50 A 64/2019 - 53

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z JUDr. Věry Balejové a soudců Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka a JUDr. Michala Hájka, Ph.D. ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod sídlem Klášter 137, Vyšší Brod zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D. sídlem Týnská 633/12, Praha 1 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224338/2019, ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224309/2019, ze dne 30. 7. 2019, č. j. SPU 301175/2019, ze dne 13. 8. 2019, č. j. SPU 292149/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224338/2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224309/2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 30. 7. 2019, č. j. SPU 301175/2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

IV. Rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 13. 8. 2019, č. j. SPU 292149/2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

V. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 49 546 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobci byly dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o matkovém vyrovnání“), rozhodnutími Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (správní orgán I. stupně) jednotlivými rozhodnutími vydány pozemky, resp. k těmto pozemkům bylo obnoveno vlastnické právo žalobce.

2. Dne 21. 2. 2019 Vrchní soud v Praze, sp. zn. 4 Co 31/2018 a 4 Co 32/2018 změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017, č. j. 11 C 1/2017 – 187, a rozsudek ze dne 20. 11. 2017, č. j. 11 C 140/2016 – 105. Těmito rozsudky uvedený krajský soud jako soud civilní v řízení o žalobě podle části V. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl o vydání určeného nemovitého majetku žalobci (napadenými rozhodnutími zde bylo rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu ze dne 13. 12. 2016, č. j. 2016/03/2013/R481/RR22638 a rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016, č. j. 201603/2013/R481/RR21471). Vrchní soud uvedené rozsudky změnil tak, že dané pozemky se nevydávají, neboť v obou posuzovaných případech byla dána překážka vydání dle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. To nyní shledal správní orgán I. stupně jako novou skutečnost dle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a rozhodl v jednotlivých restitučních řízeních o jejich obnově z moci úřední. Tato rozhodnutí o obnově žalobce napadl odvoláním, jehož podstata mířila k tomu, že uvedená rozhodnutí vrchního soudu nemohou být z povahy věci důvodem obnovy řízení, neboť v nich řešená otázka je právní otázkou a vrchní soud v rámci svého rozhodování provedl pouze odlišné právní posouzení věci. Jednalo se o tato rozhodnutí správního orgánu I. stupně, která byla žalobou napadenými rozhodnutími podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) potvrzena, když jednotlivá žalobcova odvolání byla zamítnuta: 1. rozhodnutí ze dne 6. 5. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR19305 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224338/2019 (50 A 64/2019, 23. 7. 2019), 2. rozhodnutí ze dne 2. 5. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR18865 - 2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 3. 7. 2019, č. j. SPU 224309/2019 (50 A 65/2019, 18. 7. 2019), 3. rozhodnutí ze dne 10. 6. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR20009-2, ze dne 5. 6. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR19641-2, ze dne 10. 6. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR19880-2 a ze dne 27. 5. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR1669-2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 7. 2019, č. j. SPU 301175/2019 (50 A 66/2019, 8. 8. 2019), 4. rozhodnutí ze dne 10. 7. 2019, č. j. 286248/2013/R1146/RR20577-2, potvrzené žalobou napadeným rozhodnutím ze dne ze dne 13. 8. 2019, č. j. SPU 292149/2019 (50 A 67/2019, 19. 8. 2019; pozn. soudu ve výroku napadeném rozhodnutí je I. stupňové rozhodnutí označeno „…/1146/…“, což považuje soud za písařskou chybu). Na tomto místě krajský soud pro přehlednost konstatuje, že žalobce podal své žaloby proti uvedeným rozhodnutím žalovaného jednotlivě, s ohledem na totožnost jednotlivých věcí usnesením krajského soudu ze dne 27. 11. 2019, č. j. 50 A 64/2019 - 36, byla tato řízení o jednotlivých žalobách, jejichž spisové značky jsou uvedeny v závorce včetně dne podání žaloby, spojena ke společnému řízení. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že žaloby byly prvně zapsány v rámci civilního úseku zdejšího soudu, následně byly krátkou cestou předány na úsek správního soudnictví, a to s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 20. 9. 2007, č. j. Konf 22/2006-8 a ze dne 21. 9. 2011, č. j. Konf 65/2010-21).

3. Žalovaný svými rozhodnutími zamítl odvolání žalobce a správní rozhodnutí I. stupně o povolení obnovy potvrdil. Jádro úvah žalovaného směřovalo k tomu, že uvedené rozsudky vrchního soudu zcela mění pohled na tento restituční případ, na samu oprávněnost této restituce. Původní právní konstrukce pozemkového úřadu a krajského soudu se zdála být správná, nicméně vrchní soud zaujal zcela odlišné stanovisko a proto je „tedy na místě analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení“. V těchto rozsudcích jsou dle žalovaného uváděny nové skutečnosti týkajícího se restitučního řízení.

4. Proti shora uvedeným rozhodnutím brojil následně žalobce včasnými žalobami u Krajského soudu v Českých Budějovicích.

5. Krajský soud úvodem konstatuje, že žalovaný ve svých rozhodnutích zmiňuje společnost Lesy České republiky, s. p., stejně tak činí i sám žalobce ve svých žalobách, ačkoli tato společnost nebyla dle rozhodnutí účastníkem řízení. Krajský soud má za to, že se jedná o zjevnou chybu v psaní, když předmět tohoto řízení je prakticky totožný s řízením vedeným zdejším soudem pod sp. zn. 50 A 58/2019, ve kterém tato společnost vystupuje v pozici povinné osoby, a žaloby projednávané zdejším soudem byly podávány v krátkém časovém sledu „hromadně“.

6. Žalobce namítá, že předmětné rozsudky vrchního soudu nejsou důvodem pro obnovu řízení, neboť se jedná pouze o změnu právního názoru. Odlišný právní názor není novou skutečností ani důkazem dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2546/18 nebo sp. zn. III. ÚS 2810/15).

7. Žalovaný ve svých vyjádřeních k žalobám navrhl podané žaloby zamítnout.

8. Žalovaný má za to, že předmětné rozsudky vrchního soudu obsahují nové skutečnosti, které vyšly najevo až v odvolacím řízení, za tyto nové skutečnosti považuje: a) to „že vyhláška, aniž by byl majetek konkretizován pravomocným výměrem, postačuje pro označení osoby, jako osoby, jejíž majetek lze konfiskovat podle dekretů prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.“ které tvoří překážku vydání majetku. V jiných případech byla vyhláška považována za nedostatečný podklad, b) to, „že podstatou výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání je, že soudu rozhodujícího podle tohoto zákona nepřísluší z hlediska této zákonné výluky (...) přezkoumávat správnost ani důvody konfiskačních rozhodnutí vydaných státními orgány na základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945Sb. Pro samotné posouzení této výluky není proto aplikovatelná judikatura vydaná podle dřívějších předpisů...“, c) to, že v případě zákona o majetkovém vyrovnání zákonodárce trval na vyloučení možnosti restituce majetku dotčeného konfiskací dle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb., jak plyne z § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona, d) to, že předmětné rozsudky vrchního soudu mají dle žalovaného povahu rozhodnutí o předběžné otázce, kterou je to, zda restituce žalobce je či není zasažena překážkou vydání podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání či nikoli.

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

10. K projednání žaloby soud nařídil jednání dne 18. 12. 2019. V rámci jednání účastníci setrvali na svých dosavadních vyjádřeních. Žalovaný poukázal na to, že důvody obnovy byly dle jeho názoru naplněny, neboť „žalovanému úřadu nebyly známy listiny, na základě kterých pak dospěl Vrchní soud v Praze k jinému názoru. Tyto listiny byly předloženy v jiném řízení, ve kterém úřad nebyl účastníkem… právě existence těchto dalších listin je podřaditelná pod důvody obnovy…“ 11. Žaloba je důvodná.

12. Jádro soudního přezkumu v této věci spočívá v tom, zda předmětné rozsudky vrchního soudu jsou v rámci nyní řešeného restitučního řízení důvodem postupu dle § 100 správního řádu či nikoli, tedy zda tyto rozsudky jsou důvodem obnovy řízení či nikoli. Na tomto místě krajský soud upozorňuje, že právě o rozsudky vrchního soudu se žalobami napadená rozhodnutí opírají. Ve vyjádření k žalobě uvedl žalovaný konkrétní skutečnosti, které považuje za skutkové novoty, v rámci přednesu žaloby při jednání bylo poukázáno na listiny, které měly být dohledány společností Lesy České republiky, s. p., v jiných řízeních a které odůvodňují jiné právní řešení věci samé (zakládají překážku ve vydání). To však nekoresponduje s obsahem žalobou napadených rozhodnutí.

13. Podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, kterým je možné prolomit právní moc již vydaného rozhodnutí.

14. Povaha a účel tohoto institutu byl v minulosti správními soudy opakovaně vyložen. Stejně tak byly opakovaně vyloženy i podmínky jeho užití: „1) musí být uplatněny dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení; 2) účastník, jemuž jsou ku prospěchu, je nemohl v původním řízení uplatnit; 3) tyto důkazy a skutečnosti mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Jestliže by nebyla splněna některá z těchto tří podmínek, není správní orgán již povinen nic dalšího zkoumat a návrh na povolení obnovy řízení zamítne. I za situace, kdy by správní orgán shledal, že jsou všechny tři podmínky pro obnovu řízení splněny, a tudíž že návrh na povolení obnovy řízení je důvodný, byl by povinen případ posoudit ještě z hlediska zásady proporcionality, ve smyslu ustanovení § 94 odst. 4 správního řádu [podmínka 4)]. Pokud by shledal, že jsou sice splněny důvody obnovy podle ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu [tedy podmínky 1) až 3)], avšak újma, která by vznikla rozhodnutím o obnově řízení některému z účastníků řízení, který nabyl z původního rozhodnutí práva v dobré víře, by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla původním pravomocným rozhodnutím jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu, řízení o obnově zastaví.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 2 As 22/2009-83; rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz).

15. V projednávané věci žalobce rozporuje naplnění samotné první podmínky, neboť rozhodnutí vrchního soudu nepovažuje za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení.

16. Ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu „slouží k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy řízení je tedy nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2010, č. j. 6 As 39/2009-74, publikovaný pod č. 2144/2010 Sb. NSS)“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2014, č. j. 4 Ads 125/2013-23).

17. Jak shrnul Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2014, č. j. 1 As 44/2014-33, „důvodem pro povolení obnovy tak nemůže být polemika s právními názory vyjádřenými v původních rozhodnutích, neboť tu lze uplatnit v rámci odvolání či ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Pro povolení obnovy řízení jsou naopak rozhodné nové skutkové a právní okolnosti existující již v době původního řízení, které však vyšly najevo po právní moci rozhodnutí. Je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz, a nikoliv každý důkaz, který se posléze ukázal být nepravdivým, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení (viz VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. II. vyd. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová-BOVA POLYGON, 2012, s. 859). Zároveň kasační soud připomíná, že pojem "dříve neznámá skutečnost" nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnost neznámou tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním smyslu, tedy jako skutečnost, kterou účastník správního řízení znát nemohl a nemohl ji tak v původním řízení uplatnit (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 18/2010-113).“ (důraz doplněn).

18. Vrchní soud při svém rozhodování v jiných obdobných věcech žalobce vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Rozhodnutí vrchního soudu jsou založena na odlišném právním názoru, na odlišném právním posouzením zjištěného skutkového stavu. Vrchní soud vyložil povahu a účel restitučního řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání, předestřel východiska právní úpravy a relevantní judikaturu. Část závěrů soudu prvního stupně aproboval, s částí se však neztotožnil. Otázka toho, zda lze na zjištěný skutkový stav aplikovat § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání není otázkou skutkovou, ale otázkou právní. Stejně tak je otázkou právního hodnocení (výkladu práva) i to, zda soudu přísluší podle zákona o majetkovém vyrovnání přezkoumávat správnost a důvody konfiskačních rozhodnutí či nikoli.

19. Skutečnosti, které žalovaný zdůraznil ve svém vyjádření k žalobě, nejsou skutkovými skutečnostmi, ale odlišným právním hodnocením, odlišným právním názorem oproti názoru civilního soudu prvního stupně. Sama změna právního hodnocení zjištěného skutkového stavu v řízení před soudem prvního stupně v těchto jiných řízení není neznámou skutečností nebo důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu a nemůže být proto ani důvodem pro obnovu řízení. Uvedené rozsudky sice mění pohled na shodné restituční případy, tj. na samu oprávněnost této restituce (viz str. 6 napadených rozhodnutí), což ale není ve vztahu k zákonným důvodům obnovy řízení podstatné.

20. To, o co se napadená rozhodnutí opírají, nejsou samotné listiny, které vrchní soud hodnotil a na jejichž základě dospěl k závěru, že v případě žalobce v těchto jiných věcech je dána překážka pro vydání nárokovaných pozemků. To, na co žalovaný poukazuje ve vyjádření k žalobě, nejsou prima vista skutkovými okolnostmi či důkazy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Správní orgány ve svých rozhodnutích zvolily zcela nevyhovující konstrukci, když odkázaly na rozsudky vrchního soudu jako takové, aniž by se ale zabývaly listinami, které dle jejich názoru mají vliv na rozhodnutí i v nyní projednávaných věcech, s těmito listinami nepracovaly a ani je neuvedly. To, že tak žalovaný učinil při ústním jednání před krajským soudem, nemůže na věci nic změnit. Listiny, o které by se snad mohla obnova řízení opírat, které byly předmětem hodnocení vrchního soudu, měly být zahrnuty mezi podklady, hodnoceny a na jejich základě mohlo být dospěno k závěru, že tyto listiny, které byly správnímu orgánu neznámé (byly-li mu doposud neznámy, jak žalovaný uvádí), jdou důvodem obnovy dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu.

21. Nelze rovněž akceptovat závěr žalovaného, že „s ohledem na zcela odlišný závěr uvedený v citovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze je tedy na místě analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení.“ (důraz doplněn). Co myslí žalovaný touto analogickou aplikací není jasné. Jasné je však to, že institut přezkumu rozhodnutí míří na nápravu právních vad, institut obnovy řízení na nápravu vad skutkových, které se týkají zjištěného skutkového stavu a důkazního řízení. Jedná se o zcela samostatné instituty, jejichž úpravu nelze jakkoli „analogicky používat“.

22. Žalovaný v úvodu odůvodnění svého rozhodnutí stručně zmiňuje i důvod obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, který spočívá ve zrušení či změnění rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Ani k této situaci v projednávané věci nedošlo, neboť rozsudky Vrchního soudu v Praze byly vydány v návaznosti na jiná zcela samostatná restituční řízení. Na této skutečnosti nezmění nic ani to, že se jedná o řízení skutkově obdobná, prakticky totožná. Vedle toho je krajský soud nucen konstatovat, že zatímco výrok rozhodnutí správního orgánu I. stupně míří na důvod obnovy dle písm. a), odůvodnění je poněkud nepochopitelně zaměřeno k písm. b).

23. Krajský soud nad rámec uplatněných žalobních bodů a vlastního meritorního posouzení věci konstatuje některá procesní pochybení správního orgánu I. stupně, jehož prvním úkonem ve věci bylo rovnou rozhodnutí o nařízení obnovy (jehož výrok je formulován odlišně od textace zákona), namísto řádného oznámení zahájení řízení. S touto skutečností je spjaté i to, že v řízení před správním orgánem I. stupně nebylo vedeno žádné důkazní řízení, stejně tak nebylo žalobci umožněno uplatňovat svá práva v souladu s § 36 správního řádu. Žalovaný tyto vady zcela přehlédl a ani se je nepokusil jakkoli zhojit. Jedná se přitom o závažná procesní pochybení, o jejichž napravení se měl žalovaný v co nejširší možné míře pokusit (to, zda to možné je či není, krajský soud nyní nehodnotí).

24. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že v přezkoumávané věci nebyly naplněny důvody obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm.) správního řádu, a proto je podaná žaloba důvodná. Proto krajský soud žalobou napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Vysloveným právním názorem je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

25. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta, a to ve vztahu ke každé samostatně podané žalobě, vyjma samotného společného projednání věci. Žalobce podal celkem 4 žaloby, ve vztahu k náhradě uhrazeného soudního poplatku se jedná o částku 12 000 Kč (3 000 Kč x 4).

26. Náklady zastoupení spočívají v odměně za 9 právních úkonů (4x převzetí a příprava zastoupení, 4x žaloba, 1x účast na jednání; po 3 100 Kč) [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d), g) § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů], celkem 27 900 Kč. K této částce náleží náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky, tj. 9 x 300 Kč, tedy 2 700 Kč; v součtu 30 600 Kč. Repliku žalobce nepovažoval krajský soud za úkon právní služby, za nějž by náležela odměna, neboť k věci nepřinesla ničeho nového, neboť rozšiřovala již uplatněnou právní argumentaci o odkazu na dostupnou judikaturu, na kterou však mohl žalobce bez dalšího poukázat již v samotné žalobě. Jelikož současný zástupce žalobce doložil, že je plátcem DPH, přičemž plátcem DPH byl jemu předcházející právní zástupce (v průběhu řízení došlo ke změně právního zastoupení žalobce), navyšuje se tato částka o DPH (6 426 Kč). Včetně daně tedy činí 37 026 Kč.

27. Dále zástupce žalobce nárokoval při jednání cestovné a náhradu za promeškaný čas, a to ve výši 1/3, neboť se téhož dne účastnil u zdejšího soudu dalších dvou jednání. Svůj nárok zástupce žalobce doložil jízdenkou Praha – České Budějovice – 175 Kč, obdobně tak zpět. Celkem 350 Kč, tedy 116,66 Kč. Tato cesta trvá 2 hodiny a 15 minut (jedna cesta), tj. 10 započatých půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu 1 000 Kč bez DPH, 1 210 Kč s DPH; jedna třetina pak činí 403, 33 Kč; tj. dalších 519,99 Kč.

28. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 49 549 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

Poučení