi nemovitostí (dům č. p. 641) ve vlastnictví žalobce, resp. společnosti JOHAN- CZECH, spol. s r.o. (společnost s předmětem podnikání – mimo jiné - provádění trhacích a ohňostrojných prací, jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalobce, bytem - dle obchodního rejstříku - Moravská 641, 560 02 Česká Třebová), a vozidlem s nápisem M. J. nalezly obaly od pyrotechnických předmětů III. třídy (viz fotodokumentaci založenou ve správním spise), které mohou být prodány pouze držiteli příslušného oprávnění - průkazu odpalovače (viz § 8 odst. 5 vyhl. č. 174/1992 Sb.), přičemž žalobce je dle svých vlastních slov jediným držitelem tohoto průkazu v České Třebové, pak nelze označit závěr žalovaného, že to byl žalobce, kdo znečistil veřejné prostranství obaly od zmíněné pyrotechniky, jako nesprávný, ale naopak jako zcela logický (na tomto místě soud připomíná notoricky známý logický princip zvaný Occamova břitva, podle něhož nejpravděpodobnějším vysvětlením bývá to nejméně komplikované) a přesvědčivý, zvláště když alternativní verze reality, kterou předkládal žalobce (pyrotechnické předměty III. třídy zakoupila ilegálně na tržišti jiná osoba a následně na místo výše popsané - vedle automobilu s nápisem M. J. - pohodila), jsou krajně nepravděpodobné. V této souvislosti je vhodné zmínit, že tvrdí-li obviněný z přestupku určité skutečnosti, které jsou podle obecných zkušenostních pravidel krajně nepravděpodobné, nenabízí k nim žádný rozumný důkaz a ani správní orgán takový důkaz není s to opatřit, lze dospět na základě toho, jak se věci obvykle dějí, k závěru o nevěrohodnosti takových tvrzení. I v přestupkovém řízení totiž má obviněný z přestupku povinnost v souladu s § 52 správního řádu z roku 2004 prokázat, co sám tvrdí, má-li správní orgán z jeho tvrzení vycházet. Ostatně ustanovení § 3 a § 50 odst. 3 správního řadu, a tedy i zásadu materiální pravdy a zásadu vyšetřovací v rámci správního řízení, je třeba vykládat i s ohledem na požadavek procesní ekonomie, přičemž řízení by mělo být vedeno co nejúčelněji, nejrychleji a nejlevněji (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66, dostupný na www.nssoud.cz)). Obdobné hodnocení platí i pro druhý skutek. Správní orgán prvého stupně zjistil, že došlo k neoprávněnému záboru veřejného prostranství na ulici Pražského u nemovitosti (dům č. p. 641) ve vlastnictví žalobce, resp. společnosti JOHAN-CZECH, spol. s r.o., stavebním materiálem. Z fotografií založených ve správním spise, z výpovědi svědka H. i z výpovědi samotného žalobce plyne, že stavební materiál původně se nacházející neoprávněně na veřejném prostranství v těsné blízkosti nemovitosti ve vlastnictví JOHAN-CZECH, spol. s r.o. (jejímž jediným jednatelem a společníkem je žalobce, bytem - dle obchodního rejstříku - Moravská 641, 560 02 Česká Třebová), žalobce po upozornění svědka H. následně odklidil (v žalobě tvrdil, že „nakonec odstranění takového materiálu sám provedl“, před správním orgánem vypovídal, že „si to nechal uklidit“, ale už „neví kým“) na pozemek ve vlastnictví JOHAN-CZECH, spol. s r.o. (svědek H. uvedl, že mu žalobce „slíbil, že to napraví, že si to přerovná“). Kameny zachycené na fotografiích založených ve správním spise jsou stejného druhu jako kameny, které jsou součástí stavby stojící na pozemku st. p. č. 636/2, jehož vlastníkem je společnosti JOHAN-CZECH , spol. s r.o. (soud se v tomto směru ztotožňuje s žalovaným). Tento závěr je přitom možno učinit bez odborných znalostí, k jeho přijetí postačuje zdravý rozum a běžná zkušenost. Ostatně jeho správnost potvrdil i svědek S., který před správním orgánem výslovně uvedl, že mu žalobce „opakovaně“ sdělil, že „kameny jsou jeho vlastnictvím“ (svědek totiž žalobce „opakovaně upozorňoval, že tam ty kameny mít nemůže“). Oba svědci též konstatovali, že žalobce již v minulosti v daných místech měl stavební materiál složen (viz též úřední záznam ze dne 7. 3. 2013). Dokonce žádal i o povolení k užívání veřejného prostranství za účelem uložení stavebního materiálu (kopie žádosti je též založena ve správním spise). Nelze proto souhlasit s tím, že by závěr žalovaného, že žalobce neoprávněně zabral stavebním materiálem veřejné prostranství, nemá oporu v provedeném dokazování. Naopak, podporují ho dvě svědecké výpovědi (jejichž věrohodnost nebyla zpochybněna) a listinné důkazy (fotografie pořízené na místě samém 4. 3. 2013 a 8. 3. 2013, fotokopie žádosti o povolení užívání veřejného prostranství, výpis z obchodního rejstříku, výpis z katastru nemovitostí apod.) a soud jej považuje za logický. Ostatně žalobce neoznačil žádný důkaz, který by zpochybnil svědecké výpovědi výše zmíněné. V této souvislosti soud poukazuje na recentní judikaturu Nejvyšší správního soudu, dle které sice primárně důkazní břemeno nese správní orgán (řízení o přestupku je ovládáno zásady oficiality), pokud je však tvrzením obviněného z přestupku některý z důkazů zpochybněn, přesouvá se důkazní břemeno na jeho stranu a je pouze na něm, aby svá tvrzení prokázal (srov. např. bod 24 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013 – 37, či odůvodnění rozsudku téhož soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 9/2013 – 35, popř. již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 5 As 64/2011 – 66, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Lze tedy uzavřít, že v daném případě byl správními orgány zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jejich rozhodnutí s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu. Skutečnost, že žalobce později odklidil, popř. nechal odklidit stavební materiál z veřejného prostranství, byla zohledněna při stanovení druhu a výměry sankce. IV. Závěr a náklady řízení Jelikož ani jedna ze základních žalobních námitek nebyla důvodná, soud žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl (výrok I). Rozhodl přitom bez jednání, když zákonem (§ 51 odst. 1 s. ř. s. ) stanovené podmínky pro takový postupu byly splněny. Žalobce nebyl v řízení úspěšný, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s. a contrario), jelikož však žalovanému žádné náklady v řízení nad rámec úřední činnost nevznikly, soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Poučení