50 A 67/2018 - 55

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Terezy Kučerové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobkyně: D. Š. bytem zastoupena Mgr. Janem Aulickým advokátem sídlem Za Tiskárnou 327, Český Krumlov proti žalovanému: Městský úřad Rudolfov Hornická 11/1, Rudolfov zastoupen Mgr. Martinem Kolaříkem advokátem sídlem Radniční 133/1, České Budějovice o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu žalovaného ve věci podnětu žalobkyně zde dne 19. 9. 2017, který vyústil ve sdělení žalovaného ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. MěÚ/OV/0697/2018/Ha a před nezákonným zásahem spočívajícím v opatření žalovaného ze dne 16. 5. 2016, č. j. MěÚ/1413/2016/Feu, takto:

Výrok

I. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v opatření žalovaného ze dne 16. 5. 2016, č. j. MěÚ/1413/2016/Feu se odmítá.

II. Žaloba na ochranu před nezákonným zásahem spočívajícím v postupu žalovaného ve věci podnětu žalobkyně ze dne 19. 9. 2017, který vyústil ve sdělení žalovaného ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. MěÚ/OV/0697/2018/Ha se zamítá.

III. Žalovanému se náhrada nákladů nepřiznává

Odůvodnění

1. Dne 10. 9. 2018 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále je „krajský soud“) žalobu ve shora uvedené věci, ve které žalobkyně brojí proti uvedenému nezákonnému zásahu žalovaného, resp. dvěma nezákonným zásahům, které jsou spolu dle celkového vyjádření žalobkyně neoddělitelně spjaty.

2. Dne 16. 5. 2016 vydal žalovaný opatření č. j. MěU/1413/2016/Feu (dále jen „Pasport“), kterým ověřil zjednodušenou dokumentaci objektu č. p. 681 v Rudolfově – víceúčelové budovy na pozemku p. č. 544/5 v k. ú. Rudolfov u Českých Budějovic a bývalého objektu prodejny č. p. 401 v Rudolfově na pozemku p. č. 544/3. V těchto vzájemně propojených stavbách je dle žalobkyně provozována prodejna čtyřkolek, jednostopých vozidel a jejich příslušenství spolu s jejich servisem. Žalobkyně je tímto provozem omezována ve výkonu svého vlastnického práva k přilehlým nemovitostem hlukem, výfukovými zplodinami a vibracemi, a to prakticky každý den od rána do večera. Nadto, dle jejího názoru, není takováto činnost v dané lokalitě dovolena a je v rozporu s územním plánem.

3. Z tohoto důvodu žalobkyně podala v souladu s § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) dne 19. 9. 2017 podnět žalovanému k zahájení řízení, jehož předmětem by bylo užívání těchto staveb pro účely, ke kterým nejsou dle žalobkyně určeny. Žalovaný sdělením ze dne 8. 1. 2018, č. j. MěÚ/OV/2706/2017/Ha uzavřel, že užívání těchto nemovitostí neshledává v rozporu s Pasportem, o jehož existenci se žalobkyně dle jejího tvrzení dozvěděla právě z tohoto sdělení. Na základě stížnosti žalobkyně nadřízený správní orgán sdělením ze dne 31. 5. 2018, č. j. KUJCK 72046/2018 mj. zavázal žalovaného, aby se zabýval i samotným Pasportem stavby a podání žalobkyně považoval za podnět dle § 156 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) (pozn. soudu - žalobkyně má na mysli § 156 správního řádu – oprava vyjádření, osvědčení, sdělení).

4. Žalobkyně podanou žalobou brojí proti samotnému Pasportu stavby, který shledává nezákonným, neboť neměly být naplněny podmínky pro jeho vydání, jeho obsahem není osvědčení stávajícího stavu staveb, ale de facto změna účelu užívání stavby, neboť tento Pasport je v rozporu s dostupnou historickou dokumentací. K tomuto žalobkyně uvádí konkrétní skutečnosti, na kterých své závěry staví (nedostatečné zjištění skutkového stavu, nenaplnění podmínek pro vydání Pasportu a porušení § 125 stavebního zákona, porušení stavebního zákona při úpravách staveb, stejně jako rozpor Pasportu stavby s následnými sděleními žalovaného). Dále žalobkyně poznamenává, že nebyla účastnicí řízení, ve kterém byl Pasport vydán.

5. V přímé souvislosti s nezákonností samotného Pasportu je žalobkyně přesvědčena i o nezákonnosti postupu žalovaného, který měl na základě jejího podnětu zahájit řízení o změně účelu užívání daných nemovitostí dle § 126 odst. 2 stavebního zákona. V postupu žalovaného, který vyústil v pouhé vydání sdělení ze dne 9. 7. 2018, nikoli v zahájení příslušného správního řízení, proto rovněž spatřuje nezákonný zásah.

6. Včasnost své žaloby žalobkyně opírá o aktuální nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 635/18 a III. ÚS 1257/18, neboť se v jejím případě jedná o trvající nezákonný zásah a dodává, že poslední úkon žalovaného vůči ní bylo sdělení ze dne 9. 7. 2018, které obdržela téhož dne.

7. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout.

8. Žalovaný úvodem svého vyjádření shrnul skutečnosti, jež činí nespornými, a které se vztahují k jeho procesnímu postupu ve věci samé, stejně jako obsah sdělení ze dne 19. 9. 2017 a ze dne 9. 7. 2018. Zejména shrnul dosavadní zjištění o užívání předmětných staveb a naplnění předpokladů pro postup dle § 125 stavebního zákona. Žalovaný rovněž poukázal na to, že současné užívání stavby je v souladu s územním plánem a tvrzení žalobkyně o zásahu do jejího vlastnického práva je pouze v rovině ničím nepodložených subjektivních tvrzení.

9. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Žádostí V. F., vlastníka staveb, ze dne 25. 4. 2016 byl žalovaný požádán o ověření skutečného stavu stavby „prodejna a servis motocyklů“, a to z následujících důvodů: „nedochování původní dokumentace, sloučení pod jedním číslem popisným, změna užívání – podnikatelská činnost“. Dále jsou zde založeny výkresy pro stavbu „pasport stávajícího objektu a s tím související změna užívání a sloučení pod jedno číslo popisné k. ú. Rudolfov, p. p. č. 544/3 a 544/5“. Dle obsahu spisu žalovaný shromáždil podklady k předmětné stavbě (stavbám) zpětně až do roku 1974.

10. Dne 16. 5. 2016 vydal žalovaný shora uvedené osvědčení zjednodušené dokumentace (Pasport) s tím, že objekty jsou určeny k účelu, ke kterému byly naposledy provedeny a upraveny. Je uvedeno, že v objektu č. p. 681 se nachází prostory provozovny a ve druhém nadzemním podlaží byt; v objektu č. p. 401 byla v minulosti prodejna potravin, údaje o změně užívání se nedochovaly, v katastru nemovitostí je tato nemovitost chybně vedena jako rodinný dům.

11. Podáním ze dne 19. 9. 2017 adresovaným žalovanému se žalobkyně domáhala zahájení řízení, ve kterém by žalovaný posoudil soulad užívání předmětných staveb se stavebním zákonem.

12. Ve spise jsou dále mj. založeny výpisy z katastru nemovitostí, projektová dokumentace pro změnu užívání předmětných staveb z dubna 2016, souhlasné závazné stanovisko dotčeného orgánu na úseku požární ochrany ze dne 26. 5. 2016, souhlasné závazné stanovisko Krajské hygienické stanice Jihočeského kraje ze dne 1. 4. 2016 (dle něhož nesmí být v provozovně zkoušeny a startovány motory) a různé fotografie předmětných staveb.

13. Dne 5. 12. 2017 se uskutečnilo místní šetření na místě samém. Žalobkyně v rámci svého vyjádření žádala, aby žalovaný nařídil okamžité pozastavení činnosti a odstranění stavby nebo její uvedení do posledního povoleného stavu. Při místním šetření byly zjištěny určité odchylky od Pasportu (jinak umístěné dveře, pisoár, okno apod.). Po tomto jednání žalobkyně od žalovaného převzala kopii protokolu o místním šetření a kopii Pasportu, jak uvádí protokol o úkonu z téhož dne.

14. Ve sdělení ze dne 8. 1. 2018 žalovaný předestřel žalobkyni průběh věci, svá zjištění, zjištěnou historickou dokumentaci a poukázal na existenci a obsah Pasportu. Z obsahu sdělení se nepodává, že by žalovaný zjistil jakékoli skutečnosti, které by odůvodňovaly zahájení příslušných řízení dle stavebního zákona. Ve vztahu k hluku a zplodinám byla žalobkyně odkázána na orgán ochrany veřejného zdraví.

15. Podáním ze dne 15. 1. 2018 žalobkyně ve věci samé intervenovala u starosty města Rudolfov, k čemuž je založeno stanovisko žalovaného, které popisuje dosavadní zjištění, právní povahu Pasportu a to, že nebyly zjištěny skutečnosti, které by odůvodňovaly opravu nebo zrušení Pasportu.

16. Následně je založeno sdělení Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále také jako „krajský úřad“) ze dne 2. 3. 2018 k provedení opatření proti nečinnosti žalovaného, ve kterém je poukázáno na charakter řízení zahajovaného z moci úřední (absence právního nároku), neboť zahájení takového řízení se žalobkyně domáhala. Ač nadřízený orgán zjistil dílčí nedostatky při vyřizování podání žalobkyně žalovaným, neshledal jakéhokoli důvodu pro učinění opatření proti nečinnosti.

17. Podáním ze dne 9. 2. 2018 žalobkyně učinila stížnost dle § 175 správního řádu, ve které uvedla obdobné skutečnosti jako v nyní projednávané žalobě a ve svých předchozích podáních. Žalovaný shledal tuto stížnost svým sdělením ze dne 13. 3. 2018 nedůvodnou, proti čemuž žalobkyně brojila u Krajského úřadu Jihočeského kraje, který žalovaného zavázal k tomu, aby podnět žalobkyně posoudil dle jeho faktického obsahu i jako podnět podle § 156 správního řádu ve vztahu k Pasportu, nikoli pouze jako stížnost. Zároveň je konstatováno, že s ohledem na existenci Pasportu je projednání změny užívání stavby jako takové bezpředmětné – právně nepřípustné, přičemž není dán ani důvod k postupu dle § 171 stavebního zákona (zjednání nápravy).

18. Žalovaný následně vázán názorem krajského úřadu posoudil podání žalobkyně a reagoval na něj dne 9. 7. 2018 sdělením, ve kterém opakovaně popsal zjištěný skutkový stav, svá východiska, právní povahu Pasportu dle části čtvrté správního řádu a předpoklady pro postup dle § 125 stavebního zákona s tím, že neshledal jakéhokoli pochybení a důvodu k postupu podle § 156 správního řádu.

19. Krajský soud se zabýval věcí ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.). Vzhledem k tomu, že žalobce vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízeného jednání, bylo na den 23. 1. 2019 nařízeno jednání, při kterém žalobkyně setrvala na podané žalobě. Žalovaný, zastoupen advokátem Mgr. M. K. na základě plné moci ze dne 17. 1. 2019 udělené pro zastupování v nyní vedeném řízení, sdělil soudu, že žalobu považuje za opožděnou, přičemž samotný Pasport byl dle jeho hodnocení vydán v souladu se zákonem. Krajský soud v intencích nálezu Ústavního soudu sp. zn. II 635/18 poučil žalobkyni o tom, že na eventuální nezákonné vydání Pasportu je nutno nahlížet jako na ukončený jednorázový nezákonný zásah, což má přímý vliv na včasnost této části její žaloby, s čímž se však žalobkyně neztotožnila a setrvala na svém závěru o nezákonném zásahu trvajícím.

20. Základem institutu pasportu stavby, tj. ověření dokumentace skutečného provedení stavby stavebním úřadem, je deklarace aktuálního stavu stavby a jejího užívání za situace, kdy nejsou zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit účel, pro který byla stavba povolena. V takovém případě platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena (§ 125 odst. 2 stavebního zákona). V projednávané věci sám vlastník stavby požádal stavební úřad, aby postupem dle toho ustanovení ověřil projektovou dokumentaci, kterou sám pořídil, čemuž žalovaný vyhověl. K určení účelu stavby dochází dle § 125 odst. 2 stavebního zákona přímo ex lege a správní orgán tuto skutečnost pouze deklaruje.

21. Dle Pasportu je stavba č. p. 681 víceúčelovou budovou (provozovna a byt), stavba č. p. 401 prodejnou. K těmto účelům jsou tyto stavby stavebně a technicky uzpůsobeny. Jak žalovaný uvedl ve svém sdělení ze dne 9. 7. 2018, na stavbách byly nalezeny stavební úpravy, ze kterých lze seznat, že se jedná o změnu užívání daných místností oproti užívání evidované v archivní dokumentaci, zjištěné změny však nevyžadovaly opatření dle stavebního zákona, souhlas nebo povolení dle § 126 odst. 2 stavebního zákona. To, zda tomu tak je, krajský soud z níže uvedených důvodů nehodnotil.

22. Na tomto místě považuje krajský soud za vhodné reagovat na názor žalobkyně, který se týká jejího účastenství při ověřování předmětných staveb. S ohledem na to, že ověření stavby dle § 125 stavebního zákona má povahu osvědčení podle § 154 a násl. správního řádu, ustanovení o účastenství - § 27 a § 28 správního řádu, které tuto otázku upravují - se z povahy věci nepoužijí. Proto s žalobkyní nebylo jednáno jako s vedlejší účastnicí (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2016, č. j. 30 A 221/2015 – 75, rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz).

23. Ve vztahu k přezkumu tohoto ověření lze poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2017, č. j. 1 As 344/2016 – 42, které tento soud učinil ve skutkově a právně obdobné věci: „Pod pojem zásahu ve smyslu tohoto ustanovení lze podřadit velké množství faktických činností správních orgánů, k nimž jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony neformální, pro které mohou a nemusí být na úrovni jednoduchého práva výslovně stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě), bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd. Jedná se tedy obecně o úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazné pro osoby, vůči nimž směřují. Tyto osoby jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Je-li takový zásah v mezích právního řádu, děje se po právu; ochrana se poskytuje pouze proti zásahům, které se v rozporu s objektivním právem dotýkají právní sféry žalobce. Jak bylo uvedeno výše, napadený dokument (pozn. soudu: ověření dle § 125 stavebního zákona) toliko deklaruje naplnění podmínek vyplývajících ze zákona. Jako takový má charakter osvědčení, tedy úkonu podle části IV. správního řádu (nepředstavuje správní rozhodnutí, proti kterému by byla možná obrana prostřednictvím žaloby proti rozhodnutí). Teorie vymezuje osvědčení jako úřední potvrzení skutečností, které jsou v něm uvedeny; na rozdíl od deklaratorního správního aktu se osvědčení vydává v případech, kdy není třeba autoritativního zjištění, neboť o věci není pochybnost nebo spor a kdy není zapotřebí ani jinak použít správní uvážení nebo vyložit neurčitý správní pojem. Osvědčují se skutečnosti úředně zřejmé, zpravidla z vnitřních zdrojů vykonavatele veřejné správy, který osvědčení vydává. Osvědčení je veřejnou listinou, jíž svědčí presumpce správnosti. Proti osvědčení se nelze bránit žádným opravným prostředkem, nýbrž důkazem opaku (Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 6. vydání. Praha : C. H. Beck, s. 267.). Osvědčení vydané dle § 125 stavebního zákona by mohlo představovat nezákonný zásah do práv stěžovatelky, proti kterému by byla přípustná obrana dle § 82 a následujících s. ř. s., pokud by bylo vydáno v rozporu s hmotným právem, nebo pokud by pro jeho vydání vůbec nebyly naplněny zákonné předpoklady uvedené v § 125. K prvnímu z uvedených případů by došlo například za situace, kdy by bylo osvědčení vydáno, přestože stavba svým stavebně-technickým řešením neumožňuje nerušené užívání objektu k deklarovanému účelu, a to takové povahy, že by se to mohlo dotýkat právní sféry stěžovatelky (například by byl osvědčen účel bydlení u stavby bez některého z přípustných způsobů likvidace odpadních vod, v důsledku čehož by mohla hrozit kontaminace pozemku stěžovatelky). K druhé ze situací by mohlo dojít tehdy, pokud by stěžovatelka tvrdila a byla schopna prokázat, že ve věci nejde o případ, chybějících dokladů, ale že stavba byla zkolaudována pro jiný účel, než je uveden v osvědčení vydaném postupem dle § 125 (potom by bylo namístě vést řízení o změně v užívání stavby podle § 126), nebylo vůbec povoleno její užívání (a je namístě některý z postupů podle § 120 nebo § 122), případně nebylo povoleno ani její provedení (a má být zahájeno řízení o odstranění takové stavby podle § 129).“ 24. Tyto závěry jsou platné i v nyní projednávané věci, a to zejména ve vztahu k části žaloby, ve které se žalobkyně domáhá vyslovením toho, že Pasport je nezákonný, resp. v něm spatřuje nezákonný zásah do svých práv, přičemž má za to, že nebyly splněny zákonem stanovené požadavky pro jeho vydání.

25. Na prvním místě krajský soud posoudil, zda je podaná žaloba jako takový včasná a dospěl k závěru, že v části, ve které se žalobkyně domáhá vyslovení nezákonnosti samotného Pasportu, je žaloba opožděná.

26. Podle § 84 odst. 1 s. ř. s. platí, že žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o nezákonném zásahu, nejpozději však do dvou let od okamžiku, kdy k němu došlo (obecně k běhu subjektivní lhůty srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015-160, 3687/2018 Sb. NSS). Žalobkyně vyjádřila přesvědčení, že v jejím případě se jedná o tzv. trvající nezákonný zásah, jak jej popsal Ústavní soud v jí odkazovaných nálezech. Relevantním závěrem z nálezu sp. zn. II. 635/18 pro tuto věc je, že „v případě stále neukončeného trvajícího zásahu pak ústavně-konformní výklad pojmu "dozvěděl se" (§ 84 odst. 1 věta první s. ř. s.) odpovídá pojmu "dozvídá", a výklad pojmu "došlo" (§ 84 odst. 1 věta druhá s. ř. s.), odpovídá pojmu "dochází". V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva lhůta k podání žaloby proti neukončenému trvajícímu zásahu ve skutečnosti začíná každý den znovu“, a to, že „správní soud musí při hodnocení povahy zásahu vycházet z objektivních skutečností a musí na jejich základě vyhodnotit, jakou povahu zásah má. Pokud v té souvislosti ovšem dojde k opačnému závěru než žalobce (např. nebude mít za to, že napadený zásah je trvající, což bude mít dopad na počítání lhůty k podání žaloby a její včasnost), musí dát žalobci možnost na tento odlišný pohled soudu reagovat“. V duchu uvedeného byla žalobkyně při ústním jednání konfrontování s odlišným hodnocením krajského soudu o charakteru předmětného zásahu, i přesto však neuvedla žádnou argumentaci, která by závěr krajského soudu mohl změnit.

27. Na závěru krajského soudu zde nemůže nic změnit ani žalobkyní druhý zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1257/18, neboť ten setrvává na závěrech již uvedeného nálezu.

28. Vydání předmětného Pasportu, respektive tento Pasport samotný, vydaný podle části čtvrté správního řádu, není z povahy věci trvajícím nezákonným zásahem, ač skutečnosti deklarované tímto Pasportem mohou v čase přetrvat, neboť osvědčují určitý okamžitý faktický stav a uvádějí jej do souladu s právním stavem. Při posouzení charakteru žalobkyní tvrzeného zásahu krajský soud vyšel zejména ze shora uvedeného hodnocení charakteru osvědčení dle § 125 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud vyložil, že toto osvědčení by mohlo být nezákonným zásahem, pokud nebyly splněny předpoklady pro jeho vydání (§ 125 stavebního zákona) nebo pokud by bylo v rozporu s hmotným právem (bod 23 odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobkyně sama shledává nezákonnost v tom, že nebyly splněny podmínky § 125 stavebního zákona pro jeho vydání. Vydání osvědčení samo o sobě je jednorázovým aktem realizace výkonu veřejné správy. Přesvědčení žalobkyně o trvající povaze nezákonného zásahu spočívajícího ve vydání Pasportu je zcela zjevně spojováno s podobou faktického užívání předmětných staveb a je tak založeno na nesprávných východiscích. Žalobkyně není ve skutečnosti ve svém vlastnickém právu rušena vydáním předmětného Pasportu, ale samotnými vlastníky či uživateli staveb, kteří mají dle jejího názoru tyto stavby užívat v rozporu s veřejnoprávními předpisy. Otázka souladu počínání těchto osob však nemá podstatnější vliv na posouzení zákonnosti tohoto Pasportu. Porušil-li by stavební úřad § 125 stavebního řádu, jednalo by se s ohledem na shora uvedené o jednorázový nezákonný zásah, proti kterému by bylo nutno brojit v zákonem stanovené lhůtě, což dle názoru krajského soudu nebylo v případě žalobkyně splněno.

29. Žalobkyně se o existenci Pasportu prokazatelně dozvěděla dne 5. 12. 2017 (nikoli tedy až následně ze sdělení žalovaného), když u žalovaného převzala kopii části listin správního spisu, mj. právě i kopii tohoto Pasportu, což je zachyceno z protokolu z téhož dne, jehož správnost a úplnost žalobkyně stvrdila svým podpisem. Tohoto dne započala běžet subjektivní lhůta pro podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem ve smyslu § 84 odst. 1 věty první s. ř. s., která uplynula v pondělí dne 5. 2. 2018. Žalobkyně svoji žalobu podala u zdejšího soudu dne 10. 9. 2018, a tudíž opožděně. Z tohoto důvodu nezbylo krajskému soudu nic jiného, než v uvedené části žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. výrokem I. odmítnout pro opožděnost.

30. Co se týče „druhé části žaloby“ brojící proti postupu žalovaného v návaznosti na podnět žalobkyně ze dne 19. 9. 2017, který vyústil ve sdělení žalovaného ze dne 9. 7. 2018, sp. zn. MěÚ/OV/0697/2018/Ha., tuto „část“ žaloby považuje krajský soud za včasnou, a to proto, že poslední sdělení žalovaného ve věci obdržela žalobkyně dne 9. 7. 2018 a právě tímto sdělením, ve spojení s předcházejícími sděleními, bylo žalobkyni sděleno, že její podnět byl prověřen a nebyl zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly další řešení věci žalovaným. Zároveň má krajský soud za to, že jsou splněny podmínky přípustnosti podle § 85 s. ř. s., neboť není žádného jiného prostředku ochrany nebo nápravy, který by mohla žalobkyně použít. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že ač je žalobkyně přesvědčena, že se jedná v její věci o trvající nezákonný zásah, návrh výroku rozsudku soudu konstruovala v podané žalobě pouze deklaratorně, tj. směřující k pouhému vyslovení nezákonnosti daného zásahu (srov. § 87 odst. 2 s. ř. s.).

31. Jak žalobkyně uvedla v odůvodnění své žaloby, je přesvědčena, že žalovaný by měl zahájit řízení o změně účelu užívání stavby dle § 126 odst. 2 stavebního zákona. Před správním orgánem žalobkyně poukazovala dále například na řízení o odstranění stavby, krajský úřad poté v rámci své dozorové činnosti zmínil zvážení postupu dle § 156 správního řádu k opravě předmětného Pasportu. Ať už se žalobkyně domáhá kteréhokoli z těchto řízení či postupů, je nutné zdůraznit, že ve všech případech se jedná o řízení či postupy tzv. z moci úřední (ex offo).

32. Je zřejmé, že žalobkyně nesouhlasí se způsobem, jakým žalovaný naložil s jejím podáním. Je přesvědčena o tom, že žalovaný nedbal svých zákonných povinností, což dává do přímé příčinné souvislosti s činností, která se v předmětných stavbách odehrává, a která má dle jejích tvrzení negativně ovlivňovat výkon jejích vlastnických práv k přilehlým nemovitostem, stejně jako ji samotnou. Z tohoto důvodu se žalobkyně svým podnětem domáhala veřejnoprávního řešení celé situace na poli stavebního práva v rámci řízení, ke kterým je žalovaný, jako věcně a místně příslušný správní úřad, oprávněn, resp. povinen, shledá-li naplnění zákonem stanovených východisek pro to, aby takováto řízení zahájil. Vedle tohoto postupu může žalobkyně dále zvážit řešení své situace skrze orgány ochrany veřejného zdraví či prostřednictvím civilního soudnictví. Úkolem žalovaného nebylo primárně poskytnutí ochrany nerušeného výkonu vlastnického práva žalobkyně, ale zhodnocení toho, zda dané stavby neporušují některá ustanovení stavebního zákona. Žalovaný – stavební úřad na tomto místě nevystupuje jako orgán ochrany soukromoprávních zájmů žalobkyně. Nicméně, zjistil-li by žalovaný v některém možném směru porušení stavebního zákona, byl by povinen zahájit příslušné správní řízení. Právě to ve své podstatě žalobkyně namítá, když je přesvědčena o tom, že žalovaný měl na základě učiněných zjištění zahájit příslušné správní řízení. V tomto žalobkyně dle názoru soudu spatřuje nezákonnosti postupu žalovaného, který „odmítl“ zahájit řízení a žalobkyni předmětnými sděleními pouze informoval o svých závěrech, se kterými se však žalobkyně neztotožnila.

33. Jak plyne z obsahu celého správního spisu, žalovaný posoudil podání žalobkyně, a to i v návaznosti na vyslovené právní názory krajského úřadu, a neshledal důvod pro to, aby jakékoli řízení z moci úřední zahájil 34. Obecně lze konstatovat, že ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li zároveň splněny následující podmínky: žalobkyně musí být přímo (1. podmínka) zkrácena na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a pokud by tento zásah byl zaměřen přímo proti ní nebo v jeho důsledku bylo proti ní přímo zasaženo (5. podmínka; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

35. Veden těmito jednotlivými body krajský soud přistoupil k posouzení toho, zda postup žalovaného, jenž vyústil ve vydání sdělení ze dne 9. 7. 2018, a tedy i v nezahájení příslušného správního řízení, zkrátil žalobkyni přímo na jejích právech (1. a 2. podmínka) a dospěl k závěru, že žalobkyně nebyla postupem žalovaného přímo zkrácena na svých právech, neboť ji žádné veřejné subjektivní právo na zahájení řízení v tomto případě nenáleží.

36. Při posouzení této otázky vyšel krajský soud z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, vyjádřené například v rozsudku ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017 – 46, 3631/2017 Sb. NSS , v jehož právní větě tento soud vyložil, že „osoba, která by byla účastníkem řízení zahajovaného toliko z moci úřední dle § 46 správního řádu, nemá veřejné subjektivní právo na to, aby toto správní řízení bylo zahájeno. Proto se nemůže zahájení takového správního řízení na základě svého podnětu dle § 42 správního řádu úspěšně domáhat ani cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením dle § 82 s. ř. s.“ (pozn. zvýrazněno soudem)

37. Podle § 42 věty správního řádu je správní orgán povinen přijímat podněty, aby bylo zahájeno řízení z moci úřední. Této povinnosti žalovaný dostál. Tomu, že se podnětem žalobkyně zabýval, svědčí celý správní spis, který k posouzení jejího podnětu založil. Z tohoto spisu, stejně jako z příloh žalobkyně přiložených k žalobě a korespondujících s obsahem správního spisu, plyne i celý průběh toho, jakým způsobem žalovaný podnět žalobkyně posuzoval. Jak však uvedl Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku, „zkoumání podnětů podaných podle § 42 správního řádu je pouze neformální postup, na základě kterého může být správní řízení zahájeno. O vyřízení podnětu k zahájení řízení z moci úřední se nevydává žádné rozhodnutí či usnesení a jejich posuzování neprobíhá ve správním řízení. Uvedené vyplývá z definice správního řízení a usnesení obsažené ve správním řádu. Správní řízení je podle § 9 správního řádu „postup správního orgánu, jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá“. Podle § 67 odst. 1 správního řádu dále „[r]ozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách“. Podle § 76 odst. 1 správního řádu „[v] případech stanovených zákonem rozhoduje správní orgán usnesením“. Pokud správní orgán neshledá naplnění podmínek k zahájení správního řízení, nejedná se o úkon, kterým by se zakládala, měnila nebo rušila práva nebo povinnosti oznamovatele.“ (pozn. zvýrazněno soudem) Tyto závěry jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a krajský soud se s nimi plně ztotožňuje.

38. S ohledem na uvedené závěry se krajský soud nezabýval konkrétními námitkami žalobkyně vůči závěrům žalovanému ohledně způsobilosti předmětných nemovitostí k současnému užívání, stavu těchto staveb, jejich minulému způsobu užívání, námitkami vůči zjišťování skutkového stavu, porušení § 125 stavebního zákona, nesouladem s územním plánem, obtěžováním žalobkyně imisemi a ani otázkou toho, zda mělo být o daných stavbách vedeno řízení dle stavebního zákona, ve kterém by se mohli dotčení vlastníci nemovitostí k předmětným stavbám vyjádřit.

39. Z těchto důvodů krajský soud neprovedl ani dokazování, které žalobkyně navrhla v závěru své žaloby a v průběhu ústního jednání před soudem na těchto návrzích setrvala; tj. krom správního spisu i výslech žalobkyně, výslech manžela žalobkyně a místní ohledání, a to pro jejich zjevnou nadbytečnost.

40. Na základě shora uvedeného krajský soud proto výrokem II. žalobu ve zbytku podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, tento náklady řízení nepožaduje, přičemž v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem, a to i přesto, že byl ve věci zastoupen advokátem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

42. Pro úplnost krajský soud podotýká, že v návaznosti na výrok I. tohoto rozsudku nerozhodoval o vrácení poměrné části soudního poplatku, neboť žalobkyně na soudním poplatku uhradila toliko 2 000 Kč, což v souladu s položkou 18 bod 2 písm. d) Sazebníkem soudních poplatků obsaženého v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odpovídá jedné žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, byť sama žaloba obsahuje 2 oddělitelné nezákonné zásahy, jak zcela jednoznačným způsobem plyne i z petitu formulovaného žalobkyní. Uhrazenou částku soudního poplatku tak krajský soud vztahuje výhradně k té části žaloby, o které rozhodl výrokem II tohoto rozsudku.

Poučení