51 A 34/2019 - 42

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudců Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Bc. et Bc. Petra Jiříka ve věci žalobce: Cisterciácké opatství Vyšší Brod sídlem Klášter 137, 382 73 Vyšší Brod zastoupeného advokátem JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., sídlem Týnská 633/12, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Státní pozemkový úřad sídlem Husinecká 1024/11a, 130 00 Praha 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2019 č. j. SPU 345917/2019 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 9. 2019 č. j. SPU 345917/2019 a rozhodnutí Státního pozemkového úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 12. 8. 2019 č. j. 286248/2013/R1146/RR 20550-2 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 15.862 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. V dané záležitosti vydal Krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, České Budějovice dne 15. 8. 2016 rozhodnutí č. j. 286248/2013/R1146/RR20550, které nabylo právní moci dne 24. 8. 2016. Tímto rozhodnutí bylo žalobci obnoveno vlastnictví zemědělských nemovitostí v katastrálním území Zadní Výtoň, Kapličky a Herbetov. Stalo se tak podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů („dále jen zákon o majetkovém vyrovnání“).

2. Dne 21. 2. 2019 Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 4 Co 31/2018 a sp. zn. 4 Co 32/2018 vyhlásil rozsudky, kterými změnil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 11. 2017 č. j. 11 C 1/2017-187 a rozsudek ze dne 20. 11. 2017 č. j. 11 C 140/2016-105. Těmito rozsudky Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud civilní v řízení o žalobě podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) rozhodl o vydání určeného nemovitého majetku žalobci napadenými rozhodnutími. (Zde bylo rozhodnutí Krajského pozemkového úřadu ze dne 13. 12. 2016 č. j. 2016/03/2013/R481/RR22638 a rozhodnutí ze dne 27. 6. 2016 č. j. 201603/2013/R481/RR21471). Vrchní soud uvedené rozsudky změnil tak, že dané pozemky se nevydávají, neboť v obou posuzovaných případech byla dána překážka vydání podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání. To nyní shledal správní orgán prvního stupně jako novou skutečnost podle § 100 odst. 1 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a rozhodl o obnově řízení. V odůvodnění rozhodnutí je zmiňován § 100 odst. 1 písm. b), podle kterého je důvodem obnovy stav, kdy soud nebo jiný orgán moci výkonné zruší nebo změní rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v původním řízení. V této souvislosti jsou tam pak zmiňovány rozsudky Vrchního soudu v Praze výše citované. Vydané rozhodnutí napadl žalobce odvoláním, jelikož podstata mířila k tomu, že uvedená rozhodnutí nemohou být z povahy věci důvodem obnovy řízení, neboť v nich řešená otázka je právní otázkou a vrchní soud v rámci svého rozhodování provedl pouze odlišné právní posouzení věci.

3. Žalovaný svým rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a správní rozhodnutí prvého stupně o povolení obnovy řízení potvrdil. Jádro úvah žalovaného směřovalo k tomu, že uvedené rozsudky vrchního soudu zcela mění pohled na tento restituční případ, na samou oprávněnost této restituce. Původní právní konstrukce pozemkového úřadu a krajského soudu se zdála být správná, nicméně vrchní soud zaujal zcela odlišné stanovisko, a proto je „tedy namístě analogicky použít příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení“ … „byť se na první pohled zdá, že jsou jasné důvody pro provedení přezkumného řízení podle § 94 až 95 správního řádu, kde již prošla lhůta pro jeho zahájení“. Podle žalovaného citované rozsudky vrchního soudu uvádějí nové skutečnosti týkající se restitučního nároku žalobce, které mohly být použity až po obdržení písemných vyhotovení těchto rozsudků.

4. Proti shora uvedenému rozhodnutí podal žalobce dne 1. 10. 2019 včasnou žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Předmětná žaloba byla zapsána nejprve u civilního úseku zdejšího soudu, následně byla krátkou cestou předána na úsek správního soudnictví, a to s odkazem na usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 20. 9. 2007 č. j. Konf. 22/2006-8 a ze dne 21. 9. 2011 č. j. Konf. 65/2010-21.

5. Žalobce v žalobě tvrdil, že předmětné rozsudky vrchního soudu nejsou důvodem pro obnovu řízení, neboť se jedná pouze o změnu právního názoru. Odlišný právní názor není novou skutečností, ani důkazem dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2546/18 nebo sp. zn. III ÚS 2810/15. Současně není splněna ani podmínka uvedená v § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu, neboť nebylo zrušeno ani změněno žádné rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Rozsudek vrchního soudu takovým rozhodnutím není. II. stručné vyjádření žalovaného 6. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby.

7. Žalovaný zastává názor, že předmětné rozsudky vrchního soudu obsahují nové skutečnosti, které vyšly najevo až v odvolacím řízení. Za tyto nové skutečnosti považuje: I. To „že vyhláška, aniž by byl majetek konkretizován pravomocným výměrem, postačuje pro označení osoby, jako osoby, jejíž majetek lze konfiskovat podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a č. 12/1945 Sb.“, které tvoří překážku vydání majetku. V jiných případech byla vyhláška považována za nedostatečný podklad II. To (další novou skutečností bod 42 až 47 rozsudku vrchního soudu) „že podstatou výluky podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání je, že soudu rozhodujícího podle tohoto zákona nepřísluší z hlediska této zákonné výluky (…) přezkoumávat správnost ani důvody konfiskačních rozhodnutí vydaných státními orgány na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Pro samotné posouzení výluky není proto aplikovatelná judikatura vydaná podle dřívějších předpisů…“ III. To, že v případě zákona o majetkovém vyrovnání zákonodárce trval na vyloučení možnosti restituce majetku dotčeného konfiskací dle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 a č. 108/1945, jak plyne z § 8 odst. 1 písm. h) téhož zákona. IV. To, že rozsudky vrchního soudu mají dle žalovaného povahu rozhodnutí o předběžné otázce, kterou je to, zda restituce žalobce je či není zasažena překážkou vydání podle § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání či nikoli.

III. Právní názor soudu

8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2012 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“).

9. K projednání žaloby soud nařídil jednání na den 18. 12. 2019.

10. Při jednání před krajským soudem žalobce setrval na své argumentaci uvedené v písemném vyhotovení žaloby. Žalovaný správní orgán zastával názor, že vydaná rozhodnutí jsou v souladu se zákonem, neboť obnova řízení byla povolena na základě dobových podkladů, které nemohl žalovaný správní orgán dříve uplatnit, neboť nebyl účastníkem řízení před vrchním soudem, kterým bylo změněno rozhodnutí krajského soudu, kterým byly nemovitosti žalobci vydány. Tyto podklady by měly být znovu hodnoceny, což žalovaný zjistil teprve po obdržení rozsudků vrchního soudu, a proto jsou tyto dobové písemnosti nově zjištěnými skutečnostmi, které odůvodňují nařízení obnovy řízení z moci úřední. Byl shledán i veřejný zájem, který je v případě nařízení obnovy řízení podstatný.

11. Žaloba je důvodná.

12. Předmětem sporu byla otázka, zda předmětné rozsudky vrchního soudu jsou v rámci nyní řešeného restitučního řízení důvodem postupu podle § 100 správního řádu či nikoli. Krajský soud je povolán pouze k posouzení zákonnosti rozhodnutí o obnově řízení, neboť jakékoli úvahy o samotném restitučním nároku krajskému soudu nepřísluší.

13. Podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti, důkazy nebo rozhodnutí mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Podle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu je důvodem obnovy řízení, bylo-li zrušeno či změněno rozhodnutí, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v řízení, které má být obnoveno. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, kterým je možné prolomit právní moc již vydaného rozhodnutí.

14. Povaha a účel tohoto institutu byl v minulosti správními soudy opakovaně vyložen. Stejně tak byly opakovaně vyloženy i podmínky jeho užití, kupříkladu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010 č. j. 2 As 22/2009-83. V projednávané věci žalobce rozporuje naplnění samotné první podmínky, neboť rozhodnutí vrchního soudu nepovažuje za dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení.

15. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 3. 2014 č. j. 4 Ads 125/2013-23 dospěl k závěru, že ustanovení § 100 odst. 1 správního řádu „slouží k odstranění nedostatků ve zjištění skutkového stavu, které byly způsobeny tím, že nebyly známy všechny skutečnosti a důkazy nutné pro náležité posouzení věci. Při uplatnění tohoto důvodu obnovy je tedy nutné označit skutečnosti a důkazy, které existovaly již v době původního správního řízení, avšak byly správním orgánům neznámé, a které by vedly k takovému zjištění stavu věci, jež by vzbudilo pochybnost o správnosti pravomocného rozhodnutí.“ 16. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 6. 2014 č. j. 1 As 44/2014-33, „důvodem pro povolení obnovy tak nemůže být polemika s právními názory vyjádřenými v původních rozhodnutích, neboť tu lze uplatnit v rámci odvolání či ve správní žalobě a následně v kasační stížnosti. Pro povolení o ří jsou naopak rozhodné nové skutkové a právní okolnosti existující již v době původního řízení, které však vyšly najevo po právní moci rozhodnutí. je však třeba vzít v úvahu, že ne každá dříve neznámá skutečnost či důkaz a nikoli každý důkaz, který se posléze ukázal být nepravdivým, automaticky znamená povolení obnovy řízení. Musí se totiž jednat o důkazy či skutečnosti, jež mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem původního řízení (viz VEDRAL, JOSEF. správní řád. komentář. II. vid. Praha: RNDr. Ivana Heksnerová - BOVA POLYGON, 2012 s 859). Zároveň kasační soud připomíná, že pojem „dříve neznámá skutečnost“ nelze chápat subjektivně, tj. jako skutečnost neznámou tomu, kdo obnovu řízení navrhuje, ale v objektivním smyslu, tedy jako skutečnost, kterou účastník správního řízení znát nemohl a nemohl ji tak v původním řízení uplatnit (viz rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2011 č. j. 8 As 18/2010- 113).“ (důraz doplněn).

17. Na tomto místě krajský soud zdůrazňuje, že žalovaný i správní orgán prvního stupně existenci nových skutečností v návaznosti na rozsudky vrchního soudu pouze obecně konstatovali, zcela konkrétně však žádné nespecifikovali. Žalovaný tak činí prvně až ve svém vyjádření k žalobě a při jednání před krajským soudem.

18. Ve smyslu § 100 správního řádu může návrh či žádost o obnovu řízení podat účastník řízení, a to ve lhůtách stanovených v § 100 odst. 2 správního řádu. Rovněž může být nařízena ve stejné lhůtě obnova řízení z moci úřední. V takovém případě musí být ve tříleté lhůtě od právní moci rozhodnutí o obnově řízení rozhodnutí vydáno, nestačí pouze v této lhůtě řízení zahájit. Řízení je zahájeno dnem, kdy návrh došel správnímu orgánu příslušnému k přijetí žádosti o obnově řízení. Z moci úřední tak může učinit správní orgán, který ve věci rozhodl v posledním stupni za podmínky, že je dán z některých důvodů stanovených správním řádem a zároveň za splnění podmínky, že je dán veřejný zájem vyplývající z nějakého zvláštního zákona. Ve smyslu § 100 odst. 3 správního řádu se z mocí úřední zahajuje řízení o obnově oznámením podle § 46 správního řádu. Správní řád totiž v případě obnovy z moci úřední neumožňuje to, co připouští například u zkráceného přezkumného řízení § 98 správního řádu, tzn., aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem v řízení. Před vydáním tohoto rozhodnutí bude proto třeba účastníky řízení vyzvat, aby se vyjádřili k podkladům, tzn., ke všem skutečnostem, na jejichž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit.

19. Tyto podmínky nebyly v konkrétním případě dodrženy. Soud z obsahu správního spisu zjistil, že Státní pozemkový úřad, krajský pozemkový úřad pro Jihočeský kraj, kraj České Budějovice vydal dne 12. 8. 2019 pod č. j. 286248/2013/ER1146/RR20550-2 rozhodnutí, kterým na základě § 100 odst. 3 ve spojení s § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z moci úřední obnovil řízení o návrhu na vydání věci ukončené rozhodnutím č. j. 286248/2013/ER1146/RR20550 ze dne 15. 8. 2016, které nabylo právní moci dne 24. 8. 2016. V odůvodnění rozhodnutí je však uvedeno, že bylo přistoupeno k obnově řízení podle odstavce 1 písm. b), kdy důvodem obnovy je stav, kdy soud nebo jiný orgán moci výkonné zruší nebo změní rozhodnutí o předběžné otázce, které bylo podkladem rozhodnutí vydaného v původním řízení. V této souvislosti jsou pak zmiňovány rozsudky Vrchního soudu v Praze ve věcech 4 Co 31/2018 a 4 Co 32/2018. Současně je uvedeno, že vlastní provedení obnovy řízení se uskuteční po obdržení konečného pravomocného rozhodnutí o posouzení této otázky. Pozemkový úřad poznamenal, že tříletá lhůta pro vydání rozhodnutí počínající dnem 24. 8. 2016 běží a je dle názoru žalovaného tudíž zachována. Žádné jiné konkrétní důvody, pro které by měla být obnova řízení z moci úřední nařízena, v rozhodnutí uvedeny nebyly, stejně tak ani v žalovaném rozhodnutí ze dne 24. 9. 2019, kdy žalovaný správní orgán pouze rozhojnil stručnou argumentaci prvostupňového rozhodnutí.

20. Jak patrno z výše uvedeného správní orgány při vydání rozhodnutí o obnově řízení z moci úřední procesně zásadně pochybily, což mohlo mít vliv na zákonnost vydaného rozhodnutí. V prvé řadě vůbec žalobci neoznámily ve smyslu § 46 správního řádu, že se zahajuje řízení o nařízení obnovy řízení z moci úřední. Tento postup je v rozporu s § 100 odst. 3 správního řádu, který neumožňuje postupovat tak, jak připouští § 98 u zkráceného přezkumného řízení, tzn., aby rozhodnutí o nařízení obnovy bylo prvním úkonem řízení. Před vydáním takového rozhodnutí bylo dále zapotřebí účastníky řízení o nařízení obnovy vyzvat, aby se vyjádřili k jeho podkladům a ke všem skutečnostem, na jejímž základě hodlá správní orgán obnovu řízení nařídit. V konkrétní věci se tak nestalo, dokonce ani v rozhodnutí o nařízení obnovy řízení nebylo konkrétně specifikováno, jaké konkrétní skutečnosti vedly správní orgán ke zvolenému postupu. Důvody byly uvedeny pouze obecným odkazem na citované rozsudky Vrchního soudu v Praze. Toto pochybení má vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť v řízení, které vůbec nebylo zahájeno, bylo vydáno rozhodnutí, ve kterém nebyl účastník řízení seznámen, na základě jakých podkladů bylo vůbec takové řízení zahájeno vedeno a v něm rozhodnuto. Tato pochybení nepochybně mají za následek vadu řízení spočívající v podstatném porušení řízení před správními orgány.

21. Současně se soud zabýval skutečnostmi, které žalovaný označil především ve svém vyjádření k žalobě s ohledem na rozsudky Vrchního soudu v Praze jako nové skutkové okolnosti, které však jsou podle hodnocení soudu odlišným právním hodnocením, respektive odlišným právním názorem oproti názoru vyslovenému civilními soudy prvního stupně.

22. Vrchní soud při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně. Rozhodnutí vrchního soudu je založeno na odlišném právním názoru, na odlišném hodnocení zjištěného skutkového stavu. Vrchní soud vyložil povahu a účel restitučního řízení dle zákona o majetkovém vyrovnání, předestřel východiska právní úpravy a relevantní judikaturu. Část závěru soudu I. stupně aproboval, ale z částí se však neztotožnil. Otázka, zda lze na zjištěný skutkový stav aplikovat § 8 odst. 1 písm. h) zákona o majetkovém vyrovnání není otázkou skutkovou, ale otázkou právní. Stejně tak je otázkou právního hodnocení (výkladu práva) i to, zda soudu přísluší podle zákona o majetkovém vyrovnání přezkoumávat správnost a důvody konfiskačních rozhodnutí či nikoliv.

23. Sama změna právního hodnocení zjištěného skutkového stavu řízení před soudem I. stupně není známou skutečností nebo důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, a nemůže být proto ani důvodem pro obnovu řízení. Uvedené rozsudky sice mění pohled na shodné restituční případy, tj. na samu oprávněnost této restituce, což ale není ve vztahu k zákonným důvodům obnovy řízení podstatné.

24. Z toho důvodu není správný názor žalovaného, že v citovaných rozsudcích vrchního soudu byly uvedeny nové skutkové okolnosti. Skutečnost, která byla vrchním soudem posouzena jako překážka vydání předmětného majetku, existovala od samého počátku. Její existence není skutkovou novotou a vyšla najevo v řízení před civilním soudem I. stupně. Jediné co se změnilo, byl právní názor na tuto skutečnost. To, na co žalovaný poukazuje ve svém vyjádření, není prima vista skutkovou okolností či důkazem ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu. Skutkový stav, jakož i stav důkazního řízení nedoznaly před vrchním soudem jakékoli změny.

25. Akceptovat nelze ani odůvodnění žalovaného (strana 5 - 6 napadeného rozhodnutí), který při vědomí uplynutí lhůty k provedení přezkumného řízení vytváří konstrukci, v jejímž rámci, pravděpodobně vlivem závažnosti rozsudků vrchního soudu, dospěl k závěru, že tyto rozsudky vrchního soudu je nutné považovat za důvod pro obnovu řízení, neboť zcela mění pohled na tento restituční případ a oprávněnost restituce, k čemuž uzavírá, že „s ohledem na zcela odlišný závěr uvedený v citovaných rozsudcích Vrchního soudu v Praze je namístě analogicky použitý příslušná ustanovení správního řádu pro obnovu řízení“. Přitom není srozumitelné, co měl žalovaný na mysli, pokud argumentoval analogickou aplikací. Na tomto místě je třeba připomenout a zdůraznit, že institut přezkumu rozhodnutí míří na nápravu právních vad. Institut obnovy řízení na nápravu skutkových, které se týkají zjištěného skutkového stavu a důkazního řízení. Jedná se o zcela o samostatné instituty, jejíž úpravu nelze jakkoli analogicky používat a volit takovou formu, která je s ohledem na případné uplynutí prekluzivních lhůt ještě využitelná.

26. S ohledem na shora uvedené krajský soud uzavřel, že v souzeném případě neshledal důvody obnovy řízení ve smyslu § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu (tak jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí) ani dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu (tak jak je argumentováno v odůvodnění rozhodnutí). Zároveň však shledal závažná porušení ustanovení správního řádu v řízení před správními orgány, u nichž nelze vyloučit, že měly vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto žalobou napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 a 4, jakož i § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

27. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaný, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, jeho náklady řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 3 000 Kč, odměna advokáta za zastupování v řízení o žalobě za tři úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava k zastoupení, sepsání žaloby a zastupování před soudem), dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, 9 300 Kč, paušální náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč, tj. 900 Kč, celkem náklady řízení 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce je plátcem DPH, je náhrada hotových výdajů povýšena o sazbu této daně ve výši 2 142 Kč na 12 342 Kč. Současně je přiznáno žalobci cestovné včetně náhrady nákladů za zmeškaný čas, kdy je účtována 1/3 jízdenky z Prahy do Českých Budějovic a zpět, v celkové výši 350 Kč, kdy 1/3 činí 116,66 Kč, jedna cesta z Prahy do Českých Budějovic trvá 2 hodiny 15 minut, tj. za dvě cesty deset započatých půlhodin ve smyslu § 14 odst. 1 písm. a) odst. 3 advokátního tarifu po 1 000 Kč bez DPH, tj. 1 210 Kč za jednu půlhodinu z DPH, 1/3 této částky činí 430,33 Kč, tj. z DPH 519,99 Kč. Celkem tedy náklady řízení činí včetně soudního poplatku 15 862 Kč, kterou je povinen zaplatit žalovaný ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.