50 A 58/2019 - 98

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z JUDr. Věry Balejové a soudců Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod sídlem Klášter 137, Vyšší Brod zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. sídlem Týnská 633/12, Praha 1 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 za účasti osoby zúčastněné na řízení: Lesy České republiky, s. p. sídlem Přemyslova 1106/10, Nový Hradec Králové jednající Krajským ředitelstvím České Budějovice Sadová 2388/19, Dobrá Voda u Českých Budějovic o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166890/2019, ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166913/2019, ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175715/2019, ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 171205/2019, ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175741/2019, ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175696/2019, ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166942/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 31. 5. 2019, č.j. SPU 166890/2019 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 4. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR17367-2 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166913/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18379-2 , se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175715/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 18. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18622-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 171205/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 20. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18806-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

V. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175741/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 21. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR20067-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

VI. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175696/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 19. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18869-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

VII. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166942/2019, a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 7. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR17879-2, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

VIII. Žalovaný je povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 83 230 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

IX. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobci byly dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matkovém vyrovnání“), vydány rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (správní orgán I. stupně) pozemky, kterými do té doby disponovaly Lesy České republiky, s. p. (zde osoba zúčastněná na řízení).

2. Dne 21. 2. 2019 Vrchní soud v Praze, sp. zn. 4 Co 31/2018 a 4 Co 32/2018 změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017, č. j. 11 C 1/2017 – 187, a rozsudek ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 C 140/2016 – 105. Těmito rozsudky uvedený krajský soud jako soud civilní v řízení o žalobě podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl o vydání určeného nemovitého majetku žalobci (napadenými rozhodnutími zde bylo rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu ze dne 13. 12. 2016, č. j. 2016/03/2013/R481/RR22638 a rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21471). Vrchní soud uvedené rozsudky změnil tak, že dané pozemky se nevydávají, neboť v obou posuzovaných případech byla dána překážka vydání dle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. To nyní shledal správní orgán I. stupně jako novou skutečnost dle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a rozhodl v jednotlivých restitučních řízeních o jejich obnově. Tato rozhodnutí o obnově žalobce napadl odvoláním, jehož podstata mířila k tomu, že uvedená rozhodnutí vrchního soudu nemohou být z povahy věci důvodem obnovy řízení, neboť v nich řešená otázka je právní otázkou a vrchní soud v rámci svého rozhodování provedl pouze odlišné právní posouzení věci. Jednalo se o tato rozhodnutí správního orgánu I. stupně, která byly žalobou napadenými rozhodnutími podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrzena, když jednotlivá žalobcova odvolání byla zamítnuta: I. rozhodnutí ze dne 4. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR17367 – 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166890/2019 (50 A 58/2019, 18. 7. 2019), II. rozhodnutí ze dne 14. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18379 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166913/2019 (50 A 59/2019, 18. 7. 2019), III. rozhodnutí ze dne 18. 3. 2019, 201603/2013/R481/RR18622 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175715/2019 (50 A 60/2019, 18. 7. 2019), IV. rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18806 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 171205/2019 (50 A 61/2019, 18. 7. 2019), V. rozhodnutí ze dne 21. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR20067 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175741/2019 (50 A 62/2019, 18. 7. 2019), VI. rozhodnutí ze dne 19. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR18869 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 6. 2019, č. j. SPU 175696/2019 (50 A 63/2019, 18. 7. 2019), VII. rozhodnutí ze dne 7. 3. 2019, č. j. 201603/2013/R481/RR17879 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 31. 5. 2019, č. j. SPU 166942/2019 (50 A 68/2019, 24. 7. 2019). Na tomto místě krajský soud pro přehlednost konstatuje, že žalobce podal své žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného jednotlivě, s ohledem na totožnost jednotlivých věcí byly věci usnesením krajského soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 50 A 58/2019 – 80, byla tato řízení o jednotlivých žalobách, jejichž spisové značky jsou uvedeny v závorce včetně dne podání žaloby, spojeny ke společnému řízení. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že žaloby byly prvně zapsány v rámci civilního úseku zdejšího soudu, následně byly krátkou cestou předány na úsek správního soudnictví, a to s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006-8 a ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21).

3. Žalovaný svými rozhodnutími zamítl odvolání žalobce a správní rozhodnutí I. stupně o povolení obnovy potvrdil. Jádro úvah žalovaného směřovalo k tomu, že uvedené rozsudky vrchního soudu zcela mění pohled na tento restituční případ, na samu oprávněnost této restituce. Původní právní konstrukce pozemkového úřadu a krajského soudu se zdála být správná, nicméně vrchní soud zaujal zcela odlišné stanovisko, a proto je „tedy na místě analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení“. V těchto rozsudcích jsou dle žalovaného uváděny nové skutečnosti týkajícího se restitučního řízení.

4. Proti shora uvedeným rozhodnutím brojil následně žalobce včasnými žalobami u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Žalobce namítá, že předmětné rozsudky vrchního soudu nejsou důvodem pro obnovu řízení, neboť se jedná pouze o změnu právního názoru. Odlišný právní názor není novou skutečností ani důkazem dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2546/18 nebo sp. zn. III. ÚS 2810/15). Vedle toho žalobce poukazuje na to, že argument osoby zúčastněné na řízení, že v dané věci nejsou splněny předpoklady pro vydání předmětného majetku, není nový, ale byl stereotypně užíván po celou dobu řízení před správními orgány.

6. Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám navrhl podané žaloby zamítnout.

7. Žalovaný má za to, že předmětné rozsudky vrchního soudu obsahují nové skutečnosti, které vyšly najevo až v odvolacím řízení, za tyto nové skutečnosti považuje: a) to „že vyhláška, aniž by byl majetek konkretizován pravomocným výměrem, postačuje pro označení osoby, jako osoby, jejíž majetek lze konfiskovat podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.“ které tvoří překážku vydání majetku. V jiných případech byla vyhláška považována za nedostatečný podklad. b) to, „že podstatou výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání je, že soudu rozhodujícího podle tohoto zákona nepřísluší z hlediska této zákonné výluky (...) přezkoumávat správnost ani důvody konfiskačních rozhodnutí vydaných státními orgány na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945Sb. Pro samotné posouzení této výluky není proto aplikovatelná judikatura vydaná podle dřívějších předpisů...“ c) to, že v případě zákona o majetkovém vyrovnání zákonodárce trval na vyloučení možnosti restituce majetku dotčeného konfiskací dle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., jak plyne z § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona d) to, že předmětné rozsudky vrchního soudu mají dle žalovaného povahu rozhodnutí o předběžné otázce, kterou je to, zda restituce žalobce je či není zasažena překážkou vydání podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání či nikoli.

8. Společnost Lesy České republiky, s. p., uplatnila v řízení práva osoby zúčastněné na řízení. Ve svém vyjádření uvedla, že v rámci průzkumu dostupných archivů byla nalezena celá řada dokumentů, které dle jejího názoru vylučují předmětné pozemky z možné restituce. Tyto doklady byly uplatněny v řízení před civilním soudem, který však dospěl k závěru, že správní orgány rozhodly správně, „když předmětné majetky vydal, protože (žalovaný) pozbyl vlastnické práva k nemovitostem mimo rozhodné období podle ZMVC (zákona o majetkovém vyrovnání), avšak po část rozhodného období mu příslušelo právo na restituci takto pozbytého majetku, jež je právem majetkovým a může být předmětem restituce ve smyslu § 2 písm. a) ZMVC, je naplněn důvod majetkové křivdy podle § 5 písm. j), kterou utrpěl původní vlastník, má postavení oprávněné osoby ve smyslu § 3 písm. b) ZMVC.“ Osoba zúčastněná na řízení dále popisuje, že teprve v řízení před vrchním soudem bylo posouzeno, že dohledané důkazy odůvodňují jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování, a to tak, že byla prokázána konfiskace předmětného majetku státem na základě uvedených dekretů prezidenta republiky a že se tedy majetek žalobci nevydává. To, že tyto důkazy odůvodňují jiné řešení právní otázky posouzení oprávněnosti nároku žalobce v souvislosti s konfiskací předmětného majetku státem, bylo postaveno najisto až uvedenými rozsudky vrchního soudu. Následně vrchní soud vydal celou řadu dalších rozsudků (uvádí se jejich spisové značky), ve kterých bylo rozhodnuto totožně. K podanému vyjádření byla připojena celá řada historických listin, které mají osvědčovat to, že předmětné pozemky nebylo možné vydat.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

10. K projednání žaloby soud nařídil jednání dne 18. 12. 2019. Žalobce, žalovaný i osoba zúčastněná na řízení setrvaly na svých dosavadních vyjádřeních. Žalovaná uvedla, že podmínky pro obnovu řízení byly dodrženy, v původních správních řízeních bylo vycházeno z důkazů, jejichž pravost byla následně vyvrácena dohledáním dalších listin osobou zúčastněnou na řízení.

11. Žaloba je důvodná.

12. Jádro soudního přezkumu v této věci spočívá v tom, zda předmětné rozsudky vrchního soudu jsou v rámci nyní řešeného restitučního řízení důvodem postupu dle § 100 správního řádu či nikoli, tedy zda tyto rozsudku jsou důvodem obnovy řízení či nikoli. Na tomto místě krajský soud upozorňuje, že právě o rozsudky vrchního soudu se žalobami napadená rozhodnutí opírají. Ve vyjádření k žalobě uvedl žalovaný konkrétní skutečnosti, které považuje za skutkové novoty, v rámci přednesu žaloby při jednání bylo poukázáno na listiny, které osoba zúčastněná na řízení měla dohledat. To však nekoresponduje s obsahem žalobou napadených rozhodnutí.

13. Podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým je možné prolomit právní moc již vydaného rozhodnutí.

14. Povaha a účel tohoto institutu byl v minulosti správními soudy opakovaně vyložen. Stejně tak byly opakovaně vyloženy i podmínky jeho užití: „1) musí být uplatněny dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení; 2) účastník, jemuž jsou ku prospěchu, je nemohl v původním řízení uplatnit; 3) tyto důkazy a skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Jestliže by nebyla splněna některá z těchto tří podmínek, není správní orgán již povinen nic dalšího zkoumat a návrh na povolení obnovy řízení zamítne. I za situace, kdy by správní orgán shledal, že jsou všechny tři podmínky pro obnovu řízení splněny, a tudíž že návrh na povolení obnovy řízení je důvodný, byl by povinen případ posoudit ještě z hlediska zásady proporcionality, ve smyslu ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu [podmínka 4)]. Pokud by shledal, že jsou sice splněny důvody obnovy podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu [tedy podmínky 1) až 3)], avšak újma, která by vznikla rozhodnutím o obnově řízení některému z účastníků řízení, který nabyl z původního rozhodnutí práva v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla původním pravomocným rozhodnutím jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení o obnově zastaví.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 2 As 22/2009-83; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz).

15. V projednávané věci žalobce rozporuje naplnění samotné první podmínky, neboť rozhodnutí vrchního soudu nepovažuje za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení.

16. Ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu „slouží k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení je tedy nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74, publikovaný pod č. 2144/2010 Sb. NSS)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 4 Ads 125/2013-23).

17. Jak shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2014, č. j. 1 As 44/2014-33, „důvodem pro povolení obnovy tak nemůže být polemika s právními názory vyjádřenými v původních rozhodnutích, neboť tu lze uplatnit v rámci odvolání či ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Pro povolení obnovy řízení jsou naopak rozhodné nové skutkové a právní okolnosti existující již v době původního řízení, které však vyšly najevo po právní moci rozhodnutí. Je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz, a nikoliv každý důkaz, který se posléze ukázal být nepravdivým, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení (viz VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. II. vyd. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová-BOVA POLYGON, 2012, s. 859). Zároveň kasační soud připomíná, že pojem "dříve neznámá skutečnost" nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnost neznámou tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním smyslu, tedy jako skutečnost, kterou účastník správního řízení znát nemohl a nemohl ji tak v původním řízení uplatnit (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 18/2010-113).“ (důraz doplněn).

18. Vrchní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěném soudem prvního stupně. Rozhodnutí vrchního soudu je založeno na odlišném právním názoru, na odlišném právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Vrchní soud vyložil povahu a účel restitučního řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání, předestřel východiska právní úpravy a relevantní judikaturu. Část závěrů soudu prvního stupně aproboval, s částí se však neztotožnil. Otázka toho, zda lze na zjištěný skutkový stav aplikovat § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání není otázkou skutkovou, ale otázkou právní. Stejně tak je otázkou právního hodnocení (výkladu práva) i to, zda soudu přísluší podle zákona o majetkovém vyrovnání přezkoumávat správnost a důvody konfiskačních rozhodnutí či nikoli.

19. Skutečnosti, které žalovaný zdůraznil ve svém vyjádření k žalobě, nejsou skutkovými skutečnostmi, ale odlišným právním hodnocením, odlišným právním názorem oproti názoru civilního soudu prvního stupně. To, že se jedná primárně o změnu právního pohledu na celou věc, je ostatně zřejmé i osobě zúčastněné na řízení, která v rámci svého vyjádření sama uvádí, že „teprve v odvolacím řízení u Vrchního soudu v Praze bylo posouzeno, že důkazy dohledané Lesy České republiky, s. p. odůvodňují jiné řešení otázky, která byla předmětem rozhodování, a to tak, že byla prokázána konfiskace předmětného majetku státem na základě výše uvedených dekretů a že se tedy majetky Cisterciáckému opatství Vyšší Brod nevydávají.“ Listiny, které by snad odůvodnily jiné řešení otázky, však nejsou uplatněným důvodem obnovy řízení, neboť tímto důvodem je dle rozhodnutí jejich právní hodnocení učiněné vrchním soudem. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani postoj žalovaného při ústním projednání věci, při kterém bylo poukazováno na to, že v rámci civilního řízení osoba zúčastněná shromáždila listiny, na jejichž základě následně vrchní soud dospěl k závěru, že vydání určitých pozemků není možné. Listiny, ze kterých má toto plynout, nejsou tvrzeným důvodem obnovy. Tím je až samotné právní hodnocení vrchního soudu.

20. V návrhu na obnovu správního řízení „je (…) nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74, publikovaný pod č. 2144/2010 Sb. NSS)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 4 Ads 125/2013-23). To však osoba zúčastněná neučinila, když návrh je opírán výhradně o dané rozsudky vrchního soudu a jeho právní závěr o existenci překážky ve vydání předmětných pozemků, což jasně vymezilo i předmět samotných rozhodnutí o obnově. V předmětných návrzích na obnovu řízení je pouze konstatování vydání majetku, rozhodnutí vrchního soudu a dále se uvádí, že „Lesy České republiky, s. p. konstatovaly, že všechny důvody, které vyvolávaly pochybnost o oprávněnosti nároku oprávněné osoby (…) v průběhu řízení před příslušnými KPÚ uplatnily, včetně doložení listinných důkazů prokazujících tvrzené skutečnosti. Lesy České republiky, s. p. v příslušném správním řízení na základě listinných důkazů opatřených v archívech zpochybňovaly nárok oprávněné osoby a trvaly na překážce dle ust. § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., protože se jedná o věc konfiskovanou na základě dekretu č, 12/1945 nebo dekretu č. 108/1945 Sb. Na základě nových skutečností, které odůvodňují jiné posouzení věci, jiné řešení právní otázky než provedl správní orgán v dané věci, navrhujeme obnovu řízení v dané věci.“ Pomine-li soud, že osoba zúčastněná zde uvádí, že předmětné listiny byly uplatněny „před příslušnými KPÚ“, byť je jinak setrvale tvrzeno, že tyto listiny byly předkládány civilnímu soudu, je zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení svoji žádost opírala skutečně o rozsudek vrchního soudu jako takového, resp. o jeho právní závěry.

21. Sama změna právního hodnocení zjištěného skutkového stavu v řízení před soudem prvního stupně v jiné věci není neznámou skutečností nebo důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu a nemůže být proto ani důvodem pro obnovu řízení. Uvedené rozsudky sice mění pohled na shodné restituční případy, tj. na samu oprávněnost této restituce (viz str. 6 napadeného rozhodnutí), což ale není ve vztahu k zákonným důvodům obnovy řízení podstatné.

22. Skutečnost, která byla vrchním soudem posouzena jako překážka vydání předmětného majetku, existovala od samého počátku; její existence není skutkovou novotou a vyšla najevo již v řízení před civilním soudem prvního stupně (v daném řízení). Jediné, co se změnilo, byl právní náhled na tuto skutečnost. To, na co žalovaný a osoba zúčastněná poukazují ve svých vyjádřeních, nejsou prima vista skutkovými okolnostmi či důkazy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu.

23. Listiny, které měla osoba zúčastněná na řízení objevit v archivech a přednést je v řízeních před civilním soudem (byť v kontextu návrhu osoby zúčastněné na obnovu řízení má krajský soud pochybnosti, kdy tyto listiny byly komu předloženy), by teoreticky mohly být novými skutečnostmi – důkazy i pro nyní řešená restituční řízení, splňují-li kritéria § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Zda tyto listiny vyhovují všem kritériím uvedeným v tomto ustanovení, nebylo správními orgány hodnoceno, tímto směrem se úvahy správních orgánů, ale ani úvahy osoby zúčastněné na řízení, neubírají, a proto se tím ani krajský soud nezabýval (zejm. to, zda mohly být osobou zúčastněnou uplatněny dříve ve vztahu k jejich „dohledání/objevení“, včetně včasnosti jejich uplatnění). Těmito otázkami se nezabýval ani žalobce. „Objevení“ těchto listin, pomine- li soud že s těmito objevenými listinami není ve správních rozhodnutích pracováno, nelze vztahovat k proběhnuvšímu odvolacímu řízení u vrchního soudu, tj. k okamžiku, kdy byly právně hodnoceny pro osobu zúčastněnou na řízení příznivým způsobem, což žalovaný i osoba zúčastněná činí, když uvádí, že tyto skutečnosti vyšly najevo až při vyhlášení rozsudků u vrchního soudu (22. 2. 2019).

24. Nelze rovněž akceptovat závěr žalovaného, že „s ohledem na zcela odlišný závěr uvedený v citovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze je tedy na místě analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení.“ (důraz doplněn). Co myslí žalovaný touto analogickou aplikací není jasné. Jasné je však to, že institut přezkumu rozhodnutí míří na nápravu právních vad, institut obnovy řízení na nápravu vad skutkových, které se týkají zjištěného skutkového stavu a důkazního řízení. Jedná se o zcela samostatné instituty, jejichž úpravu nelze jakkoli „analogicky používat“.

25. Krajský soud nad rámec uplatněných žalobních bodů a vlastní meritorní posouzení věci konstatuje, že správní spis absentuje oznámení o zahájení řízení žalobce, neboť první listina, která byla žalobci doručována, je až samo rozhodnutí správního orgánu I. stupně, s čímž je spjato to, že žalobci nebylo umožněno uplatnění jeho práv dle § 36 správního řádu.

26. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že nebyly dány důvody obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm.) správního řádu, a proto je podaná žaloba důvodná. Z tohoto důvodu krajský soud žalobou napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně dle § 78 odst. 3 s. ř. s. krajský soud přistoupil i ke zrušení prvostupňových správních rozhodnutích o obnově řízení, neboť jsou stižena totožnou vadou, jako žalobou napadená rozhodnutí. Vysloveným právním názorem soudu je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta, a to ve vztahu ke každé samostatně podané žalobě, vyjma samotného společného projednání věci. Žalobce podal celkem 7 žalob, ve vztahu k náhradě uhrazeného soudního poplatku se jedná o částku 21 000 Kč (3 000 Kč x 7).

28. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 15 úkonů právní služby (po 3 100 Kč) - sedmkrát dva úkony - převzetí a příprava zastoupení, žaloba a dále jeden úkon právní služby spočívající v účasti na soudním jednání [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za 15 úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky, po 300 Kč). Tedy 46 500 Kč plus 4 500 Kč, celkem 51 000 Kč. Repliku žalobce nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového, neboť rozšiřovala již uplatněnou právní argumentaci o odkazu na dostupnou judikaturu, na kterou však mohl žalobce bez dalšího poukázat již v samotné žalobě.

29. Jelikož současný zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, přičemž plátcem DPH byl jemu předcházející právní zástupce (v průběhu řízení došlo ke změně právního zastoupení žalobce), bylo přistoupeno k navýšení o příslušnou částku DPH (potud celkem 61 710 Kč).

30. Dále zástupce žalobce nárokoval při jednání cestovné a náhradu za promeškaný čas, a to ve výši 1/3, neboť se téhož dne účastnil u zdejšího soudu dalších dvou jednání. Svůj nárok zástupce žalobce doložil jízdenkou Praha – České Budějovice – 175 Kč, obdobně tak zpět. Celkem 350 Kč, tedy 116,66 Kč. Tato cesta trvá 2 hodiny a 15 minut (jedna cesta), tj. 10 započatých půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu 1 000 Kč bez DPH, 1 210 Kč s DPH; jedna třetina pak činí 403, 33 Kč; tj. dalších 519,99 Kč.

31. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 83 230 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

32. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení