51 A 7/2020 – 43

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců JUDr. Michala Hájka, Ph.D., a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod sídlem Klášter 137, 382 73 Vyšší Brod zastoupeného advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., sídlem Týnská 633/12, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019 č. j. SPU 442471/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2019, č. j. SPU 442471/2019 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 14. 10. 2019, č. j. SPU 414660/2019 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 23. 1. 2020 se žalobce domáhá zrušení shora uvedeného napadeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále též „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 10. 2019, č. j. SPU 414660/2019 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) potvrdil. Prvostupňovým rozhodnutím bylo na základě § 100 odst. 3 ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z moci úřední obnoveno řízení o návrhu na vydání věci ukončené rozhodnutím dne 25. 10. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21912, rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21971, rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR22494 a rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 pod č. j. 286248/2013/R1146/RR22603. Specifikovanými rozhodnutími bylo žalobci obnoveno vlastnictví zemědělských nemovitostí na základě zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“ nebo též „ZMV“).

2. Žalobce v prvé řadě namítal, že rozsudky Vrchního soudu v Praze nejsou podkladovými rozhodnutími ve smyslu § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, ani nevyšly najevo žádné nově dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, které by existovaly v době původního správního řízení a nemohly být bez viny účastníka řízení uplatněny. Podle žalobce nemůže být důvodem obnovy řízení změna právního názoru. Žalobce spatřoval v prvostupňovém rozhodnutí nepřezkoumatelnost, neboť zatímco ve výroku rozhodnutí odkazoval správní orgán I. stupně na § 100 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 100 odst. 3 správního řádu, tak v odůvodnění konstatoval splnění podmínek pro obnovu řízení podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. Dále žalobce namítal, že žalovaný konstatoval naplnění důvodů pro přezkum dle § 94 a 95 správního řádu, kde však konstatoval uplynutí zákonných lhůt, k čemuž nesprávně uvedl, že rozsudky Vrchního soudu v Praze zcela mění pohled na věc a je proto nutno analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení. V neposlední řadě žalobce namítal nezákonnost spočívající ve vydání prvostupňového rozhodnutí jako prvního úkonu ve správním řízení, aniž by byl předtím vyrozuměn o zahájení řízení či mu bylo umožněno seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim. V rámci podané žaloby pak žalobce poukazuje na rozsudky zdejšího soudu vydané v prakticky totožných věcech.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný zdůraznil, že důvodem obnovy řízení byly nové správnímu orgánu prvního stupně dříve neznámé skutečnosti a důkazy. Žalovaný poukazoval na vývoj zemědělského majetku v době kolem druhé světové války a později, což opíral o archivní listiny. Dále uvedl, že důvod obnovy řízení je dán, což potvrzuje způsob rozhodování současných soudních instancí.

III. Obsah správních spisů

4. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 21. 2. 2019 Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 4 Co 31/2018 a sp. zn. 4 Co 32/2018 vyhlásil rozsudky, kterými změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017 č. j. 11 C 1/2017–187 a rozsudek ze dne 20. 11. 2017 č. j. 11 C 140/2016–105. Těmito rozsudky Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud civilní v řízení o žalobě podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl o vydání určeného nemovitého majetku žalobci napadenými rozhodnutími. Vrchní soud uvedené rozsudky změnil tak, že dané pozemky se nevydávají, neboť v obou posuzovaných případech byla dána překážka vydání podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání.

5. Ve spise jsou založeny soudní spisy, které si vyžádaly Lesy ČR, s. p. od Státního oblastního archivu v Třeboni obsahující žádosti žalobce o restituci majetku k tehdejšímu Okresnímu soudu v Českém Krumlově a tehdejšímu Okresnímu soudu Kaplice a další archivní listiny.

6. Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 14. 10. 2019 bylo rozhodnuto, že se podle § 100 odst. 3 ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z moci úřední obnovuje řízení o návrhu na vydání věci ukončené rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21912, rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21971, rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR22494 a rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 pod č. j. 286248/2013/R1146/RR22603, jimiž bylo žalobci obnoveno vlastnictví ke zhruba 39,48 ha zemědělských nemovitých věcí v katastrálních územích Kladenské Rovné, Zahrádka u Omlenic, Bolechy, Hrudkov, Loučovice, Mnichovice u Loučovic, Zadní Výtoň a Frymburk.

7. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce dne 15. 10. 2019 odvolání, které bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno.

IV. Replika žalobce

8. Žalobce podotkl, že listiny odůvodňující obnovu řízení byly prvně vzneseny až v řízení před soudem, správní orgány je nezmínily v prvostupňovém ani napadeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že listiny nebyly v rámci správního řízení provedeny jako důkaz, žalobce z toho dovozuje, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení stavěl na jiných podkladech, než které následně v řízení před soudem uváděl. Žalobce zdůraznil, že soud ani žalovaný nemohou přihlédnout k ex post uvedeným listinám, neboť by tím byla narušena koncentrační zásada. Žalobce setrvale uváděl, že ve věci nevyšly najevo žádné dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) SpŘ. Archivní listiny, které byly po celou dobu volně dostupné v příslušném archívu, nelze považovat za dříve neznámou skutečnost či důkaz. Žalobce poukazoval na rozsudky zdejšího soudu, v nichž bylo v obdobných věcech se shodným žalobcem již rozhodnuto v jeho prospěch.

V. Právní názor soudu

9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„s. ř. s.“).

10. Žaloba je důvodná.

11. Krajský soud předně poukazuje na skutečnost, že nyní projednávaná věc, avšak týkající se odlišných zemědělských nemovitých věcí byla již řešena zdejším soudem v rozsudcích č. j. 51 A 34/2019–42 ze dne 18. 12. 2019, č. j. 50 A 58/2019 – 29 a č. j. 50 A 64/2019–53 oba ze dne 18. 12. 2019, a proto krajský soud nyní vychází ze shodné argumentace vyslovených závěrů. Zmiňovaný rozsudek krajského soudu č. j. 50 A 64/2019–53 byl potvrzen Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti pod sp. zn. 3 As 23/2020. Z uvedených rozsudků zdejšího soudu žalobce při podání žaloby vycházel.

12. Předmětem sporu byla otázka, zda předmětné rozsudky vrchního soudu jsou v rámci nyní řešeného restitučního řízení důvodem postupu podle § 100 správního řádu či nikoli. Krajský soud je povolán pouze k posouzení zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení, neboť jakékoli úvahy o samotném restitučním nároku krajskému soudu nepřísluší.

13. Podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu je důvodem obnovy řízení, bylo–li zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, kterým je možné prolomit právní moc již vydaného rozhodnutí.

14. Povaha a účel tohoto institutu byl v minulosti správními soudy opakovaně vyložen. Stejně tak byly opakovaně vyloženy i podmínky jeho užití, kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 2 As 22/2009–83. V projednávané věci žalobce rozporuje naplnění samotné první podmínky, neboť rozhodnutí vrchního soudu nepovažuje za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení.

15. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2014 č. j. 4 Ads 125/2013–23 dospěl k závěru, že ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu „slouží k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy je tedy nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí.

16. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2014 č. j. 1 As 44/2014–33, „Důvodem pro povolení obnovy tak nemůže být polemika s právními názory vyjádřenými v původních rozhodnutích, neboť tu lze uplatnit v rámci odvolání či ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Pro povolení obnovy řízení jsou naopak rozhodné nové skutkové a právní okolnosti existující již v době původního řízení, které však vyšly najevo po právní moci rozhodnutí. Je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz, a nikoliv každý důkaz, který se posléze ukázal být nepravdivým, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení (viz VEDRAL, Josef. Správní řád. Komentář. II. vyd. Praha: RNDr. Ivana Hexnerová – BOVA POLYGON, 2012, s. 859). Zároveň kasační soud připomíná, že pojem „dříve neznámá skutečnost“ nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnost neznámou tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním smyslu, tedy jako skutečnost, kterou účastník správního řízení znát nemohl a nemohl ji tak v původním řízení uplatnit (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 As 18/2010 – 113).“ (důraz doplněn)

17. Na tomto místě krajský soud zdůrazňuje, že žalovaný i správní orgán prvního stupně existenci nových skutečností v návaznosti na rozsudky vrchního soudu pouze obecně konstatovali, zcela konkrétně však žádné nespecifikovali, neboť za nové skutečnosti výslovně označují pouze rozsudky vrchního soudu, nikoli listiny, které vrchní soud zhodnotil odlišně od soudu prvního stupně. Žalovaný konkrétní listiny ze čtyřicátých a padesátých let označuje prvně až ve svém vyjádření k žalobě. O tyto listiny však správní orgány svá rozhodnutí neopírají. Zda tyto listiny mohou skutečně sloužit jako nové skutečnosti (důkazy) není s ohledem na obsah přezkoumávaných správních rozhodnutí podstatné. Blíže viz níže bod 22 odůvodnění tohoto rozsudku.

18. Krajský soud poukazuje na dikci § 100 odst. 3 správního řádu, jenž stanoví, že ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí může o obnově řízení z moci úřední rozhodnout též správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni, jestliže je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1 a jestliže je na novém řízení veřejný zájem; do konce uvedené lhůty musí být rozhodnutí o obnově řízení vydáno. Řízení o obnově ve smyslu citovaného ustanovení se z moci úřední zahajuje oznámením podle § 46 správního řádu. Správní řád totiž v případě obnovy z moci úřední neumožňuje to, co připouští například u zkráceného přezkumného řízení § 98 správního řádu, tzn., aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem v řízení. Před vydáním tohoto rozhodnutí bude proto třeba účastníky řízení vyzvat, aby se vyjádřili k podkladům, tzn., ke všem skutečnostem, na jejichž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit.

19. Specifikované podmínky nezbytné pro zahájení řízení o obnově nebyly v konkrétním případě dodrženy. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Státní pozemkový úřad, krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, vydal dne 14. 10. 2019 pod č. j. SPU 414660/2019, sp. zn. 286248/2013 rozhodnutí, kterým na základě § 100 odst. 3 ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z moci úřední obnovil řízení o návrhu na vydání věci ukončené rozhodnutím ze dne 25. 10. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21912 (nabytí právní moci dne 1. 11. 2016), rozhodnutím ze dne 28. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR21971 (nabytí právní moci dne 2. 12. 2016), rozhodnutím ze dne 29. 11. 2016, č. j. 286248/2013/R1146/RR22494 (nabytí právní moci dne 3. 12. 2016) a rozhodnutím ze dne 9. 12. 2016 pod č. j. 286248/2013/R1146/RR22603 (nabytí právní moci dne 20. 12. 2016). Z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí však plyne, s ohledem na citace a odkazy aplikovaných ustanovení, že bylo přistoupeno k obnově řízení podle odstavce 1 písm. b), kdy důvodem obnovy je stav, kdy soud nebo jiný orgán moci výkonné zruší nebo změní rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v původním řízení. V této souvislosti jsou pak zmiňovány rozsudky Vrchního soudu v Praze ve věcech 4 Co 31/2018 a 4 Co 32/2018. Současně je uvedeno, že vlastní provedení obnovy řízení se uskuteční po obdržení konečného pravomocného rozhodnutí o posouzení této otázky. Pozemkový úřad poznamenal, že tříletá lhůta pro vydání rozhodnutí počínající dny 1. 11. 2016, 2. 12. 2016, 3. 12. 2016 a 20. 12. 2016 běží a je dle názoru žalovaného tudíž zachována. Žádné jiné konkrétní důvody, pro které by měla být obnova řízení z moci úřední nařízena, v rozhodnutí uvedeny nebyly, stejně tak ani v napadeném rozhodnutí, kdy žalovaný správní orgán pouze rozhojnil stručnou argumentaci prvostupňového rozhodnutí.

20. Jak patrno z výše uvedeného správní orgány při vydání rozhodnutí o obnově řízení z moci úřední procesně zásadně pochybily, což mohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. V prvé řadě vůbec žalobci neoznámily ve smyslu § 46 správního řádu, že se zahajuje řízení o nařízení obnovy řízení z moci úřední. Tento postup je v rozporu s § 100 odst. 3 správního řádu, který neumožňuje, aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem řízení. Před vydáním takového rozhodnutí bylo dále zapotřebí účastníky řízení o nařízení obnovy vyzvat, aby se vyjádřili k jeho podkladům a ke všem skutečnostem, na jejímž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit. V konkrétní věci se tak nestalo, dokonce ani v rozhodnutí o nařízení obnovy řízení nebylo konkrétně specifikováno, jaké konkrétní skutečnosti vedly správní orgán ke zvolenému postupu. Důvody byly uvedeny pouze obecným odkazem na citované rozsudky Vrchního soudu v Praze. Toto pochybení má vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť v řízení, které vůbec nebylo zahájeno, bylo vydáno rozhodnutí, ve kterém nebyl účastník řízení seznámen, na základě jakých podkladů bylo vůbec takové řízení zahájeno vedeno a v něm rozhodnuto. Tato pochybení nepochybně mají za následek vadu řízení spočívající v podstatném porušení řízení před správními orgány.

21. Současně se soud zabýval skutečnostmi, které žalovaný označil především ve svém vyjádření k žalobě s ohledem na rozsudky Vrchního soudu v Praze jako nové skutkové okolnosti, které však jsou podle hodnocení soudu odlišným právním hodnocením, respektive odlišným právním názorem oproti názoru vyslovenému civilními soudy prvního stupně.

22. Vrchní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně. Rozhodnutí vrchního soudu je založeno na odlišném právním názoru, na odlišném hodnocení zjištěného skutkového stavu. Vrchní soud vyložil povahu a účel restitučního řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání, předestřel východiska právní úpravy a relevantní judikaturu. Část závěru soudu I. stupně aproboval, ale z částí se však neztotožnil. Otázka, zda lze na zjištěný skutkový stav aplikovat § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání není otázkou skutkovou, ale otázkou právní. Stejně tak je otázkou právního hodnocení (výkladu práva) i to, zda soudu přísluší podle zákona o majetkovém vyrovnání přezkoumávat správnost a důvody konfiskačních rozhodnutí či nikoliv.

23. Sama změna právního hodnocení zjištěného skutkového stavu řízení před soudem I. stupně není známou skutečností nebo důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, a nemůže být proto ani důvodem pro obnovu řízení. Uvedené rozsudky sice mění pohled na shodné restituční případy, tj. na samu oprávněnost této restituce, což ale není ve vztahu k zákonným důvodům obnovy řízení podstatné.

24. Z toho důvodu není správný názor žalovaného, že v citovaných rozsudcích vrchního soudu byly uvedeny nové skutkové okolnosti. Skutečnost, která byla vrchním soudem posouzena jako překážka vydání předmětného majetku, existovala od samého počátku. Její existence není skutkovou novotou a vyšla najevo v řízení před civilním soudem I. stupně. Jediné co se změnilo, byl právní názor na tuto skutečnost. To, na co žalovaný poukazuje ve svém vyjádření, není prima vista skutkovou okolností či důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Skutkový stav, jakož i stav důkazního řízení nedoznaly před vrchním soudem jakékoli změny. Nenastaly ani důvody obnovy podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, protože rozsudky civilních soudů, o něž se žalovaný opíral, nebyly podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno.

25. Akceptovat nelze ani odůvodnění žalovaného (strana 5 – 6 napadeného rozhodnutí), který při vědomí uplynutí lhůty k provedení přezkumného řízení vytváří konstrukci, v jejímž rámci, pravděpodobně vlivem závažnosti rozsudků vrchního soudu, dospěl k závěru, že tyto rozsudky vrchního soudu je nutné považovat za důvod pro obnovu řízení, neboť zcela mění pohled na tento restituční případ a oprávněnost restituce, k čemuž uzavírá, že „s ohledem na zcela odlišný závěr uvedený v citovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze je namístě analogicky použitý příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení“. Přitom není srozumitelné, co měl žalovaný na mysli, pokud argumentoval analogickou aplikací. Na tomto místě je třeba připomenout a zdůraznit, že institut přezkumu rozhodnutí míří na nápravu právních vad. Institut obnovy řízení na nápravu vad skutkových, které se týkají zjištěného skutkového stavu a důkazního řízení. Jedná se o zcela samostatné instituty, jejichž úpravu nelze jakkoli analogicky používat a volit takovou formu, která je s ohledem na případné uplynutí prekluzivních lhůt ještě využitelná.

26. Závěrem soud již pouze ve stručnosti konstatuje, že důvodná je i námitka žalobce o rozporu výroku prvostupňového správního rozhodnutí s jeho odůvodnění, neboť dle výroku byl důvod obnovy řízení dán dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, dle odůvodnění je však konstatováno naplnění důvodů dle písm. b).

VI. Závěr, náklady řízení

27. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že v souzeném případě neshledal důvody obnovy řízení ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (tak jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí) ani dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu (tak jak je argumentováno v odůvodnění rozhodnutí). Zároveň však shledal závažná porušení ustanovení správního řádu v řízení před správními orgány, u nichž nelze vyloučit, že měly vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto žalobou napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4, jakož i § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

28. Soud postupoval podle § 51 odst. 1 s. ř. s. a věc rozhodl bez nařízeného jednání, neboť účastníci řízení projevili s takovým postupem soudu souhlas.

29. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého, nestanoví–li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, jeho náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, odměna advokáta za zastupování v řízení o žalobě za dva úkony právní služby po 3.100 Kč (převzetí a příprava k zastoupení a sepsání žaloby), dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, 6 200 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč, tj. 600 Kč, celkem náklady řízení 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je náhrada hotových výdajů povýšena o sazbu této daně ve výši 1.428 Kč. Celkem tedy náklady řízení činí včetně soudního poplatku 11.228 Kč, kterou je povinen zaplatit žalovaný ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Poučení

I. Vymezení věci a obsah žaloby II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu III. Obsah správních spisů IV. Replika žalobce V. Právní názor soudu VI. Závěr, náklady řízení